Avšak také z ciziny - bydlím nedaleko od hranic - přicházejí stále ještě mnohé a odůvodněné žaloby, znamení, že i v cizině jsou zřízené tam invalidní referáty stále ještě vedeny úplně nedostatečně.
Invalidé žádají dále, a to právem, vydatnou léčebnou péči pro ony válečné invalidy, kteří se stali výdělku neschopnými. Dále jest třeba, aby se ohlašovacích a odvolacích lhůt neužívalo týravým způsobem, nýbrž aby byl brán patřičný zřetel na těžkopádnost lidu, jenž snadno takové lhůty přehlédne. Sociální péče o invalidy se nepodporuje, zadržujete-li nám ona jmění, jež patří našim odborům Červeného kříže a která jste zabavili. Bylo by na místě, aby tato věc byla co nejdříve příznivě rozřešena. Pociťujeme to zvláště hluboce a trpce. Naše právní zásada zní: "Každému, což jeho jest," a jest to náš majetek, který jste nám zabavili. Nesmíte si mysliti, že naši venkovští obyvatelé nejsou sociálně činni. Pročítáte-li nyní sloupce denních listů, naleznete, že náš venkovský lid nyní ve vánoční době sbírá veliké částky na invalidní péči. Avšak tím nezbavuje se stát povinnosti vydatně se starati o invalidy. Doufejme, že vám ani nenapadne jednou snížiti drahotní přirážku pro invalidy. Je to ovšem také možno, takové slavné vzory prožíváme často v poslední době.
Tuberkulosním invalidům měla by býti věnována zvláštní pozornost. Všichni, a netoliko část jich, měli by přijíti do léčeben a útulen. Částečně se to děje, avšak měrou nedostačující. Jsou těžkým nebezpečím pro rodinu a celé okolí. Dovolím si oznámiti takové případy ministerstvu vnitra a budu prositi, aby ta věc byla urovnána, neboť již uplynuly celé měsíce a neštěstí již způsobilo mnoho neblahého.
Krátce, celkem vzato, tento zákon,
pokud se týče doplněk k invalidnímu zákonu, považujeme jen za
skrovnou splátku. Budeme i nadále požadovati pro invalidy práva,
jež jim příslušejí, práva na dobré bytí, člověka důstojné. (Souhlas
a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu zapsanému řečníku panu posl. Laube.
Posl. Laube: Slavná sněmovno!
Vláda republiky předložila Národnímu shromáždění.... (Hluk
a výkřiky německých poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Laube (pokračuje): .... osnovu zákona, kterou doplňují a mění se některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142, kterýžto zákon měl úkol opatřiti dočasnými podporami, vyškolením zraněných po případě navrácením zdraví těm, kdož ve všeobecné světové válce jako příslušníci Československé republiky své zdraví ztratili, nebo zaopatřiti vdovy a sirotky, kteří právě v minulé světové válce ztratili své živitele. Vláda republiky jest si vědoma toho, že předložená osnova neodpovídá nikterak sociálním potřebám současné doby; jsou si toho vědomy také parlamentní strany většiny, které staví se za předloženou osnovu zákona o doplnění některých ustanovení o požitcích válečných poškozenců. Nahraditi těm, kdož ve světové válce ztratili buď své údy nebo své zdraví, nebo nahraditi bolestnou ztrátu těm, kdož přišli ve světové válce o své živitele, není vůbec v moci a síle ani Národního shromáždění, ani celé lidské společnosti. Tyto ztráty nedají se nahraditi ničím a jenom kletba postižených těm, kdož vyvolali tuto světovou tragedii, světovou katastrofu, jenom kletba sirotků a vdov těm, kdož připravili je o živitele, může morálně do jisté míry vyvolati ulehčení děsného a hrozného duševního stavu postižených.
Všeobecně jest míněno - vysvítá to zejména ze slov pánů zástupců německých i také z projevů při jiných příležitostech zástupců komunistické strany - jako by vláda republiky Československé nečinila dosti na zabezpečení existencí těchto obětí světové války, na zabezpečení existencí vdov a sirotků, kteří ve světové válce ztratili své živitele. Avšak, kdo si všimne skutečnosti, ten ví, že každé opatření ve prospěch válečných invalidů vyžaduje velmi značných nákladů se strany státu, jinými slovy: stát sám o sobě nemá žádných prostředků opatřiti finanční náklady se strany občanů tohoto státu, resp. se strany těch, kdož vyrábějí, pracují a konsumují. Nemůže tedy ochrana válečných poškozenců a invalidů jíti do toho rozpětí, jak bychom si jistě všichni přáli, poněvadž jsou tu určité hranice tohoto rozpětí, daného poplatní silou občanů a daného poplatní, řekl bych, finanční silou našeho státu.
Velectění! Konstatuji, že rozpočet na péči o válečné invalidy jen formálně klesá. Vyžadoval v r. 1919 44,648.555 Kč, v roce 1920 945,959.210 Kč, v r. 1921 628,000.921 Kč a na rok 1922 vyžaduje ministerstvo sociální péče ve svém rozpočtu pro položku "Péče válečných poškozenců" 463,921.780 Kč. Jenom na těchto položkách podle našeho budgetu mělo býti od převratu vyplaceno invalidům 2.082,330.436 Kč. Již tato položka sama o sobě ukazuje, jak ohromné oběti finanční síle poplatnictva ukládá péče o válečné poškozence. Do těchto nákladů však nejsou započteny náklady péče o válečné poškozence v Podkarpatské Rusi, dále vyživovací příspěvky, a nejsou započteny budgetně zvlášť vedené příspěvky, resp. náklady na vojenské gažisty, kteří dostávají zvláště své příspěvky. Tyto ostatní procházejí v budgetu našeho ministerstva vnitra těmito položkami: V roce 1919 1.196,000.000 Kč, v roce 1920 1.087,810.000 Kč, v r. 1921 367,823.000 Kč, v roce 1922 44,236.000 Kč. Vedle nákladů 2.082,000.000 Kč na podporu válečných poškozenců, které prošly ministerstvem soc. péče, vydáno bylo prostřednictvím buď ministerstva národní obrany, buď ministerstva vnitra pod titulem: "Pomoc válečným poškozencům" 2.694,000.000 Kč.
Tedy Československá republika od svého trvání sama vyplatila na položkách, které se dotýkají buď přímo nebo nepřímo péče o válečné poškozence téměř 5 miliard korun.
Račte, velectění, posouditi, do jaké míry Československá republika snaží se o to, aby učinila snesitelným nebo snesitelnějším osud těch, kdož ve světové válce ztratili své zdraví, nebo pozůstalým po padlých. Ale tu chci říci jedno: V táboře německé sociální demokracie jako německé buržoasie anebo německé strany agrární shledáváme se se zajímavým zjevem: s ostrou kritikou každé budgetní položky státních potřeb a s velmi ohromnou blahovůlí v každé položce vydání státního budgetu, pokud se týká rozdávání. K této novele, k této osnově vládní jest předloženo se strany německé 64 opravných návrhů, které všechny ve svém základě vycházejí z devisy, aby všechny číslice podpor, tedy základní číslice podpor s nároků, které osnova má poskytnouti válečným poškozencům, byly zvýšeny o celých 100% - Zdá se mi do jisté míry, že valná část německých zástupců cítí na sobě spoluzodpovědnost za velikou tragedii a za veliké neštěstí, do kterého uvedla ohromnou část, asi 500.000 občanů Československé republiky výbojná a expansivní politika německá, která vedla ke světové válce, cítí a snaží se, ne ovšem na účet svůj, nýbrž na účet cizí, zhostiti se této spoluzodpovědnosti a umlčeti hříšné své svědomí.
Na druhé straně ti pánové se domnívají, že z cizího krev neteče, že my, Československá republika, necháme se vehnati jejich politikou, nezodpovědnou demagogickou politikou, do téže situace, do které se dali vehnati Němci v říši i z Rakouska. Tak daleko, pánové, nejsme a tak daleko také nepůjdeme. Víme, čeho je potřebí, my také víme, co jest nutno a co můžeme ve prospěch péče pro válečné poškozence podniknouti a co můžeme povoliti. Povoliti můžeme finančně jen to, co naše situace finanční, naše schopnost platební snese. (Posl. Taub [německy]: Ale u militarismu to neplatí!) Ne, pane kolego, žádný militarismus, o militarismus nejde! My jsme povinni hájiti svého státu všemi prostředky a němečtí sociální demokraté, kdyby byli v témž postavení jako my, budou stejnými prostředky a se stejnou energií hájiti svého státu proti každému nepříteli a proti komukoliv. My jsme povinni svému státu a národu přinésti všechny oběti, kterých je třeba, aby svobodný náš národ byl zabezpečen a on nemůže býti zabezpečen jen demokracií a smlouvami, nýbrž musí býti v případě potřeby zabezpečen také mocí. (Výborně!) Tu povinnost máme a té se nechceme žádným způsobem zhostiti. V Československé republice bylo vloženo na bedra péči o válečné poškozence celkem 165 tisíc válečných poškozenců, asi 103 tisíce vdov, 172.600 sirotků a asi 65 tisíc předků, tedy celkem připadá státní péči o invalidy asi 505.600 příslušníků válečných poškozenců, o něž má republika pečovati. Že tak činí s veškerou péčí, vidno je z toho, že se u zákona z 20. února 1920, č. 142, mění základna, která byla postavena na 1800 K jako nejvyšší příjem při ztrátě výdělečnosti větší než 80%, a zvyšuje se na 2400 K a že se vedle toho zákonem zavádí dosud nařízením prováděná přirážka o 50%.
Jest tedy základna podpor pro péči o válečné poškozence až do roku 1922 postavena na základnu 3600 K, nehledě k příplatku 10%nímu, který dostávají sirotci, děti, o které pečuje válečný invalida, které nejsou schopny výdělku, a zvyšuje se tato hranice, která ve starém zákoně byla do 16 let, na 18 let, nebo v případech mimořádných, když jest ono dítě nemocné, nebo trvale ku práci neschopné, zvyšuje se tato hranice do 21. roku a v případě mimořádné potřeby za zvláštního souhlasu ministerstva sociální péče až do 24. roku.
Nejdůležitější změnou jest vedle podpory nejen péče v léčebných ústavech, nýbrž také péče o děti a jiné příslušníky válečných poškozenců, jakož i péče o ony válečné poškozence, kteří v průběhu svých nároků potřebují také lékařského ošetřování a péče.
Nejzajímavější a ovšem i snad i nejožehavější část nového zákona dotýká se požitku vdov, který stanoven jest souhlasně s původní osnovou na 600 K ročně, avšak tato základna jest zvýšena na 900 K ročně u oněch vdov, které buďto ztratily pracovní schopnost, nebo byla u nich snížena pracovní schopnost o 50 %, nebo které mají 2 nezaopatřené děti mladší 14 let.
Ovšem jedno tvrdé ustanovení přináší § 17, a to u vdov a družek, které až dosud braly podporu beze všeho, že se tato podpora zavádí tehdy, když jest pracovní schopnost dotyčné snížena o 30 %. Tvrdost tohoto ustanovení bude míti v četných případech za následek, že vdovy, které vykazují plnou schopnost pracovní, přijdou o dosavadní rentu. Nám ovšem bylo těžko se rozhodnouti v této situaci a mohli jsme se rozhodnouti pro stanovisko tehdy, když bylo docíleno, aby vdovám, které mají větší neschopnost pracovní, byla zvýšena renta a když bylo rozhodnuto, že ženám, které jsou úplně neschopny výdělku nebo které překročily 55. rok věku, byl příplatek o 200 Kč zvýšen. Toto odnětí dosavadního rozsahu mohli jsme akceptovati jen proto, že na druhé straně dostalo se prohloubení ustanovení § 17.
Zákon sám vychází také ve svých prvních ustanoveních z jiného základu, a to z toho základu, že se hranice příjmová, nad níž byl dříve důchod jaksi obstaven a která činila 4000 K vlastního příjmu, v novém zákoně zvyšuje na 5000 K a nárok na důchod se zastavuje u invalidů pouze tenkráte, když důchod 6000 K jest o 1000 překročen. Tedy jest to přímo ohromný pokrok proti staré předloze, protože základna se podstatně mění, ale osnova sama má řadu ustanovení, která podstatně zákon ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., zlepšují. Jest to především rozšíření nároku na příslušníky vojsk zahraničních, rozšíření nároků, kde se důchody nahrazují nebo rozšiřují věcnou péčí, věcnými opatřeními, ale jest to ještě řada jiných opatření, která zabezpečují, že nárok na důchody bude lépe vyšetřován, dokonaleji oceňován a že tedy možnost, že někdo vypadne nebo mohl by vypadnouti z péče o válečné poškozence, bude nově precisovaným ustanovením zákona stlačena na minimum. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Zákonná péče o válečné poškozence jest věcí přechodnou. Hlavní péče zákonodárství musí směřovati k tomu, aby těm, kdo ztratili výdělečnou schopnost ve válce, bylo nahrazeno zdraví, aby byli vráceni svému občanskému povolání, a aby tak jaksi více méně od této náhražky důchodu a zaopatření, od tohoto přijímání veřejných dávek, mohli býti osvobozeni.
Leč chci konstatovati velmi trpce, že jsme velice znepokojeni tím, jestliže vidíme, kterak dobrá vůle Národního shromáždění již revolučního i dnešního, voleného, není dostatečně pochopena úřady Československé republiky. Dovolávám se tu znovu usnesení Národního shromáždění revolučního i četných usnesení schůzí i resolucí, že mělo býti pečováno o válečné poškozence především tím, že by jim stát poskytl náhradní existenci u oněch oborů své správy, kde má vliv, nebo v prodejnách své výroby. Velmi trpce stěžuji si na to, že finanční ředitelství a ředitelství tabákové režie chová se ke všem žádostem, ke všem doporučením ministerstva sociální péče, resp. úřadu pro válečné poškozence s naprostým ignorováním, že se nemůže rozhoupati k tomu, aby zejména trafiky a jiné věci, při kterých může stát velmi lehce válečným poškozencům zlepšiti existenci, jim přidělovalo, že to na nás dělá dojem, jakoby stará protekce, která v této věci panovala, která přála zejména vysloužilým důstojníkům a ženám po těchto důstojnicích, nebyla ani v revolučním ani porevolučním Národním shromáždění vypleněna, a že se s touže bezohledností postupuje proti válečným poškozencům.
Chci říci také, že totiž úřady republiky stěžují postavení Národnímu shromáždění vědomě, jestliže schopné, zapracované invalidy, které přijaly do státních služeb, a kteří se osvědčili, bezohledně propouštějí a šikanují, a že tím způsobují poslancům a státu velmi mnoho nepříjemností a mnoho nepříjemných chvil.
Sociálně-politický výbor také z toho důvodu usnesl se na resoluci, kterou dožaduje se toho, aby usneseními Národního shromáždění byly úřady Československé republiky vázány, a aby při propouštění sil, zaměstnaných ve státních službách, byl brán ohled na válečné poškozence a válečné invalidy, aby byli propouštěni teprve tehdy, kdy by pro ně skutečně nebylo práce, a dochází-li k redukci sil, aby bylo přihlíženo k tomu, aby byli zaměstnáni v jiných úřadech a teprve potom, když tohoto není, by mohlo dojíti k jejich propuštění. Ale na co si velice trpce chci stěžovati, je ta skutečnost, že organisace péče o válečné poškozence není do dnešního dne vybudována. Poukazuji na to, že do dnešního dne, přes to že máme přes 3 roky po skončení světové války, téměř 85 tisícům válečných poškozenců nejsou ještě vyřízeny jejich přihlášky, že nejsou ustanoveny jejich renty, a tak asi 85 tisíc těchto lidí béře ještě primitivní opatření revolučního Národního shromáždění, plynoucí z vyživovacího příspěvku. Chci se tázati, jak můžeme dělat zákon za těchto poměrů, neznáme-li přesného stavu těch, jimž jest potřeba pomoci, když nemůžeme postavit na pevné cifry zákon, kterého je potřebí, a když počet, o který je potřeba pečovati, není postaven na pevný základ? Vina je v tom, že instituce, která má tuto věc řídit, není náležitě vybudována, že nemá náležitých místností, ani náležitého personálu, že také v této věci se ukazuje, že u nás nejsme, abych tak řekl, sjednoceni, že u nás tato péče se dělá více méně formálně a nikoliv ve skutečnosti. Chci říci, že poslanci a Národní shromáždění pevně věří, že příští projednávání jakéhokoliv zákona anebo jakéhokoliv opatření ve prospěch válečných poškozenců musí nás postaviti před skutečnost, že tyto věci jsou odstraněny a že víme aspoň, o koho a o kolik lidí jde. Naše strana je si vědoma toho, že je povinností společnosti, aby o tyto nešťastné lidi, třeba by stát náš na jejich neštěstí neměl nejmenší viny, se postarala a že je potřebí, aby stát náš tuto péči zaopatřovací vykonal co nejlépe a co nejdokonaleji.
Budeme proto pro pozměňovací návrhy,
které znamenají podstatné zlepšení zákona z 20. února 1920, hlasovati.
(Výborně! Potlesk.)