Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Zpravodaj posl. Buříval (pokračuje):
Ostatně jste, pánové, sami proti teroru... (Výkřiky posl. Knirsche).
A nebudete chtíti terorisovati pana ministra železnic, aby
vašemu justamentu vyhověl a zde na této veřejné půdě prohlásil,
že to, co se falešně tvrdí, není pravdou. Tak daleko ještě nejsme
a já mám povinnost prohlásiti, že by tím také české věci neposloužil,
kdyby tolik ústupnosti německé straně projevil. Po tomto vyrovnání
mého účtu s vámi, poněvadž jsem vás velmi dobře a trpělivě poslouchal,
doporučuji nejenom osnovu zákona, jak byla usnesena ve výboru
rozpočtovém, nýbrž také resoluci, která byla zde přečtena, k ústavnímu
schválení. (Výborně! Potlesk).
Předseda (zvoní): Budeme hlasovati. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.) Konstatuji, že sněmovna je schopna se usnášeti.
Míním dát hlasovati o celé osnově zákona, která má pouze pět paragrafů - pozměňovací návrh učiněn nebyl - najednou. Není snad proti tomu námitka? (Nebyla.) Není jí.
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, s jejími pěti paragrafy, nadpisem a úvodní formulí podle znění výborových zpráv, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Zákon jest schválen v prvém čtení. Druhé čtení dám na denní pořad příští schůze.
Zbývá nám ještě rozhodnouti o resoluci pana posl. Pelikána, která byla přečtena. Snad nebude potřeba čísti ji podruhé. (Souhlas.)
Kdo s tímto resolučním návrhem souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Resoluční návrh pana posl. Pelikána jest schválen a tím je vyřízen 5. odstavec denního pořadu
Vyřídíme teď odstavce 1, 2 a 3, týkající se druhého čtení.
Především jde o
1. druhé čtení osnovy zákona, jímž se povoluje užíti dílčích dluhopisů východočeské pětiprocentní zemské investiční zápůjčky elektrisační z roku 1921 v úhrnné jmenovité hodnotě 30 mil. Kč k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů (tisk 2530).
Žádám pp. posl. dr. Kubíčka a Jana Černého (rep.), aby se dostavili ke stolci referentskému k tomuto 1. odstavci denního pořadu. (Děje se.)
Má pan zpravodaj posl. dr. Kubíček
nějaký návrh na změnu nebo korekturu?
Zpravodaj posl. dr. Kubíček:
Nemám.
Předseda: A
pan zpravodaj posl. Černý?
Zpravodaj posl. Jan Černý (rep.):
Nikoli.
Předseda: Není tomu tak, budeme tedy hlasovati.
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Zákon jest schválen také ve druhém čtení a tím jest vyřízen první odstavec denního pořadu dnešní schůze.
Přikročíme ke druhému, jímž jest
2. druhé čtení osnovy zákona, jímž se povoluje užíti dílčích dluhopisů, jež vydá město Brno v úhrnné jmenovité hodnotě 50 mil. Kč, k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů (tisk 2497).
Zpravodaji jsou pp. posl. Ulrich
a Votruba. Mají snad nějaký návrh na změnu?
Zpravodaj posl. Ulrich: Ne.
Zpravodaj posl. Votruba: Nikoli.
Předseda: Budeme tedy hlasovati. Kdo souhlasí s osnovou zákona této věci se týkajícího, jak byla přijata ve čtení prvním, také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Zákon jest schválen také ve čtení druhém.
Vyřídíme ještě
3. druhé čtení osnovy zákona o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné (tisk 2098).
Zpravodajem jest pan posl. dr. Kubíček. Táži se ho, má-li nějaké korektury?
Zpravodaj posl. dr. Kubíček:
Ano. V § 1 odst. 2 b) musí býti v řádce osmé slovo "potřebuje"
nahrazeno slovem "nepotřebuje".
Předseda (zvoní): Budeme tedy hlasovati ve druhém čtení o osnově zákona o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné, a to s korekturou právě teď doporučenou panem zpravodajem, aby v § 1 na straně 2 slovo "potřebuje" nahrazeno bylo slovem "nepotřebuje".
Kdo souhlasí s tímto zákonem, přijatým v prvém čtení, a s touto korekturou, právě doporučenou panem zpravodajem, teď ve druhém čtení, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Zákon jest schválen také ve druhém čtení a tím je vyřízen třetí odstavec denního pořadu.
Vyřídíme ještě
4. hlasování o návrhu, aby zkráceným řízením podle § 55 jedn. řádu byly vyřízeny:
a) vládní návrh zákona o dani z vodní síly (tisk 1360).
b) vládní návrh zákona o odkladu exekučního vyklizení místností sloužících účelům obývacím (tisk 2362).
K odůvodnění pilnosti osnovy prvé, totiž návrhu zákona o dani z vodní síly, uvádím, že jest součástí finančního plánu, který poslanecká sněmovna ještě v tomto zasedání má projednati, a že se tudíž doporučuje, aby projednání toto bylo po stránce formální co možno urychleno a tím zjednodušeno.
Kdo souhlasí tedy, aby zkráceným řízením podle § 55 jedn. řádu projednával se vládní návrh zákona o dani z vodní síly, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Zkrácené řízení této osnově zákona bylo přiznáno.
K odůvodnění pilnosti osnovy druhé, totiž o odkladu exekučního vyklizení obytných místností, uvádím ve shodě s vládní zprávou důvodovou, že jde tu o prodloužení a částečně novou úpravu předpisů vládního nařízení, jehož působnost končila dnem 30. června. Aby nenastala právní nejistota, jest potřebí urychlené právní úpravy a proto zkrácení formálního jednání.
Kdo souhlasí tedy, aby zkrácené řízení podle § 55 jedn. radu přiznáno bylo tomuto vládnímu návrhu zákona o odkladu exekučního vyklizení obytných místností, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To jest většina. Zkrácené řízení také této osnově bylo přiznáno.
O osnově prvé, to jest o osnově zákona o dani z vodní síly, jest již zpráva výborová v tisku.
Pro osnovu druhou o odkladu exekučního vyklizení obytných místností navrhuji, aby výboru právnímu uložena byla lhůta pětidenní k podání zprávy.
Kdo souhlasí s navrženou lhůtou, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To jest většina. Lhůta tato je schválena.
Přerušuji projednávání denního
pořadu a přistupuji k
pokračování v rozpravě o naléhavých interpelacích, týkajících se stávky bankovních úředníků.
Jsou to naléhavé interpelace posl. Johanise, Brodeckého a soudr. (tisk 2499), posl. dr. Czecha, Schäfera, Hirsche, Pohla, Palme, Kirpalové a soudr. (tisk 2524), posl. Tučného, Hrušovského, Davida a soudr. (tisk 2550) a posl. Bubníka, Toužila a soudr. (tisk 2561).
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
jímž je pan posl. Modráček.
Posl. Modráček: Ctěné shromáždění!
Jedna báje vypravuje o králi, který když se čehokoli dotkl, všechno
proměnilo se ve zlato, a poněvadž proměnily se ve zlato i jeho
potraviny, byl odsouzen ke smrti hladem. (Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Modráček (pokračuje): Obdobně mohli bychom říci, že kterákoliv otázka u nás, objeví-li se ve veřejnosti, mění se opět v politiku. Nic se u nás neposuzuje s hlediska věcného, na všecko nazírá se podle toho, ke které kdo náleží straně nebo třídě. - Důsledkem toho jest, že na této základně jest vyloučeno, aby došlo k nějakému dorozumění, k nějaké výměně názorů a k nějakým shodám, a bojím se, že tento způsob posuzovaní otázek veřejných přinese nám ještě mnoho velkých škod.
Ani stávka bankovních úředníků neušla tomuto jednostrannému pozorování a posuzování. Dovolte mně, dámy a pánové, abych upozornil na vše, co se o požadavcích a stávce píše v oněch listech, jež se postavily za banky. Vykládá se, že požadavky bankovních úředníků, kdyby měly býti snad i jen z části uskutečněny, znamenaly by rozvrat našeho hospodářského života, dokonce by prý měly velmi vážné důsledky politické. Mluví a píše se o tom, že požadavky jejich jsou rázu bolševického, že chtějí v bankách zříditi sověty, že dokonce tato stávka není nic jiného, než jakési procesí z Prahy do Moskvy, a já nevím, co všecko se ještě píše, že opravdu nezasvěcencům by vstávaly nad tím vlasy na hlavě. Než, vážení pánové a dámy, kdo sleduje jen trochu průběh stávky, myslím, že již učinil si tak dalece představu, aby pochopil, oč bankovním úředníkům běží.
Bankovním úředníkům běží především o to, aby v bankách nastal poněkud jiný pořádek, aby byly odstraněny jisté zlořády, které nebude jistě nikdo popírati. Že by naše banky byly ústavy nevinnosti, to myslím, nebude chtíti nikdo tvrditi. Bankovním úředníkům běží ne o to, aby kazili peněžní obchody, nýbrž o to, aby byly odstraněny jisté zlořády, které dosud sami stále zakrývají a nechtějí s nimi jíti ven, poněvadž mají tolik citu k bankám, v nichž pracovali, že opravdu je nechtějí poškozovati. Podstata požadavků bankovních úředníků spočívá v tom, aby sblížili personál se správní radou bank, poněvadž ředitelé tvoří dnes jakousi čínskou zeď, která se staví proti přímé výměně názorů mezi personálem a správní radou. Vezměte si jejich požadavky. Mohou se nazvati s hlediska bank třeba příliš radikálními, ale o tom není pochyby, že nemají za účel rozrušiti bankovní organisaci a zřizovati sověty personálu, nýbrž že v nich jest výslovně zdůrazněno, že rozhodujícím orgánem jest správní rada bank čili jinými slovy: chcete-li mluviti o sovětech, pak těmi sověty v bankách zůstávají správní rady kapitalistických akcionářů. Je-li toto nějaká cesta z Prahy do Moskvy, prosím, posuďte sami, ale my jsme toho mínění, že by bylo dobře, kdyby se u nás nepřehánělo a zbytečně nerozčeřovaly vášně a kdyby se u nás zbytečně nezvětšovalo a nepřiostřovalo nepřátelství mezi zaměstnanci a bankami.
Jako musím na jedné straně vytknouti s největší ostrostí toto překrucování požadavků bankovního úřednictva, toto nespravedlivé vyličování stávky bankovního úřednictva, tak na druhé straně musím pronésti jisté výtky způsobu agitace, již provádějí jednotlivé strany socialistické ve stávce bankovního úřednictva. Dovolte, abych zde mluvil upřímně. Pokládám za největší vadu každé stávky, když se jí dá politické zabarvení, a to se v této věci až příliš dělo. Dělaly a dělají to výslovně jednotlivé strany a jednotlivé listy, které chtějí politicky ve stávce získávati. Vytýkám zejména straně komunistické, že svým vystupováním stávce bankovního úřednictva neprospěla, nýbrž silně ji poškodila. Vytýkám s největší rozhodností, že tímto způsobem, touto agitací byl přihnán na stranu bank kde jaký bázlivec a strašpytel před bolševismem, že tímto způsobem banky dostaly po bok mocné politické strany a ze dnes mohou se opírati o mocný tisk. Tím způsobem nabyly mocné protiváhy proti stávce bankovního úřednictva. (Posl. Haken: To by bylo stejně!) To není pravda, kdybyste byli zůstali doma, nelezli tam a nechali dělat stávku jejich vlastní organisaci, byli byste jim jen prospěli. Musím zde vytknouti toto jednáni, poněvadž při každé stávce i dělnické jest vždy vadou, když se jí dá výslovně politický ráz, když se dělá agitace, poněvadž pak se všichni političtí odpůrci vženou na stranu nepřátel stávky. O tom není pochyby, banky mají za sebou oporu politickou, to musí každý uznati a na základě opory, které se jim dostalo, vystupují proti úřednictvu. Ony se mohly vžíti dokonce do jakéhosi mesianismu, že zastupují zájem národa jakožto národohospodářského celku, jeho národohospodářského blaha, když se postaví proti požadavkům úředníků.
Fakt je, že nejsou to dnes úředníci a nebyli to úředníci, kteří nechtěli v této věci podati ruky k smíru, nýbrž že jsou to banky a že právě banky, opírajíce se o jisté politické strany, o jistý politický tisk, tím rozhodněji odmítají požadavky personálu a staví se na naprosto nesmiřitelné stanovisko. Tedy tak se věc má a, až bude po stávce, pak si ještě o těchto věcech lépe promluvíme.
Banky prostě ignorují nejen veřejné mínění, pokud stojí za stávkujícími, nýbrž ignorují i vládu, ignorují prostě jakékoliv požadavky rázu národohospodářského neb morálního. Banky dnes prostě postavily se na diktát: "Úředníci, podrobte se mlčky jako na vojně neb jako v nějakém otrockém státě; my nevyjednáváme, žádné kompromisy, buď přijmete všechno, jak chceme my, nebo nebudete pracovat a budete hynout hlady". To jest stanovisko bank. Já nevím, lze-li to zastávati i se strany toho tisku, který stojí za bankami; těch 10 až 11 tisíc lidí, kteří stojí ve stávce, mají jistě zásluhu o povznešení národohospodářského života, mají zásluhu o povznesení bank, a když se potom s nimi tak jedná a nechce se prostě s nimi zasednouti ke stolu, jest to přece jen trochu divné.
Myslím si, i když se řekne: "My ty požadavky nemůžeme přijmouti", že nicméně vždycky jest možno sednouti si k poradě, je možno jednati mezi oběma stranami, vyměniti si názory a jednati jako mezi občany a mezi činiteli, kteří musí celý život pracovati v týchž podnicích. Ale stanovisko, které zaujaly banky, jest čistě diktatorské. A řeknu přímo: banky vpálily na čelo svému personálu znamení pariů, chtějí aby šli nazpět do bank jako porobení, aby mohly ukázati, že musejí se za každých okolností podrobiti autoritě, kterou postavili ředitelé bank. Tento způsob jednání musím nazvati pro ty tisíce inteligentních lidí zneuctívajícím. My jako poslanci musíme zde vůči bankám pronésti varovné slovo, že takovým způsobem nemůže se jednati s lidmi, kterým musíme všichni vzdáti dík za to, že pomáhali povznésti náš život národohospodářský z rozvratu poválečného a že mu pomáhají do zdravých kolejí.
Vážení pánové a dámy! Bankám jest nejvíce divné, že bankovní úředníci vůbec nepostavili materielních požadavků za zvýšení mezd, zkrátka a dobře, že nechtějí nic materielního, že vytýčili čistě jen požadavky rázu sociálně-právního. Vážení pánové a dámy! U nás, v našich poměrech kapitalistických, kde každý krok se platí nebo kde za každý krok se kalkuluje na dlani, co to vynese, zdá se to býti divné, ale upozorňuji vás na to, že čím dále budeme míti takových stávek více, že stávky budou ztráceti charakter materielní a budou nabývati charakteru více právně-materielního, totiž, že stále více se bude v širokých kruzích pracujícího lidu ujasňovati, že nynější poměr námezdní jest neudržitelný a nezdravý. A kdo pozoruje stávkové hnutí již před válkou a tím více po válce i s těmi revolučními záchvěvy, jichž jsme svědky, musí uznati, že to není nic jiného, než že se bortí námezdní základna tohoto pořádku a že se jeví elementární snahy vytvořiti novou základnu spolupráce, nové formy hospodářské organisace. A také stávka bankovních úředníků - dejme tomu, že si toho bankovní úředníci nejsou ani dobře vědomi - v podstatě své není ničím jiným, než krokem v tomto směru. To jest třeba pochopiti, a proto to nepřirozené, co na této stávce se zdá býti, to podivné, to odpovídá duchu doby. A my se s tím budeme v budoucích stávkách čím dále tím častěji setkávati nejen u bankovních úředníků, nýbrž i u dělnictva.
Jsem toho přesvědčení, že námezdní systém se přežívá nejen v oborech, kde pracuje inteligentní proletariát, nýbrž i v průmyslu a že se přežívá - a to musím říci i vůči odporu z kruhů agrárních - i v zemědělství. Dostal jsem tyto dny do rukou velmi pozoruhodnou knihu, kterou napsal Arigo Serpieri, která jedná o agrárních smlouvách v Italii. Autor sám nepatří ke straně socialistické, on dívá se na věc čistě vědecky a kriticky. Dochází k tomu názoru na základě podrobného studia poměrů agrárních v Italii, že námezdní systém v zemědělství italském čím dále tím více ustupuje a prohlašuje, že zemědělství moderní, postavené na námezdním systému čili na práci časové, osobně neinteresované, je pathologickým organismem.
Vážení pánové! Totéž bych mohl říci ještě ve větší míře o průmyslu a o všech odborech, souvisejících s průmyslem a obchodem. Jsem toho přesvědčení, že v tom směru vlastně bude se díti t. zv. socialisace, že nepůjde shora, se strany státu, z ministerských kanceláří, nýbrž zdola, z tohoto sociálního hnutí a bude se zcela samovolně utvářeti v nové útvary společenské. Prohlašuji zde svůj názor, že nevěřím vůbec v sestátnění bank, jak se hlásá z některých kruhů socialistických. Ten, kdo je trochu zasvěcen do dějin bankovnictví, dozná, že bankovnictví spíše se odstátňuje. Vidíme to u cedulových bank, které již dávno před válkou až na malé výjimky vůbec postaveny byly na soukromém nebo polosoukromém základě, že státní banky cedulové byly ve všech státech opuštěny. Příčinu toho nebudu vykládati, jenom připomínám, že v peněžnictví se ukazuje stát nejméně způsobilým, aby byl podnikatelem, a mohu zde upozorniti na výtečného známého ekonoma německého Adolfa Wagnera, který přes to, že byl velikým přítelem sestátňování ve všech různých oborech průmyslu, pokud se týče bankovnictví stál na úplně opačném stanovisku.
A mohu zde upozorniti také na to, že i u nás v naší republice nemáme chuti cedulovou banku nechati v rukou státu, nýbrž že činíme opatření, aby se u nás utvořila akciová společnost pro tuto banku. Kdo vezme do ruky zprávu rozpočtového výboru o vládním návrhu zákona o sestátnění cedulové banky z r. 1920, která jest podepsána Jarošem a Svozilem, tedy zástupci stran socialistických, může se dočísti velmi zajímavého odůvodnění, proč nemůžeme souhlasiti, aby cedulová banka byla státní. Upozorňuji na tuto myšlenku jen mimochodem, že socialisace bank nebude a nemůže se díti formou sestátnění. Banky budou socialisovány, ale forma a způsob socialisace bude poněkud jiná. Socialisace bank bude důsledkem socialisace průmyslových a agrárních odvětví, bude důsledkem združstevnění hospodářského života. Banky stanou se organisací peněžní a úvěrní podniků a svazů průmyslových a živnostenských, jež budou postaveny na družstevní základ a jež budou řízeny těmito svazy a podniky, resp. jejich zástupci zároveň za součinnosti těch, kteří v bankách pracují.
To jest - abych tak řekl - ideál, jak já si představuji socialisaci bank. Všechno to připomínám za jistým účelem. Četl jsem v "Národních Listech" zajímavou výtku bankovním úředníkům. Vytýká se jim tam, že: "požadavek stávkujících úředníků nemá nic společného se snahami o přetvoření námezdního poměru v poměr kooperativní a s účastí zaměstnanců na správě podniku, která má za vrub i spoluzodpovědnost za jeho zdar."
Já zde jen tato slova cituji, abych se zeptal, zda vůbec některé strany, jež stojí za bankami, nebo banky samotné přišly vůči zaměstnancům, vůči bankovním úředníkům s nějakými návrhy, že chtějí s nimi jednati na jiném základě, než oni postavili, že chtějí upraviti poměry v bankách, a řeknu ještě radikálněji, než oni to chtějí, jenom aby to bylo rozumné, aby pocítili zodpovědnosti. Přišlo něco podobného z bank nebo s oněch stran? Ne! Kdyby byli bankovní úředníci postavili ten radikální požadavek, že chtějí reorganisaci bank, že chtějí reorganisaci kapitalistické základny, aby měli účast na zisku, že chtějí podíl na zisku, který jim připadá jako vlastnictví, jistě by byly banky křičely ještě hlučněji než dnes, že je chtějí expropriovati. Já to zde připomínám, abych zde ukázal, že bankám nejde o to, aby se na nějakém základě s úředníky vyjednávalo, banky prostě chtějí kapitulaci. O to jim běží, na tom jim záleží, aby úředníci šli do práce jako porobení, aby se plazili na kolenou, aby jejich manželky šly prositi ředitele. To je jediným jejich cílem. To je prostě tvrdá pěst a musím říci, že taková methoda nevede k smíru a k uklidnění života ani v bankách ani v národohospodářském životě. Pakliže to bude míti těžké důsledky v hospodářském životě, jsou pak zodpovědny za to banky, které se postavily na toto kapitalistické procovství.
Jsem toho mínění, že ke klidu
a k úpravě poměrů v bankách se tímto způsobem nepracuje, poněvadž
lidé, kteří jdou do práce s vypáleným znamením pariů, nikdy se
nebudou cítiti spokojeni a bude stále poměr panující jako před
výbuchem. Já bych si přál, kdyby vláda představitele bank upozornila
na následky jejich jednání, kdyby je upozornila také na jejich
velkou odpovědnost, již na sebe berou svým neústupným jednáním.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo
dále má pan kol. Schäfer.
Posl. Schäfer (německy): Pánové a dámy! V posledních hodinách byly zahájeny úvahy o tom, zda prospívá věci bankovních zaměstnanců, že se o otázce jejich boje jedná v parlamentu a že tak byla spojena s politikou. Přece však není naší vinou, že k tomu došlo. Hned, jakmile boj bankovních úředníků nabyl většího rozměru, požádali jsme vládu, aby zasáhla jako zprostředkovatelka a uplatnila svůj vliv, aby došlo ve sporných otázkách k dorozumění. Vláda sice podnikla pokusy o to, avšak nikoli s nutným důrazem a nepouživši všech prostředků, jež jí jsou k disposici, chce-li ukázati v nějaké věci, že to míní doopravdy. Vůči druhým skupinám státních občanů dovedla vláda v celé řadě případů provésti to, co se jí zdálo býti v zájmu veřejnosti nutným.
Boj, který se vede mezi bankovními úředníky a bankovním kapitálem, působí tak silně na národní hospodářství, že by se dalo ospravedlniti, kdyby se vystoupilo vůči bankovnímu kapitálu trochu ostřeji a bezohledněji. Anebo je to ve státě tak daleko, že bankovní podniky mají vládu tak v ruce, že ona se nesmí odvážit, aby proti jejich zpupnosti opravdověji vystoupila? Co se po několik týdnů odehrává před našima očima, jest boj, který nebyl by nutný, kdyby na straně bankovních podniků bylo trochu porozumění pro potřeby času a ducha, který v celém světě proniká. Nejde o nic jiného, než o kus práva sebeurčení v personálních otázkách bankovních podniků a je překrucováním pravdy, chce-li se dnes veřejnosti namluviti, že vývoj bank je ohrožen, kdyby se vyhovělo požadavkům českých bankovních úředníků a kdyby zůstalo v německých bankách při pragmatice, která trvá od začátku r. 1920. Co praví tedy tento služební řád? Ustanovuje, že ve všech osobních otázkách má personální komise slovo, že přijímání personálu, postup a jiné personální otázky mají se díti v souhlase s personální komisí. A nuže, dnes se tvrdí, když tento služební řád trvá půldruhého roku, že prý vedl k celé řadě nepřístojností. Upozorňuji, že v ustanoveních, o než jde, také stojí, že v případech, kde nelze dosíci dohody, může býti povolána k rozhodnutí správní rada. Je příznačno a dokazuje nesprávnost tvrzení, kterým má býti veřejnost nyní uvedena v omyl, že tohoto ustanovení nebylo nutno užíti ještě ani v jediném případě. Pak upozorňuji na jinou skutečnost: Němečtí bankovní úředníci, kteří mají od 1. ledna 1920 pragmatiku, jež se nyní najednou potírá, uzavřeli v květnu tohoto roku s bankovními podniky kolektivní smlouvu a při jednáních o této kolektivní smlouvě bylo výslovně přiznáno, že není nutno něco měniti na služebním řádu, poněvadž se plně osvědčil. Nynější útok německých bank proti tomuto služebnímu řádu nemůže se vysvětliti jinak, než že byl zosnován od přemocného bankovního kapitálu, který se nalézá v českých rukou.
Kdyby skutečně, jak se tvrdí, služební pragmatika byla vedla k nepřístojnostem, pak by to byly německé bankovní podniky svým úředníkům prohlásily. Nyní zápasí bankovní úředníci českého a německého jazyka, čeští po týdny, němečtí bankovní úředníci tři neděle o právo spoluurčení v osobních otázkách. Je příznačno, že právě ta strana bojuje nejvíce proti zahájení debaty o stávce bankovních úředníků, ta strana, která je vedena Rašínem, která dnes zahájila v sociálně-politickém výboru pravidelnou obstrukci, aby zabránila projednávání zákona o závodních radách. Poněvadž jde o kus práva dělníků, proto takové rozčilení. Nemůžeme nyní mluviti o tom, co se dnes odehrálo v sociálně-politickém výboru při jednání o zákoně o závodních radách. Avšak musím již říci, pakli páni čeští národní demokrati a agrárníci tak rozumějí demokracii, jak ji vykládali dnes dopoledne v sociálně-politickém výboru, že v této sněmovně ještě leccos zažijí. Pak mohou konečně také druhé strany učiniti to, co oni udělali dnes. Vezmou si právě při předlohách, na nichž jim záleží, příklad z jejich postupu. Chtěl bych pánům českým národním demokratům a agrárníkům připamatovati, jak často poučovali v této sněmovně druhé strany o tom, jak si mají počínati v demokratickém parlamentě. Dnes nám ukázali, jak demokracii rozumějí, a podle toho se budeme říditi, až půjde o jejich záležitosti.
Ve stávce bankovních úředníků, jež se odehrává před našima očima, nejde o zvýšení mzdy a platu, nejde o nějaké hluboko zasahující změny v organisaci bankovnictví, nýbrž o to, aby bankovní úředníci mohli svými volenými důvěrníky spolurozhodovati v postupu, v přijímání atd. A poněvadž tu jde skutečně o věc, jejíž řešení je v zájmu veškeré veřejnosti, měla by vláda vůči tomuto boji zaujmouti jiné stanovisko, než spokojiti se s tím, že páni bankovní ředitelé odmítají přijíti k vyjednávání. To je však trochu příliš mnoho neutrality, jak se tu ukazuje. Avšak když už vláda myslí, že se do boje nesmí mísiti, pak nutno od ní žádati, aby právě tak nestranně postupovala vůči stávkujícím a chovala se právě tak zdrženlivě, jako vůči pánům bankovním ředitelům. To se však neděje! Dnes jsme dostali zprávy z Kamenice a z jiných míst německých Čech, že od několika dní vládní orgány, četnictvo, postupují proti stávkujícím nejostřejším způsobem. V Kamenici došlo k zatýkání, aniž k tomu dal rozkaz okresní soudce nebo politický úřad (Nepokoj. Výkřiky německé.), aniž o tom ví někdo z těch, kteří jsou k tomu příslušni, aby taková nařízení vydali. Ba, jeden strážmistr prohlásil výslovně, když byl dotazován, proč na vlastní zodpovědnost zatýkání provádí, že dělá, co chce, že nečeká teprve, až dostane nařízení, aby nějaké opatření učinil. A proč? Pro demonstraci, která se konala proti stávkokazům. Bankovní ředitelé a bankovní podniky vykládají dnes v tisku, že bankovní úředníci nyní zamýšlejí pokračovati v boji nejostřejšími prostředky. Ano, velectěné paní a pánové, trvá-li boj týdny a vidí-li, že se na jedné straně bezohledně spoléhají na moc kapitálu, pak se nelze diviti, stoupá-li také na druhé straně rozčilení a že přibývá den ode dne roztrpčení proti těm, kteří se propůjčují ke službám stávkokazeckým. To by nemělo překvapovati pány bankovní ředitele a pány podnikatele, oni přece také potírají každého ze své třídy, není-li solidární a neprovádí-li jejich usnesení. Nepotřebuji to jednotlivě vypočítávati. Stojí-li dnes nějaká skupina podnikatelů v boji proti dělníkům, je každému podnikateli zakázáno pod konvencionelní pokutou, k níž se před tím musí zavázati, a pod těžkým obchodním poškozením, vyjednávati s dělníky mimo organisaci. Nesmí se vyrovnati, i když považuje požadavky zaměstnanců za sebe oprávněnější. A páni bankovní ředitelé, bankovní podnikatelé a průmyslníci, kteří stojí při bankovních podnicích, rozčilují se pro to, brání-li se bankovní úředníci proti stávkokazům a zpěčují-li se jednati s kolegy, kteří se za stávkokaze propůjčují, jako se slušnými lidmi.
Podle mého zdání bylo by jednáno mnohem správněji a lépe by slušelo tak zvané nestrannosti, kterou chce vláda v tomto bodě ukazovati, kdyby se nechtěla vměšovati do vyrovnávání mezi stávkujícími zaměstnanci bankovními a těmi, kteří jejich řady opouštějí, jak se to stalo v České Kamenici a jinde.
Nechceme nic více, a to je účel našich interpelaci, než aby vláda konečně zasáhla a bankovním podnikům prohlásila, že se vyjednávati musí. Nechceme nic jiného, než aby stát konečně postavil proti bankovnímu kapitálu moc, kterou my vždycky pocítili (Souhlas na levici), když jsme žádali něco od státu a když jsme byli v boji proti určitým státním opatřením. Chceme, aby se vláda nedala prostě odbyti pány bankovními řediteli a bankovními podniky, a jsme přesvědčeni, použije-li se potřebné síly a poukáže-li se na škody a účinky, které den po dni rostou, jež z tohoto zápasu vznikají, že bude také možno dostati obě zápasící strany dohromady. Chceme tedy, aby se vyjednávalo, a ohražujeme se proti tomu, aby vláda tu nečinně přihlížela, jak se celému národnímu hospodářství tvrdošíjností bankovního kapitálu způsobuje těžká škoda.
Opakuji, v boji bankovních úředníků jde o požadavky vesměs oprávněné: O požadavky českých bankovních úředníků, které jsou v každém směru spravedlivé, u německých bankovních úředníků jde o obranu proti útoku na zařízení, jaké mají od půldruha roku. Podíváme-li se na účetní uzávěrky bank, ukáže se, že všecko to, co se namlouvá veřejnosti o škodlivých účincích služební pragmatiky, je švindl.
Proto od rozhovoru v poslanecké
sněmovně očekáváme, že se vláda konečně pokusí prostředky, jež
má po ruce, přivoditi vyjednávání bankovních úředníků s bankovními
podniky. (Potlesk na levici. Výkřiky německých poslanců.)