Předseda (zvoní): Kdo s touto resoluci, kterou navrhl pan posl. Hausmann a soudr., souhlasí, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce tato je také schválena.
Tím je vyřízen 5. odstavec denního
pořadu a přikročíme k 6., u něhož včera byla přerušena rozprava,
poněvadž ke slovu nebyl nikdo přihlášen. Je to
6. zpráva výboru sociálně-politického o vládním návrhu zákona (tisk 3217), jímž se prodlužuje účinnost zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 322 Sb. z. a n., o podpoře nezaměstnaných (tisk 3286).
Poněvadž debata je skončena, uděluji
závěrečné slovo panu zpravodajovi.
Zpravodaj posl. Tayerle: Vzhledem
k tomu, že jsme právě přijatým návrhem pana posl. dr. Wintera,
Dubického a soudr. vyřídili také čl. 1 návrhu tisk 3286, doporučuji
přechod k dennímu pořadu.
Předseda (zvoní): Budeme hlasovat. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Pan zpravodaj navrhuje z důvodu, který právě uvedl, aby sněmovna poslanecká přešla přes tuto zprávu k dennímu pořadu.
Kdo s návrhem pana zpravodaje, aby přes zprávu výboru sociálně-politického o vládním návrhu zákona, jímž se mění účinnost zákona ze dne 12. srpna 1921 o podpoře nezaměstnaných, přešlo se k dennímu pořadu, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím je návrh pana zpravodaje přijat a tím je vyřízen odstavec 6 denního pořadu.
A teď přistoupíme k dojednání
odstavce 7. denního pořadu, totiž
7. zprávy výboru soc.-politického a výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 3265), kterým se měni a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců (tisk 3291).
Při tomto odstavci promluvili oba pp. zpravodajové a teď je nám přikročiti k rozpravě. Navrhuji ve smyslu usnesení presidiálního, aby lhůta řečnická se stanovila na 20 minut. Je snad nějaká námitka proti mému návrhu? (Nebyla.)
Není jí, návrh můj je přijat.
K slovu jsou přihlášeni "proti" pp. posl. Uhl, Schubert, dr. Keibl, Schälzky, inž. Jung a Schäfer; "pro" pp. posl. Molík a Laube.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
zapsanému na straně "kontra" p. posl. Uhlovi.
Posl. Uhl (německy): Slavná sněmovno! Na otázce, jež se nyní projednává, jsou význačně interesovány desetitisíce invalidů, mnoho chudých vdov a sirotků. Nemůžeme nechati ujíti si příležitost, aniž bychom nežádali, aby byly renty válečných poškozenců důkladně zvýšeny, aby byl zlepšen dosud platný zákon. Je nejvyšší čas, aby konečně bylo náležitě přihlíženo k ubohým obětem války, aby jejich poměry existenční doznaly skrovného zlepšení. Z toho důvodu podali jsme řadu zlepšovacích návrhů, ač musíme míti předem obavu, že všechny naše návrhy jako ve všech jiných otázkách budou i při této většinovými stranami přehlasovány. Většinové strany v této sněmovně mají jen jednu úlohu, a to, aby poslušně aportovaly všecko, co je jim "pětkou" předloženo. Nemůžeme nechati ujíti příležitost, abychom se co nejrozhodněji ohradili proti systému násilí, jaký byl v této sněmovně zaveden. Této vládě "pětky", výboru, který byl dříve zřízen jako dorozumívací orgán mezi vládními stranami, této vládě, jež tu byla zavedena, klaní se všecko. Je sotva uvěřitelno, že s tímto zařízením, jež nemá nikde sobě rovna, byli srozuměni všichni členové většinových stran. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by bylo nutno zoufati, pak by to skutečně špatně vypadalo s demokratickým smýšlením těch členů většinových stran, kteří se nazývají demokraty. Je-li na straně většiny i jen jiskérka citu pro spravedlnost, pak by musily většinové strany dbáti toho, aby tato vláda "pětky" byla konečně odstraněna. Musíme a měli bychom předpokládati, že v řadách české většiny jsou přece ještě vážní politikové, kteří by měli jednou nahlédnouti, kam vede vláda malého výboru, a jejich úlohou by mělo býti, aby odstranili tento vládní systém, jenž se tu usídlil, a aby se s ním důkladně vypořádali. Není to již orgán dorozumívací, z této "pětky" vyrostlo opravdové direktorium násilí, jakého nelze najíti v dějinách lidstva. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Váleční invalidé a jejich příslušníci jsou zajisté obětmi války nejvíc hodnými politování. Je první úlohou společnosti a státu, aby přistoupily k jejich slušnému zaopatření. Je to prvním příkazem rozumné a sociální státní správy, aby právě péči o oběti války, o vdovy a sirotky, upravila náležitě podle skutečných poměrů životních a existenčních. Pro to jsou směrodatné nejen důvody hospodářské, nýbrž i čistě lidské. Je samozřejmo, že péči o válečné oběti má převzíti právě společnost, stát, že má nésti nejen odpovědnost za to, jak ti lidé žijí a existují, je také jeho zatracenou povinností a závazkem, aby těmto lidem opatřil přiměřenou, řádnou existenci. Dosavadní zaopatření našich obětí války bylo úplně nedostatečné a nevyhovující. Dodnes nemáme v této otázce jednotnosti. Žádáme, aby péče o válečné poškozence, o invalidy, vdovy a sirotky, byla upravena naprosto jednotně. Zde musejí padnouti rozdíly šarže, rozdíly hodnosti. Na bitevním poli a ve vojenském kabátě každý nesl na trh a dával v sázku svůj život, své zdraví, své kosti. Všichni přinesli stejnou oběť. Potřeby lidí jsou také stejné, a v takových otázkách nesmí se bráti zřetel k umělým protivám, jež se vytvořily ve společnosti. Tu musí vládnouti stejné právo. Dosavadní zákon byl nedostatečný, má na příklad ustanovení, že všichni ti, kdož mají příjmu přes 4000 korun, ztrácejí všechny požitky, každou rentu. Důchody z tabáčních trafik se od renty odečítají. Tato ustanovení dávají podnět k nejkřiklavějším nespravedlivostem. Přihází se, že vdovy se 3-4 dětmi rentu skutečně ztratily, poněvadž mají příjem, který činí ročně několik set korun, s nímž nemohou žíti, s nímž se mohou jen s bídou protloukati. Tito lidé dáváni jsou na pospas nejtvrdší nouzi, jsou přenecháváni chudinské péči, veřejné dobročinnosti. Jiní příslušníci, matka, otec, děd a bába, mají nárok na podporu jen tehdy, jsou-li úplně neschopni k výdělku. Také to je ustanoven, které by se mělo ze zákona odstraniti a zlepšiti podle skutečných poměrů. Dnes je to tak, že v kruzích dělníků, maloživnostníků, malorolníků částečná neschopnost k výdělku má již v zápětí a přímo podminuje podporu druhými příslušníky rodiny. Již dávno mělo býti o to postaráno, neboť velká část oněch příslušníků, kdyby bylo zavedeno starobní pojištění, brala by již o sobě rentu z něho. Nynější existenční minimum 4000 korun nestačí, neodpovídá dnešním životním a drahotním poměrům. Navrhujeme tudíž zvýšení existenčního minima na 16.000 korun. Myslíme, že tato suma není naprosto příliš vysoká, že je ještě stále nízká, a lidé rozumně a humánně cítící by měli za všech okolností s tímto návrhem souhlasiti. Žádáme dále, aby válečným poškozencům byly dávány státem prothesy a orthopedické pomůcky, a to bezplatně, a aby stát také převzal udržování těchto prothes, placení orthopedických pomůcek.
Jak k politování je na příklad osud osleplých ve válce! Jak strašně působí, jdeme-li ulicemi a vidíme ty ubohé lidi, jak se tápavě pohybují, a musíme-li si při tom říci, že se těmto lidem od státu dává několik set korun jako renta, pak sevře člověka trpkost, pak musíme si říci: "Zde je nutna důkladná pomoc, a pomoc může býti opatřena a dána státem." Ti pánové, kteří tento zákon vypracovali a na něm se usnesli, ať jednou přece konečně ukáží ten umělecký kousek, jak možno vystačiti s 1800, se 2000, se 4000 korunami ročně, jak možno s touto částkou žíti. Žádáme, aby váleční poškozenci, vdovy a sirotci byli pojištěni proti nemoci, aby stát provedl pojištění u nemocenských pokladen a aby také zaplatil příspěvky. Je to úplně oprávněný požadavek, a je to úkol, jenž rozhodně náleží státu. Myslím, že se nedá popírati, že je v zájmu humanity, aby lidé, kteří mají tak malý příjem, kterým se dostalo tak nízkých rent, byli přece také pojištěni proti nemoci a aby byli účastni aspoň této sociální výhody. Podle nynějšího zákona na př. odebírá se válečné vdově, uzavře-li s ní sňatek válečný poškozenec, nárok na rentu. Také to je nespravedlivé, neboť váleční poškozenci jsou na tom sami zle. Když si váleční poškozenci berou za manželky válečné vdovy, měl by stát právě zde zasáhnouti pomocnou rukou. Neměl by sahati k nesociálnímu opatření a bráti válečným vdovám rentu. Tím budou lidé vychováni jen k tomu, aby obcházeli zákon - a to právě nebude vyhovovati morálce občanstva - aby uzavírali divoká manželství. Nynější zákon obsahuje dále velký počet zchytralých ustanovení, na jichž základě jsou oprávněnci ošizováni o své nároky. Na př. příjem z hospodářské nesamostatné činnosti započítává se polovičkou. Nelze si mysliti ustanovení nelidštějšího, špinavějšího. Jestliže takový ubožák, který nemůže žíti ze své renty, opatří si nějakým způsobem vedlejší zaměstnání, pak se mu ta částka a příjem, který dostává z tohoto vedlejšího zaměstnání, započítává do renty. Je neuvěřitelno, že v lidském mozku mohlo se něco takového zroditi. Pomyslí-li se, že podle dosud platného zákona odebírá se renta všem těm, kdož mají příjem 4000 Kč, že nejvyšší renta pro úplné invalidy činila 1800 Kč, renta vdovská 600 Kč ročně, renta sirotčí u jednoho dítěte 300 Kč, u druhého a třetího dítěte 250 Kč ročně, pak si musí každý rozumný, každý lidsky cítící člověk říci, že při takových platech musejí naši váleční poškozenci, naše vdovy a sirotci hladověti, že jsou vydáni na pospas bídě a nouzi, a není divu, zmocňuje-li se válečných poškozenců stále a stále trpkost a rozladění, a pakli této trpkosti a rozladění dávají výraz. Nechci ani mluviti o všech těch, kteří byli s odůvodněnými nároky odmítnuti. Dosavadní zákon z 20. února 1920 se svými skrovnými rentami neodpovídá požadavkům a proto přihlížely již také většinové strany částečně k žádosti válečných poškozenců a přiznaly pro určité případy 50% přirážku. Nyní mají se opět provésti některá skrovná zlepšení zákona, s nimiž však přece nemůžeme projeviti svůj souhlas, poněvadž nijakým způsobem nevyhovují.
Chci zcela krátce promluviti o některých ustanoveních, k nimž jsme podali návrhy a jež chceme míti zlepšeny. Dosud počítá se do příjmu 4000 K také příjem těch osob, na jichž výživu je válečný poškozenec povinen podle zákona přispívati a které s ním bydlí ve společné domácnosti. Opravdu nelze si mysliti ustanovení nespravedlivějšího. Dle nynějšího zákona stačí, je-li tu jediný výdělku schopný syn nebo jediná výdělku schopná dcera, která má příjmu 4000 korun, aby připravila invalidu o jeho práva. Invalida připadne úplně svým příslušníkům na obtíž. Za takových okolností je státní občan zákonem přímo nucen, aby zákon obcházel. Ti lidé musejí si pomoci jinak, příslušníci musí z rodiny otcovy pryč, hledati byt někde jinde, aby aspoň otec, invalida, neztratil svoji rentu. Příjem z hospodářské nesamostatné činnosti válečného poškozence započítává se polovicí do příjmu. Také to je ustanovení, jež je nespravedlivé a mělo by býti vymýceno ze zákona. Žádáme, aby se nezacházelo s válečnými poškozenci hůře než s jinými státními občany.
§ 4 ustanovuje však takové bezpráví. Chci poukázati jen na jeden případ. Pensionovanému státnímu úředníku, který vykonává koncesi tabáční trafiky, vyplácí se státem pense dále, avšak válečnému invalidovi, který také dostává pensi, renta se odebírá, zkracuje nebo vůbec bere. Tu stanoví stát dvojí právo, což však nutno za všech okolností změniti. Dosud činila plná invalidní renta 1800 korun, podle návrhu dnes podaného má býti plná renta zvýšena na 2400 korun. To podle našeho názoru nestačí a my navrhujeme zvýšení na 4800 korun. Tento návrh je drahotními poměry úplně odůvodněn. Invalidé žádají již dávno snížení schopnosti k výdělku na 15%. Také tomuto přání by se mohlo konečně vyhověti.
Podle § 8 nynějšího zákona má
invalida, jehož výdělečná neschopnost byla snížena aspoň o 85%,
invalidní renty něco přes 1800 K. Navrhujeme, aby výše renty byla
stanovena na 8400 K. Člověk, jehož výdělečná neschopnost jest
stanovena na 85%, je přece jistě tvorem úplně bezmocným, a je
úkolem státu, aby bylo o takové lidi řádně postaráno. Navrhujeme
škrtnutí poslední věty odst. 9. v § 11. Žádáme, aby ti, kdož požívají
zaopatření v léčebných ústavech nebo v asylech, rovněž nepřicházeli
úplně o své požitky, nýbrž aby těm lidem bylo vypláceno aspoň
nějaké kapesné. Neboť strava v ústavě nemůže přece za žádných
okolností vyhověti všem potřebám a přáním. Podle návrhu, jenž
se nám činí, mají všichni ti, kteří jsou na základě zákona z 20.
února vyloučeni z nároku na rentu, jimž však patří renta na základě
změněného zákona, dostati 6měsíční lhůtu k přihlášce. Navrhujeme,
aby tato lhůta byla prodloužena, aby byla stanovena aspoň na 12
měsíců, neboť vyhlašování zákonů je dosud velmi nedostatečné.
Dnes jsou v Československu kraje, kde zákony vůbec nejsou vyhlašovány
a lidé se ničeho nedozvědí o zákonných změnách. My víme a musíme
se obávati, že návrhy, jež jsme podali, budou od většiny jako
při všech jiných zákonech, i při tomto zamítnuty. Pro požadavky
sociálně-politické je v tomto domě málo zájmu. Většinové strany
dostanou věc na stůl, "pětka" odevzdá jim to podle zásady:
"Ptáku, žer, nebo zemři!" a strany to musí prostě spolknouti.
(Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Ke slovu je dále přihlášen p. posl. Molík.
Posl. Molík: Slavná sněmovno! Projednávaný vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, je zvláště důležitý pro ty, kteří byli válkou postiženi. Osud jejich je na mnoha místech velmi bídný, a přistupuje-li dnešní vláda k novelisaci uvedeného zákona, činí tak zajisté ze závažných a nutných důvodů, jak v důvodové zprávě uvádí.
Slavná sněmovno! Budiž mně dovoleno přednésti několik poznámek k této novele zákona i se stanoviska sociálního.
Novely je zapotřebí předně z důvodů sociálních. Bylo nutno hranici příjmů samostatně výdělečně činného zvýšiti ze 4000 Kč na 6000 Kč, neboť prakse ukázala, že poměry jsou docela jiné, než když byl zákon o válečných poškozencích schválen. Zvláště drobný zemědělec a malý venkovský živnostník byl zákonem přímo ubíjen, invalidé nad 40% neschopnosti rovněž. Defekt přivoděný zraněním tu zůstal, ztráta pracovní schopnosti rovněž, ale nárok na rentu ztratil. A tu vžijme se do rodiny takového zemědělce, který přišel ve válce třeba o nohu atd. a kterému 90%ní renta byla zastavena, jelikož měl příjmů přes čtyři tisíce Kč. Nemohl si zjednati za sebe náhradu do domácnosti, neboť malé hospodářství sotva uživí jeho a rodinu, a tak se musí tento člověk vláčeti za pluhem a vykonávati jiné těžké práce, aby uhájil živobytí. Zajisté otřese to jeho fysickým a duševním stavem a tu se nesmíme diviti, když takto postižený člověk proklíná den svého zrození.
Dále je nutně třeba, aby slepcům a invalidům nad 50% zachován byl důchod i v tom případě, jestliže dostanou trafiku, která nevynáší 6000 Kč čistého příjmu, neboť trafiky jsou dnes zdaněny tak vysoko, že malí trafikanti, jmenovitě invalidé venkovští, vzdávají se prodeje. Stejně nutno zachovati rentu veřejným zaměstnancům, kteří mají více než 50% invalidity, poněvadž nám musí záležeti na tom, aby válečný poškozenec mohl býti zachován nějaké práci, a aby mu bylo umožněno třeba při určité, tu menší, tam větší ztrátě, nalézti radost ze života a státi se prospěšným členem lidské společnosti. Vítám proto hlavně změnu §§ 2, 3 a 8 novely.
Důležitou je otázka léčení invalidů. § 11 novely léčení usnadní. Zde vám chci podati obraz, jak to vypadá v karlínské invalidovně. Denně je stav asi 1200 nemocných a úřad nemá jediné nemocnice k disposici, ani útulku pro bezmocné invalidy. Zařadění onemocnělého invalidy do nemocnice je spojeno s nemalými překážkami. Jestliže vojenské nemocnice vykazují jen poněkud zvýšený stav, není možno válečné invalidy do léčení přikázati. Okresní veřejné nemocnice zásadně zamítají přijímání invalidů a odkazují je na nemocnice vojenské. Přirozeným důsledkem toho je, že namnoze skutečně musí býti léčení, jmenovitě tuberkulosních válečných poškozenců, oddáleno, až se uvolní lůžko té neb oné nemocnice.
Náklady s léčením ve vojenských nemocnicích spojené jsou úžasně vysoké, pročež požadavek nemocnice je nejen požadavkem invalidů, ale také prvořadým zájmem státu.
Počet úplně bezmocných invalidů je poměrně malý, ale přece jen tak veliký, že nutno řešiti otázku vlastního útulku. Také v tomto směru je odkázána dosavadní péče na dobrou vůli vojenské správy, kterou však musí ministerstvo sociální péče dobře zaplatiti. Náklad spojený s vydržováním činí na jednoho poškozence 15 Kč denně, placených vojenské správě. Jestliže v jednom pokoji je ubytováno 15 až 20 invalidů, dostane vojenská správa denního nájemného 120-160 Kč, čili měsíčně 3600 až 4800 Kč. Tento stav je neudržitelný a nutno jej řešiti opatřením vlastních místností. Nejlevnější a nejúčelnější opatření spatřuji v konečném odevzdání celé karlínské invalidovny pro účely ministerstva sociální péče. Karlínská invalidovna má a musí býti bezpodmínečně dána celá těmto účelům k disposici. Co se týče pensijní likvidatury téhož úřadu, nechci se o ní vůbec zmiňovati, poněvadž doba je velice krátká k tomu, abych mohl uvésti všechny ty nedostatky místností, ve kterých je umístěna. Podotýkám pouze, že tato pensijní likvidatura zpracovala a vyplatila 197.600 důchodů k 1. listopadu 1921 a zbývá zpracovati ještě 102.953 důchodů.
Když pohlédneme na všechny ty přeplněné místnosti, tu s úžasem musíme se pokloniti práci tam vykonané. A v případu nebezpečí nevím, jak by to vůbec dopadlo, zdali by někdo unikl tam odtud při těch haldách papírů, které jsou umístěny vůbec jenom na zemi. Pro nedostatek místností celá věc se zdržuje a výplata rent válečným poškozencům se oddaluje a tito jsou vrženi do dalšího strádání, zaviněného poměry vylíčenými. V této věci byl podán již pilný dotaz některých členů Národního shromáždění pp. ministrům sociální péče, národní obrany a financí, a já jsem pevně přesvědčen, že bude co nejdříve ve prospěch válečných poškozenců vyřešen.
Slavná sněmovno! Důchod vdovský a sirotčí nutno zvýšiti. Těžisko invalidního důchodu přesunulo se z invalidů na vdovy a sirotky. Pro ně se stalo velmi málo. Pražský úřad ze soukromých prostředků založil dvě družstva ze vdov: "Čechoslovenku" pro výrobu prádla a "Humanitas" pro výrobu kravat.
Pro sirotky tentýž úřad organisoval letos ošacovací akci. Náš venkovský invalida toužebně čeká na rychlé provedení pozemkové reformy.
Péči o invalidy nutno podepříti a vrátiti invalidy životu a práci. To musí býti směrnice našeho zákonodárného sboru, zvláště pak ministerstva sociální péče a zemských úřadů pro péči válečných poškozenců.
Mám zde po ruce výkaz zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách, ze kterého vysvítá, jak důležitá je činnost ve prospěch invalidů, jak pro poskytování půjček, subvence, kapitalisaci důchodu, záruky a jiné, a slouží vedení tohoto úřadu jen ku veliké cti, co pro válečné poškozence až dosud udělal. Tento úřad až do dnes poskytl půjčky, subvence a kapitalisace důchodu, na zakoupení domoviny a jiné záruky do 15. listopadu 1921: Pozemkové na rentu 15.116, na živnosti 12.453, na trafiky 2.000, celkem 141.648 K. Na půjčkách celkem 2,105.551, jako dar 28.680, na kapitalisace rent 25.941, na zakoupení domoviny 30.000 K, záruky 30.000 K, celkem 2,361.821 K. To jsou zajisté velké cifry, které tento úřad dnes pro válečné poškozence poskytl, a tím také zachránil několika stům jejich živnosti a radost ze života.
Mám ještě přehledy podrobnější o půjčkách, o kterých se zvláště nebudu rozšiřovati, ale mám zde ještě dále jednu věc, totiž zmíniti se o zemské úřadovně brněnské. Již při posledním projednávání zákona o válečných poškozencích zmínil jsem se o bolestech našich invalidů zvláště na Moravě, kde zemský úřad pro péči o válečné poškozence na dotazy neb urgence vůbec neodpovídá, a tím se stává, že výplata rent celé měsíce se nevyplácí. Tak ku příkladu invalida Koldán Josef z Křepic, okres Moravský Krumlov, má výměr od 2. prosince 1920, tedy přes rok, dosud však renta mu není vyplácena. Takovýchto případů mohl bych uvésti více. Dožadují-li se poškozenci práva, vůbec se jim neodpoví. Tím vzbuzuje se nedůvěra v tento úřad, a je nutno. aby ministerstvo sociální péče zjednalo u zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně nápravu. Měl jsem čest o tomto úřadu ve sněmovně se zmíniti v 84. schůzi posl. sněmovny, dosud však se náprava nestala. Zde mám dopis válečného poškozence, který nedostává se žádné strany zpráv, píše třikrát, čtyřikrát, pak pozbývá vůbec naděje na nějakou spravedlnost.
S tímto zákonem o válečných poškozencích bude se snad zítra projednávati druhý zákon, jímž se zatímně upravuje péče o invalidy-vojáky ze stavu mužstva poválečného, a tu bych byl velmi rád, aby v brzku vyřídila se i otázka invalidů předválečných, aby tyto zákony se přizpůsobily dnešním poměrům. Invalidé a váleční poškozenci a jejich pozůstalí jsou si dobře vědomi toho, že nynější parlamentní vláda je vládou práce a šetrnosti, a proto s díkem kvitují novelisaci zákona ze dne 20. února 1920, směřující ke zlepšení jejich poměrů.
Jménem strany, kterou mám čest
zastupovati, prohlašuji, že budeme hlasovati pro novelisaci zákona,
jak je předložena. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Schubert.
Posl. Schubert (německy): Slavná sněmovno! Předložený nám návrh zákona o změně a doplnění důchodů válečných poškozenců není pro nás žádným pokrokem, hodným zmínky. Nemůže stačiti oprávněným požadavkům invalidů, neboť sazby pro zaopatření jsou všeobecně příliš nepatrné. Výdaje na mnohé nezbytné potřeby stoupají stále do výše, do nesmírné výše, u invalidů naproti tomu, kde by to snad bylo na místě, počíná se šetřiti a skrbliti. Vidíme tedy v těchto ustanoveních prozatímní úpravu. Provisoria v zákonodárství jsou u nás přece něčím stálým. Tak podle vládní zprávy tisk 3297 je návrh zákona pro tak zv. novoinvalidy, který očekáváme, pro ony invalidy, kteří teprve po 28. únoru 1921 byli zařazeni jako invalidé, také již provisoriem. Všechno se stanoví z dneška na zítřek, pouze na krátký okamžik. Sněmovna pracuje nejen o věčném novelisování, nýbrž také o stálých doplňcích a prodlužováních. Tvoření z plného, jak by se to mohlo očekávati od mladého státu a jeho průbojníků, zde není. A kdyby invalidé v této chvíli viděli, jak před prázdnou sněmovnou se jejich věc projednává, byli by tím snad velmi trpce dotčeni. Tento návrh zákona dává nám alespoň příležitost, abychom se jednou vyslovili o věci invalidů, a já jménem své strany zaujmu stanovisko k zacházení s invalidy.
Jděte jenom jednou ven a poslechněte si úsudek invalidů! Je velmi trpký a velmi zahořklý. Naši invalidé volají nejprve po přesném a rychlém provedení všech již zákonně vydaných opatření a také naše obce přejí si vydatného podporování invalidů, netoliko z humanních důvodů, nýbrž také z toho důvodu, aby jim snad oklikou nevzrostla opět nová břemena. Žádáme především, aby sociálně-lékařská komise pracovala rychle a bezvadně. Tato komise pracuje, jak se zdá, kdy chce, a také svou práci zastaví kdy chce, a jest třeba často vyzvání ministerstva soc. péče, aby tato komise byla opět ze svého spánku probuzena. Na venkově, ve vzdálených horských vesnicích, čekají často na smrt nemocní invalidé na sociálně lékařské přezkoušení a jejich rodiny jsou v úzkostech a strachu, že smrt zastihne těžce nemocného dříve, než přijde sociálně-lékařská komise. Takové případy jsme již měli. Jest smutné, že zpravidla musí se jíti nejprve na dva nebo tři úřady, aby se dosáhlo výsledku a aby se těmto politování hodným lidem dopomohlo k jejich právu. Nejlepší zákonodárství pro invalidy neprospělo by zde úplně nic, není-li správného provádění. V různých prohlášeních vládních úřadů. neschází utěšujících ujištění a slibů. Jest snaha vylíčiti vše v růžovém světle. Nouzová opatření, jako tato zde, mají opět obtížné a nepříjemné tísnitele na nějaký čas upokojiti. K tomu tento zákon, případně tento doplněk, ovšem není způsobilý. Ptejte se invalidů, jakou spoustu dotazníků již musili vyplniti, kolik inkoustu již spotřebovali. A výsledek těchto jejich námah, na který je často po celé měsíce necháváte čekati? Abyste získali času, saháte při tom k jinému prostředku, totiž ke splatným zálohám, nebo k tomu, že jim poukážete malý dar několika málo korun. Takovými prozatímními opatřeními myslíte často, že jste provedli bůh ví co. Při invalidní péči měl by úzkoprsý fiskální duch býti již konečně jednou vyloučen a měla by všeobecně nastati blahovolná prakse. Zde není na místě šetřiti. K tomu je dosti místa v rozpočtu a při dobré a poctivé vůli musí se vám také podařiti uspokojiti oprávněná přání invalidů, aniž byste znovu přitahovali berní šroub. Malé trafiky a jiné malé podniky, jež válečným poškozencům propůjčujete, dávají a o tom jedná § 4 této doplňovací předlohy - často podnět, aby důchod invalidů byl ve fiskální úzkoprsosti zkrácen. Najde se již nějaký vykladač zákona, jenž zde půjde do malicherností. Čím více ta věc upadá, tím se malicherněji a úzkoprseji také úřaduje. Tak musí dojíti k tomu, že přidělení a provozování takových malých podniků nebude pociťováno za dar, jehož by si bylo přáti, nýbrž často jako břemeno. Podle názoru § 4 nesmí výnos z takového podniku převyšovati o 100% důchody, které váleční poškozenci dostávají od státu. I toto ustanovení jest příliš nízké. Co pak to prospěje, žádáme-li vyšší sazby? Naše návrhy přece budou zde a také ve výboru šmahem hladce přehlasovány. Zde platí jen vůle, to jest neoblomná vůle vaší koalice. Poutá-li se výdělečná činnost invalidova právě tak úzkoprse na základě § 4, kde potom zůstane popud, kde zůstane povzbuzování k větší, rozmnožené práci a vyhlídka, že mnohý pro svou rodinu dosáhne lepších životních poměrů? (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.) V tomto § 4 spočívá odměna za menší činnost místo za činnost větší. To jistě neznamená posíliti a probuditi radostného ducha invalidů k práci, nýbrž to jej podvazuje a zabíjí. Musím dále prohlásiti, že musí se vykonati daleká namáhavá cesta, aby se na příklad dostaly různé koncese, jako koncese biografické pro invalidy. Tu je nutno často odstraniti množství překážek a je třeba dlouhého čištění klik, než se podaří zde invalidům dopomoci k jejich právu. V invalidní otázce mělo by se konečně pustiti stranictví stranou a konečně se povznésti výše, a věc invalidů konečně přece projednávati jako věc národní. To se v mnohých případech neděje. Naše zkušenosti jsou i v tomto ohledu velmi hořké. Také důchodová základna jest stanovena přespříliš nízko. Invalidní organisace by měly, ježto jde o zákonité upravení jejich nároků, býti vydatněji slyšeny. To se také nedělá. Pravidelně se pomíjejí. Nejtíže však jsou postiženi oni invalidé, jejichž výdělečná schopnost jest snížena nejméně o 85%, tedy úplní invalidé. Jim se jako plný invalidní důchod vyplácí 2400 Kč. To přece je pro muže, který nemůže téměř ničeho pracovati, ba který naopak připadá své vlastní rodině za břemeno, úplně nedostačující důchod. Jak jest možno s těmito těžkými invalidy, s těmito úplnými invalidy tak jednati, to je ovšem našemu jednoduchému, našemu prostému venkovskému cítění úplně cizí. Všude právě schází ohleduplní odborníci a jmenovitě chybí odborníci u nižších úřadů, u úřadů okresních a krajských. Tu přijde takový pán z okresního úřadu ke krajskému úřadu, zdůrazňuje věc, slibuje vše možné, jede pak pryč a věc zůstane zase při starém a spí jako dříve. Zde v návrhu doplňujícího zákona stanovené ustanovení není tedy pro nás žádným uspokojujícím řešením. Nevypudíte žalu, nevypudíte starosti z těchto rodin. Na invalidní péči jest ve státním rozpočtu rozpočteno celkem 463,000.000 K. To zní snad zdánlivě velkolepě. Avšak i zde je prý aparát, jenž má to všechno zmoci, netoliko, jak jsem již řekl, velmi těžkopádný, nýbrž pracuje prý také velmi draho a z těch 463,000.000 dostane se snad jen poměrně malá část invalidům. Slovo "režie" zaujme i zde, jako ve všech takových věcech, značné místo. Ptejte se dále invalidů, jak se při zadávání jim služebních míst postupuje. Ani prostého místa úředního sluhy, ani místa poštovního úředního sluhy nemohou dostati. Musí přihlížeti k tomu, jak jsou z domova systematicky vytlačováni, dívati se, jak se před nimi všechny brány a dvéře zavírají, protože jim schází znalost řečí. Pánové, to je drsné zacházení, jež odporuje vší lidskosti. Válečný osud rozrušil invalidovi zdraví, zkrátil mu život, a stát zkracuje a omezuje jej tímto nepříslušným způsobem po druhé, vlastního státního občana! Je to hořký osud! Lidé se zdravými údy mohou se ovšem vystěhovati, jestliže je vlast vyhání. Avšak invalidé musí zůstati, nemohou pryč a musí strádati. Jak mnoho z těchto ubohých invalidů pro nedostatek ohledu musí však také mravně klesnouti, to snad možno lehce zříti, a také dítky těchto ubožáků vyrůstají v poměrech, jež pro ně nejen nejsou prospěšny, nýbrž i pro budoucnost dávají očekávati mnoho zlého. Nechceme, aby se ti ubozí invalidé vyšinul z kolejí a aby, nucení bídou, šli postranními cestami, aby takový invalida stal se postrachem obce, před kterým není jista hlávka zelí, sadba bramborů, zajíc nebo šindel. Chceme mír v obci, proto musí býti o invalidy vydatně postaráno. Co dává § 17 doplňovací předlohy vdovám a sirotkům po invalidech, to jest skutečně nejpříznačnější. Vdově pod 55 let, jejíž výdělečná schopnost jest snížena alespoň o 50%, přísluší plná invalidní renta, pravím a píši Kč 600, při 2 dětech přísluší této vdově plný důchod Kč 900. Takové částky není přece možno nazvati sociální péčí! Mají snad i zde beztak těžce zatížené obce dosazovati scházející, čeho stát nedává, ze svých špatných obecních financí? To jest nemožno! Kdy konečně jednou, ovšem ne vybudován na tísnivém nátlaku - a na to bych položil největší důraz - přijde zákon o zaměstnávání invalidů, aby upravil alespoň zaměstnání invalidů ve státním podniku a ve větších podnicích, jež vykazují velkou dividendu? Máme přece podniky, jež vykazují nesmírné dividendy a mohly by přijmouti velké procento invalidů.