Předseda (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. Laube (pokračuje): Antonín Hejský v Kam. Žehrovicích, 5 dělníků ze staré papírny v Ružomberku atd. Jejich utrpení datuje se od 1. srpna minulého roku, budeme tedy brzo vzpomínati jednoročního jubilea. Tento stav podnítil odvážnost násilníků do té míry, že když na příklad soudce Roth v Ústí nad Lab. Odvážil se projeviti spravedlivý názor, že násilníci z krásného Března musí býti odsouzeni, uspořádány byly proti němu demonstrace, aranžované sociálním demokratem sekretářem Šrámkem, za kterých svoji osobní svobodu musel hájiti útěkem před rozvášněným davem. A obhájcům teroru stačilo dojeti do Prahy, aby si přivezli rozkaz, že se líčení o násilném činu Krásno-Březenském zastavuje a spisy postupují krajskému soudu v Litoměřicích, ač přece z vládního nařízení, které již má dnes charakter zákona, jest zjevno, že krajským soudům nepřísluší rozhodování v těchto sporech, nýbrž odvolání je možno jen k ústřednímu rozhodčímu soudu dělnickému v Praze.
Vám snad nejsou známy pusté výjevy v soudní síni v Ružomberku, které inscenoval za přelíčení s ružomberskými násilníky nepřítel naší republiky soudruh dr. Warady-Brčko, po kterých si soudce pan Vlasák rozmyslí, v zájmu osobní bezpečnosti, vynášeti spravedlivý rozsudek. Mohl bych citovati ještě celou řadu případů, které se odehrávají přes to, že vláda vydala nařízení, přes to, že toto nařízení vzalo na se charakter zákona a přes to, že stojíme jako strana v koaliční vládě.
Tážeme se pana ministerského předsedy přímo: Jsou organisovaní českoslovenští socialisté divokou zvěří, aby se na ně mohly podnikati divoké krvavé honby? Je naše republika nějakou africkou prérií, či kulturním a právním státem s civilisovaným obyvatelstvem a zákonnou vládou? Nežádáme nic víc, než aby vláda plnila svou přirozenou povinnost. Nová vláda vzala v bodě 10. hájení koaliční svobody ve svůj program. Jsme opravdu zvědavi, zda vážně a doopravdy.
Neuzná-li sociálně-demokratická levice parlamentního režimu, tedy se neměla nechat voliti do parlamentu. Chápe-li pak parlamentní zřízení tak, aby zde čněla jako prvek rozkladný, pak ovšem je na sociální demokracii, aby v poměru k této části své strany zaujala přímé, nedvojaké stanovisko. Není možno chtíti, aby dosáhla podpory českých koalovaných stran pro svou politiku, když sama její část neuznává ani principů vlády, tím méně vládu samotnu. Sociální demokracie této odvahy nemá. Odsuzuje sice demonstrace levice v den zahájení parlamentu, ale vysílá členy své parlamentní frakce na tento projev. Ba leták, volající socialistické dělnictvo k projevům protivládním, tištěn jest v tiskárně hlavního orgánu vládní strany. Jest nutno, aby největší vládní strana sama ve svých řadách zjednala jasno, má-li míti vláda potřebné autority a vážnosti. Každá dvojakost se zde vymstí. Právem tento stav postupu vládního, který znamená nedostatek odvahy vzepříti se proudu, nevládnouti, nýbrž dáti se ovládati, nevésti, nýbrž býti veden, nazván byl kerenštinou, následováním vlády ruského lidu po prvé revoluci, srazivší despotický carism v prach. Tento postup přivedl Rusko k dnešnímu stavu.
Čeliti mu jest povinností silné vlády, oproti tomuto proudu i oproti těm, kdož dnešního stavu bídy používají k rychlému a bezcitnému zbohatnutí a k radikálnímu zásahu v administrativu státní, která svou nehybností, byrokratismem, svojím poručenstvím nejvíce přispívá k tomuto latentnímu stavu sociálního neklidu. Loupežení společenských jedinců, kteří mocí svého postavení ve výrobním a distribučním procesu používají k nezměrnému obohacení se na účet blahobytu národa, kteří vyvolávají svojí hospodářskou politikou latentní stav sociálního neklidu, musí býti učiněn konec, děj se co děj. Přímo křiklavé jest toto loupežení ve využitkování přírodního bohatství, uhlí a rud, plodin zemských a tovární výroby, i obchodu hodnotami a penězi.
Radikální zasáhnutí vlády je tu nejnaléhavější. Pevná opatření vládní přispějí k uklidnění mysli milionů, zabezpečí klid a pořádek, urovnají cestu k velkým a trvalým sociálním reformám, jež jsou zárukou dosažení největší dosažitelné míry blahobytu jednotlivce i národa.
Musíme ovšem pro dobu přechodnou trvati na státním obhospodařování plodin. Dodávkový kontingent musí býti zvýšen a požadovaná cena agrárními producenty 200 Kč. za 1 q ušlechtilých obilin znamenala by zdražení dnešních cen o více jak 200%. To by znamenalo chtít vyrvat z kapes konsumentů nové 1 1/2 miliardy.
Při vzestupu valuty, poklesu cen železa, koží, látek atd. byl by to present agrárním výrobcům, který by socialistická strana před masami konsumentů nezodpověděla. To by znamenalo 1 kg chleba za 4 Kč., 1 kg mouky vařivé za 4˙50 Kč. Zvýšení cen obilin vzhledem k zvýšeným nákladům výrobním se neubráníme, avšak požadavek agrární znamená lichvu, nikoliv náhradu výrobních nákladů a občanského zisku. Voláme po radikálním opatření a revisi v distribuci uhelné. Naše továrny stojí, nemajíce uhlí, zatím co tisíce tun uhlí denně vyvážíme takřka zdarma do ciziny. Naléhavě žádáme, aby diktatura uhlobaronů v cenách uhelných byla odstraněna a stanovené ceny zrevidovány.
Hospodářský řád společností, založený na vlastnickém právu a z něj plynoucího systému, ukázal za války světové i po ní, že mravně dohrál svoji roli. Spousty, které způsobil světovou válkou na bojištích a svým systémem výrobním a distribučním v zázemí, nutně vyžadují přebudování výrobního řádu společenského. Mýlí se však ti, kteří myslí, že dohrál svoji roli vůbec. Je to jistě paradoxon, že za vlády nejširší demokracie, za vítězného pochodu ideí socialismu, daří se mu nejlépe a jest v nejskvělejším rozmachu. Ztrácí svoji politickou moc pod tlakem vítězící demokracie, ale nikdy neměl takové hospodářské moci a nikdy tak netěžil z výhod konjunkturních, jako za vlády socialismu. Je to poslední napjetí energie před definitivním pádem, anebo jest jeho životní síla a jeho oprávněnost s hlediska hospodářského tak nepostrádatelná, že doktriny socialistického filosofa sice mohly jej v theorii odsouditi k jisté neslavné smrti, ale nemohly jej odstraniti pro jeho hospodářskou nezbytnost a nepostrádatelnost.
Škodlivým účinkem jeho jest nutno čeliti energickými opatřeními zákonodárnými. Jsme však rozhodně proti prodlužování dnešní hospodářské nejistoty. Jednou z podmínek, abychom dostali se k cenám mírovým, je klid v hospodářském podnikání a výrobním procesu. V druhé řadě předložila vláda ve svém prohlášení požadavek úzké socialisace: dolů, uhlí a rudy a hutí. - Respektujíc zahraniční poměry hospodářské a jich vývoj, kritickou situaci průmyslu odkázaného na cizí suroviny, vláda kráčí opatrně. Chápeme. Dnešní doba hospodářského neklidu je velmi málo vhodná k radikálním zásahům. Nutno vzíti v úvahu pravděpodobné výsledky i politické momenty, jež tato opatření nesou s sebou. - Vláda však, myslím, neprávem pomíjí druhé cesty k uspokojení mas dělnických: nutný rozvoj demokratisace námezdné formy výrobní.
Po této stránce je vládní prohlášení velmi chudé a nevykazuje žádných námětů. A přece dalo by se velmi mnoho vykonati zřízením socialisačního úřadu, jehož úkolem by bylo:
a) sebráním materiálu o výsledcích socialisace v cizině;
b) přípravou vhodných předloh;
c) zřízením tří podniků: zemědělského, průmyslového a obchodního, jež by byly socialisovány, aby se ukázalo, jaké výsledky může poskytnouti zavedení hospodářské demokracie;
d) konečně vydáním zákona o účasti dělnictva na správách závodů a podílu na čistém zisku a rozhodcích soudů mzdových.
Socialisace není ovšem jen převod vlastnického práva jednotlivcova v kollektivism, je to úplná přeměna výrobního řádu a je proto pochopitelno, že se tak nemůže státi náhlou cestou dekretem Národního shromáždění, nýbrž vybudováním nového výrobního řádu. Vláda rozhodla se konečně napomoci nejlepší cestě k socialisaci: energicky podporovati družstevní výrobu. Nemůžeme než toto rozhodnutí co nejvřeleji podporovati.
Jest jen zajímavo, že jsme slyšeli z úst pana kolegy Mlčocha, kterak všemi nejhroznějšími prostředky zažehnává družstevní výrobu. Musíme se tomu usmáti, vidíme-li, že také živnostnictvo kráčí stejnou cestou a že pan Mlčoch s jejich organisacemi živnostensko-družstevními jest jedním z těch, kteří se první přihlásili k výhodám, kterými má poskytnouti vládní program v dalším hospodaření pomoci družstevnímu podnikání. Vláda oznamuje pokračování na cestě sociálních reforem. Nejdůležitější jest zabezpečení invalidů, vdov a sirotků práce. Starobní a invalidní pojištění nemůže býti do pěti let. Nutno je učiniti prozatímní opatření. Zabírání vhodných objektů pro léčbu tuberkulosní a zotavovny, lázně pro dělníky. Nejen při změně v naší vládě mluvilo se o možném prodloužení osmihodinné pracovní doby, nýbrž slyšeti jest i jinde hlasy o neudržitelnosti této veliké sociální vymoženosti. Kdo by chtěl sáhnouti u nás a jinde na osmihodinovou dobu pracovní, ukázal by jen, že nemá nejmenšího porozumění pro sílu nynější sociální vlny, ženoucí se světem, a narazil by na elementární odpor všeho pracujícího lidu.
Což myslíte, že osmihodinová doba pracovní zavedena byla jen jako přechodní opatření sociálně politické, aby zjednáno bylo jen více příležitosti ku práci v době poválečné a aby vzat byl odůvodněný ohled na otřesené a podlomené zdraví dělnictva, zkrušeného válečnými psotami a starostmi? Ať o věci soudí jakkoliv národní hospodáři a sociální politikové, jisto jest, že osmihodinný den pracovní zůstane trvale. Jest v sousedství kolem nás, tak v Německém Rakousku, v Uhrách, Polsku, Finsku, Švédsku, Švýcařích, Španělsku, Dánsku a na horké půdě Ruska, kde despoticky snad diktované odchylky za normálních poměrů se nemohou udržeti, máme-li před očima jen abecedu sociálně politickou.
A jaké ústupky činí se v tomto směru ve Francii, jejíž sympatie k nám tolik a tak často nepřestáváme akcentovati? - V konservativní Anglii zdůrazňuje se již dokonce 44hodinný týden pracovní a v Americe jde se ještě dále, neboť dělnictvo volá po šesti hodinách práce denně. A nedávná konference ve Washingtoně stabilisovala osmihodinný pracovní den, který jest a bude směrodatným pro všechny státy zastoupené ve Svazu národů.
Přiznati jest, že na poli sociální politiky u nás kouskovitě vykonalo se několik věcí, ale upřímně, zcela upřímně musíme si doznati, že tu potřeba dvojího. Především zlepšiti a zdokonaliti namnoze to, co učiněno bylo, řekněme to bez obaly, ve chvatu v revolučním Národním Shromáždění, a potom pustiti se do promyšlené a plánovité práce, neboť mnoho a mnoho nám ještě chybí, máme-li na zřeteli široký zkypřený lán sociální politiky, a ne jen sociální pece, v pokročilé cizině. Súčastněné resorty a náš parlament čeká tu ve příčině této nesmírně mnoho a nesnadné práce. Nutno pracovati s rozvahou a klidně, s náležitým ohledem na všechny činitele v národě, kteří tu přicházejí v úvahu, a na všechny jich odbory a organisace. Ale nutno tu také hlavně říci, že živnosti, zejména malé živnosti, nesmějí se nikdy uzavírati úzkoprsým způsobem samozřejmým požadavkům doby, poněvadž tím by se samy nejvíce a nejbezpečněji poškozovaly a dělnictvo by se jim prostě vyhýbalo, jdouc tam, kde jsou existenční podmínky výhodnější.
Když už ustanovena živnostenská rada, mělo by dojíti také ke zřízení jak průmyslové tak pracovní rady, když anketuje se o zreformování obchodních a živnostenských komor a o zřízení samotných komor živnostenských, mohlo by se též uvažovati o komorách dělnických.
Chci jen tolik říci: Sociální politika jest mocný, ale zároveň i vděčný faktor, který tu jest a který odbýti se ledabyle nedá. Faktor, jemuž jest lépe vycházeti vstříc, než dávati se donucovati k jeho diktátům, opírajícím se o mohutné sociální chvění neodsunutelné.
Ve znamení sociální spravedlnosti ke všem klidné a šťastné řešení sociálně politických otázek a problémů sociální politiky bez rozdílů stran a národnosti jest nejen možné, nýbrž i nutné, a to by každá pokroková vláda naše měla neustále míti na mysli i nynější, byť i o sobě oficielně dala tvrditi, že jest jen přechodní.
V tom ohledu strana naše bude na bdělé stráži a chce také vládu vydatně podporovati v zájmu celostátním. Starobní a invalidní pojištění nemůže věčně zůstati okrasou programových prohlášení, nýbrž musí se stát živoucím skutkem. Vláda, vyšlá z Národního shromáždění odkazovala nás na opatření statistiky a ustálení valuty. Úprava valuty počala finančním zákonem dra Rašína 1. března 1919 okolkovací akcí, později výměnou okolkovaných bankovek, kterážto akce skončena není dosud, neboť poslední bankovky, a sice 20tikorunové, vzaty budou z oběhu 20. června 1920 a definitivní valuta bude vydána po skončení akce finanční nebo v průběhu provádění zákona o dávce z majetku a přírůstku, kterážto operace finanční má za účel nahraditi nekryté oběživo, dáti mu pevný základ a zachytiti přemíru oběživa vydaného. Jde o zachycení asi 8 miliard a počítá se, že stane se tak v 8 letech, že tedy každého roku splacena by byla 1 miliarda, eventuelně kdyby se poměry nad očekávání příznivě vytvářily, že by se tak mohlo stát v půlletních lhůtách, tedy splátkou 2 miliard ročně ve 4 letech. Ale i otázka statistických dat, potřebných a nezbytných pro sociální dílo tak velikého dosahu, jest důležitou věcí. Sčítání lidu provedeno bude dnem 31. prosince 1920 a počítá se, že při nejrychlejším postupu prací souhrnná data mohla by býti známa teprve v druhé polovici roku 1922. Bylo by tedy s uskutečněním starobního a invalidního pojištění počítati teprve ve 4 eventuelně 5 letech. Jest ovšem velmi zajímavo, že původní plán, kdy Národní shromáždění zabývalo se jen otázkami ústavy, uzavřením míru a prozatímní správou, dodržen býti nemohl.
Převzetí správy a přizpůsobení zákonů starého státu pro nový útvar vyžadovalo tolik oprav zákonů, že chtěj nechtěj musilo Národní shromáždění řadou jich se zabývat a tím otevřen průlom pro jednání nutných oprav celé řady sociálně-politických zákonů již platných, jichž výstavba byla překonána dobou, nebo vykazovala tak četné nedostatky, že jich upravení nedalo se odkládati. Bylo přikročeno tedy k úpravě zákonodárství pojišťovacího a sice:
1. organisace péče o válečné poškozence, zákon z 28. dubna 1919, číslo 199 sb. z. a n.,
2. o úrazovém pojištění dělníků, zákon z 10. dubna 1919 číslo 207 sb. z. a n.,
3. nemocenské pojištění dělníků, zákon z 15. května 1919 čís. 268 sb. z. a n.,
4. drahotní příplatky k úrazovým důchodům, zákon z 29. října 1919 číslo 593 sb. z. a n.,
5. zvýšení zaopatřovacích platů hornických, zákon z 29. října 1919 číslo 608 sb. z. a n., vedle celé řady zákonů, kterými upraveny byly starobní požitky státních zaměstnanců,
6. novela zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců, zákon ze dne 5. února 1920 číslo 89 sb. z. a n.,
7. péče o válečné invalidy, zákon z 20. února 1920 číslo 152 sb. z. a n.
Zákony tyto všechny musily býti dělány bez ohledu na to, máme-li či měli-li jsme ustálenou valutu.
Soudím proto, že také starobní a invalidní pojištění dělníků mohlo by dle vzorů, které máme zejména v Německu, býti u nás vybudováno, protože poměry hospodářské se valně neliší, tím spíše, vidíme-li den ze dne hroznější zjevy tohoto nedostatku našeho zákonodárství. Jest to do očí bijící nespravedlivost, vidíme-li, kterak zaopatřeno jest pro invaliditu a stáří všechno státní úřednictvo a zřízenectvo, kterak vynutilo si hornictvo zaopatření svých invalidů, starců, vdov a sirotků, kterak zákonodárství republiky zachovává dvojí loket. O invalidy, válečné vdovy a sirotky je postaráno, o invalidy a starce padlé na bojišti práce, o jich vdovy a sirotky nestará se nikdo, ti byli ponecháni až dosud na obtíž péči chudinské a jich nešťastný osud každým dnem odkladu stává se neudržitelnější a nešťastnější.
Soudím, kdyby místo všech experimentů o diktatuře proletariátu, o zřizování dělnických rad, vyčerpávání energie odborových organisací dělnických na experimenty, které konec konců mohou vyvrcholiti jen v krvavé občanské válce, v ohrožení naší samostatnosti a v zničení všeho hospodářského života, věnovali bychom se positivní práci, uskutečnění tohoto životního požadavku dělnického, že vykonali bychom pro dělnickou třídu daleko více, a věc trvalé hodnoty a ceny, nežli jest dobytí efemerní politické moci proletariátu.
Naše povinnost k národu a k pracující jeho třídě dává nám do ruky velmi cenný prostředek k ohromnému sociálnímu pokroku, neboť dělnictvo Československé republiky je dnes tak vyspělé a politicky mocné, že uplatnění tohoto principielního požadavku dělnického nestálo by nic v cestě, kdyby jej opravdu chtělo, ani valuta, ani statistika, neboť postavení dělnické třídy v republice je takové, že nemusí jako v buržoasních státech vynucovati na buržoasní majoritě postup sociálního zákonodárství, nýbrž může jej určovati samo. Ono nemá povinnost jej dobývat, nýbrž provést. To je v podstatě velmi jiná situace, než v jaké nalézá se dělnictvo Ameriky, Anglie neb Francie.
Ne zrovna obdivuhodně sorganisovali jsme svůj stát administrativně. Největší část nespokojenosti lidu vyvírá právě ve styku s úřady republiky. Máme obdivuhodné úřednictvo, pracovité, neznající únavy, ochotné, dříče, kteří za pár haléřů odměny vykonávají svůj úřad a nesou na sobě hromosvody nespokojenosti lidu za chyby jiných. Je to politické úřednictvo prvních stolic. Co vykonalo za dob přerodu státu v otázce zásobovací, politické bezpečnosti, co jemu bylo navaleno práce novými zákony daňovými, sociálně-politickými, dvojími volbami, je až obdivuhodno. Jsou mezi nimi jednotlivci, kteří právem zaslouží si hněvu lidu, nebo svou předválečnou mentalitou nehodí se dnes při ohromném rozvoji demokracie a zásahu občanského života již na svá místa, ale před většinou těch dříčů na úřadech prvé stolice smekám klobouk. Netvrdím, že politickým úředníkem může být každý, předběžné vzdělání jest nutné, ale privilegium právníků ve službě státní je přežitkem, který národ platí stejně draho jako nevědomost. Ale nejnespravedlivější privilej je právo vysedění. Ne schopnosti a kvalifikace, ne výkon, nýbrž léta, která takový úředník ukradl na čase pánu bohu a státu, jsou rozhodující pro jeho titul a pro jeho odměnu hmotnou. Za co odměňuje republika vyseděná léta vídeňských byrokratů v centrálních úřadech rakouských privilegovaným postavením v republikánských úřadech vyjímaje ty, kteří i ve Vídni hlásili se otevřeně k českému národu, konali k němu svých povinností, býti informátory a pomocníky v těžkých dobách českých poslanců, je celému národu záhadou.
To, co však vidíme v centrálních úřadech, volá po radikálním zasáhnutí vlády. Nemohoucnost, neschopnost, protekcionářství bují jedovatými květy. Co ztrácí národ tisícerými deputacemi, které znovu a znovu nuceny jsou konati dalekou a nákladnou cestu k vyřízení jednotlivé věci do Prahy, je ohromné. Ale větší škoda je mravní. Je to úplné znechucení lidu, úplná ztráta důvěry a úcty k úřadům republiky. Rozmrzelá a s kletbou na rtech odchází nám po několikera marných intervencích deputace z měst a obcí, která se pravidelně skládá z nejvyspělejších mužů intelektuelního života, svou hořkost a nespokojenost přenášejí tito lidé v massy občanů, jimž referují o svém marném běhání po úřadech a zbytečně vykonaných cestách.
Ozdravění byrokracie, náprava státní administrace je první a hlavní podmínkou úspěchu státu. Žádáme-li na dělnictvu, aby zvýšením své intensity výrobní podepřelo stát, musíme chtít, aby byrokracie zejména v centrálních úřadech chopila se práce. Dlouhým seděním v úřadech ztratila kontakt s duší a potřebami lidu, je potřeba, aby si toto zase osvojila. Výměna její je nezbytná a nutná. Vláda učiní jen akt spravedlnosti, když osvědčené úředníky prvých stolic povolá do centrálních úřadů a když ty úředníky centrálních úřadů pošle mezi lid, aby na ně viděl a jejich práci mohl posouditi. Pryč se shnilou byrokracií, má-li žít stát a být spokojený národ.
Chtěl jsem promluviti ještě o poměru česko-německém, ale pan předseda jest tak velmi laskav, že mně upozorňuje naléhavě, že můj čas vypršel. Myslím, že kolega dr. Franke o této věci podal dostatečně náš názor. Chci jenom říci, že československý lid bude šťasten, podaří-li se mu důkaz, že ve svém státě umí dát každému, což jeho jest.
Přijali jsme jako strana vládní program a vyslali jsme své zástupce do kabinetu; budeme tedy podporovat tuto vládu. Netajíme se, že se tak stalo po mnohém uvažování a těžkých bojích a jenom velmi malou většinou.
Nejsme nadšeni dosavadními výsledky vládní koalice se sociální demokracií. Nemyslí to s námi upřímně a zdá se mi, že to nemyslí upřímně ani se státem. Je ve své většině tatáž, jakou byla před 1. srpnem 1914 a jakou byla za války pod vedením dra Šmerala. Není jí národní stát, svoboda národa prvním a základním posláním strany a jejího cíle. Mlhavý pojem internacionálního státu, nebo chcete-li internacionály celého světa jest jejím cílem. Tomuto efemernímu cíli obětuje za čas i těžce dosaženou prestiž samostatnosti vlastního státu. My na té cestě ji následovati nebudeme a nemůžeme. Jsme i zůstaneme stranou národní a z tohoto kriteria budeme řešiti sociální problémy současné. Rozumíme nutně solidaritě proletářů všeho světa, odstranění kapitalistického otroctví. K odstranění vykořisťování, k zamezení militarismu a odstranění válek, k dosažení věčného míru pro trpící lidstvo budeme na této cestě pracovat všemi prostředky k tomu, aby k takové dohodě nejen proletářů, nýbrž celého světa, došlo. "Svaz národů", jenž by byl orgánem a výkonnou mocí této myšlénky, je nám cílem. Svaz národů, nesený vládami demokracie a prodchnutý duchem humanismu, který nadán výkonnou mocí byl by s to zamezit na vždycky ozbrojené konflikty národů, bude uskutečnitelem světové organisace míru, jak byla již myšlenkou velikého Čecha Jiřího z Poděbrad. Ale podkladem všeho tohoto krásného poslání je nám vlastní silný, svobodný a neodvislý stát, nadaný všemi atributy státní svrchovanosti, stát dosažený nesmírnými obětmi v změti světové bouře válečné.
Jeho existenci a rozvoj považujeme za první podmínku ke zdaru socialismu. Jen on, opřený o vůli veliké pracující demokracie, je s to zaručit rozvoj kultury národa, rozvoj hmotného blahobytu pracujících vrstev, on jest zárukou pokroku a vývoje, jen pod ochranou jeho perutí můžeme založit na zemi stát pravdy a krásna, uskutečnit společnost sociální rovnosti a odstranit společenské řády, založené na vykořisťování člověka člověkem.
Jeho dosažení bylo životním cílem naší strany, jeho udržení a zabezpečení jejím posláním. Zabezpečení jeho vývoje vyžaduje oběti na jeho občanech, žádá vyšší společenské hledisko občana nežli pouhý materielní zájem.
Žádá obětí duševních i hmotných na svých příslušnících, žádá oběť jednotlivcovu ve prospěch celku. To, co žádal cizí nepřátelský stát mocí svých zákonů a bajonetů, to žádá na svých občanech vlastní stát právem své existence.
Budeme pracovati k tomu, aby pracující demokracie v národě, ať rukou či duchem, ať dělník, živnostník či inteligent, všichni ti, kdož tvoří národ a kdož svou prací jej tvoří a udržují, pochopili význam doby a příkaz existence národa. Pracující lid měst i venkova budeme nabádati, aby spojil se, vytvořil velikou stranu pracující demokracie, odstranil nespravedlivé společenské řády, dělící národ ve třídy, zavedl řád sociální spravedlnosti a byl nositelem státní myšlenky.
Svoboda a samostatnost národa nade vše. Žádná nadvláda třídy, vláda všech a pro všechny jest naším cílem, vláda lidu, nikoli vláda privilegované kasty.
Vláda pořádku, vláda autority, vyšlá z vůle lidu jest naším cílem demokracie proti diktatuře. Pokud půjde nová vláda těmito cestami, jsme ochotni ji podporovati. Ne slepě a ne za každou cenu. Právo kritiky vládních usnesení, odepření souhlasu k opatřením vládním, zákonodárným, jež by těmto principům odporovala, si vyhražujeme předem. My jsme si vědomi zodpovědnosti, kterou neseme před historií národa a příštích generací za své činy a svá rozhodnutí.
K obraně státu proti jakémukoli nepříteli jsme ochotni přinésti všechny oběti a povoliti všechny prostředky. Je to naše nejvyšší občanská povinnost vůči vlastnímu státu a národu.
Národ svobodný, opřený o vládu demokracie, jest jedině možná forma společenského zřízení. Vlády jsou přechodné a společenská zřízení jsou jen výsledkem dočasné kulturní vyspělosti národa. Je-li výsledkem jich dnes demokratická republika, budeme ji brániti. Pracujíce všemi zákonnými prostředky k tomu, aby její forma vládní byla změněna v sociální, demokratická republika v socialistickou, chceme tento přerod provésti především v duších majority národa výchovou a organisací mas proletářských.
Socialistická republika jest naším cílem. Ale její zřízení musí vyplynouti z vůle majority národa, má-li to býti vláda se souhlasem lidu, mají-li býti vládnoucí v souhlasu s ovládanými. Vláda diktatury není než vláda organisovaného násilí, vláda občanských zmatků, menšiny oproti většině, bezpráví nad právem, vláda opírající se o menšinu, schopnou každého zločinu, aby udržela svou moc. Je to vláda reakce a despocie, se všemi nejhoršími vlastnostmi vlády násilnické. Vláda latentní občanské války, doba barbarství, způsob vlády pomocí šibenic, katů, tajné policie a bajonetů. Její cesta jde úpadkem národa, nikoliv jeho rozvojem a rozkvětem. Je to doba mučíren a nesvobody - temného středověku. Despocii středověku, representovanou jednotlivcem a úzkou kastou majetných, representuje jiný jednotlivec a jiná kasta. Jest to středovek, přenesený v moderní dobu.
Já věřím pevně v ideu národa - silnou jako smrt, národa, který přečkal 300 letou porobu a našel svého vysvobození ve světové válce. Jen jest potřebí pochopit, že jsou veliké a společné záležitosti národa, při nichž nutno solidaritou národa a všech jeho složek překlenout dočasné rozpory třídní, kulturní, politické a hospodářské k obraně nejdrahocennějšího statku národa - svobody a samostatnosti.
Po 1000 létech říše velkomoravská v hranicích republiky Československé jest obnovena. Na nás záleží, abychom dohonili jednosvornou prací to, co jsme průběhem tisíciletí, jsouce rozděleni, zameškali.
Svobodný demokratický stát jest
nám vším. Budeme jej podporovati všemi silami v jeho rozvoji a
všemi prostředky v jeho ochraně proti vnitřnímu rozkladu a vnějšímu
útoku. Nám československým socialistům je nezbytnou základnou,
z níž vycházíme řešiti problém nového společenského řádu. Stát
nad třídy a národ nad strany. To jsou ony dvě věci, jež musí být
celému našemu národu společné. (Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Slovo má poslanec Dyk.
Poslanec Dyk: Vážené shromáždění! Kterýsi z prvních německých řečníků vylíčil politickou situaci republiky asi takto: Třídní koalice a třídní vládní většina není možná, národní koalice a národní vláda není možná též. Pokud se týká tvrzení prvého, jistě všechny řeči, přednesené během debaty, svědčí skutečně o tom, že pouze veliký ilusionista by mohl sníti o tom, že by dnes za onoho stavu národnostního rozvášnění, jaký se jeví u národnostních menšin, mohlo dojíti ke koalici třídní. Ze všech řečí německých řečníků, ať snad trochu briskně nebo méně briskně, mluvila zášť k republice, zášť ke všemu československému. Výjimky byly pouze dvě.