Místopředseda Švehla:

K slovu jest hlášen kolega Vaněk. Prosím o stručné vyjádření, abychom došli ku konci.

Vaněk: Jen stručně k moravské zprávě. Bylo řečeno, že se dělá, co za daných poměrů učiniti možno, ale jsou věci které ve své režii dělati nemůžeme a kde jest přece potřeba, aby zde byla určitá jednotnost v celé oblasti československého státu. Vzpomínám dvou nesrovnalostí. My jsme v některých krajích takřka hotovi s výživou, jsou tam zásoby a i na 3 dny. V Čechách, jak čteme v novinách, zemská správa provedla zvýšení dávek. Naši lidé pak přirozeně praví: Co je s námi? Kde my máme to zvýšení? Pánové, tak to nejde.

Druhá věc. Já jsem učinil v Národním Výboru, pozorna, že i tam musíme zjednati nápravu, pokud se týče zemské správy. Zemský hejtman se poděkoval, ale zemský výbor úřaduje dále. Upozorňuji, že v zemském výboru zasedají dva velkostatkáři, kteří by měli udělati místo zástupcům dělníků, poněvadž dělnictvo ve správě zemské dosud zastoupeno není. Opatření pro Čechy se stalo. Zemská správní komise má býti zvláštním zákonem doplněna zástupci dělnictva, pro Moravu se zase nic neděje. Takto to nejde; jest zapotřebí, aby se již pomýšlelo na to, že místo "družné" Moravy se stává "podružná" Morava. Pánové, kteří rozhodují, vzpomínají až k České Třebové, ale dále ne.

Totéž jest, pánové, s otázkou vojenskou. Nikdo neví, co vlastně jest. Lidé se mají hlásiti, ale nevědí, zda se tak má díti dobrovolně, či zda tak přikazuje předpis zákona. Podle vyhlášení všecky zákony platí. Vojíni se ptají: Dostaneme vyživovací podpory? Ani demobilisace u nás nebyla provedena, ale vy se máte hlásiti. Předpisy vojenské neprovádí se se vší tvrdostí zákona. Proto jest potřebí v té věci rázně zasáhnouti. Zejména naši vojáci velmi mnozí se hlásí, docházejí ke svým doplňovacím velitelstvím, ale co jest hlavní, sami říkají: Takto to nepůjde. Zase zvláštní oficírsmenáže a pro mužstvo jen nějakou tu veku chleba. Takto to nepůjde. Demokratické zařízení musí se státi ihned a vojíni musejí míti záruku. A proto se pod prapory nehrnou, poněvadž mají určitou nedůvěru: "Což aby se ten instrument neobrátil proti nám." Jest zapotřebí určité záruky, že té armády, která se sbírá, nemá býti použito nijak proti spodním vrstvám, nýbrž jedině proti zevnímu nepříteli. To je zapotřebí a myslím, že bylo zapotřebí, aby se to zde řeklo.

Předs. dr. Soukup:

Kolega Bechyně se hlásí o slovo. Prosil bych o stručné vyjádření se, jinak nepřijdeme ke konci.

Posl. Bechyně:

Vážení pánové, jestli se nemýlím, máme debatu o politice Národního výboru. Tu bych si přál, aby presidium zasedalo na svých místech. Lituji toho, že máme dnes jen kusé presidium, že zasedá v něm jen ta část, která vykonává platné administrativní služby, kdežto ta část, která dává ducha české politice, nám schází. Nejsem si jist o povaze tohoto sl. sboru. Našeho života jest na krátko. Bohudík. Ale pánové, přes to se mi zdá, že jsme nebyli ani poradním sborem, že naše presidium dělalo politiku, jejíž smysl není jasný.

Dovolte mně pánové, abych se o tom vyjádřil. Jaká jest situace? Situace jest ta, že máme ultimatum maďarské Národní rady, to jest doplněno telegramem, jehož obsah nám sdělil pan dr Šrobár. My jsme pravděpodobně, jestli to není jen finta se strany Maďarů, před ozbrojeným konfliktem s maďarskou mocí, která má děla a honvédskou organisaci, své důstojnictvo. Zkrátka, která jest armádou. Naproti tomu slyšíme od kol. Udržala a Modráčka, že máme armádu, která armádou není a o níž není jisto zdali armádou bude.

Tak to stojí na východě našich hranic. Slyšíme od p. t. zástupců ze Slezska, že potřebujeme vykonávati nátlak tím, že bychom tam na hranicích Těšínska postavili nějaké silné sbory. Minule bylo vyvráceno, že se není obávati ozbrojeného konfliktu s polským státem, ale musí tam býti branná moc, aby vykonávala politický nátlak. S tím si rovnejte to, co tu bylo řečeno o armádě.

A třetí věc jest poměr k severním Čechám. Když máme co počítati s ozbrojeným konfliktem s Maďary, pak každá rozumná vláda, která počítá se vším, musí si krýti záda aspoň na severu Čech a na západu Čech. Když to nemůžeme dělat brannou mocí, musíme to dělat politikou. A jaká jest naše politika vůči severním Čechám? My klidně k tomu přihlížíme, kterak Rakousko zabírá sev. Moravu a Slezsko a kterak německá vláda otvírá bránu německému Rakousku do svazku německé říše, kterak rakouská vláda tu ofertu akceptuje a při tom neděláme žádných opatření, abychom německý blok na severu rozrazili a abychom vyvolali agitaci proti připojení sudetských zemí k německé republice. Pánové, naopak čteme, že jeden z poslanců severních Čech posl. Seliger na schůzi prohlásil, že s ním bylo jednáno jako s chlapcem a bylo mu řečeno, že s rebely se nevyjednává. (Dr. Bouček: Kdo to řekl?) Myslím, že musíme v té věci míti jasno. Četli jsme sice redakční ohrazení proti výpadu Seligera. Znám ho 10-12 let a pravím vám, že to jest vážný muž, který ví co mluví. Řeknu vám více. Téhož dne, kdy Seliger tady byl, sešel jsem se s několika pány a již ti pánové si stěžovali, že s tou deputací se tak mluvilo. Věřím, že se to skutečno řeklo, prosím pánové, prý to řekl pan dr Rašín. Já bych si přál, abychom měli v té věci jasno. Ostatně my si to jasno zjednáme. Budeme mluviti se Seligerem a budeme viděti, jak ty věci jsou. Dělati politiku, která umožňuje ozbrojený konflikt, zatím co nemáme armádu, dělati politiku, kdy potřebujeme armádu na hranicích polských, dělati politiku, která musí pobuřovati Němce, to je politika, za kterou bych zodpovědnost nechtěl převzíti a bojím se, že pánové, kteří jí dělají, tu zodpovědnost sami neunesou.

Pánové, to nejsou žádné hračky, to jsou vážná věci. Zatím co celý svět se chystá k míru, zatím co všechny armády skládají zbraň, my tímto způsobem vyvolali bychom novou válku. Za takovou válku bychom se vám poděkovali. (Výborně.)

Jak to vypadá u nás doma. Byl jsem včera jako host na schůzi důstojníků. Tam bylo 300-400 důstojníků od praporčíka až po hejtmana, byli to vesměs reservní důstojníci. Pan kol. Udržal byl tam také. Přes veškerá ujišťování, že jsou jeho veličenstva Národního Výboru nejoddanější služebníci, byl to duch čisté revolty proti Národnímu výboru. A jestli jen polovina jest pravdy na tom, co ti lidé přednášeli, pak se nalézáme ve velkém nebezpečenství. Snad kol. Udržal podá o této věci zprávu. Je-li to pravda, co tam řekli, pak je to tak, že naše vojenské velitelství jest v rukou nepřátel Československé republiky. To není moje mínění, to jest mínění těch 300-400 důstojníků, kteří tam mluvili. Měli jste slyšet ty salvy dupání a potlesku. To jest situace neudržitelná, to jest desorganisace, to jest více pánové, než desorganisace, to jest rozklad.

V plném rozsahu se připojuji k tomu, co tu řekl můj přítel Modráček a s čím souhlasí pan kol. Udržal. Takhle to nejde, taková politika, kterou až doposud presidium dělalo, by nás mohla vrhnout do ohromného neštěstí. Jsem šťasten, že konečně budeme mít zodpovědnou vládu a řádný parlament.

Prosil bych, aby nám presidium řeklo, jak je to s otázkou sev. Čech a s poslancem Seligerem, abycaom věděli, jaká opatření zde máme a co jest třeba dělati.

Předs. dr Soukup:

Slovo má pan dr Zahradník.

Dr. Zahradník:

Pánové, ty řeči, které jsme slyšeli, jsou jistě trapným rubem věcí, na které náš lid se dívá. Řeknu, jak jsem si to já představoval. Vycházel jsem z toho přesvědčení, že čtyřdohoda poskytne nám brannou moc svou, že obsadí jednak Slovensko a jednak, že pošle nám pro sev. Čechy a ohrožená místa určitě svou brannou moc, že nepovede válku, ale že nám zaručí klidný vývoj všech událostí. Jak vidíme, dnes nestává se tak a sotva se tak stane. Postrádáme v našem životě jedné důležité věci, přímého spojení českého státu s cizinou. Pánové, my nemáme - a je to bolestné faktum, možnost dorozuměti se s Francií, dorozuměti se s ententou i s balkánskou armádou, nám nefunguje bezdrátová telegrafie, pokud jsem informován, nemáme ještě zařízenou řádnou kurýrní službu. Tu jsem se informoval a bylo mně řečeno, že Německo nečinilo by žádné překážky, aby čeští kurýři mohli přímo do Švýcarska z Čech jezditi. Je-li pánové tomu tak, potom pokládáme za naši nejsvatější povinnost, alespoň každý druhý den vypraviti kurýra, abychom měli 5-6 spolehlivých kurýrů, kteří by jezdili do Švýcar a přinášeli zprávy. Jsem přesvědčen, že bez brzké pomoci ententy nemůžeme nekrvavým způsobem řešiti tuto otázku a bojím se, že by to způsobílo u našich lidí zklamání, kdybychom chtěli vyvolati brannou moc a honili lidi do války. Při tomto stavu věcí nevím, jestli bychom nemusili počítati s nějakým obratem. Přál bych si, aby nám bylo vyjasněno, jestli máte styky s cizinou, pokládal bych za povinnost, abychom dali posádku a zabezpečili to, co máme v rukou, abychom k tom cíli vešli s ententou do styku a vyžádali si její pomoc.

Pokud se týká poměru k Deutschböhmen slyším ty věci od kol. Bechyně nerad. Je-li to pravda, pak je to ovšem ohromné poškozování naší situace. Musím se připojiti k němu a vznésti prosbu, abychom tu otázku po dobrém vyřešili, poněvadž dnes bych nerad, když máme před sebou hrozivý mrak na Slovači, abychom ještě doma začali nějaký mrak, neboť vidíme, co se zde děje. Moje řeč směrovala k tomu, abychom požádali o rychlý styk s Ententou a vyžádali si její pomoci.

Předs. dr Soukup:

Slovo má pan dr Mattuš.

Dr Mattuš:

Slavný sbore, když naše dnešní shromáždění bylo zahájeno, bylo nám řečeno z presidia, že jsme se sešli naposled, abychom některé nepatrné drobnosti vyřídili, než bude Národní shromáždění. Jedna z těch nepatrností jest Slovač. Na Slovači se stalo, že jedna část byla okupována našimi vojsky. Jest otázka, kterou nemůžeme řešiti, bylo-li to správné. Jakmile jsme se jednou na Slovač vypravili a třeba bychom tam měli jeden neb dva prapory vojska a 250 četníků a třeba tyto tlupy mezi sebou nebyly organisovány a nemají jednotného velení, takže podle slov odborníka jedna brigáda maďarská může vykliditi Slovač jak bude chtíti, i za tohoto stavu věcí zůstává nám svatá povinnost udržeti ji. Musíme ji udržeti, poněvadž víme všichni, co se stalo Srbům, když se na ně dostali Maďaři a Rusínům, když se na ně dostali Rakušané. Nemůžeme připustiti, aby Slovač byla zarosena krví žen a dětí. Nezbývá než to, co jsme vzali, za každou cenu udržeti. Na tomto stanovisku jste stáli všichni, ale teď jest otázka čím to máme udržeti. Jsme příliš vážným shromážděním, než abychom nesnesli pravdu. Dovolte pánové, abych já jako muž, který zpočátku byl zmocněn, abych konal civilní službu na zdejším vojenském velitelství, abych vám řekl několik dat. Když jest ohlášená menáž, hlásí se nám 100.000 vojáků každý den. Když se staví stráže, nemáme ani 5000 lidí. (Slyšte.)

Když bylo hlášeno, že v Hostivicích se složilo 11 vagonů výbušných látek a že jest zapotřebí, aby Hostivice byly náležitě zabezpečeny, bylo tam posláno tolik vojáků, kolik jich bylo možno sehnati. Velitelství tam poslalo 15 vojáků a pak nám telefonovali z Hostivic, že tam došel jeden muž.

Další malý obrázek. V Čáslavi stojí 3 vagóny zeleniny 3 dny, poněvadž je nemohou dopraviti do Vídně, neboť není vojenské posádky. Bez posádky 2l mužů a 1 důstojníka není radno vagon vypraviti. A pánové, 3 dny to trvalo a nebylo lze sehnati 21 mužů a 1 důstojníka.

Vážení pánové, vedle toho včerejšího dne vidělo se vojenskámu velitelství vydati rozkaz důstojnictvu, že upozorňuje na to, že disciplina jest velmi uvolněna a že jest těžko spoléhati na ty vojíny, které zde máme, kteří příjdou v parádě k přísaze, k večeři a obědu. Bohužel musíme říci, že těch 14 dní od 28. října jsme pro obranu země nevyužili nic. Na kom jest vina, těžko jest hledati. Musím říci, že člen našeho Národního výboru Udržal ze všech sil pracoval za touto myšlenkou že na jednotlivých komandech dělal, co se dalo.

A musím konstatovati, že jest zde jakési okolí, které přímo odrazuje. My nevíme, jak to přijde, odrazuje to vojíny od konání povinnosti. Na ulicích naši vojáci se chovají, jak se jistě voják chovati nemá. Naše kázeň povoluje do té míry, že lidem, kterým blaho našeho státu leží na srdci, začíná jíti hlava kolem.

Tu se naskýtá otázka jak pomoci. Nejsem odborníkem, ale mohu jen říci, že skutečně věci u nás stojí nedobře a nedokonale. Přes to zase trvám na tom, co jsem řekl již dříve: Jakmile jsme na Slovač vkročili a bratry na Slovači jsme pohnuli k tomu, aby veřejně se doznali k češství a aby se postavili proti Maďarům, pak jim musíme, to jest naší povinností, poskytnouti pomoci. To je to, co v této poslední hodině můžeme učiniti. Musíme se obrátiti na ty, kteří to dostanou do ruky a říci: Lidé, Slovač hoří a se Slovačí jest v nebezpečenství celý náš stát. Kdybychom ztratili Slovač, nemyslete, že Maďaři zůstanou státi, že Vlárský průsmyk bude pro ně hranicí.

Ty minulé otázky - máme-li armádu nebo milici - jsou dnes vedlejší. My nemůžeme míti nic jiného než milici, než čistě demokratické vojsko a jest-li při nynějším organisování staly se některé chyby, jako laik myslím, že ta chyba záleží v tom, že jsme příliš zapadli do rakouských kolejí, že jsme zbytečně všechny ty formy rakouského jenerálního štábu přebrali, snad proto, že neumíme dělat svou demokratickou armádu. Ale i ty chyby se dají odstraniti, jestli bude silná vůle udržeti naši vlast v moci a je to naší povinností.

Předseda dr Soukup:

Slovo má pan dr Rašín.

Dr. Rašín: Velectění pánové, k té otázce dovolte, abych to vylíčil pragmaticky. První podnět k nějakému zakročení v území t. zv. uzavřeném byl dán bouřemi v Ústí n./L. Byli jsme žádáni, abychom tam poslali vojsko. To vojsko jsme do Ústí neposlali, oznámili jsme jim, že to jest pro nás nemožné, při jejich stanovisku vůči československému státu a to jsme oznámili také potom, když oni tam svolali schůzi společně s Čechy. To byl první podnět k zakročení tam. Je viděti, že ten podnět, abychom tam zakročili, jsme odmítli.

Druhý podnět k nějakému zakročení byl Liberec. V Liberci byly bouře a Češi se obrátili na nás, abychom do Liberce poslali vojsko a chránili je. Pánové, co jsme udělali? Řekli jsme, že do Liberce, přímo do Liberce vojsko nepošleme, že by šlo až do Hodkovic u Liberce a kdyby bylo potřeba ochrany tamější naší menšiny a pořádku, tedy že tam teprve vojsko naše by šlo. Když si v Liberci uklidili všechny tyto věci, naši vojáci se vrátili zpět.

Třetí případ takového zakročení byl tam, že jsme byli požádáni od naší tukové centrály za opatření, abychom velká skladiště tuku, margarinu atd. v Ústí n./L. v Schichtově továrně převzali a obsadili bezpečně tak, aby odtamtud nemohlo býti nic vyvezeno. To jest jistě zájem nás všech, aby těchto věcí nijakým způsobem nebylo jednostranně používáno. Co jsme udělali my? Vojsko do Ústí jsme neposlali, nýbrž nejdříve jsme vyzvali obec ústeckou a fu. Schichtovu, zda-li přejímají osobní záruku - firma celým svým jměním za tom, že z těchto velkých skladišť nebude nic vyvezeno a zavlečeno a ohlásili jsme, že bychom jinak se musili snažiti, aby to bylo bezpečným způsobem pojištěno. Pánové, nejprve tam byl zapálen tábor a bylo nebezpečí, že by to vyhořelo. Když fa. Schichtova převzala tuto záruku, zase jsme do Ústí nic neposlali. Co se týče uzavřeného území, to nikdo nemůže říci, že by jakákoliv naše politika byla provokativní.

A teď pokud se týče té věci p. posl. Seligera. P. posl. Seliger zde byl, ale ne ve věci politické, nýbrž hospodářské. Dohodli jsme se na celé řadě hospodářských věcí. Při tom přišla také řeč na Ústí a tu jsme mu řekli: "To je těžké, my bychom bývali nevěděli, komu bychom pomáhali. Vám, tak bychom Vás posilovali ve Vašem odporu proti Československému státu, ale to jest pro nás politicky nemožné, poněvadž konec konců vy stojíte na stanovisku jiném. To by muselo býti, že bychom museli někdy tuto otázku jasně vyříditi. Také o tomto jsme zde na těchto schůzích referovali. Pánové, co říká p. posl. Seliger? Je to, řekl bych, snad řečnicky vyšperkované, ale smysl celé té rozmluvy byl ten, jak jsem řekl. Pokud se týče stanoviska toho k Wilsonovu sebeurčovacímu právu, tedy ani ta věc nebyla tím způsobem. Ta celá rozmluva, pokud jsem tam byl, točila se o tuto otázku. Totiž já jsem specielně mu řekl, že němečtí poslanci a Němci vůbec nestáli na stanovisku sebeurčení národů do té doby, pokud Německo nebylo poraženo, a že velmi těžko je věřiti teď, že bylo pro Němce, když jsou poraženi, bylo to vrcholem státnické moudrosti, že my si nemůžeme pomoci, ale že se na to musíme dívati tak, že pro ně jest za těch 14 dnů jen fráse. To myslím, že jest správné. Já aspoň té důvěry v ten náhlý převrat u Němců, že by nyní se chtěli vzdáti veškeré panovačnosti, dosud nemám. Tedy Němci také přišli, ale říkali, že se k nám dostavil ten a ten německý poslanec. Upozorňuji, že se výslovně řeklo: "O hospodářských věcech hovoříme, ale o politice je rozhovor jen soukromý, my víme, že nejste zmocněn k takovémuto jednání." To byl prostě rozhovor mezi několika veřejně činnými lidmi a mohu také říci, že mezi nás přišli poslanci německého národa a řekli: Tak to nejde dál, z toho by byla občanská válka, jinak uzavřené území nedostanete. My bychom mohli tedy také jíti na veřejné schůze a něco podobného říkati, nás však nenapadá, abychom takových soukromých hovorů kuli nějakou zbraň.

A nyní o Slovensku: To nevzniklo dokonce tak, že bychom byli s nějakým obzvláštním nadšením nebo radostí na Slovensko šli. Na Slovensku to dopadlo takhle: Ze západního Slovenska všecko utíkalo, jakmile na maďarské pluky složily zbraně, poněvadž věci vyvinuly se tak, že Maďaři složili zbraně i na frontě dříve, že bylo uzavřeno příměří. Dvě maďarské divise se na frontě vzbouřily a zavinily tak průlom na Piavě a obrovský debacle v rakouské armádě. Poněvadž se k nim připojili veškeré slovanské pluky a zejména Češi, průlom neobyčejně se rozšířil. Pluky se tedy rozutekly a zejména v zázemí našem nastalo skutečné rabování. Jedním z důvodů naší výpravy na Slovensko byl také útisk a pronásledování Slováků. Slováci se bránili a co jsme učinili? Poslali jsme tam za účelem zavedení nejnutnějšího pořádku četníky. Když však četníci přišli a viděli, že tam poměry nabývají velmi ostrých forem, že dokonce byly tlupy výrostků, chodí s ručními granáty, házejí a ničí, kde co bylo, vyžádali si posilu. To však jsme také, aby nebylo žádných pochybností, oznámili uherské vládě. My řekli, že tam nejdeme za žádnými dobyvačnými cíli, nýbrž jen pro udržení klidu a pořádku. Uherský zástupce, který zde byl, dr Šupka, který na rozdíl od jiných Maďarů plní dosud svých interviewů musil přiznati, že Maďaři nejsou s to udržeti klid a pořádek. Výslovně doznal, že jsou bezmocní, poněvadž složili zbraně a že za pořádek ručiti nemohou, také nabízel nám, abychom všude ve slovenském území zřídili slovenskou národní gardu, která by se o pořádek starala. Z toho je nejlépe viděti, že v té době uherskou vládu vůbec nenapadlo, že by svými orgány mohla na Slovácku udržovat pořádek, nýbrž že to chtěla dáti do rukou Slovákům. My řekli: To všechno je pěkné, ale musíte nás tam beze všeho pustit, abychom onu gardu mohli skutečně zříditi. Jednalo se pak o to, jakým způsobem by provedení věci bylo zabezpečeno. Jednání s dr Šupkou nemohlo však býti skoncováno a poněvadž onemocněl a v horečce odejel zpět do Pešti, odkud může tedy datovati obrat, který jak se zdá, zahájila vláda hr. Karolyiho, ovšem nevíme, ale bylo by chybou, kdyby se myslilo, že jsme šli Slovensko vojensky okupovat. Co jsme tam udělali a co jsme tam vždy hlásili, neznamenalo žádnou okupaci, nýbrž čelilo pouze a jedině k udržení pořádku. Bude-li tam možno udržeti pořádek někým jiným, než námi, bude nám zajisté milejší, ale že bychom tam něco okupovali, o tom nemůže býti žádné řeči. Řekl bych jen jedno: Jestliže totéž, co odmítla hr. Karolyimu čtyřdohoda - totiž uznání integrity uherské - žádá hr. Karolyi na nás, uváděje, že bychom při uznání uherské integrity mohli zavésti pořádanou správu, není to prostě politicky možno. Prosím, aby se to nevykládalo tak, jako bychom my na Slovensko šli za účely dobyvačnými, nýbrž my tam šli z naprosté nutnosti, vždyť bylo napočteno skoro dvě stě osob, které tam byli buď pobiti nebo zraněni. Mimo to stal se v Komárně násilný útok na náš 11. střelecký pluk, který byl uvítán strojní puškou a vším možným. Věci tedy nejsou tak jednoduché, jak by se to chtělo líčiti, ale jistě, že jsme postupovali s největší opatrností, abychom se nedostali do žádné zápletky. Upozorňuji také, že bylo nám hlášeno se strany majora generálního štábu Mackensenovy armády, že tato potáhne po košicko-bohumínské dráze a že žádá volný průjezd se zbraní. My tedy byli také v nebezpečí případného konfliktu s ozbrojenou mocí Rakousko-Uherskou, naše posice nebyla tedy tak jednoduchá. Poněvadž jsme přece spojenci čtyřdohody, neměli bychom vlastně přes svoje území ozbrojenou moc nepřátelského státu pustiti. Nemohli jsme v této věci dělati nic jiného, než že jsme proti tomu protestovali a výslovně řekli, že nemáme tolik moci, abychom tomuto průjezdu zabránili. To jsme také ohlásili jednak do Ženevy, jednak do Paříže.

Bylo si zde stěžováno, že nemáme přímého spojení s našimi zástupci v cizině. Přímého spojení bychom snad nějakým způsobem docílili, ovšem že ne chifrovanými radiotelegrafickými depešemi, nýbrž depešemi normálními, které jsou podávány Morseovou abecedou. My však učinili pokus, abychom o těchto věcech podali zprávu a vyžádali si také odpověď, jednak od pana Osuského ze Ženevy, jednak od pana dr Beneše. Za tím účelem obrátili jsme se prostřednictvím kolegy Tusara na německo-rakouskou vládu a sice na ministra zahraničních záležitostí německo-rakouské vlády dr Adlera a žádali jsme ho, abychom mohli telegrafovati přes jejich trati do Ženevy. To nám bylo tímto ministrem odepřeno s odůvodněním, že by to mohlo míti nepříznivý vliv na jejich poměr k Maďarům. My tedy nemohli učiniti nic jiného, než že jsme přetelefonovali celou věc do Lublaně a z Lublaně do Pulje a z Pulje teprve šifrovanou bezdrátovou telegrafií mohlo jíti do Paříže resp. do Ženevy. Pan Tusar mně ovšem řekl, že by to mohlo jíti ještě jinou cestou, kterou nemůže mně sděliti, ale úplně bezpečnou. Abychom se dostali do kontaktu s operující srbskou armádou, staly se pokusy, a ty jsou nyní v běhu. Naše bezdrátová telegrafie přes Německo má arciť bohužel velkou nevýhodu. Že totiž je rušena vlnami stanic, které má Německo, takže kdyby nám i vše zcela dobře fungovalo, záleží to na síle vln našich bezdrátovým stanic a vždy budeme v nebezpečí, že naše telegramy dojdou úplně zkomolené a kusé. My sami již zachytili jeden, který šel z Paříže do Pulje a dostali jsme ty vlny také sem, ale my je sem dostali jen velmi porušené, kdežto do Pulje donášeli vlny zcela dobře. (Hlas: V Plzni je také dokonalá stanice.) Ale nemůže vysílati daleko jen do vzdálenosti 180 km do Chebu. My měli zde také vysílací aparát, ale jenom v Chebu, v Mor. Ostravě máme také aparát, ale jenom na východ. V Německu mají však vlny, které všechno ruší. To jsem chtěl uvésti na vysvětlení.

Člen N. V. Klofáč:

Budu mluviti jen velmi stručně. Mám za to, že nejhlavnější věcí pro nás je poznání, že jsme válčícím státem a z toho pro mne plynou další důsledky: To je, že když jsme uzavřeli příměří, nejsme oprávněni vysílat vojsko, právě tak, jako nejsou k tomu oprávněni Anglie a Francie, které uzavřely příměří s Maďary. Hlavní věcí je, abychom rychle měli styk s ententou. Včera prosili jsme do Lublaně, aby ententa rychle poslala sem své zástupce, důstojníky, a abychom měli zde tlumočníky její vůle. V Ženevě neměli ani tušení, že celý převrat bude tak rychle proveden. Žádali jsme o obsazení těch a těch teritorií, při čemž měli jsme na zřeteli hlavně Slovensko, t. zv. uzavřené území a Těšínsko. O Pruském Slezsku jsme nemluvili, ale pro případ potřeby žádali jsme také o obsazení Pruského Slezska, Dr Beneš ujistil nás, že se to jistě stane.

Kolega Udržal tvrdil, že dohoda stojí na stanovisku jiném než my a projevil pochybnosti, že Deutschböhmen zůstane u našeho státu. To nám dr Beneš zaručil bezpodmínečně, rovněž ohledně Slezska. Jak víte, došlo ještě k dalším změnám, kterých jsme naprosto netušili. My jsme od dr Beneše dále zvěděli, že Rusíni byli u Wilsona a žádali připojení rusínské části Uher k našem státu, mimo to byla porada ještě také s rumunskými poslanci a došlo s nimi k dohodě, aby bylo přímé spojení mezi Československou republikou a Rumunským státem. Považoval bych tedy za chybu, abychom dnes posílali vojsko někam, kam nejsme oprávněni je vysílati, poněvadž prostřednictvím dr Beneše podepsali jsme příměří. Hlavní věcí je, abychom si opatřili rychlé spojení s ententou a ti, kdož příměří podepsali, musí nésti konsekvence. Zítra jede zástupce Jihoslovanů, kteří jsou mezi námi do Záhřeba. Co nemůžeme sděliti jinak, má býti telefonicky nebo radiotelegraficky, po případě písemně tlumočeno s prosbou, aby zde co nejrychleji bylo vojsko ententy.

Pokud jde o armádu, sdílím stanovisko všech, kteří mluvili o nynější armádě. To není armáda, to je jed, který k nám přichází a je při tom lhostejno, mluví-li se o vojácích nebo důstojnících, já bych naopak řekl, že důstojníci jsou horší. To jsou lidé, kteří zvykli sobě pohodlně žíti, ale nic nedělati. A považoval bych za chybu, kdybychom trpěli zde tyto lidi, ještě ve vojenských uniformách, jakož vůbec stojím na stanovisku, že by naši důstojníci pokud možno málo měli chodit v uniformách. Oni musí si již zvyknouti chodit v občanském obleku a v uniformě ať chodí jen na cvičiště. Máme již vypracovány jisté projekty, které vyjedou v nejbližších dnech a kterými bude zjednána náprava, jak pokud jde o oficíry, tak pokud jde o mužstvo. Naše mužstvo musí se cítiti jako republikánská garda a ne aby vidělo dualismus: Na jedné straně Mannschaftsstand a na druhé straně Offiziersstand. Voják nenávidí Offiziersstand, poněvadž nejen aktivní, ale i reservní důstojníci chovají se hanebně k vojákům. Zde je veliká propast mezi vojskem a oficírem. Stala se veliká chyba, že jsme různým těm pánům s velkými šaržemi dávali místa, aby se mohli representovati jako tlumočníci a representanti naší armády a je přirozeným odpor našich vojáků při pohledu na různé ty feldmaršállajtnanty a tutti quanty, kteří se k nám dříve nikdy nehlásili a kteří musí býti odstraněni. Moje stanovisko je, že nesmíme v řadách naší armády držeti ani jediného člověka, který nemá lásku k naší věci. Ať ty pense stojí o pár krejcarů víc, lépe bude platit pense, než takové lidi zde držeti. Jsem také proti vojenským důstojenstvím. Když má voják k nim důvěru, poručík, hejtman a plukovník. Švýcarská armáda nemá také žádných generálů, zkrátka naše organisace, naše národní síla musí vycházeti z duše národa a pak bude taková, jako je za hranicemi. My musíme také k těm lidem jíti a já bych se nerozpakoval vydávati pro naše vojáky i časopis, aby se následoval příklad našich bratří za hranicemi a abychom jim stále dodávali ducha. Také do branného výboru musí býti zástupcové jejich povoláni. Vojenské rady rozhodně trpěti nesmíme, jak bychom je připustili u pluků, zabili bychom si všechno. Vojáci musí míti své mluvčí v branném výboru, kde bude přímý kontakt mezi brannou silou národa a mezi činovníky, kteří representují Československý stát. Pak bude snadno shodnouti se v tom, že takovou armádu, jakou máme dnes, míti nemůžeme, nemá-li dojíti ke zmatkům. My jsme si zřídili republiku demokratickou a armáda musí býti jejím odleskem. Stačí, když řekneme, že v nejbližších dnech dospějeme k projektům, které odpovídati budou našim názorům a z Prahy musíme odstraniti živly, které sem nepatří. Máme zde mnoho důstojníků a potom musíme ententu prositi, aby sem poslala co nejrychleji, čeho potřebujeme, to jest děla, strojní pušky, aeroplány atd. Mám za to, že v několika dnech bude, pokud možno, styk mezi Prahou a Terstem navázán.

Dr. Rašín:

Od kolegy Tusara došel dopis poručíka 11. střeleckého pluku Ladislava Hořeňovského, který se sem dostal z Komárna vlakem vídeňským, kdežto ostatní vojáci byli internováni v komárenské pevnosti. Dopis ten zní: (čte) To je oficielní zpráva a na základě této zprávy kolega Tusar vznesl u maďarské vlády prostřednictvím dr Stodoly proti tomuto jednání protest a celé toto vylíčení předloženo také maďarské vládě.

Předseda Švehla:

Prosil bych o jedno. Zítra již bude konstituanta pohromadě. Rozvinula se velmi široká politická debata a myslím, že by bylo lépe, kdybychom pro dnešek omezili se na úkoly, které je třeba v poslední schůzi Národního výboru vyříditi a skoncovali své práce jako průpravu pro zítřejší Národní shromáždění. Poněvadž zítra budeme v parlamentě míti možnost jak ve výborech, tak i v plenu projednati politické i jiné záležitosti prosím, aby pánové politickou debatu omezili na minimum.