Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
dr. Kafka.
Posl. dr. Kafka (německy):
Dámy a pánové! Řečnická doba jest v této debatě tak těsně vyměřena, že jest nemožné aspoň poněkud dostáti oběma úlohám, které nám jsou vlastně stanoveny, a to jak zaujati stanovisko k státnímu rozpočtu tak i projednati prohlášení pana ministerského předsedy dr. Beneše o zahraniční politice. Proto vzdávám se zaujetí stanoviska k státnímu rozpočtu v jeho všeobecnosti a spokojím se pouze s krátkým prohlášením, že i moje skupina bude hlasovati proti státnímu rozpočtu, při čemž si zajisté smím uspořiti odůvodnění a při čemž zajisté nemohu tímto prohlášením počítati ani u přátel ani u nepřátel na, nějaký překvapující úspěch. Nejsem ani s to vyložiti, co mně velice leželo na srdci po prohlášeních pana ministerského předsedy o zahraniční politice, totiž mluviti o zahraničních politických poměrech a nejsem ani s to zaujati stanovisko k oněm časovým událostem v zahraniční politice, jež se odehrály v posledních dobách a k nimž počítám: Především do syta známé a projednané Karlovo dobrodružství se všemi jeho důsledky ve vnitřní i zahraniční politice; dále tajuplné sekundantské služby, které konala československá zahraniční politika polským nárokům na Horní Slezsko a které dnes byly prohlášením pana ministerského předsedy smazány nesrozumitelným odvoláním na mírovou smlouvu, zatím co se zdá, že pan ministr zahraničních věcí polského státu byl v tomto směru trochu upřímnější; počítám dále k tomu poněkud nezdařenou sprostředkovací akci mezi Rakouskem a Maďarskem v otázce Burgenlandu, při čemž nemohu opominouti, abych nezdůraznil, že převzetí sprostředkovací akce nezdá se mně zcela slučitelným s přísným trváním na mírové smlouvě trianonské a počítám k tomu v poslední řadě pracně uskutečněný těžký porod českopolské smlouvy, jež snad stvořila něco, co se může zváti určitým druhem dohody, ale jistě ne dohody srdečné.
Bylo by mimořádně cenné tyto události zahraniční politiky vyjmouti z jejich zdánlivě neorganické rady a postaviti je do oné souvislosti, do níž beze vší pochyby náležejí, do přirozené souvislosti s veškerým vývojem směru naší zahraniční politiky ode vždy. Bylo by lákavé právě na tomto příkladu dokázati, že jest správné, co jsme již ode dávna tvrdili, že totiž jest nemožností, aby svět a Evropa došly klidu na půdě těchto mírových smluv bezpráví a nedostatečné prozíravosti, jež byly uskutečněny v Paříži a kolem Paříže, že jest nemožně přispívati ke konsolidaci střední Evropy na cestě Malé dohody, že tato Malá dohoda jest k tomu naprosto nedostatečným prostředkem, jehož nebezpečnost jen poněkud jest oslabena jeho bezvýznamností. My musíme prohlásiti, co jsme již dávno prohlašovali, že opětné toto užívání opotřebeného predválečného receptu, toto užívání systémů spolků a smluv jest stejně nevhodným prostředkem a jest odsouzeno k neúčinnosti, jelikož při této nebezpečné síti, jež byla napnuta, bylo zapomenuto především na dva velké činitele světového dění: na těžce raněného, ale naprosto ne mrtvého obra ve střední Evropě a na shrouceného kolosa na východě, jemuž ale příští Rusko vdechne jednou život a životní sílu takovým způsobem, že účinky toho pocítíme my všichni ve střední Evropě. Není možno o všech těchto otázkách mluviti jinak než ve formě těchto krátkých narážek a já se musím na to omeziti, abych aspoň jeden předmět jakž takž vyčerpal, abych vyjmul onu časovou událost, jež zdánlivě, ale také pouze zdánlivě dnes již jest vyřízena a jest to aféra Habsburků a jejich pokus získati pevnou půdu v Maďarsku. Snažím se i v tomto případě zůstati chladným a objektivním a chci i v tomto případě usuzovati sine ira et studio. A lichotím si, že se tím příznivě lisím od způsobu, jakým bylo na straně českých politiků a obzvláště českého tisku přijato věcné a vážné chování německých politiků. Pánové, to jest přirozeně nesmírně pohodlné, postupovati proti věcné a vážné politice nikoli důvody, nýbrž podezříváním, jest mimořádně pohodlné, když jsme nejjasnějším způsobem prohlásili, že nechceme ani v nejmenším ničeho vědět o habsburské restauraci, že jsme připraveni potírati ji v témže okamžiku, kdykoli zasáhne na německé území, tedy také na německé území Československé republiky - že hází se po nás pres tato prohlášení se smutnou odvahou hesla, jako habsburští otroci a podobně. A podobnou malichernou nepravdou jest, když české časopisectvo a i čeští politikové tvrdí, že jsme ani o této otázce neuvažovali jinak, než způsobem, jakým vždy uvažujeme o otázkách, s pocitem pouhé škodolibosti, že jsme nemysleli na nic jiného, než na naše věčně otevřené nepřátelství ke státu. Tuto pohádku, které mnohdy užíváte, když se vám to hodí abyste vzbudili v cizině zdání, že zde máte území, jež musíte teprve uklidniti, zatím co týmž dechem poukazujete na vnitrní konsolidaci tohoto státu, abyste cizině vybájili něco jiného, tuto pohádku nebudete již moci po událostech posledních týdnů udržeti.
Jestliže se vám mobilisace a pokud se vám v osobním, věcném i administrativním směru skutečně tak podařila, jak se vám podařila, pak nebudete se moci zajisté sami klamati, že k tomuto úspěchu přispěla nikoli nejmenší měrou horlivost v konání povinnosti německých úředníků, vědomí povinnosti německých důstojníků a nastoupení německých nováčků. Jaké důsledky politické povahy chcete z toho vyvozovati, o tom nechci hovořiti. Ale jedno chci říci: Nezdá se mi, že by bylo důstojno a fair, tlačiti se kolem důkazů a pracovati s podezříváním. Jest to sice pohodlnější, ale všechno spíše, než důstojné a vznesené, a já nechci říci, s jakými pocity německý národ tuto dobu prožil, my nechceme o tom subjektivně mluviti, ale objektivně můžeme zjistiti, že politika, kterou jsme my provozovali, zdá se býti podle spravedlivého úsudku prospěšnější opravdovým zájmům státu, než politika, kterou jste provozovali vy, ona politika, jež vás vrhla do hospodářských obětí nesmírných rozměrů, jež vás mohla snadno vrhnout do konflagrace, která by byla pro vás stát svrchovaně nebezpečnou a velice významnou. Lichotím si, že jsme sloužili opravdovým zájmům státu objektivně lépe, než ti, kteří stále operují se státními zájmy a obzvláště než mnohé strany české vládní koalice, jež snad nejen jedině z důvodů státní myšlenky, ale snad i ze stranických úvah zaujaly stanovisko, které rozhodně nebylo by mohlo býti státu užitečným.
Dámy a pánové! Říkám ještě jednou: podezřívání s druhé strany nepřimějí mne k tomu, abych také se své strany pracoval tímto způsobem. Také pro mne by bylo velmi pohodlné, říci něco velmi působivého - jíti s tím ven, anebo zde prohlásiti - že nevidím pravých cílů československé zahraniční politiky v této celé době v tom, co prohlásil pan ministr zahraničí, nýbrž snad ve snaze po jistých ideálních i hmotných vedlejších výhodách; že je snad hledám na jedné straně v přání poněkud se rehabilitovati za malý neúspěch utrpěný v prostředkovací akci s Burgenlandem a že snad s druhé strany bylo přání vyzískati při této příležitosti územní výhody a vyvolati zase strašidlo v Paříži pochovaného koridoru mezi Jugoslavií a Československem. Já toho neříkám. Nemyslím na to, abych to řekl, chci vám jen říci, pánové na české straně, jak se může operovati, když se neklade váha na práci s důvody, jež se mohou také dokázati a myslím, že používám ve své argumentaci jen toho, co mohu dokázati; a já jdu dokonce ještě dále: myslím, že užívám jen toho, co prohlásil pan ministr zahraničí. Myslím, že dále jdoucího příkladu vzorné loyality nemohu vám poskytnouti.
Zůstaňme u prohlášení pana ministerského předsedy. Za prvé bylo jednou udáno za účel mobilisace, že musí býti včas potíráno nebezpečí spočívající ve vzkříšení habsburského panství v Maďarsku. Za druhé prohlásil pan ministr zahraničí dnes ve svých vývodech, co by byl nemusel prohlásiti, poněvadž to byly beztak jasné zjevy, skutečnostmi - abych citoval slova pana ministra - že bylo nutno přiměti svět, přesněji rečeno Velkou dohodu, k prozíravosti. Dámy a pánové! Abych to hned vyřídil: My jsme tedy dělali mobilisaci z pedagogických a z demonstrativních důvodů. Takové mobilisace nebyly ani v době před válkou právě mezinárodně obvyklým a uznaným prostředkem poučovacím a demonstračním. Užívalo se lacinějšího vyrovnání, když se chtělo demonstrovati neb vychovávati, a já bych doporučil, aby se i po válce, když se již chce demonstrovati a vychovávati, sahalo k lacinějším prostředkům. Přece bych však rád řekl, že nehledě k tomu, že takové prostředky samy o sobě musí býti potírány, zdá se mi to býti přece poněkud doznáním učiněných chyb, doznáním nikoli šťastné práce československé diplomacie, když se československé diplomacii nepodařilo dosáhnouti prozíravosti na straně jejích nejvřelejších spojenců, také aniž by se musilo pracovati s mobilisacemi a ozbrojenými intervencemi. Já myslím, že by se bylo muselo přece podařiti v těchto třech letech dosáhnouti tohoto výsledku také méně nákladnou, pohodlnější a méně nebezpečnou cestou.
Dámy a pánové! Abych však pojednal o vlastním věcném důvodu, o hlavním důvodu, tedy jde o potírání maďarského habsburského nebezpečí, po případě maďarsko-habsburské restaurace. Mám-li o tom mluvit, musím prozatím tak mluvit, jako bychom všichni žili ještě před r. 1914 a v tom mezidobí se nestalo nic, co vypadá jako Svaz národů. Zůstaňme tedy při této argumentaci, na půdě starých způsobů, a hleďme, zda na půdě starých způsobů, jež však musely býti opuštěny, by byl postup Československé republiky oprávněn.
Dovolte mně zde tri krátká zjištění: Za prvé: Považuji teď jako dříve věc habsburské restaurace za vnitrní věc maďarskou. Nemohu si pomoci. Mohl bych si ušetřiti každé další dokazování, mohl bych poukázat na to, že se v tomto svém zvláštním mínění nacházím ve velmi dobré společnosti, ve společnosti veškeré anglické horní sněmovny, včetně slavného mezinárodního právníka lorda Philimora a včetně oficielní anglické politiky, jejíž odpověď dal zástupce anglické vlády v debatě poslední pátek a jež byla jasná. Mohl bych se také odvolati na Reuterovu depeši, podle níž Lloyd George opětně zdůraznil, že šlo o zasažení do vlastních záležitostí Maďarska. Nechci však jíti až k anglické horní sněmovně, vrátím se k panu ministerskému předsedovi, pokud se týče k ministrovi zahraničí. Uvádím prohlášení z 26. října, v němž se praví: "Zastávali jsme vždy stanovisko nevměšovati se do vnitřních věcí nějakého státu. Avšak v tom okamžiku, kdy nějaký stát svými vnitřními věcmi, svojí propagandou, svojí vojenskou organisací ohrožuje jiné státy, má se věc jinak."
Tedy jest to vnitrní věc, která ovšem může vésti k ohrožování a jež pak přirozeně se stane věcí mezinárodní. Ano, to nepopíráme, že touto cestou se může každá věc státi věcí mezinárodní. Avšak musí se nám provésti důkaz, že toto ohrožení zde skutečně také bylo a že skutečně pouhý návrat Habsburků již v okamžiku, kdy byl označen za mezinárodní otázku, skutečně měl tento mezinárodní ráz. V tomto bodu nalézáme se tedy v sotva překlenutelném rozporu mínění. Chci však tedy připustiti, že ta věc skutečně od počátku byla mezinárodní pan ministerský předseda, zdá se, že se dovolává té okolnosti, že velvyslanecká konference vydala v tomto směru prohlášení - myslím v únoru 1920 - anebo my chceme předpokládati, že se stala věcí mezinárodní vývojem. To jest lhostejno. Prosím, my se nacházíme na půdě starých metod. Pak musím říci: Je-li to mezinárodní věcí, pak se jí stala s hlediska tohoto usnesení velvyslanecké konference nebo libovolným výkladem trianonské smlouvy, pak se jí stala na základě mezinárodních aktů, z nichž některých Československá republika vůbec se nezúčastnila - to jest velvyslanecká konference - a při jiných připojila mezi mnoha, mnoha jinými státy také svůj podpis. Je-li to takovou mezinárodní věcí, pak myslím, že musím říci, že nebylo právem Československa dávati podnět v této otázce. Pak bylo věcí signatárních mocností, a to všech signatárních mocností, vykonati tento tlak. Bylo by bývalo úlohou naší politiky prosaditi takovou politiku na foru signatárních mocností, avšak podnět, předbíhání, jakým byla mobilisace, neodpovídalo beze vsí pochyby sta rým vžitým zvykům mezinárodního styku. Potřebuje-li to důkazu, připomenul bych z minulých dob, jaké strašné rozčilení vyvolalo, když Rakousko opominuvši berlínskou smlouvu vyslovilo jednostranně annexi, protože se žádalo, že měly postupovati signatární mocnosti společně. Smím připomenouti, jaké potíže se dělaly odevždy v Turecku, v otázce Kréty, poněvadž jedna signatární mocnost nesměla nic podniknouti bez druhé a také se toho dobře vystříhala. A jeden příklad z nejposlednější doby. Francie, velká Francie, musela teprve na konferenci velvyslanců prosaditi svoji politiku proti Německu v otázce sankcí, dříve než jí bylo možno zakročiti. Ani Francie, velká Francie, se neodvážila připravovati tyto sankce o své újmě nebo je provésti.
Přicházím k druhému zjištění. Tvrdím, že mobilisace nebyla nutným prostředkem. Zde, dovolte mně, s mými skromnými vědomostmi - nemám k použití mezinárodního dossier ani depešního materiálu pana ministerského předsedy, snad jest tak zcela dobře - mohu usuzovati pouze podle toho, co prohlásil pan ministerský předseda a co jsem vyčetl jako skromný čtenář časopisů z novin, ale nikoli ze skupiny soukromých zpráv, nýbrž ze skupiny úředních zpráv - že již ve večernících ze soboty 22. října bylo prohlášení maďarského ministerstva, jež znělo, že příchod císaře Karla jest pro maďarskou vládu neočekávanou událostí, že král Karel podle zákonného článku I. z roku 1920 nemůže v této době převzíti vykonávání panovnických práv a že musí zemi opětně opustiti, že vláda učinila nutná opatření.
Dámy a pánové! To bylo v listech, jež vycházejí v Praze o 3 nebo 4 hodinách odpoledne. Pan ministerský předseda vrátil se ze své cesty do Jičína v sobotu v 1 hodinu odpoledne. Nejsem přesvědčen, že československé ministerské rady mimořádně rychle pracují, avšak myslím přece, že mohu říci, že o tomto prohlášení musel pan ministerský předseda věděti již v okamžiku, když rozhodoval o otázce mobilisace. Konstatuji dále, že zatím, co ministerská rada formálně rokovala - víme pouze o formální ministerské radě v neděli - bojovalo se již u Budaőrs a zjišťuji přede vším jiným, že dříve než byla vyvěšena jedna jediná mobilisační vyhláška třebas na jedné jediné úřední tabuli v celém území Československé republiky, byli již císař Karel i císařovna Zita zajati. Myslím, že jsem tím dokázal, že nebezpečí při nejmenším nebylo tak hrozivé, že by se bylo muselo přikročiti hned k prostředku mobilisace.
Za třetí dovolte mně konečně poznámku, že mobilisace byla jistě také nedostatečným prostředkem. Neboť myslím, že mohu říci: Kdyby velmoci nebyly bývaly přijaly stanovisko Československé republiky, pak by vám nebyla bývala mobilisace nic platna. Jestliže však sdílely vaše stanovisko - a k tomu byla dána cesta diplomatických not a objasňování a přesvědčování - pak, pánové, byli byste mohli dosáhnouti tohoto úspěchu, kterého jste dosáhli, podle mého pevného přesvědčení i bez mobilisace, a to mohli jste toho dosáhnouti, aniž byste vzbudili v cizině ono rozladění, které jste skutečně vzbudili a aniž byste způsobili jiné následky ve vnitru státu.
Pánové, pan ministerský předseda právem zdůraznil, že nebylo podáno žádné ultimatum. Vítám to, že to nebylo učiněno a považuji to - chci mluviti upřímně - za osobní úspěch pana ministra věcí zahraničních. Neboť není třeba býti příliš zasvěcen do toho, co se dálo za kulisami, aby mohla vzniknouti v tomto směru domněnka, že to nešlo zcela bez boje proti vnitrní frontě. Neboť, dámy a pánové, my všichni jsme četli v časopisech o obrovském ultimatu a tyto zprávy byly obsaženy pamětihodným způsobem ve vedoucích listech vládní koalice, mezi jinými i v takových, které jsou panu ministrovi věcí zahraničních velmi blízké. Nevěřím, že mu byly blízké v tomto bodě, ačkoliv jest i to možné - já nepodezírám nikoho - avšak pres to jest možno, že podle okolností lze si nějaký nátlak objednati. Já však věřím, že nebylo nutno si objednávati nějaký nátlak již proto, poněvadž strany, na něž myslím, přály si v tomto směru postupu zvláště iniciativního a tvrdošíjného. Dovolte mně i k tomu několik poznámek. Tyto strany jsou programově mírové? S rozhořčením odmítly by domněnku vésti nějakou náboženskou válku nebo nějakou dynastickou válku nebo nějakou kapitalistickou válku. Nemějte nám za zlé, jestliže s naší strany prohlásíme, že ani my neměli jsme v úmyslu a nemáme v úmyslu vésti válku za udržení domácí moci druhé internacionály ve střední Evropě. (Souhlas na levici.) Vy jste nám tehdy vytkli, že se nás osud Vídně dotýká méně než vás. Vy jste to řekli na základě různých misí, jež jste zde přijali. (Posl. dr. Lodgman [německy]: To byl první úspěch Rennerův!) Nevím, byl-li to první úspěch pana dr. Rennera, myslím však, že to nebyl žádný úspěch. Snad jste začali přece také trochu přemýšleti o stanovisku, které jste zaujali, když jste si uvědomili odraz, jaký jste vyvolali v Německém Rakousku. Vy jste byli ochotni jíti nebo poslati do boje za udržení německo-rakouské republiky, avšak pan dr. Renner, který vás v této politice při nejmenším povzbudil, nehnul ani prstem, pokud já vím - já nejsem ani zde úplně informován, já to vím jen z časopisů - když spolkový kancléř dr. Schober prohlásil, že Rakousko nedopustí za žádných okolností, aby se ho používalo k nástupu nebo průchodu a jak se vám odvděčila za vaše spojenecké chování dokonce německá sociální demokracie, o tom se můžete dočísti v jubilejním článku časopisu "Arbeiterzeitung" o výročním dnu založení německorakouské republiky, v němž se praví, že stát, jehož vlády se od převratu s nezvratnou pevností účastníte, že tento stát jest policejním státem nejhoršího druhu.
Promiňte mi to malé odbočení. Rozvinoval jsem dosud vesměs úvahy, které se, jak jsem již řekl, vztahují vlastně na dobu, kterou již máme dávno za sebou, totiž na dobu beze Svazu národů. Myslím však, že přece nesmíme zapomenouti, že máme dnes stanovy Svazu národů, že pan ministr dr. Beneš sám tyto stanovy podepsal a že tyto stanovy tvoří právě v mírové smlouvě trianonské, na niž se tak často odvoláváte, první díl jako ve všech mírových smlouvách. V těchto stanovách praví se v článku 11: "Výslovně se tímto prohlašuje, že každá válka a každá hrozba válkou, ať ohrožuje bezprostředně jednoho člena Svazu nebo nikoli, týká se celého Svazu národů a že tento Svaz národů má užíti opatření schopných k účinnému zachování míru národů. V takovém případě svolá generální sekretář na návrh jednoho clena Svazu bez prodlení radu." Dále se prohlašuje, že každý clen má právo přátelským způsobem upozorniti shromáždění nebo radu na každou okolnost, jež je s to vykonati vliv na mezinárodní vztahy a hrozí tedy rušením míru nebo dobré shody mezi národy, od nichž závisí mír. A stejný závazek jest uložen členům Svazu národů také pro případ, když neběží o konflikt mezi dvěma státy členy Svazu národů, nýbrž o konflikt mezi dvěma státy, z nichž jeden jest členem Svazu národů a druhý nikoli. Článek 17 stanov Svazu národů, promiňte, že budu mluvit trochu právnicky, vyjadřuje to výslovně.
Vznáším proti československé zahraniční politice výčitku, že neučinila, co jí bylo předepsáno stanovami Svazu národů. Vznáším dále výčitku, že úřední československá zahraniční politika nepostupovala v tomto směru profylakticky. Jestliže si byl pan ministr věcí zahraničních skutečně tak dlouho vědom hrozícího nebezpečí se strany Karla Habsburského, že dnes může ve svých prohlášeních poukázati na to, že opětovně o tom vyrozuměl maďarskou vládu, i při jednáních v Mariánských Lázních atd., pak, myslím, že by bylo také správné, přibrati k tomu i Svaz národů, upozorniti jej sama na hrozící nebezpečí. Nevím, zdali se to stalo; když se to však stalo, nebylo nám to žádným způsobem sděleno a obzvláště nám nebylo sděleno, jaký úspěch tento krok měl.
Dámy a pánové! Já v tom vidím jakési podceňování Svazu národů a myslím, že toto podceňování nebylo oprávněné. Připouštím bez dalšího, že právě my nejsme žádným způsobem ani v nejmenším nadšeni nynějším ústrojem Svazu národů, ale když již byl takový orgán utvořen, tedy měl by býti naň podle mého pevného přesvědčení podle mezinárodních smluv tak brán zřetel, jak to smlouvy jasným způsobem předepsaly.
Já jsem prve neodepřel panu ministerskému předsedovi uznání pro jeho pevnost, kterou prokázal proti přehnaným požadavkům jistých stran a rád bych také ještě v jiném bodě projevil uznání, abych nijak nevzbudil dojem, jako bychom si skutečně přáli barviti na černo, co se na černo barviti nemá, uznání, jež ovšem platí v nejpřednější radě jen osobnímu zasáhnutí pana ministerského předsedy. Stalo se nesmírně mnoho co do výjimečných opatření a co do následků těchto výjimečných opatření. Jestliže však přece tato výjimečná opatření nepřekročila určitou míru, tedy myslím, že za to lze děkovati zase jen jisté pevnosti, která se dokázala proti byrokratickým a vojenským vlivům To budiž i z oposičního místa zjištěno.
Naproti všem námitkám, které snad
chcete vyvrátiti - já nevím - můžete se na něco odvolati, anebo
vy se pokusíte odvolati se na to, že jste totiž jakýsi úspěch
utrpěli (Veselost na levici.), pardon, dosáhli. (Posl.
dr. Lodgman: Nomen est omen!) Co se teď týče tohoto utrpěného
úspěchu, řekl bych, že si ho můžeme trochu blíže prohlédnouti.
Prosadili jste sesazení Habsburků: vždy pod zorným úhlem, pod
kterým jste zvyklí a zavázáni pracovati, chcete to jako svůj úspěch
velmi podtrhnouti? Jestliže opět připomenu jednou již uvedenou
debatu anglické horní sněmovny, tedy vidím, že zástupci anglické
vlády prohlásili, že Velká Dohoda vznesla požadavek sesazení Habsburků
již mnohem dříve, než tento požadavek vznesla Malá Dohoda. Vy
jste kladli ještě radu jiných požadavků. Nechci mluviti o těch
apokryfních požadavcích, které byste byli měli klásti, kdyby to
bylo šlo podle přání některých stran, nýbrž o požadavcích, jež
jste skutečně měli. Vy jste požadovali účast na kontrole odzbrojovací
akce. I v dnešních vývodech pana ministerského předsedy jest obsažen
takový slib velvyslanecké konference nebo Dohody; avšak i zde
jest - a byl bych vděčen za nějaké objasnění - nějaký rozpor s
názorem anglické vlády, která výslovně prohlašuje, že účast Malé
Dohody na oné kontrole jest v odporu s mírovou smlouvou trianonskou
a nekoná se. (Min. předseda dr. Beneš: To není pravda!) Já
jsem pouze s to míti názor podle zprávy "Timesů" o schůzi
horní sněmovny z 9. listopadu. Je-li tato nesprávná, tedy jest
samozřejmě moje dokazování v tomto bodě nemístné. Žádali jste
také náhradu mobilisačních výloh a nedostali jste ji. Vzbudili
jste snad mnohá rozladění, jichž bylo třeba se vystříhati. Vy
jste snad problém volby uherského krále komplikovali způsobem,
který se může právě z hlediska vaší politiky státi nebezpečným.
Já nechci v této věci jíti dále, neboť pravím, že nechci všechny
tyto aktivní i pasivní položky velkého účtu, který můžete sestaviti
a který musíme sestaviti, po likvidaci tohoto podniku přeceňovati.
Velká pasivní položka jest totiž zde, která převažuje všechny
možné okamžité úspěchy, a tu já vidím v tom, že jste se celým
svým postupem prohřešili na duchu mezinárodní právní organisace,
kterou jste sami pomáhali tvořit; a to jest nebezpečná cesta.
Hlubším důvodem vašeho chování jest: Máte všichni zdánlivě více
úcty před autoritou moci než před autoritou práva, i když jest
to správné právo, ono právo, jež v této fási vývoje lidstva odpovídá
všeobecnému právnímu a mravnímu přesvědčení. Zaujímáte toto stanovisko
nejen ve své politice na venek, nýbrž i ve své politice uvnitř,
v poměru k menšinovým národům. To jest nebezpečná cesta, to jest
cesta, jež snadno vede k tomu, že se výše cení i zdánlivá moc
než vnitrní síla mravní pravdy a právní nutnosti. A přece přes
všechny překážky pravda a právo jsou na cestě! Vy se můžete přiznati
k jejich průvodcům nebo k jejich protivníkům. Tato volba však
uvnitř i na venek není snad pro okamžik, ale jistě pro další budoucnost
zároveň těžkou osudovou volbou mezi zdarem a zkázou. (Souhlas
a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má p. posl. Stivín.
Posl. Stiván: Prohlášením pana ministerského předsedy o posledních událostech dostala přirozeně generální debata rozpočtová svůj zvláštní charakter. Pravděpodobně bude vyčerpána, jak ukázal právě pan předřečník, více rozpravou o prohlášení tomto, než kritikou rozpočtu a kritikou našeho státního hospodářství. Také já chci několik slov promluviti k prohlášení pana ministerského předsedy a k věcem, které zde byly dvěma pány se strany německé v této debatě pronášeny.
Pokud jde o vylíčení věcí z posledních dnů, o stanoviscích, která v prohlášení pana ministerského předsedy jsou obsažena a o bilanci těchto událostí, mohu říci jako příslušník té strany, která tvoří součást vládní většiny, že tyto věci byly dělány v úplném souhlasu, v úzkostlivém kontaktu se stranami většiny, a že my proto jsme ochotni před touto sněmovnou stejně přejímati za věci, které máme právě za sebou v ohledu akce proti Habsburkům a ve věcech ostatních, pokud se týkají likvidace těchto událostí, brát zodpovědnost. (Posl. dr. Lodgman: Ale zaplatit musíme my také!) To bývá při každé oposici dáno, že musí platiti. Jest na vás, pánové, když chcete v této majoritě také býti, abyste dělali jinou politiku. Já bych chtěl, pánové a dámy, připomenout jeden zjev, kterým tyto události byly provázeny a které já oceňuji s hlediska socialistického. Předešlý pan řečník dr. Kafka se této věci také dotkl humorným způsobem, kde mluvil o tom, že šlo zde více o domácí válku druhé internacionály než o akci našeho státu nebo naší vlády. Já cítím povinnost říci s tohoto místa, že my jako příslušníci československé strany sociálně demokratické cítili jsme v těch těžkých dnech, když se rozhodovalo o míru či válce a když nás stát byl nucen povolávat radu ročníků do zbraně, že tu nejde jen nám socialistům o naši republiku, že nám nejde jen o zabránění nastolení Habsburků ve státě sousedním a o důsledky, jež tato událost by znamenala pro budoucnost, t. j. ohrožení míru. My jsme věděli, že zde spolupracujeme na velikém díle boje celé středoevropské demokracie proti reakci vůbec. Věděli jsme, že ten Karel Habsburský, který se ocitl z čista jasna v Šoproni, je pouze zkušebním balonkem reakce, jejíž prvním průkopníkem měly býti monarchistické elementy, ale jíž by v zápětí následovaly reakční elementy ostatní. Byli jsme toho názoru, že máme povinnost nejen jako Čechoslováci a republikáni, nýbrž i jako socialisté postavit se zde na rozhodný odpor a podporovat všechno, co náš stát vykonati chce a může. Viděli jsme, že najdeme tu porozumění u socialistů střední Evropy a potvrzení toho nám bylo dáno tím, že skutečně jsme pochopení našli, ba více, byli jsme přímo podporováni a žádáni socialisty ze států sousedních, abychom v této rozhodné hodině vytrvali a byli si vědomi dosahu věcí. Výsledek byl, jak pánům bude známo, společný projev socialistických stran německé sociální demokracie v Německé říši i v Rakouské republice, nezávislých socialistů v Německu a německé sociální demokracie v Československu společně s naší československou sociální demokracií.
My jsme, pánové a dámy, jistě ve svém nitru nepřeceňovali dosah tohoto společného projevu. Viděli jsme v něm první pokus o spojení sil demokratických a socialistických na území střední Evropy k boji proti reakci, první pokus o společný nápor proti tomu, co jde dnes světem. A jestliže pan předřečník měl snad příčinu poukazovati na to, že věci v Rakousku i v německé soc. demokracii nevypadly tak, jak by snad oni si byli po tomto manifestu společném představovali, pak bych jen prosil, aby pan předřečník si připomněl, ačkoliv nejsem zde žádným obhájcem druhé internacionály, že rakouská soc. demokracie není příslušnicí druhé internacionály, nýbrž vídeňského souručenství, čili, jak se jí říká jinými slovy, 1/2 3. internacionály. Bylo trefně řečeno, že jsou to lidé, kteří srdcem jsou soc. demokraté a mozkem komunisti, kteří mluví dle situací, co jim řekne jednou srdce, a po druhé co jim radí rozum.
My, pánové, jsme neslyšeli od pana předřečníka úsudek, jestli soc. demokraté v Rakousku činili dobře či ne, on jen vtipkoval. Nemáme žádné příčiny, abychom německou soc. demokracii nějak soudili. Věci šly svou cestou a zdárně skončily i za těch poměrů, jak se ve Vídni vyvinuly. Byl-li správný ten soud, který zde byl prve přednesen, tím, že celá věc byla pojímána humoristicky, pak my soudíme spíše, že tento postup německý nám jest jen potvrzením toho, co bylo z těchto míst jednotlivými příslušníky naší strany řečeno, že německý národ je národem nepolitickým, totiž že v kritické situaci nemá nikdy jasného názoru a nedovede se také rozhodnout k potřebným činům. Považuji však za svou povinnost konstatovati, že socialistické strany střední Evropy správně vystihly, jaké nebezpečí pro demokracii a vývoj socialismu znamená návrat Habsburků na uherský trůn a jaký význam má posice demokratická v Československé republice.