Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Již tím, že podán byl vládní návrh zvláštního zákona o stihání podloudného vývozu předmětů potřeby do ciziny (č. t. 2418), vláda doznává, že nestačí posavadní prostředky, jež má po ruce, k tomu, aby zamezen byl nedovolený vývoz a že tento vývoz dosáhl takových rozměrů, že jest ohroženo zásobování obyvatelstva našeho státu.

Navrhuje tudíž vláda přísné tresty na svobodě a to i těžký žalář do dvaceti let, vedle toho pokuty na penězích až do jednoho milionu Kč i konfiskaci jmění a jde tak daleko, že hrozí dokonce vyhlášením stanného práva, tedy trestem smrti.

Obraz, který vláda rozvinula v odůvodnění svého návrhu, jest nad míru smutný. Konstatuje jako "skutečnost všeobecně známou", že podloudný vývoz značně usnadňují vývozní povolení a dopravní osvědčení padělaná nebo úplatky získaná, připomíná, že existují kanceláře, které se zabývají vymáháním takových povolení a po většině pracují prostředky nedovolenými. Nestačí-li k zamezení těchto zločinů platné předpisy trestního zákona a dožaduje-li se vláda ještě ostřejších trestních ustanovení, jest patrno, že podloudný obchod dosáhl rozsahu neobyčejného.

Nejsmutnějším zjevem jest však fakt, že vláda pokládá za nutné, aby vyhrůžkou přísných trestů byli varováni před přijímáním úplatků zaměstnanci úřadů nebo ústavů oprávněných vydávati listiny potřebné k dopravě zboží do ciziny, pak zaměstnanci veřejných dopravních podniků, jmenovitě železnic, kteří dopomáhají k neoprávněnému vývozu a rovněž i osoby, které jsou pověřeny úkolem bdíti nad vývozem.

Právní výbor nemohl neuznati, že vážnost naší situace zásobovací vyžaduje opatření výminečných, když podloudné vyvážení předmětů obecné potřeby dosahuje takové míry, že ohrožuje zásobování obyvatelstva. Nelze popříti, že velký zisk podloudníků na jedné straně vyvolává a hluboký mravní rozvrat společnosti na straně druhé usnadňuje neblahé zjevy, jež má zameziti navržená osnova zákona.

Proto výbor právní přistoupil na návrh vlády, ač dobře si byl vědom toho, že navržený zákon jest zákonem výminečným, odůvodněným jen výminečnou dobou dnešní. Přísné tresty zákona mají ráz zřejmě odstrašující. Výbor doufá, že tato hrozba stačí potlačiti podloudnictví aspoň v jeho povážlivých formách a že nebude nutno příliš často sáhnouti k použití tohoto nevítaného doplňku našeho trestního zákona.

Právní výbor pokládá za samozřejmé, že navržený zákon bude zrušen, jakmile pomine nebezpečný stav, jenž jej vyvolal.

K jednotlivým ustanovením osnovy sluší podotknouti, že v § 2. množství vyváženého zboží, podle něhož jsou odstupňovány trestné činy tohoto paragrafu, bylo v původní osnově vládní č. t. 2418 označeno podle váhy. Vedle toho výbor zásobovací označil množství zboží též podle ceny. Vláda se po té rozhodla označiti za příčinou jednotnosti toto množství pouze podle ceny, vyjma odstavec c), v němž vedle ceny 4000 Kč určeno jest množství zboží též obsahem jednoho vagonu.

V § 7. vládní osnova vyloučila snížení trestů pod nejnižší sazbu v tomto zákoně ustanovenou; k tomu přidal výbor zásobovací, že použití podmíněného odsouzení jest vyloučeno při trestání podle tohoto zákona a připojil, že obojí toto zostření platí i tehdy, zakládá-li čin podle tohoto zákona trestný skutkovou povahu jiného těžšího trestného činu.

V § 8. stanovené ručení majitele závodu zboží vyvážejícího za peněžité tresty jeho zřízenců a pod. diktováno jest úvahou, že majitel mající prospěch z trestného činu svého zřízence nemůže se zbaviti zodpovědnosti tím, že svalí vinu na svůj orgán.

§ 11. vsunul do vládní osnovy výbor zásobovací.

K § 12. připojil řečený výbor dodatek následujícího znění jako odstavec čtvrtý: "Z výtěžku propadlého zboží přísluší těm, kdož zamezili podloudný vývoz, a to i osobám úředním odměna: při výši do tisíce korun 25%, při výši do dvaceti tisíc korun 15% a při vyšším výtěžku 10%. Odměna ta budiž odvedena soudem příslušnému úřadu finančnímu I. stolice k rozdělení."

Výbor právní tento odstavec, proti němuž se vyslovil též zástupce vlády, škrtl, obávaje se, že by touha po zisku mohla vésti k svádění k trestným činům.

§ 16., jenž vztahuje zákon i na vojenské osoby, nebyl v původní osnově vládní.

Výbor zásobovací souhlasí s osnovou zákona, usnesenou výborem právním.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Vývoz a jakákoliv doprava předmětů potřeby (§ 1. zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 sb. z. a n.) do ciziny bez povolení, vydaného oprávněnými činiteli, jsou zakázány, pokud není zvláštními předpisy stanoveno, že k vývozu určitých předmětů není třeba povolení nebo že stačí ohlášení.

(1) Kdo dopravuje předměty potřeby do ciziny bez potřebného povolení, nebo kdo činí tak podle povolení, ale dosáhl jeho vědomě nesprávnými údaji v žádosti za ně, buď potrestán soudem:

a) pro přestupek vězením a v oblasti trestního práva uherského uzamčením od tří dnů do šesti měsíců, činí-li cena aspoň padesát Kč;

b) pro přečin vězením od šesti měsíců do jednoho roku, činí-li cena více než pět set Kč nebo, byl-li pachatel již jednou pro přestupek podle předchozího odstavce trestán;

c) pro zločin žalářem od jednoho roku do pěti let, činí-li cena více než čtyři tisíce Kč nebo, jde-li o zásilku aspoň jednoho vagonu, nebo byl-li pachatel již jednou pro přečin podle předchozího odstavce trestán;

d) pro zločin těžkým žalářem a v oblasti trestního práva uherského káznicí od pěti do dvaceti let, činí-li cena více než stotisíc Kč nebo, byl-li pachatel již jednou pro zločin podle předchozího odstavce trestán.

(2) Vedle trestu na svobodě může býti uložen trest na penězích: při přestupku od padesáti do pěti tisíc Kč., při přečinu od pěti set do dvaceti tisíc Kč a při zločinu od tisíce do jednoho milionu Kč.

(3) Pokus přečinu jest trestný i v oblasti trestního práva uherského.

(1) Kdo při této dopravě užije listin (dopravních osvědčení, vývozních povolení a pod.), padělaných neb zfalšovaných neb takových, jichž dosáhne přímým neb nepřímým podplacením osoby zaměstnané v úřadě nebo ústavě, oprávněném vydávati takové listiny, bude potrestán pro zločin, není-li zde skutkové povahy těžšího trestného činu:

a) při množství nepřesahujícím cenu pět set Kč žalářem od šesti měsíců do tří let,

b) při množství nepřesahujícím cenu sto tisíc Kč, nebo byl-li již jednou potrestán pro přečin nebo zločin podle §u 1. tohoto zákona, žalářem od tří do deseti let,

c) při větší ceně, nebo, byl-li pachatel již jednou potrestán pro zločin podle tohoto paragrafu, těžkým žalářem a v oblasti trestního práva uherského káznicí do deseti do dvaceti let.

(2) Vedle trestu na svobodě může býti uložen trest na penězích: v případě a) od tisíce do stotisíc Kč, v případě b) od pěti tisíc do pěti set tisíc Kč, v případě c) od desíti tisíc do jednoho milionu Kč.

(3) Spoluvinen jest také ten, kdo uvedené podplacení sprostředkuje.

(1) Dopomohou-li porušením svých povinností k neoprávněné dopravě do ciziny uvedených předmětů potřeby v ceně aspoň 50 Kč zaměstnanec veřejného dopravního podniku, úřadu neb ústavu oprávněného vy dávati listiny v předcházejícím paragrafu uvedené, neb úřední osoba, která má bdíti nad vývozem zboží do ciziny, dopouštějí se zločinu a budou potrestáni těžkým žalářem a v oblasti trestního práva uherského káznicí od dvou do desíti let a při množství zboží v ceně nad sto tisíc Kč od pěti do dvaceti let.

(2) Vedle trestu káznice budiž užito předpisu §u 484. zák. čl. V. z roku 1878.

(3) Byl-li čin spáchán z hrubé nedbalosti, buď pachatel potrestán pro přečin vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců.

Přijme-li některá osoba uvedená v §u 4. při jednání o vydání listin uvedených v §u 3. úplatek, budiž trestána, pokud zde není skutkové povahy těžšího trestného činu, i když neporuší svých povinností, pro přečin vězením od šesti měsíců do jednoho roku.

(1) Při výpočtu ceny předmětů potřeby, na nichž závisí stupeň trestnosti, budiž přihlíženo ke všem předmětům cenu aspoň 50 Kč převyšujícím (§ 1 a), jež obviněný třebas místně nebo časově odděleně vyváží. Cena zjišťuje se podle cen maximálních, a není-li jich, podle obecné hodnoty věci.

(2) Úplatkem podle tohoto zákona rozumí se dar nebo jiný jakýkoliv prospěch poskytnutý nebo slíbený buď přímo nebo nepřímo.

(1) Použití podmíněného odsouzení jest při trestání podle tohoto zákona přípustno jen při přečinu podle §u 4., odstavec 3.

(2) Tresty na svobodě, v tomto zákoně uložené, nelze ani snížiti pod nejnižší sazbu v tomto zákoně ustanovenou, ani zaměniti za trest jiného druhu.

(3) Ustanovení obou těchto předchozích odstavců platí i tehdy, je-li použití tohoto zákona proto vyloučeno, ze čin tvoří skutkovou povahu těžšího trestného činu.

(4) Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění. Náhradní trest budiž vyměřen stejným druhem trestu jako trest hlavní a nepřesahujž nejvyšší hranice sazby, jíž bylo užito při výměře trestu na svobodě, uloženého vedle toho, a nesmí býti nikdy delší dvou let.

(5) Tresty peněžité, uložené podle tohoto zákona, připadají státu.

(6) Daný úplatek připadne v každém případě státu a budiž, není-li zabaven, vydobyt ze jmění vinníků.

Za tresty peněžité, jež byly podle tohoto zákona uloženy zřízenci, zmocněnci, zástupci neb jinému orgánu podniku zboží vyvážejícího, ručí majetník podniku nerozdílnou rukou s odsouzeným. Majetníky podniku rozumějí se netoliko jednotlivé osoby, nýbrž i společnosti (sdružení osob) a právnické osoby.

(1) V případech §u 3. lit. c) zvláště těžkých, zejména provádí-li se nedovolená doprava do ciziny po živnostensku, může soud vedle ostatních trestů vytknouti, že jmění odsouzeného propadá k dobru státu.

(2) O této konfiskaci jmění platí ustanovení §u 18. odst. 2. až 6. zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.

(1) Vedle trestu uloženého pro některý zločin podle tohoto zákona může soud uznati, že živnostenské oprávnění ztrácí se na vždy nebo na určitou dobu, nebo, jde-li o reálnou živnost, že se zapovídá její výkon na určitou dobu.

(2) Nevysloví-li soud tuto ztrátu nebo zápověď, může uznati, že má býti zaveden dozor na výkon živnosti nejdéle na tři léta.

(3) Náklady spojené s dozorem hradí se z podniku daného pod dozor.

(4) O provedení dozoru platí ustanovení §§ 33. až 35. nařízení vlády republiky Československé ze dne 11. listopadu 1919, č. 597 sb. z. a n.

(1) Tomu, kdo byl odsouzen pro zločin podle tohoto zákona nebo pro přečin podle §u 1., může soud v rozsudku zakázati pobyt v určitém místě neb obvodu na čas nebo na vždy. Je-li odsouzený cizinec, budiž vysloveno v těchto případech vypovědění z území republiky.

(2) Soud odsuzuje pro činy trestné uvedené v odstavci předchozím, může vysloviti, že dává pachatele pod policejní dozor.

(3) Obmezení vyřčená podle tohoto paragrafu přestávají, jakmile pomine platnost tohoto zákona.

(1) Zboží neoprávněně vyvážené neb dopravované budiž prohlášeno za propadlé k dobru státu bez ohledu na to, komu náleží. Samostatně budiž propadnutí to vysloveno, nemůže-li proti určité osobě býti zavedeno řízení trestní.

(2) K zajištění tohoto opatření může být zboží zabaveno a, není-li ho třeba k účelům trestního řízení, může býti i před ukončením trestního řízení zpeněženo. Výtěžek buď vhodným způsobem uložen.

(3) O provedení zpeněžení mohou býti dožádány úřady celní nebo finanční.

(1) Trestní řízení pro zločiny a přečiny podle tohoto zákona přísluší sborovým soudům první stolice.

(2) Je-li podezření důtklivé a jsou-li po ruce dostatečné důkazy, konejž se na návrh veřejného žalobce na základě trestního oznámení přímo hlavní líčení, ale jen tehdy, nenavrhuje-li veřejný žalobce potrestání trestem na svobodě aspoň pětiletým.

(3) Návrh veřejného žalobce obsahujž určité označení trestného činu po stránce skutkové a jeho zákonné pojmenování.

(4) Při hlavním přelíčení buďtež místo obžalovacího spisu přečteny trestní oznámení a tento návrh veřejného žalobce.

Jde-li o obvinění zřízence, zmocněnce, zástupce nebo jiného orgánu podniku, zboží vyvážejícího, buď užito obdobně ustanovení § 16. zákona o soudech lichevních ze dne 17. října 7919, č. 567 sb. zák. a nař.

(1) Nabývá-li podloudný vývoz shora uvedeného zboží takového rozsahu, že jest ohroženo řádné zásobování obyvatelstva, může být pro zločiny, v tomto zákoně uvedené, z usnesení vlády vyhlášeno stanné právo a to buď pro některý politický okres nebo pro celé území republiky Československé.

(2) Vyhlášení stanného práva budiž provedeno orgány politické správy. Spolu budiž uvalení stanného práva oznámeno vojenským velitelstvím, aby uvědomila podléhající jim tělesa vojenská.

(3) Jinak platí ustanovení hlavy XXV. tr. ř. ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., na území kdysi uherském ustanovení o stanném právu podle nařízení uherského ministerstva ze dne 17. července 1915, č. 9550 J. M. E. a ustanovení XXVI. hlavy vojenského trestního řádu.

(1) Nařízení vlády republiky Československé ze dne 9. prosince 1919, č. 653 sb. z. a n. se zrušuje.

(2) Stíhání podle ustanovení důchodkového trestního zákona vedle použití tohoto zákona nastoupí jen tehdy, jestliže bylo nastalo zkrácení eráru pro státní důchodek nebo byl-li učiněn pokus takového zkrácení.

(3) Tam, kde dojde k odsouzení podle tohoto zákona pro protizákonný vývoz neb jeho pokus, odpadá stíhání podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919, č. 645 sb. z. a n.

Tento zákon vztahuje se i na osoby podléhající vojenské trestní pravomoci.

Trestní řízení přísluší tu v případě přečinu podle §u 4., odst. 3. soudům brigádním, jinak soudům divisním.

Zvláštní ustanovení pro oblast uherského trestního práva nemají platnosti pro obor vojenského soudnictví.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti osmého dne po vyhlášení.

(2) Vykonání jeho ukládá se ministrům spravedlnosti, národní obrany a financí.