Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
dr. Keibl.
Posl. dr. Keibl (německy): Velevážení pánové! Projednávaná předloha zákona jeví se jako novela k již stávajícímu zákonu. Nepochybně obsahuje zcela vítané zlepšení a myslím, že za tato zlepšení není snad tak děkovati péči vlády o invalidy jako snaze invalidů samotných, aby se jim dostalo lidského bytí a lidské existence.
Moderní společnost a moderní stát má bezpochyby povinnost, aby každému státnímu občanu umožnil, aby mohl žíti přiměřeně poměrům svého stavu a poměrům všeobecné hospodářské situace. Důsledek toho jest, že tomu, kdo nějakým způsobem není schopen sám si dobýti výživy, jež mu patří a jíž potřebuje, společnost má právě scházející nahraditi, tím spíše pak, jestliže utrpěl újmu na své výdělečné schopnosti tím, že ve válce, jakou zvláště byla světová válka, byl poraněn nebo připraven o větší neb menší část své výdělečné schopnosti. Z této zásady, jež zajisté nemůže býti popírána, vychází zároveň i výše nákladů pro dotyčného člověka. Tyto musí zajisté býti vyšší, než co bylo dáno v zákoně invalidům, a následkem toho dovolili jsme si, právě tak jako jiné strany, podati návrhy, jež požadují přiměřené zvýšení této částky. Výše tohoto zvýšení nebyla určena snad demagogickými nebo čistě politickými úvahami. Upozorňuji tu, že se to stalo v dohodě a v dorozumění s invalidy samotnými a že tento požadavek jest požadavkem invalidů, a nejsou to naše politické požadavky. Musíme se zcela rozhodně ohraditi proti výtce demagogie, kterou nám velevážený pan předřečník učinil. Pokud jde o jeho ostatní vývody o šetření, je v nich něco správného potud, že i toto vládní opatření podléhá všeobecnému heslu šetření. Stát však šetří zcela zvláštním způsobem, takže právě těm, kteří to nejvíce potřebují, ubírá. Ježto již jednou jsme u šetření: státním zaměstnancům a učitelům byly platy zkráceny, proč by také invalidé neměli býti stlačeni pod existenční minimum. Stálo by za to pohovořiti poněkud blíže o pojmu a způsobu šetření, ač to třeba není bezprostředně v souvislosti s předlohou nám předloženou. Avšak, jako odpověď na řeč velectěného pana předřečníka, by snad stálo za to poukázati na to, že nemůže se šetřiti tím, že se prostě béře a stanovené částky, jako platy a vyživovací důchody se seškrtávají, že dlužno spíše zcela jinak šetřiti, kde konají se jisté zbytečné výdaje a kde vůbec celé hospodářství a společenský řád churaví. Vedlo by tentokráte příliš daleko, tím spíše, že pozornost slavné sněmovny se odvrací jinými věcmi, takže mohu se zříci toho, abych na to poukazoval. Avšak rád bych zjistil, že platy daňové, jichž se k tomu účelu užívá, jsou nejen české, nýbrž také německé, a že jest nesprávno, řeklo-li se, že jsme navrhli toto zvýšení pouze proto, poněvadž při tom zacházíme s cizími penězi. Tvrdím dokonce, že největší část béře se z našich peněz. (Souhlas na levici.)
Chci se jen krátce vysloviti o tomto zákoně a jen všeobecně dotknouti se toho, co vytýkáme v pozměňovacích návrzích a co jsme doporučili k nápravě. V prvé řadě jest nám hranice, při které má invalidní důchod počíti, příliš nízkou. Myslíme, že ten, kdo je již z 15% neschopný práce, má nárok na invalidní důchod a že není třeba, aby měl 20% pracovní neschopnosti.
Dovolte nyní, abych se ještě jednou zcela krátce vrátil k tomu šetření. Chcete šetřiti a při tom nalézám v § 1 místo, kde se praví, že invalidní důchod má se vztahovati i na ty osoby, jak se tam praví "zahraničních vojsk československých" atd., které utrpěly zranění atd. Je to zajímavé, že vůbec teprve tímto způsobem slyšíme o tom, že Československá republika vydržuje i v cizině vojsko, což jsme do nynějška ještě nevěděli. Pokud jde o vysvětlení, jež nám bylo dáno v sociálně-politickém výboru dlužno odpověděti toto: Podle vysvětlení, které dal zástupce vlády, jde o k české národnosti patřící cizí státní občany, kteří na straně dohody prodělali světovou válku a při té příležitosti se stali invalidními. Přede vším jiným jde zřejmě o americké Čechy. Zajisté, chápeme vaše stanovisko, že chcete i těmto invalidům povoliti důchod, avšak myslím, že ten, kdo vstoupil do nějakého amerického vojenského svazku a ve válce se stal invalidou, je předně americkým invalidou a nejenom.... (Posl. dr. E. Feyerfeil [německy]: Tomu zaplatí invalidní důchod bratr Jonathan!), ano může a bude také beze všeho i od Ameriky, rovněž od Anglie a Francie bráti invalidní důchod. Povolíte-li mu mimo to československý invalidní důchod, pak je to jistě veliká noblesa a on to vděčně přijme. Pak však nesmíte ani mluviti o šetření. Myslím, že se zřetelem k okolnosti, že v § 1, odst. 2. bez toho je stanovena zásada, že ministr soc. péče může upustiti od předpokladu československého státního občanství, je zbytečno, že se ještě výslovně praví, že zvláště tito cizí státní příslušníci požívají invalidního důchodu, neboť jsem přesvědčen, že v tomto případě bude míti ministr soc. péče vždy otevřenou ruku. Avšak také na něco jiného jste při tomto paragrafu zapomněli. Zapomněli jste na to, že v této republice jest velký počet státních občanů, kteří se stali teprve v posledních 3 letech státními občany této republiky, takže tedy může nastati případ, a jistě v mnohých případech nastane, že ten, který nyní pro sebe žádá invalidní důchod - a sice jsou to zvláště t. zv. důchodci - předkové - přirozeně jest již nyní československým státním občanem, že však padlý, za kterého anebo na základě kterého nyní pro sebe požaduje důchod, nebyl kdysi československým státním občanem. Jde o Hlučínsko a Valčicko. V takovém případě bylo by možno, že by ministr sociální péče tvrdil, že nestává nárok na požívání důchodu, a aby tato pochybnost byla úplně odstraněna, podali jsme v tom směru návrh, aby také za takových poměrů byl důchod vyplácen. V § 4 novely stanovili jste zásadu, že ten, který dostane trafiku, biograf anebo něco podobného jakožto invalida, může býti ve svém požívání důchodu za určitých předpokladů omezen. Shledáváme, že to jest nesprávné, a to z toho důvodu, protože takové věci byly udíleny již dříve, třeba že v jiné formě, vysloužilým úředníkům, finančním strážníkům ve výslužbě, berním úředníkům a pod., a pak nebylo jim nikdy uloženo omezení v jejich výdělku, nýbrž bylo zcela samozřejmé, že starý vysloužilý vrchní finanční dozorce dostal svou trafiku; měl svou pensi jako finanční úředník, svůj výdělek z trafiky, a nikdo se neptal, je-li nemocen nebo zdráv. To bylo právě přilepšením v jeho stáří. A to, co se zdravým beze všeho přiznává a přiznávalo, to nebude moci býti povoleno nemocným a poškozencům? Myslím, že to je zásada, jež nemůže býti úplně udržena. V důsledku toho podali jsme návrh, aby tento odstavec byl škrtnut. Další dodatkový návrh museli jsme podati, protože nám ustanovení § 10 přicházelo poněkud nesociálním, a sice toto ustanovení: Manželka invalidova nesmí býti výdělečně činnou, jinak nedostane vůbec žádného důchodu. To jest požadavek, na který podle našeho názoru není možno přistoupiti, neboť pak je samozřejmo, že dotyčná nebude právě výdělečně činnou a jako za odměnu své, řekněme mírně, lenosti, za to, že není výdělečně činnou, dostává důchod, kdežto by důchod ztratila, kdyby byla výdělečně činnou. To je 20% přídavek k základní rentě, který dostává manželka, žijící s invalidou ve společné domácnosti. Tak nepokládáme dodatek nebo ještě lépe doplněk třetího odstavce § 10 za správný. V překladě se zde praví: Ministerstvo sociální péče se zmocňuje ve výjimečných případech v dohodě s ministerstvem financí povoliti přídavek pro děti nad 21. rok, pokud jsou úplně výdělku neschopny. Ponecháte-li tato slova "pokud jsou úplně neschopny výdělku", bude jisto, že státní správa nikdy takový příplatek nepovolí, protože se nedá zjistiti, zda jsou úplně neschopny nebo pouze neschopny výdělku. Zvláště v době, kdy šetření ve všech směrech a za všech okolností činí se státní zásadou, přistoupí velmi snadno státní správa a zvláště podřízené instance k přísnému výkladu zákona. Stanovili jste, že za jistých okolností může býti invalida dán do ústavu a tam ošetřován a že v tomto případě má důchod býti zastaven. Nedáte-li těm invalidům, válečným poškozencům, pro tuto dobu alespoň několik krejcarů do ruky, pak není v léčebném ústavě, nýbrž v káznici, a myslím, že ani vy toho přece nechcete, a následkem toho jsme si dovolili předložiti také tento návrh, aby bylo vypláceno jisté kapesné. Výše kapesného má býti stanovena v dohodě s organisacemi válečných poškozenců nařízením a vůbec si přejeme, aby organisace válečných poškozenců byly ve všech těchto otázkách stále přibírány k spolupráci, aby se nedály věci, jež nejsou v zájmu válečných poškozenců. Jest samozřejmo, že matka nemanželských dětí po padlých má býti stavěna na roveň matce dětí manželských a pokusili jsme se následkem toho provésti tuto sociální zásadu ve svém dodatkovém návrhu k § 13. V § 20 je řeč o dětech, jež jsou nezaopatřeny. Pojem nezaopatřenosti možno sice v platném zákonodárství zhusta nalézti, ale není ještě pevně stanoveného opisu tohoto pojmu. Zvláště v pensijních zákonech nachází se pojem nezaopatřenosti, i pokud jde o státní úředníky, avšak praktický výklad je zcela rozličný, jednou užší, jednou širší. Poslední způsob je méně častý. Ponejvíce se mluví o nezaopatřenosti, jestliže dítky vykazují zcela nepatrný roční příjem asi 4000 Kč a zvláště, je-li umístěno v nějakém malém postavení, mluví se již o zaopatřeném dítěti. V důsledku toho jsme mysleli, že musíme dáti místa návrhu invalidní organisace a podali jsme návrh, že na místo pojmu nezaopatřenosti má zde v § 20 býti řečeno: "Sirotčí důchody náleží až do dosažení schopnosti samostatné výživy, při nejmenším však do 18. roku." To je použití ustanovení občanského práva o výživě a vydržovacích důchodech vůbec.
V § 26 je na konci věta, ve které se praví, že váleční invalidé jsou povinni prováděti jistá ohlášení atd. Neučiní-li tak, ztrácejí nárok na důchody. Máme-li na zřeteli, že ponejvíce jde o lidi, kteří žijí na venkově, že se nemohou jen tak zhola zabývati zákonnými ustanoveními, musíme říci, že toto trestní ustanovení dlužno nazvati přímo krutým a následkem toho jsme mysleli, že musíme učiniti něco jiného, a proto jsme navrhli, že tato slova mají býti škrtnuta.
A nyní přicházím k § 31. Organisace válečných invalidů nesouhlasí naprosto se zněním § 31 starého zákona a navrhuje proto jeho škrtnutí. Podali jsme proto návrh, jenž odpovídá tomuto požadavku válečných invalidů. Na druhé straně podali jsme ještě druhý návrh, na který předně dlužno hleděti jako na eventuelní návrh pro případ, že náš návrh na škrtnutí § 31 by nemohl býti přijat. Má dva odstavce. V prvé řadě se navrhuje škrtnouti pouze jeden odstavec § 31, totiž § 31, lit. e), jenž praví, že váleční poškozenci, kteří ztratí trestním rozsudkem volitelnost, ztrácejí vůbec nárok na důchod. Toto ustanovení pokládáme za nesociální a kruté a v důsledku toho jsme navrhli, že toto ustanovení má býti vypuštěno a že musí býti nahrazeno jiným. Toto jiné ustanovení zní, že pouze po dobu trestu má renta býti zastavena a že zvláště nevinná rodina nemá tím přijíti do neštěstí, že má požívati nadále poloviny důchodu i v této době. Upozornil bych při tom také ještě na tuto okolnost: § 31 má závěrečný odstavec, ve kterém se praví, že invalida jest povinen různé změny, jež by mohly míti nějaký vliv na jeho právní nároky, hlásiti. Myslím, je-li právoplatně odsouzen trestním rozsudkem, má okresní soud podle všeobecných ustanovení provésti sám tuto denunciaci, mám-li se tak vyjádřiti, a není možno ubohému invalidovi ukládati, aby sám hlásil: Jsem trestán a nedostávám ode dneška žádného důchodu. Myslím, že tohoto ustanovení není možno užíti na tento odstavec, a proto chtěl jsem a moji ostatní kolegové, ne snad tento odstavec přijmouti do § 31, nýbrž zařaditi za § 31 jako § 31 a), abych ukázal, že této oznamovací povinnosti v tomto případě není.
Pánové, jsem celkem u konce. Myslím,
že návrhy, které jsme podali, plně odpovídají sociálnímu cítění,
naší době, že jsou v zájmu invalidů, že pro případ, že budou dnes
odmítnuty, v nejkratší době přece opětně ve formě nové novely
se objeví a že můžete se dnes tomu brániti, jak chcete, nebudete
moci obejíti nutnou péči o invalidy, nýbrž že nynější zákon, nynější
novela jest jen začátkem k tomu, aby tyto poměry byly změněny
způsobem nynějšku odpovídajícím. Navrhuji tedy, aby naše ostatní
návrhy, jakož i resoluční návrhy byly přijaty. (Souhlas a potlesk
na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo má dále p. posl.
Kučera.
Posl. Kučera: Ctěná sněmovno! Při projednávání dnešního zákona, který má přinésti určité úlevy válečným poškozencům, nemohu zamlčeti, že všichni ti, jež obyčejně shrnujeme pod názvem sociálně slabších vrstev, v dnešních kritických dobách jsou postaveni do situace, které zajisté nelze přezírati. A když tyto sociálně slabší vrstvy zdvihají svůj hlas, aby trochu probudily svědomí těch, kteří jsou povoláni učinit jejich stav snesitelnějším, vychází se proti nim s prostředky, jež nemůžeme nazvati nijak humánními. My jsme zde svedli tuhý zápas o to, aby nebylo přikročeno v této době k onomu zajisté nebývalému snižování platů našeho učitelstva, k oněm v dnešní době také nijak neodůvodněným srážkám z platů našich státních zaměstnanců. Naši státní zaměstnanci sešli se dnes v Praze, aby protestovali proti tomuto počínání. Místo aby jejich protest byl chápán aspoň s čistě lidského stanoviska, učiněna byla všecka policejní opatření, užito prostředků, které po převratu v Československé republice zdomácněly. (Hlas: režim Černého!) Státním a policejním násilím jest vystupováno proti těm, kteří volají, aby aspoň trochu milosrdenství bylo s nimi cítěno. Poslancem Warmbrunnem bylo do sněmovny přineseno, že v tentýž čas, kdy byla na Žofíně ukončena schůze státních zaměstnanců, shromážděna byla jízdní policie zde na nábřeží, která měla snad v případě, že by státní zaměstnanci se odhodlali jít ke sněmovně, zakročiti a rozháněti roztrpčené davy státních zaměstnanců. (Výkřiky.)
Toto jednání jest nejen nedemokratické, nejen nehumánní, ale nedá se omlouvati ani tím, jak zde pravil posl. Laube, že by snad voličové, dotčení takovým způsobem, neměli u parlamentu co dělat.
Pokud se týče zákona, jímž má býti doplněn a po př. pozměněn zákon o požitcích válečných poškozenců, jest nutno konstatovati, že tento zákon, který ve mnohém zlepšuje dosavadní dávky a dosavadní požitky válečných poškozenců, zajisté nebude s to, aby v té míře odstranil bídu válečných poškozenců, jak by toho bylo třeba. Všichni, kdož tento stát řídí, jsou si zajisté nejlépe vědomi toho, že všechny prostředky tohoto státu, jako státu buržoasně-kapitalistického, na to prostě nestačí, jsou si vědomi toho, že by muselo býti sáhnuto k docela jiným opatřením, abychom vykonali svoji čistě lidskou povinnost vůči lidem ve světové válce zmrzačeným. Stav válečných poškozenců je jistě nejméně záviděníhodný. Nepatrné procento, které se jim poskytuje, jest tak nedostatečné, že naprosto nestačí krýti nejnutnější životní potřeby. Jest celá řada válečných poškozenců, kteří z poskytnutého příspěvku nemohou opatřiti si ani nejnutnějšího. Vidíme je potulovat se dnem i nocí po velkoměstech a také na našem venkově; všude, kam se hnete, vidíte válečné poškozence doprošovati se lidského milosrdenství žebrotou, poněvadž renty, které jsou jim vypláceny a které znamenají několik korun měsíčního příspěvku, nejsou s to, aby kryly jejich potřeby. Měl jsem již příležitost upozorniti na neblahý stav těchto zmrzačených lidí. Když sociálně-politický výbor jednal o návrzích, jimiž se mělo válečným poškozencům dostati určitého přednostního práva při získávání trafik, bylo mně namítáno, že nesmějí býti váleční poškozenci tak paušálně jako nemožní lidé posuzováni, že jest mezi nimi spousta lidí, spekulujících na lidskou dobročinnost, lidí, kteří svoje defekty po případě jenom předstírají. Jestliže otázka tato, otázka pomoci válečným poškozencům měla by se takovým lehkým způsobem přecházeti a posuzovati, zajisté nedošli bychom daleko. Nelze odbývati potřeby válečných poškozenců, kteří se stali k práci neschopnými, odkazem, že jest těžko kontrolovati, kdo podpory zasluhuje a kdo nikoliv. Myslím, že jest nutno učiniti všechna opatření, kterými by bylo možno odloučiti ony skutečně simulující, ony, kteří určitým způsobem chtějí snad nadužívat buď prostředků státních, nebo prostředků z veřejné dobročinnosti plynoucích, od skutečných mrzáků, lidí, kteří ztratili své zdraví na válečném poli. Je nutno učiniti opatření, aby, kdo skutečně jako ubohý buď beznohý nebo bezruký mrzák domáhá se několika haléřů almužny, nebyl nucen vystávati v obrovském mrazu, dešti a nečase, aby bylo lze zaopatřiti ho způsobem úplně jiným. Jde nejen o válečné poškozence s podobnými tělesnými defekty, nýbrž ještě o další kategorii válečných poškozenců, kteří jsou nejubožejší z ubohých - o válečné slepce. Slepci váleční v naší Československé republice daleko nedosahují oné veřejné a státní péče, jaká by jim příslušela. Jestliže se rozhlédneme, co v otázce válečných slepců a slepců vůbec bylo učiněno v zahraničí a srovnáme-li to s našimi domácími poměry, pak zajisté užasneme. Otázku slepců pilně všude v zahraničí studují, mají obrovskou literaturu, která se těmito otázkami zabývá, a všimněme si domácích poměrů: Nemáme. absolutně ničeho. Není dostatečného porozumění. Nemáme ani časopisecké ani knižní odborné literatury, která by se těmto otázkám věnovala. Protože tyto otázky se odborně nestudují, málo se také prakticky vykonalo. Nemáme ani ústavů, ani opatření v nich, kde by bylo možno tyto slepce umístiti. Tu je obrovská spousta nedostatků, které volají po své nápravě.
Na válečné poškozence hledí se vůbec nesprávně. Připomínám poměry v karlínské Invalidovně, které jsou pro tyto zmrzačené lidi naprosto nesnesitelné. Jsou tam nazýváni i vyžírači republiky. Váleční poškozenci, kdyby měli plné zdraví, neprosili by se o nejmenší. Karlínská Invalidovna má v ošetřování právě onu část invalidů, kteří jsou zpravidla velice těžce raněni, a takto s nimi jednati je zajisté velmi nehumánní.
Váleční poškozenci i jejich vdovy a sirotci, postrádajíce veškeré potřebné státní péče, chápou se všeho a také se organisují, aby se vybavili ze svého trudného stavu. Obrátili se i na vládu se svým memorandem, avšak nebylo jim žádoucně odpověděno, jejich žádostem a přáním nevyšlo se vstříc. Právě v této době obcházejí funkcionáři válečných poškozenců, kteří mají dobrou snahu vystavěti ze sbírek asyl pro válečné slepce. Tedy sbírkami, dobročinnou cestou snaží se o vybudování takovéhoto projektu, který by měl býti vystavěn z prostředků státních. Myslím, že však soukromá dobročinnost zde naprosto nestačí a že není možno, aby za její pomoci vybudován byl podnik, který si vyžádá zajisté milionových nákladů. Jestliže bude trochu dobré vůle v těchto věcech něco dělat, pak je zde cesta otevřena. V tom případě bylo by však nutno, aby stát dělal něco jiného, než co se až dosud v těchto otázkách podnikalo.
Všecky úřady, které byly vybudovány pro sociální péči a pro péči o válečné poškozence, nemohou za dnešního stavu své úlohy splniti. Má-li se zužitkovati veškeren statistický a jiný materiál, přichází se k nejhlavnější věci: k otázce peněžní, a tu všecky tyto instituce zůstávají na suchu, nemohou dále. Musí nastati obrat. Stát musí přikročiti k radikálnímu řešení těchto otázek; nelze mysliti, že budou vyřešeny jen nějakými podporami nebo rentami v rozsahu, jak obsahuje tato novela k dosavadnímu zákonu o válečných poškozencích. Je nutno sáhnouti k opatřením dalším, která vyžadují ovšem obrovských nákladů. Tyto obrovské náklady musí býti za každou cenu opatřeny a opatřeny všemi způsoby. Zde je nutno upraviti v podobném smyslu rozpočet a pak nesmí se ve státních rozpočtech opakovati úkaz, který jsme viděli v minulém dvouletí, že na př. při resortu ministerstva sociální péče místo aby náklady na tato opatření byly zvyšovány, jsou rok od roku zmenšovány. Máme domnění jenom to, že společnost, která vůči válečným invalidům má obrovskou povinnost, chce nedostatečnými zákony, papírovými opatřeními prostě operovat, ale kde by bylo nutno ve skutečnosti pomoci za předpokladu dostatečných hmotných prostředků, z povinnosti své se vyzouvá.
K tomuto zákonu jsme podali řadu svých pozměňovacích návrhů. Těmito pozměňovacími návrhy má býti jen do jisté míry zákon zlepšen, aspoň tak, jak si toho přejí váleční poškozenci. Nemůžeme ovšem říci, že bychom těmito navrhovanými opravami docílili takového přizpůsobení zákona, že by pak mohl plně svou povinnost vykonati.
Pokud se týče ustanovení, kterým se zvyšuje částka, uváděná v §u 3 pro příslušníky domácnosti válečného poškozence, myslíme, že navrhovaných 10% na každou jednotlivou osobu je naprosto nepostačitelným obnosem a že je nutno tuto částku zvýšiti nejméně, jak navrhujeme, na 20%. Při tom pak navrhujeme škrtnutí poslední věty, že tyto příplatky smějí obnášeti nejvýše 4 tisíce korun. Činíme to v domnění, že všechny dávky, které se zde poskytují válečným poškozencům, i když nebude těchto omezení, naprosto nedostačí, aby kryly celou potřebu.
Pokud se týče důchodové základny, zmiňované v §u 7, navrhujeme zvýšení na 3 tisíce korun, eventuelně na 2400 K z týchž důvodů.
Upozorňuji pak na ustanovení § 17. Mluví se tu o vdovách a družkách, jimž se má poskytnouti příspěvek i v tom případě, starají-li se o vlastní nezaopatřené děti. Mluví-li se o vlastních neb nezaopatřených dětech, pak nesmíme zapomínati, že zde úplně zůstávají stranou děti podle dosavadních zákonů považované za nevlastní, děti, které jsou z prvého manželství a vůči nimž buď otec nebo matka stojí v takovém poměru, že děti tyto jsou považovány za jejich děti nevlastní. My tedy upravujeme svým návrhem znění tak, aby příspěvek se týkal dětí vlastních i nevlastních, poněvadž v tomto případě je postaráno o všechny příslušníky rodiny, o které také válečný poškozenec, pokud byl zdráv, skutečně se staral.
Veskrze opodstatněným je návrh náš, aby vdovám a družkám nebyl zastavován vdovský důchod ani tenkrát, byla-li by jejich schopnost výdělečná vyšší než v odstavci 1. uvedených 50%. Myslím, že jsou zde všechny důvody, aby vdovy obyčejných vojáků nebyly odstrkovány, aby také jim byl přiznán vdovský důchod aspoň v minimální výši 1200 K podle odstavce 1.
Další řada návrhů našich týká se paragrafů dalších 23, 24, 25, 25a), ve kterýchžto navrhujeme zvýšení sirotčího důchodu ze 400 na 600 K, potom důchodu vdovského a sirotčího v minimu ze 2400 K na 3600 K a tomu ovšem přizpůsobujeme návrhy v dalších paragrafech. Tyto návrhy odůvodňujeme tím, že dnešní poměry drahotní jsou takového rázu, že sirotčí důchod na hlavu 400 K ročně je naprosto nepostačitelným pro opatření jednoho každého osiřelého dítěte; zejména také, mají-li rodinné důchody pro vdovu a sirotky dohromady činiti toliko 2400 K ročně, za dnešních drahotních neutěšených poměrů jest to rovněž částka velice nepatrná.
Myslím, že těchto několik návrhů,
které přičiňujeme k vládní předloze, stojí za uváženou a že naše
přání nejdou tak daleko, aby nemohla býti přijata. Vyžaduje toho
zajisté postavení válečných poškozenců, jejich celkový neutěšený
stav a myslím, že jest naší povinností, abychom, co je v našich
silách, pro tyto nešťastné spolubližní skutečně vykonali. (Výborně!
Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda: Slovo
dále má pan posl. Schälzky.
Posl. Schälzky (německy): Pánové! V rozpočtové debatě použil jsem příležitosti upozorniti širokou veřejnost na to, jak nedůstojně a nemilosrdně zachází se s ubohými obětmi války a podati důkaz, jak tento stát ve svém velikášském omámení vyhazuje s pyšným gestem z peněz z vybraných daní od lidu obrovské sumy na militarismus a zahraniční propagandu, vůči ubohým obětem války však špinavě skrblí a šetří. Jedním z nejsvětějších závazků, jež tento stát převzal, je zaopatření nebohých obětí války. Chlubili jste se tím, že, dávajíce příklad sociálním pochopením, předcházíte ostatním státům vzorem, a věnovali jste na rok 1920 téměř miliardu na zaopatření válečných poškozenců. Strpěli jste, že jste z té miliardy užili více než poloviny k jiným účelům. Dokonce i návrhy na zvýšení drahotních přirážek na rok 1921 byly odloženy s poukazem, že má býti o nich jednáno zároveň s novelou zákona, kterou možno očekávati. Doufali jsme, že se můžeme oddávati naději, že vláda splní touto novelou plně oprávněné požadavky válečných poškozenců a vynasnaží se vyplniti poněkud velkomyslněji a blahovolněji oprávněná jejich přání a požadavky. Od působnosti zákona o válečných poškozencích ze dne 20. února 1920 počal také boj proti četným jeho ustanovením a volání po době přiměřené novelisaci tohoto zákona. Konečně tato novela přišla, avšak v tom způsobě, jak se v této sněmovně zákony dělají, že se sněmovně vnutí rozhodnutí "Pětky" a všechny sebe lépe míněné a sebe lépe odůvodněné pozměňovací návrhy musí již předem platiti za odbyté.
Pro dějiny tohoto státu a zcela zvláštní názor na parlamentarismus je nutno zjistiti průběh mnohých zákonů. Tato předloha byla na příklad v sobotu sněmovně předložena, pak dána do tisku a pak ve středu večer ve schůzi v sociálně-politickém výboru promrskána. Nám Němcům nebyl dán k použití německý překlad. Několik pozměňovacích návrhů, které podal posl. Taub, bylo prostě v sociálně-politickém výboru zamítnuto, načež posl. Taub prohlásil, že upouští od podávání dalších návrhů a že si vyhražuje podati tyto pozměňovací návrhy v plenu. Před tím neměli jsme naprosto možnosti zabývati se touto předlohou, poněvadž jsme neměli německého překladu, a prohlásili jsme, že v důsledku toho rovněž užijeme svého práva podávati pozměňovací návrhy teprve v plenu. V sociálně-politickém výboru byla celá předloha stranami většiny beze změny přijata a bohužel musíme i dnes viděti, že máme málo naděje, že některé z našich návrhů budou přijaty. Je to velice politování hodné a ukrutné, že se právě teď o vánocích působí těmto ubohým válečným invalidům toto zklamání. Uštědřili jste státním úředníkům a učitelům jako vánoční dárek zkrácení jejich platů, pak strpíte také, že způsobíte ubohým válečným invalidům takové zklamání. Zde je šetrnost a nebo lépe řečeno skrblení na nepravém místě. Tím se k sociálnímu uklidnění válkou a revolucí rozrušeného lidu nepřispěje! Naopak! Poslední hodinu tedy obracíme se na pány z většiny s naléhavou výzvou, aby poslechli hlasu srdce a vyplnili oprávněné požadavky válečných invalidů. Právě doba vánoční, jež nutí k opravdové lásce, měla by pohnouti většinu, aby přece poslechla hlasu srdce a rozumu a propustila nejdůležitější pozměňovací návrhy. Váleční invalidé neprosí o milost, nýbrž o své dobré a svaté právo. Nenaplňujte statisíce ubohých obětí, jež doufají konečně nalézti v předloze dlouho kýžené zlepšení zaopatřovacího zákona, pocitem nejtrpčího zklamání. Když za mobilisace byly letáky líčeny důchody válečných invalidů, válečných vdov a sirotků, byly tyto letáky státním zástupcem jako státu nebezpečné zabaveny. Tím však stát sám doznal, jak nedůstojné a dráždící je jeho dosavadní chování k požadavkům válečných invalidů. Touto nedostatečnou a neuspokojující změnou prohlašuje se boj o spravedlivý zaopatřovací zákon za stálý. Jedno musí se prohlásiti, že formy boje v budoucnosti snad překročí dosavadní skromné hranice. Proti povolení těchto nákladů nepotřebovali zástupci lidu z kterékoliv strany pronášeti námitky. (Posl. Böhr [německy]: Jen kdyby nebylo klubovního nátlaku v "pětce"!) Vždyť tyto požadavky budou uznány všemi vrstvami bez rozdílu za až přespříliš oprávněné.
Podali jsme se strany parlamentárního svazu řadu pozměňovacích návrhů. Můj kolega dr. Keibl odůvodnil již většinu z nich. Dovolil bych si pouze ukázati krátce na některé z nich. Nejprve na resoluční návrh, kterým požadujeme, aby byl co nejdříve předložen zákon o nuceném zaměstnávání těžkých poškozenců, resoluční návrh, jenž několikrát s tohoto místa, jmenovitě při rozpočtové debatě byl podáván.
Jedním z našich nejdůležitějších požadavků je zvýšení onoho příjmu, až do kterého může se činiti nárok na rentu, ze 6000 na 16.000 K. V debatě před tím padlo slovo, že naše návrhy jsou podávány v demagogickém úmyslu. Prosil bych jen pány, kteří tuto výčitku učinili, aby nám dali příklad, jak by mohli vystačiti se 6000 korunami ročně. (Posl. Böhr [německy]: To by zahynuli hlady!) Zajisté, že by umřeli hladem.
K § 3 navrhujeme zvýšení na 20% místo 10% a na 5000 K místo 4000 K. O škrtnutí § 4 mluvil již pan kolega Keibla odůvodnil, proč stojíme na tom, aby invalidé, kterým je propůjčena trafika, nebyli na rentě zkracováni. Ukázal zcela správně na to, že přece tyto trafiky byly dávány jako přídavek ke skrovné pensi zaměstnanců četnických a finančních.
K § 7 navrhujeme tuto změnu: Důchodová základna činí u invalidních důchodů v případě, že výdělečná schopnost invalidova je snížena alespoň o 55%, ročně 4800 K, jinak 3600 K.
V § 8 žádáme, aby byl dán nárok na důchod již při 15% ztráty výdělečné schopnosti, tak jak je to stanoveno v říšskoněmeckém zaopatřovacím zákoně.
K § 10 podáváme pozměňovací návrh, aby na každé nezaopatřené dítě až do jeho schopnosti samostatné obživy, alespoň však do dokonaného 18. roku, pokud invalida pečuje o jeho výživu, poskytován byl příplatek 20% k základní rentě.
O návrhu, aby v době pobytu v léčebném ústavě vypláceno bylo invalidům kapesné, jež má býti stanoveno ministerstvem v dohodě s organisacemi válečných poškozenců, promluvil již kolega Keibl.
Posl. Jung promluví ještě
o některých z našich pozměňovacích návrhů, jež podává sněmovně
německý parlamentní svaz. Dovoluji si prositi slavnou sněmovnu,
aby je také přijala. Skončil bych vyzváním: Pomozte ubohým obětem
války k spravedlivému zákonu zaopatřovacímu a k existenci důstojné
člověka! (Souhlas a potlesk na levici.)