Bylo tu proneseno několik pochybností o organisaci armády a ministerstva národní obrany. Stav a vývoj naší armády nelze v ničem srovnávati s poměry bývalého Rakouska. Já bych prosil vážené přítomné, aby nám stále nedávali Rakousko za vzor. My nechceme míti armádu a její instituci po rakouském vzoru. Nelze vůbec porovnávati poměry naše a rakouské ani co do rozčlenění ministerstva národní obrany, ani co do rozčlenění armády. Dokonce již nelze srovnávati armádu dnešní s rakousko-uherskou armádou z roku 1914. Vždyť ani to Rakousko, kdyby bylo zůstalo neutrálním a nebylo se súčastnilo světové války, nemělo by armádu takovou, jakou mělo v roce 1914. Všecky armády na světě, ba i ta miliční armáda švýcarská, doznaly během světové války podstatných reforem, rozšíření a bohatější členitosti. Totéž týká se i ústředního vojenského úřadu. Během války vzrostla celá řada agend, oddělení a referátů. Kromě toho ministerstvo národní obrany soustřeďuje v sobě celou řadu agend, pro něž mělo Rakousko úřady, ústavy a instituce specielní. Dnes a v době nejblíže příští dokončuje ministerstvo národní obrany některé agendy válečné, nebo vyplývající z poměrů těsně poválečných a bude moci přistoupiti k dalšímu zmenšení svého stavu. Stav úřednictva občanského a důstojnictva, jak je vykázán v rozpočtu, representuje všecko, co v ministerstvu pracuje. Kromě tam uvedených osob není ani jediného přidělence na účet armády. Stav v rozpočtu vykázaný doznal však další restrikce roku budoucího.
Pokud se týče organisace ministerstva národní obrany, vešla dne 1. listopadu t. r. v platnost organisace nová, k níž základy kladeny byly již za ministra Klofáče. Byly zde také vznášeny pochybnosti o tom, do jaké míry oprávněny jsou organisační projekty armády a s nimi související stavby kasáren. Prosil bych slavnou sněmovnu, aby laskavě uvážila, že dislokace vojska rakousko-uherského v Čechách, na Moravě a na Slovensku - a tam zvláště, jak na severní, tak na jižní hranici - byla vedena v podstatě jinými důvody, než jaké musí rozhodovati pro dislokaci a rozčlenění armády naší. Rozdíl vysvitne okamžitě, jakmile si uvědomíme, že pásma, která byla dříve hlubokým vnitrozemím, jsou dnes pásmy pohraničnými. Také hranice české bylo možno v Rakousku považovati za vnitrozemní, vzhledem k vojenským konvencím a jiným stykům, jež Rakousko-Uhersko poutaly s říší německou.
Vítáme každé slovo kriticky o vojsku řečené. Nechceme, aby se vojsko velebilo a chválilo, nemůžeme ale také připustiti, aby se vojsku jenom spílalo, nebo jen na něho shrnovala vina za to, co se stane. Z řad německých pánů poslanců bylo tu několikráte na mne apelováno, abych se neostýchal pojmenovati všecky věci pravým jménem; bylo několikráte žehráno, že nedovedeme retablovati kázeň. Vedení armády a důstojnický sbor bude v tomto směru pracovati marně, když nedozná nejširší podpory veřejnosti, specielně sborů parlamentních a žurnalistiky. Pravým jménem nazveme jistě každé provinění, ale prosím zároveň, aby páni s německé strany pravým jménem nazvali ty své spoluobčany, kteří neustávají proti vojsku agitovati a pořádati akce vojsku nepřátelské. (Výborně!) Odsoudíme-li jednání vojska, nesmíme také z útočníků občanských dělati mučedníky. Jisto je, že dnešní stav jest pro delší dobu neudržitelným; jest však zapotřebí, aby k nápravě jeho přistoupily obě strany se stejnou ochotou a stejnou dobrou vůlí. Pak se nám zajisté podaří obnoviti v plném rozsahu kázeň, která jest podmínkou řádného vojska.
Mezník, od něhož budování nové armády mělo započíti, bylo narukování nováčků. Naši nováčkové žijí spolu velmi dobře a kamarádsky. To doznali i němečtí řečníci v branném výboru. Této shody cení si vojenská správa nejvýše a žárlivě ji střeží jakožto záruku lepší budoucnosti nejen armády, ale i celého státu. (Výborně!) Na to nechť nikdo nesahá a prosím velmi důrazně, aby armádě dopřán byl klid, tak nutný k jejímu vývoji. Pak zajisté nebude příčin k stížnostem a výtkám.
My rádi přijímáme každou radu a každý pokyn, prosíme však, aby nebylo mluveno všeobecně, nýbrž aby udávány byly konkretní případy. Prosil bych na příklad p. posl. Jokla, aby mi sdělil případ, kdy vojáci trestáni jsou zakázaným trestem uvazování, a já zařídím vše k nápravě. My sami nejlépe víme, co vojákům schází, sami těžce neseme, nemůžeme-li dáti vojákům vše, po čem jsme toužili a čeho nedostatek jsme i my jako prostí vojáci trpce pociťovali. My však učíme naše vojáky, aby se uskrovňovali pro republiku, nebo kdybychom měli dáti vojákům všecko, o čem se píše v novinách a co se tak lehce mluví s řečnické tribuny, nebyl by náš rozpočet dvakráte tak velký, nýbrž několikanásobný. Vojenská správa jest si plně vědoma velikosti svých požadavků na státní finance. Chápe též rozpory mravní i principielní členů zákonodárných sborů, od něhož schválení svého rozpočtu žádá. Nadmíru těžký, ale i čestný úkol hájiti rozpočet ministerstva národní obrany usnadňuje mi to vědomí, že slouží k vybudování naší branné moci a k upevnění republiky.
Ti, kterým se svěřuje tak velká část jmění republiky, pracují na armádě, věci to tak nepopulární, za okolností těžkých, ale rádi a z pravé oddanosti k republice. Býti dneska důstojníkem, předpokládá velkou dávku idealismu a občanské odvahy. Při tom nikomu v republice nenapadá, že na dnešní důstojníky neměl by se nekriticky aplikovati předválečný punc oficírské méněcennosti duševních i mravních schopností. Ti, kteří se nyní věnovali vojenskému povolání, rozhodovali se pro ně většinou v mužném věku a nečinili tak z chlapecké marnivosti po zlatých střapcích a ostruhách. (Souhlas.) Oni dobře vědí, že doba skvělého a pyšného militarismu předválečného nenávratně zmizela, a právě proto, aby zmizela navždy, aby nový duch přišel do řad mužů, určených zákony k hájení nových ideí a vymožeností politických i sociálních, věnují se zralí mužové tomuto povolání. Povolání vojenské přestalo býti dávno pozlacenou bídou a jest dnes bídou, kterou nelze ničím zakrýti. Cifry mluví velmi srozumitelně.
Podporučík svobodný má základní služné 234 K měsíčně; na všech čtyřech přídavcích, které ještě dostává, má místní přídavek pro Prahu 58 K 50 h, drahotní přídavek 75 K, drahotní výpomoc 220 K, pohotovostní přídavek za 30 dní 75 K, celkem 662 K 50 h; podporučík ženatý má 735 K 50 h. Generál V. hodnostní třídy (svobodný) má 1009 K základního služného a se všemi přídavky měsíčně celkem 2106 K. Generál IV. hodnostní třídy - a jiných generálů nemáme - má celkem 2928 K. (Posl. Patzel [německy]: Ale v rozpočtu je to jinak!) Zatím je to tak. Tedy, kdo má 2106 K měsíčně, má generálský plat. Kdybychom všem lidem, kteří mají 2106 K měsíčně, dali nějaké generálské odznaky, viděli bychom, že právě v armádě je nejméně generálů. Zatím jich máme aktivních 22.
Při těch skvělých platech důstojníků, za něž by žádny druhý nesloužil, žádá se, aby chodil důstojník pečlivě oblečen a rozkazem často přes noc daným jest poslán na druhý konec republiky, beze všeho vyjednávání o vyšší plat nebo povýšení, žije odloučen od své domácnosti, jejíž vydržování se mu tím mnoho zdražuje. Neslyší pravidelně slova uznání zvenčí, nýbrž jen podezírání, posměch a nejednou i nenávist. My nežalujeme, my ukazujeme jenom rub důstojníka republiky. Souhlasím plně s tím, že dnešní voják nesnese staré dresury. Proto methody, jichž používáme, jsou zcela nové; jest však třeba, aby nově byla pochopena role, kterou dnes důstojník v armádě má. Jestliže důstojník žádá kázně, jest možno, že jest to nepříjemné nebo nepohodlné, ale není to útisk. Kázeň jest pořádek. Kázeň však nemůže býti polovičatá ani v občanském životě, tím méně pak ve vojsku. (Tak jest!) Aby mohl někdo vojsko objektivně kritisovati, jest třeba, aby ho měl alespoň někdy také rád. Jinak stane se kritika nenávistí. (Souhlas.)
Podkládati armádě, kterou teprve tvoříme novými methodami, nějaké "jasně viditelné úmysly", tvrditi, že vojenská správa vymýšlí v miličním oddělení nejrůznější švindly k zakrytí vlády důstojníků, že osvětová výchova jest reakčním ohlupováním vojáků-proletářů, že se jedná jen o nový nátěr, mluviti o militarismu legionářském, to všecko jsou staré zbraně, kterými kdysi zcela správně bylo bojováno proti pravému militarismu. Dnem sv. Anny 1914, vyhlášením mobilisace v Rakousku však zmizely tyto zbraně na dobu 4 let, na dobu potřebnou k pobití a zmrzačení 14 milionů lidí. Tyto miliony budou věčnou výčitkou a důkazem, že předválečný militarismus selhal. (Tak jest!) Celý svět ví, že staré recepty antimilitarismu, staré recepty revoluční, státnické se nehodí. Hledají se methody nové, někde v diktatuře, jinde v parlamentarismu. V naší republice jest to parlament, který si dříve nebo později najde vládnoucí většinu. A tato vláda většiny parlamentní musí míti také exekutivní moc, kterou jest vojsko. Vojsko musí býti loyalní vůči každé vládě parlamentní většiny. Přiznávám se, že zde již dávno čekám otázku, která mi dosud nebyla položena a která by zjednala zcela jasno, totiž zda vojsko má býti věrnou exekutivou každé parlamentní většiny. Odpovídám: každé. (Výborně!) A právě v této loyalnosti na pravo i na levo armádu vychováváme. Nenutíme nijak vojáka k tomu, aby se po návratu z vojny ocitl v opačném táboře politickém nebo myšlenkovém. Nás voják musí se naučiti vlastní úvaze, kritice a vlastní raisoně státní, kterou má hájiti vlastním životem. Nepoměrně více, než na vůdcích vojenských, záleží na spolehlivosti vůdců parlamentních a státních. Sebe bojovnější generál nepovede válku, nebude-li míti na ni peněz a nebude-li za ním státi národ. Bojovati proti dnešnímu systému vojenskému, kádrovému nebo miličnímu tím, že se má v budoucnosti nahraditi jinou ozbrojenou organisací, není než změnou etikety, přelepenou na téže věci a na těchže vojácích. Rozpor je jenom v tom, že po našem názoru má demokratické vojsko naší republiky býti spolehlivou exekutivní mocí parlamentní většiny, nikoliv však exekutivní mocí některých nových vůdců.
Z těch důvodů prosím, aby byl
schválen rozpočet ministerstva národní obrany. (Hlučný, dlouhotrvající
potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Trnobranský.
Poslanec Trnobranský: Slavná
sněmovno! Po projevu našeho zástupce v generální debatě o rozpočtu
dr. Vrbenského, bylo vytykáno, že strana, již mám čest
zastupovati, odchýlila se od svého národního principu, na kterém
byla budována a ve kterém vykonala tak velké služby svému
národu. Tato výtka jest naprosto neoprávněna a myslím, že
byla zrozena nepochopením té naší zásady národní. Myslím, že na
otázku národního zápasu, zcela jinak hledí ti, kteří nám tuto
výtku učinili, než hledíme my. Pro buržoasní strany zásada nacionalismu
spočívá v posilování privilegií zámožných vrstev, v posilování
kapitalistického systému. Oni se domnívají, že silnější kapitalistický
systém a silná privilegia kapitalistů zabezpečují rozvoj
národní a rozvoj státu. My jsme na naprosto odchylném stanovisku.
My právě naopak tvrdíme, čím méně neoprávněných privilegií bude
míti kapitalismus, čím silnější bude postavení národa pracujícího,
tím že zabezpečenějším také bude národ a stát. Vždyť celé
dějiny ukazují na pravdivost této zásady. Žádný historik neposuzuje
dobré postavení státu neb té či oné vlády podle toho, jak silnými
byly určité kapitalistické a privilegované vrstvy, nýbrž
podle toho, jak dobře vedlo se veškerému občanstvu, jak byly hospodářsky
zabezpečeny široké vrstvy lidu. Každý historik vytýká vládám,
jež způsobily privilegování vrstev kapitalistických, nesprávnost
a každý je kritisuje velmi přísně. (Hlas: Starý Řím!)
To nemusí býti jen starý Řím. Stačí podívati se na zřízení feudální
a na kritiku, kterou o zřízení feudálním, jeho sesílení
či seslabení pronášejí historikové. Pan dr. Rašín právě
před chvíli vyřkl zde svoji zásadu nacionálnosti. Řekl, že národní
stanovisko vede k vědomí: Já jsem Čech, já jsem Slovan. Velevážené
shromáždění! To vědomí nám naprosto nestačí. Tato zásada nám nemůže
postačiti pro naši definici nacionalismu. K tomu vědomí, že jsme
Čechy a Slováky, musíme míti také vědomí, že jsme příslušníky
národa, že jsme občany státu, jehož základní zákony stojí na zásadách
sociální spravedlnosti. Nesmíme míti vědomí, že jsme Čechy a Slováky
chudými a že vedle nás jsou Češi a Slováci zámožní,
kteří svým bohatstvím utlačují ty chudé. V tom je rozdíl našich
názorů na nacionalismus, v tom je rozdíl od názorů našich a vrstev
buržoasních. A na tomto základě posuzujeme i rozpočet
a všechno to, co v našem státě se děje, na tomto základě
posuzujeme veškerou zákonodárnou činnost. (Posl. Dyk: Pak se
vám to shroutí!) Neshroutí se zcela nic, pane kolego, naopak
posílíme stát. (Posl. Dyk: Když je špatný základ...) Špatný
základ máte vy, když tvrdíte, že k nacionalismu dobře stačí
základ vytčený panem dr. Rašínem.
Místopředseda Buříval (zvoní):
Pan kolega Dyk nemá slovo.
Posl. Trnobranský (pokračuje): Tedy, prosím, my posuzujeme na těchto základech všechno dění, jež v našem státě je, všechen vývoj, zákony a také i rozpočet.
Mám říci několik slov jménem své strany k rozpočtu ministerstva vnitra. Vážené shromáždění! My považujeme administrativu státní, to jest veřejnou správu, za základ celého ostatního státního vývoje Jestliže státní administrativa neodpovídá ve svém vývoji výši doby, potom tím nesporně velmi mnoho trpí stát a potom také vývoj státu neodpovídá ideálům, se kterými jsme jej tvořili. Má-li administrativa plně konati své poslání, musí přenášení zákonů v život prováděti v duchu zákonodárcově, musí dbáti toho, aby prováděno bylo to, co zákonodárce měl v úmyslu. Jestliže prováděny jsou zákony bez tohoto vědomí, bez této zásady, je-li proti ní prováděno to, co zákonodárce žádal, aby bylo provedeno, potom takový zákon se mine svým cílem. My v republice československé můžeme říci, že duch zákonodárcův zvláště v revolučním Národním shromáždění, byl duchem národa, neboť, slavná sněmovno, revoluční Národní shromáždění československé bylo jistě dítkem národního vzepětí a národního vývoje, ono bylo dítkem revoluce a následkem toho bylo také ovládáno do posledního nervu národním duchem.
A nyní, prosím, pohlédněme, zda-li skutečně naše administrativa podle těchto zásad si vedla a zdali můžeme říci, že provádění zákonů skutečně odpovídá tomu národnímu a občanskému našemu duchu. Myslím, že velmi mnoho bychom mohli vytýkati, a myslím, že v mnoha případech tohoto pravidla šetřeno nebylo. Kdyby naše administrativa, kdyby naše veřejná správa dbala, respektovala toho ducha tehdejší doby, doby našeho převratu, toho ducha národa, již dnes, slavná sněmovno, nemusili bychom míti těch afér s pomníky Josefa II., které u nás daly důvod k bouřím v Aši, Chebu a v Praze a které daly též kolegům na německé straně důvod k rušení parlamentární práce. Kdyby byla naše administrativa po převratu, jak to bylo, v duchu tohoto převratu, odstranila zbytečné pomníky našich utiskovatelů, nemusilo docházeti dneska k těmto nepříjemnostem a nemusilo docházeti k okamžikům, kdy budeme musiti řešiti tuto otázku cestou zákonnou, za situace mnohem obtížnější a o mnohem těžší. Vážená sněmovno! Nejenom v této věci, ale prosím, i v jiných vidíme, že naše administrativa nepřizpůsobila se situaci doby a že ještě dnes dokonce v soukromém a jiném počínání našich úředníků politické správy jeví se odklon od toho, co skutečně má býti. Poukazuji pouze na okolnosti, jež často proniknou do veřejnosti naší, na okolnosti, jež týkají se zákona o zrušení šlechtických titulů. Jistě jste v poslední době četli, kterak nás státní úředník přes to, že zákon o zrušení šlechtických titulů jest v platnosti a má býti prováděn, mívá často velmi mnoho pozornosti k těm bývalým hraběcím a knížecím titulům, které přece podle zákona byly zrušeny. (Výkřiky!) Věřím, že i v úřednické vládě taková pozornost se objevuje.
A tak jako po této politické stránce, tak také i po stránce zákonodárství sociálního vidíme, že naše administrativa odchyluje se od toho ducha zákonodárcova a že se odchyluje tím také od ducha občanů tohoto státu a ducha našeho národa.
Velevážené shromáždění! My jsme viděli, že namnoze, když se jednalo o provádění zákona o pozemkové reformě, demonstracemi musili v některých místech a okresích donucovati státní úředníky k tomu, aby měli respekt k těmto zákonům. (Tak jest!) My jsme namnoze viděli, že teprve po demonstraci takový úředník politické správy počal se zabývati realisováním zákona, jenž byl řádně schválen a řádně vyhlášen. Viděli jsme, vážené shromáždění, že v řízení mezi malozemědělci a velkostatkáři pravidelně téměř takový úředník politické správy postavil se na stanovisko velkostatkáře. Nesnažil se o to, aby posílil postavení chudých, malých lidí, kteří dožadují se práva podle znění zákona. Postavil se na stanovisko velkostatkáře a hájil jeho privilegia. Tímto způsobem odchylovaly se naše administrativní síly od ducha národního, od ducha zákonodárcova ke škodě státu.
A všimneme-li si poměrů zemědělského dělnictva a poměrů ve sporech sociálních, můžeme opět doložiti jak nedobře v určitých dobách, a jak špatně naše administrativa porozuměla duchu doby. V žádném sociálním sporu neviděli jsme, že by politická správa měla trochu iniciativního ducha. Pravidelně tam, kde politická správa zakročila, vyvolala ještě větší rozdíly a větší rozpory, místo aby je byla urovnala.
Slavná sněmovno! Na Moravském Krumlovsku byly uzavřeny kolektivní smlouvy zemědělských dělníků s tamější Dreherovskou správou velkostatkářskou. Správa velkostatkářská okamžitě, jakmile přestalo nebezpečí demonstrací, jakmile se přestala báti tlaku shromážděných dělníků, zrušila téměř provokativně tyto uzavřené smlouvy a neprováděla jich. (Slyšte! Slyšte!) A když žádala dělnická organisace, aby hejtmanství intervenovalo u správy velkostatku a žádala, aby správa velkostatku respektovala to, co podepsala, to jest smlouvy kolektivní, tu okresní hejtmanství odepřelo toho učiniti a neintervenovalo, ba naopak, způsobem soukromým sdělilo správě velkostatku, že nemá se čeho se strany politických úřadů obávati. Správa velkostatku pochopitelně, když viděla takovou situaci, nebyla ochotna plniti řádné kolektivní smlouvy se zemědělským dělnictvem uzavřené a tím docházelo v okresu moravsko-krumlovském k značným sociálním bouřím. Veřejná správa, mají-li státní věci normálně se vyvíjeti, musí býti autoritativní a musí míti pevné stanovisko, které musí odpovídati duchu doby a zákonů.
Naše veřejná správa po převratu tohoto pevného stanoviska nikdy neměla. Je to pochopitelné, uvážíme-li, že v našich úřadech politických namnoze zůstali úředníci, kteří za války a rakouského režimu dopouštěli se činů, které je učinili v občanstvu velmi nepopulárními. Tito úředníci, poněvadž se obávali potom důsledků svých válečných činů, počali úřadovati způsobem, který nikterak státní autoritě a správě neposloužil, počali kompromisovati a slibovati na všechny strany, aby se dostali jakž takž ze situace a strhovali veškeré rozhodování na nejvyšší centrální úřady. Nejvyšší centrální úřady musily mnohdy rozhodovati o otázkách, které mohl docela snadno vyříditi úřad I. instance.
Má-li naše veřejná správa konati své povinnosti a úkoly, musí míti pevné a určité stanovisko, které bude v souladu, jak jsem již řekl, s dobou i se zákonem. Jestliže toto naše veřejná správa bude míti, nemusí se obávati, že její rozhodování nebude respektováno a že narazí snad na odpor, který by byl nepřekonatelným.
Naše vláda také měla a má určitou vinu na tom, že poměry v naší veřejné správě takto se vyvinuly a takto vypadaly a namnoze vypadají. Vláda naše měla ihned z počátku provésti výměnu státních úředníků, ona neměla nechati na jednom místě v jednom působišti toho úředníka, který tam během války svými činy stal se de facto nemožným. (Souhlas.) Vláda měla tyto úředníky přeložiti docela na jiné působiště a tak jim umožniti, aby jejich nová praxe se vžila a aby také mohli skutečně úřadovati. Nejcitelněji tímto nerozhodným stanoviskem ministerstva vnitra byli postiženi naše menšiny v tak zv. zněmčeném území. Dnes ještě máme ve státních správních úřadech na severu a ve zněmčeném území úředníky, kteří neovládají státní jazyk československy, se kterými český člověk se nesmluví ve své mateřštině. To byla velká chyba, které se ministerstvo vnitra dopustilo, že toto přeložení, tuto výměnu úředníků, neprovedlo.
Vážení pánové, kdyby tato výměna úředníků se byla stala a kdyby byli přeloženi oni úředníci, kteří za války získali si tolik nepřátelství v obvodu svého působiště, nemuselo dojíti k těmto bouřím, při nichž bylo použito násilí a kterých pochopitelně nikdo za žádných okolností nemůže schváliti.
Stát československý a jeho vláda musí dbáti toho, aby naše úřady veřejné obsazovány byly lidmi co nejschopnějšími a za žádných okolností nesmí připustiti, aby se tak dělo za vlivu té či oné protekce. Protekcionářství při obsazování význačných úřednických míst je to nejhorší, co může postihnouti celý stát v dalším jeho vývoji, poněvadž při takovém protekcionářství se nehledí na schopnosti dotyčné osobnosti, nýbrž na to, kolik má různých doporučení a bylo by, slavná sněmovno, dobře říci, že bychom měli začíti odtud, odkud zákony vycházejí a že by mělo býti méně protekce při obsazování různých míst úředníků a zřízenců této sněmovny i jejich povyšování.
Ministerstvu vnitra je také podřízen význačný sbor, na němž závisí bezpečnost občanů, sbor četnický. Slavná sněmovno, my ve sboru četnickém vidíme v prvé řadě orgán bezpečnostní a jako orgán bezpečnosti, jako prostředek v rukou úřadů civilních, musí být tento orgán vzdálen každého zmilitarisování. Revoluční Národní shromáždění již vyřklo tu zásadu, když se usneslo, že četnický sbor nebude podléhati nadále ministerstvu národní obrany, nýbrž ministerstvu vnitra. Tím jistě minulé Národní shromáždění demonstrovalo tu zásadu, že chce míti z četnického sboru v prvé řadě orgán bezpečnostní. Ale jestliže takto hledí na četnický sbor naše zákonodárné korporace, pak neumím si vysvětliti, proč četnictvu berou se všecka i ta primitivní občanská práva. Když mezi četnictvem objevil se úmysl zříditi odborovou organisaci a pomocí této organisace domáhati se opravy sociálního postavení, tu tento pokus byl vládou ostře potlačen, disciplinárními tresty, vězením i pokutami. Jestliže četnický sbor je orgánem bezpečnostním v rukou civilních úřadů, pak toto počínání není s tímto stanoviskem a touto zásadou v naprosto žádné spojitosti a my musíme protestovati proti této praxi, již ministerstvo vnitra u četnického sboru zavádí. Četnický sbor je bezpečnostní orgán, orgán civilní, a proto mají jeho členové míti tatáž práva, jako každý jiný občan ve státních službách. Má-li četnický sbor konati své povinnosti a plně dostáti těm úkolům, které mu jsou určeny, je nutno, aby mezi četnictvem a občanstvem došlo k součinnosti a nedocházelo k různicím a vzájemným antipatiím. Občanstvo musí spolupůsobiti při poslání četnického sboru, pokud se jedná o zaručeni bezpečnosti občanů.
Má-li tento poměr mezi občanstvem a četnictvem nastati, je nutno, aby naše úřady vyvarovaly se každého pokusu zneužíti četnického sboru proti manifestujícím občanům, ať již v té či oné otázce. Je nutno, aby se vystříhaly zvláště použití četnického sboru, v případech, kde by toho použití mohlo býti vykládáno provokativně. Bohužel, nemůžeme říci, že tohoto zbytečného použití zde nebylo. Já jsem 28. října byl vyslán do Hrotovic na Moravu jako řečník na tábor, který měl oslavovati náš státní svátek. Jaké bylo mé podivení, když jsem viděl, že přes obec krátce před táborem mašíruje 15 vyzbrojených četníků, kteří byli určeni jako bezpečnostní opatření po dobu konání tohoto táboru. To bylo přímo provokativní opatření, neboť toho úplně nebylo potřebí, poněvadž klid a pořádek byl zabezpečen. Tak naše úřady té součinnosti občanstva a četnictva nedosáhnou, nýbrž naopak učiní z četníka opět nenáviděnou osobnost, jakou byla před naším českým režimem za rakouského režimu. Tak jako ve věcech úřednických, tak také v tomto případě zavinila vláda tím, že nepřeložila nesympatické četníky, ochromení jejich působnosti a bohužel musím ještě dnes po dvouletém trvání republiky volati, aby ti, kteří se za války provinili určitými protiobčanskými skutky, byli rychle vyměněn i a nebyli ponecháni na svých místech. V týchž Hrotovicích, o nichž jsem mluvil, je dosud v úřadě četnický strážmistr Schmied, který snad dokonce za války způsobil smrt jednoho z desertérů; za těchto okolností není možno si představiti, že by tento strážmistr dosáhl obliby u občanstva, naopak neustále bude se na něj hleděti jako na nepřítele českého národa a nepřítele občanů.
Slavná sněmovno, mluvíme-li o rozpočtu ministerstva vnitra, je nutno zdůrazniti požadavek po reformě veřejné správy od základů. Základy pro reformu veřejné správy dalo revoluční Národní shromáždění tím, že se usneslo na zákoně o župním rozdělení. Je nutno, aby k realisaci toho zákona brzo bylo přikročeno a je nutno, aby pod tímto zorným úhlem reforma naší veřejné správy se provedla. Náš klub podal návrh na změnu služební pragmatiky, poněvadž v dosavadní služební pragmatice vidíme překážku dosažení reformy ve veřejné správě, a jsem přesvědčen, že naším návrhem, stane-li se zákonem, velmi mnoho přispějeme k reformě veřejné správy.
A nyní dovolte, abych několika slovy ještě se zmínil o rozpočtu ministerstva národní obrany. V první řadě řeknu naše zásadní ideové stanovisko k vojenském u zřízení a k militarismu. Slavná sněmovno, my českoslovenští socialisté jsme od našeho antimilitaristického stanoviska ani v nejmenším neabstrahovali, my na něm pevně stojíme. Tak jako dříve, i nyní nenávidíme válku a chceme se starati o to, aby prostředky k vedení války byly omezeny a aby nebylo možným vedení válek. Jenom že my v československém státě právě tak, jako i před tím zápas proti militarismu stavíme na základy mezinárodní. Je vyloučeno, abychom my přicházeli s krajnostmi jenom sami jediní v československé republice. Dokud v Uhrách, v Polsku a v Německu budou vybudovávány silné armády za účely zahraniční politiky, pokud v sovětovém Rusku budou více platiti úspěchy rudých armád než ideály sovětského režimu, do té doby my nemůžeme se zříci silné armády, na jejímž vybudování musíme trvati, poněvadž silná armáda československá je zabezpečením vítězství československé revoluce.
Chceme míti silnou armádu, nejen počtem zbraní a nejen počtem bojovníků, ale také silnou armádu duchem; a armáda, byť byla sebe silnější, pokud se týče poctu a dokonalosti zbrani, jakmile není ovládána určitým duchem, není silnou armádou. To jistě dokázala také celá praxe válečná. Rakouské armády utíkaly od Lvova, třeba že měly generály z tereziánské akademie; tedy síla je nejen v počtu, nýbrž i v duchu armády, který zabezpečí existenci tohoto státu. Chceme-li, aby tento duch armády byl silným, musíme se starati o to, aby vojenská služba a vojenství samo v sobě nestalo se nesnesitelným břemenem, musíme se starati o to, aby toto nutné břemeno bylo učiněno přijatelným jak pro občanské vrstvy tak také pro ty, kteří jsou jím přímo postiženi a kteří musejí sloužiti jako vojáci.