Pánové! To je zajisté malý rozdíl. I když nyní vidíme, že sice nastal při několika málo předmětech přechodný pokles cen, musíme hleděti s hrůzou vstříc budoucnosti, nikoli že klesnou ceny, nýbrž že se opětně nesmírně zdraží všechny potřeby, což nám přinese zdvojnásobení daně z obratu. Tato daň není ve skutečnosti ani daní výrobní ani daní z obratu. Při každém obratu zdaňuje se spolu stará suma daně, odměna za práci, jakož vůbec všecky další výkony s tím. Tato daň se klouzá ku předu jako spirála vždy dále se rozvinující. Řekl bych, ze je to prototyp daňového šroubu bez konce. Co však je nejhroznější, je způsob, jak se daňový šroub přitahuje také u práce duševní. Je to paskvilem pro zákonodárství, čteme-li, že práce duševních dělníků, advokátů, notářů, lékařů - lékaře, který nám zachraňuje život - že jeho práce považuje se za zboží pro zdanění z obratu. Je přece silné, připočítávati práci chudých učitelů hudby, učitelů řečí atd., kteří mohou sotva žíti, k dani z obratu zboží. Zde by se měl přece činiti rozdíl. Kdežto jeden může konečně vypočísti si určitý výnos jakožto výnos své práce, jako čistý výnos svého obchodu, zdaňuje se tomuto duševnímu dělníku suma, kterou dostává jakožto odměnu za svoji práci, kterou přijímá, a to pod titulem daně výdělkové, osobní daně z příjmu a daně z obratu. A pak se pánové diví, pakliže nikoli továrníci a milionáři, nýbrž právě malí lidé, maloživnostníci, malorolníci, avšak také vrstvy inteligence jdou na ulici a nejostřeji protestují proti nesnesitelnosti zdanění. (Výkřiky.) Malý obchodník, který cestuje k vůli svému obchodu do Německa, musí platiti nejen velmi značnou sumu za pas do ciziny - pasy se staly nyní pro státy značným pramenem příjmů - on musí zaplatiti také všecky nedoplatky daní. Zaplatí-li však ten člověk dle diktátu berní správy a pasových míst více než by byl vlastně dlužen, pak mu stát nenahradí úroky z prodlení až do okamžiku, kdy se mu obnos vrátí, nýbrž do okamžiku, kdy se mu oznámí, že obdrží tolik a tolik korun zpět. Myslím, že nelze mluviti o berní morálce obyvatelstva, jestliže stát sám - i když jde v jednotlivém případě o koruny - ukazuje nemorálnost, tím že žádá od poplatníka úroky z prodlení až do okamžiku, kdy se ten člověk objeví v úřadě, sám však nechce takový závazek pro sebe převzíti. A je to největší daňovou nemorálností, když se stát zpečuje poplatníkům sleviti daň z obratu při těch obchodech, při kterých pracovali, jak prokázáno, se ztrátou. Člověk, který v době vysoké konjunktury nakoupil a nyní, kdy obchod ochabuje a konjunktura klesá, prodává se škodou, také tam je dani z obratu podroben - pánové zpečovali se přijmouti jasné ustanovení, podle něhož nejsou obchody se ztrátou podrobeny dani - žádati aspoň refundace zaplacených daní. A nelze žalovati na obyvatelstvo a říkati, že ty a ony kruhy daň sabotují, že se vyhýbají daňové povinnosti, kde stát sám předchází jako průkopník příkladem s největší nemorálností. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Máme však ještě jiné oprávněné žaloby. Nechci zacházeti do jednotlivostí, máme žaloby do způsobu, jak se vyšetřuje daňová schopnost podniků. Od poslance kolegy Kostky a jiných pánů byly vládě sděleny přímo hanebné případy nestydaté špionáže pod titulem nahlížení do obchodních knih, případy, v nichž bylo dokázáno, že státní úředníci a orgány berní přišli k firmám, žádali o nahlédnutí do knih, činili si z obchodních knih výpisy, k čemuž vůbec nejsou oprávněni, a když už nikdo si to nechtěl dát líbiti, udávali, že to činili proto, poněvadž nějaká ovšem česká - firma v Praze utrpěla ztráty a že jí chce státní správa pomoci, aby dosáhla odpisů. (Výkřiky, nepokoj.)
Pánové, to je tak ohromné zneužití veřejných finančních orgánů k účelům soukromým (Souhlas na levici), že se mně nedostává pro tento postup označení možného ve slušných kruzích. Poukazuje na jasné skutečnosti: oznámil jsem tyto věci vládě v rozpočtovém výboru, prosil jsem o odpověď a odpovědi ještě dnes nemám, ač myslím, že jde o případ tak ohavný, že by žádný finanční ministr nebo jeho zástupce neměl nechati projíti dvouměsíční lhůtu, nýbrž jasně dáti odpověď. Takovéto chování musí nám vnucovati přesvědčení, že také v nejvyšší finanční správě je mnoho shnilého ve státě dánském a že také nejvyšší finanční správa aspoň mlčky a blahovolně přihlíží ... (Posl. dr. E. Feyerfeil [německy]: Jak přijde Dánsko k tomuto srovnání?) Ano - snad mne bude dánský konsulát ještě žalovati - jak se veřejné státní moci nestydatě zneužívá k soukromým účelům a patrně se při tom poskytují ještě ostatní dobrodiní, jak se děje v takových případech. (Výkřiky.)
Avšak, pánové, pan řečník přede mnou, pokud jsem rozuměl, zpíval především starou píseň: "Co prospívají všechny žaloby, stát potřebuje peněz a stát chce žíti". Ano, kdyby pánové chtěli zavésti řádné finanční hospodářství, kdyby dali berním orgánům čas, aby ponenáhlu daně vybírali a řádně předpisovali, pak bychom jako oposice sice také hlasovali proti daním, poněvadž jest to naší svatou povinností, avšak rozuměli bychom a ocenili bychom čistotu ve finančním hospodářství, spravedlivě, jak my Němci již jsme. Avšak jestliže komplikovanost daní nabývá stále větších rozměrů, jsou-li berní správy a berní úřady venku týrány každý měsíc zbytečnými statistikami a jazykovými výnosy a potom najednou, jako v roce 1920 právě při dani z obratu, nestačí s předpisováním a v posledním týdnu dostanou rozkaz, aby vymáhaly od poplatníků nezaplacené daně s úroky z prodlení všemi prostředky, dokonce i exekucí, pak se nelze diviti, že se poplatníci konečně v takovém hospodářství vzepřou, že nechtějí platiti útrat za to, že tato Československá republika a její finanční správa v roce 1919 a 1920 prostě na své úkoly nestačily.
Avšak, řekne se nám ještě, obce potřebují peněz. To je také takový zvláštní kus, který převzali pánové ze starého Rakouska, od něhož se přece tak odrakouštili.
Vždycky se přibírá do daňového zákona, co možná nejnepopulárnějšího, nějaké ustanovení oslepující oči, a tak se daň z obratu zboží spojuje s nutností sanovati autonomní finance a především sanovati finance obecní, záležitost, jež ovšem leží našim obcím právě tak na srdci, jako kterýmkoli jiným. Avšak jak pak to je se sanací obecních financí? Jak pak to vůbec vypadá s výnosem této daně? V rozpočtovém výboru se nám řeklo, že daň z obratu zboží vynesla v roce 1920 skutečně asi 500 milionů a že do konce května tohoto roku sešlo se znovu asi 500 milionů.
Státní rozpočet na rok 1920 vypočítal výnos daně z obratu na 800 milionů, na rok 1921 na jednom místě 1050, na jiném 1100 milionů korun. Je viděti, jak přesně se zachází s rozpočtovými položkami. Avšak, pánové odpověď, kolik bylo za rok 1920 na dani z obratu dosud předepsáno, a co můžeme předpokládati jako skutečný výsledek daně, tu odpověď zůstali nám dosud dlužni, poněvadž právě daň vynáší daleko více, než se chce přiznati a poněvadž by již nyní výnos daně stačil úplně k tomu, aby kryl nejen zvýšené potřeby státních zaměstnanců a železničářů, nýbrž i potřeby na sanaci autonomních financí, aspoň pokud jsou vyjádřeny v zákonech jež tu jsou předloženy k parlamentárnímu projednávání. (Výkřiky.)
Avšak, pánové, my víme, proč se
tento daňový šroub nyní tak přitahuje. První důvodová zpráva ministra
dr. Engliše praví, že se daň většinou vžila, že obyvatelstvo
ji pociťuje pramálo. Lze ji ovšem dostati nejsnáze, poněvadž člověk
musí žíti, musí si koupiti boty, odívati se, a opravdu není uměním
takřka mu odstřihnouti z toho daň nůžkami, tomu rozumějí i menší
technikové daňoví než Československá republika. Avšak víme, že
pánové, kteří měli čest připravovati státní rozpočet na 1922,
stojí před strašnou skutečností, že výdaje, které státní správa
do rozpočtu klade, nutno preliminovati nikoli jako před rokem
1921 14 miliardami, nýbrž 28 až 30 miliardami, poněvadž výdaje
na militarismus rostou do nekonečna. (Různé výkřiky na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Patzel (pokračuje): My jsme zajisté nikdy neukazovali odpor k stanovisku, že možno krýti produktivní výdaje půjčkami a úvěry, avšak pánové, to je to právě. Finanční úvěr státu selhává. Úvěrové hospodářství zvrhlo se v nesmírné nehospodářství a to právě proto, poněvadž pánové se svými pány byrokraty provádějí svévoli až do nejvyšší možnosti a poněvadž nyní vidí, že se dožili, poněvadž neslyšeli našich výstrah, se 4. státní půjčkou fiaska takového, jakého se ještě v žádném státě půjčky nedožily a že se také s dopravní půjčkou dožijí fiaska po době mnohem kratší a že v okamžiku, kdy tato půjčka ještě ani nebyla uvedena v život, musejí již mysliti na novelování, na které jsme je jako na samozřejmou nutnost před 8 týdny upozorňovali. Ovšem, vytvoří-li se pitvorný obraz pozemkové reformy, reformy, která nedává půdu tomu, kdo ji chce vzdělávati, nýbrž tomu, kdo má protekci, tomu, koho chcete na ni usaditi jako ochranu, jako stráž proti vnitřním a vnějším nepřátelům. A klesá-li pak nesmírně produkce, plýtvá-li se pak neslýchaně národním jměním, nesmíme se také diviti, že se dělají s finančním hospodářstvím státu skoky takové, jimž podobných aby hledal. Pánové, naše německé obce nedostávají na podporu bytových účelů ani jediného haléře. Avšak kasárny se stavěti musejí. (Výkřiky, nepokoj na levici.) Ve všech našich obcích, v uhelném území falknovském, v Ústí n. L., Podmoklí nutno stavěti obrovské kasárny. V Ústí n. L. nabídla na př. městská obec místo, jež by se výtečně hodilo. Avšak páni důstojníci, legionáři, kapricují se právě na určité místo a neptají se, zdali se tím odejme tolik a tolik hektarů orné půdy obdělávání. Úřady mlčí, také čeští agrárníci mlčí k tomuto zkracování obilní produkce. Pánové, víme-li, že se na špionáž vydávají miliony, pochopíme ovšem, že nelze vyjíti s normálními státními výdaji. Pánové, nám Němcům se předhazuje sabotáž. Sabotáž a demonstrace proti republice. (Posl. dr. Schollich [německy]: Bohužel, to není správné.) Snad se tak jednou stane. Lidem se dostává čistě národnostního vychování. Poněvadž naši poplatníci protestují proti neslýchanému tlaku daňovému, jenž najednou nad nimi zavládl a jdou na ulici a poněvadž se nechopili nějakého berního správce právě v glacé rukavičkách a řekli nezahaleně pravdu nikdo nebyl zabit a nikomu se při tom nic nestalo, a při veškeré lidské útrpnosti, jakou mám s obětmi tohoto systému, musím říci, že bychom se mohli skoro těšiti, že také takoví pánové pocítili na vlastním těle následky tohoto systému, aby mohli na základě vlastního poznání v nejpravdivějším slova smyslu zpraviti pány z vysoké vlády v Praze o náladě obyvatelstva čeho se dožíváme, pánové? Kdežto také v českých kruzích konají se demonstrace, kdežto pan ministr financí vidí se nucena výnosy působiti uklidňujícím způsobem na obyvatelstvo, dovolávati se ho, aby dalo republice, co republice patří, jsou v našem německém území daňové demonstrace stíhány jako velezrada. (Výkřiky.) A pánové, vůči tomu, co bylo s tohoto místa řečeno před několika dny o událostech ve Stříbře, máme u nás poměry docela jiné. Chtěl bych především upozorniti vysokou sněmovnu na dvě události posledních dnů a to již proto, poněvadž to jest právě typické a praktický případ, jak úředníci používají peněz z daní a k jakým účelům se našim poplatníkům peníze vydírají. Pánové, kdyby bylo pravda, že sabotujeme daně republice, když tak mírný a klidný člověk, senátor prof. dr. Spiegel, jemuž opravdu nelze vytýkati politický radikalismus a irredentismus, dovodil v knize "Němečtí poslanci českému lidu" v kapitole, v níž se zabývá naším stanoviskem k ústavě, že výčitky Československé republiky proti Němcům nejsou pravdivé, říkáme, bohužel, v té chvíli nejsou pravdivé, a že snad Němci lépe dbají českých zákonů, vaše soudy a úřady respektují a daně platí. (Posl. dr. Schollich [německy]: My jsme, bohužel, nejlepšími vlastenci v tom to státě!) To dokazuje, že žijeme tak, jako bychom měli vedle stejných povinností také stejná práva. Avšak je tomu tak? Pánové, dva případy z posledních dní přivádím vám na vědomí a očekávám, ze vláda, ať už tu je pan ministerský předseda nebo jiný mluvčí vysoké vlády, - to nám může býti stejné, na to odpoví.
Jeden případ, který je opravdu
příznačný pro ducha, jímž jsou naplněny i podřízené orgány, které
vyšly do německého území takřka ke škrcení, aby nás dutkami mrskaly,
jakým velikášstvím jsou naplněny, jakými úkoly cítí se pověřeny.
Případ udál se v Blšanech, okres Podbořany, ve čtvrtek minulého
týdne; poněvadž je jasný a charakteristický, chci jej uvésti bez
příkras. Několik německých mladíků šlo večer na procházku, když
najednou bez jakéhokoli důvodu byli násilně napadeni zde sloužícím
českým čeledínem jménem Josef Hnilička a biti hrubou rákoskou,
při čemž on sprostým způsobem Němcům nadával. Také v území, kde
žije na 95%Němců, může se užívání německého jazyka zdáti rovněž
provokací, jako v Podole, kde byli Němci vyzváni, aby v koupališti
neužívali německého jazyka; voda je přece, jak jsme se domnívali,
neutrální. Když se napadení, vysokoškolští studenti Viktor, Löschner
a Lang, počali brániti, vyskočil pojednou z pozadí s vytaseným
bajonetem zdejší český četník Petlak, který již před tím byl viděn
ve společnosti se zmíněným čeledínem, chopil Löschnera ze zadu
a držel ho pevně rukama, takže útočící čeledín mohl klidně udeřiti.
(Výkřiky na levici. Hluk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Patzel (pokračuje):
Četník tedy pomáhá, aby rváč mohl tlouci. Pánové, jsme, jak
pochopitelno, ochotni, nebrati příliš tragicky jednotlivé rvačky
mezi jednotlivými osobami, avšak četník, který místo, aby se chopil
útočníka a odkázal jej nějak ke klidu, nebo když chce býti velmi
neutrální, aby se mezi ně nevmísil a zabránil srážce dvou státních
občanů, sám aktivně zasahuje a jednomu doslova brání a jej poutá,
aby ho mohl druhý týrati, myslím, že prototyp takového četníka
museli byste i v Honolulu marně hledati. (Výkřiky na levici.
Místopředseda dr. Hruban zvoní). Löschner utrpěl na hlavě
a na uchu značné poranění. Přes to, že žádal četníka, aby přece
útočníka zatkl, neměl on se k tomu. Teprve když obyvatelstvo,
byvši hlukem upozorněno, sbíhalo se se všech stran, pustil ho
a utekl. Také Löschner dal se na cestu domů. Bylo mu v tom však
zabráněno objevivším se českým velitelem stanice Simkem, který
ho chytil za límec a vtáhl do průjezdu hostince Fiedlerova, prohlašuje
jej za zatčena. Toho už jsme se také dožili, že zbití Němci jsou
zatýkáni, tak na př. ve Stříbře, Teplicích, Chebu, Aši. Obyvatelstvo
rozhněvané tímto zatčením pokojného chodce žádalo, aby byl zatčen
vinný český útočník a nevinný aby byl propuštěn. Velitel stanice
Šimek, který za sebou uzamkl domovní dvéře, otevře je na to a
hrozí shromážděným - patrně nový uklidňovací způsob - jezdeckým
bičíkem a použil do slova této, (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!)
veškeré obyvatelstvo provokující, ponižující, neslýchané vyhrůžky:
Marš od sebe, nebo dám přivésti deset četníků a pak vás potýrám!
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid a žádám pana poslance, aby mluvil k věci.
Posl. Patzel (pokračuje): Pan předseda byl tak dobrý a volal mne k věci. Jsem vždycky vůči předsednictvu loyální, avšak dříve než jsem počal toto sdělovati, výslovně jsem prohlásil, že chci uvésti několik případů, jak se dle mého přesvědčení neprávem a nepoctivě užívá státních peněz, nikoli, aby se obyvatelstvo upokojilo, nýbrž aby bylo naše německé obyvatelstvo vždy znova týráno, trápeno a provokováno. Množství tím samozřejmě rozčilené na nejvyšší stupeň, trvalo na tom, aby záležitost byla znova spravedlivě a nestranně vyšetřena a aby zatčený byl ihned propuštěn.
Jen intervencí zástupců zdejších
politických stran podařilo se zabrániti krvavé lázni, ježto také
druzí dva četníci přispěchali s nabitými puškami a byli Simkem
vyzváni, aby použili zbraně. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!
Hluk. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Četník, který
takovým způsobem zneužije svého úřadu, chce ještě připraviti krvavou
lázeň. Když sprostředkovatelé poukázali na následky srážky, a
chování lidu stávalo se hrozivějším, vydali četníci zatčeného.
Rozčilené obyvatelstvo žádalo bouřlivými výkřiky okamžité vystřídání
a potrestání četníků jednajících proti právu a zákonu, kteří je,
nejbrutálnějším způsobem opětně vyhrožujíce, že použiji zbraně,
rozehnali. Že postup těch tří četníků byl zcela neoprávněný, dokazuje,
že i staří mužové roztrhli svoji košili a vyzývali četníky, aby
probodli je, poněvadž nechtějí se dívati na takovou potupu a posměch
mírumilovného německého obyvatelstva. (Posl. dr. Schollich
[německy]: To je proto, že si to německé obyvatelstvo dá líbiti,
místo aby ho ubilo!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím pana poslance dr. Schollicha, aby pana řečníka
nevyrušoval.
Posl. Patzel (pokračuje): Po půl hodině nastal klid. Jen páni četníci provokovali dále, patrolujíce ulicemi a zahánějíce domů každého jednotlivce hrubými slovy a ranami pažbou. A řekneme-li potom, že se v tomto státě cítíme jako v káznici, jsme voláni k pořádku. Naproti tomu četníci nepokládali pod svou důstojnost kouřiti s původcem toho všeho, s českým čeledínem p. Hniličkou, který je v Blšanech teprve tři týdny, na mostě cigarety a tak jasně ukazovati společné smýšlení. Byl patrně zpracován, jak má vypovídati.
Po 12. hodině, aby přece něco podnikli, táhli k domu Löschnera star., který leží těžce nemocen, tloukli pažbami na domovní dvéře a žádali o vpuštění. Paní Löschnerová, matka jmenovaného vysokoškolského studenta, spěchala velmi uleknuta a tázala se, co chtějí. Požadovali syna. A když ten se objevil, sepsali znovu jeho nacionále, ačkoli již měli legitimaci, a pak vyhrožujíce, vzdálili se. Nejvýš roztrpčeni tímto neslýchaným vyzýváním veškerého německého obyvatelstva, žádali zástupci tamějších stran, aby byla vláda upozorněna, že, zůstanou-li tito pánové dále v úřadě, patrně bude v německé části Čech vyvoláno krveprolití a že páni legionáři nebudou již moci asi zachrániti klid Československé republiky.
Chci vypravovati jiný případ.
S tohoto místa protestoval jeden z pánů legionářských poslanců
proti tomu, že jsou legionáři označováni za pretoriány, a reklamoval
jen jejich právo, aby mohli oni, kteří stát vytvořili, také všude
na ochranu republiky vystupovati. O kvalifikaci nebo nekvalifikaci
legionářů k tomuto vysokému úřadu nechci ztráceti slov. Chci však
vyprávěti jen případ, který se stal teprve včera, o němž
se dosud z časopisů neví a který vám ukazuje, jak páni legionáři
tomuto svému vysokému úřadu rozumějí. V labském městě Ústí, jak
známo největším přístavě staré rakouskouherské monarchie a patrně
i Československé republiky, konala se před několika dny jako na
mnohých místech demonstrace proti daním. (Hluk. Výkřiky.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím, aby se řečník nevyrušoval. Žádám pana řečníka, aby
skončil.
Posl. Patzel (pokračuje): Konstatuji, že i pan finanční ministr po příp., poněvadž jest nemocen, jeho zástupce dr. Hotowetz, přiznal v jedné odpovědi na interpelaci, že rozhořčení obyvatelstva na předpisy daňové nyní rychle po sobě se objevující a pro exekuce je oprávněno, a že on sám vydal úřadům pokyny, aby to mírnily, ulehčovaly placení daní, poskytovaly lhůty atd. Avšak zatím, co pan ministr financí sám přiznává, že způsob okamžitého vybírání a vymáhání daní je bolestný a téměř nesnesitelný, pociťují páni legionáři něco jiného a svolali včera dopoledne na tržiště v Ústí n. L. velké shromáždění, v němž společně s mnohými jinými chtěli zaujmouti stanovisko proti útokům na Československou republiku. Ovšem jeden požadavek směřoval k tomu, že všichni němečtí úředníci musí býti odstraněni a nahraženi vesměs českými (Výkřiky, nepokoj na levici.), přes to, že naši němečtí úředníci stále více mizí a že právě našich německých berních úředníků používá státní moc za nástroj jen tam, kde jde o to, aby státu dostalo se příjmů. Nechci mluviti o resoluci legionářů, nechci také mluviti o tom, že víme, že mnoho tak zvaných štvavých výletů do německého území není jen určeno k tomu, aby ukázaly českým státním občanům, že jsou všude v republice doma, kdežto my nejsme ani zde na této půdě doma. (Hluk, nepokoj.) Neodmítá se, že my němečtí poslanci jsme ohroženi při výkonu svého mandátu, nechci poukazovati k tomu, že, jak lze dokázati, jsou takové výlety nepřímo placeny a podporovány volnými lístky železniční správy. Avšak táži se vlády, zda je to dovoleno. Tito legionáři neomezuji se na to, aby protestovali proti domnělým německým útokům na existenci Československé republiky, jako vždy žádají odstranění německých úředníků a pokud možná úplné odstranění německé řeči a to ve chvíli, v téže chvíli, kdy se dělá nesmírná reklama pro esperantský kongres, zatím co nechcete, aby se uplatnila řeč Goetheova a Richarda Wagnera, kteří přece také byli na světě něčím, přese všecky čestné a ministry podepsané memoiry.
Avšak tito páni legionáři nespokojili se tím, aby demonstrovali, nýbrž bylo při tom také pár okenních tabulí rozbito. Ovšem, aby se celá věc skončila a zachovalo zdání ochrany státu, zpíváno "Kde domov můj" a němečtí státní občané, kteří šli mimo a nevěděli, co se tu děje, byli biti, poněvadž nesňali klobouku. To je patrně způsob, jak se nám má vštípiti to, jak se jednou vyjádřil pan president Masaryk, že se domnívá, že nemají býti příští národní hymnou ani "Hej, Slované ", ani "Kde domov můj?" (Posl. dr. E. Feyerfeil [německy]: Nýbrž: "Pryč a pryč je všecko"!), nýbrž hymna, kterou by mohli jednomyslně zpívati všichni, Němci, Češi a Slováci. Patrně je to metoda, kterou máme býti zaučováni a nuceni k nové československo-německé státní národní hymně.
Avšak jak přijdou tito legionáři
k tomu, aby hájili Československý stát proti demonstracím daňovým?
S bajonety a ručními granáty v městě docela bezbranném. Potom,
pánové, nemáme mluviti o pretoriánech! (Různé výkřiky na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Žádám pana řečníka, aby ukončil.
Posl. Patzel (pokračuje):
V městě, kde ani při daňových demonstracích se nestalo nejmenšího,
ani nejmenší poškození vlastnictví, kdy žádnému úředníku státnímu
nebo bernímu nebyl ani vlas zkřiven, nebo jen neslušné slovo řečeno,
tu vyrukují legionáři proti daňovým demonstracím s bodly a ručními
granáty, patrně proto, aby mohli uspořádati krvavou lázeň, kdyby
některý Němec něco řekl nebo sevřel pěst.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Žádám pana řečníka, aby ukončil, poněvadž jeho řečnická lhůta
uplynula.
Posl. Patzel (pokračuje):
Prosím, jen krátkou věc, jsem již hotov. Avšak o tom musíme
míti vysvětlení a to nemůžete schvalovati ani vy, aby v městě,
kde naprosto k ničemu nedošlo a nic se nestalo, vyšli legionáři
se zbraněmi, takřka povoláni k tomu, aby uspořádali krvavou lázeň.
Pánové, dnes legionáře chválíte. Snad přijde den, kdy budete oplakávati
legionáře jako hrobníky své republiky, jako se stali jimi pretoriáni
koncem římského císařství, nejen římské svobody, nýbrž vůbec římského
státu. Snad budete vzpomínati na dny, kdy s tohoto místa, z německé
strany byla řečena varovná slova. Pouštíte je do větru; nemáme
nic proti tomu, následky neponeseme my, nýbrž vy. Na nádraží jde
několik klidných občanů, jeden má chrpu, druhý červený karafiát,
jiní mají červený a bílý karafiát. My nosíme chrpu, čeští agrárníci
nosí koukol, jiní nosí červené a bílé karafiáty. Že je chrpa zakázána
ústavou státním zákonem anebo jinak, toho jsme si do té chvíle
ještě nebyli vědomi. Kodex legionářský obsahuje, jak se zdá, jiná
ustanovení. Lidé, kteří mají chrpu a úst ani neotevřeli, ti kteří
měli chrpu, byli bajonety zle pobodáni. A žena jedna, která měla
dítě pod srdcem (Hluk. Výkřiky.) a dala výraz nevoli nad
touto surovostí, byla sražena k zemi. (Hluk. Výkřiky.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid a žádám pana řečníka, aby neodchyloval se od věci.
Posl. Patzel (pokračuje):
Na takové bestiality nemáme ani krejcaru a ani koruny. Tomu
by se neměla žena smáti, paní kolegyně Zeminová. Dosud jsem myslil,
že ve vás respektuji ženu, od okamžiku, kdy se něčemu takovému
smějete, přestává všechno. A já vám pravím. Celou správou, stálým
tlakem, nepřetržitým zlým nakládáním s našimi německými veřejnými
zaměstnanci, neustálým znepokojováním našich německých území a
nyní také berními praktikami nashromáždilo se tak nesmírné rozčílení
v našich německých krajích, že stačí snad jiskra, aby přivedla
věci k výbuchu. Pak se již nedivte, že se naše obyvatelstvo nespokojí
snad již jen s odpíráním daní, nýbrž bude-li tlak příliš velký,
postaví se na obranu také jinak. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku panu posl. Bubníkovi.
Posl. Bubník: Vážení pánové a paní! K parlamentnímu projednávání přicházejí některé z předloh vlády, které mají být základem budoucího státního hospodářství a t. zv. finanční rovnováhy. Já jsem při projednávání této předlohy o převodu statků a pracovních výkonů žádal, aby pořad jednání o finančních předlohách byl změněn, a to v ten způsob, aby nejprve projednávány byly předlohy, týkající se reformy daně osobní z příjmů a daně dědické resp. daně z obohacení. Můj návrh a mé přání nebylo splněno a tak přicházíme dnes k projednávání této předlohy, která podle našeho náhledu jest nejhorším a největším zasáhnutím do hospodářství zejména malých lidí z vrstev dělnických, živnostenských a úřednických.
Svého času byla zavedena daň z obratu a bylo tehdy řečeno, že jest to pouze nouzové opatření v době abnormální podle způsobu Německa a Francie, že u nás nemůžeme se tomu vyhnout, aby státní pokladna měla příjmy pro abnormální svoje vydání, že jest zapotřebí zvětšiti abnormálně způsob zdaňovací. Domnívali jsme se, že jest to skutečné provisorium, a pro nás to bylo velikým překvapením, když najednou dostala se na tapetu původní předloha dr. Engliše, bývalého ministra financí, podle které má býti nejen toto provisorium prodlouženo, nýbrž ve skutečnosti má býti zhoršeno co do podstaty, poněvadž jde o dvojnásobení daně z obratu čili 100% zvýšení její. Kdybychom to měli posuzovat se stanoviska finančně politického a měli se odvolávat těch, kteří jsou představiteli národohospodářství měšťáckého, jakým jest na příklad bývalý profesor národohospodářství v Berlíne Wagner nebo Schmoller a bývalý profesor politické ekonomie ve Vídni Menger, musili bychom říci, že ve skutečnosti nesledujeme zásady finančně politické, doporučované mešťáckými mysliteli, poněvadž i tito se zastávají pravidla: Stát má býti saturován především přímými daněmi a jen pro ten případ, když jsou určité snad mezery, pro krátkou dobu mohou býti zavedeny také daně nepřímé. Nejhorším druhem daně nepřímé je ovšem daň spotřební.
A tu, vážení pánové, tato daň, kterou nazýváme daní z převodu statků a pracovních výkonů jest svého druhu nejhorší spotřební daní vůbec. Podle původního prelimináře, který byl stanoven dr. Englišem, měla vynésti daň z převodu statků 400 mil. Kč, ale ve skutečnosti na základě informací, které poskytlo ministerstvo financí, vynesla tato daň přes 1 miliardu Kč a nyní, vážení, se přistupuje k jejímu zdvojnásobení, a to poněvadž nenarazila na velký odpor obyvatelstva této republiky, které si ji nechalo líbit, že prý zatěžuje všechny rovnoměrně, a přinesla fisku tolik, že její zdvojnásobení po této stránce hmotné velmi dobře podle mého výpočtu, odsunu-li anebo odečtu-li podle § 10 úlevy a dispense pro produkty masné, mlýnské a různé tuky, jde o výnos přes 2 miliardy Kč. Když spočítáte, že v Československu žije podle sčítání lidu asi 13 a půl milionů obyvatel, rozpočtete pouze tuto jedinou daň na hlavu, tu bez rozdílu stáří, dětí, starců, dorostlých mužů, žen, připadne na jednotlivce okrouhle 157 Kč ročně, tedy zatížení 50 hal. denně. Zdálo by se, že to je nepatrný peníz, ale nesmíte zapomínati, že jako daň spotřební doléhá nejvíce na rodiny nemajetné, jichž počet je vždycky značnější, takže u dělnických členů u otce rodiny musíme počítati se 4, 5 až 6 krky. Tento základ 157 násobte 6, znamená to tisíc korun zatížení, dosud bylo to 500 Kč, nyní to bude dvakrát tolik. Tedy z důvodů sociálních nemůžeme se my rozehřát pro takový druh zdanění, nehledě k tomu, že jest to také nedemokratické. Jestliže jsme založili republiku, jak se to zejména měšťanskými stranami z oficielních kruhů prohlašuje, jako stát demokratický, spočívající na zdravých základech svého lidu, pak musíme především dbáti toho, aby ten lid, který skutečně tvoří základ naší republiky, osvobozen byl od zbytečných balastů a aby se braly zdroje pro státní příjmy tam, kde skutečně zjevny jsou, to jest u vrstev majetných, u velkého majetku, který dosud zdanění poměrnému nepodléhá. Avšak ani daně, jichž vládní osnovy projednávány právě v rozpočtovém výboru, totiž daň z obohacení a osobní daň z příjmů, nevyhovují těm intencím, podle kterých by se měli říditi demokraté přesvědčením.
Pánové, není třeba zde uváděti podrobnosti, ale k vůli charakteristice musím přece uvésti několik zvláštních partií z vládní osnovy, která prošla čistě strojově v rozpočtovém výboru. Poněvadž většina vždy jest připravena, jsou všechny pozměňovací návrhy až na určité výjimky vždycky zamítány, takže fakticky musíme říci, že kdybychom přišli s těmi nejlepšími návrhy s naší strany vypracovanými, považuje se to za věc, kterou předkládá oposice a musí býti jako taková umlčena.
Tedy k této dani nepřicházíme my se zvláštními resolučními návrhy. Čtu zde v závěru několik resolucí. Resoluce první se dovolává toho, že jest třeba, aby vzhledem k této dani, která zatěžuje nemajetné vrstvy, se také stát postaral o vrstvy, které trpí dnešními sociálními poměry, o vrstvy, o které není postaráno v době staroby a invalidity pracovní. Myslí se tím určitá dávka, která by byla preliminována, zařadí se do rozpočtu 100 mil. ve prospěch starobního pojištění. Považuji takovou resoluci za resoluci čistě papírovou. Zde se totiž mluví pouze, aby do rozpočtu na rok 1922 vláda zařadila 100 mil. Kč.
Takových resolucí my odhlasujeme v každém zasedání celé tucty, na to nikdo nedbá, ty padnou klidně do koše. A uvidíte, panové, příští rok, bude-li v rozpočtu státním zařazena položka, která by byla věnována k účelům starobním a pojišťovacím, zda si potom budeme moci vzpomenouti na ten den, kdy jsme zde byli svědky odhlasování největších břemen daňových na obyvatelstvo Československé republiky. To je jedna věc.
Podle § 1 jde však také o uvalení daně kromě na všechny předměty ostatní a výkony pracovní i na předměty z vlastních podniků pro domácnost a pro zaměstnance podnikatelovy. Do domácnosti se při tom počítají osoby služebné a čeleď. Tedy když majitel podniku, krejčovský mistr, dá kus staré látky nebo kalhoty svému tovaryši, podléhá to dani z převodu statků. Jestliže se jedná o dar nějaký ve formě příbuzenské sympatie od nějakého živnostníka příbuznému, je to podrobeno dani, poněvadž zde stojí výslovně: Takovéto předměty podléhají dani z převodu statků.
Ale je to velice zajímavé: Na jedné straně velice úzkostlivě se chce státní pokladna plniti daněmi z těch nepatrných předmětů daně z převodů, které se dávají v těch maličkých domácnostech, tam, kde je to patriarchální zvyk a stejně na druhé straně staráme se také o zdanění kulturních podniků a dani podléhají podle tohoto zákona také osoby, které se zabývají vyučováním hudby, jazykům, různé vychovávací ústavy. Kdyby si někdo představil Berlitzovu školu a nebo veliké ústavy světové čistě kapitalisticky vedené, snad by to chválil, ale zde běží o ubohé proletáře, kteří vykonávají práci výchovnou a kulturní, učí cizím jazykům, vyučují hře na housle, na piano. Ubohé děvče, konservatoristka, bude musiti platiti daň z pracovních výkonů, poněvadž musí hledati výživu ve vyučování hře na klavír a musí z té její dřiny něco stát míti za každou cenu. Je to naprosto nekulturní zpátečnické počínání a bylo by nutno proti němu vystoupiti nejen nám, nýbrž všem pokrokovým stranám velmi resolutně. Za to však, vážení pánové, co na jedné straně se šikanují, pronásledují a dohánějí k zdanění osoby skutečně sociálně špatně postavené, pravé proletářské živly, na druhé straně od daně jsou osvobozeny dobrovolné dražební prodeje mezi dědici k rozdělení dědictví. Když má někdo dědictví 100.000 K, nemluvím o dani dědické, - ta jest v proudu toto rozdělení mezi dědice nepodléhá dani z převodu, ačkoliv je to vlastně převod par excellence. Když já dávám někomu druhému něco v penězích, když mám toho tolik na zbyt, že to mohu darovati, mohu dát z toho určitý poplatek státu a může se z toho zaplatiti poplatek ve formě určité daně. Je to zde však výlovně uvedeno jako zproštění. Dále však také dodávky drahých kovů a jich směsí k ražení peněz za podmínek, které jsou stanoveny nařízením.
Dále - a to je nejzajímavější - pohleďme na obor kapitalistický po stránce kapitálové nejvyhráněnější, to jest bankovnictví. Bankovnictví dnes znamená velmoc. O tom se poučili kolegové zaměstnaní v bankách, kteří neznali ještě jednak svého vlastního třídního postavení ani nebyli třídně vědomi, neznali také druhou stranu a způsob, jakým by bylo možno potřít tuhle hydru a bestii kapitalistickou, která se skrývá za tak zvanými velkobankami českými i německými. Tyto banky, převádějíce celé miliardy (Posl. dr. Juriga: České, německé i židovské!) Připouštím, bez rozdílu národnostní příslušnosti a konfesse, to je docela jedno. V otázkách hospodářských se najdou vždycky křesťané, katolíci, židé, mohamedáni jako Češi, Němci, Turci a všichni ostatní. Úlevy jsou poskytovány úvěrům a převodům peněžních pohledávek, zvláště směnek a cheků peněžním vkladům všeho druhu a převodům cenných papírů. Cenné papíry má zajisté každý proletář, dělník z Ringhoferky, nebo Českomoravské a proto v tomto případě bude osvobozen od placení daně! Potom převody podílů společenských, tuzemských i cizozemských zákonných platidel kovových i papírových. Co na jedné straně vidíte, co je hmatatelné, hrubé, materielní, řekněme kus slaniny nebo pytel brambor nebo, řekněme, kalhoty a kabát, to se zdaní, ale co má formu kapitalisticky nejvyspělejší - bankovní poukázka, chek, směnka - to je sacrosanctum, to jest nedotknutelné. Zde vidíme právě svatost soukromého vlastnictví dokumentovanou i tímto zákonem, poněvadž ze zdanění převodu statků jsou tyto převody vyjmuty.
Vážení pánové, nehledě k velikému zatížení vrstev dělnických, jest zde několik odstavců, o kterých budou jistě někteří kolegové mluviti, které se týkají výslovně t. zv. středního stavu. Zejména mám na mysli živnostníky a úředníky. Pokud jde o živnostníky, v § 17 se praví:
"Nepodá-li podnikatel" - tedy malý živnostník, malý obchodník - "přiznání daňové nejpozději do 14 dnů po uplynutí lhůty podle odstavce 1 až 5. zvýší se mu celková daň o 5%." Budoucně tedy je nucen každý živnostník vésti pořádně své účty a držeti si svého sekretáře pro tento druh daně, aby nezapomněl dodržeti lhůtu, poněvadž přijde berní exekutor a navalí mu 5% pokuty z prodlení. Jde také o úředníky, o kterých jsem se již zmínil, a při tom již jsem uvedl velký boj bankovního úřednictva. Vážení pánové, v této době, kdy se dělníkům snižují mzdy, kde jsou dělníci en masse propouštěni z továren - jděte se podívati na Smíchov, Kopřivnice a Štramberk, tam po celých stovkách se restringuje počet dělnictva v té době zaměstnavatelé užívají, poněvadž jejich postavení vůči dělníkům a úředníkům jest ji m jasné, slova "stabilisace platů" Jak si to kdo představuje? To znamená snížení platů, tedy v každém případě pohoršení materielních a sociálních poměrů vzhledem k minulosti. V této době, kdy se projednává otázka daní nepřímých a této nejhorší daně, daně z převodů statků a pracovních výkonů současně, žijeme v době velké nezaměstnanosti, velkého hnutí proti zaměstnancům, v této době přichází také stát, aby přišel také na své útraty, a ne na útraty těch, kteří fakticky jsou neschopni k dalším obětem a kteří přinesli obětí dosti. Bylo by dobré, aby k těmto obětem projevily ochotu živly, které takové daně nebo podobné mohly by dobře snésti. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Byla tady také námitka, proč vy se vyslovujete proti dani z převodu statků? Vždyť vlastně výnos této daně má býti věnován sanaci obecních financí. Připouštím a mohu prohlásiti s tohoto místa, že nám záleží na ozdravění našich samosprávných korporací, ale na ozdravění od protekčního živlu, od špatného hospodářství, od zbyrokratisování našich obcí, okresů a zemí a současně uvádíme na přetřes otázku: Má to jíti zase na útraty těch nejubožejších, těch nejsproletarisovanějších lidí, nemohou pro obce v nejširším slova smyslu pro všecky samosprávné korporace svoji povinnost vykonati, kteří ještě dnes mohou se holedbati velmi dobrým postavením sociálním? Bylo uvedeno při jiné předloze - a my jich nemáme mnoho - samým ministerstvem financí v jeho původní důvodové zprávě, že v době válečné a poválečné vzrostl na sta a tisíce počet milionářů, majících ne miliony získané válkou a svojí spekulací jako jmění, nýbrž majících miliony jako roční příjem. Předloha o příjmových sazbách sahá až do 13 milionů korun. Vážení pánové! Není toto tedy pramen příjmů? Není možno sáhnouti na sta a miliony, poněvadž na slušný občanský život není zapotřebí, aby bylo najednou několik milionů, stačí, když má tolik, aby mohl býti slušně živ? Normu, měřítko, to bychom snadno našli.
Právě z důvodů, které jsem uvedl,
z důvodů sociálních, hospodářských, politických a ekonomických,
ale hlavně z důvodů našeho proletářského programu, který zní,
že má býti založen budget, státní rovnováha na přímém zdanění
všech bohatých lidí, z těch důvodů se stavím proti předloze a
budeme všichni proti předloze o převodu statků a pracovních
výkonů hlasovati. (Potlesk komunistických poslanců.)