Dosavadní působnost předsedy zemské školní rady podala od té doby, co tento zákon nabyl platnosti, plný důkaz, že příslušník cizího národa nemůže nikdy spravedlivě a řádně spravovati kulturní statky jiného národa. Takový diktátorský zákon jest na posměch každému ústavnímu životu a musí býti s veškerou ostrostí a rozhodností odmítnut opravdovými demokraty v demokratické republice. Jenom zaslepená nenávist k Němcům mohla schváliti prostředky, kterých se zde používá tak nedemokraticky. Byloť účelem zákona zříditi všude v německém jazykovém území pokud možno rychle české školy, aby na venek mohlo se prohlásiti za báchorku a lež německé tvrzení o uzavřeném německém jazykovém území. A tohoto účelu dosáhne se nejrychleji, vyloučí-li se těžkopádný instanční pořad, zavede se stručné řízení a celá moc spojí se v jedné ruce. Podle §§ 3 a 4 tohoto zákona není žádného vyhledávání, žádných komisí, žádného usnášení u jednotlivých školních úřadů, předseda zemské školní rady uzná nutnost a škola se zřídí, i když jest tu jen nepatrná česká menšina. Prostředky jest opatřiti zemi nebo státu, a potřebné místnosti opatří se prostě cestou vyvlastňovací. K tomu dává § 9 právo zrušiti třídy, v nichž není 40 žáků, zavírati úplně školy, slučovati nebo úplně zrušiti měšťanské školy, v nichž není 90 dětí.
Táži se vás, pánové na české straně, jak můžete zodpověděti takový nedemokratický zákon? Jak můžete jej ponechati ještě dnes v platnosti? Nestydíte se ducha, mluvícího z tohoto zákona? (Souhlas na levici.)
Ovšem ve dnech, kdy tento zákon vznikl, měli jste ještě trochu studu, neboť měli jste smutnou odvahu uveřejniti jej teprve 15. července, ačkoli byl schválen 3. dubna. Pravděpodobně vypracovali jste teprve celý plán polního tažení proti německému školství a když se provedl nástup, vystoupili jste na veřejnost.
Ale ve snaze zničiti úplně německé školství zdála se vám pravomoc předsedů zemských školních rad příliš nepatrnou a zaslepeni nenávistí k Němcům, překročili jste beztak dalekosáhlá zákonná ustanovení tohoto zákona. Čeští školní byrokraté překročovali svoji kompetenci a povýšili osobní svévoli na nejvyšší rozhodující instanci.
Nikdo se na př. nestaral o předpis, týkající se tříletého průměru českých dětí, o to, že musí býti v obci 40 dětí, má-li býti zřízena taková menšinová škola. Nedostatek kontroly pohnul předsedu zemské školní rady, aby se přenesl přes všechny právní předpisy a zřizoval české školy všude tam, kde je považoval za nutné k potlačování Němců.
Také provádění § 7 bylo namnoze brutální a svévolné. Podle tohoto paragrafu může stát nebo země vznésti žádost o vyvlastněn oproti soukromým majitelům nebo požadovati místnosti pro nově zřízené školy cestou nuceného nájmu v soukromých budovách. Podle výslovného zákonného ustanovení musí se tedy vždy podati žádost buď státu nebo země, tedy finanční prokuratury nebo zemské správní komise jako oprávněných zástupců těchto korporací, po případě musí tito zástupcové požádati, aby bylo zahájeno řízení o nájmu. O to se většinou vůbec nikdo nestaral. Měla-li se zříditi někde česká škola, vystoupil předseda zemské školní rady nejdříve sám jako požadující strana a rozhodl ve vlastní věci.
Ani v jediném případě, kdy v Čechách zřídily se české školy, nepodaly oprávněné úřady žádostí o nucený nájem nebo vyvlastnění a přes to byl vždycky vydán nález o vyvlastnění nebo nájmu.
Podle § 6 tohoto zákona hradí země, případně stát, veškerý osobní náklad na školy, zřízené po rozumu tohoto zákona. Obce jsou tedy zákonem osvobozeny od každého nákladu na tyto školy. Čeští školní byrokraté počítali však s tím, že Němci neznají textu zákona a s jejich dobrou vůlí. Oklikou přes správní rozhodnutí vkládali jim na bedra břemena, spojená s vydržováním nově zřízených škol. Mnohé německé obce podrobily se násilí, po případě převzaly, chtějíce vyjíti vstříc úřadům, dobrovolně náklad na nově zřízené české školy, aby chránily německé školy.
V mnohých německých obcích byla nově zřízená česká škola nastěhována do budovy německé školy. Jest však úplně jasno, že nucené nastěhování jest přípustné jen u soukromých budov. Německé školy byly už věnovány veřejnému účelu stejné ceny, jako účel, pro který bylo jich nyní použito. Vůči nim bylo tedy vyloučeno nucené nastěhování nebo nucené vyvlastnění. Pro třídy českých skol byly opatřovány místnosti v budovách německých škol tím způsobem, že jednoduše zrušily se příslušné německé školy nebo se zredukovaly. Byloť rovněž neobyčejně zneužíváno možnosti, kterou dává § 9, aby obecné školy se rušily, není-li 40 školou povinných dětí, po případě, aby se obmezil počet tříd. Neboť předseda zemské školní rady, odvolávaje se na tento paragraf, rušil nutné veřejné obecné školy nebo redukoval je, i když nebyly menšinovými školami. K tomu neměl však naprosto práva, poněvadž tento zákon týká se jenom menšinových škol a může se ho použíti jen na ně. Při tom porušil ještě jiný zákon, neboť ihned provedl svá nezákonná rozhodnutí o redukcích nebo zrušení škol přes řádně podané rekursy, s tím odůvodněním, že může svrchovaně rozhodovati o bytí německých škol, takže nesmí do toho v tomto směru mluviti ani nadřízené ministerstvo. To bylo úplně nezákonné, neboť rozhodnutí předsedy zemské školní rady nebyla nikdy konečná, nýbrž teprve tehdy, když je potvrdil ministr školství. Pro nedostatek výslovného zákonného ustanovení byla proti jeho rozhodnutí přípustna právní stížnost na ministerstvo školství s odkládacím účinkem. I nejvyšší správní soud vyslovoval v několika námi vyvolaných rozhodnutích, tak 11. února 1920 č. 1159, stále právní názor, že rozhodnutí předsedy zemské školní rady, která činí po rozumu § 7 cit. zákona, nejsou definitivní a že proto podléhají odpůrčímu správnímu řízení nebo přezkoumání ministerstvem školství.
Z toho také vyplývá, že předseda zemské školní rady má své nálezy opatřovati poučením o právních prostředcích ve smyslu zákonných ustanovení. V Čechách to aspoň dr. Metelka dosud neudělal přes tato rozhodnutí správního soudu, ba co více, on provedl ihned tato rozhodnutí přes podané rekursy, kterým přísluší podle zákona odkládací účinek, aniž vyčkal rozhodnutí ministerstva školství v této věci.
Jest to smutná kapitola a příznačná pro právní bezpečnost v tomto státě, pro vědomí práva a povinnosti u úředníků tohoto státu, že dr. Metelka a jeho pochopové se nepodrobili přes stálou judikaturu nejvyššího českého správního soudu a pokračují tímto způsobem dále. Pro takové jednání nedostává se vlastně kritických slov. Podřízený byrokrat s mí se přes jasné právo posmívati celému německému národu a terorisovati jej, aniž jen jediný vládní úřad má odvahu zaraziti řádění fanatika nebo aspoň zabrániti nejhrubším přehmatům. Ale, poněvadž dr. Metelka byl si vědom, že neudrží trvale své nespravedlnosti a na druhé straně byl mu k disposici národně zaslepený, povolný zákonodárný aparát v revolučním shromáždění, postaral se o to, aby zákon ze dne 3. dubna 1919 se zlepšil a vyšel nový zákon a to zákon ze dne 9. dub na 1920 č. 295 Sb. z. a n.; jenž má jenom jeden článek a ustanovil na vzdory všem právním názorům moderních kulturních států a rozhodnutím nejvyššího správního soudu, že rekursům proti rozhodnutím předsedy zemské školní rady v případech § 9, kdy zrušuje nebo redukuje školy, nepřísluší odkládacího účinku, nehledě k jistým jiným případům.
K tomuto zákonu tedy došlo pro německé úspěchy u českého správního soudu, jenž usiloval o to, aby zachovával objektivní stanovisko.
Tím vstoupil německý školní zápas do druhého období, při čemž nelze se přirozeně rovněž obejíti bez mnohého porušování práva. Nezákonnosti českých byrokratů jsou do nebe volající a ježí se nad nimi vlasy. Bez zákonného oprávnění požaduje se na ředitelstvích německých škol, aby předkládala seznamy žáků, k čemuž jest kompetentní pouze místní školní rada, směstnává se dedukcí tříd často 80 a více žáků v jedné třídě. Uvádíme jenom některé křiklavé případy z bohatého výběru: Čeminy u Stříbra 82 dětí, Staňkovice, okres Zatec, třetí třída 81 dětí, Všeruby u Domažlic v druhé třídě přes 80 dětí a j. Posléze promění se výnosem zemské školní rady dosavadní německá vyučovací řeč na německé škole prostě v českou, jako v Širejovicích, okres Litoměřice, v Nosálově, okres N. Jablonné, v Rodinově, okres Jindřichův Hradec. Odůvodnění jest v takových případech skutečně přesvědčivé, neboť státní úředník prohlédl soupis jmen školních dětí a všechny děti se jménem česky znějícím prohlásil jednoduše za Čechy, čímž najde se v mnohých místech většina domněle českých dětí, nebo prohlásí, že v obci je více českých dětí, než německých, nebo že není německých dětí, jež neumí česky.
Nechci zvlášť zdůrazňovati, že zrušené třídy německých škol měly většinou více než 20 žáků a že někdejší ministr Habrman nedostál svému slovu, když pravil, že se nezruší německé třídy, mají-li více než 14 žáků. Jak často zrušil dané slovo právě tento ministr školství!
Nejnověji předseda zemské školní rady zneužívá hrubě zmocnění, jež mu dal zákonodárce v jiném úmyslu. Při redukování a rušení německých škol nestaral se předseda zemské školní rady o to, zdali a jak dostane se zákonem předepsaného vyučování postiženým německým dětem. Tak se stávalo, že tisíce německých dětí zůstalo občas delší nebo kratší dobu úplně bez vyučování. Akt o zrušení nebo zredukování škol šel rozvláčným řízením na příslušnou německou sekci zemské školní rady, která měla pak učiniti přiměřené opatření pro přiškolení těchto německých dětí, po případě postarati se o vyučování pro ně. Tyto průtahy měly za následek ostré stížnosti, přes jejichž oprávněnost nemohli se přenésti ani největší čeští chauvinisté.
Bylo proto v prvním článku zákona ze dne 9. dubna 1920 učiněno opatření, že předseda zemské školní rady jest také kompetentní, aby prováděl změny školních obvodů. Tímto zákonným ustanovením byla mocenská sféra českých školních byrokratů ještě více rozšířena. Toto oprávnění bylo předsedovi zemské školní rady dáno jenom proto, aby mohl se ihned postarati o německé školní děti, oloupené o německou školu. Ale i toto ustanovení bylo chybně vyloženo a učiněn z něj prostředek národního boje. Vidí-li předseda zemské školní rady, že v některé školní obci, sestávající z několika osad, není 40 dětí ve stanovišti školy, vyškolí jednoduše děti z ostatních osad, které udržují počet žáků nad 40, zredukuje tím počet žactva na méně než 40 a zruší pak školu. Nejkřiklavějším příkladem jest obec Albrechtice u Sušice, kde byla dvoutřídní škola s 94 žáky, která byla zrušena, čímž 35 školních dětí v Albrechticích zůstalo bez vyučování. Takové jednání jest podlost, jež nemá sobě rovné, jest to očividný případ jednání in fraudem legis agere, který není dojista možný v žádném jiném kulturním státě, jest to zneužití zákona, jaké se neprovádělo nestydatěji a nenávistněji nikdy, ani v nejhorších dobách policejního státu.
Tak vypadá právní stránka zápasu, který vedou čeští zmocněnci už po dvě léta proti německému školství v této domněle demokratické republice a jemuž padlo za oběť už tolik německých tříd proti právu a spravedlnosti, zdůrazňuji to slavnostně, proti železným lidským právům, která měla by býti svatá i Čechům.
Všechny školy a třídy, jež byly zrušeny na základě zákona ze dne 3. dubna 1919, byly zrušeny naprosto nezákonně, poněvadž tohoto zákona, jak opakuji poznovu, může býti použito jen na menšinové školy, nikdy však na většinové; všechna opatření, učiněná v tom směru, nelze po všeobecném právním nazírání považovati za jsoucí po právu. Všechny tyto zrušené školy a třídy platí pro nás za existující tak dlouho, pokud nebylo provedeno a zahájeno řízení, jež stanovil § 20 zákona o zřizování škol z r. 1870 ohledně škol a § 11 zákona o školách obecných ohledně učitelských míst a jež pamatuje na součinnost německé sekce zemské školní rady.
Proto žádáme, aby všechna tato rozhodnutí byla ihned odvolána, aby bylo zahájeno zákonné řízení a ona rozhodnutí přezkoumalo jedině k tomu příslušné forum, německá sekce zemské školní rady. Žádáme také, aby oba zmíněné školské zákony podrobily se důkladné revisi, neboť jsou pro nás úplně nepřijatelny ve své nynější formě a ještě více ve svém nynějším používání. Žádáme také, aby byl dr. Metelka okamžitě odstraněn a vypadá to jako vysmívání se Němcům, byl-li tento muž právě nyní povýšen do 4. hodnostní třídy v odměnu za své veliké zásluhy. Jest to ostatně velmi zvláštní používáni zákona o menšinových školách ze dne 3. dubna, jestliže slouží toliko k tomu, aby zřizovaly se české školy v německých jazykových územích pro české menšiny, zatím co na podkladě tohoto zákona zřídila se doposud jen jediná německá menšinová škola, ačkoliv došla řada takových žádostí a předběžné vyhledávání dálo se už před měsíci. Ale tu nemají pánové nikterak naspěch. Naopak!
Můžeme konstatovati, že všechny tyto žádosti se svévolně oddalují a protahují. Jak pánové vysvětlí jinak, že zřízení české menšinové školy jest možno v několika nedělích, ale že uplynou léta do zřízení německé školy? Jest to rovnost všech občanů před zákonem? Jest to demokratická rovnost? Při této příležitosti musím se také zmíniti o vládním nařízení ze dne 6. listopadu, 1920 č. 608 Sb. z. a n., kterým se zřizují okresní školní výbory, neboť i toto nařízení musíme potírati nejostřeji. Proč neponechaly se vůbec staré školní úřady, než mohly se ujati činnosti nově zřízené? Jak lze zodpověděti, že až do zřízení okresních školních výborů přechází veškerá moc na předsedy dosavadních okresních školních rad, čímž správcové okresních správ politických stávají se způsobem úplně nedemokratickým neobmezenými pány nad školstvím svých okresů a učiní dojista řadu byrokratických opatření, která nejsou nikterak v zájmu německého školství. Jest to demokratické, že předseda zemské školní rady má jmenovati zástupce učitelstva a občanstva, při čemž potřebuje slyšeti jen organisace učitelů a organisace politických stran, ba co více, může tyto zástupce učitelstva a občanstva sprostiti kdykoli členství v okresních výborech, vyžadují-li toho důležité důvody? Tímto ustanovením otevírají se osobní zvůli dvéře dokořán, neboť předsedovi jest možno odstraniti kdykoliv jemu se nehodící členy. To jest zcela zvláštní názor o demokracii, kterou můžeme dojista označiti jako českou demokracii. Toto nařízení jest pro nás úplně nepřijatelné a musí býti co nejdříve zevrubně přezkoumáno.
Ctěné dámy a pánové! Zabýval jsem se doposud hlavně obecnými školami a to jednak proto, že jsou to školy národa a každé zmenšení možnosti vzdělání postihuje národ nejcitelněji a také pro budoucnost má za následek nejpronikavější a nejškodlivější následky v konkurenčním boji, jednak zase proto, že na tomto poli řádilo se nejhrozněji a vyskytly se největší nezákonitosti. Ale tentýž duch ničivosti vznášel se také nad německými středními školami a padly mu za oběť četné střední školy. Zde byl postup ovšem jednodušší a pohodlnější, zde nebylo třeba žádných nových zákonů a nařízení, nýbrž ministerstvo školství vydalo prostě výnos, že byla zrušena celá střední škola nebo její první třída, aniž bylo před tím jednáno o dohodu s německou sekcí zemské školní rady, jak se patří. Také za tohoto nestydatého postupu bylo uplatňováno, že Němci mají poměrně mnoho středních skol. Bylo-li toto tvrzení správné, bylo by bývalo možno s námi mluviti a byli bychom dali sami souhlas k tomu, aby ten neb onen ústav byl zrušen, ale nikdo se nás netázal a přes naše námitky a návrhy přešlo se bryskně k dennímu pořádku. Přes slib Habrmanův, že nebude zrušena německá škola bez dohody se zástupci německých stran, vydávaly se přes naše hlavy výnosy o zrušování škol, očividně proto, že v ministerstvu školství nedělo se to, co chtěl a slíbil Habrman, nýbrž to, co se hodilo národně demokratickým chauvinistickým odborovým radům ve středoškolském departementu, kteří tam řádí ještě dnes. Habrman byl jen povolná loutka v rukou těchto úředníků, kteří dělali, co chtěli. Při zavírání středních škol byl v oblibě moment překvapení. Za přijímacích zkoušek na počátku nového školního roku přišel telegrafický nebo telefonický rozkaz, že se zrušuje první třída, čímž vyvoláno bylo největší ohromení u rodičů nově vstupujících žáků. To postihlo také ústavy, na kterých se k přijímací zkoušce přihlásilo přes 30 žáků, jako ku př. v Unčově, jež byly tedy úplně schopny života. Tento postup jest nejostřeji odsouditi. Ostatně musí se mimořádné poměry, vytvořené válkou, jakož i účinky války projeviti jmenovitě slabší návštěvou na středních školách a pokles porodů za války objeví se na střední škole teprve v letech 1925 až 1929. Prováděti však už dnes redukci, jest úplně nemístno a pochybeno. Většinou provedlo se zrušení nebo spojení s jiným ústavem v místě jen proto, jelikož bylo budovy třeba pro české školní potřeby, tak ku př. v Praze gymnasium na Příkope, reálka v Mikulandské ulici, gymnasium na Malé Straně a j., gymnasium v Jihlavě, ústav pro vzdělání učitelek v Opavě, třebaže byl to jediný samostatný ústav ku vzdělání učitelek ve Slezsku, reálka v Prostějově, vyšší německá lesnická škola v Hranicích, jež byla úplně zrušena, průmyslová škola v Záhřebu, druhá německá státní reálka v Brně, ve Stříbře, Č. Lípě, Olomouci, Unčově, Frýdku, Břeclavě, Kroměříži a j. Vedlo by daleko zmiňovati se o každém jednotlivém případě a ukázati vám, jak se při tom postupovalo nespravedlivě a brutálně. Způsobená škoda jest nepřehledná a objeví se teprve v příštích létech, až bude nedostatek možnosti vzdělávati se.
Chci zde také přejíti to, jak se proti všem předpisům a nařízením zacházelo s řediteli a profesory, uvolněnými rušením škol, při čemž nebylo dbáno navrhovacího práva učitelského sboru a jaké hrozné nespravedlnosti se při tom dály. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.) Neuznáme nikdy zrušení nebo zredukování německých středních škol, provedené za poslední dvě léta, a žádáme, aby všechny případy se přezkoumaly za přítomnosti německých zástupců dotyčných obcí, stavovských organisací a politických stran. Žádáme dále, aby se co nejdříve odstranil absolutistický svévolný režim ve středoškolském oddělení ministerstva školství a aby zachoval se německé sekci zemské školní rady, ředitelstvím a učitelským sborům plně vliv, příslušníci jim podle školského zřízení.
Stejná soustava utiskování a zkracování práva, která řádila proti obecným a středním školám, nezastavila se ani před německými vysokými školami v Československé republice. Místo aby ve správném uplatňování opravdové demokracie dala se všem vysokým školám úplná svoboda a sebeurčení, vědecké učení a bádání se nejbohatěji podporovalo a v ušlechtilém závodění obou národů přivádělo se k rozkvětu ku blahu lidstva, začalo se také zde s malicherným utiskováním a zkracováním německých vysokých škol. Universitní archiv a hvězdárna se Němcům odňaly proti právu, státovědecký ústav s jeho knihovnou, čítající 100.000 svazků, byl jednoduše vypovězen z nájmu, theologická a částečně filosofická fakulta v Klementinu byly vystěhovány, technické vysoké škole byla vypovězena a vzata řada nutných místností a j.
Ve slepém chauvinismu šlo se dokonce tak daleko, že universitním zákonem ze dne 13. ledna, po případě ze dne 19. února 1920 bylo oproti jasně formulované právní basi německé university odňato jí starodávné historické pojmenování "Carolo-Ferdinandea". Touto krádeží zbudovali si pánové Mareš-Srdínko, profesoři české university, pomník hanby na věčné časy a prokázali takový úpadek smýšlení, jaký neměl by se vyskytovati v těchto kruzích.
Také proti tomuto postupu nemůžeme za své nynější bezprávnosti učiniti nic jiného, než podati nejostřejší protest a žádati revisi všech těchto opatření. Shledáte pochopitelným, že jest jednomyslným přáním německého národa, zejména se zřetelem na poslední události v Praze, aby měl zabezpečeno trvání svých vysokých škol a že to očekáváme jen tehdy, budou-li německé vysoké školy přeloženy do německého jazykového území. Doufám, že také pánové na české straně, oceňujíce uvedené důvody, nebudou našemu přání činiti obtíží. Tak tedy, ctěné dámy a pánové, vypadá to s německým školstvím v československé republice; jest bez ochrany a práva vydáno na pospas, utiskováno, zkracováno, týráno a odsouzeno k pozvolnému odumírání. Jedno jest však nepochybně jisto, že nynější stav jest trvale pro nás naprosto neudržitelný a že německý národ zahájí v nejbližší době boj o své školství na všech liniích. Dojista jest to konec konců otázka politické moci, podaří-li se nám donutiti Čechy na cestu práva a prosaditi, že i v tomto státě právo jest a zůstane právem. Musíme odmítnouti, abychom snad o svoje právo žebronili v jednotlivých ministerstvech, vysílali deputace a obraceli se na vládu s prosebnými listy. Ne! Jako svobodní rovnoprávní občané tohoto domněle demokratického státu žádáme své právo, a dokud se nám ho nedostane, nepřestaneme rozkřikovati do světa všechny násilnosti a informovati cizinu o tom, co se zde doopravdy rozumí demokracií. Ministr školství, ministerský předseda a president republiky nechť se nevymlouvají, že nevěděli o těchto skandálních událostech, o tomto neslýchaném znásilňování a že jde jen o přehmaty podřízených orgánů. Dokážeme jim, že ve věci jest soustava, úmysl nás tělesně a duševně rozdrtiti a zmrzačiti. Ale proti této snaze postaví se odhodlaná vůle veškerého německého obyvatelstva bez rozdílu strany. Přiznáte mi, ctěné dámy a pánové, že naprosto nelze trvale udržeti stav, aby celé naše německé školství bylo vydáno na pospas českému chauvinismu, aby v ministerstvu a ostatních ústředních úřadech měli Čechové referát o německém školství. To nemůže a nenechá si trvale líbiti žádný národ, i kdyby byl na nižším stupni kulturním než národ německý. Spravovati školství, vybudovávati a zdokonalovati je dle své vůle, patří k železným právům každého národa, k nejzásadnějším požadavkům, bez nichž nemůže prostě žíti.
Nezměnitelna a nezvratna jsou základní práva německého národa, že veškeré německé školství jest nedotknutelná a nezcizitelná država německého národa a že každý národ, tedy také německý, má právo na plný tělesný a duševní výcvik své mládeže, na pečlivou výchovu a svědomité školní vzdělání.
Těmito základními zákony nedovolíme nikdy hýbati a proto neustane nikdy boj mezi oběma národy, pokud nám nedáte úplně národní školské autonomie.
Ve smyslu tohoto požadavku podali jsme několik resolučních návrhů, v nichž žádáme, aby co nejdříve byla úplně změněna nynější školská správa dle těchto hledisek:
1. každý národ má přirozené právo na "svou" školu, na kulturní vývoj, tedy právo zařizovati samostatně svoji školu a spravovati ji. Uznání národnostního práva, tedy podržeti rozdělení školních úřadů v národní sekce. Odmítáme proto zákon o dozoru na školy ze dne 9. dubna 1920, jelikož odporuje těmto zásadám.
2. Každý státní občan má právo na vyučování ve své řeči. Právo rodičů jako nejvyšší právo musí býti uznáno.
3. Každý národ nese náklad na své školy sám a proto přiznává se mu berní výsost.
Naše požadavky, týkající se národní školské autonomie, jsou zdůvodněny podstatou každého národa, zcela přirozené a jedině způsobilé k tomu, aby škola byla vyloučena z politického boje a vyvíjela se v nejušlechtilejším závodění národů.
Ci považujete za zdravý stav, když předseda dr. Metelka pronáší ve schůzi německé sekce zemské školní rady českou řeč oproti platným zákonným ustanovením, jak se stalo 30. září 1920? Myslíte, že při takovém pojímání jeho povinností lze pomýšleti na úspěšnou práci, nebo že Němci budou klidně přihlížeti, jak takový muž spravuje německé školství, po případě, jak je pozvolna dáví? Vyjádřilť se už dr. Metelka, že od 1. ledna zavede se u všech okresních školních rad čeština jako úřední řeč. Jest to dojista nehoráznost, je-li úmysl přinutiti tyto německé úřady k českému -dopisování, což mlčky nepřijmeme. A jako dr. Metelka stal se davičem německého školství v Čechách, měla Morava svého Černého, Slezsko svého Lukeše a Slovensko Štefanka, vesměs jména osob, jež přivedly to ke smutné proslulosti a zde mají býti přibita na věčnou paměť.
Ale střežte se napínati příliš tětivu a staré zásady, získané zkušeností, hoditi přes palubu. V demokratickém státě jest samozřejmo, že sebevědomému národu, který vládne sám sobě, musí býti přiznán pronikavý vliv ve všech správních otázkách a správních korporacích a proto musíme jako demokraté a kulturní národ žádati samostatnost školské správy, počínaje mateřskou školou až k vysoké škole, dále úplnou národní samosprávu, nezkrácené disposiční právo našeho národa s prostředky jím opatřenými na výchovu lidu.
"Rozumí se samo sebou, že škola musí býti opravdu národní", pravil president Masaryk 1. července 1920 na sjezdu učitelů v Pražském Obecním domě. To neplatí toliko pro českou školu, nýbrž, myslím, i pro německou.
A v boji o tento nejsvětější
statek, německou školu, v boji o mateřskou řeč a německou
kulturní pospolitost, v boji o německá vychovávací učeliště
a možnosti vzdělání shledáte náš německý národ sjednocený.
Ještě několik měsíců činnosti takových politických fanatiků rázu
Metelkova, ještě další rdousení německých škol jako výtvor šílené
nenávisti k Němcům a neukojitelné mstivosti a dožijete
se ve veškerém německém obyvatelstvu bouře, která silně otřese
krovem tohoto beztak nepevného státu. Naše trpělivost jest vyčerpána
po dvouleté zkoušce. Dejte nám národní autonomii ve školství,
než jest pozdě a než budeme nuceni jíti svou cestou za svým
cílem. (Hlučný souhlas a potlesk na levici.)