Mám ještě povinnost říci, že nejen ve střední Evropě našlo naše stanovisko úplného pochopení, nýbrž oprávnění toho a odůvodněnost byla oceněna nade vší pochybnost také v tisku francouzských socialistů. Byli jsme povděčni zejména ústřednímu orgánu francouzské socialistické strany "Populaire", jenž po celou dobu konfliktu s maďarskou reakcí stál věrně po našem boku, (Výborně!) a to v prostředí, jehož kolísavost svedla právě Habsburka k jeho kroku. Nezapomeneme francouzským soudruhům nikdy toho, poněvadž jejich stanovisko jistě valně přispělo k tomu, aby věc naše na západě zvítězila. (Výborně! Potlesk.)
Bylo zde uváděno při kritice postupu našeho, resp. vlády Československé republiky, že nebylo věcí našeho státu, aby v této záležitosti zasáhl iniciativně. Bylo zde mluveno o tom, že mobilisace byla zbytečná, nebo že byla prostředkem nevhodným. Dovolte mi, abych řekl několika slovy, že my jsme si byli vědomi toho, že západní velmoci mají silné monarchistické elementy. Není přece žádným tajemstvím, že i Karel Habsburský měl své mnohé a četné přátele na západě, a my jsme také viděli - jak je to i v řeči p. ministerského předsedy konstatováno - že nebylo v této věci na západě dostatečné rozhodnosti a že tedy můžeme říci: Iniciativní naše zasáhnutí zde jistě přispělo k vyjasnění stanovisek a k řešení těch věcí tak, jak se později stalo. Pan předešlý řečník uvedl, co říkal ministerský předseda maďarský krátce po návratu Karlově, a dovozoval z toho, že bylo zbytečně mobilisovat. Dnes je přece notoricky známo, že pan Bethlen, potomek rodiny, proslulé v dějinách uherských svou věrolomností a bezcharakterností, že pan min. předseda Bethlen ještě v samý předvečer návratu Karla Habsburského promluvil velmi monarchistickou a karlistickou řeč. Je o tom také jistá zmínka v prohlášení p. ministerského předsedy a jestliže jsme slyšeli potom mluvit něco z Maďarska, co bylo posíláno po drátě do ostatního světa, nemohli jsme být tak naivní, abychom se řídili tím, co maďarští činitelé říkali, nýbrž musili jsme se řídit tím, jak věci jsou, co se v Maďarsku dělá, jaké jsou tam události. (Tak jest!)
Jestliže je zde názor, že mobilisace byla zbytečná v době, kdy Karel a Zita byli už chyceni, je dnes přece každému známo, i pan předešlý řečník o tom mluvil, že neslo nám jen o to, aby Karel a Zita byli z Maďarska vyvezeni, že nám šlo o zbavení celého rodu habsburského trůnu. Tedy nám nemohlo stačit to, co s počátku - já nevím podnes ještě, zdali máme jasný obraz o tom - co s počátku vypadalo velmi operetně a velmi uměle, co se odehrálo při těch bojích před Budapeští, i při tom zatýkání, i při tom odvážení Karla a Zity. Stanovisko, které pan předešlý řečník zde vyložil o zbytečnosti mobilisace, to stanovisko jsme my, pánové a dámy, sdíleli také, ale sdíleli jsme je o Velikonocích letošního roku, když Karel Habsburk se po prvé vrátil do Maďarska. Tenkrát nás však události poučily, že na Habsburka nestačí jenom to, když musí sebrati svoje zavazadla a jíti z Uher pryč, nýbrž že je ochoten tyto svoje pokusy opakovati, a to nám bylo pobídkou, že jsme viděli nutnost sáhnouti k prostředku rychlejšímu, rozumnějšímu a silnějšímu, abychom jednou pro vždy to odbyli, a to se stalo nejenom k radosti našich, ale i k radosti německých občanů u nás a k radosti velké části občanstva v sousední Rakouské republice. (Výborně!)
Snad zde bude mluveno o tom, že jsme nedosáhli snad všeho toho, co by v zájmu demokracie a k nápravě poměrů v Maďarsku bylo třeba. My, pánové, víme, že k nápravě poměrů v Maďarsku a k úplnému zabezpečení republiky bylo by jistě třeba, aby byl vedle Karla Habsburka odešel, anebo zmizel, z Maďarska také ten strašlivý režim Horthyho. Ale my nejsme zde jistě proto, abychom mluvili o věcech, které jsou mezi námi jasny. Dnes nebude jistě zde vážného politika, který by chtěl popírati, že nebylo jak v našich silách, tak v silách celé středoevropské demokracie, aby dovedla Horthyho režim v Maďarsku zlomiti. My jsme nemohli a neměli možnost do krajností tyto věci hnáti, a my jsme také nemohli v tomto směru prosaditi, co bychom si byli přáli ne tak v zájmu svém, ale zejména v zájmu ubohého maďarského národa, který pod režimem, vyvolaným reakcí proti nezdařenému bolševickému převratu, strašlivě trpí. My jsme slyšeli velice zoufalé hlasy z rad příslušníků maďarského národa o tom, jak to tam dnes vypadá. My známe zprávy mezinárodního úřadu práce, jeho komise, kterou do Maďarska vyslal na studium tamějších poměrů. Poměry dnešní v Maďarsku jsou skutečnou skvrnou na evropské civilisaci, jsou hanbou vzdělaného světa. My jsme odhodláni jako příslušníci dělnické třídy v tomto státě poskytnouti maďarskému lidu všechnu pomoc, kterou mu poskytnouti můžeme, aby tento strašlivý režim Horthyho v Maďarsku byl zlomen a můžeme říci, že v tomto prostředí, v tomto okamžiku nebylo v našich silách, abychom mohli zasáhnouti do vnitrních poměrů Maďarska a dovedli je zlomiti. Vidíme dnes v Evropě takových hnízd reakcionářských, jako je Maďarsko, celou radu, a nám jsou jenom důkazem, že právě tam, kde dělnictvo dalo se strhnouti k nerozvážným činům, k nerozvážným revolučním pokusům, nyní nejčernější reakce slaví své triumfy. Jestliže dnes vidíme poměry v těchto zemích a jestliže dnes vidíme před sebou obraz uplynulých 3 let vnitrních bojů v sousedním Německu, pak můžeme říci, že nescházelo v těchto státech na skupinách a i na odvážlivých jednotlivcích, kteří se pokoušeli uvésti ve skutečnost to, co bylo vírou velmi mnohých revolucionářů socialistů do války a po válce a kteří se domnívali, že udeřila hodina, aby náhlým převratem nastolen byl rád sociální. Pánové, dnes vidíme, že tyto pokusy končí nejčernější reakcí, a my doufáme, že tou dobou, kdy dnes jsme slyšeli z úst pana min. předsedy jakýsi epitaf nad rodem habsbursko-lotrinským, dnes, kdy končíme tuto episodu, která snad, doufejme, je poslední z episod, jež po světové válce ve středu Evropy vyvolaly krveprolití a neklid, že končíme periodu v Evropě, která byla význačna nezdařenými, zoufalými, revolučními pokusy z kruhů socialistických revolucionářů, které koncily nezdarem. Doufejme, že vstupujeme do období klidného vývoje v budoucnosti a že snad nebudeme nadále prožívati hodiny úzkosti, nepokoje a že se budeme moci věnovati klidně tě práci, po které toužíme, práci v klidu a míru na vybudování nových společenských řádů a na zdokonalení státní organisace ve prospěch pracujícího lidu.
Pan min. předseda ve své řeči promluvil o některých věcech domácích v souvislosti s učiněnými politickými a vojenskými opatřeními. Z toho, co bylo rečeno, je viděti, že není nevůle u vlády doznati, že se určité přehmaty v této době staly. Víme dobře, že i nejlepší vůle členů vlády někde naráží na nepochopení u těch, kdo tuto vůli mají prováděti, že jako u nás i jinde všude naráží demokracie na svém postupu na staré byrokratické přežitky a chceme věřiti, že celá rada těch nedopatření, těch přehmatů, jež se staly a stávají jsou zaviněna zejména přehmaty úřadů podřízených a že nikoli tedy z vůle těch, jimž osud státu je svěřen. Při této příležitosti bych vyslovil uspokojení nad tím, že byla dána určitá prohlášení při několika příležitostech p. min. předsedou dr. Benešem, že bude zejména čeleno proti různým zlořádům, které se objevovaly v konfiskační praxi. Ta konfiskační praxe u nás nabývala mnohdy tvárnosti, že skutečně jsme nevěděli, kdy tyto přehmaty nabudou rozměrů takových, jakých jsme zažívali za nejhorších dob konfiskační persekuce v Rakousku v dobách světově války. Jestliže v tomto směru si přejeme a očekáváme nápravu, pak bych si dovolil, pánové a dámy, v souvislosti s tím poukázati ještě k jedné věci, která také souvisí se svobodou tisku u nás a které dosud byla věnována, pokud jest mně známo, i ve vládních kruzích velmi malá pozornost. U nás svobodu tisku neomezují jen byrokraté, kteří konfiskují, nýbrž svobodu tisku omezuje také papírnický kartel. Drahota papíru, která znemožňuje dnes dělníkovi, aby si koupil časopis, aby si koupil knihu, která omezuje studenty a podlamuje jejich práci, jest jistě zjev, který znamená těžké kulturní škody, který znamená značné podvázání tisku u nás. Ceny papíru jsou dnes, i když srovnáváme cenu před válkou a počítáme s drahotou, která vyrostla za války ve všech rozměrech, nepřiměřeně vysoké a mám pevně přesvědčení, že máme co činiti se spekulací a lichvou, která by měla býti kruhy vládními vymýtěna. Dovoluji si na tyto věci upozorniti činitele vládní.
Slyšíme, pánově a dámy, v souvislosti s událostmi posledními, které znovu rozvinuly všecky ty poválečné otázky Evropy, velmi mnoho kritik mírového díla, slyšeli jsme velmi mnoho kritik toho, jak to dnes v Evropě vypadá. Myslím, že mezi socialisty nebude sporu v názorech o tom, že doba, ve které dnes žijeme, dala by se charakterisovat jako nové období světové války, že válka světová na bojištích i s těmi dozvuky a mírovými smlouvami a různými výstřelky, které máme právě za sebou, nalézá svého pokračování nyní v těžké válce hospodářské, jež se vyznačuje krisemi v průmyslu a jež se vyznačuje také těžkým zápasem dělnictva o zachování těch vymožeností, kterých v prvních obdobích po světové válce dosáhlo.
My máme dnes k očekávání, že Československý stát také bude zasažen tou těžkou krisí hospodářskou, která právě světem jde. My již dnes vlastně z velké části důsledky tyto pociťujeme a my si nezapíráme, že postavení naše zde ve střední Evropě jako státu, který je převážně průmyslový, bude v této světové krisi velmi obtížně a že budeme musiti napínati všechny své schopnosti a síly k tomu, abychom v té těžké zkoušce, která na evropské lidstvo přichází, obstáli.
Myslím, že vstupujeme do období, kdy vítězové ze světové války, zejména nyní, když dokončili provedení mírových smluv, budou také nyní více ještě než dosud věnovati pozornost svou tomu, aby vítězství svých zbraní vtělili také do vítězného pochodu svého hospodářství národního. K tomu je jistě požene těžká krise průmyslová, která řádí ve Francii a Americe, a my jistě nejsme z těch, kteří se stanoviska našeho sociálně demokratického bychom cekali od států velikých, od velmocí nějakou sentimentalitu vůči našemu národně-hospodářskému životu. My víme, že ty vítězně státy ve snaze ovládati světově trhy a hospodářsky využít vítězství svých zbraní, půjdou svou cestou. V tomto směru nás očekává doba, která pro nás může býti velmi těžká a pro naše hospodářství snad osudná.
Ale i na to musíme býti připraveni a vědomi si býti toho, že doba nynější stále ještě není urovnána, že válka světová nedá se jen tak se svými důsledky shladiti se světa a že v tomto směru bude na nás, abychom ukázali, že v této těžké zkoušce, kteréž jdeme vstříc, jsme dosti zralými a schopnými zmírniti, po případě omeziti následky té těžké průmyslové krise a těch velikých zápasů o odbytiště, ve kterých už vlastně stojíme.
První řečník v této rozpočtové debatě, pan kol. dr. Spina, promluvil zde řeč, která jistě zaujala mnohými tony smírlivosti a která byla zajímavá také proto, že mluvil s jistým zadostiučiněním, jak německé obyvatelstvo v tomto státě vykonalo vůči republice v hodině mobilisace svoji povinnost. Ale v řeči pana kol. Spiny čteme větu, že nechápeme pocit bezmezně urážky a rozhořčení, v jakém žijí Němci v Československé republice od říjnového převratu. (Posl. Koudelka: Kdo je urazil?)
Já chci právě mluviti o tom, co zde pan kol. Spina ve své řeči prohodil a s čímž se zde setkáváme od té doby, co páni zástupci německých stran vstoupili na půdu tohoto shromáždění po volbách loňského roku.
My máme povinnost dívati se na věci objektivně, zejména my, jako sociální demokraté, a působiti k tomu, aby v tomto státě nebyla politika naše směrující k řešení otázek sociálních paralysována národnostními spory, aby nebyla paralysována jimi již proto, že by zde národnostní spory byly nebo aby nebyla jimi paralysována proto, že by snad některé strany, ať s toho či onoho tábora pokoušely se o to, vyvoláváním národnostních sporů zatlačovati otázky sociální.
Ale, pánové, máme také povinnost - právě proto, že nám zde jde o zabránění rozpoutání bojů národnostních v tomto státě - říci jednou několik slov o tom pocitu bezmezné urážky a rozhořčení, v jakém žijí občané němečtí u nás od převratu. Leží přede mnou knížka, která vyšla před několika týdny a psal ji jeden z velmi vážených politiků německého národa v našem státě, pan dr. Robert Freissler, bývalý poslanec na říšské radě a po převratu předseda vlády Sudetenlandu. V této knížce, - kterou bych doporučoval zejména pánům z německého tábora, aby si ji dobře pročetli a aby se z ní o mnohém poučili - nalézáme velmi mnoho vzpomínek a vztahů k americkému presidentu Wilsonovi. Také zde pan dr. Freissler, když byl vylíčil celý nezdar pokusu o vytvoření samostatného státu německého z části území naší republiky, když vylíčil, jak celá věc skončila, přichází k názorům, které vyjadřuje slovy Wilsonovými z jeho Knihy o státě. A toto vylíčení první historické studie o politice Němců v Čechách po převratu říjnovém vrcholí v tato Wilsonova slova: "V politice nesmí se dělati nic radikálního. Nelze nikdy vytvořiti v politice trvalých hodnot, jestliže se nebéře ohled na pomalý a povlovný vývoj, na pečlivé přizpůsobení se organickému vývoji. Skoky se nedokáže ničeho."
Já bych vítal, jestliže němečtí politikové u nás, zejména po stránce národnostní, chtěli by se říditi touto zásadou a chci právě poukázati na to, že zde takové skoky, a to skoky velmi nepředložené dělány byly. Pánově, zde se nám vytýká, že československý národ po říjnovém převratu vytvořil Národní shromáždění jedině z českých stran, že zde hospodařil bez příslušníků německého národa a budoval tento stát.
Dovolte mně, který jsem brzy po převratu volal v novinách po tom, aby němečtí občané byli do našeho revolučního Národního shromáždění přizváni, abych dnes, kdy máme před sebou po prvě souvislý obraz pokusů o vytvoření samostatného státu z části území naší republiky, o této věci řekl několik slov. My jsme viděli, že dr. Freissler ve své knize zcela otevřeně přiznává, že němečtí občané v Rakousku na sklonu světově války vůbec nebyli na události, jež přišly, připraveni. Když líčí zmatky a nálady, které pronikly na počátku října 1918, přiznává to těmito slovy: "V kruzích německého obyvatelstva zavládlo nesmírné zmatení, bezplánovitost a deprese. Jedni byli úplně apatičtí a vystrašení, druzí uvažovali o připojení těch či oněch provincií k některé části německé říše." Pánové, konstatuji proti tomu, že v těch dobách, kdy mezi našimi německými spoluobčany - a dr. Freissler zde se snaží vystihnouti objektivně náladu a myšlenky všech stran - že v té době v naší české politice bylo již naprosto jasno, že nebylo ani jediného procenta našeho národa, zejména počátkem října, který by již nevěděl, co má dělati. Nedávno, když došlo k půtkám mezi táborem něm. soc. demokracie a mezi stranami parlamentního německého svazu ve věci mobilisace a příprav válečných, četli jsme v listech výtku a připomínku, že ještě v říjnu 1918 pánové z německé strany a mezi nimi snad i mnozí z těch, kteří zde dnes mluví velmi demokratické, pokrokové a mírumilovně řeči, vysílali adresu k trůnu císaře Karla, v níž ho vyzývali, aby vydržel ve válce a aby válku vedl až do naprostého rozhodnutí vítězných zbraní. Dr. Freissler také lící ve své knize jednu audienci, která ještě v říjnu se konala a které se zúčastnili němečtí politikové, a sám konstatuje, že v jednání byla zjevna naprostá bezplánovitost. Pokud se týče tehdejších pokusů o vytvoření nějakého samostatného státu z části našeho území, věc ta tehdy byla projektována tak - a tak se na konec utvářila, - že mělo býti území Rakouské republiky složeno z těch zemí, ze kterých je utvořeno dnes, k tomu mělo býti přičleněno území severních Čech, Slezska, severní Moravy, části Moravy jižní i Šumavy, tedy území zeměpisně naprosto nesouvislá. Vidíme ze spisku, o kterém jsem se zmínil, že zde již tenkráte nebylo mezi německými stranami jednoty, ba mnozí viděli, že nebylo důvodů pro možnost života takového státního útvaru, a že také v otázce připojení k Německu Rakouska i z části Čech nebylo svornosti, že zejména kruhy bankovní a průmyslové pro připojení k Německu nadšeny nebyly. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
Uvádím to proto, že je zajímavo, jak věci na konec byly likvidovány. Zmínil jsem se prve, že nám bylo vytýkáno, že jsme sami pracovali bez příslušníků národa německého. Ale my byli odříznuti od spojení s Vídní i s našimi německými spoluobčany a neměli jsme možnosti detailně, podrobně sledovati věci, jak dnes máme jejich obraz jasně před sebou. Konstatuji, že teprve 24. září 1919 byli členové vlády těchto území, v nichž byla také území naší Československé republiky, zproštění ve Vídni ve slavnostní schůzi rakouského Národního shromáždění svého slibu věrnosti a že teprve 24. září byla vlastně tato věc likvidována. Do 24. září existovala zde separátní vláda a nebylo tedy možno počítati s nějakou účastí a bylo jisto, že bychom bývali byli došli odmítnutí. Dnes se vykládá věc tak, že tehdy krátce po 28. říjnu přijel zemřelý posl. Seliger do Prahy, že žádal vyjednávání a že byl odmítnut jedním z pánů Národního výboru slovy, že s rebely se prý nevyjednává. Ale když dnes vidíme tu věc před sebou, pak je zjevno, že bychom byli tenkráte sváděli naše německé spoluobčany bez rozdílu stran k něčemu, co by se krylo s běžným pojmem velezrady, viděli jsme také, že bychom byli od nich chtěli něco nemožného.
Je třeba tedy tyto věci míti na mysli, když se dnes o tom stále mluví a je třeba si říci, že to, co dnes je zdůrazňováno, že naši němečtí spoluobčané chtějí na půdě tohoto státu snad spolupracovati, stalo se skutečností teprve za rok po převratu, že teprve v říjnu celá věc byla likvidována. Dr. Freissler po těchto zkušenostech a po vylíčení těchto věcí dochází k názoru, na který upozorňuji zejména pány z německé strany zde v parlamentě, že myšlenka národní jako jediný činitel státotvorný je ve světě vždy méně uznávána. Vidíte, že vývoj Evropy jde svou cestou a že by bylo pošetilou politikou, kdyby 3 1/2 milionu Němců v tomto státě chtělo se přimknouti na tuto ideu, se kterou do našeho Národního shromáždění vstupovali. Bylo by žádoucno, abychom našli rozumnější a modernější pojímání celé věci. V tomto směru ukazuje celý vývoj, že německá politika, politika německých občanů, kteří jsou příslušníky našeho státu, byla uvedena po 28. říjnu na falešnou kolej, a to buď vědomě, nebo se zde jednalo o věc národní cti, o gesto před dějinami, jehož praktický výsledek nějaký nikdo necekal.
Čteme zde v této bilanci pokusu o vytvoření samostatného státu německého v území naší republiky velmi mnoho odvolávání se na Wilsona a čteme velmi trpké nářky nad tím, že myšlenky Wilsonovy, které on na sklonku světové války hlásal a se kterými Amerika válku rozhodla, nebyly splněny. Je to jistě osud, který velká myšlenka Wilsonova ve světě si nezasloužila, ale ukazuje se skutečnost, že věci jsou silnější, než dobrá vůle Wilsonova a že prostě vítězové šli svou cestou a upravovali poměry na mírové konferenci jinak, než si to Wilson, který později byl odstoupil, představoval. To jsou otázky, které by zajisté zasluhovaly, aby o nich naši němečtí krajané bedlivě uvažovali a já bych si proto přál, abychom dnes, kdy doba říjnového převratu i všechny ty ostatní věci jsou již dávno za námi a když můžeme říci, že jsme po likvidaci snad toho posledního nebezpečí v našem sousedství, že můžeme doufati, že jdeme vstříc době klidnější, přece bychom měli se dívati na události, které jsou za námi, z jakéhosi dějinného odstupu a mohli bychom si jen práti, aby tento názor pronikal do rad našich německých spoluobčanů. Pak nebudou pociťovati, že jsou v našem státě ponižováni nebo uráženi, ale budou viděti, že v tomto státě budou dobře a spokojeně žíti, ale že to nezávisí jen od nás, kteří máme dobrou vůli, abychom stát od národnostních sporů a jich důsledků ochránili, nýbrž že to záleží od nich, aby pracovali na půdě tohoto státu, aby umožnili, by v českém národě byla připravena rozmyslně doba soužití, aby tak poslouženo bylo oběma národům tohoto státu i v budoucnosti.
Pokud se týče otázek státního
hospodářství a rozpočtu, k radě otázek, které máme na mysli co
zástupcové dělnictva, je přihlášena k debatě o rozpočtu rada řečníků
mého klubu, pročež omezuji se na to, co jsem prohlásil. Prosím,
abyste v tomto směru uvažovali o věcech dalších v tom vědomí,
že vstupujeme pravděpodobně do období klidného vývoje evropského,
kde nebudeme dále ohrožováni a znepokojováni válečnými krisemi,
ale současně že jdeme vstříc období velkých a těžkých hospodářských
bojů, na které rovněž musíme být připraveni a které v zájmu obou
národů lépe přestojíme, budeme-li pracovat společně na odstranění
překážek a následků poválečných poměrů, které by snad na nás mohly
společně dolehnout. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluj i slovo dalšímu řečníku posl. Witichovi.
Posl. Wittich (německy): Dámy a pánové! Pan ministerský předseda zdůraznil ve své řeči výmluvnými slovy činy vlády, jež vyzněly tím, že Habsburk byl zahnán a že především maďarská sněmovna přijala zákon, ve kterém bylo vysloveno, že v budoucnosti nemůže žádný Habsburk nastoupiti na maďarský trůn. Zda však tím, že Maďarsko zbavilo posledního rakouského císaře trůnu, uskutečňují se zároveň ony předpoklady, od nichž si pan ministerský předseda tak optimisticky slibuje konečný triumf demokracie v Evropě, o tom nemohu sdíleti optimismu pana ministerského předsedy, a to z toho prostého důvodu nikoliv, protože, pokud bude míti v Maďarsku nadvládu aristokracie, nejsou ani v Maďarsku předpoklady pro demokratický vývoj. Následek toho jest, že ono nebezpečí, pro které byla nutnou mobilisace vojska Československé republiky, trvá i nadále. A myslím, že dějiny se zde opakují: Je jistě známo, že v roce 1848 byli to utlačení národově, kteří již chtěli zahnati Habsburka k čertu, a tentokráte to byl car, jenž poslal svá vojska do Maďarska, a tam hnal před sebou bojovníky za svobodu, ty revoluční hrdiny, a řekl k císaři Františku Josefovi: "Opětně Ti kladu Maďarsko k nohám." A vidíme, že nyní jest to Dohoda, jež Maďarsko položila k nohám reakci. Chceme-li však my v Československé republice mluviti o demokracii, totiž o demokracii některého jiného státu, a chceme-li býti průkopníky demokracie ve str. Evropě, pak musíme zavésti demokracii v prvé radě ve svém státě a na území, na kterém se nacházíme, a musíme přísně dozírati na to, aby nikdo neotřásal demokratickými zařízeními, základními zásadami demokracie, na kterýchžto sloupech je prý vybudován stát, aby nikdo těmi sloupy neotřásal. A tu chci se zřetelem na pokročilou dobu jen zcela krátce srovnati vývody pana ministerského předsedy, jež obsaženy jsou v bodu 9. jeho reci, poněkud s opravdovými skutečnostmi, se skutečnými případy na Slovensku, a tím chceme dostati obraz, zda pan ministerský předseda byl správně informován, když vše to vyslovil a podepsal, co tu stojí, či zda byl uveden v omyl.
O poměrech na Slovensku praví pan ministerský předseda: "Vládě byly předloženy stížnosti na některá opatření na Slovensku. Na radu intervencí měl jsem sám příležitost odpověděti. Nesmí se zapomínati, že Slovensko bylo událostmi nejvíce ohroženo a že tudíž tam bylo třeba postupovati s největší opatrností." Dále upozorňuje pan ministerský předseda na to, "že na Slovensku nebylo ještě na podobná opatření, zvláště v ohledu politickém, obyvatelstvo připraveno". Jaká vlastně politická opatření jsou zde míněna, o tom pan ministerský předseda své mínění zamlčuje. Dále pravil: "Jednotlivci ve smyslu pro právo a pro legalitu nevychovaní podléhají za těchto okolností nesvědomité agitaci, dopouštějí se věcí, které s legalitou se nesrovnávají. Proti podobným elementům bylo nutno vystoupit přísně a podle zákona." (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Nuže, dámy a pánové, od mobilisace staly se v Bratislavě tyto věci: Nejdříve byl bez jakékoli příčiny jistý pomník zcela brutálně demolován, aniž k tomu byl jakýkoli důvod. A tento pomník nedemolovaly destruktivní živly, nýbrž učinili to živlové státotvorní. Vím o tom, že v Bratislavě na ministerstvu konala se schůze, které zúčastnili se vynikající činitelé státu a ti se usnesli, aby pomník byl rozbořen. Myslím, pánové, že zde je obžaloba pana ministerského předsedy úplně neoprávněná a neodůvodněná, praví-li, že protizákonně jednající lidé a takoví, kterým nedostalo se patřičného politického vzdělání, to byli, kteří mohli snadno padnouti za oběť protizákonně agitaci a že tím jeví se jistá přísná opatření odůvodněnými v ostatních okrscích. Zde to nebyli domácí, nebyli to tak zvaní usedlíci bratislavští, kteří to učinili, nýbrž představitelé československého státu, kteří vydali heslo, aby pomník, dílo jednoho Bratislavana, byl nejvandalštějším způsobem rozbořen. A jakým způsobem? Přišlo se v plně výzbroji s erárními nákladními automobily, na nichž naloženy byly žebříky, sochory, kladiva, sekery, provazy atd., a prostě se bouralo. Plné čtyři hodiny pracovali tito demolující živlové, policii nebylo viděti, protože policie měla rozkaz, aby se držela daleko od místa činu. Také magistrát obdržel pokyn s vyššího místa, aby se o té věci nevyslovoval, ježto prý je to věcí vlády. Lituji, že pan ministr pro Slovensko Mičura není přítomen, neboť by mne zajímalo dáti mu příležitost, aby se o této otázce vyjádřil.
Dále byl pomník Petöfiho, jak se říká na všeobecné přání určité části obyvatelstva, snesen a znovu na odlehlém místě postaven. Myslím tedy, pánové, možno-li již u Marie Terezie, snad z mravních důvodů, nalézti příčinu pro stržení, není nikterak důvod u Alexandra Petöfiho, aby se proti jeho pomníku nějak nepřátelsky vystupovalo. Předně Petöfi byl revolučním bojovníkem, byl básníkem svobody, jakých je málo v dějinách. A dále je synem slovenské dělnice, jeho otec byl Srb. Nebylo tedy úplně žádného důvodu. A staly-li se přece takové věci, pak, pánové, musíte nahlédnouti a přijíti k přesvědčení, že na Slovensku je cosi shnilého, že tam něco není v pořádku a já vyzývám zde před tímto shromážděním českou inteligenci, aby promluvila své slovo, aby na Slovensku zavládl jiný duch a aby konec konců Slovensko nepokleslo na jakousi Makedonii, aby se nestalo předmětem vykořisťování lichvářů a korumpovaných živlů, nýbrž aby skutečně bylo tím, co o něm praví československá politika, vlastí milionů lidí, které revoluce skutečně osvobodila. Nějakého osvobození nepociťuje však pracující lid, slovenský lid v to počítaje, do dnešního dne naprosto.
Další důležitou kapitolou jsou také případy vypovězení. Pod titulem zmírnění nezaměstnanosti - to je však nepravda - bylo vypovězeno veliké množství státních příslušníků maďarských. Tu volbu odůvodnili velmi přirozeně, mezi jiným také tím, že chtějí zmírniti nezaměstnanost. Připouštím beze všeho, že nezaměstnanost je otázkou, jež činí určité zasahování do soukromého a společenského života dělníků nutným. V tomto případě musíme však jako sociální demokraté trvati na zásadním stanovisku, a k tomu máme také plné právo, žádati od vlády, aby řešila otázku nezaměstnanosti v dohodě s povolanými zastupitelskými sbory dělnických organisací. Myslím, že musí pominouti ty doby, že stát, jenž o sobě tvrdí, že je demokratickým, řešil policejními prostředky a policejními opatřeními nezaměstnanost a jiné sociální otázky. Přirozeně udává se vedle tohoto odůvodnění vypovězení také jiné, a to takové, že se praví: Bývalí uherští státní občané nestarali se o to, aby získali státní občanství v republice. Nuže, pohleďme v tomto směru na zákonná ustanovení! Zák. čl. 236 z roku 1920 praví: "Československými státními občany jsou ony osoby, jež nejpozději od 1. ledna 1910 získaly příslušnost v onom území, jež podle mírové smlouvy stalo se součástí Československé republiky." Nyní mělo by se míti za to, že v případech všech osob, které se až do 1. ledna 1920 počítaly k maďarským státním občanům, jichž státní občanství však podle zákonného ustanoveni nebo zákonité úpravy stalo se sporným, měl by se nechati platiti jako právní podklad starý maďarský zákon, totiž zák. článek XXII. z roku 1886. Avšak ani to se neděje. Podle zák. čl. XXII. z r. 1886 uherského zákona může totiž ona osoba, jež po 4 roky přispívala na břemena obce buď přímými daněmi nebo jinak, mlčky získati příslušnost v tomto obecním svazku. To se však stalo ilusorním §em 13 citovaného zák. čl. 236 z r. 1920, jenž praví, že pro nabytí státního občanství oné osoby i v bývalém uherském území je směrodatným rakouský zákon č. 222 z roku 1896. Tím zakládá tento zákon nyní předně úplnou právní nejistotu pro všechny ony osoby, jež v roce 1910 fakticky ještě nenabyly státního občanství podle uherského zákona, a dále jsou tím všichni ti, kdož na Slovensku již bydlí, zcela jednoduše prohlášeni za zbavené svého státního občanství, a vláda zcela prostě praví, že má právo tyto lidi vypověděti. Tak se přiházejí velice rozrušující případy, že lidé, kteří po 20, 30, 40 a 50 let bydlí v Bratislavě, kteří jsou tam zrozeni, jsou nyní podle těchto zákonných ustanovení ze Slovenska vypovídáni. Také zajištění existence je součástí demokracie a i jestliže by se mohlo podle zákonů státní občanství nějak učiniti sporným, neznám zákona, jenž by stanovil okamžité vypovězení ze země v tom či onom směru pro případ, že státní občanství není jisté. K vypovídání ze země přikročuje jen absolutistický stát, stát policejní, v němž vládne a panuje policejní duch. Vypovídání ze země vzalo na sebe vedle těchto kalamit na Slovensku také ještě jinou podobu, totiž v Bratislavě.
Byla nařízena mobilisace ve znamení boje za demokracii. Na Slovensku však využili směrodatní vládní úřední činitelé mobilisace k pravé hrůzovládě a k uplatňování svých zpátečnických plánů. Za těch dnů bylo vypovězeno několik set hodných dělníků. Musili byste jen býti svědky zjevů, jež to provázely, okolností, za jakých se vypovídání provádělo. Dělníci byli ve večerních hodinách detektivy ve svých bytech schytáni, vlečeni na policii a odtamtud byli v noci o 11. hodině prostě dopraveni postrkem za hranice, aniž se jim dala příležitost k odvolání, nebo aby si vzali s sebou těch několik kousků majetku, který mají. Úřad přirozeně ríká, že jde jen o osoby, jež nevyhověly vyzvání, aby se přihlásily. Mohu však každému, i panu ministerskému předsedovi podati důkaz, že toto tvrzení úředních činitelů je prostě vědomá nepravda. Byli vypovězeni dělníci, kteří se podle předpisu a rádně ohlásili, a i takoví, kteří, jak jsem již řekl, bydlí v Bratislavě již mnoho let.
Zřejmě vtírá se otázka, jak je to možno, že vůbec mohly takové poměry na Slovensku nastati. Na tuto otázku dal bych takovou odpověď: Na Slovensku možno rozděliti obyvatelstvo na dvě skupiny: na jednu skupinu lidí, kteří mají z tohoto korupčního systému užitek, jež sestává ze zcela malého poctu osob, většinou z advokátů, kteří jsou všude zastoupeni, kteří za jednu intervenci dostávají mnoho set, tisíců, ba i do milionů jdoucí částky, mělo-li zakročení úspěch. Shledáte to pochopitelným, že tito uživatelé, kteří v roce 1919 - řekněme - v nuzných poměrech přišli na Slovensko, jsou dnes již vesměs mnohonásobnými milionáři, tento systém vydatně podporují. Je zajisté oprávněnou otázka: Což je dnes možno získati z poctivé práce v tak krátkém čase miliony? Myslím, že to je nemožná věc. Tito uživatelé mají živý zájem na tom, aby tento stav vykořisťování, olupování a odírání lidu se pokud možno dlouho udržel.
Druhá část obyvatelstva je trpící, jez hyne v hladu a bídě, právě tak, ba, pravím, daleko hůře, než tomu bylo za dřívějšího režimu. Proto musíme my sociální demokraté zcela rozhodně žádati, aby se na Slovensku nevládlo již policejními prostředky a četnictvem, nýbrž rozumem.
Naprosto není třeba, aby se na Slovensku věčně a stále udržovalo stanné právo. Obyvatelstvo Slovenska je bez rozdílu národnosti mírumilovného smýšlení a může býti zcela dobře ovládáno rozumnými prostředky. Vy však ovšem nebudete věděti o všem tom, co se děje na Slovensku. Tu na příklad župan trenčínské župy vydal nařízení, v němž výslovně stojí toto: že zmocňuje a vybízí všechny sobě podřízené úřady a osoby a v další řadě četnictvo a finanční úřady, aby na ulici, jakmile pozorují, že někdo mluví maďarsky, vyzvaly jej ihned, aby se legitimoval, a v případě potřeby aby jej daly předvésti. Pánově, jistě připustíte, je-li v kulturním městě nebo v kulturní zemi takové vládní opatření možné, pak musíme říci, že tento kraj není již v Evropě, nýbrž v Asii. Musíme proto od vlády žádati, aby na Slovensku byla ve veřejném životě zavedena demokracie a aby všude, jak v zastupitelstvu župním, tak také v zastupitelstvech obecních zavedena byla samospráva. Neboť jenom tím se umožní vymýtiti korupci. Vyhoví-li československá vláda tomuto volání a žádání všeho lidu, pak, myslím, dojde k přesvědčení, že tím, že stále vládla prostředky stanného práva, obyvatelstvo Slovenska zneuctila, že však ani sama sobě cti nezískala. Prosil bych vládu - nejlépe by podle mého mínění bylo, kdyby vláda sama, uznávajíc neudržitelnost těchto poměrů, na Slovensko vyslala vyšetřující komisi, a jsem přesvědčen o tom, že tato komise vynese na světlo věci, nad nimiž vlasy budou vstávati.
V ostatním chci poznamenati, že
o těchto dvou věcech, jichž jsem se dotkl, podal jsem interpelaci,
a při poradě o ní zaujmeme k těmto vyskytnuvším se otázkám obšírné
stanovisko a podáme také důkaz pravdivosti toho, co jsem zde jen
krátce naznačil. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Přerušuji projednávání dnešního pořadu a přikročím k ukončení schůze.
Nemocí omlouvá se posl. Záruba na neurčitou dobu, posl. Kostka na dnešní schůzi.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala zítra ve čtvrtek dne 17. listopadu 1921 o 1. hodině odpolední s tímto
Nevyřízené odstavce dnešního pořadu.
Jsou snad námitky proti tomu? (Nebyly.)
Námitek není. Návrh můj je přijat.
Končím schůzi.