Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Zákon, kterým se má vláda zmocniti, aby prozatímně upravila obchodní styky s cizinou, je jedním z nejdůležitějších hospodářských aktů státních. Jde tu o rozhodnutí dalekosáhlého významu pro náš další hospodářský i politický vývoj.

Zásady naší obchodní politiky jsou do značné míry už určeny mírovými smlouvami. Smlouvu mezi čelnými mocnostmi, spojenými a přidruženými s Československem, ze dne 10. září 1919 zavázali jsme se:

1. že neuzavřeme žádné smlouvy, dohody neb ujednání ani neučiníme žádného opatření, jež by nám bránilo účastniti se obecné úmluvy, jež by do pěti let ode dne, kdy tato smlouva vstoupí v platnost (do 10. září 1924), byla uzavřena pod ochranou Společnosti národů, a

2. že každou výhodu a každou výsadu, kterou bychom během téže pětileté lhůty přiznali po stránce celní kterémukoliv ze států, s kterými od srpna 1914 státy spojené a přidružené válčily, rozšíříme i na všechny státy spojené a přidružené, pokud by snad nešlo o úmluvu na základě čl. 222. mírové smlouvy s Rakouskem ze dne 10. září 1919.

Je-li první závazek, který se týká výhrady čl. 23. lit. e úmluvy o Společnosti národů v mírové smlouvě s Německem, snad více povahy akademické, znamená závazek druhý, že po pět let (do 10. září 1924) nesmíme uzavírati se žádným ze států, který se spojenými a přidruženými státy válčil, žádných takových úmluv, které by jim poskytovaly větších výhod, než jsou zabezpečeny spojeným a přidruženým státům - s výjimkou čl. 222. mírové smlouvy s Rakouskem.

Pokud jde přímo o náš poměr k státům spojeným a přidruženým, ustanovuje naše mírová smlouva, že zboží ze států spojených a přidružených nepodrobíme při dovozu do Československa clům vyšším, než při dovozu stejného zboží podle celní sazby rakousko-uherské, platné dne 1. července 1914. Tento závazek však přestává, jakmile vláda československá ustanoví svou vlastní celní sazbu. Poněvadž pak máme už vlastní celní sazbu, vlastně měli jsme ji už před mírovou smlouvou, a to na základě zákona ze dne 20. února 1919, sb. z. a n. č. 97 o celním území a vybírání cla, jsme ve své obchodní politice k státům spojeným a přidruženým volni, pokud budeme s nimi nakládati aspoň tak, jako s jejich nepřáteli.

Náš obchodní poměr k Německu je upravován mírovou smlouvou mezi mocnostmi spojenými a přidruženými a Německem z 28. června 1919. Německo je zavázáno, že po dobu šesti měsíců (do 28. ledna 1920) nesmějí cla, uložená Německem na dovoz od nás, být vyšší, než nejvýhodnější cla, jež platila pro dovoz do Německa dne 31. července 1914. Po dobu dalších třiceti měsíců (do 28. července 1922) zůstane toto ustanovení v platnosti výlučně jen pro určité produkty. Jinak je Německo zavázáno poskytnouti nám všech výhod, svobod a výsad dovozních, vývozních neb průvozních, kterých by poskytlo kterémukoli jinému státu, a to bez časového obmezení.

Obdobně je upraven i náš obchodní poměr k Rakousku mírovou smlouvou mezi mocnostmi spojenými a přidruženými a Rakouskem ze dne 10. září 1919. Rakousko je povinno, po dobu 6 měsíců od uzavření smlouvy (do 10. března 1920) vyhraditi našemu dovozu nejvýhodnější cla, jež platila pro dovoz do bývalého mocnářství rakousko-uherského dne 28. července 1914. Po dalších třicet měsíců (do 10. září 1922) zůstane toto ustanovení v platnosti výlučně jen pro některé produkty. Jinak je Rakousko zavázáno, poskytnouti nám všech výhod, svobod a výsad dovozních, vývozních nebo průvozních, jez by povolilo kterémukoliv jinému státu, a to také bez časového obmezení.

Všech těchto výhod a práv jak k Německu, tak k Rakousku jsou všechny státy spojené a přidružené stejně účastny. My však máme ještě dále právo ujednati s Rakouskem zvláštní celní soustavu ve prospěch určitých produktů přírodních neb výrobků, pocházejících neb dovážených od nás do Rakouska, pokud toto ujednání nepřekročí doby pěti let od počátku účinnosti mírové smlouvy (do 10. září 1924). ostatní spojené i přidružené státy vzdávají se práva dovolávati se těchto výhod i pro sebe. Totéž ujednání může Rakousko učiniti i s Uhrami.

Podle mírové smlouvy máme my a stejně i Polsko dále povinnost v patnácti letech od nabytí účinnosti mírové smlouvy (do 10. září 1934) neukládati na vývoz výrobků uhelných dolů do Rakouska jiných neb obtížnějších vývozních cel neb dávek ani jiných nebo obtížnějších obmezení než ona, která budou uložena na stejný vývoz do kterékoliv jiné země. Po dobu tří let (do 10. září 1922) nesmíme však uložiti ani vývozního cla ani jakéhokoliv obmezení na vývoz určitého množství uhlí a lignitu do Rakouska. O tomto množství se dohodneme nebo je určí reparační komise.

Proto máme dále ještě povinnost, sjednati s Rakouskem zvláštní úmluvu o vzájemné dodávce uhlí a surovin.

Finanční výbor probral všechna ustanovení mírových smluv, pokud se týkají naší obchodní politiky, a dospěl k přesvědčení, že posléz uvedená ustanovení o vzájemné dodávce uhlí a surovin mezi námi, Rakouskem a Polskem jsou místy málo jasná a přesná. Má proto za nutno, aby byla reparační komise, která má při neshodách o provedení a výkladu těchto ustanovení rozhodovati, co nejdříve požádána o jasný výklad. Jakmile bude zjednán žádaný výklad, mělo by se po názoru finančního výboru bezodkladně přistoupiti k projednaní příslušných úmluv.

Pokud jde o smlouvu s Rakouskem o zvláštní celní soustavě ve prospěch určitých produktů přírodních neb výrobků, pocházejících neb vyvážených od nás do Rakouska, je finanční výbor názoru, že dlužno dříve dobře uvážiti všechny důsledky politické, které by takové ujednání mělo neb mohlo mít v zápětí, zvláště když Rakousko má právo uzavříti podobné ujednání i s Uhrami, avšak my (ani Rakousko) nemáme práva k podobným ujednáním s Jugoslávií neb Polskem. Tato smlouva může nám zajisté přinésti značný prospěch, nesmí nás však uvésti v nepříznivé politické postavení, ani nesmí sloužiti k tomu, aby Vídeň nebo Pešť staly se, vlastně zůstaly zprostředkovateli našeho vývozního a dovozního obchodu. Finanční výbor očekává, že vláda bude těchto věcí pamětlivá při příslušném jednaní, které by musilo být brzo zahájeno, má-li celý tato úmluva, která smí být jen krátkodobá, míti pro nás vůbec nějakou cenu.

Při projednávání této předlohy vznikla však pro finanční výbor hned další otázka, jakými zásadami má se naše obchodní politika říditi. Máme se říditi politikou ochranného cla anebo máme se připraviti na volný obchod? Ve finančním výboru byl důraz položen na to, že politiku ochranářskou asi trvale provozovati nemůžeme. Náš stát má veliký průmysl převážné neb výlučné vývozní povahy, má až na silný zemědělský průmysl malou vlastní surovinovou základnu, v poměru k vyvinutosti průmyslu nepatrný vlastní spotřební obvod a je ve výrobě potravin pasivní. Naším státem probíhají nejdůležitější obchodní cesty a můžeme se státi střediskem velkého mezinárodního obchodu, jestliže dvéře svého státu otevřeme. Tento stav nutí nás k tomu, abychom se připravovali na politiku volného obchodu.

Finanční výbor má za velmi důležité, aby se tato směrnice naší příští obchodní politiky vyřkla dnes a zcela jasně, neboť velmi záleží na tom, aby si to všechny naše výrobní vrstvy brzo uvědomily a podle toho se zařídily ve výrobě i v obchodní organisaci. Velké části našeho průmyslu bude tato nová orientace snad dost těžká, je však nutna a může se beze škod celku státi jen nyní, kdy tvoří se nové poměry nejen u nás, ale i v celé Evropě. Naše hospodářské myšlení mělo dosud namnoze jen úzký, ospalý rámec staré monarchie, dnes musí a může se vyhoupnouti na vysoký stupeň mezinárodní, nemáme-li živořiti. Celní ochrana, pokud se jí rozumí podpora vzniku vlastního průmyslu, je u nás zásadně překonána a celní ochrana, která by měla jen zabezpečiti odbytový obvod ve vlastním státě, je u nás hospodářsky nemožna.

Finanční výbor je si vědom toho, že dnes jsou obchodní i valutní poměry ještě příliš nevyjasněny, aby se mohla politika volného obchodu přímo zahájiti. Je však přesvědčen, že musíme k ní velmi záhy dospěti, a že proto přípravy naší vlády i všech výrobních vrstev musí se už ode dneška touto vůdčí zásadou říditi.

S tohoto hlediska pozměnil také finanční výbor vládní osnovu.

V § 1. předloženého zmocňovacího zákona dostává se vládě práva, aby zatímně uzavírala obchodní smlouvy s cizími státy na základě nejvyšších výhod. Tyto smlouvy měly by jen všeobecnou povahu a byly jen odrazem smluv, uzavíraných na základě zmocnění § 2.

V tomto paragrafu se vláda zmocňuje, aby uzavírala tarifní zatímní obchodní smlouvy během r. 1919 a 1920. Při tom má se zpravidla poskytovati cizím státům jen takových celních výhod, jaké byly stanoveny rakousko-uherskými obchodními smlouvami roku 1914 anebo jaké jsou stanoveny v našem vlastním autonomním celním tarifu, pokud jsou tyto sazby nižší než sazby rakousko-uherských obchodních smluv roku 1914. Je známo, ze náš autonomní celní tarif je, zejména pokud jde o potraviny a suroviny, nižší.

Už tato zásada naší obchodní politiky, která je vlastně diktována, jak už uvedeno, mírovou smlouvou, znamená zásadní změnu pro náš průmysl i obchod, poněvadž územních, odbytových i valutních předpokladů rakousko-uherských obchodních smluv tu po rozpadnutí monarchie už není. Finanční výbor jde však ještě dále a doplňuje vládní osnovu ustanovením, že vláda může, bude-li toho třeba, povolovati ještě nižší celní sazby, než jsou v tarifních smlouvách rakousko - uherských, resp. v našem autonomním celním tarifu. Tím má být připravován přechod k nove soustavě naší obchodní politiky.

V § 3. osnovy je obsažena výhrada ústavního schválení prozatímně uzavřených obchodních smluv.

Finanční výbor navrhuje, aby Národní shromáždění předloženou osnovu zmocňovacího zákona schválilo.

Vláda se zmocňuje, aby obchodní smlouvy s cizími státy uzavírané uváděla zatímně v platnost, pokud se jimi obchodní a dopravní styky upravují na základě největších výhod.

Vláda se zmocňuje, aby uváděla zatímně v platnost obchodní smlouvy s cizími státy během roku 1919 a 1920 uzavírané, v nichž výhody celní se strany naší cizím státům povolované zpravidla nemají přesahovati výhod podle stavu z 1. července 1914 cizině dřívějším smluvním tarifem rakousko-uherským poskytovaných, anebo nižších celních sazeb autonomních podle platného stavu celního pro československé celní území v ten který čas cestou nařizovací stanoveného na základě zákona ze dne 20. února 1919, sb. z. a nař. č. 97 o celním území a vybírání cla. Pokud toho bude potřeba, může však vláda v zatímních úmluvách s cizími státy upravovati celní poměry i dalším snížením těchto sazeb.

Smlouvy, na základě §§ 1. a 2. zatímně v platnost uvedené, buďtež ihned předloženy k ústavnímu vyřízení pro konečné schválení.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Provésti tento zákon ukládá se vládě.