Předseda (zvoní): Přikročíme k všeobecné rozpravě. V řečnické listině jsou zapsáni na straně "pro": posl. Dyk, Udržal, Stejskal, dr. Hajn, dr. Blaho, dr. Hnídek; na straně "proti": posl. Křepek, dr. Schollich, dr. Feierfeil, Čermak, inž. Jung, dr. Kafka, dr. Spina, dr. Lodgman, Schubert a Hausmann.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
na straně "proti" poslanci Křepkovi.
Posl. Křepek (německy): Slavná sněmovno! Právě vyslechli jsme hlavního zpravodaje o miliardovém rozpočtu a přiznávám, že jest věc tak svrchovaně důležitá, že odůvodněna jest dlouhá doba, po kterou vyžádal si sluchu této sněmovny. Předpokládám však, že tato slavná sněmovna není příliš unavena těmito věcnými a důležitými vývody, takže může věnovati pozornost také tomu, co dnes musí býti na tomto místě řečeno v zájmu této republiky v prvé řadě, pak i v zájmu blaha její národů.
Není to pouze tento rozpočet, který vyžaduje pozornosti národa v této zemi, jsou to zcela jiné věci, jež se nás dotýkají, jež hluboce zasahují do národního života v tomto státě. Máme zde republiku. Tato je obydlena několika národnostmi. Všechny tyto národní kmeny jsou kulturními národy v pravém slova smyslu. V čele národností tohoto státu jsou dvě národnosti, jež obě čítají miliony lidí, které jsou národy vzdělanými a které po desetiletí zápolí o palmu na poli našeho vynikajícího zemědělství, na poli řemesla, práce a průmyslu. V tomto státě však došli jsme k vědomí, že prožili jsme světovou válku, která veškeren národ uvrhla do bídy a nouze, a proto v širokých vrstvách našeho lidu toužíme všeobecně a žádáme, aby konečně nastoupila práce mírová, aby škody byly napraveny, aby bylo umožněno lidem žíti důstojným způsobem ve svých rodinách.
A přes to, přes toto přání širokých vrstev, což nelze popříti, zvláště stavu dělnického, lidu venkovského a řemeslného, vyskytly se zjevy, jež jsou nepochopitelné. Pomníky jsou bořeny, sídla vzdělanosti pustošena, ústavy umělecké znemožňovány, prostí venkovští lidé z vesnic, kteří pracují pluhem a opatřují všem potravu, za noci jsou burcováni z postelí a odvedeni jako zajatci. Kdyby tak, pánové, přišel sem nějaký nestranný člověk z některé skutečně demokratické země, třeba z veliké republiky americké a tohle viděl, tu musil by on, občan země práce, spravedlnosti, svobody a blahobytu, říci: Ve střední Evropě byla zřízena republika, ale republikáni se zbláznili.
Když ve starém Římě - a všude byly krise - starý Kato odcházel z Fora, tu druhdy, bylo to před vypuknutím krvavé války, po každé skončil slovy: Ostatně myslím, že Kartago musí býti zničeno! Pánové! Dejte místo slova "Kartago", slovo "mír mezi národy", a ta věta osvětluje poměry, ve kterých dnes k velikému svému neštěstí v této republice musíme žíti. Což to musí býti? Dnes stojíme před otázkou, když se takové věci staly: Kde jest vláda, kde je moc, proč tomu nezabránila? A tu dojdeme k dalším otázkám a odpověděm k nim, co zde v tomto státě dnes máme. V tomto státě máme veškeren národ organisovaný v politických stranách. Podle těchto organisací stran byly vykonány volby a z těchto voleb vzešel tento parlament; nyní se táži: Zdaž politické strany - a obracím se na většinu v této sněmovně - zdaž ukázaly moc a sjednocenost, aby v této republice dosadily silnou lidovou vládu, jež by veškerému tomu neštěstí zabránila? odpověď zní: Ne. A nyní se vás ptám: Kde je vláda? ovšem, zasedá zde na této lavici, tato úřednická vláda. Avšak tato úřednická vláda je závislá na parlamentě a tato vláda úřednická nemá žádné síly, protože strany nemají většiny a nemohou žádnou moc vyvinouti právě tak jako parlament, a za bezmocnost této vlády a za neurdržitelnost těchto poměrů jest zodpovědna výhradně a pouze většina v tomto parlamentě.
Tak se věci mají, a když se ptáme, jaká je možná odpomoc, tu pravím, tu nezbude nic jiného, než vrátiti se k základům, na kterých tento stát byl zbudován. Byl vybudován na základě pařížských smluv mírových; a co v nich je psáno? A co dnes panuje? Podívejme se jen do Teplic, Chebu, Aše a teď posléze na postup proti německým rolníkům, těm mírumilovným lidem v okresu Česká Lípa, jenž v mnohém směru zavdává příčiny k stížnostem, kteří byli za noci přepadeni, a vy si to zodpovíte. Jest to onen zlý, duch, který již starý Řím štval do boje, jest to onen zlý duch, který vzal si za heslo národnostní zášť, jest to onen směr v tomto státě, který již před desetiletími bažil po moci a který, aby této moci dosáhl, bořil stávající. Dnes opět baží po svrchované moci v tomto státě. Tato politika ničeho skutečného v sobě nemá, nýbrž pouze nacionální chauvinismus a štvaním zanáší tuto politiku do ulic a pod populárním heslem nenávisti proti Němectvu provádí to, co taková strana a takový směr musí míti, aby mohl politicky žíti. Stále se musí něco díti. Vždyť takový směr, který nemá positivního programu, musil by zemříti za normálních poměrů, protože za normálních poměrů musil by nabýti vrchu program práce a rozumu.
A v tomto boji, který v tomto státě jest veden o nadvládu, který chce zbořiti to, co jest, má býti obětí německý lid a jeho národní právo. Kdyby to nebyly pomníky císaře Josefa, musila by se hledati jiná záminka. Ulice musí ven. A německá krev jest cenou za tyto mocenské choutky, jež dosahují až k stolci presidentovu.
Pánové ze stran v tomto sněmu, sjednoťte se ještě v čas proti tomuto snažení! Vždyť s tímto směrem souvisí ještě jedno. Jest velmi choulostivou věcí zde o tom mluviti. I vojenské kruhy jsou spřeženy s tímto snažením a my viděli je při práci. Nechci tvrditi, že se pustily tak hluboko do politických snah, že jednaly v plném vědomí zodpovědnosti za takové skutky. Může to býti vítězné opojení a činorodý popud v plné síle úspěchu, který snaží se vybouřiti proti Němcům. Avšak, pánové, dejte pozor na tento oheň! Podívejte se na stát, který prožil tak mnoho otřesů, na staré Rakousko; když vojsko vystoupilo proti němu, zaniklo. A kam dojdete tímto snažením v této republice? Nepodaří-li se vám jíti cestou, kterou bych označil jako cestu, kde směrodatní vůdcové národa jdou v čele moudrostí a silou mohutně a pevně, zanikne váš mladý stát. O tom není naprosto sporu.
A jaké máte prostředky, abyste tomu zabránili? Jen jedeni: Pryč s vítězným opojením, spokojte se s velikým výsledkem, kterého jste dosáhli, vzpomeňte si na onu dobu, kdy jeden veliký vůdce vašeho národa zvolal: České státní právo stojí sotva za fajfku tabáku! A s jakými neslýchanými úspěchy jste vyšli z této světové války s tímto státním právem jako svobodný stát, jako lidová republika. Z toho jde poučení, že moudré vedení lidu má se uskrovniti a že musí dáti ostatním národům, co jim podle božského a lidského práva přísluší, k čemu jste zavázáni smlouvou, kterou uzavřel váš stát v Paříži. Tam zástupcové vašeho národa hovořili humánně, tam získali si úctu a vážnost, když vytýčili zásady cti a svobody národů. A na těchto zásadách a v této důvěře byla uzavřena smlouva mírová. A co se stalo po návratu těchto zástupců do Prahy? Tu vystoupí na tribunu opět starý Kato: Ceterum autem censeo, že mírová smlouva s Němci musí býti zrušena. A vidíte, jak neblahý vliv to mělo již v prvém národním shromáždění na osudy této země!
Paříž je hlavním městem Francie a staré politické přísloví praví: Kdo má Paříž, má Francii. To, co je Francouzům Paříž, tím je vám vaše krásná Praha, Mohu si to velmi dobře představiti a částečně, byť i ne zcela, platí rčení: Kdo má Prahu, nemá sice celé Čechy, ale má mnoho. A co znamená Praha, to viděli jsme ve shonu - označuji to velmi mírným výrazem, neboť ve skutečnosti bylo to něco více - který jsme zažili. Sněm a vláda byly bez moci proti tomu a já se vás ptám: Kdo a z kterého směru byl pánem Prahy? Přemýšlejte o tom, jediná odpomoc proti tomu jest pouze mír mezi národnostmi v této republice, v prvé řadě mír s národem německým, národem to čítajícím přes 3 miliony lidí, jenž v každém směru jest s vámi rovnocenný ve všech oborech lidské práce a vzdělanosti. Což myslíte vážně, že je možno obstáti v této republice, kde vaše většina nad námi není tak příliš veliká, se zásadami porobení?
Slavná sněmovno! Po převratu učinili jsme my, německý lid venkovský, první krok, abychom umožnili v tomto státě pořádek. Vzpomeňte si, jak i vy jste byli slabí. Co by se bylo stalo, kdyby německý venkovský lid nebyl se vrátil pokojně ke své práci. V prvém roce svého bytí nebyli byste mohli překonati otázku výživy. Co by se bylo stalo, kdybychom se zbraní v ruce a krvavě bránili se proti násilnému zabrání? My jsme toho neučinili. V placení daní, výrobě, dodávkách, práci, v tom všem jsme vás přímo zhýčkali.
Pánové, mohlo býti také jinak; 3 a 1/2 milionu nás Němců nepotřebovalo chopiti se zbraní.
Představte si, co se stane, když dnes jen německý venkovský lid jako takový doháněn je k zoufalství, že přes svou lásku k otecké brázdě nemá již žádný zájem pro tento stát a že musí proti němu nepřátelsky vystupovati. Konce toho není možno dohlédnouti. Nepotřebujeme zbraní. Pomyslete na pasivní resistenci! S celou svou vládní mocí nedovedete potlačiti stávku železničářů. Jak chcete nutiti německý venkovský lid? K tomu nikdy a nikterak nebudete míti prostředků v rukou. A když vám nějaký člověk z této tribuny, jako já, řekne, že jest nejvyšší čas, když ale k tomu podotkne, že na dobrý čin nikdy není příliš pozdě, tu dále promluvil bych další slovo, určené, aby proniklo i za dveře této jednací síně, o nápravě, na kterou do dnes čekáme, totiž: Pryč s národnostní nenávistí, pryč s nenávistí mezi národy! Dejte plné právo všem národnostem v tomto státě podle vzoru Švýcarska a ve smyslu a v duchu mírové smlouvy a na místě národnostního záští, jež baží po moci a obětuje německou krev, nechť spojí se všechny strany opravdu k práci, ochotné k vedení politiky práce a rozumu! To jest jediný prostředek, ten může pomoci.
Vypočítávání událostí, jež v posledních týdnech do nejvyšší míry pobouřily německý lid, jej zranily a urazily, vše to, co v Praze se stalo, a co jste ani vy nemohli zmoci, to vše vypočítávati není mým úkolem. Potřeboval bych přečísti jen jedny německé a jedny české noviny; o těch věcech se všude mluví u nás, a bohužel také v cizině. Teď pánové z většiny máte slovo a záleží na vás, máte-li také vůli jíti správnou cestou. Jde-li o blaho národa, nesmí nám býti žádná oběť příliš velikou. Avšak, pánové, zvláště na vaší straně také z velké části jde o vůli ulice a netoliko o blaho národa. A tu musí vážní vůdcové národa v tak vážné chvíli míti vůli nějakou dobu dělati to, co dnes neshoduje se s veřejným míněním, co právě v této chvíli není populárním, musí opříti se mínění ulice, a musí naopak každý jednati podle svého nejlepšího přesvědčení, když uzná, že je toho třeba v zájmu národa. Mohu vám prohlásiti, že to bylo vždy mým přesvědčením, že nehonil jsem se za popularitou a že ti, kdo stojí zde v čele našich klubů, mají pevnou vůli, že s naší strany za každou cenu musí býti vykonáno to, čeho je pro náš lid potřeba. Nám jest jíti jménem menšiny a jménem oposice, jež k vám dnes mluví vážně a důstojně. Opakuji: Teď máte, pánové, slovo.
Jste národem a národností, jež snad jako žádný druhý pro veleduchy svého národa, umělce a učence, ty, kteří svým duchem a věděním vyniknou nad úroveň svého národa, vše udělá, mnohem více udělá než mohou dosáhnouti umělci a učenci v kterémkoliv jiném národě, neboť vy vkládáte do rukou těmto vůdčím duchům i když nejsou odborníky, ve svém překypujícím zbožňování často vysoké a zodpovědné úřady. Tím dokazujete jen, jak vysoko ceněna u vás je duševní práce a rozvaha, a to vám slouží ke cti. Proto chci vás vyzvati, abyste mi dovolili citovati dnes takové duchy z minulých dob, v prvé řadě vašeho otce dr. Riegra, který promluvil slova, jež přímo skvěle hodí se na dnešní poměry. Dr. Rieger řekl: Jako vídeňská ustavující říšská rada, tak roku 1848 usneslo se ve Frankfurtě po revoluci zasedající Národní shromáždění, že neněmeckým národním kmenům - a mezi nimi byli jste vy - náleží na spolkové půdě německé rovnoprávnost v ohledu vnitřní správy, právního řádu, církevního práva, vyučování a písemnictví jejich jazyků, pokud jich řeč stačí. A dr. Rieger řekl po revolučním roce pamětihodná slova opět se zřetelem na svůj národ: Silný a tu nemínil tím svůj národ - silný nepotřeboval ochrané zdi, za to však slabí, kteří ocitli se vlivem poměrů v nepříznivějším postaveni. A skončil větou, že v otázce národnostní není žádné vlády většiny, že může býti řešena jedině v dorozumění na základě svobodné smlouvy a jen při oboustranném zachování práva. To jest muž, který dlouhá léta byl vaším vůdcem a dnes odpočívá v hrobě.
Avšak v tomto váženém shromáždění
jsou také ještě muži, kteří vyslovili se v stejném smyslu. Vysoce
vážený kolega Udržal učinil to způsobem zasluhujícím uznání,
když napsal: Veliké úkoly, jež nastanou po válce našim státníkům,
nesnesou ani o den déle bezvládí ve sněmu a proto musí býti postaráno
o ozdravění těchto neudržitelných poměrů. Nechť divoké vlny po
válce sebe výše se vzdouvají, Češi musí trvati vždy neochvějně
na jediné státní myšlence, na rovnoprávnosti všech národů: kdokoliv
chce otřásti touto státní ideou, kdo porušuje národní rovnoprávnost,
podkopává základy tohoto státu. A takové úctyhodné a státnické
výroky mohou vybudovati cestu. Opakuji po třetí: Páni vůdcové
českého národa mají slovo. Volám za svědky této chvíle všechny
vaše veleduchy, mrtvé i živé, velké muže vašeho národa a v jich
přítomnosti rád bych k nim s velikým geniem promluvil: Pozdvihněte
moc a důstojnost tohoto Národního shromáždění neboť pouze vy to
můžete. Čest sněmovny leží ve vašich rukou, chraňte ji, klesá
s vámi, s vámi také se pozdvihne! (Potlesk na levici.)
Předseda: Než udělím slovo dalšímu řečníkovi, oznamuji, že za ministerstvo financí jest přítomen pan sekční šéf dr. Vlasák.
Slovo má další řečník posl. Dyk.
Posl. Dyk: Vážené shromáždění! Lituji velice, že nemohu se postaviti ve věcech teplických na stanovisko kol. Astra, referenta německo-české většiny vyšetřovacího výboru. Aby rozpor, který jest mezi oficielní zprávou zpravodaje a mezi mým názorem, se osvětlil, dovoluji si ocitovati resumé, které jsem podal jako referent výborový (čte):
"1. Příčinou událostí, které nebyly nutny a které nebyly vyvolány od politických stran českých, bylo v prvé řadě osudné měnění rozkazů vlády a nedostatek jednotné direktivy, kterou dodával per analogiam zákon o názvu ulic atd. "Principiis obsta" jest jedině správný postup vlád. 2. Nelze viniti orgánův vládních, že by byly zanedbáním svých povinností přispěly k tomu, co se minulého čtvrtku v Teplicích stalo. Snažily se všemi prostředky, které jim byly k disposici, zameziti veškeré porušení státní autority. Dělo-li se snášení pomníku posléze před jejich zraky, dělo se tak po vyčerpání všech prostředků a za účelem zamezení jednak poškození sochy, jednak i ohrožení životů lidských při technicky vedeném snímání. 3. Vojáci byli ochotni přesně vyplniti daný rozkaz. Zdržováním prací vzrostla však v nich nedůvěra, která vedla posléze k tomu, že vykonali o své újmě to, co pokládali bona fide za rozkaz vládní a právo. 4. Revolta Němců proti řádu a zákonu v parlamentě nutně musila vésti k otřesení řádů a kázně mimo parlament. Kdo podrývá autoritu státní, riskuje, že selže, až se jí bude dovolávati na ochranu života svého a svého majetku."
Vážené shromáždění! Z předneseného plyne, že v podstatě rozdíl mezi zprávou, kterou jsem navrhl já, a zprávou, kterou jste zde slyšeli, je ve stanovisku k otázce pomníku. A nemohu se zhostiti přesvědčení, že stanovisko mé bylo správné a ze bylo vůbec chybou, že hned od počátku sněmovna důrazně toto stanovisko nehájila. Stanovisko toto, které jsem formuloval ještě v resolučním návrhu, který jsem dneska přednesl ve vyšetřovacím výboru a který byl zamítnut, vrcholilo v tom, že již dle dnešního právního stavu politické orgány mohou a mají zakročiti proti veškerým památkám po habsburských nepřátelích národa českého. A dovolte m ně zde, abych přednesl svůj skeptický názor vůči tomu stálému hledání nařízení, zákonů podrobných etc. Mně se zdá, že stačí v určitém oboru právním všeobecné normy, aby politické orgány ne pouze mohly, nýbrž musily se jich dovolávati. Na příklad stačí určitá zákonná norma trestního zákona, aby se jevilo právně povážlivým postavení sochy na základě usnesení určité obce vrahu, který snad byl členům této obce sympatický. Jistě v tomto případě politické orgány by uznaly, že důvod k zakročení je; jestliže jest však důvod k zakročení politického orgánu proto, že určitá věc jeví se oslavou vraždy, jest neméně zde vážný důvod, aby zakročil, kde se jeví podklad, řekněme, velezrádný.
Jestliže se mně naproti tomu namítá, že zde běží o historické památky, že neběží o pomník, který se nově staví, nýbrž o zbytek starého režimu, tu bych zase namítal: Ten starý režim není mrtvý tak, jak vy tvrdíte a jak bychom si myslili a přáli (Výborně!), ten žije ještě ve Švýcarsku a mimo Švýcary, pro tento starý režim se ještě agituje za hranicemi této republiky i uvnitř této republiky. My nemůžeme tento fakt snášeti tak klidně, jak byste si přáli, a lid ukázal, že právě pro tuto stránku má živé a přesné cítění. (Výborně!)
Když jsem se ptal jako člen vyšetřujícího výboru, mají-li útoky proti soše Josefa II. nějaké ostří národnostní, vesměs zástupci menšiny teplické a legionářů říkali: "Ne, my neživíme záští proti Němcům, my nechceme vyvolat národnostní rozmíšky, ale nesneseme, aby tento přežitek starého režimu zde zůstal, poněvadž pro nás znamená, že v této soše Josefa II. žije nepřátelství vůči našemu národu i našemu státu a trvá v ní ještě staré Rakousko."
Vážená sněmovno! Myslím, že tento důvod jest skutečně závažný a že, jestliže tu již máme určité zákony, které zakazují název ulice Josefa II., daleko větším právem se stavíme proti soše Josefa II., poněvadž socha je význačnější a nápadnější oslavou než název uliční, který pasantu konečně ani tak dalece zřetelný není, když ho nehledá, kdežto socha, která stojí na veřejném místě, jistě má daleko hlubší a - řekněme si to - se stanoviska státního provokativnější význam.
Úplně souhlasím se zprávou zpravodaje v tom směru, že je zcela lhostejno, jestliže snad náhodou Josef II. byl lepší jiných Habsburků. Naše státní stanovisko nemůže dělat osobních výjimek a pro nás Čechy nejlepší Habsburk byl nejnebezpečnějším Habsburkem. Tedy to je úplně pro nás nerozhodné při vyšetřování této věci.
Budiž mně dovoleno, abych zde zajal také stanovisko k jiné věci, která se udála v posledních dnech a která je typickou pro chorobné vyhledávání nařízení a zákonů.
Ve veřejných školách Československé republiky najdou se obrazy bývalého panovníka, o němž nemáme jistoty, že by nechtěl býti opětně panovníkem přítomným. Na obraz se dívají žáci, mají jej na očích, učitel učí ve stínu tohoto obrazu, a najdou se i čeští lidé, kteří se neostýchají řešiti důležitější otázku, kde je vlastně nějaké nařízení, podle kterého obraz bývalého panovníka by tam nepatřil.
Vážené shromáždění! Jestliže něco ukazuje jasně chorobnost naší situace, je to tento dokument. V každém jiném státě, v každé veřejné škole taková věc by se pokládala za nepřípustnou, v žádném pořádném státě by nebylo zapotřebí nijakých diktátů vládních, žádných nařízení, poněvadž by se chápalo, že je to čin ne pouze disciplinárně stihatelný, nýbrž stihatelný také trestně. Pouze v Československé republice hledáme nařízení, shledáváme paragrafy, máme-li v nich nějakou legální oporu, pouze my se bojíme chrániti zájmy republiky a dokonce jdeme tak daleko, že jestliže se ozve právní cit v masách našeho lidu, jestliže hájí zájmy této republiky, vystoupíme "všemi prostředky" proti tomu poškozování republiky.
Vážené shromáždění, s tímto principem se smířiti nedovedu a nesmířím, poněvadž znamená, že my odvrátíme od lásky k republice právě ty, kteří mají býti a musejí býti její oporou.
Takové sofistiky náš lid nikdy nebude moci pochopiti a obávám se, že my touhle taktikou polovičatou a chabou nezískáme nikde přátel, nýbrž ztratíme věrné bojovníky pro Československou republiku. (Výborně! Potlesk.)
Já jsem byl od počátku toho mínění, že jasné stanovisko v této věci by zabránilo veškerým třenicím, kterých lituji jako kdokoliv jiný a při nichž jsem stejně přesvědčen, že máme starosti důležitější, než abychom se zabývali pouhými pomníkovými otázkami. Tato pomníková otázka je pouze symbolem celého státního problému: naší chabosti vůči německé sabotáži a vůči bezpráví, ve kterém žije dosud ještě značná část národa našeho, jejíž konec byl by koncem republiky.
Kdyby byl přijat návrh, jak jsem ho dopoledne formuloval, kdyby byla sněmovna dnes byla prohlásila, že skutečně lze zakročiti dle dnešního právního řádu, byli bychom se zbavili dalších dozvuků, které mohou býti nepříjemné. Vždyť víme, že pouze na Trutnovsku je na příklad devět Josefů II. (Slyšte!), které mohou vyvolati aféru po aféře, které mohou přispěti k roztrpčení a podráždění, a já myslím, že toho podráždění máme právě dost a že bylo naší povinností, abychom udělali rázný a bezohledný konec. Jestliže se však postavila většina sněmovny na toto stanovisko, mohu si říci, superflua non nocent, zbytečnost národu nemusí být na škodu, ale pak připomínám, že je třeba jednati rychle, poněvadž není v našem zájmu, aby tento stav rozčilení trval ještě na dále, aby zde zůstávaly nerozřešené právní problemy.
Druhý rozdíl jest pojímání obstrukce. Ač byl jsem přítomen řeči pana zpravodaje, která nebyla ostatně tak přednesena ve schůzi rozpočtového výboru, jak byla přednesena v plenu, nemohu precisně říci, zda-li o věci se zmínil tak, jak měl. Nemohu popříti, ale zaručiti mohu, že zavadil-li o věc, rozhodně po mém mínění neučinil tak dosti důrazně. Myslím, že nutno podškrtnout, že velké zlo pocházelo od dvou fakt, která zde spolupůsobila: vláda měnila rozkaz, protože jednala s německou obstrukcí.
Pokládám to za velmi povážlivé, žádáte-li disciplinu od vojáka, když rozkaz měníte, ale považuji ještě za povážlivější, jestli se rozkaz mění a jestliže právní názor vlády se mění jen pro nebezpečí technické obstrukce, a jestliže místo, co by se proti Němcům podle jednacího řádu důrazně zakročilo, je snaha utišiti je jinými prostředky a mimo plenární jednání. To jistě neposlouží vládní autoritě, a jestliže v tomto směru někdo poškodil těžce autoritu, nebyl to demonstrující lid, ani vojáci, nýbrž ústupnost vlády vůči obstrukci německé a fakt, že možných represalií se neužívalo, ač na straně druhé by se jich bylo využilo s krajní bezohledností. Ale tuto obstrukci, kterou já pokládám za velice důležitou, snad byste mohli označit bezvýznačným, nahodilým intermezzem parlamentním, kdyby zde nebylo předcházejících věcí, které přispěly k podráždění a vyvolání určitého ovzduší, ve kterém klidná práce byla těžká. O této atmosféře, která se vyvinula v posledních letech, lépe řečeno v posledním roce, svědčí různé dokumenty, dle nichž v "uzavřeném" území nehájila se autorita zákona tak "všemi prostředky", jak bylo slíbeno Němcům v otázce teplické. Trvá tam teror jako za Rakouska. Vidíme, že ve školských věcech není pořádku, vidíme, že školy se sice povolují, ale neotvírají, vidíme, že německý diktát dosud tam trvá, vidíme, že aniž by úřední orgány zakročily, ohlašuje se bojkot proti českým živnostníkům, vidím, že dokonce i dělníci němečtí - jako v Tachově - hrozí stávkou, budou-li s nimi pracovati dělníci čeští. Vidíme, že se dělají od obcí obtíže při stavbě domů, že se odpírají stavební povolení, vidíme, že v mnohých úřadech politických ve smíšeném území jsou lidé, kteří dosud necítí jako čeští občané. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Konstatuji, že pro úředníka Čecha, který skutečně cítí se úředníkem československého státu, tato situace není růžová, nedostává se mu náležité ochrany se strany povolaných orgánů, že jeho cesta v tomto smíšeném území jest cestou trnitou. Za těchto okolností nesmíme se diviti, jestliže dochází k vážným stížnostem. Jako předehra k revoltě německé jsou známy věci, které se udály při odvodech, které se udály při narukování německých nováčků; nechci se o nich šířit, ale mluví-li pánové o zachování discipliny ve vojsku, přál bych si, aby si také vzpomněli na tuto thesi, když jde o německé nováčky. (Výborně!)
Konstatuji dále, že klub náš, a sice posl. dr. Lukavský a soudr., podali již před několika týdny interpelaci, z níž si dovoluji ocitovati několik markantních faktů (čte):
"V Německých Hořovicích (polit. okres Podbořany) zmařili násilím úřední jednání školské komise, zahnali ji z obce a prohlásili, že zřízení české školy v obci nepřipustí.
V Žíhli (týž okres), odepřela obecní správa na rozkaz politického úřadu propůjčiti školní místnost, jíž užívala česká škola již loni a prohlásila, že rozkazu toho neuposlechne. Za zpěvu "Wacht am Rhein" musila komise odejíti s nepořízenou, jak s radostí konstatuje "Westböhmischer Grenzbote" ze dne 26. října t. r. V Řeži (týž okres) strhla okresní správní komise z Jesenic pečetě na dveřích místnosti, kde usilují Němci zříditi soukromou školu, ač ta pečeť byla dána okresní správou politickou, a školu otevřela. V Libyni (týž okres) Němci odepřeli uposlechnouti výzvy okresní správy politické, aby propůjčili místnost pro českou školu a pro byt českého učitele, strhali české vyhlášky o zápisu do české školy a ohrozili českého učitele tak, že musil utéci. V Jesenicích (týž okres) zahájen vyhlazovací hospodářský boj proti Čechům následkem akce za českou školu. Ježto bylo známo, že se připravuje při jednání komise vzpoura, dostavila se četa vojáků. Ač tu nešlo o získání místnosti v německé škole, nýbrž v soukromé budově, nepřipustili Němci jednání, až se vojáci vzdálí. V Bukovci (okres Horšův Týn) přinutili českého učitele, jenž byl poslán na začátku školního roku, aby vykonal přípravy pro vyučování, že musil utéci a srocený dav vynutil na místním faráři Jačkovi, jehož Němci pokládají za původce české školy, slib, že co nejdříve se vzdálí z obce. To se stalo v obci, kde je četnická stanice. V téže obci pohrozeno těm českým rodičům, kteří by se odvážili děti dáti do české školy, že se jim nedostane poukázek na příděly z aprovisace. (Slyšte!) Řiditel německé školy J. Tarnowský provedl agitaci mezi českými rodiči, aby podali prohlášení, že si nepřejí české školy."
Takových případů teroru bych mohl uvésti velmi mnoho (čte):
"Dne 17. října mělo se konati otevření české školy v Tachově. Již před tím byl uveřejněn agitační článek proti české škole v časopise "Westböhmischer-Grenzbote", byly vylepeny letáky, vyzývající obyvatelstvo k demonstraci, uspořádány tajné schůze, na nichž učiněny přípravy ku přijetí školního inspektora a učitele. Při příjezdu vlaku do stanice očekával tyto na nádraží zástup lidí, kteří s křikem a nadávkami se vrhli na vůz, v němž komise přijela. Inspektor A. Follprecht uchopen, násilím vyrván z vozu a stržen se schůdků vozu. Učitel vyražen za ním. Němci za pustého hvízdání a pokřikování "Nieder mit den Čechen" sápali se kamením a holemi na cleny komise. Četnictvo uvítáno urážejícími výkřiky. Němci žádali, aby se četnictvo ihned rozešlo, a přinutili je, že musilo sundati bodla z pušek. Dav hnal Čecha J. Lochmana středem silnice na nádraží a udeřil jej kamenem do hlavy. Komise byla nucena vrátiti se do železničního vozu, kamž se též musili uchýliti Češi J. Beránek a J. Lochman, aby zachránili životy. Dav pronásledoval vlak a ještě na zastávce "Tachov" snažil se násilím vniknouti do železničního vozu, kde svrchu zmínění byli.