Velevážené dámy a pánové! Pan ministr řekl při této příležitosti, že nechce se vměšovati do poměrů v německé říši. O několik vět dále přišel však na plebiscit v Horním Slezsku a v řeči mínil, že ani zde nesmí dojíti k nějaké vměšovací politice se strany československé vlády. Vyslovil však přání, že má v Horním Slezsku zůstati slovanským to, co slovanským je. To nelze přec bráti jinak a jinak tomu rozuměti, než že určité části, jež by se při lidovém hlasování převážnou většinou hlásily k Polsku, mají býti od svého původního státního území odděleny a přiřčeny polskému státu.
Přejeme si, aby pan ministr sledoval tuto politiku netoliko, pokud jde o Polsko, to jest o Horní Slezsko, nýbrž, když již v tomto případě stojí na stanovisku národnostního jednotného státu, když již stojí na stanovisku práva sebeurčení národů, pak má toho užívati vůči všem národům a především jiným s ohledem na vlastní státní území. Co platí tam, musí platiti také u nás, a jestliže pan ministr zahraničí praví, že má zůstati a býti slovanským, co slovanským jest, pak voláme a namítáme mu, že stojíme na stanovisku, že má zůstati německým a připadnouti k německému území, co je německé. To není nic jiného, než samozřejmý důsledek politiky, kterou pan ministr zahraničí vyslovil zde ve svém exposé v otázce hornoslezské.
To jsou tak ta národnostní hlediska, z nichž posuzujeme exposé pana ministra, a myslím, že nám těchto několik hledisek stačí, abychom již proto tuto politiku pana ministra zahraničí odmítli. Odmítám však tuto politiku pana ministra zahraničí také ještě z jiných důvodů. Cíl války dohody jest vyjádřen v známých 14ti bodech Wilsonových. Provedení těchto 14ti bodů bylo ovšem také předpokladem příměří. A nebyl to nikdo menší, než jeden z nejvíce vynikajících spolupracovníků Lloyda Georgea, Angličan Keynes, jenž ve své knize"Hospodářské důsledky mírové smlouvy" vylíčil, jak intrikováno bylo proti Wilsonovi, jak v Paříži bylo proti němu bojováno všemi prostředky postranními, intrikami a klamáním, aby byl sveden od směrnic těchto 14ti bodů. A právě tento veliký, věrný spolupracovník Lloyda Georgea, který byl zároveň přítomen při jednáních mírových, označil v této knize tuto mírovou smlouvu věrolomností, jež spáchána byla na německém národu, a kterou pociťuje jako ohyzdnou skvrnu na cti anglického národa. K těmto machinacím v Paříži, při mírové smlouvě nebo při mírových smlouvách, jež dnes před námi leží, přispěl tento pan ministr zahraniční vrchovatou měrou. Velevážený pan předřečník a pan ministr zahraniční jsou spoluzodpovědni za tyto mírové smlouvy, spoluzodpovědni za všechny důsledky, vyplývající z těchto mírových smluv. Sotva dva roky uplynuly od těchto jednání, a jestliže dnes srovnáváme ducha a doslovné znění těchto 14ti bodů, jež měly býti vzaty za podklad vybudování nového světa, a naše skutečné poměry, tu teprve možno změřiti, jak veliká je míra viny, již musíme dávati zde těmto původcům těchto smluv. Třetí bod z těchto 14ti bodů Wilsonových zněl: "Hospodářské závory buďtež všechny pokud možno odstraněny a zavedena rovnost obchodních styků všech národů, jež se k míru připojí." Čtvrtý bod těchto 14ti bodů Wilsonových žádá", aby zbrojení bylo sníženo na nejnižší míru, slučitelnou s bezpečností". Pátý bod žádá, "aby národům Rakouska-Uherska, jichž místo mezi národy přejeme si viděti zajištěno a zabezpečeno (čímž míněna jest dohoda), dána byla v první řadě příležitost k samosprávnímu rozvoji". Máme-li pouze tyto dva body ze 14ti bodů Wilsonových před očima a srovnáváme-li je s dnešním stavem a poměry, ptám-li se anebo se díváme, co z těchto vysokých ideí a ideálů, jež uloženy jsou v těchto 14ti bodech, se stalo, pak nemůžeme konstatovati nic jiného, než že stalo se z nich kapitalistické a imperialistické zotročení světa se strany tak zv. vítězných států, poroba, jejíchž výstřelků, jejíhož plného rozsahu a nestoudnosti, všechnu morálku hubící, dějiny posud neznají.
Pan ministr zahraničí snažil se v laskavých, mírumilovných slovech předvésti naším zrakům krásnou budoucnost v tomto státě a ve světě. I u nás jsou stále ještě lidé, přese vše nebudou to však všichni, kteří věří krásným slovům a laskavosti. My však jsme uzráli utrpením a zkušenostmi z let války a zvláště z let poválečných a my neupadáme již ve fantasie. Béřeme věci tak, jak před námi leží. Posuzujeme pana ministra zahraničí ne podle jeho vlídných slov ani podle jeho krásných slibů, jeho růžových výhledů, nýbrž posuzujeme jej podle minulosti a podle jeho skutečných činů a skutků. Přese vše to jsme naplněni vírou ve vzkříšení našeho národa. (Místopředseda Buříval zvoní.) - Jsem hned hotov, jen ještě minutku. Připomínám, že doba pro řeč jiných řečníků byla vyměřena mnohem liberálněji a že jest to velmi zvláštní, že když nějaký řečník se sebe více snaží býti stručným, když však se při tom nevyjadřuje pravě pochvalně o oficielní politice, jest hned zde zlovolně předsedou přerušen.
My jsme, vážené dámy a pánové,
naplnění vírou ve vzkříšení našeho národa. Nejsme malomyslní,
když vlny nenávisti a touhy po zničení se strany nepřátel na nás
sebe mocněji se valí. Vám, vážení pánové z pravice této sněmovny,
vám patří ta dnešní bědná přítomnost a nesvoboda, nám však v budoucnosti
svoboda a sociální pokrok. A až jednou, budete-li pokračovati
v této své politice, budete státi s pláčem na hrobě svých nadějí,
pak předhodíme vám slova, jež dnes pronesl zde Kramář:
"Každému dostane se osudu, kterého si zaslouží!" (Potlesk
na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo dále má pan kol. Udržal.
Posl. Udržal: Vážené Národní shromáždění! Byla zde dnes jedním z posledních řečníků nadhozena odborná vojenská otázka. Bylo by snad lépe, kdybychom takové otázky před tímto forem, jehož já si jistě velice vážím, neřešili. Otázka tato bude museti býti jednou zodpověděna, aby bylo zabráněno všem možným legendám, s hlediska čistě odborného. Vážený dům - nerozpakuji se to říci - na zodpovědění této otázky nestačí.
Věci neproveditelné jsou v politice dvakrát nesprávné, ne jednou, nýbrž dvakrát nesprávné a ta otázka, jak zde byla nadhozená, uvede snad jen veřejné mínění v jistý omyl, ze kterého v zájmu věci bude museti býti veřejné mínění odborným zodpověděním této otázky jednou pro vždy vyvedeno.
Nechci o tom mluviti, že armáda naše, slavná sibiřská armáda tak, jak přišla domů, po většině vznikla na magistrále. Nechci o tom mluviti, že spíše neutralitou než zbraněmi dostala se do Vladivostoku. Tím není nikterak ubráno její slávě a její statečnosti. Já pravím, budeme museti čekati, až vojensky bude tato otázka zodpověděna, ale soudím, že kdyby milionová armáda se byla ponořila do toho ohromného ruského basinu, že by ještě nevykonala ten úkol, který snad byl požadován od chrabrosti, nevyčerpatelné chrabrosti, ale přece jen poměrně malé naší armády. Utonula by ta armáda, byla by v tom moři musela utonouti, vše by se bylo proti ní spiklo. Historie světová zná podobné případy, ovšem v malém. Nikde nenajdete, že by cizí těleso v moři úplně neznámém a cizím mohlo vykonati nějaké veliké věci vojenské. Podobného příkladu není. Zde by také to podniknutí neskončilo se zdarem, nýbrž s nezdarem a my bychom byli docílili opačného výsledku, než bychom si byli od toho dle řeči, která zde byla přednesena, slibovali.
Vážené Národní shromáždění! Já jsem vysloveným nepřítelem všech rekriminací a s tohoto místa jsem již vícekráte prosil, abychom zapomněli na všechno, co bylo, abychom se neohlíželi do minulosti, abychom tedy celkem minulost nechali historii a abychom veškeré své síly věnovali přítomnosti a budoucnosti.
Mnozí z tábora německého a maďarského, mnozí kolegové nedbají takovýchto rad a jmenovitě v této debatě s jistou nervositou stýskali si na bezpráví, na lež a líčili náš zahraniční úřad, naše zahraniční ministerstvo, naši zahraniční politiku jako soubor všeho bezpráví, vší prolhanosti atd. atd. Proto musí pánové dovoliti, abych jim, byť jen na krátko, podržel trošku zrcadlo. Byl to kolega dr. Holitscher, ku podivu ze strany sociálně demokratické, který včera zvláště stýskal si na mírové smlouvy a líčil nám je jako násilí, lež, kde není morálky atd.
Když slyšíme takové stesky na nedostatek morálky, stesky, které ozývají se z tohoto tábora, který my tak dobře známe - vždyť seděli jsme v blízkosti, v sousedství těch, kteří dnes stýskají si na nedostatek morálky - věru budí se v nás ne zrovna nejpěknější upomínky. Je ku podivu, čemu naučila germánský svět prohraná válka, ne světová válka. Najednou vidíme, že páni, kteří o morálce nechtěli slyšeti, kteří z morálky si tropili vždycky jen výsměch, stávají se moralisty, stýskají si a přicházejí, aby ukázali na chyby, které právě z nedostatku morálky zde vyplynuly.
Co by se však stalo, vážené Národní shromáždění, kdyby byl nastal opak, kdyby Němci světovou válku vyhráli? To je těžko zodpověděti, to je přímo nedohledné ve svých koncích. Celý svět by byl zaplaven neštěstím, ale o tom jsme pevně přesvědčeni, německý svět naposled v důsledku svého vítězství by musel býti zničen ještě důkladněji, nežli se to stalo touto válkou. To je moje přesvědčení. Kdyby se bylo Německu podařilo dosáhnouti na jistou dobu světovlády, mohli všem jiným národům, proti nimž jejich zbraně byly obráceny, způsobiti hořké chvíle, ale sami sobe by musili způsobiti a přivésti naprostou zkázu.
Lid nechtěl válku. Slyšeli jsme od kolegy dr. Holitschera: Hohenzollernové - Habsburkové - kapitalismus. Když my, kteří v té politice tak dlouho sedíme, musíme poslouchati tyto výklady, kteří se tak dobře pamatujeme na kolegu Seitze, Ellenbogena a na ty nejmírnější z německých sociálních demokratů, které jsme již na sklonku světové války museli poslouchati, jejich šílený aplaus, když přišly zprávy z bojiště, že jsme zase porazili někde italskou patrolu, my tady beze všeho máme akceptovat, co ti páni zde vykládají? To je přece přespříliš požadováno. Já sám jsem byl v r. 1916 vyslán českými politiky do Německa, do Berlina. Tady se v té době vyprávělo, jak už je Německo desorganisováno atd., a my jsme se chtěli na místě přesvědčit. Já jsem při té přiležitosti mluvil s většinou politiků německých, také se sociálními demokraty, také se Scheidemannem. Přes to, že několik dní před tím byl tam Liebknecht zatčen, nic o mírumilovnosti! Vyhladit, vyhladit, vyhladit, a jmenovitě vyhladit až do posledního kořene český národ!
Končil p. kolega dr. Holitscher: Jsme národ Götheho, národ Herdera. Vážení pánové, národ Herdera! Herder o vás napsal, že jste se na Slovanech těžce prohřešili. To napsal Herder, ten Herder, kterého si ovšem náš Kollár, kterého si Šafařík velice vážil a kterého si naši buditelé vážili v míře nejvyšší. O Herderovi psal také náš president Masaryk velmi pěkně. Můžete se jen podívat, pánové, do "Naší Doby". Herder sám píše ve svých "Ideen" ze Slovan, ten pojem Slovan ze je člověk, a při té příležitosti říká, jak se Němci na Slovanech těžce prohřešili, mínil ovšem ty mohutné větve Slovanů Polabských a Pobaltických, které vyhynuly mečem německým.
Nebudeme se příliš šířiti tímto směrem. Na věci také nic nezměníme my ani vy, zde je mínění ustáleno a zůstane jasno celému světu, že Němci byli hlavními nositeli pěstního práva, že Němci neznali ničeho jiného než moc a sílu. Bismarck sám jen definoval charakter svého národa, když řekl to známé: "Die Macht geht vor Recht." (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Všude prý mírové smlouvy udělaly Elsasko a Lotrinsko a co z toho všeho pojde, kdož to může vědět? Jen prý věčný zápas, věčný boj. Ale pak řečník obrací a končí: Jsme pro všechna opatření, která znemožní válku. Patrně tuhle větu si tak vybral, aby se mu hodila do programu sociálně - demokratického. Pak je ovšem úloha velmi snadná. Německo potřebuje jen odzbrojit, jak mu to předpisují mírové smlouvy, Maďarsko potřebuje odzbrojit, jak to předpisují mírové smlouvy, a budeme míti patrně mír na dohlednou dobu zabezpečen.
S více stran se zde mluvilo o Střední Evropě. Ovšem každý pomalu si ji představuje jinak. My jistě nebudeme se honiti za takovou Střední Evropou, jak tane na mysli různým těm následovatelům Friedricha Naumanna. V této síni, vážené Národní shromáždění, mluvil Fr. Naumann v roce 1916 nebo v prvních lednových dnech v roce 1917 o Střední Evropě. Já jsem ho zde poslouchal, poslouchal jsem ho zde s kol. Šmeralem. Možná, že jsme si každý utvořil jiný obraz o tom, co přednášel Friedrich Naumann, ale oba jsme ho tu poslouchali a v tom jsme se oba shodovali, že taková Střední Evropa, jak si ji představoval, by byla hrobem pro náš národ. To včera řekl pan ministr zahraničních věcí, který při tom připojil, že zahraniční ministerstvo toho má důkazy, že Střední Evropa byla namířena proti nám, usilovala o naše bezživotí.
O Rakousku se zde mnoho mluvilo. Někteří pánové byli velmi rozčileni poznámkou pana zahraničního ministra, že to Rakousko není v tom tak zle - to jest však konečně věc vedlejší. My jistě jsme pamětlivi toho, je-li soused nemocen, že se ani nám nemůže dobře vésti, budeme se také starati o jeho uzdravení, ale musíme především býti pamětlivi sami sebe. Rakousko, nebo já bych řekl lépe, Vídeň hřešila strašně na neněmeckých národech po staletí. Řekl jsem v úvodu, že jsem nepřítelem reminiscencí, ale tyto věci musí býti připamatovány, když se z jisté strany jde tak provokativně proti našemu státu.
Vždyť musilo býti ve Vídni jasno od našeho národního probuzení, že existence Rakouska jest jen otázkou času. Tím nebudiž ubíráno nikterak slávě našich legionářů, našich zahraničních pracovníků a všech těch, kteří se ve světové válce zasloužili o vybudování našeho státu a o rozbití Rakouska, ale jisto jest, že Rakousko bylo zasvěceno zkáze, jakmile se probudili neněmečtí národové, a že to bylo jen otázkou času, kdy se tak stane.
Hlad, bída, nouze, to všechno jest produkt kapitalismu, to všechno jest prý produkt práce zahraničního ministerstva. Ta linie zahraničního ministerstva jest taková, že podporuje kapitalismus a kapitalismus vyvolává tyto hrozné zjevy. Posluchač se ptá, zdali dobře slyšel, když podobné vývody jsou zde přednášeny. Bohužel, podobně zde bylo mluveno i s jisté české strany. Ti, kteří s české strany zde takto mluvili, by snad byli lépe učinili, kdyby si položili otázku, jak působí na hlad, bídu a nouzi vyvolávání stávek, jak působí na nouzi, bídu nebo hlad to, co všechno provádějí ti páni, kteří nemají smyslu pro produkci, kteří vidí, abych tak řekl, jen z ruky do úst, kteří myslí jen na dělení. Tím myslím, že poškozují veřejnost, poškozují výživu lidu a přispívají k nouzi, bídě a hladu více, daleko více nežli politika, která počítá především s danými poměry a hledí využitkovati toho, co na ten čas zrovna se nejlépe využitkovati dá. S této strany jest také útočeno v době přítomné na známého národohospodářského pracovníka ministra Brdlíka proto, že byl pověřen vědením resortu ministerstva zásobován. Pánové jsou celí nešťastní, že tento resort nebyl přidělen někomu, kdo zase myslí jen na dělení. Vážení pánové! Jest to chyba, jest to diskvalifikace, že jednou se tam dostal muž, který má veliké zásluhy o produkci, veliký smysl pro zvelebení produkce a který veškerou svoji práci věnoval zvýšení produkce? Zde opravdu není možno míti tolik jasna, aby člověk věděl, co si vlastně má mysliti. Mně se zdá, že jsou zde elementy bez ohledu na národnost, které vidí svůj interes v tom, aby tu v republice nebylo nasyceného člověka. Nasycený člověk, člověk sytý nehodí se jím dobře do krámu. Potřebují zde bestii hladu, s tou chtějí manipulovati a teprve, když se objeví na jevišti, vylezou vždy ze své skrýše a vyvolávají tak zvané "puče". Také v budoucnosti musíme počítati s touto zvláštní politickou linii. Kdybychom byli tak nešťastni, že nepodařilo by se nám získati tolik potravin, kterých třeba k ukojení nejpotřebnějších, jistě tito politikové se objeví a budou dělati politiku s bestií hladu. To jest nejsmutnější zjev, s jakým se dnes v našem politickém životě vůbec potkáváme. Extrémy, jak známo, vždy se scházejí a ku podivu ti, o kterých jsem mluvil, aniž by si toho byli snad vědomi, pracují ruku v ruce s jiným křídlem, se šlechtou, které sice již nemáme dnes v predikátech, ale která jest velice činna a která v nadějích nesplnitelných, jako vždy v českém národě byla na falešné cestě, jest i dnes, a místo co by měla využíti doby, činiti pokání a hleděti národu prospěti, dostala se na scestí, které ji učiní do vší budoucnosti nemožnou.
Dovolte, velectění, abych několika slovy se zmínil o Polsce. Přiznávám se, že jsem někdy ve Vídni byl viněn z jistého polonofilství, já ale Polonofilem v tom slova smyslu, jak se u nás rozumělo, nebyl, ale dívám se na polskou otázku při nejmenším hodně tolerantně a myslím, že jest to povinností nás všech, abychom na otázku tak důležitou, jako je dnes otázka polská, která v budoucnosti na důležitosti ještě získá, dívali se při nejmenším hodně střízlivě a tolerantně. Nevím, zda pan ministr nebo někdo z řečníků zde již toho vzpomenul, že diference mezi námi a mezi Polskou jsou spíše povahy společenské než sociální. Myslím, že jest to správné omezení. Čím více se bude Polska demokratisovat, tím více mezi námi a Polskem bude styčných bodů a stane se snad to, co již historie nám ukazuje, že přes hlavy vůdců se tito národové sejdou. Nás ku Polsce vázaly velké historické tradice od Boleslava Chrabrého až po Jagellonce a v dobách husitských přišel Zikmund Korybutovič se značným pomocným vojskem do Čech proti vůli svého krále.
Vážené shromáždění by mohlo namítnouti, že to jest velmi stará historie, že se mezi tím nahromadilo mezi nás a Polsko tolik a tolik stínů atd. Já vzpomínám, jak často ve Vídni nás a Poláky dělili jen němečtí makléři, vzpomínám dále doby Kazimíra Badeniho. Dnes, když šťastná shoda velikých historických událostí všechno nám popřála, nařízení jazyková ovšem upadla v zapomenutí. Tenkráte to byla velká etapa české politiky. Nejpřednější naši lidé jazyková nařízení Badeniova cenili vším právem vysoko. Polská delegace měla o ně velikou zásluhu a sám nositel vlády, Kazimír Badeni, se nerozpakoval pro jazyková nařízení nasaditi - jak se dobře pamatujete - svůj život. Jen náhodou ho neprohrál.
Při nejmenším je naší povinností, abychom v budoucnosti se sousedem svým dle možnosti hledali styčných bodů. Při dobré vůli je najdeme. Příští přátelský poměr se sousedem tak významným, jakým je Polsko, myslím, je také otázkou krátkého času; my si můžeme přáti, aby ten čas byl co možná nejkratší. Kdyby nebylo Polsky - a v tom souhlasím s těmi řečníky, kteří o tom tematu zde mluvili - tak by dnes Německo, to dnešní Německo, leželo si v náručí se sovětovým Ruskem a následky toho by pak byly nedozírné. Na odstranění jejich sotva bychom stačili svou vlastni silou. Největšími škůdci ruskopolské dohody byli, jak známo, němečtí makléři. Vzpomeňme na Bismarcka, co byl celý jeho život jiného než podobné makléřství, které se ustavičně obracelo k Rusku ze známých důvodů.
Vážené shromáždění dovolí, že se zmíním několika slovy, snad jednou větou o Bulharsku.
Kdo veštval Bulharsko do té hrozné války proti vlastní slovanské krvi, proti těm, kteří chtěli Slovanstvo osvobodit? Kdo to byl? Koburk, král z krve německé, člověk sedící na trůně bulharském, ale jsoucí v cizích službách. Tím je jistě věc dosti jasně charakterisována a my budeme vděčni panu ministru zahraničních záležitostí, když v době nejkratší upraví poměr mezi námi a Bulharskem na ten způsob, abychom aspoň neodkladně mohli vstoupiti s ním ve styky hospodářské, ve styky obchodní atd. To ostatní z toho přirozeně pak vznikne a se vyvine. Kol. Burian - já nerad jmenuji, ale zde se nemohu vyhnouti jmenování, aby nenastala nejasnost - hněvá se, že při každé příležitosti se tu ozve slovo díku Francii, a říká, že Francie myslí sama na sebe. Nu, komu bychom tedy měli děkovat? Nevděčnost, to uzná zajisté i kolega Burian, jest vlastnost velmi šeredná; a komu tedy vlastně vděčíme? Snad Němcům? Snad těm Němcům, v jejichž věci radil včera kolega Burian panu ministrovi, cituje při tom anglického odborníka, že jest třeba, aby se jen tolik a tolik slevilo, aby jen tolik a tolik platili? Byla by to správná cesta? Anebo snad máme zazlívat, jak to činí pan kolega Burian, Francii, že se stará především sama o sebe? Nebylo by dobře, kdyby kolegové @a la Burian starali se také o naši republiku, tedy sami o sebe? Nebyli by na lepší cestě, nežli jsou, když nám radí, jako on to včera učinil, že musíme především hleděti pochopiti celou Evropu, všecko lidstvo? Tu, vážení pánové, historie naše je naší nejlepší učitelkou v této příčině. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.) My jsme s přehlédnutím vlastních interesů již vícekráte pochopili svět, ale svět nepochopil nás a my jsme krváceli za všecky ostatní. Nyní již je na čase, abychom se drželi toho domácího pořekadla, že naposled musí býti "bližší košile nežli kabát". (Výborně!)
Dnes kolega Kafka si patrně zapamatoval, co včera tu řekl kolega Burian, hned se toho chytil a opakoval to týmiž slovy, že si musíme uvědomiti, že jsme ztratili na významu v Anglii a v Americe. Ano, ztratili jsme na významu v Anglii a Americe následkem rejdů bolševických, následkem rejdů našich sousedů Němců. A také mnoho jsme ztratili na významu následkem všelijakých "pučů", nepokojů atd. Tedy po této stránce jest třeba, abychom se polepšili, aby kol. Burian mluvil ke svým, kol. Kafka aby mluvil také ke svým, a na ten způsob by náprava mohla krátkou cestou býti zjednána. Aliance s Francií prý posiluje naši buržoasii. Proto bylo zde raděno, abychom se pokud možno nejvíce sblížili se sovětským Ruskem. Aliance se sovětským Ruskem neposílila by naši buržoasii, nýbrž by posílila politiku třeba kolegy Buriana. Tedy s jeho osobního hlediska není co namítati proti tomu, co řekl, ale se širšího hlediska politického jsou to trochu zvláštní rady.
Mírové smlouvy prý neobsahují nic, co by podporovalo dobré sousedství. Při té příležitosti jsme se dověděli, že v Evropě hladoví sto milionů lidí a že naposled Evropě nic nezbude než sociální přestavba. Vážení pánové! Když provedeme sociální přestavbu, nebude v Evropě hladovět 100 milionů lidí, ale 200 milionů, po případě 300 milionů nebude míti co jíst. Tam bychom asi přišli podle receptu, který nám byl zde dán. My jsme pro pozvolnou socialisaci, pro pokrokovou socialisaci, my jsme jedním slovem pro evoluci, hospodářskou, sociální atd., ale naprosto nemůžeme schvalovati revoluci, která vyvolává poruchy, která přináší zkázu, ne pokrok, nýbrž reakci.
Mluvčí Maďarů, snad to byl dr. Javorniczky (Posl. dr. Jabloniczky: Jabloniczky): tedy Jabloniczky, kdyby neměl tak pěkné jméno, tedy jméno úplně slovanské, musel by se... (Posl. dr. Jabloniczky: Jméno polské! Hlas: To není slovanské?) Račte odpustiti, kolego, o tom se nebudeme přít, zdali jsou Poláci Slované či nikoli. Kdyby neměl tak pravé slovanské jméno, tak by posluchač měl chuť věřiti, že jest to plnokrevný potomek Attilův... (Posl. dr. Jabloniczky: A co Habrmann, Sonntág?) Račte odpustiti, to by bylo jen vytrhnuto z mé řeči, račte počkati, co chci ještě v následujícím říci. Pan kolega řekl: "Nechce-li býti lidstvo bezcharakterní, musí v poslední instanci rozhodnouti zbraň." Jest viděti, že z něho mluví ještě nějaký Horthy a nějaký přívrženec trestního práva a násilí. To není nic jiného, než "ultima ratio regis", to jest nápis na pruských kanonech, to jest politická hegemonie německá a maďarská, která přivedla celý svět do krvavé záplavy a která se vymstila jistě hrozným způsobem, ale ve svých důsledcích spravedlivě na vašem národě maďarském. (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: Tomu sám nevěříte, to jsou fráze!) Nezpytujte, pane kolego, příliš mé svědomí, to jest již moje otázka! Současně jsme se dověděli, že Maďaři byli proti válce, jejich vůdce Tisza jmenovitě. Tuto lež vyvrátil zde včera kol. Hodža tak pádně, ne není třeba o tom se šířiti. Já jen připomínám: Na počátku roku 1917 jsem v Pešti vyhledal ministerského předsedu Tiszu s jistým politickým posláním. Při té příležitosti jsem tam mluvil s Karolyim, - abych uvedl někoho ze živoucích, mohlo by se říci, že Tisza již nežije, a s mladým baronem Langem. Starý baron Lang byl tenkráte zde v Karlových Varech. Od těch to pánů jsem se mnoho dověděl, jmenovitě, že Srbsko nechají žíti, ale že mu vezmou Mačvu a všechnu úrodnou půdu, poněvadž se Srbové nejlépe osvědčují - jak to vidíme na Černé Hoře - v horách. Tímto způsobem mluvili vaši politikové ještě v roku 1917 o Slovanech. Dověděl jsem se také od Tiszy, že Češi svojí vinou si připravují strašnou posici, za kterou on by nechtěl, kdyby byl na místě některého českého vůdce, bráti zodpovědnost.
Vážení pánové! V té době nebylo pro Němce a Maďary žádného mezinárodního práva, ani žádného práva soukromého. V té době u těchto dvou národů vládl jen ten berlínský"furor teutonicus", nemilosrdně zničiti a zdeptati bez ohledu na pravo a na levo. (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: To neznáte tu zem!) Pane kolego, já jsem tam sloužil jako jednoroční dobrovolník. A poněvadž jsem byl správcem statku na uherské hranici, v jižním Štyrsku, dojížděl jsem tam a mám tam ještě dosti známostí. (Posl. dr. Jabloniczky, [německy]: A byl tam "furor teutonicus"?) Když některý maďarský šlechtic nadával na Vídeň a dal si hráti Rákocziho marš, tak v té době tam nebyl furor teutonicus, ale když se jednalo o boj proti Slovanům, hned tam byl "furor teutonicus" resp. "furor maďaricus".
Kdo přečetl protokoly mírových konvencí, nebude míti jistě zvláštní pocit bezpečnosti do budoucna. Já jen na některá ustanovení aspoň poukáži, poněvadž je to v jisté souvislosti s politikou německou. Na první konvenci v Hagu roku 1899 bylo jisté usnesení o závazném soudnictví v náhradu za válku, ale s německé strany se k tomu připojilo: "Pokud to dovolí rytířská čest", a do mezinárodního práva byl vzat více méně soubojový kodex, kde rozhodne v poslední instanci t. zv. rytířská čest, kde řekne: Já neuznám celý ten rytířský tribunál, já si to vybojuji na vlastní pěst. Při druhé konvenci v r. 1 907 Němci a tím celé Němectvo, poněvadž nebylo rozdílu mezi nimi a Němectvem - řekli, že se zúčastní mírového jednání, resp. dohodového jednání druhé konvence jen tenkrát, pod podmínkou, že se tam nebude mluviti o od zbrojení. To si Němci dali do podmínek, to bylo publikováno v novinách, na to se dovedeme všichni upamatovati. A Rakousko, aby mělo také stanovisko, řeklo, že se zúčastní druhého dohodového jednání konvenčního jen pod tou podmínkou, když tam půjde Německo. To byla vlastně tresť druhé konvence.
Pátá konvence v prvním článku stanovila konečně zásadní nedotknutelnost neutrálů, jmenovitě pokud se týče průchodu valčících vojsk. Vážení pánové, když si vzpomeneme na světovou válku, když si vzpomeneme na Belgii a když si vzpomeneme na Luxemburg, jedním slovem: pro Němce, pro Maďary nebylo žádného práva, nebylo smyslu pro nic, co by s právem souviselo, tam rozhodovalo jen násilí. (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: O tom nemluvíte, že Anglie ke konvenci nepřistoupila.) Na čtvrté ne, to bylo v pozdějších konvencích, ta diference mezi Anglií. Já tím nikterak nechci síti nějakou zvůli nebo nevůli mezi národy, kteří tvoří s námi tuto republiku a já jistě budu prvním, který vždycky jim vyjde vstříc a bude jim podávati smířlivou ruku (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: Uvidíme!), jak jsem to hned při prvním vystoupení s tohoto místa učinil, ale jest třeba jednou přece také poukázati na fakta, která nemohou býti ničím oddisputována. Já sám radím, abychom se neohlíželi do minulosti, abychom na minulost zapomněli a věnovali se přítomnosti a budoucnosti. (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: Ano, ale také práva musíme dostati!) Pane kolego, když tímto způsobem provokujete, vy se sám dovedete upamatovat, co se stalo v pešťském parlamentě, když se tam odvážil posl. Juriga mluviti po slovensku. (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: Toto jest přece demokraticky stát a tam byla autokracie.) Vážení pánové, vy tady mluvíte maďarsky, my vás rádi posloucháme, my, kteří jsme 25- let seděli ve vídeňském parlamentě, víme, jak se přijímaly české řeči, my vás loyálně posloucháme a snažíme se vám rozuměti a vycházíme vám vstříc. (Výkřiky.)