Myslím, že nie je treba, aby sme vykladali ďalej o pensistoch, keď "Národní Politika" takto o tom súdi. - A tá výmluva niektorých, že v iných štátoch je to ešte horšie, jest svedoctvom nízkej duševnej povahy. Abych sa zmienil, ako sa zbytočne dráždi štátne zamestnanectvo, je dôkaz ten, že niektoré zákony sú už dva roky vynesené, avšak prevádzané nie sú. Na pr.: Na dráhach i v štátnych podnikoch bolo prevedené preradenie odborne kvalifikovaných podúradníkov za úradníky. Tým istým zákonom alebo ministerským nariadením malo byť prevedené menovánie sluhov za podúradníkov, ale ešte sa nič nestalo a o stabilisovaní robotníkov sú len púhe sľuby. Pri tomto nútno je pripomenúť zamestnanectvo košicko-bohumínskej dráhy. Na zamestnanectvo tejto dráhy bolo pozerano ako na vyvrhele, všemožné prekážky boly mu staväné v právoplatnení zamestnancov a zaobchodí sa s nimi tak, ako s nespoľahlivými elementy, sú odstrkovaní a rôznymi príkazy stále dráždení. Osobníctvo košicko-bohumínskej dráhy bolo a je prvotriedne vyškolené, stojí vo výkonnosti na prvom mieste v Československej republike a nezaslúží si to macošské jednanie, ktorého sa mu dostáva od vrchnosti a keď jestto takých na tejto dráhe, ktorí sa nevedia zmestiť v rámci tohoto štátu, treba bezohľadne zakročiť proti nim, ale není prípustné, aby sa podľa takýchto posudzovalo celé osobnictvo, ktoré dostalo pochvalu za války od generálneho štábu rakúsko-maďarského a za čias Československej republiky od generála Mittelhausera za presný odborový výkon. A tu zdôrazním: umožnite lepšiu existenciu tomuto osobníctvu, ktoré stráda, lebo košicko-bohumínska dráha beží neúrodným, hornatým krajom, chovajte sa loyálnejšie k nim, nie ako zúriví cudzinci a uvidíte, čo dovedu títo zamestnanci pre celok štátný urobiť. Po stránke osobníctva v štátnych úradoch sa dejú neuveriteľné veci a tu podotýkam, že nie som zaujatý proti Čechom, naopak, som obdivovateľom a ctiteľom českých dejín a českého národa, ale staviam sa proti nesprávnostiam páchaným na Slovensku ľudmi smeru šovinistického a byrokratického.
Na Slovensku celý rad stredoškolských absolventov nemôže dostať menovanie, ani len za čakateľov, sú odvrhnutí takí, ktorí už 7 až 8 mesiacov zdarma pracovali v kancelláriach notárskych, služnovských, len aby nabyli prakse a aby istejšie obdržali miesto. Sú notári Slováci s dlholetou praksou, znalosťou reči slovenskej, českej, maďarskej a nemeckej a sú len na milosť svých predstavených. Asi taký je pomer tiež u učiteľstva. Učiteľstvo dnes tvorí jaksi svým postavením, podobou, perpetuum mobile a jak školský referát pre Slovensko nebude intensivnejšie pečovať o učiteľstvo, dočakáme sa toho, že tento najcennejší štátny materiál sa bude prepožičiavať súkromému využitkovaniu. Hlavne nám na Slovensku ide o to, aby boly sriadené školy a učiteľstvo dostatočne honorované a stupnovite nahradzované slovenským, pri čom podotýkam, že nechcem podceňovať učiteľstvo české, lebo sú medzi českými učiteľmi dobrí učitelia, ktorých pre dnešok Slovensko postrádať nemôže a úplne sa priklonili slovenským pomerom. To však neni paušálné. V Košiciach sa stalo, že riaditeľstvo dráh zväčšilo dieľňu pre úpravu rušňov a vozňov, a keď žiadali povolenie ministerstva železníc, aby mohli vziať 30-40 zámočníkov, slovenských legionárov a mladíkov slovenských, detí železničiarských, po viacerých a všakových výmenách úradných listín toto bolo ministerstvom železníc odmietnuté, že vraj nutno doplniť stav zo zamestnancov zázemia. Teda takto sa jedná vo výkupenej zemi. Ale odpoveď nedám, ja stranický Slovák, prečítam vám, že na to odpísal rozhľadný, statočný český úradník vyššieho postavenia, a potom porozumiete, kto robí štvanice a kto dodáva materiál k štvaniciam proti českému národu:
"Žádané zvýšení personálu ze 24 na 50 mužů pro nově zřízené dílny Košice kšod, bylo přípisem min. žel. č. 762/V/2 ze dne 16. července 1921 zamítnuto s podotknutím, abychom kryli naší potřebu z nadbytku zřízenectva od ředitelství zázemných.
Proti tomuto rozhodnutí dovolujeme sí podotknouti toto: Pro Slovensko mají býti přijímáni většinou Slováci, na což jsme byli obzvláště z různých stran upozorněni, v prvé řadě zdejší příslušníci mají nárok. Bude-li potřeba zdejší kryta ze zázemí, nastane mezi zdejším lidem jitření, které bude rozdmychováno právě nyní velikou stagnací průmyslu, vůbec veliká všeobecná nespokojenost, nenávist vůči našim lidem. Slováci, práci hledající, budou drážděni a pobuřováni živly nám nepřátelskými, maďarskými. Budou se střídat intervence pol. stran, poslanců a zodpovídání dotazů různých ministerstev a županátů nebude konce.
Personál ze zázemí nám poskytnutý nebude zajisté prvotřídní, jak pro Slovensko určen jest, nýbrž bude to materiál neschopný, neupotřebitelný a koho se budou hledět správy zbavit, pošlou ho jednoduše na Slovensko.
Takovýmto způsobem nebude zjednána náprava a bude takovéto obsazování míst železniční správě na škodu, neb ustavičným vyměňováním personálu nedocílíme stálého a dobrého pracovnictva. Hlavní a velice důležitý moment, na který se musí v prvé řadě bráti zřetel, je otázka bytová. Zřízenci cizí nedostanou zde byty a musí se tudíž bráti zřetel na kompetenty domácí, kteří mají v místech byty, čímž nám odpadá palčivá otázka placení diet z nemožného ubytování, která silně na váhu padá. Z důvodů uvedených jest zřejmo, že se musí pro Slovensko při přijímání personálu činiti výminka a žádáme s poukazem na uvedené zakročiti u ministerstva, aby bylo dovoleno personál v naší pravomoci i nadále přijímati a doplňovati." Kto je ten úradník, o tom neni nutno hovoriť, lebo v krátkom čase by bol odvolaný zo Slovenska.
Že ináč ako to stojí na Slovensku, postačí uviest niekoľko príkladov. Na Slovensku bolo stanné právo tretíkrát vyhlásené, ale ešte ani raz odvolané nebolo, akiste vo veľkej štátnej starosti sa na to zabudlo.
Shromážďovacie právo je obmedzované a záleží od nálady služnovcov, županov alebo policajných kapitánov. To mal byť vzor americký shromažďovaciej slobody.
Dňa 28. októbra bolo povolené len pod trikolórom držať shromaždenie, robotný ľud nemal možnost povedať svojú mienku, a vypadalo to tak za Karlového puču a mobilizácie, že slovenský ľud mlčky pozoruje udalosti v Maďarsku a tá tichosť na Slovensku mohla byť Maďarmi vysvetlovaná, že "qui tacet, consentire videtur".
Cenzorská praks na Slovensku je ponechaná zaujatým panáčkom, ktorých rozpálený modzog a úradná horlivosť vrcholí nad najreakčnejšiu éru Rakúsko- Maďarska. Že ktoré žurnále sú censurované, o tom neni potrebné sa zmieňovať.
Jak pracovala triedna justicia, stačí príklad vrúteckých súdruhov odsúdených pre decembrovú stávku. Hlavný obvinený exponovaný Slovák Juraj Šťastný pri 6členom senáte dostal 5 rokov žaláru a najvyšší súd to spustil na 12 mesiacov. A nešlo tu o iné, len aby tých vrúteckých rebelantov, komunistov mohli odstrašiť. Sám župan i jeho námestek vlastnoručným podpisom ručili za beztrestnosť, lebo videli loyálne chovanie robotnictva vrutockého a pri súdnom pojednávaní neboli pripustení svedkovia obžalovaných. Je to hanebné jednanie v demokratickom štáte. O prechmatoch exponovaných úradníkov nechcem moc vykladať, časom i to prijde na pretras a povedané by bolo, že som zaujatý a len toľko podotknem, že hotové zločiny sa páchaly a páchajú. Dôkazy patria disciplinárnému riešeniu.
Nie je možno obísť otázku četnictva na Slovensku. Na Slovensku je 95% četnictva české a keď sú mezi nimi statočný, rozhľadný ludia, väčšinou sú fanatičný zurivci neznajúci psyche ľudu, sú brutálny, ich surovosti presahujú špatnú povesť maďarského žandára. Četníctvo dnes vypadá s tými rôznymi ciframi, výložkami ako strašidlo v maku a je postrachom občanov. Jeden četník mi rozprával, že hľadal po dedine jedného zločinca - to sa rozumie, s nasadeným bodákom - vkročil sa pítať do jedného domku, kde bývala jedna starena, či zná, kde ten dotýčny býva. Pri vstupení četníka stará ženička strachom padla k zemi a ledva ju mohli vzkriesiť. Dľa mojho mienenia četníctvo má dostať civílny oblek bez pušky, revolver môže nosiť na opasku pod kabátom a v ťažšom prípade isť s puškou. Četníctvo má byť bezpečnostnou strážou, podriadenou jedine civílným úradom a nie dirigovanou nafúkanými dôstojníky. Ten militaristický ráz má a musí byť odstráneny. Ale čo sa robí na pr. v Košiciach? Pred rokom stačilo na udržovanie poriadku u 48.000 obyvateľov policajný aparát pozostávajúci z 42 osôb. Po nastúpení rakušáckého policajného úradníka Klímy sriadil sa policajný aparát pozostávajúci z 45 jazdných a 325 policajtov vedľa rozsiahlého útvaru politických špiclov a pripomína mi to bájku o istom sedliakovi, ktorý našiel bič a k nemu si kúpil koňa. Tak je to i tu. Vláda našla drabanta a sriadila mu representačnú residenciu. Ale heslo je šetriť, šetriť na malých zamestnancoch.
Keď sa má šetriť, prepusťte polovinu štátnych úradníkov od 6. hodnostnej triedy a zbytočných dôstojníkov, snížte pensie o 50% rakúskym generálom a nechte malý pracujúci ľud žiť. Veď je to už smiešne. Po ministerstvách aspoň každý druhý človek je rada alebo vrchní rada. Radov máme až prez hlavu a pýtajte si rady, tak žiadny nemá kompetencie, jeden sa odvoláva na druhého a na akty sedá palcový prach.
Neslýchané je riadenie vrážd na Slovensku. Toľko nevinej krve, čo sa tam vyleje, pamätuje na stredovek a hrúza zájde človeka, keď si pomyslí na vraždu vo Veľkých Topolčanoch zabitím robotnika Stredaňského četnickym nadporučíkom Tajchmanom. Len si vzpomente na ten obraz, keď taký baša obkľúčený svojimi pandúrmi bije bezbraného človeka, deti žalostne kľakajú na kolená, ruky nohy bozkávajú v mundúre strčeným hienam, prosia "pusťte nám otca", načo deti surove odstrčia pažbou po hlave a otca prichytia k stľpu ako Krista na kríž a bestia v ľudskom tele strči nôž do tela robotnika, a aby hľbšie vnišiel, udre na rukoväť noža päsťou dvakrát, až martyr mrtvý padne.
Kde je tu ľudský cit? Neprebudí sa svedomie i toho najväčšieho politického odpôrca? A vláda takého človeka odmení, ktorý by mal najhroznejšim spôsobom byť strestaný, že dostane povýšenie; tomu je svedectvo i to, že Kroupa, vrah slovenských robotníkov v Krompachu, dostal povýšenie za nadporučíka.
Denne čítať v novinách obrovské vysťahovanie z oslobodenej zeme Slovákov do Ameriky. Prečo idú s tohoto eldoráda do zeme, kde i dnes je na 1 milion nezamestnaných? Len preto je toto vysťahovanie, lebo politické pomery ako ťažký plyn dusia občanov slobodnomyselných a hospodárske pomery priamo znemožňujú žitie. Každý iný, len Slovák není pánom svojej zeme, a toto je otvorená rana každého občana na Slovensku.
A či nie je možno nápravy zjednať? Ovšem dnešným vývojom to neide; ale toľko môžete urobiť, aby veľkostatky najreakčnejšich nepriateľov ľudu na Slovensku boli zhabané, združstevnené a čiastočne rozdané zemerobotníkom a maloroľníkom. Veď tam sú majetky Rakovského, Andrášyho, Čákyho, Pálfyho, Erdödyho, Aponyiho, Schönbornove, krvavého Prónayho a iných, prečo ich nezaberete? Keď však my siahneme po nich, sme prevratnici, vlastizrádcovia a v železách nás vodíte po žalároch.
Vybudujte hospodársky život na Slovensku. Z továrieň odožeňte nepriaznivých cudzincov. Staväjte verejné budovy, školy, pošty, syrotince, útulne, sanatoria, nemocnice, nestaväjte vojenské a četnícke baráky, ale ukážte, že milujete slovenský ľud, investujte tých miliardov pre prirodou bohaté Slovensko, kde uprostred bohatstva žije v ubohosti dobrý slovenský ľud. Slúžte príkladom bratstva a podvráťte to, čo ľudáci a autonomisti horovia po Slovensku. Dobrým skutkom pritúlite Slovensko a jeho ľud, ktorý dnes už málo alebo vôbec neverí vaším sľubom. Vymaňte slovenský ľud z drápov keťasov a bohatých jednotlivcov. Dajte jestvujúcim konsumom úvery štátne na mierne úroky a ľud sa i sám sprostí využitkovateľov. Hlaďte pomery upraviť na Slovensku aspoň tie najpotrebnejšie, váš je kapitál, bohatstvo a štátne príjmy, na vás je rad, my nemáme nič, všetky prostriedky sústredňujú sa vo vašich rukách a buďte uistení, že keď budeme my dišponovať tymito prostriedkami, rozkvitne nový život.
Naša mládež nemá prístrešia a naše federovane jednoty nie sú pripustené do cvičebieň. Najslovenskejšie mestá, Mikuláš, Žilina odopierajú telovýchovu.
Ku konci len toľko poznamenávam,
že najlepšie charakterisuje hospodársky stav to, že vidíte žebrákov,
bez ruky, bez nohy, slepcov, invalidov válečných, otraseným modzgom,
ktorý harmonikou, ktorý húsľami, klarinetom, aristónom prosí o
milosť, o podporu, žobrácke haliere sbierajú po vlakoch, po nádražiach,
po domoch, po ulicach. Koľko sĺz, koľko žiaľu vznášajú títo nešťastníci,
koľko opovrhnutí sa im dostane, pretože v záujme cudzom utratili
zdravie. Ba konečne očitým svedkom som bol, kde žena na predaj
núkala jednoročné dvojčatá, lebo jej muž padol a pre deti ju do
práce nechceli nikde vziať. To je život, kde 80roční starci sú
sebavrahovia, toť sociálna bieda! Kde je tu humanita a demokracia?
Úžasná bieda na jednej strane a socialistickí ministry na druhéj
strane, to je obrázok. Tento rozpočet nevyhovuje ani v najmenšom
záujmom pracujúceho ľudu a preto ho neschvaľujeme. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž jest poslanec Malík.
Posl. Malík: Slavná sněmovno! Jednou z největších položek našeho rozpočtu jest položka ministerstva národní obrany, přesahující plně 3 miliardy státních výdajů. Položka tato jest sice větší o 800 milionů proti položce rozpočtu loňského, tvoří však letos pouze 16% celkového státního rozpočtu, kdežto loni veškerá vydání ministerstva národní obrany tvořila 18%, tedy skoro celou 1/5 všech státních výdajů.
Okolnost tato, že letošní položka ministerstva národní obrany jest aspoň relativně menší proti roku minulému, jest jistě zjev potěšující a nejlepším důkazem, že u nás nelze mluviti o nějakém křiklavém zvýšení nákladů vojenských, o nějakém překotném zbrojení, přes to že prožíváme vlastně ještě atmosféru válečnou.
Nelze ovšem si zapírati, že cifra přesahující 3 miliardy jest přece jen silným zatížením státního rozpočtu, a tvrdím, břemenem poplatnictva. Vydržování armády a řádné její vybudování, aby v daném okamžiku mohla býti skutečnou záštitou státu, svobody, bezpečnosti a pořádku, jest drahou sice, ale přec jen nutnou nezbytností státní, dokud poměry kolem nás nebudou vyjasněny, dokud nebezpečí rozvratu, anarchie, nebude zažehnáno a existence naší demokratické republiky pevně zajištěna, čili abych se vyjádřil lidově, dokud kolem nás budou vlci, dotud není možno, aby byli z nás beránci. I když přejdeme k soustavě miliční, kterou náš branný zákon předpovídá, značným nákladům na ozbrojenou pohotovost se tak brzy nevyhneme. I ta "nejideálnější" soustava státní ruských sovětů bez armády obejíti se nemůže. A jisto jest, že i tato armáda rudá značného nákladu vyžaduje. Uplyne ještě hodně vody, než lidstvo přijde k tomu rozumu, že bude řešit sporné otázky ne zbraní a krví, nýbrž zásadně způsobem jiným. O své armádě můžeme však hrdě prohlásit, že není ani na výboj ani pro násilné uplatňování jistých utopistických zásad, nýbrž jen pro obranu vlasti, osobní a majetkové bezpečnosti, ochránkyní zákonů, pořádku a zárukou míru a demokratického vývoje našeho státu. Pro toto důležité poslání zasluhuje toho, aby jí dáno bylo to, co potřebuje, zvláště když víme, že jest armádou míru, právě jako naše politika jest politikou míru. My nemáme žádných ofensivních úmyslů proti svým sousedům, naopak my jim přejem mír a pokoj, totéž však žádáme i my od nich. Úkol naší ozbrojené moci jest čistě a výhradně obranný, chceme bránit svou existenci proti rušitelům pokoje. To jest svatou povinností naší demokracie. (Tak jest!)
Při výdajích na vojsko představa poplatníka má pravidelně na mysli jen děla, pušky a uniformy. Samozřejmo, že tyto věci pohlcují značnou část výdajů vojenských, nevyčerpávají však ani zdaleka celkový rozpočet ministerstva národní obrany. Rozpočet ministerstva národní obrany podává jasný obraz o tom, jak složitým aparátem naše ministerstvo národní obrany jest a co četných různých oborů práce v sobě zahrnuje. Zejména chci upozorniti na to, jak silně proniká živel občanský celý tento aparát vojenský, jak tisíce dělníků a občanských zaměstnanců vůbec nacházejí svoji existenci v různých podnicích, podléhajících správě M. N. O. Poukazuji zde na titul "vojenské průmyslové a hospodářské podniky", to jsou čs. státní zbrojovka v Brně, hlavní letecké dílny, vojenské podniky dřevařské a vojenská hospodářství. Všechny tyto podniky vojenské tit. 3. vykazují na řádných výdajích skoro 138 mil. Kč, z čehož mzdy dělnické a jiných zaměstnanců občanských přesahují polovici těchto výdajů. I v jiných kapitolách rozpočtu M. N. O. shledáváme se s náklady osobními, v nichž platy a mzdy civilních zaměstnanců sahají do milionů. Jest to fakt, na nějž dlužno zejména v dnešní době nezaměstnanosti zvláště upozornit a jest to zároveň i důkaz, že peníz věnovaný na vojsko není vystřílený do vzduchu.
Pokud jde o "vojenské hospodářství" pod oním tit. 3. uvedené, pozůstávající z několika dvorů, lesních revírů, cihelen, pil atd., nechci zde hledati důvodů, proč právě tyto podniky jsou pasivní, zajímají mne z jiných příčin. Ve vysvětlivkách M. N. O. vztahujících se k mimořádným výdajům na vojenská hospodářství jsou tato slova: "Po konečném vybudování podniků bude také splněn jich vytknutý cíl, totiž dodávání naturálií vojenským tělesům za ceny výrobní."
Tento účel hospodářských objektů vojenských vítáme, jsme však přece jen zvědaví, jaká ta výrobní cena bude, a zda mimo to ještě podniky tyto vykazovati budou aktivní bilanci.
Pro nás platí sice soukromé podnikání stále ještě za nejbezpečnější předpoklad rentability toho kterého podniku, přes to neodmítáme i jiných forem. Tuto formu státního vojenského hospodářství zemědělského posuzujeme zcela nepředpojatě, my známe různé formy hospodaření družstevního, my dokonce přáli bychom si vidět vzory hospodaření čistě socialistického, ba dokonce i komunistického, jednak aby při posuzování určitých soustav podnikání a hospodaření nastalo konečně vystřízlivění, jednak aby uvedené formy ve vzájemném závodění ukázaly, která z nich je života nejschopnější. Theorie totiž bývá často velmi vábivá, ale prakse mluví jinak.
Tyto vojenské podniky zemědělské M. N. O. podávají dále neklamný důkaz o tom, že ty výnosy zemědělství vůbec nejsou tak značné, jak o nich často bájí žurnalistika venkovu nepřátelská. Náš zemědělec musí napnout dnes všechny svoje síly, aby při dnešní drahotě živého i mrtvého inventáře, vysokých mzdách, vysokých cenách výrobků průmyslových, nesnesitelných daních, holé živobytí svoje uhájil.
Vraceje se k naší armádě, jakožto celku, zdůrazňuji, naše armáda není výsadní domenou jistých kruhů a oporou zpátečnictví a tyranie, nýbrž výtvorem našeho republikánského zřízení a naší demokracie. Není a snad nikdy nebude místem utrpení a bezduché dresury, nýbrž školou života, tělesné i duševní rovnováhy, potěšením a průpravou pro užitečné a produktivní povolání lidské. Takovou aspoň jí míti chceme. Na tento výchovný moment služby vojenské u nás kladu zvláštní důraz, maje na mysli zejména ony negramotné vrstvy, které vinou bývalých vlád maďarských byly kulturně zanedbávány.
Tyto dny bylo naší armádě podrobiti se vážné zkoušce - mobilisaci. Slyšeli jsme z úst representantů vlády, že zkoušku tuto absolvovali jsme dobře. Mobilisace upevnila vnitřní pořádek a administraci a ukázala na oddanost, s jakou všechny vrstvy obyvatelstva lnou k republice. - To jsou slova našeho ministerského předsedy.
Jinak ovšem soudí o věci p. dr. Lodgman. Ve své řeči s tohoto místa vyslovil se o naší mobilisaci způsobem hodně jízlivým. Patrně měl na mysli mobilisaci roku 1914, to, že bylo něco jiného. Ano, to mu přiznávám. To bylo něco zcela jiného! My dobře víme a máme krvavě zaplacené zkušenosti ze světové války, co to znamená mobilisace, proto můžeme jasně a důrazně prohlásiti, že průběh naší mobilisace byl daleko důstojnější než mobilisace z roku 1914. My víme dále, že těch prolitých slz otců a matek, žen a dětí bylo letos hodně méně, než roku 1914. My víme dále, že těch bláznivých ztřeštěnců, kteří jako smyslů zbaveni hnali do války, mezi námi vůbec nebylo. My máme v živé paměti, jak v té bláznivé Vídni se řvalo "Nieder mit den Serben". My máme v živé paměti, jak maďarský voják brousil si zuby na "srbský guláš" My známe ty úžasně sprosté písně maďarského vojáka s tendencí protisrbskou. Toho všeho při naši mobilisaci nebylo. U nás nepadlo ani jednou "Nieder mit den Magyaren". Pravím, ani jednou, naopak, my proti maďarskému lidu naprosto žádného nepřátelství nemáme, ba dokonce litujeme ho, že musí za nerozvážný kousek Karla Habsburka a špatnou politiku několika magnátů tolik pykat. Jen proti těmto rušitelům pokoje bylo namířeno naše vojenské opatření, nikdy ne proti maďarskému národu. Prohlašuji to důrazně. Připomínám však stejně důrazně, že rejdy maďarské iredenty na území našeho státu proti našemu státu líbiti si nedáme. Mezi mobilisací naší a mobilisací rakouskou z r. 1914 je tedy značný rozdíl. A rozdíl další! Pan dr. Lodgman tropil si posměšky z naší mobilisace. Táži se: Bylo možno o mobilisaci roku 1914, ač nebyla též bezvadná, sebe nevinější kritiku pronésti? Nebylo. Za to hrozil provaz. A dnes naprostá volnost projevu! Já použiji této volnosti projevu, kterouž zajisté i pan dr. Lodgman musí kvitovati, která však r. 1914 zejména nám, českým lidem tak krutým způsobem byla odepřena, a dovolím si na některé nedostatky naší mobilisace upozorniti.
Zjistilo se, že k některým vojenským tělesům narukovalo více mužů nežli se očekávalo. Na př. k 33. pěšímu pluku do Chebu narukovalo prý skoro 13 tisíc lidí, kdežto k jiným zase hodně méně. Vidno z toho, že naše evidence nebyla ještě hotova. A rozdíly co do počtu záložníků v jednotlivých obvodech nebyly vyrovnány. Nechci svalovati vinu veškeru na naše vojenské orgány. Jisto je, že vinno je také obyvatelstvo, poněvadž obyvatelstvo nepostaralo se všude včas o svůj vojenský poměr, takže přesná vojenská evidence jeho nebyla možná. To platí zejména o německých doplňovacích okresech. Fakt však je, že až na nepatrné ojedinělé případy obyvatelstvo všech národností a všech vrstev vykonalo svoji povinnost. Z lavic německých padla ironická poznámka, že někde narukovalo ku plukům prý až 150%. Nechci tendenčnost této poznámky posuzovat, mám však za prokázáno, že nastoupilo někde skutečně více, nežli se očekávalo. Věc dá se vysvětlit tím, jak jsem se ostatně již zmínil, že občanstvo nesplnilo všude včas své povinnosti evidenční. Po převratu mimo nás Čechoslováky, příslušníci jiných národností vojenskou službu vlastně nekonali. Teprve po vyhlášení branného zákona nastává náprava, teprve potom začíná se i obyvatelstvo nečeské zajímat o svůj vojenský poměr. Tím, že evidence nebyla úplná, stalo se ovšem, že nebylo všude náležitého přehledu a dostatečných příprav. Vznikl chaos, špatné ubytování, špatné stravování a samozřejmě s tím spojená nespokojenost.
Vážnější však poruchy vyskytly se při předvádění a nákupu koní. Zde bude třeba radikální nápravy. Stalo se, že majitelé koní musili konat daleké cesty na místo určené, kamž předvedena z více okresů taková spousta koní, že vojenská komise přejímací byla naprosto bezradná. 3-5 dní musili sedláci čekati, než na ně přišla řada. Těžko dalo by se odhadnouti, co zde bylo natropeno hmotných škod majitelům koní. Co tu zbytečně zmařeno času, a jakému nebezpečí nemoci a nákazy vystaveni koně, pro něž nebylo ani stájí ani řádného krmiva. Odhadní komise pak naprosto selhaly. V některých okresích byla průměrná cena odhadní až 18 tisíc korun za jednoho koně, na př. Litoměřicko, a jinde zase pouze 7 až 8 tisíc korun. Na př. na Uh.-Hradišťsku, Znojemsku. Někde se statisíci jen plýtvalo, jinde zase sedláci nízkými odhady byli v pravém slova smyslu odíráni. Doporučovalo by se, aby aspoň v těchto křiklavých případech provedla se revise odhadních cen. Štěstím je, že došlo k demobilisaci a že koně vracejí se původním majitelům. Mnohá křivda bude tak odčiněna. Je pochopitelno, že ti, jimž koně nízko odhadnuti, první o vrácení svých koní se ucházejí. Nebyly věru řídké případy, kde za koně loni za 30 tisíc korun koupeného přiznána cena pod 10.000 Kč. Jinde zase kůň méněcenný odhadnut vysoko. Místy fungovali jako znalci lidé, kteří koním ani za mák nerozuměli. Na příklad byli v jedné odhadní komisi zelinář, provazník a švec, a podle toho to také vypadalo. Ovšem naši lidé i v dobách vážných nemají daleko ke vtipům, a tak koloval vtip, že švec tam musí býti proto, poněvadž dobře rozumí koňské kůži.
Připouštím, že staly se tu a tam případy s úmysly skutečného okrádání státu, ale předhazovati paušálně celému stavu zemědělskému vydíračství vůči státu, jak to činí na př."Rudé Právo", to přece je nanejvýš nespravedlivé a neoprávněné. Jsme pro přísné vyšetření každého takového případu, který činí jen zdání malae fidei, podvodu. A vinník ať je potrestám. Dnes tedy sedláci béřou svoje koně zpět. Avšak, jak bylo prokázáno, ve stavu, a to v dosti četných případech, zuboženém. Místo koní zdravých vracejí se koně nemocné a nakažené. Náš sedlák přijímá však přec vráceného koně a k tomu dokonce podpisuje revers, že zříká se náhrady, kdyby mu kůň doma pošel. Co tomu říkáte pánové? To je vydírání republiky? Ne, to je spíše odírání sedláků. Ošetřování koní bylo věru místy takové, že leckterý vrácený kůň mobilisaci zaplatí skutečně životem.
Tato rekvisice koní musí se příště zcela jinak prováděti. Cožpak nemohl by se odvod a nákup koní prováděti v sídle okresního soudu anebo alespoň v sídle okres. pol. úřadu? Což pak bylo nutno sta, ba tisíce koní z více okresů sehnati na jedno místo? Vždyť tato pro tak mnohé daleká a pak zdlouhavá procedura vyhnala z kapsy, mírně počítáno, majiteli z každého koně 500 ba 1000 K. Pokud jde o koně, povozy, postroje, dodané podle zákona o válečných úkonech, i tu nabyli jsme vážného ponaučení. Smutné je, že při určování koní pro přípřež staly se chyby hned v obcích samých. Obecní funkcionáři, kteří stále ještě vidí svoje poslání v chikanování a dráždění sedláků, nepostupovali rozumně a nestranně. Naopak! Nařizovali dodati koně vysoko březí, které voj. komise byly nuceny samozřejmě ihned vraceti, nařizovali dodati koně nepostrádatelné, a koně méně potřebné z důvodů stranických pardonovali. Za to některé obce podaly ideální příklad svépomoci. Opatřily koně i povozy nákupem od svých občanů za obecní peníze a když vojenská komise provedla odhad nižší, nežli byla jejich cena nákupní, doplatily tuto diferenci z obecní pokladny; pakli vojenská komise odhadla výše, připsaly zase tuto diferenci k dobru obecní pokladny.
Věříme, že ministerstvo národní obrany všem těmto stínům mobilisace věnuje bedlivou pozornost a provede nápravu, jak toho autorita státu vyžaduje.
Přicházím k poslední kapitole své řeči, totiž k významné mezeře našeho branného zákona, k mezeře, která je jen výrazem té nepochopitelné zaujatosti a špatného ocenění významu a práce zemědělcovy. Vzpomínám tu krásných slov generálního zpravodaje o rozpočtu kolegy Sonntága, který pravil, že "O pšeničná zrna - ta drobná žlutá zrna, jež tak lehounce spočívají na dlani - točí se svět. V době nouze patří všechny zraky na zemědělství, zda jich dosti vyrábí. O tato nepatrná zrna, jimiž se lidstvo živí, točí se obchodní politika, svádějí se války, v nichž umírají statisíce. Každá filosofie, věda a umění, obchod a průmysl přestávají, kolesa národohospodářské mašinerie se zastavují bez nich, bez zrn pšeničných." Vážení pánové, toto jest pravé ocenění zemědělství. Branné zákony všech skoro států uznávají tento význam zemědělství, náš branný zákon však mluví o zemědělství jen tak jako mimochodem. Znám původ této zaujatosti. Během války a po válce ujala se falešná domněnka, že sedlák požívá jakési zvláštní výsady, že se může vyhnout povinnosti vojenské. Jest pravdou - a byla to právě naše strana, která zachránila tisícům našich synů život, prosadivši jejich t. zv. sproštění, jest však také pravda, že ten náš venkov na padlých, raněných a zmrzačených vykazuje přece jen nejvyšší procento. Ale zaujatost proti venkovu zde byla a posud bohužel je, a stopy této zaujatosti jsou patrny i v našem branném zákoně, v němž, na což zvlášť upozorňuji, hned v prvním paragrafu je psáno: "Branná soustava republiky Československé bude vybudována na podkladě miličním."