Mohl bych uvésti příklad z Jablonce. Náš výrobce si koupil dům v Jablonci, aby mohl bydleti blíže své provozovny a ještě dnes nemůže v tomto domě bydleti, ačkoli dal k disposici bytovému úřadu svůj byt na druhém konci města, lepší než v jeho vlastním domě a ačkoli tomu, který by měl ustoupiti, bylo by bývalo lhostejno, bydlí-li v původním bytě nebo v bytě novém. Tato kasuistika pro zákonodárce nemůže býti vodítkem, my musíme výše se postaviti při řešení celé otázky a neřešiti věc pouze kasuisticky.
Dnes tedy zanechme rekriminací, máme zde již osnovu zákona a tu hned v úvodu bych řekl toto: Chystá se prý pozměňovací návrh, aby určitá část tohoto zákona byla vypuštěna. Zákon tento je celek a jako s takovým musíme s ním počítati. Vytrhneme-li část jeho, pak znamená to vůbec zrušeni jeho účinnosti. Kdo upřímně smýšlí s jeho účinností, musí zákon přijati celý a ne ho trhati ne z vážných, nýbrž často z demagogických důvodů. To jest povinností těch, kdo upřímně chtějí nouzi bytovou odstraniti.
Ještě bych chtěl několik slov promluviti o tom, že zákon tento má hlubší a širší smysl, než abychom ho posuzovali jen s hlediska bytové nouze. Dosavadní způsob řešení bytové krise jest jen jedna stránka celého tohoto křivého posuzování našeho hospodářského života. Již za války a před válkou a hlavně po válce uplatňovala se u nás bláhová víra, že hospodářský náš život lze přetvořiti, že lze soukromo-podnikatelský systém nahraditi rázem systémem jiným, že lze výrobu a distribuci rázem socialisovati a při tom šířili jsme bláhovou víru, že jest možno předpisy, nařizováním, zákony a tresty uvésti náš hospodářský život do normálního chodu. Soukromá podnikavost, vlastní risiko a svézodpovědnost měly býti odhazovány jako nepotřebný brak, jako zbytek liberalismu, soukromé podnikání házeno do jednoho koše s keťastvím. Takový byl stav již před válkou. A byl to ne liberál ani politický, ani hospodářský, profesor Bráf, který již v roce 1897 proti těmto tendencím vážně pozvedl svůj hlas v Národohospodářském Obzoru, kde ve článku "Boj proti liberalismu" vykládá on, konservativec, co ještě dnes má praktickou účinnost. Praví: A co více ještě, my podobným způsobem stavíme v nepravé světlo i to, co v liberalismu jest vskutku zdravého, vývoji prospěšného. A to jsou ony silné podněty svépomocné, které v něm vězely, to jsou ony pružiny pohnutkové, které spočívaly v myšlence samoodpovědnosti jednotlivců, již on hlásá, jak vidno, jako z nejlepších svých hesel. A odhoditi tu zásadu naprosto, to je čirá zkáza. Vzniká z toho ono přemrštěné spoléhání na veřejnou pomoc, na zákon a správu veřejnou, 1000 lichých nesplnitelných nadějí, příval nevyhnutelných zklamaní. Pozornost a úsilí širokých vrstev svádí se tak na cesty z části nesprávné, osobní energie a pocit vlastní spoluodpovědnosti se podkopává.
Vážené Národní shromáždění! To byla výstraha v roce 1897 a byla včasná. Já bych ji opakoval i dnes. Představte si, prosím, že při té snaze povoliti snahám socialisačním už tenkráte přes všechny tyto theorie na základě starých principů o soukromém podnikání vyrostl u nás na příklad průmysl tkalcovský a přadlácký a právě byli to nejchudší, nejdrobnější lidé; z baráčníků, tkalců, z chudého Podkrkonoší vyrostly nám na Jizeře veliké závody; nerozhodovala zde tedy ta theorie, nýbrž rozhodovala skutečná praxe, skutečný život ukazoval něco jiného, než mlhavé theorie.
Ku prospěchu národa se to stalo, že my v této chvíli národohospodářsky jsme se obrodili a to na zásadách soukromého podnikání své odpovědnosti a svépomoci. (Tak jest! Výborně!)
A to jest potřebí říci dnes, dnes, kdy většina sněmovny se přidává na naši stranu. Věřte, my nehájíme starých principů z nějakých choutek konservativních a z nějakých choutek držeti při moci mocné, ne, o to nám nejde. My vidíme, že hospodářský život není tak jednoduchý a zvláště dnes, abychom ho mohli jednou šablonou léčiti, vidíme, že jest tak komplikovaný, že jakákoliv šablona ať liberalistická, ať socialistická jest slabá, aby dovedla šablonovitě léčiti těžkou chorobu dneška.
My dále, když jsme hájili tyto principy, viděli jsme, jak u nás hynou skutečné a vážné hodnoty hospodářské. Já ukáži na stavební ruch. Podívejte se na dnešního stavitele: je schopný, energický, chuť do života má a chce podnikati, ale nemůže podnikati. Co je tu síly, co hospodářských statků, které nám unikají, když se postavíme na stanovisko těchto socialistických hesel, ale pomůžeme-li těmto hodnotám, aby žily a vešly v život co hodnoty pro stát a národohospodářský život, k odstranění největší choroby jako je bytová krise?
To jsem chtěl říci všeobecně. A nyní dovolte, abych ukázal na to, že vlastní zákon sám je přece jen zákonem rámcovým. Správně řekl p. kolega přede mnou, že se dává veliká moc státu v té nařizovací moci. A proto bych si přál, aby státní správa, až bude užívati této veliké své moci, užívala ji předně včas, abychom zase nemuseli dlouho čekati na to, kdy zákon vejde v život.
Jest potřebí, aby co nejrychleji vláda vydala nařízení a vydala je tak, aby skutečně zákon mohl nésti ty užitky, které tvůrce předlohy měl na mysli. A tu musím se dotknouti některých jednotlivostí. Dostáváme stížnosti stavebních družstev, které právě proto, že začaly svoji činnost v různých obdobích, vidi, že právě ty poslednější stavby jsou mnohem dražší a následkem toho není možno, aby je dostavěly. Víme, že v zákoně je na to pamatováno, ale myslím, že by stát resp. vláda, až bude vydávati ta prováděcí nařízení, na tyto diference měla hleděti a vyrovnati to, co by se jinak vyrovnati nedalo.
Dále upozorňuji na to, že soukromý podnikatel podle návrhu je postaven na roveň družstvům státních zaměstnanců. Já nevím, ale zdá se mi, že přece jen soukromý podnikatel je něco jiného než družstvo. Družstvo v podstatě spočívá v tom, že se členové družstva spojují k tomu, aby členům svým dali levné bydlení, ale tím, že se soukromý podnikatel postaví na roveň družstvům, není to možné a nevím, zdali by státní správa neměla hleděti na to, aby tento rozdíl byl oceněn a také v nařízení naň byl brán zřetel. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
My tedy vítáme zákon, vítáme osnovu,
budeme pro ni hlasovati v plné víře, že splní se všechny naděje,
které v předlohu skládali její tvůrcové. Víme ovšem, že je potřebí
jednoho, že je potřebí, jak jsem řekl, aby vláda ihned provedla
nařízení, a dále je potřebí, aby soukromí podnikatelé stavebníci
odhodili lethargii, pustili se do stavění a podnikali. Je třeba,
aby naše peněžní ústavy a korporace venku se chopily této příležitosti
a svépomoci a hleděly naši bytovou krisi odstraniti tím, že se
sdruží a co nejrychleji a co nejvíce věnují peněžních prostředků
k tomuto vážnému úkolu. Z těch všech důvodů my, strana národní
demokracie, budeme hlasovati pro předlohu s nadějí, že se splní
všechno to, co kladli do předlohy její tvůrcové. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo má ďálej pán posl. Kučera.
Posl. Kučera: Ctěná sněmovno! Předložený zákon o stavebním ruchu zdál by se vyhovovati našemu důraznému volání po řešení bytové otázky ve velkém měřítku. Již za prosincových stávek, a to musím zdůrazniti, bylo námi žádáno, aby stát věnoval miliardovou sumu na investice staveb s malými byty, a ještě 8. února soudruh Mikulíček zde na tomto místě při projednávání zákona o omezení práva stěhovacího přesně a jasně vymezil příčiny dnešní stále povážlivější bytové krise, naznačiv současně jedině možnou cestu k jejímu odstranění, totiž k vyvlastnění výrobních prostředků stavebních. (Hlas: To jest správné!)
Důvodová zpráva předlohy tohoto zákona o stavebním ruchu také uznává, že velikou tuto otázku lze řešiti zase jen velkými prostředky. Praví totiž, že mimořádné nebezpečí lze zdolati jen mimořádnými prostředky a dále mluví o tom, že účelu osnovy zákona lze dosíci se zdarem, jen když věcně, formálně a zcela organicky bude využito všech složek ve státě k dílu společnému a když celá veřejnost se postaví vším vlivem svým za snahy v osnově vtělené. Zákon tedy chce odstraniti vleklou bytovou krisi podněcováním stavebního ruchu a v 9 kapitolách svých shrnuje prostředky a možnosti, jimiž se snaží k tomuto svému cíli dospěti.
Vyhovuje-li tato osnova plně velikému svému úkolu, o tom se chci zmíniti při některých jejích paragrafech. Protože pak vyžaduje věc rychlého řešení, naléháno bylo na žádoucí opatření nejedenkráte. Po celé republice stav bytové reformy stal se naprosto neudržitelným. Hrozné utrpení lidí bez přístřeší samozřejmě jitřilo mysle všech. Lhostejně přihlížeti k tomu všemu nebylo ovšem ke cti naší republiky. Dvouleté průtahy chtíti však odčiniti překotným projednáváním, tak, jak se děje tímto zákonem, kde poslancům různých stran neposkytlo se ani dosti času k důkladnějšímu prostudování celé osnovy, pochopitelně nikterak zdravé není, a volba nezvyklé parlamentární cesty zcela oprávněně budila zde odpor a protest. Kvapné jednání ani v nejmenším neodčiní škod z dvouletého průtahu a ani tento zákon - to si ovšem nesmíme nikterak zastírati - nebude moci včas dohoniti, co bylo promeškáno, nebude působiti též do té šíře a v rozsahu, jak by si snad někdo optimisticky namlouval. Má mimo to mnohé nedostatky, s nimiž nechceme se ani v nejmenším stotožňovati, a některá ustanovení, proti nimž nutno se ohraditi a navrhnouti jich odstranění. Bezúčinnost pak určitých zařízení jest předem plně prokázatelna.
V hlavě prvé zabývá se předloha nutností opatřiti vhodná staveniště pro obytné budovy, jakož i pro stavby jinak veřejně prospěšné. Dává se tu možnost, použíti vyvlastňovacího práva, kde by se dobrovolný výkup nezdařil. Avšak § 1 určuje pouze, že potřebné pozemky mohou po dobu nynější nouze o byty býti vyvlastněny pro stavbu obytných domů atd. Poněvadž tu však není uložena přímá povinnost vyvlastniti, záleží mnoho jen a jen na cistě úředním rozhodování a tu bylo by potřebí - čeho se také dožadujeme - aby v prováděcím nařízení byli výkonní úředníci řádně instruováni o nutnosti vyvlastnění, aby zabráněno bylo bezdůvodnému chránění zájmu soukromého majitele nemovitosti na úkor rozvoje stavebního. Příležitost k podobnému chránění nalezne se zajisté na mnoha místech až dosti. Mám na mysli tuhé spory o náhradu za vykupované dlouholeté pachty. Majitelé pozemků totiž, mající býti zbaveni výhodné renty z kapitálu, v pozemcích ležícího, žádají a budou žádati vždycky naprosto nepřiměřenou náhradu za půdu, která jim má býti odňata a kde mohou docíliti přemrštěných cen, najde se zase jiný prostředek, aby odprodeji pozemků zabránili.
Mám takový markantní případ z provádění pozemkové reformy. Zákon přiznává drobnému zemědělci nárok na určitou roli. Konečně přece jest o tom příslušné jednání protokolováno a stranami také podepsáno. Zástupce majitele zavázal se v tomto případě přemístiti plot, aby pozemek odstoupený byl chráněn před panskou zvěří. Později majitel si věc rozmyslil a raději by vyvlastnění ono znemožnil. Zpěčuje se tedy zavésti smluvené oplocení. Vzniká spor. Zakročuje pozemkový úřad. Přijde tam takový pan správce Žatecký. Navštíví majitele panství napřed, obhlédne věc a situaci, jak z věci nejlépe se vyzouti a potom na konec pro forma pozve si k protokolu příslušného chalupníka, nadiktuje protokol a v něm stojí, že oplocení není potřebí. Třeba příští nabyvatel půdy, chalupník, nepodepsal tento protokol, přece pozemkový úřad rozhoduje, že pozemek zůstane otevřený zvěři, která za nepostačující odškodnění, které se konec konců chalupníkovi přiznává, spase všechno, co chalupník naseje. Chalupník se ovšem odvolává na původní protokol, který mu zaručuje ono příslušné oplocení. Protokol zaslal politický úřad státnímu pozemkovému úřadu, ale tam nemohou onoho protokolu naprosto najiti (Hlas: To se tam stává!), zkrátka, nemají ho. Protokol, ukládající povinnost velkému majiteli v záležitosti oplocení, zmizel prostě se světa a teď ať se chalupník odvolává na jakékoliv zaručení, jehož se mu původním protokolem dostalo. Rozhodnutí pozemkového úřadu má konečnou platnost a není z něho naprosto žádného odvolání a tak se tu setkáváme s výsledkem: chalupník, aby se neožebračil, raději se pozemku vzdá a jest po vyvlastnění. To jest prakse v provádění zákona o pozemkové reformě.
V stavebních záležitostech nebude s tím vyvlastňováním zajisté lépe. Slavný republikánský úřad, kde nebude nucen - a některému velmožnému pánovi bylo by to po případě nemilé - jistě už nějaké překážky najde a že jest rozhodovati proti malému člověku snadnější a lehčí, nežli proti boháči, to jest stará věc i v naší nové republice Československé.
V Libáni nedostanete na př. proti bývalé vrchnosti ani advokáta, kdybyste ho zlatem platili.
Tak jest to s těmi právními věcmi při pozemkové reformě, tak jest tomu při různých sporech a tak předpokládám, že při jisté volnosti bude tomu i v těchto příštích stavebních záležitostech. A proto jsem se jistě bezdůvodně nepřimlouval za to, aby v prováděcím nařízení byly příslušné instrukce a jaksi ostřejším způsobem žádáno na zodpovědných úřednících, čeho jest potřeba v záležitosti tohoto zákona o stavebním ruchu, máme-li se s jistým úspěchem setkati. Soudím, že vedle vyvlastnění pozemku dalo by se použíti pro obecní stavby i stavebního práva na nevypověditelně pronajatém pozemku, což mohlo býti pojato do tohoto zákona z předválečného zákona rakouského. Při takovémto způsobu stavby, poněvadž není potřebí pozemek kupovati a platiti, může finančně slabší stavebník použíti i peněz, které jest jinak nucen investovati do příslušného pozemku. Ovšem tyto nevypověditelné pozemky musely by býti majetkem obce nebo státu, po případě okresu nebo župy. Záleželo by mnoho na stavebních podmínkách takovéhoto nevypověditelného až 90tiletého nájmu.
A nyní přicházím k hlavě 2., která se dotýká interesu stavebního dělnictva. Důležitou pro životní zájem dělnických tříd jest také otázka zřízení mzdových rozhodčích soudů. Tento oddíl, hlava 2. zákonné předlohy, kodifikuje ve skutečnosti myšlenku stabilisace mezd ve stavebních odborech. Proti způsobu, jakým tato stabilisace má býti uplatňována, musí se ovšem postaviti dělnictvo všech odborů co nejrozhodněji. Stabilisace není možna a myslitelna na úkor dalšího snížení životní úrovně pracujících tříd. K tomuto snížení, které ve svých důsledcích znamená i snížení pracovní schopnosti, pracuje se zcela úmyslně všemi zaměstnavatelskými organisacemi. Výlukářské hnutí mluví o tom zajisté dosti srozumitelnou řečí. Dělnictvo jest zcela neprávem obviňováno z požadavků nesplnitelných. Při současné výluce pražské vytýká se na příklad, že stavební zámečníci, klempíři a instalatéři dali k výluce popud. Těmto kategoriím vypršela kolektivní smlouva již 31. prosince 1920. Podle této smlouvy měli týdenního platu, jak jest veřejně publikováno, dělníci první rok po vyučení celých 81 K 60 hal., druhý rok po vyučení 100 K 80 hal., třetí rok 124 K 80 hal. (Posl. Merta: A to nebyli spokojeni?) Čtvrtý rok dosáhli 144 K 80 hal., pátý rok 177 K 60 hal. (Posl. Merta: Týdně, a to nebyli spokojeni?) To jest týdenní plat těchto zaměstnanců.
Pak ovšem přijdou starší dělníci samostatní, kteří tvořili zvláštní třídu s týdenním platem 206 korun 40 hal., a konečně nejlépe kvalifikovaní dělníci patřili do druhé třídy s týdenním platem 240 K. To jsou mzdy zaručené kolektivní smlouvou, platnou až do 31. prosince 1920 a které, pohybujíce se v těchto naznačených výších, jistě nedosahovaly ani žádoucí životní míry pro tyto těžce a často nebezpečně pracující kategorie stavebního dělnictva. Dělnictvo ovšem žádalo úpravu své nepostačitelné mzdy. A tu stavební zaměstnavatelé nabídli mu 8. ledna pouze 10% přídavek. Nejvyšší plat příslušného odboru byl by dosahoval týdne 264 K, tedy ani ne celých 300 K za týden u nejkvalifikovanější kategorie těchto stavebních dělníků. Nemůže-li pak dělnictvo akceptovati další takovou úpravu, která pro ně znamená permanentní fysické vyčerpání, odpoví se pak se strany zaměstnavatelstva výlukou. Šermuje se stále okřídleným slovem "lichva prací", jak však daleko má skromně vyměřený plat takových kategorií do nějaké lichvy, jest zajisté na bíle dni. A nyní dělnictvo má se dohledávati svého práva u rozhodčích soudů dle § 12, které jsou rozhodující pro upravení pracovního a služebního poměru živností stavebních, jakož i v podnicích vyrábějících a dopravujících stavební hmoty.
Organisace, ve kterou se dělnictvo na svou vlastní ochranu sdružuje, po mém soudě tímto ustanovením § 12 jest zbavena veškeré ingerence a může nanejvýš formulovati požadavky svého členstva, dále však její vliv sahati nemá, neboť v § 17 zakazuje se k obraně na zdůraznění spravedlivých požadavků zaměstnanci vyhlásiti stávku, dokud rozhodčí soud nevydal příslušného nálezu. Že s rozhodčími soudy a paritními komisemi má dělnictvo své smutné zkušenosti, o tom netřeba šířiti slov.
Těch věcí, které zde byly mezi zaměstnanci a zaměstnavateli kterýchkoliv odborů spornými a jež přicházejí před ty to instituce paritně složené, byla taková spousta, že poskytovaly dostatečný materiál k posouzení celého postupu těchto mzdových a služebních otázek. A tu docházeli jsme ke zkušenostem, že zájmy zaměstnavatelů byly zpravidla proti dělnictvu uplatňovány. My jsme se také shledávali, pokud se týče těchto institucí smírčích, s tím, že zaměstnavatelé, nechtěli-li vyjíti vstříc spravedlivému nároku zaměstnanců, aspoň věc zdržovali a oddalovali tím, že se svými zástupci se nedostavovali a mařili svolávání těchto korporaci, takže bylo potřebí delší doby, nežli mohl býti oprávněný nárok zaměstnanců uplatněn. Aby pak dělnictvo bylo zbavováno ve svém trudném postavení i posledního svého útočiště, práva na stávku, k tomu ovšem nemůžeme dáti vůbec svého souhlasu. Nemůžeme vzíti na svou odpovědnost, aby bylo dělnictvo na svých právech zkracováno a ve své akci jakýmkoliv způsobem šněrováno.
Musíme se postaviti proti všem podobným pokusům tím spíše, poněvadž samo stavební dělnictvo nesouhlasí, aby ustanovení zákona ze dne 5. prosince 1919, č. 655 Sb. z. a n., který se týká ve své podstatě zřízenců kovodělných závodů, rozšiřováno bylo ve své působnosti i na dělnictvo v živnostech stavebních a podnicích vyrábějících a dopravujících stavební hmoty.
Navrhujeme proto, aby celá hlava druhá byla ze zákona vypuštěna a v souvislosti s tímto návrhem bylo tudíž o §§ 12 až 17 zvláště odděleně hlasováno.
Z týchž důvodů musíme žádati, aby také v § 21 škrtnuta byla celá věta 1. odstavce, kde se mluví o tom, že ceníkový soud může uznati jenom takové výrobní náklady, které vyplývají z kolektivní smlouvy dělnictva, schválené rozhodčím soudem.
To jest, co bych měl říci o této hlavě druhé. Od cenových soudů, o nichž pojednává se ve hlavě třetí, neslibujeme si rovněž pražádných úspěchů při úpravě cen za stavební hmoty, jakož i jednotkových cen stavebního rozpočtu. Až dosud, a jistě i na příště, budou vždycky uznány kalkulační výpočty producentovy. V tomto případě jistě i stavitelé a dodavatelé stavebních hmot uhájí oprávněnost svých rozpočtů a cen.
Jest známo, jaké jsou ceny stavebních hmot nyní a jaké bývaly dříve. Stál na př. 1 q cementu v roce 1913 3-4 K, nyní v roce 1921 stojí 80-100 Kč 1 q vápna stál v roce 1913 1-1.59 K, nyní v roce 1921 stojí 40-50 Kč, 1 q železa v roce 1913 stál 65 K, nyní stojí 330 Kč, 1000 kusů cihel v roce 1913 stálo 32 K, nyní musí se platiti 520-550 Kč, často i více. Tím je zajisté co nejmarkantněji naznačen rozdíl v cenách za posledních 6 až 7 let. V tomto celém zdražovacím řetěze každý producent i zaměstnavatel dokáže reelnost svých cifer, kdyby ceny byly sebe vyšší a nesmyslnější. Béřou-li se výrobci i zaměstnavatelé jednotlivě, pak ceny jejich vyjadřují jenom nákupní a drahotní poměry celého hospodářského života a jednotlivý zaměstnavatel nemůže jíti se svou základní kalkulací pod nákupní a výrobní náklady. To vše dá se dokonalou matematikou a účty doložiti. Vždyť na př. i řepaři budou věčně prodělávati na řepě, byť stála 40 až 50 Kč a dovedou to také prokazovati. Nedávno viděl jsem v "Rodném kraji" článek s nadpisem "Zemědělský stav před schudnutím". (Slyšte!) Tedy soukromý podnikatel má na vše hledisko individuálního nejvýše dosažitelného zisku. Jen sám do výroby podniku vidí a žádný cenový soud chytrému spekulantu nezmění v rozpočtech ani cifry, ani desetinné tečky. Říšská hospodářská rada zkoumala po pivovarech výrobní ceny piva a po každé kontrolní exkursi vypadla výrobní cena vždy vyšší. Tedy cenový soud na redukci cen ani ve stavebním odboru sám o sobě nebude moci míti pražádného účinku. Zjistiti skutečně výrobní náklady a dle nich upravovati odpovídající ceny, může přivoditi jen společensky kontrolovaná výroba. Pod takovouto kontrolou musel by státi i všechen průmysl stavební. Pod tuto kontrolu bylo by nutno dáti vápenky, cihelny, cementárny, železárny, stavební dříví a všecky jiné potřebné součástky stavebního materiálu. Mimo to je žádoucno snížení dopravních tarifů na železnicích. I ty jsou určitou rozpočtovou položkou a dosti značnou ve stavebních nákladech. Tedy jen podobnými prostředky, hlouběji zasahujícími do výrobního děje, možno působiti k podstatnému snížení stavebních nákladů. A zde je vlastně onen bod, ve kterém je nutno bytovou otázku páčiti. Má-li býti rozřešena v plném rozsahu, pak nelze se obejíti bez vyvlastnění a socialisace všech důležitých odvětví výroby a přírodního bohatství. Redukce stavebních nákladů je nejvážnějším problémem bytové otázky a přece ji zákon zcela opomíjí. Zřízením cenového soudu dosaženo není nic, snad tu a tam nastane trochu vzájemného šikanování zúčastněných stran a činitelů, jinak naprostá bezmocnost jest dána do vínku tomuto mrtvě narozenému děcku, této mrtvě narozené instituci.
Akceptujeme ovšem, co činí stát ku podpoře stavebního ruchu daňovými předlohami a příspěvky na zúročení stavebního investovaného nákladu podle hlavy VI. Tato jeho finanční pomoc bez hlubokého zasáhnutí do soukromé výroby není však zase s to, by přivodila ozdravění, poněvadž nebude moci nabýti tak dalekosáhlých rozměrů a rozpětí, jakého bylo by zde potřebí. Takového finančního zatížení dnešní stát by prostě nesnesl.
Nemůže-li stát na svůj účet převzíti snížení stavebního nákladu o celých 75% při všech poskytovaných úlevách, zůstáváme na poloviční cestě.
V § 33 odst. 1. stanoví se výše státní garancie, a to způsobem velice nerovnoměrným. Ať již jest stupňovaná záruka při větších stavbách odůvodněna jakkoliv, nedá se nikterak ospravedlniti, že právě méně majetným stát poskytuje menší úvěrovou pomoc, když tito snaží se opatřiti si v dnešní bytové nouzi aspoň vlastní bydlení.
Důvody pro tuto úpravu pokládáme za naprosto vratké. Od finančně slabších nelze žádati ničeho, co jest nad jejich síly. Proto navrhujeme v tomto § 33 změnu 1. odstavce tak, aby garancie byla jednotná a činila pro soukromé podnikatele nejvýše 80%, pro vlastní domy družstevní, obecní, okresní nebo župní 95%, pro domy t. zv. čekatelů 90%.
Přání po takovéto úpravě vychází od samotných družstev, která nejsou na tolik finančně silné, aby mohla do četnějších staveb investovati tak veliké kapitály vlastní, poněvadž jich vůbec nemá. Nebude-li poskytnuto těmto všeobecně prospěšným družstvům takové záruky, potom ani pro budoucno nejsou s to, aby ze své ochromené činnosti se vzpamatovala. Družstva ta na poli bytové reformy vykonala zajisté značný kus práce, jejich přičiněním rozrostly se v mnohých našich místech často celé kolonie úhledných rodinných domků a získané zkušenosti tvoří z těchto družstev činitele, který státu ještě mnoho platných služeb může prokázati. Proto jest plně odůvodněno, aby stát další všeobecně prospěšné činnosti těchto družstev finančními výhodami, jakož i poskytováním garancie i nadále vycházel vstříc.
To jsou věci, jichž jsem považoval
za nutno se dotknouti a žádati slavnou sněmovnu, aby přijetím
návrhů opravných vyhověla neodkladatelné nutnosti. Jinak v podstatě,
jak bylo již prvním naším referentem řečeno, souhlasíme a vítáme
tento zákon o stavebním ruchu. Ovšem nezakrýváme si nikterak,
že ani tento zákon, jak bylo uvedeno, není přece jenom s to, aby
v dnešním společenském zřízení krisi bytovou úplně odstranil,
aby tato palčivá otázka byla s prospěchem pro všechny strádající
vrstvy rozřešena. (Výborně! Potlesk.).
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi pánu kol. Tučnému.
Posl. Tučný: Slavná sněmovno! Používám této příležitosti k několika stručným poznámkám, jednak k předloze samé, jednak ke zjevům, které s ní souvisejí. Mne v první řadě překvapuje stanovisko sociálně-demokratické levice, ovšem také ta okolnost, že kolega Kučera uznal za vhodno přispěchati k podepření protestu německých kolegů z občanských stran, ke kterému nebylo naprosto žádných příčin. Když jim nepřekáželo nic, aby se súčastnili projednávání tohoto zákona v sociálně-politickém výboru nemuselo jim také nic překážeti, aby se súčastnili jednání o něm v sněmovním plenu. Jedná-li se, slavná sněmovno, o věc všeobecného prospěchu, pak žárlivost na to, odkud vyšla iniciativa, jest jistě malicherná a my v podobném případě, kde se bude jednati o předlohu stejného významu a dosahu, bez ohlede na to, odkud vychází iniciativa a i kdyby vyšla z kruhu kolegů z občanských německých stran, bez jakékoliv žárlivosti budeme ochotně spolupracovati, aby se také stala skutkem.
Bylo zde v debatě vzpomenuto také zákona o zabírání bytů obcemi. Můj názor, a ten jsem také zastával v sociálně-politickém výboru, jest, že tento zákon měl býti projednán, poněvadž do té doby, dokud bydlí slušné rodiny a dokud jsou vlastně odsouzeny bydleti ve starých železničních vagonech, dokud naše rodiny musí hledati aspoň na noc přístřeší pod mosty, do té doby i když by se jednalo o zákon, pomocí kterého bychom snad aspoň 50ti rodinám opatřili přístřeší, má býti projednán a opatření přístřeší 50ti rodinám musí býti dostatečnou odměnou zákonodárci za trochu té námahy. (Výborně!) Ale zejména bylo potřebí, aby se zákon projednával také proto, poněvadž při dnešní praksi bytových úřadů není možno, abychom do budoucnosti k těm zjevům klidně přihlíželi, poněvadž se mohou státi i takové případy, že když se někomu ze zbytečně velikého bytu určitá část zabere, najdou se ještě demokratičtí poslanci, kteří jdou intervenovati, aby se bývalé baronce nedělalo takové velké násilí a do části jí zabraného bytu se nedávala slušná, solidní švadlena. Ba jdou intervenovati, aby se dřívějšímu rakouskému majorovi do části zabraného bytu neposílal inteligentní truhlářský dělník, který nota bene navštěvuje zpěvní školu, aby se vyškolil na zpěvoherce. Jest viděti, že disposiční právo se zabranými byty musíme dáti do rukou korporací naprosto nestranných, které nám dají záruku, že takové zjevy do budoucnosti budou znemožněny.
Ale bylo by také na druhé straně malicherné, kdybychom si zapírali, že všechna ta dosavadní opatření, která čelila k odstranění bytové krise, byla naprosto nedostatečná, že bychom jimi bytovou krisi nejen neodstranili, ale ani citelně nezmenšili. Proto jsme musili uvítati nový zákon daleko pronikavějšího účinku, kterým snad bude skutečně možno, abychom desetitisíce rodin jen ve Velké Praze zbavili té mučivé tísně a těch muk, že nemají kde bydliti a kterým přístřeší opatříme. Proto jsme se projednávání tohoto zákona súčastnili s plným pochopením. Ale při tom jsme stále poukazovali na tu velkou ironii, které jsme v přítomné době svědky, že totiž co na jedné straně jsme vedeni snahou, abychom učinili všechno, čeho jest potřebí ke znovuvzkříšení a povznesení stavebního ruchu, jímž má býti bytová krise odstraněna, zvenčí se nám odpovídá jinak, výlukou. Výlukou právě ve stavebním odboru. Pro nás výluka není překvapením, protože není první a domnívám se, také ne poslední. Ale překvapily nás důvody, pro které právě došlo k výluce ve stavebním odboru. Račte povážiti, že stávkovalo 69 zámečníků, instalatérů a klempířů pro nespokojenost se svými mzdami. Pro tuto malichernou stávku 69 příslušníků kovodělníků byla provedena výluka 6.000 stavebních dělníků, ačkoliv k této výluce nebylo příčiny, ba dokonce sami zaměstnavatelé staveb měli spíše příčiny nutiti malodílny zámečníků a klempířů, aby se se svým dělnictvem vyrovnaly, poněvadž tlačením dělnických mezd umožňuje se špinavá konkurence proti solidním zaměstnavatelům, kteří se s dělníky vyrovnají a chtějí platiti tyto dělníky solidně. Ale na místo toho pochopení a přirozeného zjevu jsme svědky výluky a dnes, myslím, nebude už ani vláda moci ji přehlížeti.