Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Patzel (pokračuje): A myslí-li pan ministerský předseda a pan ministr financí, že tímto směšným porodem výkalů a ohně - dovolte, abych tohoto slova z Fausta užil pro charakterisaci vládní předlohy o t. zv. odškodnění majitelů válečných půjček a o nové státní půjčce, domnívají-li se, že tím pozdvihnou státní úvěr, pak škodíte svému vlastnímu státu, neboť tím nevylákáte nikoho ze zákamní. Vládní návrh jest pro Němce nepřijatelný a jím budou Němci sotva moci býti zlákáni pro upisování. Čeští spoluobčané nebudou asi z toho míti také příliš velkou radost, pánové, abych vám však ukázal, k jakým nesmyslům tato vládní předloha ve své dnešní podobě může vésti, předvedu vám dva příklady: Československý stát převzal sice území, ve kterém bydlí majitelé těchto válečných půjček, převzal také tyto lidi do svého státu s celým jejich majetkem... (Německý výkřik: Lidi však stát nekolkoval, všecko ostatní však ano!) Kdyby to bylo možno, byl by nám český stát dal také vpáliti pečeť galejníka. Dnes jistě obcházejí tisíce česko slovenských vojáků, kteří byli zaplaceni z výtěžku válečné půjčky. Také v českých krajích Čech, Moravy, Slezska a Slovenska jsou, pokud vím, vyživovací příspěvky vypláceny z výtěžku válečné půjčky, protože tehdá v Rakousku nebylo již ani řeči o nějakém spořádaném bernictví. Když tedy s takovým posměchem přistupujete na zaplacení válečných půjček a ještě chcete při tom míti nějaké beneficium, pak je to věc, která se nedá udržeti před světovými dějinami a před finančníky z českých státních občanů.

Předseda (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho lhůta již uplynula.

Poslanec Patzel (pokračuje): Pane předsedo, prosím, abyste mi dopřál téže volnosti jako panům, kteří mluvili přede mnou. Vynasnažím se, abych se krátce vyjádřil. Chci na dvou příkladech ukázati nesmyslnost zákonné předlohy. Český vrchní zemský soud v Praze - pánové zasedají ještě zde - uložil německým přednostům soudů v německých krajích - ještě v roce 1918 - aby z velmi již zadlužených... (Smích českých poslanců) - když se smějete, jest to důkazem nízké úrovně vaší politiky - ... peněz kumulativních sirotčích pokladen byla válečná půjčka upisována. Když soudcové se zdráhali, bylo jim týmž pražským vrchním zemským soudem vyhrožováno disciplinárním potrestáním. Jako druhý význačný příklad vybírám okres blatenský (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Poslanec Patzel (pokračuje): Jest obydlen 10.500 lidmi a upsal 14,000.000 korun válečné půjčky. Z toho jest 10 milionů obstaveno. To stalo se v oné době, kdy pozdější československý finanční ministr ještě z bankovních ohledů psal velmi nadšené články pro válečnou půjčku. Nyní mají titíž lidé, kteří ničeho více nemají - nemocenské pokladny a obecní spořitelny - dáti dvakráte tolik, soukromí malí ukladatelé trojnásobně tolik, aby jen upsali státní půjčku. Jestliže to provedete, pak jste největšími divotvorci po divotvorcích šedého dávného starověku. Pánové, pan ministerský předseda ohlásil také předlohu o socialisaci. Jest jasno, že směr doby k tomu směřuje a že dělníci svému naléhání dají také důrazu, aby se stali spoluvlastníky předmětů a nástrojů života hospodářského. Morálním kázáním a pobízením ku práci nerozřeší se jistě veliké sociální otázky této doby a nevyhoví se velkým sociálním proudům doby. Skutečně však to, co s těchto lavic dosud jako návrhy na socialisaci vyšlo, to není socialisace. Zákon pozemkový neslouží k tomu, aby vytvořil malorolníky, nýbrž aby usídlil legionáře na hranicích, přinesl nám famosního pana likvidačního radu Kučeru právě jako přirážky pro německá místa lázeňská, která již téměř všechna ode dávna jsou sespolečenštěna, protože jsou vlastnictvím obcí. To nemá ničeho co dělat se socialisací a Němci velmi dobře si prohlédnou návrhy na socialisaci vycházející s českých lavic.

Jestliže váš stát chce s Němci, které zve ku spolupráci, alespoň pro jistou dobu přechodnou, neboť jen o této mluvím, chce dojíti jistého klidu a pokoje, pak musí odstraniti s cesty balvany na které naráží. Musíte dáti naší řeči právo, které čtyřem milionům lidí v tomto státě náleží, musíte právo dáti také všem ostatním národům, kteří ne dobrovolně, nýbrž vámi donuceni vešli s vámi ve státní svazek. A jestliže jste nás sem vzali, pak musíte mluviti řečí, kterou my mluvíme, třebas by vzniklo nebezpečí, že ze státní československé řeči vytvoří se 3 nebo 4 státní řeči. Musíte přikročiti k velké nápravě, o které již dnes bylo mluveno, odstraniti hladce a úplně bezpráví, které bylo spácháno na obcích a na tisících veřejných zaměstnancích. Musíte učiniti konec násilí na našem německém školství a uvolniti skutečně cestu pro moderní, volný vývoj školství. Musíte také počíti opravdu s rovnoměrnějším přidělováním a rovnoměrnějším rozdělováním potravin, než je nějaké teritoriálně omezené rozdělování; zde uznáváte teritoriální rozdělení zcela dobrým - musíte odstraniti rozdíly v zaopatřování jednotlivých okresů a tak hladovící lidi naučiti věřiti ve spravedlnost.

Musíte ovšem také, jak již bylo řečeno, vychovati vlastní své lidi k státnímu cítění a pak můžete k nám přistoupiti. Přes problém národnostní samosprávy nemůžete přejíti. V tom má ovšem dr. Kramář pravdu - já nemluvím zde jistě jen za svou stranu, nýbrž za velkou část německých poslanců a snad i mnohých neněmeckých poslanců. Konečným cílem boje o sebeurčení jest stát národnostně jednotný, a jak si ho český národ vydobyl, tak chceme i my, aby také Němci a také příslušníci všech ostatních národností si ho vydobyli. Chceme stát národnostně jednotný z důvodů národních a sociálních, my zvláště, jako nacionalisté a socialisté.

Viděli jsme ovšem, jak dokonce i veliké problémy sociálního pojištění opět a opět tříštily se o národnostní překážky. Chcete-li znovu dožíti se toho příkladu, znovu to ve svém státě zavésti, pak nesmíte se diviti, když prozíraví lidé konečně tomuto státu prorokují neštěstí, které snad dokončí odrakouštění v jiném směru. (Výkřik.) Pan dr. Kramář dnes prohlásil, kdyby se jednou mohlo podařiti úplné sjednocení se Slováky ohledně české státní myšlenky, pak že by Češi nemuseli se obávati Němců. Ovšem podle mého mínění mnoho, co dnes bylo z tohoto místa promluveno, odkázalo tento sen dra Kramáře navždy do říše bajek, pohádek. Nechceme, aby český národ se nás strachoval, chceme však jej s druhé strany poučiti, že vynutíme si jeho úctu, kterou musí vynutiti boj za právo také i u protivníků, a chceme vás o tom poučiti, že také my nebojíme se ani českého národa, ani jeho dnešní politiky. (Potlesk německých poslanců.) Jestliže pan Vlastimil Tusar řekl, že starý svět zapadá a nový vzniká, tu pravím mu, že také politicko-národní vývoj v Evropě daleko ještě není ukončen, že politicko-národní vývoj má před sebou ještě nová stadia a že my, zástupcové utlačených národů, chceme všemi svými silami a s celou duší k tomu pracovati, abychom podle své možnosti k tomu vývoji působili. Doufáme, že při tom český národ, poznávaje jasně životní potřeby svého vlastního státu, zamýšlí pro příště s námi se o tom dohodnouti, a jestliže to již pánové v Paříži a v Londýně vyslovili, ujasní si to také konečně jednou v Praze, že revise rozličných bodů st.-germainských a versailleských jest nutna.

Vývoj velikých hospodářských otázek nutí k semknutí velkých hospodářských svazků a tento vývoj vede Československo, československý stát ne do Polska, ne do Francie, nýbrž svádí dohromady státy v krajích kde pramení Odra a Labe až k jejich ústí. A byť ještě sebe více nenávidíte slovo "Střední Evropa", jestliže chcete upevnili svůj stát, budete museti na to pomýšleti.

Vzpomínám na to, že největší a nejkrásnější kulturní epochy král. českého byly tehdá, kdy Čechy stály v nejužším společenství se starou německou říší a kdy česká knížata a králové byli kurfirsty německé říše. A přec nebyl český národ odnárodněn. Přišla nejen réva burgundská a chmel, nýbrž mnoho německé vzdělanosti a německá universita do této země. Tím neutrpěl český národ žádné škody a také škody neutrpí, když bude ve velkém hospodářském svazku s velikým národem německým. Na českém národu však závisí přispěti k tomuto vývoji, neboť rozvoj přijde a nastane potom. Jestliže mi sami, státy na Labi a Odře, společně nepřivedeme to k tomuto rozvoji, pak nás společně nouze učiní ještě více otrockým státem západního kapitálu. Německo a Německé Rakousko a vy již dnes žijete v této porobě.

Svobodného rozvoje svého státu nemůžeme jinak docíliti, než když spřátelíte se s touto myšlenkou, že my, Němci v zemích sudetských, když tato otázka se naskytne, nebudeme státi při tom jako nájemný otrok, nýbrž jako rovnocenný spolubojovník; to zajisté pochopíte. Myslíme, že nejkrásnější rozvoj pro Němce a pro Čechy v této zemi mohl by nastati, kdyby bylo možno, aby německá socialistická republika, ke které také budou náležeti německé kraje, s českou socialistickou republikou uzavřela dohodu o velkých středoevropských vztazích hospodářských. Tuto myšlenku budeme sledovati a, abych pozměnil slova Goethova, řeknu: Za tím cílem chceme jíti, chceme státi jako volný národ na svobodné půdě. (Hlučný potlesk něm. poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je poslanec Laube. Uděluji mu slovo.

Posl. Laube: Slavná sněmovno, velectěné dámy a velectění pánové! Naše nově zvolené Národní shromáždění se sešlo a jeho hlavní myšlenkou jest, utvořiti pevnou koaliční vládu, v níž by zastoupeni byli zástupcové německého národa. To, co vidíme se strany německé se odehrávati od prohlášení naší vlády, a výjevy, jichž jsme svědky se strany německé po celou tu nedlouhou kampaň nového Národního shromáždění, nám ukazují, že Němci přes to, že byli poraženi na světovém bojišti, přes to, že jejich principy politické, založené ne na demokracii, nýbrž založené na militarismu, na kapitalismu, na ovládání a znásilňování jiných národů, že tyto principy jich neopustily ani v nové sněmovně a že i sem přicházejí ne podat společné ruky k mohutné veliké sociální práci, která by odstranila veliké a křiklavé ty zjevy úpadku hospodářského a sociálního, jež zažily národové tohoto státu vinou valné části těch, kteří svým křikem o bezpráví zahrnují tuto sněmovnu. Nejcharakterističtější jistě obrázek vám ukáži na tom, že Němci, kteří mluví tolik o znásilňování v Československé republice zejména po stránce úřednické a po stránce školské, a jest typickým příkladem toho zejména můj předřečník, který jest z Duchcova, že tito Němci podnes požívají v Československé republice nejen ve stavu úřednickém, nýbrž zejména také ve školství postavení, kterého jim můžeme jako svobodný a osvobozený národ jenom záviděti. Já chci jenom konstatovati, že v místě pana předřečníka na vyučování 1300 německých dětí platí v Duchcově obec do dnešního dne 136.000 korun, že těchto 1300 německých dětí jest vyučováno v 67 krásných místnostech. Na vyučování 1250 českých dětí přispívá obec Duchcov 32.000 korunami (Slyšte!) a mačká je ve 12 mizerných nedostatečných místnostech. (Slyšte!) A ještě, prosím, dva roky po převratu nedonutili jsme je, aby těmto českým dětem postoupeny byly místnosti v palácích, které nebyly zbudovány výsledkem práce německých rukou, nýbrž výsledkem práce českých dělníků, kteří založili blahobyt německé oblasti svou prací, svou krví a svým potem. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)

Mysleli jsme, že se nám podaří zjednat základnu soužití obou národů. To, co se odehrálo v těchto dnech v této sněmovně, nám ukazuje velmi jasně, že německá mentalita a německé nazírání, německý smysl pojímání společenského, politického i kulturního života, je dalek našich intencí, že je to oheň a voda, kterou nesloučíme. O tom jsem přesvědčen, že česká politika bude musit jít jinými cestami nežli po kterých jsme šli, poněvadž vidíme, že naše náběhy k soužití, naše upřímné tužby ku společné práci nenalézají smyslu u německého národa, poněvadž to není národ demokratický, nýbrž národ panovačný, národ, který se nechce sžít s ostatními národy jako rovný, nýbrž jen jako národ, který vládne a ovládá. Ty zjevy s české strany, kterých jsme byli svědky zejména dnes odpoledne, tu věc si musíme velmi dobře rozmyslit, ty jenom posilují, jenom dávají palivo k tomu ohni, kterým nás zde zanáší německá menšina, jíž nebylo ukřivděno v nejmenším, jíž přicházíme se všemi možnými výhodami, se všemi možnými ohledy vstříc. Naše dobré mínění zdá se, že na německé straně nenalézá dostatečného pochopení, a myslím, že také české strany z tohoto fakta vyvodí své důsledky a najdou cestu k jednotné a společné práci, ke společné cestě. (Výborně!)

Koaliční vláda prvního voleného parlamentu Československé republiky se představila této sněmovně a ústy svého premiera vlády podala své programové prohlášení. Soudím, že předložený program vzhledem k časovému provisoriu, který je dán nejsilnější stranou této vlády, je nepoměrně bohatý a že jeho uskutečněním, to je moje hluboké přesvědčení, budou se zabývat ještě vlády jiné, které přijdou. Je to program na léta pilné zákonodárné práce a neúmorné činnosti správní. Dnešní vládě a nynější sněmovně připadá úkol nekonečně užší a důležitější, zabezpečit výživu obyvatelstva, vyřešit otázku bydlení širokých vrstev národa, ošacení a obutí jeho, učinění konce cenové anarchii, která pobuřuje kde koho, upravit státní finance a finanční základ samosprávných těles, obcí, měst a okresů a hlavního města Prahy na místě nejpřednějším, vznést do námezdné soustavy ducha moderní demokracie, která vyžaduje, aby poměr podnikatele a dělnictva byl upraven radikálním zásahem, nutná prozatímní opatření, jež by zabezpečovala existenci vdov a sirotků po padlých na poli práce, obmezení výdajů státní správy a uspořádání vnitropolitické situace, jež by činila spolupráci zástupců národů možnou a zabezpečovala jí zdárný úspěch. Vládní koalice opírá se početně o velmi nepatrnou šestihlasovou většinu, z nichž část levice sociálně-demokratická stojí zásadně na stanovisku negace parlamentarismu, jak z jejího prohlášení, uveřejněného 27. května 1920 v "Sociálním Demokratu" jest zjevno. Je to jistě příznačný zjev, že část vládní koalice otevřeně se hlásí k revoluční idei proti parlamentárnímu zřízení, stojíc na půdě proletářské diktatury a vlády rad, tedy na stanovisku socialismu krajního, jehož příkladem je nám Maďarsko a Rusko. 23 poslanců a 5 senátorů podepsalo v "Sociálním Demokratu" dlouhé prohlášení, jehož podstatná část zní (čte):

"Z třídního poměru dělnictva k buržoasii vyplývá, že neuznáváme tak zvaných státních nezbytností kapitalistického státu, nejméně již nutnosti, jimiž tento stát udržuje svoje mocenské postavení, totiž militarismu, policie a četnictva. Naproti koalici s měšťáky navrhujeme sjednocení všech opravdově socialistických živlů v parlamentě na společné půdě marxistických zásad, aby tak došlo ke zřetelnému třídnímu rozvrstvení, které odpovídá hospodářským skutečnostem." Je to nepříjemný stav, v němž se ocitá největší vládní strana a v nějž také uvrhuje stát. Význačná část vládní strany odpírá podporu vládě v nejzákladnějších potřebách. My jsme až dosud s největší loyálností podporovali první kabinet pana Tusara i druhému v zájmu socialismu a jeho vývoje zaručili jsme svou podporu. Ale za této anarchie názorové, která panuje ve vládní straně, v jejím tisku a organisaci, pochybujeme, že bude nadále možno chtíti na naší straně tuto oběť. Musíme si položit otázku, zda svou součinností přispíváme ne ke konsolidaci politických a hospodářských poměrů, nýbrž k jejich rozkladu, platíce své souručenství ztrátou tisíců stoupenců a nespokojeností vlastní strany.

Státy a národové Evropy nedosáhly po válečné katastrofě ani politického ani hospodářského klidu. Také náš stát prožívá tuto krisi. Horečkou zachvácené části národa volají po násilném, krvavém převratu politickém a sociálním, po dosazení vlády rad dělníků, vojáků a sedláků, po dosazení diktatury proletariátu, s vyloučením ze spoluvlády všech ostatních občanů. Demokracie, vláda všech a pro všechny je jim málo a překonaným stanoviskem. Divoká zášť stranická a třídní provází tuto snahu, která není pokrokem, nýbrž reakcí a despotismem nejhoršího druhu. Snaha a cíle jsou na pohled krásné a vábné, ale skutečnost znamená místo svobody nejhorší despocii, krvavý teror, při čemž odpůrci žalářováni po tisících a vražděni po stech, bez rozdílu pohlaví a věku. Hospodářství průmyslové i zemědělské je rozvráceno náhlými nepromyšlenými experimenty výrobní soustavy, opřené o základní chybu, že jen manuelní výroba je tvořitelem hodnot a že jejím nositelům především náleží všechna politická práva, nikoliv rovnost, nýbrž nadpráví. Utrpení válečné, vraždění a mrzačení lidí v poli, bezohledný vykořisťovací systém v zázemí odsuzují při ohromném vzrůstu bohatství činností společenských hyen ženy, děti i muže k pozvolné smrti hladem. Drahota a lichva tvoří psychologické prostředí tohoto hnutí.

Vláda diktatury proletariátu, massy vykořistěného dělnictva, dají tomuto hnutí moc průrazu, sílu k vítězství. Ale dělnictvo nevládne, je to jen fikce. Ohromný 120timilionový národ ruský za vlády diktatury rad, dle jedněch odhaduje se síla komunistů, kteří jsou nositeli tohoto společenského zřízení, na 600.000, dle jiných na pouhých 200.000 komunistů, nevládne krvavým terorem v Rusku. Dělník a sedlák, který vytvořil převrat a rozrazil despocii samoděržaví, je vržen v nové otroctví privilegované kasty z jeho krve a masa, despocie horší carismu. Vzdělání našeho lidu, jeho životní úroveň není ruská, jemu a jeho kulturní a sociální výši neodpovídá ruský mužík, který mohl býti ve svém stavu kulturním a negramotném použit k těmto nejdivočejším experimentům politickým a hospodářským, které uvrhly Rusko ve stav děsného úpadku. Sociální skladba československého státu je jiná. Dělníkova práce není sama jen tvořitelem hospodářských hodnot, jako tomu bylo v Rusku. Naše proletářská inteligence, náš silný stav zemědělský a živnostenský jsou příliš vyspělé a silné, než aby se jim mohl vnutit stav politického zřízení, který by je vyloučil ze společenského dění a srazil je do role společenských otroků.

Naše idea národní jest příliš silna, než aby nepochopila nebezpečí, do něhož vehnán byl by národ a stát touto soustavou středověku, vneseného v moderní dobu. Národ zná jen bezpečnou cestu vývoje, demokracii - vládu všech a pro všechny, a massy dělnictva českého jsou příliš vyspělé, než aby obětovaly desetileté výsledky namáhavé své práce výchovné a organisační, své instituce odborové a družstevní k tomuto pochybnému pokusu.

Otto Bauer připomíná, že ruskému sedláku dostalo se osvobození z rukou proletariátu. Bolševický dekret, který celkem zaznamenal hotový čin, zrušil pozemkové vlastnictví a svěřil správu půdy i panských a církevních statků zemědělským sedláckým výborům. Proto "za každým protirevolučním vojskem, které ohrožuje proletářskou republiku, vidí sedlák vlastníka, jenž se chce opět domoci své půdy. Proto jest ruský sedlák připraven k obraně proletářské diktatury proti každé revoluční hrozbě. Panství skrovné proletářské menšiny opírá se tedy o strach před protirevolucí, jejž mají miliony sedláků."

Sovětová diktatura se zastavuje před vesnicemi. Bolševický dekret, který rušil pozemkové vlastnictví, nemluvil o "socialisaci" ani o "vrácení půdy všemu dělnému lidu". Fakt, že způsob soukromého vlastnictví byl na venkově opět zaveden, dokazuje, že proletariát mohl dobýti a uchovati si moci jen tím, že ponechal sedlákům půdu a správu vesnic. Sovětová moc mohla se tedy opříti o selskou třídu, ale jen s tou podmínkou, že diktatura proletariátu se zastaví před vesnicemi. To se skutečně stalo. Když selhaly všechny pokusy o zřízení komuny v obcích, bolševictví před sedláky kapitulovalo. Sedláci odpověděli na rekvisiční výměry omezením vzděláváním polí, takže vzdělaná plocha se hrozně zmenšila. Kromě toho vyhnali sedláci z vesnic chudinu, kterou tam bolševici usadili, aby podlomili vesnickou sjednocenost. Teď, kdy sovětová moc sedláků neznepokojuje, sedlák se valně nestará o to, co se děje v městech. Uzavřel se znovu v úzkém kruhu svých zájmů, čistě místních. Volební právo vylučuje sedláka z politického života. Ježto sovětová moc závisí hlavně na udržování venkovské nevědomosti, vylučuje sovětové zřízení sedláka z politického života. Podivuhodně složitým volebním systémem docílili bolševici, aby ovládli ohromnou massu ruských sedláků.

Všeruský sovětový kongres, nejvyšší orgán sovětové republiky, skládá se ze zástupců sovětů městských, které mohou vyslati jednoho delegáta za 25 tisíc členů, a ze zástupců sovětů vládních (města a venkov), které mohou vyslati delegáta jen za 125 tisíc členů. Městské sověty jsou jmenovány přímo dělníky, oprávněnými k volbě, kdežto kongresy sovětů vládních jsou výsledkem voleb nepřímých. Každý kongres vládních sovětů skládá se ze zástupců sovětů městských, kteří jmenují representanta za 2 tisíce členů a z representantů sborů okrskových sovětů, které mohou vyslati delegáta za 10 tisíc obyvatel. Tyto okrskové sbory se skládají z desetiny členů vesnických sovětů. Z toho jest patrno, jak městské rady jsou ve výhodě proti radám vesnickým nejen tím, že jejich delegáti na všeruském kongresu jsou voleni přímo, nýbrž i tím, že těží z plurálního volebního práva na kongresu sovětů vládních. Výsledkem této kombinace je to, že volebně jeden sedlák rovná se jen jedné pětadvacetině dělníka. K tomuto soustavnému odstavování selské třídy přistupuje ještě teror, který zabraňuje všelikému počinu massy proti činné menšině.

Diktatura proletariátu je možná jen v Rusku. Nevědomost, politická tupost ruské selské třídy je nutnou podmínkou proletářské diktatury a z toho je zřejmo, jak je nesmyslné mluviti o zřízení tohoto režimu u národů střední a západní Evropy. Marně by se hledala druhá země, kde by bylo možno tímto způsobem odníti sedlákům jejich politická práva. Sovětová diktatura spočívá mnohem více na politickém potlačení selské třídy, nežli na rozdrcení měšťáctva. Byla nutná? Opožděny stav ruského sedláka vysvětluje možnost sovětové diktatury a snad ji ospravedlňuje.

Němečtí majoritáři ukázali za války, jak snadno lze omlouvati nejpustší cynismus. Fakt, že proletářská diktatura byla v Rusku možná, nikterak nedokazuje, že by byla nutna. Všichni ruští socialisté, kteří jsou jiní než bolševici, neustali nikdy ji označovati jako zločinný blud. Ruská tragedie nedospěla ještě svého ukončení a známe ještě špatné její zákulisí. Přijde však doba, která dovolí vyměřiti propast, v níž zmírá ruský lid. Tehdy bude možno stanoviti, na jaké zcestí zavedl politický fanatismus přirozený běh dělnického osvobození v Rusku.

Mluvčí českých komunistů, kolega Skalák, ve své první parlamentní řeči zabýval se otevřeným třídním konfliktem v našem státě a konflikty národnostními, které z utvoření tohoto státu plynou. Ze jeho kritika nalezla vřelé pochopení na straně německé a maďarské, jest pochopitelno. Komunistická idea, nesená kolegou Skalákem a soudruhy, znamená úplný rozklad národních sil a pád naší svobody a samostatnosti. Proto ta netajená radost na straně německé a maďarské. Kolega Skalák poukazuje na nepřeklenutelné třídní rozpory u nás a na možnost, aby koaliční vláda je řešila. Postavil zásadu: "Kdo s koho, ten toho" a vycházeje z tohoto předpokladu, doporučuje jedinou cestu diktatury proletariátu a vládu rad a dělníků, vyhýbaje se ovšem předložiti praktický výsledek této cesty, po níž došlo Rusko k nejděsnějšímu úpadku. Řešme my svůj vlastní problém na vlastní půdě, ukažme zde, co umíme, a neukazujme na Rusko.

A o to právě jde, aby řešení sociálních problému a použití method dálo se dle výše naší kultury, hospodářského stavu a daných poměrů politických. Třídní rozpory v lůně společnosti nevyskytly se v Československém státě. Jsou tak staré, jako lidstvo samo. Nedaly se a nedají se vyřešiti ani krví ani násilím, dají se vyřešiti přebudováním společenského řádu, vládou demokracie, v níž dělnictvo jest a bude vždy elementem rozhodujícím. Úkolem sociální demokracie je odkrývati, úkolem socialismu odstraňovati je cestou výchovy proletářských mass, odbornými i politickými organisacemi, dobýváním sociálně politického zákonodárství, družstevním hnutím a vzrůstem politické moci proletariátu.

Výsledky zákonodárné činnosti na poli sociálně politickém minulého Národního shromáždění, které náš stát postavilo na prvé místo mezi státy ostatními co do ochrany námezdního pracovníka, jsou toho skvělým dokladem. Skvělým dokladem vytlačení vlády kapitalismu půdního je usnesená pozemková reforma. Jest jen potřebí, aby provedena byla energicky, aby zlomen byl malicherný odpor dosavadních vlastníků a pomoc, kterou jim v tomto odporu poskytuje byrokracie. Máme socialisovat bez náhrady? Kolega Skalák to činí jako podmínku socialistického vyvlastnění. V theorii je to krásná věc, nikoliv v praksi. Sama pozemková reforma ve svém provádění ukázala, že vyvlastnění bez náhrady není možné. A na dnešní vládě převahou sociálnědemokratických ministrů záleží, zda uskuteční velký pokrok dělnické třídy v Československé republice.

Nejde jen o to, míti moc, nýbrž také umět vládnout. Anarchie ve správě, zlovůle byrokracie a otázka daní, to je obžaloba vlády. Nesmíme se vyhýbati faktům, které bijí do očí. Komunisté nám nabízejí vládu rad a diktaturu proletariátu. Jest to lék na naše bolesti, vede tato cesta k své metě socialismu, společnosti bez třídního panství? Nikoliv.

Jaké jsou sociální poměry proletářů v Rusku? Sociální poměry dělnictva v továrnách jsou krajně neutěšeny. Dělník přestal býti sebe menším pánem svých osudů. Nesmí o své vůli měniti zaměstnavatele ani opustiti práci. Jest zmilitarisován. Nemá nejprimitivnější svobody slova a přesvědčení. Špiclovský režim znemožňuje mu jakýkoliv projev, jenž by dnešním držitelům moci nebyl příznivý. V sovětovém Rusku ani dnes nevládne Lenin nebo rada lidových komisařů, nýbrž mimořádná vyšetřující komise, čerezvičajka. Pracovní doba jest 8 hodin, ale pracuje se 12-15 hodin denně. Dělnické mzdy v nacionalisovaných továrnách pohybují se mezi 3000-4000 rubly měsíčně. Tato hranice pevného platu nesmí však býti překročena. Nejvyšší plat i s premiemi nesmí býti vyšší než 8000 rublů měsíčně. To je plat komisařů, ředitelů továren atd. Státní úřednictvo je honorováno nepoměrně hůře. V některých továrnách dělnictvo kromě mzdy dostává i potraviny, ale na tuto výpomoc nemůže spoléhati, protože je velmi nejistá a nepravidelná. Příděl potravin uděluje se pouze dělníkovi a nikoliv členům jeho rodiny.

V některých továrnách má nárok na 30 dkg chleba (3/4 funtu) a na 21 dkg (1/2 funtu) denně. V nacionalisovaných továrnách má dělnictvo požitky vojenské. To jest 42 dkg chleba (1 funt), 21 dkg čočky atd. na den. Jinde zase občas obdrží oběd ve společných jídelnách továrních, ale ani tato výpomoc není trvalá a dostatečná. Jídelní lístek jest chudičký: rybí polévka s jáhlami a nemastná čočka jest pravidlem, k tomu jáhlový chléb. To jest večeře.

Dělnické mzdy na prvý pohled zdají se obrovskými. Ale tento klam se rozplyne, přihlédneme-li k cenám potřeb denního života a zvláště potravin. Za jeden funt chleba (42 dkg) platí se 250 až 300 rublů za jedno vejce 250 rublů, za jeden funt soli 600 rublů, za jeden funt sádla 2200 rublů, za jeden funt masa koňského 800 rublů, za jeden funt másla 2500 rublů, za jeden funt cukru 1300 až 1500 rublů, za 25 cigaret 700 rublů, za zápisníček o 50 listech 180 rublů, za oblek 70.000 až 80.000 i 100.000 rublů. Jak možno žíti v těchto poměrech? S poctivostí jest to velmi nesnadné. Proto se strašně rozšiřují krádeže a spekulace. Kdo ani nekrade ani nespekuluje a ještě něco má, odprodává kousek po kousku, aby nezemřel hlady.

Diktatura proletariátu je reakce, barbarský způsob vlády, nezamezila ani inflaci mezd ani nespravila finance státu, nezavedla svobody, nezrušila železnou krávu státu militarismus, ale zničila ruský stát, ožebračila národ, obrátila v rumy výrobu průmyslovou a zemědělskou - je to vláda zkázy a asiatského barbarství. Je to vláda která netvoří hodnot hospodářských, nýbrž žije z hodnot nahromaděných prací století a generací. Vláda možná v nezměrném a negramotném Rusku, jež až vyžije a vysuší všechny hospodářské prameny země, shroutí se. Chci jenom konstatovati, že jsem citoval tyto poměry vzhledem k tomu, že kol. Skalák, který mluvil v začátku o prohlášení vlády, konstatoval že koalice vlády není s to zameziti inflaci mezd. Ani zameziti inflaci daní tohoto státu. Já jsem chtěl jenom konstatovati, že také ruský bolševismus, vláda diktatury rad není na tom o nic lépe, že ani ona nebyla s to zameziti inflaci mezd ani hroznou hospodářskou katastrofu státu. Je to tedy zjev válečný a poválečný, s nímž musí všechny státy počítat, a přičítati ho na rub koaliční vládě, myslím, že jest nesprávno.

Tento šílený pokus, doufáme, u nás nebude opakován, nemůže býti zaveden. Všechny boje politické i hospodářské v dějinách i vyvrcholené ve vítězství jedné strany na konec skončily smířením obou věcí - obou ideí. Tak křesťanství, zvítězivši, přejalo v sebe pohanské zvyky a modloslužby, kapitalistické vlastnictví smířilo a slilo se s feudalismem, demokracie s absolutistickými formami vlád, a když zvítězil v Rusku komunism, zavádí znovu pracovní řád kapitalistického zřízení v komunisovaných továrnách. To je běh dějin, zákony vývoje a těmi diktovány půjdou i poměry u nás. (Předseda Tomášek převzal předsednictví.) Pro takovýto společenský řád, jako v Rusku, třeba by mu sociálně-demokratická levice dávala placet nejsocialističtějšího pořádku, nás nikdo nenadchne. To jest mi, promiňte, demokratický řád naší republiky, zaručující svobodu každému dělníku a každému občanu, desetkráte milejší než-li socialistický ráj ruský. Půjdeme raději cestou evoluce k socialistickému řádu a k socialistické republice. Jedno však musíme žádati, aby vláda republiky zabezpečila koaliční svobodu všem občanům bez rozdílu. Surový teror panuje do dnes, ač vláda 19. prosince 1919 zavázala se k zamezení teroru; do dnes jej trpí a mlčky k němu přihlíží. Základ každé demokracie - svoboda - musí býti fundamentem také Československé republiky. Před terorem není dnes v republice naší nic jisto, žádné právo ani svoboda. Není jista svoboda koaliční ani svoboda osobní, není jista neodvislost soudcovská a spravedlivé rozhodování republikánských úřadů. Okresní soudy odmítly projednávati případy násilného vypuzení z práce, jež udály se před 19. prosincem, s poukazem na faktický nedostatek vládního nařízení, jež nemá zpětné působnosti. Následkem toho jsou dosud bez existencí a bez výživy rodiny vypuzených: Jedenáct horníků z jámy Odra v Přívoze, 4 dělníci cukrovaru v Krásném Březně. (Hluk.)