Pátek 18. února 1921

Začátek schůze v 10 hod. 33 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Marek, dr. Spina.

217 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda Černý; ministři dr. Brdlík, dr. Fajnor, dr. Gruber, dr. Kovařík; správce ministerstva financí dr. Engliš.

Z kanceláře sněmovní: sněmovní tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 57. schůzi poslanecké sněmovny.

Dodatečně ohlašuji, že na včerejší schůzi udělil jsem dovolenou posl. Schusterovi pro neodkladné zaměstnání a posl. Hirschovi.

Dovolenou na dnešní schůzi pro neodkladné zaměstnání udílím posl. Patzelovi, Svetlíkovi, dr. Markovičovi, Jarosl. Hálkovi a Koškovi.

Do výboru rozpočtového vysílá klub strany živnostensko-obchodnické posl. Anděla za posl. Pastyříka a klub čsl. socialistů posl. Pelikána za posl. Slavíčka.

Kontrolní komise pro dávku z majetku zvolila ve schůzi dne 16. února t. r. I. místopředsedou sen. dr. Fáčka, II. místopředsedou posl. Tauba, I. zapisovatelem sen. Šťastného, II. zapisovatelem posl. dr. Noska.

Došly tyto interpelace: Žádám o jich sdělení.

Sněmovní tajemník dr. Říha (čte):

Naléhavá interpelace posl. Skaunicové a soudr. ministru pro zásobování lidu o snížení moučné dávky a o nedostatečném zásobování chlebem a moukou.

Interpelace posl. Prokeše, Chalupníka, Jana Černého a soudr. ministru veřejných prací o neslýchaném postupu Alpínské montánní společnosti v Heřmanicích ve Slezsku.

Předseda: Dále došly dotazy. Žádám o jich sdělení.

Sněmovní tajemník dr. Říha (čte):

Dotaz posl. Böhra a druhů ministru spravedlnosti a ministru školství a národní osvěty o sčítání lidu.

Dotaz posl. Patzela a druhů ministru pošt o nápisu na hlavním celním úřadě v Karlových Varech.

Dotaz posl. Patzela a druhů vládě o postupu vojenské správy proti městu Falknova n. O.

Dotaz posl. Rýpara a druhů ministru pro zásobování lidu, zda jest ochoten provésti uvolnění šrotovníků u zemědělců.

Předseda: Počátkem dnešní schůze byly tiskem rozdány zprávy:

Tisk 1572. Zpráva I. sociálně-politického výboru a II. rozpočtového výboru o návrhu poslanců Bechyně, dr. Franke, dr. Rašína, Šrámka, Švehly a soudr., aby byl vydán zákon o stavebním ruchu.

Tisk 1577. Zpráva právného výboru o vládnom návrhu zákona (tisk 276), ktorým sa doplňuje § 191 trestného zákona, čl. V. z roku 1878 a § 560 vojenského trestného zákona zo dňa 15. ledna 1855, čis. 19 ř. z., a o návrhu poslance Oktávca a spol. (tisk 697), aby sa Národne shromaždenie usnieslo na zákone, ktorým sa rozširuje na Slovensko platnost zákona zo dňa 20. února 1919, č. 111 Sb. zák. a nař.

Tisk 1578. Zpráva zásobovacího výboru o návrhu poslanců Zeminové a spol. (tisk 505) na organisaci výkupu, přidělování, prodeje a stanovení cen mléka.

Tisk 1565. Usnesení senátu Národního shromáždění republiky Československé o vládním návrhu zákona (tisk senátu 342) o trestání nedovoleného zcizování zabrané půdy (tisk senátu 439).

Důvodová zpráva k návrhu tisk 1551.

Přistupujeme k projednávání denního pořadu, k

1. pokračování v rozpravě o návrhu posl. Bechyně, dr. Franke, dr. Rašína, Šrámka, Švehly, Bečky, Biňovce, Čuříka, dr. Dolanského, dr. Kubíčka, Laube, Tayerle, Tučného, dr. Wintra a soudr., aby vydán byl zákon o stavebním ruchu (tisk 1551),

a to k rozpravě podrobné.

Uděluji slovo prvnímu řečníku zapsanému na straně "kontra", jímž je p. posl. Rudolf Fischer.

Posl. Rudolf Fischer (německy):

Slavná sněmovno! Stát ukládá každému ze svých občanů za povinnost, aby prokázal, kde bydlí. Ještě dnes stíhá postrkem a četníkem každého, kdo není s to podati tento průkaz. Bylo by samozřejmým, že bychom museli z tohoto závazku, který stát ukládá svým občanům, také dovozovati, že musí býti povinností státu pečovati také o to, aby každý z jeho občanů skutečně měl a mohl prokázati svoje bydliště. Touto osnovou zákonnou rozpomíná se stát na tuto svou povinnost. Velmi pozdě, neboť dosud dal zajisté svým zákonodárstvím usnésti různé zákony, v nichž byly byty zabírány, avšak tato osnova je první předlohou, jež se chce vážně pokusiti o podporu stavební činnosti a o opatření nových bytů. Dosavadním zabíráním bytů se bytová nouze téměř nic nezmenšila; naopak právě tím, že s tát sám zabral pro své úřady, pro své důstojníky a vojáky velkou část bytů, byla bytová nouze v jednotlivých městech a krajinách stupňována. Nyní nám vláda předkládá osnovu zákona, jenž opatřuje k subvencionování a podpoře činnosti stavební miliardu korun. Zdá se to býti suma velká, suma obrovská, to však přece jest jen 15 díl toho, s čím stát ročně počítá ve svém rozpočtu na příjmech a vydáních a daleko nestačí, aby z polovice zmírnila tuto bytovou bídu, již včera kol. Hausmann tak drasticky vylíčil na několika případech. Konečně není naprosto úmyslem zákonodárců opatřiti touto miliardou korun nové byty, odstraniti bytovou nouzi, nýbrž tato státní podpora, které se má dostati stavebníkům, stavebním družstvům, má býti popudem k stavění obytných domů. Proč pak máme tuto bytovou nouzi, proč pak máme tuto bídu o byty, ač přece na druhé straně máme od let nesmírnou nezaměstnanost, a lidí by tu bylo dosti, kteří by obytné domy a vše, co se stavbou touto přímo souvisí, velmi rádi stavěli a velmi rádi vyráběli? Tu bychom předeslali, že při všem dobrém úmyslu zákona přece pochybujeme, že se podaří vydatně odstraniti tímto návrhem bytovou nouzi. Otázka stavby obytných domů jest především otázkou zisku, to přece nemůže býti v kapitalistickém státě jinak. Nyní má se věc tak, že stavění domů je špatným obchodem, kapitály, jichž je k tomu potřebí, neposkytují tak vysokého zúročení, jakého lze docíliti v podnicích průmyslových. - Potřebujeme jen projíti vzrůstající místo průmyslové a vidíme, že dnes již banky, při nichž se uskutečňuje soustřeďování kapitálu ve formě nejčistší, potřebují pro své výklady, pro své kanceláře celé fronty ulic, že však právě banky, které rovněž spolupřivodily bytovou nouzi těmito vysokými nároky k vlastním účelům, ani nemyslí na to, aby poskytly své kapitály k stavění obytných domů. Je samozřejmé, že banka, může-li své peníze uložiti do akcií lihovaru nebo cukrovaru a za to shrábnouti vysoký zisk, nebude mysleti na to, aby stavěla domy. Pro podniky průmyslové platí totéž. Ani podniky, jež vyrábějí stavební hmoty, nestavějí, nestarají se o to, aby u nich zaměstnaní dělníci měli byty, a pokud to činí, pak nikoli proto, aby se odstranila bytová nouze, nýbrž aby měly dělníky, kteří pracují v jejich průmyslových podnicích. Nehledí na nouzi bytovou jako na otázku sociální, kterou nutno řešiti, nikoli jako na otázku pracující třídy, nýbrž pokud musí přispívati k zřizování nových bytů, jakožto na podporování svých vlastních zájmů.

V příkrém odporu ke křiklavé bídě o byty jest však i zřizování stále nových místností luxusních s výpravou nejrafinovanější. Procházíme-li se velkoměsty a vidíme, jak tu vzniká velkolepě vypravená zábavní místnost jedna po druhé, museli bychom se domnívati, že na tomto světě je asi všecko nádherně zařízeno, kdybychom nenašli čtvrthodiny dále v předměstích právě tohoto města onu děsnou bídu o byty, jež tu byla již tak důrazně vylíčena, kdybychom neviděli, že dělníci jsou namačkáni v dusných, malých, vlhkých sklepních bytech, jež jsou výsměchem všem hygienickým požadavkům, kde musejí mladí i staří, děti i starci společně v místnostech ztráviti největší část svého času, v místech, jež jsou prostě posměchem každému vypsání, každému požadavku hygienickému. Bytovou nouzí vytvořilo se i nové povolání, jež kvete zvláště ve velkých městech: keťasování byty. To jest, že za odstoupení bytu vyhazují obchodníci, finančníci skoro tak vysoké obnosy, jaké dříve stála vůbec stavba takového obydlí, a je zcela samozřejmé, že bychom mohli vážně zakročiti proti bytové nouzi jen tehdy, kdybychom vážně pojali onen nesmělý pokus, který vláda v dřívější předloze, kterou podala v senátě a nyní opět vzala zpět: nucený závazek stavěti byty pro všecky ty, kteří mají veliké jmění nebo vysoké příjmy. Nestane-li se tak, zůstane každý jiný pokus rozřešiti otázku bytovou právě jen pokusem, který nemůže vésti k cíli.

Slyšíme se všech stran volání a to nemůže býti od občanských stran dosti často mířeno k třídě dělnické - volání: Jen práce může nás zachrániti! V tomto státě jsou statisíce rodin, jež nemají bytu. Poněvadž však je otázkou zisku, budou-li se obydlí stavěti, proto nenajdou desetitisíce nezaměstnaných, nenajdou ti, kdož hledají byt, přístřeší, nezaměstnaní práce, a je zcela samozřejmé, že v tomto kapitalistickém řádu společenském vůbec nepřijdeme k tomu, abychom postavili dosti obytných domů. Pokud je stavba bytů výlučně otázkou zisku, potud nelze bytovou nouzi rozřešiti. Na tomto příkladě ukazuje se příkrý vnitřní odpor kapitalistické výroby tak nápadně, že jej každý jednotlivec musí pochopiti. Chceme-li řešiti otázku bytovou, musíme se chopiti problému, jak nahraditi kapitalistický řád společnosti jiným.

Avšak netoliko špatné zúročení, nedostatek rentability - jak se to nazývá v občanském životě - obytných domů, budov, jest velkou překážkou stavební činnosti; zkoumáme-li vážně příčiny, jež tolik přispívají k tomu, že vězíme v této bytové bídě, narazíme právě na tak velkou překážku, a to jest spekulace s půdou. Je zcela jasné, že tehdy, stojí-li stavební pozemek pro budovu 100.000 K nebo ještě více, není možno stavěti byty pro dělníky. Je to zcela přirozeno, neboť i tehdy, kdyby náklady stavební byly nízké, zúročení není možné. Dělnická rodina nemůže prostě zaplatiti tak vysokou činži, jaké by bylo třeba k zúročení těchto velkých kapitálů. Spekulace s půdou jest tedy jednou z nejdůležitějších příčin, že vězíme tak hluboko v bídě o byty, a nutno tam nasaditi páku, chceme-li skutečně reformovati trvale, chceme-li stavěti trvale laciné byty.

Jak pak vzniká tato nesmírná cena půdy? Jak to přijde, že v městech platí se 1 m2 100, 200, 300 a ještě více korunami? A je to zásluhou jednotlivců nebo zásluhou celku? Tato cena půdy vzniká jen proto, že tam proudí dohromady desetitisíce lidí, poněvadž povstává veliké společenství, jež potřebuje bytů, budov. Je samozřejmé, že my nemůžeme uznati takový zisk jednotlivcův, jenž vzniká spolupůsobením společenství, a že musíme žádati, aby byla vzata půda této úžasné spekulaci s pozemky. Nežádáme tu nic nového. Jest potřebí jen použíti toho i u nás, co v jiných městech, mnohde v cizině, jest již zákonem. Nutno vytvořiti zákonná opatření, jež nutí každého, kdo má nezastavěné stavební pozemky ve svém vlastnictví, aby platil vysokou daň dle obecné ceny této půdy, a pak by ihned odpadl popud držeti tyto pozemky stavební déle, a jako předmět spekulace by nepřišly v úvahu. Tuto vysokou daň by bylo možno vybírati ve prospěch obcí a těmito prostředky již by se mohlo větším dílem obcím umožniti, aby se chopily skutečně ve svém obvodu energicky podporování stavební činnosti.

Měli bychom ještě napodobiti i něco jiného, co také nic nového není a v mnohých zemích má již moc zákona, a sice přenechání stavebního pozemku do pachtu, nikoli zaplacení při prodeji stavebního pozemku, nýbrž přenechání do pachtu, snad za peníz, který odpovídá skutečně zdaněnému čistému výnosu katastrálnímu. Tento princip by měly provésti především stát a obce při této předloze. Bohužel, ani se o tom neděje zmínka a tento zákon mluví tam, kde se jedná o stavební pozemek obce nebo státu, rovněž jen o prodeji. Je zcela jasno, že čím dražší budou tyto pozemky stavební, bude tím méně možno přikročiti vážně právě ve velkých městech k odstranění bytové nouze.

Rozumím, proč se nám předkládá takový návrh! Stát a sněmovna, jež usnesly tuto předlohu, nejsou přece ničím jiným, než nástrojem majetných vrstev. Jest to stát kapitalistický a je pochopitelné, že všecko jeho zákonodárství směřuje k tomu, aby se přece ochrana zájmů kapitalistických pokud možná zachovala dále i při tak nutných reformách v zájmu chudého obyvatelstva. A tak se ukazuje, přihlédneme-li blíže k tomuto zákonu, jenž má býti utvořen přece k ochraně těch, kdož byt hledají, jenž má býti sdělán, aby pracující obyvatelstvo, chudší vrstvy obyvatelstva obdržely zcela přirozeně levné byty, že v tomto zákoně není obsaženo ani jedno ustanovení uvádějící, jak vysoká jen smí býti činže, jež se vybírá, že nemáme ustanovení chránící vlastně nájemníka, že však se jako červená nit od prvního až do posledního paragrafu táhne myšlenka: ochrana majitelům, ochran vlastníkům pozemku, ochrana majitelům domů.

Zákon dbá úzkostlivě toho, aby se vlastníkům pozemků nahradila i ona ztráta hodnoty, již utrpí při vyvlastnění zbylý pozemek vyloučením stavební parcely. Zákon výslovně přihlíží k tomu, aby byl dán majitelům domů laciný kapitál k disposici. Chce dáti popud k stavební činnosti tím, že určuje se hned na 50 let úplné osvobození od daní. Chrání tedy majitele na všech stranách, avšak my postrádáme ochrany pro ty, pro něž vlastně má býti zákon sdělán, pro masu těch, kdož byt hledají, pro masu chudých.

Je samozřejmé, že tak velký problém, jako otázku bytovou, nelze řešiti, nepřikročí-li se v tomto státě i k tomu, aby se vyřídila všeobecně i otázka socialisace. Mluví a píše se tolik o socialisaci, avšak my pozorujeme, že vzhledem k vyvlastnění půdy ani stopy zde není po tom, co jest rozuměti socialisací. Pozorujeme-li výsledek, jehož tento zákon prý dosáhne, tu řekl bych již vzhledem k tomu, že tu jde o řešení problému, jenž není přímo v zájmu kapitalismu, že výsledek bude velmi pochybný. Nejsem takový optimista, jako včera jeden z řečníků, jenž si sliboval od tohoto zákona, že se stavební činnost nesmírně rozvine, že se skutečně podaří omeziti a odstraniti již touto zákonnou předlohou krisi bytovou. Nedostaneme mnoho bytů, avšak byty, jež dostaneme, budou za to horší, než tomu bylo za nynějších bytových poměrů. Potřebujeme jen čísti pozorně ustanovení o změně stavebních řádů a budeme moci usouditi, že rozmnožení bytů dobrým dílem musí býti zaplaceno tím, že dělnická třída musí se zříci zdravého bydlení, že musí počítati s nebezpečím reformy, jež se neohlíží na její zdraví a její život, že tedy dělnická třída musí zaplatiti rozmnožení bytů nesmírně těžkými koncesemi: částečnou ztrátou zdraví, nebezpečím vlastního života. Podle mého mínění měla býti rovněž pojata do tohoto stavebního zákona jiná cesta a to, abychom přiblížili se typisaci stavebních hmot.

Připomínám zprávu, jež prošla včera občanskými časopisy. V závodech Ringhofferových docílilo se zvýšením mezd, dále tím, že celá práce byla zařízena na typisaci jednotlivých strojů, tak nesmírného rozmnožení pracovního výkonu, že dělnici dnes proti roku 1914 skoro třikráte tolik vyrobí. Této methody mělo by se užíti i v naší stavební živnosti. To by bylo něco, v čem by se mohlo provésti skutečné zlevnění nákladů stavebních. Stavební zákon před námi ležící dává vládě také nesmírnou moc, poněvadž může skoro bez kontroly disponovati všemi penězi, poněvadž sama může rozhodovati o tom, kdo tyto peníze dostane, kam odplynou, do kterých oblastí říše, a jest zcela jasno, že nemůžeme přejíti tento zákon, aniž bychom položili požadavek, aby těchto peněz bylo použito bez ohledu na národy a kraje tohoto státu skutečně tam, kde je bída bytová největší - to jsou území průmyslová, to jsou města, zcela jedno, leží-li v českých nebo německých územích.

Žádal bych dále - měli jsme podobný zákon třeba i v rozměru mnohem omezenějším, jenž měl podporovati stavbu obytných domů, dosud v platnosti - aby městům, družstvům a i soukromníkům, kteří zažádají o výhody, o příspěvek z peněz, jež mají býti tímto zákonem opatřeny, dostalo se aspoň vyřízení.

Dostal jsem teprve včera z jednoho moravského města podání, v němž si dotyčný starosta města stěžuje, že jeho žádost, jež od února minulého roku, tedy rok, zde leží, nebyla dosud vyřízena. Žádáme tudíž při opatřování peněz, této miliardy, z níž má býti stavba obytných domů přímo a nepřímo subvencionována a podporována, aby bylo použití těchto peněz kontrolováno komisí, poněvadž jen tehdy bude možno opatřiti tyto prostředky, má-li obyvatelstvo důvěru. Zákon přece platí jen pro krátkou dobu a je tím nutnější, aby se jednalo rychle. Je jasno, jestliže bude zákon teprve dnes usnesen, že miliarda nebude tak rychle pohromadě. Může býti tím rychleji pohromadě, čím více stát, čím více zákonodárství sděláním tohoto zákona poskytne možnost, aby se všecky kruhy obyvatelstva skutečně účastnily této losové půjčky. To se může státi jen tehdy, poskytne-li se veškerému obyvatelstvu také možnost kontroly, jak se těchto peněz používá, může-li obyvatelstvo samo nabýti vlivu na použití peněz.

Podali jsme k této zákonné předloze celou řadu pozměňujících návrhů. Je nemožno při způsobu, jak se zde zákony dělají - nikoli parlamentem, nýbrž vlastně pěti lidmi, kteří se v noci usnesou, že předloha dostane se na stůl sněmovny - aby se někdo mohl vážně zabývati takovou předlohou, aby se mohl studiem jejím důkladně připraviti k jednání. Avšak přece navrhujeme řadu důležitých změn. Chceme především - a tu navazuji na to, co bylo naposledy řečeno o kontrole - aby pro kontrolu losové půjčky a její použití byl určen onen výbor, který dnes již existuje pro majetkovou dávku a složen je z poslanců a senátorů.

Zamítáme dále ustanovení a navrhujeme změnu §§ 12, 17, 21, jež se týkají činnosti rozhodčího soudu. Předloha vzhledem k rozhodčímu soudu, tak jak tu jest předložena, jest pro nás naprosto nepřijatelná. (Souhlas na levici.) Nesmí býti věcí soudu rozhodčího, jenž sestává ze 7 osob a kde konečně rozhoduje soudce sám, aby rozhodoval o pracovních poměrech samých. Úprava pracovních poměrů musí býti věcí dělnických a podnikatelských organisací a poslední dělník, jehož se tyto kolektivní smlouvy týkají, musí míti možnost při rozhodování o nich spoluraditi a spolurozhodovati. Navrhujeme tedy, aby se tento rozhodčí soud sestupoval jen tehdy, dovolávají-li se ho obě strany, k výkladu smluv kolektivních, jež se týkají pracovních poměrů, k urovnání sporů; navrhujeme současně, aby příslušnost rozhodčího soudu byla v pozdějších paragrafech omezena výslovně na tento výklad, na toto rozhodování sporů, jež vzniknou z poměru pracovního. Avšak ohražujeme se co nejenergičtěji proti tomu, aby rozhodčí soud, aby jeho lidé mohli jen tak rozhodovati o blahu a bolestech statisíců dělníků. Všechny návrhy tedy, jež zde byly učiněny, odmítneme, poněvadž je nám nemožno souhlasiti s takovými podmínkami.

V § 8 žádáme, aby zabrané pozemky, nebudou-li zastaveny - tato výjimka se předvídá - byly nabídnuty především obci, v níž tyto pozemky leží za cenu, která byla zaplacena při vyvlastnění, aby obce mohly nabýti pozemků a snad samy měly možnost na těchto pozemcích stavěti.

Žádáme dále, aby v § 29 byla provedena změna v tom směru, aby nepoužilo se zpředu z výnosu losové půjčky 150 milionů na stavbu bytů pro státní úředníky, nýbrž aby tento obnos omezen byl na 20% výnosu této půjčky. Podaří-li se státu - a může se mu to podařiti především tím, že získá důvěry obyvatelstva, tím, že připustí paritní kontrolu o použití těchto peněz - aby tuto miliardu dostal plně dohromady, pak ať se pro mne použije 200 milionů korun na stavbu bytů pro státní úředníky. Nestane-li se tak, musí býti ostatní obyvatelstvo účastno výnosu této losové půjčky přece procentním poměrem předem určeným.

Navrhujeme dále, aby ku změně, na níž se usnesl výbor v § 33, bylo připojeno ustanovení, dle něhož všeobecně prospěšná družstva, stavební a bytová družstva, - vyňata jsou z onoho ustanovení, že musejí prokázati, že sama mají jmění 50% stavební sumy. To může býti nutno při osobách soukromých. Pro družstva, jež mají vysoké podíly, pro družstva, jež bez tak podléhají veřejnému súčtování a kde peněžní záruka činí dvojnásobek jejich družstevního kapitálu, jejich kapitálu podílového, bylo by to svévolnou chikanou, a my žádáme osvobození družstev od tohoto průkazu.

Opakuji ještě jednou, že jest nemožno při způsobu, jakým se v této sněmovně předlohy podávají a projednávají, aby byla o všech paragrafech vedena vážná diskuse, aby vážné návrhy mohly zde býti podány přes noc. Omezujeme se proto na to, ač jsme podali ještě řadu jiných pozměňovacích návrhů, abychom v této debatě zdůraznili podstatné návrhy.

Přicházím ke konci a chtěl bych ještě jednou říci, že tato předloha neznamená odstranění bytové nouze, že může býti jen pokrokem, jejž nutno pozdraviti. Budeme proto pro tuto předlohu hlasovati s výjimkou oněch paragrafů, k nimž jsme sami podali pozměňovací návrhy. Avšak neoddávejme se illusi, že bude možno v této kapitalistické společnosti, zařízené na zisk, řešiti těmito prostředečky bytovou nouzi, když i přes tento zákon se stav ba bytů nevyplácí. Tu by se musilo zajeti mnohem hlouběji, musely by se přijmouti ony návrhy, o nichž jsme dnes mluvili, což je však v této zákonné osnově nemožno. Hlasujeme-li pro tento zákon, děje se tak proto, že pozdravujeme každý pokrok, jejž i zákonodárství dělá, aby zlepšilo třídě dělnické život, že považujeme tuto zákonnou předlohu za pokrok dělnické třídy na cestě k nové společnosti, kde budeme moci byty vystavěti, že to nebude otázkou zisku, nýbrž že se bude pracovati, aby všechno obyvatelstvo bylo skutečně účastno výsledku této práce. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr. Matoušek.

Posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Předložená osnova o podnícení stavebního ruchu může naší straně býti skutečným zadostiučiněním, poněvadž my vždy, kdykoliv se jednalo o to, aby se podnítil stavební ruch, vždycky jsme tvrdili, že to nepůjde jiným způsobem, nežli tím, že budeme stavěti, a to ne stavěti státem, stavěti na veřejný účet, nýbrž jenom tím, že podnítíme soukromé podnikání jednotlivců, aby oni sami na své risiko podnikali a na své risiko stavěli. Ne zabírání bytů, ale stavba nových domů vyvede nás z bytové krise. To bylo naše heslo ve všech výborech, všude, kde se o těchto otázkách jednalo. Největší škoda ovšem tkví v tom, že teprve dnes přichází většina této sněmovny k tonuto přesvědčení; mohli jsme už před rokem, kdyby byla předešlá vláda v této věci podala svůj návrh, projednati takovou osnovu a dnes mohli jsme už býti v proudu stavebním a mohli jsme už užívati výsledků zdravého soukromého podnikání ve stavebnictví. Stát mimo to mohl býti již dnes pozvolna zbavován těžkého břemene, které na sebe bere dnešním zákonem. Místo toho podnikali jsme různé pokusy, jak vyjíti z těžké bytové krise, jmenovitě mysleli jsme, že zabíráním bytů odstraní se tento těžký poválečný nedostatek. Ve výboru sociálně - politickém dlouze jsme o věci jednali a vždycky jsme ukazovali na to, že u nás je poměr úplně jiný, že nelze přebírati zákon z jiných zemí k nám, že musíme studovati naše poměry bytové a tvrdili jsme vždy, že u nás nebydlíme luxusně, že jest to omyl, že bychom bydleli bůh ví jak v nádherných bytech, ukazovali jsme na statistiku a řekli jsme, že právě z této statistiky vychází, že zabíráním bytů ničeho nezískáme. Upozorňovali jsme, že u nás v Praze máme většinu bytů malých, chudých, 57% bytů je o dvou místnostech. Naproti tomu počítejte, jak vypadají byty v Německu: na př. v Mnichove je tak malých bytů 29%, v Drážďanech 89%, v Norimberku 39% a v Lipsku dokonce 2%. Bytů, které by měly více jak 4 místnosti, jest v Praze pouze 22%, v Drážďanech 54%, v Norimberku 75% a v Lipsku dokonce 85%.

To jest skutečný stav našich bytových poměrů a dle něho měli jsme postupovati při tom, když jsme podávali osnovu zákona. Měli jsme věděti, že není už co zabrati a je-li tu něco, jest to tak nepatrné, že to bytovou krisi neodstraní. A to ostatně nám řekli sami experti v sociálně politickém výboru, když jsme měli reformovati zákon o zabírání bytů v poslední chvíli, a nebyli to jen experti z našich řad, nýbrž socialistických řad, kteří řekli, že kdybychom ten zákon o zabírání bytů udělali sebe přísnější, že o mnoho více bytů nezabereme. A dokonce jsme slyšeli, a to neradi, že prý vlastně ten zákon děláme ne z důvodů věcných, nýbrž mravních, abychom prý ukázali těm nebydlícím, že se pro ně něco dělá. To jest ovšem nejsmutnější, že zákony u nás tím způsobem přicházely k místu. Dle toho také vypadaly jejich výsledky.

Pan kolega Toužil stěžoval si zde včera, že nebyl zákon o zabírání bytů, jak jsme ho měli v sociálně politickém výboru, projednán a že zkrátka starý zákon o zabírání bytů nebyl zostřen. Litoval toho a pravil, že by bylo dobře, abychom na mezidobí, než dojdeme k tomu, abychom užívali výsledků tohoto zákona, měli tu zákon, kterým bychom mohli pomoci okamžitě, když by bylo třeba. Nechci rozebírati otázku, zda by bylo dnes vhodné, když docela na jiných principech stavíme tu celou otázku, když chceme dnes podnítiti soukromé podnikání, když chceme, aby soukromý podnikatel měl dosti chuti, aby riskoval, abychom v té době v sociálně politickém výboru uvažovali o tom, má-li domácím býti vzata disposice s jeho domem úplně.

O tom se nebudu rozšiřovati, o tom jsme mluvili v sociálně politickém výboru dosti. Mně jde prostě o to kladení viny. Kdo zavinil, že nebyl ten zákon proveden? Byl podán návrh, osnova zákona, která vyšla z porad, na kterých se účastnili experti a interesenti. Bylo to dílo kompromisu a na tom jsme chtěli pracovati, to jsme chtěli míti za základ. Pan kolega Toužil místo aby přijal ten základ, podal radikální návrh na zabírání bytů, kde se výslovně žádalo, aby disposice s domem byla domácímu odňata. To způsobilo agitaci v obou táborech interesentů, jak mezi nebydlícími, tak mezi bydlícími, kteří mají domy a byty, musili jsme přijímati deputace a experty; dlouho jsem vysvětloval a došli jsme k tomu, že bereme za základ ne návrhy kol. Toužila, nýbrž návrh vládní. To byla dlouhá doba, kterou jsme promarnili. Kdybychom byli tuto dobu věnovali k projednávání vládního návrhu, věřím, že by dnes byl již ten návrh zákonem.

Pan kol. Toužil si dále stěžoval před p. ministrem sociální péče, jak se starý zabírací zákon neosvědčil a chtěl dovoditi, jak jest třeba zostření zákona pro zabírání bytů. Tato kasuistika, myslím, pro mne, jako zákonodárce, nic neznamená. Mně, jako soudci, je známo, že zákon sám nic nepomůže, že jest tu třeba vypraviti administrativu a dáti zákon do rukou silným, čistým lidem, aby zákon prováděli. Když jsou stížnosti proti zabírání bytů a proti nespravedlnosti v otázce nájemní, nestěžují si na zákon, jako na nespravedlnost v provádění tohoto zákona. O tom, že se nedosti slušně a mravně jednalo při tomto zabírání bytů, jest dosti různých stížností. Tak bych mohl podati stížnost legionáře, který přišel sem po 5 letech a ještě dosud ve vlastním domečku nemůže dostati přístřeší.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP