Předseda (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Kreibich.
Posl. Kreibich (německy): Velectěné dámy a pánové! Dovolte, abych před začátkem své řeči učinil jménem našeho klubu toto prohlášení:
"Uhelní baroni revíru ostravsko-karvínského již po měsíce připravují velkorysý boj proti ostravskému dělnictvu. S bezohlednou energií snaží se provésti svůj úmysl: Zkrátiti pracovní mzdu a zvýšiti vykořisťování otroků v dolech. Veškerá buržoasie v republice sympatisuje s ostravskými ostrými pány. Jakmile budou poraženi horníci, pak budou poměrně lehce sraženi k zemi námezdní otroci těžkého průmyslu a konečně veškeří proletáři Československa.
Podnikatelům nejde o snížení daně z uhlí. Mají nyní jen v úmyslu způsobiti dělnictvu citelnou porážku, aby se uvolnila cesta, která vede k bezmeznému vykořisťování proletariátu.
Dělníkům nebyl ani okamžik nejasným význam boje. Chtěli zabrániti jakémukoli roztříštění. Vědí zajisté, že drzá chuť buržoasie k útoku může ztroskotati jen o odpor veškerého třídně uvědomělého proletariátu republiky. Dělníci vyzvali své tajemníky, aby ihned učinili všecka opatření pro boj na nejširším základě. Tajemníci, vyhýbajíce se boji, myslí, že dosáhnou u zeleného stolu hubeného vyrovnání. Místo, aby přímo zastupovali energicky zájmy dělníků proti buržoasii, agitovali proti dani z uhlí. Tímto způsobem byl ráz tohoto boje zfalšován. Dělníci mají nabýti dojmu, že snížení daně z uhlí naladí uhelné barony smířlivěji. Výsledky vyjednávání tajemníků s podnikateli odhalují útočný úmysl ostravských kapitalistů. Nechtějí dohody, nechtějí kompromisů; diktují snížení cen a zvýšené vykořisťování.
Jednomyslně a solidárně odmítli důvěrníci výsledky tohoto dobytkářského obchodu. Odmítli především urážlivé a popuzující domnění, že se bez boje poddají potupným podmínkám ostravských ostrých pánů.
Vykořisťovatelé triumfují. Všeobecné krise, sesílená poklesem německé marky, dává pánům naději, že budou moci vydržeti boj tak dlouho, až bude zlomen odpor proletariátu. Uhelní baroni rozšiřují svoji frontu. V severozápadních a východních Čechách přecházejí pánové k útoku.
Situace je krutě vážná. Zůstanou-li horníci ve svém boji osamoceni, pak nebezpečí porážky neustále poroste. Dělnictvo Československé republiky musí si býti vědomo toho, že výsledek boje horníků, který nadchází v Ostravě, v severozápadních a východních Čechách, má pro osud veškerého proletariátu republiky největší význam.
Vláda nedělá nic a neudělala nic proti svévolnému a lehkovážnému způsobu, jakým buržoasie provokuje dělnictvo. Naopak! Břitcí páni jsou si jisti blahovůlí vlády. Jakmile boj započne, postaví se vláda se svými mocenskými prostředky za vykořisťovatele.
Komunistická strana Československa obrací se k veškerému dělnictvu bez rozdílu stranické příslušnosti, poukazujíc na nebezpečí, v němž se proletariát nachází. Vyzýváme dělníky, aby způsobili, aby jejich příslušní činitelé a především svazové komise ihned svolaly ty příslušné konference svazových důvěrníků, které jsou oprávněny učiniti všemožná opatření k mocnému obrannému boji proletariátu. Jen podaří-li se dělnictvu podstoupiti boj s veškerými silami na celé frontě, rozvinuté ostrými pány, jen tehdy bude se moci uchrániti před ohromnou porážkou."
Nyní, dámy a pánově, především k prohlášení, jež nám tu učinil pan ministerský předseda také jako úvod k poradě o tomto rozpočtu. Myslím, že všichni zajisté měli dojem, že prohlášení pana dr. Beneše znělo velmi málo sebevědomě a radostně. Novým prohlášením nesl se dosti lítostivý ton, nikoliv ton vítězův, který se vrací domů z vyhrané bitvy. Není také divu, neboť vláda vyšla do světa do poslední politické kampaně s plachtami velmi nadmutými, a vrací se dnes po několika málo týdnech velmi zle poškozena.
Vzpomeňme si na dobu, kdy se tvořila tato koalice. Co se nám tu všecko slibovalo! Koaliční strany líčily tuto změnu situace tak, jako kdyby nadcházela nová doba pro stát, pro jeho vnitrní a jeho vnější politiku. Jmenovitě se strany českých sociálních demokratů bylo hlásáno, že jen úřednická vláda má vinu na všem, co zavládlo v poslední době, že to je nyní s úřednickou vládou odstraněno a že následkem toho bude nyní lépe. Celé týdny vedlo se tažení proti téže úřednické vládě, pro niž se hlasovalo při každé příležitosti, která je prý vinna vším zlem. Demokratická politika, sociální politika, vše to se mělo zlepšiti odstraněním úřednické vlády.
Nuže, jaký je výsledek dosavadní činnosti této vlády? Vezměme politiku vnitrní. Tak zvaná demokracie: Censura se zhoršila, - to můžeme na vlas sledovati podle bílých skvrn v časopisech - dostali jsme stanné právo, výjimečný stav, pronásledování dělnického hnutí - oposičních hnutí - se zhoršilo. Všecka ujišťování, daná vládou, novým ministrem spravedlnosti, že censura bude zmírněna, ukázala se planými sliby. Stát byl prohlášen za ohrožena, což by se stanoviska vlády mělo míti za následek, aby právě velké masy lidu byly získány pro stát a pro vládu. V tomto směru se však nedělalo naprosto nic, proti pracujícímu obyvatelstvu, proti oposičním stranám zahájen byl kurs ještě ostřejší. Požadavky, jež jsme této vládě kladli, avšak nikoli snad jako objekt na výměnu za souhlas k nějaké politické kampani, které jsme spíše kladli, abychom postavili vládu před rozhodnutí a ji přinutili, aby přiznala barvu, aby ukázala, co chce, pokud to myslí se svými demokratickými frázemi, se svými sociálními frázemi vážně, tyto požadavky, které byly velmi skromné - a my jsme je postavili zcela vědomě tak skromné, poněvadž jsme věděli, že odmítnutí bude tím důkladněji, tím střízlivěji působiti na masy pracujícího lidu - vláda tyto požadavky ignorovala a ponechala je bez odpovědi. Místo amnestie, která by byla znamenala nápravu za běsnění třídní justice po boji prosincovém, přišlo kramářské, chatrné rozdělování milosti, která se oznamuje způsobem, jímž silně prosvítá velmi malicherná nenávist a pomstychtivost proti revolučnímu hnutí dělnickému.
V oboru sociální politiky vidíme jakožto výsledek nové koaliční vlády především pilné brzdění vývoje sociálně politického zákonodárství, brzdění, jež došlo výrazu již ve vládním prohlášení tam, kde nám pan ministerský předseda prohlásil, že sociální pojištění zajisté přijde, avšak s celou radou "ale". A tato sociální politika koaliční vlády jest nejlépe označena nadšeným souhlasem, jaký našla na straně podnikatelů, což vychází na jevo ze článku dr. Verunáče o "aktivu", on to jmenuje ještě "aktivem vaší vlády", v "Prager Presse", kde se praví: "Rovněž nutno také vzhledem k průmyslu zjistiti, že počíná doba, v níž nachází porozumění nemožnost, aby byl průmysl dále zatěžován", - patrně u českých sociálních demokratů "což dokazuje také program vlády, o němž spolupracovaly také strany socialistické a v němž jedna z reforem, v budoucnosti přicházejících v úvahu, totiž sociální pojištění, je limitována" - tedy omezena "slovy: pokud to dovoluje finanční situace státu a pokud se to stane cestou vývoje. Těchto několik skutečností postačí, aby pozorovatele přesvědčily, že přes těžká utrpení válečné doby, přes vytrpěná strádání zlepšily se u nás poměry ve směru sociálně politickém daleko více, než v okolních státech, a tak i z nepředpojatého stanoviska zaměstnavatele jest znamenati jisté zlepšení."
Chování vlády v otázce ostravských horníků, o níž jsem učinil prohlášení, ukazuje zřejmě, kam politika vlády směruje. V otázce bytové vidíme, jak už nyní se smlouvá, jen aby byla zrušena rozhodná ochrana nájemníků a aby bylo dosaženo vod příznivějších domácím pánům. Poměr daní v rozpočtu, o němž bude mluviti ještě jiný soudruh z našeho klubu, ukazuje rovněž zřejmě, že v tomto státě spíše ještě než ve všech kapitalistických státech, než ve starém císařském Německu a ve starém Rakousku, že v této republice stoupl podíl pracujícího lidu na břemenech státních. Nevím, zda páni čeští sociální demokraté nyní jako kdysi ve starém Rakousku potáhnou od schůze do schůze a tam vytáhnou proslulý lístek z kapsy, - to byl vždy jeden z jejich nejlepších působivých efektů na schůzích - kde stojí, že musí býti placeno tolik a tolik procent přímých daní a tolik a tolik procent daní nepřímých, že tudíž pracující lid, široké masy, musejí stát z největší části vydržovati. Tento zvláštní vývoj za této koalice v politice vnitřní nachází svůj protějšek ve fiasku politiky zahraniční, fiasku nikoli se stanoviska vlády, to beze všeho přiznávám, nýbrž fiasku se stanoviska, jaké zastávala vláda na venek na začátku své politické kampaně, se stanoviska tak zvaného boje za demokracii a proti monarchismu. Úspěch v tomto boji proti reakci je v opačném poměru k síle a prostředkům, kterých bylo při tom použito. Všechny naše obavy, jež jsme hned na začátku kampaně proti Uhrám vyslovovali, se splnily, a naše nedůvěra ukazuje se dnes úplně oprávněnou, nedůvěra, již jsme projevovali od samého počátku, že tento systém a tato vláda nejsou schopny vésti boj proti reakci za demokracii; neboť obtížena jsouc břemenem policejního státu a vasalství vůči západní reakci, nemůže svěže a volně bojovati proti reakci a proti monarchismu. Čeho bylo v této výpravě dosaženo? Bylo dosaženo odstranění Habsburků. Dobrá. Avšak pan ministr dr. Beneš nám ve své reci prohlásil, že toto odstranění Habsburků, jež, jak známo, je rovněž obsaženo v míru trianonském, stalo se v souhlase s Dohodou. Jestliže však nyní Malá dohoda a Velká dohoda obě se jednomyslně rozhodly Habsburky definitivně a úplně z Maďarska odstraniti, pak myslím, jestliže se jen o to jednalo, že mobilisace a hrozba válkou byla velmi zbytečná. Neboť kde je v Evropě moc, která by těmto mocnostem mohla odporovati, i když by nepoužily ani vojenských prostředků? Tážeme se nyní, proč se vlastně tedy mobilisovalo? Pan dr. Beneš nám na to odpovídá ve své řeči. Praví, že Československá vláda musela použíti nejen všech jí po ruce jsoucích prostředků diplomatických, nýbrž i prostředků důraznějších, tedy mobilisace. Že jde o to, aby evropská veřejnost pochopila nesmírný dosah této celé otázky pro střední Evropu. Mobilisací tedy chtěla vláda učiniti dosah habsburské otázky pochopitelným. Evropa - myslím, že nechybím, předpokládám-li, že pro pana dra Beneše přece jen existuje Evropa, pokud je tu Dohoda, neboť Německo přece pro Evropu Dohody a její vasaly neexistuje. Zde jde výlučně o Dohodu, neboť co by zde mohlo Německo Československu pomoci! Aby byla tedy Dohoda přesvědčena o dosahu habsburského nebezpečí v Maďarsku, proto bylo nutno mobilisovati, - vlastně tedy mobilisovalo se na pohled proti Dohodě - aby se jí vyčinilo pochopitelným, jak jsou Habsburkové nebezpečni. Neboť jasněji praví pan ministerský předseda ve větě následující: "na západě - a to je přece zajisté jen Dohoda, myslím, že tu nejsou míněny republiky Andora a Portugalsko - na západě neví se ještě dostatečně, že návrat Habsburků znamená pro osvobozené národy střední Evropy nepřijatelný politický systém." Co to značí? Tak dlouho pracuje již pan ministerský předseda společně s Dohodou, po jejím boku bojoval ve světové válce proti Habsburkům, od skončení války, po tři léta jest s Dohodou diplomaticky jedna duse a jedno srdce. A v této době se mu ještě nepodařilo objasniti pánům Briandovi a Lloydu Georgeovi veliké nebezpečí, jaké by znamenala restaurace Habsburků ve střední Evropě? Tento předpoklad, že mobilisace byla provedena jen proto, aby byla Dohoda přesvědčena o habsburském nebezpečí, že tedy bylo vlastně mobilisováno proti Dohodě, to zní tak komicky, - abych užil slova ministerského předsedy že my to ve své - také slovo ministerského předsedy - ve své politické nevzdělanosti absolutně nemůžeme pochopiti. Avšak zde nutno říci, že právě místo reci ministerského předsedy o důvodech mobilisace, je logicky nejslabším místem jeho reci, a poněvadž tu nejde o řeč improvisovanou, nýbrž o řeč, která již před tím byla slovo za slovem připravena a tištěna, než byla promluvena, nemůže to býti jen chybou v její stavbě. Pan ministerský předseda pravil: "S různé strany se namítalo, že bychom toho všeho snad byli dosáhli také bez mobilisace. Toto tvrzení odmítám." To je pěkné; avšak v čem záleží protidůkaz pro toto tvrzení? Nejbližší věta zní: "Především nedosahují náklady mobilisační daleko tě číslice, o níž se mluvilo." Jaké to je odůvodnění, aby bylo energicky odmítnuto ono tvrzení, nevím. My komunisté nejsme bohužel ve své politické nevzdělanosti schopni pochopiti logiku pana ministerského předsedy. Vypadá to tak, tento náhlý obrat, jako kdyby pan ministerský předseda chtěl říci: "Mluvme raději o něčem jiném." Nuže jaká byla vedle odstranění Habsburka hlavní příčina pro výpravu proti Maďarsku? Zajisté přece odzbrojení Maďarska, neboť to je jádro celého problému: vykroutiti zbraně reakcionářské společnosti, která nyní v Maďarsku má meč v ruce. Tato společnost nevládne na základě maďarské demokracie, kterou pan dr. Lodgman horlivě a vášnivě hájí, nikoli na základě vůle lidu, kterou pan dr. Lodgman tak posvátně ctí, že se jí nikdo nesmí dotknouti, tento systém vládne spíše jen na základě bajonetů a násilí. Předpokladem pro svrhnutí systému a také pro definitivní odstranění monarchismu v Maďarsku bylo, že mu budou vyrvány zbraně. Avšak právě v otázce odzbrojení je výsledek celého tažení proti Maďarsku roven nule. Pan ministerský předseda byl v reci o tomto bodě velmi mlčelivý, jen naznačuje, že odzbrojení provede se podle mírové smlouvy trianonské. Mám pocit, že tato mírová smlouva trianonská spolu s ustanovením, že bude tam provedeno odzbrojení, existuje již hezky dávno a že se tu nestala žádná změna. Kdyby přišla v úvahu jen smlouva trianonská, mohlo býti odzbrojení provedeno již dávno. A odvolávati se právě nyní na smlouvu trianonskou, jako by se najednou stala zárukou odzbrojení, v okamžiku, kdy tato mírová smlouva byla proděravěna lidovým hlasováním v Šoproni, smlouvou v Benátkách, to se mně zdá býti politickou logikou také velmi zvláštní. Je skutečností, že v otázce odzbrojení nebylo dosaženo naprosto ničeho, že otázka odzbrojení zůstává dále v rukou Dohody, v rukou těchže lidí, kteří odzbrojení Maďarska nikterak neprovedli, kdežto proti Německu a Rakousku postupovali v této akci velmi energicky. Zpráva o výzvě maďarského ministra zeměbrany ku vstupu do armády dokazuje jasně, jak vážně berou pánové v Maďarsku otázku odzbrojení a rozhodnost Dohody.
Poslanec Stivín uvedl ve své řeči, že česká sociální demokracie byla prý požádána socialistickými stranami sousedních států, aby se vydrželo, vytrvalo v tomto boji proti maďarské reakci. Je-li to pravda - a já o tom nepochybuji, dokazují to všechny projevy socialistického tisku z Německa a Rakouska - pak podivně vyplnila česká sociální demokracie své mezinárodní povinnosti a rozhodně nevytrvala.
Aby po truchlohře přišla k právu ještě veselohra, aby po škodě přišel také ještě posměch, dostihne nás ještě zpráva, že se vysoká rada Dohody zabývá otázkou, jak mají býti náklady na vydržování Karla Habsburka rozděleny na nástupnické státy. A konec bude, že my, Československo, budeme museti také ještě Karla Habsburka spolu živiti a vydržovati. Tento výsledek celé aféry, maďarského tažení, ukazuje jasně, jak byla oprávněna naše nedůvěra, jak správná naše politika: že jsme vyjádřili vůli veškerého pracujícího lidu, že je ochoten bojovati proti reakci, proti Habsburkům, proti monarchismu, že však naprosto nikdy nemůže bojovati a zhola nikdy nemá důvěry bojovati pod vedením tohoto systému a této vlády, poněvadž ten systém a tato vláda jsou tak těsně s reakcí spojeny, že vůbec nejsou s to, aby vedly proti reakci boj poctivý. A pakliže jsme jako komunisté takto prohlásili, že pracující lid je ochoten hájiti republiku a demokracii proti reakci a proti monarchismu, pak jsme tím naprosto neučinili nějakého politického přiznání k tomuto státu. Ani v tom, že jsme otevřeně prohlásili, že musí býti odražen každý útok na samostatnost, na existenci tohoto státu, na národní samostatnost československého národa, ani v tom, že nedopustíme, aby se maďarská reakce dotkla hranic tohoto státu, ani v tom není nějaké politické přiznání ku státu tomuto. (Posl. Stivín: Konec té věty zněl jinak!) Ano, pane Stivíne, přiznávám, že vidíme věci zcela jinak než vy a na konec bude naše politika, tak jako je nyní, také zcela jiná, než politika vaší strany. (Posl. Stivín: Konec té věty zněl, že se postavíte proti každému vměšování do maďarských poměrů!) Nestavíme se naprosto proti nějakému vměšování do poměrů maďarských. Pracující lid, revoluční proletariát, je připraven a domnívám se, že revoluční proletariát na Slovensku po tom prahne, aby súčtoval se společností Horthyovskou. Avšak súčtovati nesmí a ti, kdo mu v tom brání, jsou úřady této vlády, je vláda této republiky, která s pomocí agentů Horthyho na Slovensku slovenský revoluční proletariát tlačí k zemi. Hned potom uvedu takový příklad. (Souhlas komunistických poslanců.) Za této politické kampaně došlo se všech stran také k útokům proti naší straně, také se strany německých sociálních demokratů, proti domnělému našemu československému patriotismu, k útokům, které vzbudí na pravici této sněmovny zajisté trochu veselosti a také ve středu jejím. A v souvislosti s tím odehrála se mezi německými sociálními demokraty a pány z německo-nacionální strany veselá rozprava o otázce, kdo je válečným štváčem a kdo nikoli. Jestliže jsme učinili toto prohlášení, že jsme ochotni hájiti demokracii, republiku a národní samostatnost československého státu, avšak nikoli pod vedením této vlády a tohoto systému, pak myslíme, že k tomu máme více práva, než měli kdysi páni němečtí sociální demokraté k hájení Rakouska, říše Habsburské a k hájení vilémovského Německa proti jeho vnějším nepřátelům. A myslím, byl-li jsem ten, který v listopadu a prosinci 1918 byl toho názoru, že možno hájiti Německou republiku, sociálně demokratickou republiku Německa, jíž stáli v čele výhradně sociální demokraté, proti útoku Dohody nikoli protesty, nýbrž jen se zbraněmi v rukou, pak myslím rovněž, že jsem byl v lepším právu, než byli páni němečtí sociální demokraté v obraně obou těchto států, habsburského Rakouska a vilémovského Německa. Tak nadšeně patrioticky, jako páni sociální demokraté pro Německo a pro Rakousko, nechovali jsme se ani v této politické kampani. V žádném z našich časopisů nebylo nic podobného jako tehdy 5. srpna 1914 v časopise "Arbeiterzeitung", kde se pravilo: "Poněvadž je ohrožena německá vlast a národní neodvislost národa, vystupuje sociální demokracie na ochranu otčiny." A ti, soudruzi bez vlasti, ta "červená rota", jak ji kdysi potupně nazval císař, zasvěcují státu statky a krev pracujících mas. (Smích na levici.) Připomínám, že páni sociální demokraté neschvalovali jen obranu vlasti, nýbrž i ty druhé věci, které dnes označuji za hanebnosti vilémovského režimu. "Gleichheit" z Nového Města Vídeňského napsala o otázce belgické jen větu: "Německo, aby přeneslo rychle válku do země nepřátelské, muselo překročiti území belgické." A o sebeurčovacím právu jiných národů byl názor takový, jako časopisu "Volkstribune": "Za těchto poměrů je ovšem ze všeho nejhorší situace starého všivého Petra v Srbsku, který nyní ponenáhlu pozoruje, že nelze spoléhati ani na velkého bratra Mikuláše. Jako bývalý král Belsazar viděl Mene Tekel Upharsin, tak on vidí nyní, jak ruka píše v plamenném znamení výstrahu: Petr Karadorděvič, nyní jde tvůj shnilý trůn pryč." (Výkřiky.) Vůči německé vlasti, vlasti Vilémově, byli páni sociální demokrati plni nadšení. Tu píše "Arbeiterzeitung", když německá vojska byla na pochodu směrem na Paříž: "Francouzové jsou pyšný, sebevědomý národ, a myšlenka, že jsou nejen velkým, že jsou mnohem spíše největším národem, je trestí jejich dějin, souhrnem jejich nazírání na poměr národů. A kňouravé ujištění, že jim přijde pomoc z Anglie, jejíž žoldnéřské sbory rozptylují se před silou německého národa ve zbrani jako plevy ve větru, že je tatiček car vyrve ze železných svěráků německých vojenských řad, to má vzkřísiti jejich sebevědomí, to je má rozohniti k poslednímu a nejkrajnějšímu napětí sil, které nepřicházejí z fysické nouze, které může propůjčiti jen neochvějná víra v dobré právo. Bolestné vědomí, že nevyrovnají se vojenské moci německé, nemůže již vymazati žádný car . . . Neboť jako otřásající hlas světového soudu duní volání, které zaznívá od vojska k vojsku v německých řadách: Na Paříž! Na Paříž!" (Posl. Čermak [německy]: Jsem všecek rozechvěn!) A pánové tehdy byli a pan Čermak byl, když tyto řádky četl, patrioticky velmi rozechvěn. Připomínám otázku války podmořskými čluny, která je dnes i sociálními demokraty počítána k největším hanebnostem vilémovského režimu. O tom píše "Arbeiterzeitung" ze dne 4. února 1917: "Jak dokonale byl dostižen na cáre technického vývoje jediný náskok! Po výkonech německých ponorných člunů a obchodních člunů ponorných sotva bude dnes ještě někdo pochybovati, komu při padne palma." A poněvadž mluvíme právě o panu Karlu Habsburkovi, který byl líčen v poslední době v německých sociálně demokratických časopisech jako idiot, připomínám časopisu "Arbeiterzeitung", jak psal o wöllersdorfských dělnících. Tito wöllersdorfští dělníci mluvili s císařem. "Arbeiterzeitung" píše: "Hlavní důvěrníci měli se dle rozkazu dostaviti 9. června do Badenu nikoli k hlupákovi, nýbrž k jeho Veličenstvu císaři. Císař, který nás jako vaše zástupce přijal způsobem nejlaskavějším, vyptával se po poměrech a situaci dělníků a my jsme ji podle své povinnosti vylíčili podle pravdy. Jeho Veličenstvo pravil, že má býti pro muniční dělníky všechno učiněno, co je možno, děkoval opět pohnutými slovy dělnictvu za všechny námahy, vyslovil své plné uznání tomu, jak se dělnictvo chová, označil systém důvěrníků za dobré zařízení a přikázal nám, abychom veškerému dělnictvu vyřídili císařský dík tak, aby se každý dělník a každá dělnice dověděla o jeho uznání a jeho díku. Nemohouce jinak, zpravujeme vás o tom touto cestou. V této těžké době vidíme, jak je důležité, aby dělnictvo zůstalo pohromadě a jednotné. Zůstaňme jako dosud na cestě, již jsme nastoupili a jež byla správnou uznána, vytrvejme při své práci až do vytouženého míru. Důvěru za důvěru, věrnost za věrnost." Tedy věrnost vůči Karlu Habsburskému, dnešnímu hlupákovi.
Zároveň s tímto bubnováním, jímž skončila politika vlády proti Uhrám, běží otázka smlouvy s Polskem, té smlouvy s Polskem, o níž zahajuje pan ministerský předseda rozhovor, zajisté aby ji učinil populárnější, poznámkou, že tu jde o dva slovanské národy. Myslím, že tam na východě je ještě jeden slovanský národ, a to je národ ukrajinský. Zdá se, že na ten ministerský předseda nemyslel, neboť prohlásil, že na otázce východohaličské nemá zájmu. To neznamená nic jiného než schválení onoho brutálního znásilňování ukrajinského národa dnešním Polskem, dnešním polským režimem, jak se ve východní Haliči provádí, v té východní Haliči, která byla do polského státu vtisknuta zbraněmi, ačkoli je podle úsudku jednoho zdejšího českého listu polskou právě tak, jako Argentina československou.
Pan ministerský předseda vyličoval smlouvu s Polskem jako nevinnou. Toto dítě, žádný anděl není tak čistý jako tato smlouva s Polskem. Chtěl bych však přece připomenouti, že smlouvě s Polskem předcházela podobná smlouva s Rumunskem, a je příznačno, že tak pilně hledáme přátelství právě nejvíce reakcionářských států. Také ve smlouvě s Rumunskem nacházíme totéž ustanovení, jež je namířeno proti Rusku. Ministerský předseda nám vytýkal, že je směsno mluviti o tažení proti Rusku. Avšak při posuzování této smlouvy s Polskem nejde o polní tažení Československé republiky proti Rusku, jde o pomoc Polsku a Rumunsku blahovolnou neutralitou ve výpravě proti Rusku. Tu bych chtěl již upozorniti pana ministerského předsedu na to, že pro třídně uvědomělý proletariát všech národů tohoto státu jest otázka provozu válečného materiálu, podpory Polska a Rumunska ve válce proti Rusku, jak je to stanoveno v této smlouvě, otázkou právě tak vážnou, jako válka proti Rusku sama, a že provádění blahovolné neutrality v takovém případě je právě tak vyhlášením války třídně uvědomělému proletariátu tohoto státu, jak by jím byla válka proti Rusku sama. Ovšem, známe to ze staré doby: smlouva nabude platnosti, blahovolná neutralita platí jen tehdy, budou-li Polsko nebo Rumunsko některým jiným státem napadeny. Ačkoli jsme politicky nevzdělaní, něco přece víme z dějin politických, zvláště z posledních desítiletí. Víme, že není nic lehčího než dosáhnouti, aby byl někdo napaden, a ze chce-li někdo, velmi rychle přijde k tomu, že napaden jest, že se věci dají už tak zaříditi. Právě u Polska a Rumunska je tomu tak, kde vidíme právě v poslední době politiku nepřátelství, nenávisti proti Rusku, kde se všeho používá k tomu, aby se proti sovětovému Rusku postupovalo.
Je zajímavo, že právě krátce před odjezdem pana Skirmunta z Varšavy do Prahy vypuklo na Ukrajině tak zvané povstalecké hnutí. Právě v posledních dnech říjnových vnikly četné, dobře ozbrojené tlupy Petljurovy přes rumunskou a polskou hranici do Ukrajiny. Jak bylo zjištěno ruským vyslancem ve Varšavě dne 29. října za jeho návštěvy v polském ministerstvu zahraničním, byly povstalecké bandy dopraveny z polských internačních táborů za podpory polských úřadů vojenských a železničních v polských vlacích až na hranice, odkudž provedly pod velením atamana Ťuťunka útok na město Husiatyn. Druhého dne, 30. října, protestoval sice polský ministr zahraniční proti tomuto podezření v notě zaslané ruskému vyslanectví. Avšak již dne 1. listopadu byla Polsku podána ostrá nota vyslancem sovětské Ukrajiny Šumským, v níž bylo znova konstatováno porušení míru polskými úřady vojenskými, které na vlastní pěst pomáhaly ukrajinským banditům, a žádáno, aby byla potrestána řada ukrajinských generálů, jako Omeljanovič, Burkovcev, Vdovičenko. Tato poslední nota nebyla polským ministrem zahraničí zodpověděna; to ukazuje jasně, jak se Polsko a Rumunsko pilně snaží, aby byly Ruskem napadeny, jak ustavičně pracují, aby Rusko provokovaly. Je velmi příznačné, že zprávy o tak zvaném povstání v Ukrajině jsou posílány do světa právě ze Lvova. To je důkazem toho, že celé tažení je řízeno odtamtud, že nejde o povstání, nýbrž o plánovité tažení proti sovětovému Rusku, jež jest organisováno z Polska.
V okamžiku, kdy v Ukrajině teče krev našich bratří v boji proti bělogardistským bandám Petljurovým, které jsou organisovány a podporovány naším novým spojencem Polskem, pan ministerský předseda mluví o tom, že je směsno mluviti o výpravě proti Rusku. To je právě tak, jako kdyby někdo ve chvíli, kdy střílejí pušky a děla řekl: Nic se neděje, vojna není. Jestliže je to vážné posuzování, které žádá pan ministerský předseda od nás; jestliže v tomto prostém ignorování vážných krvavých skutečností záleží výraz onoho politického vzdělání a onoho myšlenkového bohatství, jehož pan ministerský předseda dle své řeči tolik postrádá u nás komunistů, a jestliže pan ministerský předseda tak z vysoka odsuzuje Rusku nepřátelský výklad smlouvy s Polskem v téže chvíli, kdy už bandy z Polska jsou na pochodu do Ukrajiny, pak to ukazuje právě, že nutno bráti všechna ujišťování pana ministerského předsedy o naprosté vůli k míru vůči Rusku velmi kriticky. Ostatně bychom chtěli pana ministerského předsedu pozvati, aby se s touto kritikou z vysoka vůči všem, kteří tuší za smlouvou s Polskem úmysly Rusku nepřátelské, obrátil laskavě i na jiné a nejen na nás komunisty. Připomínám mu na příklad, že "Kuryer Polski" posuzuje smlouvu Československa s Polskem, že smlouva je nejen doplňkem poměru Polska k Velké Dohodě, s nímž souhlasí Anglie a Francie, nýbrž že je také důkazem polských snah mírových, při čemž se současně osvětluje poměr Polska k sovětům. Poukazuji dále pana ministerského předsedu na článek "Tribuny", v němž se praví: "V článku druhém zajišťuje se blahovolná neutralita napadenému kontrahentu, tedy i volný průvoz válečného materiálu. Tím odstraňuje smlouva jednu velmi neblahou vzpomínku z doby, kdy Polsko bylo v smrtelném zápasu se sovětským Ruskem a kdy pro nejasnost vnitrních našich poměrů nebyl mu potřebný válečný materiál po našem území dopravován. Tento fakt nám Poláci vždy velmi zazlívali a je dobře, že získávají jistotu, že se nebude opakovati, tím spíše, že úspěšná obrana Polska proti bolševickému útoku je jedním z našich nejživotnějších zájmů. Smlouva polsko-česká je úspěchem polské politiky, která si takto kryje záda proti Rusku a získává velmi cenné naše desinteressement na východní Haliči".