Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
Laube.
Posl. Laube: Slavná sněmovno! Vláda předkládá poslanecké sněmovně dodatky k státnímu rozpočtu za rok 1921. Je nesporno, že tento způsob dodatečného předkládání rozpočtu je výminečným a musí zůstati výminečným případem parlamentárního zřízení, poněvadž je prostě nemyslitelno, aby parlament byl stavěn před dodatečné potřeby státu a byla mu takto teprve dodatečně dána možnost kontroly státního hospodaření. Leč toto předložení dodatečného rozpočtu je odůvodněno jinak těmi skutečnostmi, se kterými setkáváme se v životě národohospodářském, prožívajíce určitou nejistotu, krisi hospodářskou a finanční, která se obráží v národohospodářském životě i v hospodářském provozování státním. Je tedy vysvětlitelno, jestliže vláda po této stránce přichází s rozpočtem dodatečným. Ovšem, že k tomuto dodatečnému rozpočtu druží se také snahy po tom, aby státní hospodářství bylo soběstačné a bylo schopno snížiti své náklady na míru, která je občanstvu snesitelna. Neboť vidíme-li v celém hospodářském životě snahy po tom, aby se snížil náklad výrobní, je přirozeně nutnou věcí, aby především stát pokud se týče potřeb svého rozpočtu, vykazoval pokud možno nejmenší potřebu, a ulehčil tak situaci svých příslušníků. Vidíme ovšem, že v této snaze dosavadní státní hospodářství pokračuje velmi pomalu, řekl bych velmi neorganisovaně, při čemž na druhé straně vidíme snahu, aby hospodářské poměry, zejména mzdové a pracovní, byly konsolidovány, ovšem tak, že mají býti konsolidovány ne na účet zisku podnikatelského, nýbrž především na účet mezd a sociálních výhod, kterých si odborově organisované dělnictvo dobylo.
Je na místě, aby šetření státní bralo se vpřed tím způsobem, aby skutečné potřeby státního rozpočtu byly sníženy na minimum a tím také aby zatížení poplatnictva, ať dělníků, ať drobného živnostnictva a zemědělstva, odpovídalo jenom skutečné možnosti a hospodářské snesitelnosti.
Této debaty o dodatečném státním rozpočtu chci užíti také k tomu, abych upozornil na některé velmi škodlivé zjevy hospodářské i politické. Vláda předkládá dodatečný rozpočet na rok 1921, ve kterém vyžaduje si dodatečný náklad 17.821 K na příspěvky kultu a náboženství. Bylo by nutno a spravedlivo, aby při řešení této otázky se pamatovalo také na nevyřešenou naši církevní situaci vůbec. Stejně tak, jak se poskytuje z prostředků státních církvi katolické podpora v jistých dotacích, mohou také ostatní církve dožadovati se týchž ohledů a téže pozornosti státní. Bylo by velmi naléhavo a potřebno, aby vláda měla odvahu zasáhnouti do sporů, které jsou v otázce církevní u nás, rukou rozvážnou, klidnou a energickou. Je prostě nemyslitelno, aby u nás církev československá, která representuje dnes téměř půl druhého milionu duší, stála v poměru ke státu jako církev nepřátelská, aby neměla možnosti vyřizování nebo provádění svých náboženských úkonů. Je prostě nemyslitelno, aby tato církev nebyla postavena stejně tak jako církev českobratrská a ostatní. Je tu tedy nutno, aby otázky církevní, otázky kultu a církevního jmění byly uspořádány, je potřeba, aby uspořádány byly také záležitosti církví ostatních, které se vzájemně potírají, a je konečně potřeba, aby spory mezi těmito dvěma církvemi, které někde vyvrcholily i v užití nezákonných skutků, byly náležitě likvidovány tak, že by vláda republiky Československé měla odvahu, odstraniti náboženské rozpory a štvanice včasnou a rozumnou amnestií.
Kdo se dívá na náš hospodářský život, na zápasy, kterých prožíváme, a jejichž výsledky viděli jste ve vášnivých projevech mluvčích komunistické strany, ten přichází k poznatku, že se u nás chystá k velikému ohromnému zápasu mezi prací a kapitálem.
Jsme si toho vědomi, že podnikatelé chystají se k energické a bezohledné akci za tím účelem, aby bylo provedeno dalekosáhlé snížení nákladů na nemocenské, úrazové, pensijní, ba i sociální pojištění, že podnikatelé jsou odhodláni a požadují od vlády, aby byl zastaven další postup sociálně-politického zákonodárství, a konečně že se podnikatelé snaží, aby organisovaným postupem vnutili dělnictvu pracovní podmínky, které neodpovídají dosavadní cenové hladině. Podnikatelé provádí koncentrovaný a kombinovaný útok proti odborově organisovanému dělnictvu, specielně proti vymoženostem, kterých dělnictvo dosáhlo.
A tu je zajímavo, že se hájí všeobecně zásada, že dělnictvu má náležeti jen určitá část podílu na národní výrobě. Hájí se zásada minimální mzdy, která neodpovídá správnému ocenění práce dělníkovy. Je nespornou věcí, že taxování dělnického, úřednického, zřízeneckého, nebo zaměstnaneckého výkonu nelze docíliti minimální mzdou s ohledem na životní nebo cenovou politiku nebo i cenovou hranici. V pracovním výkonu dělníkově nebo zaměstnancově shledáváme se s risiky, s týmž nebezpečím, začasté i s větším nebezpečím, než přináší samostatný podnikatel, továrník, obchodník nebo kterýkoliv jiný producent, aniž by se kdokoliv jiný odvážil říci mu a vnutiti mu, že také on se má spokojiti se mzdou, která by odpovídala jen uhájení jeho holého života.
Risiko podnikatele je veliké, ale stejně tak je veliké i risiko dělníka, které jest tím větší, nebo lépe řečeno, o to je větší, že není žádným způsobem zabezpečen, že jeho mzda stačí jenom k úhradě nejnutnějších existenčních poměrů, k udržení rodu a řekl bych v pravém slova smyslu, k dodržení zásady zákona o železném mzdovém systému.
Tedy dělníku nemá náležeti jenom minimální mzda, nýbrž říkám také otevřeně, že dělníku náleží ona mzda, které má potřebí ke slušnému živobytí a slušnému životu a že ho nemůže minimální mzda, která je dnes příčinou, řekl bych, koncentrovaných útoků podnikatelů, nikterak uspokojiti, ale on musí hledati a hledá prostředky, kterými by nejen uhájil svých posic a mzdy, nýbrž kterými by zvýšil i svůj důchod, poněvadž cenová hladina neklesla rovnoměrně na tu nízkou stupnici, na které je dělníkova odměna za práci. Mohli jsme slyšeti za debaty rozpočtové, kterak jednotliví páni řečníci vykládali, že vysoké mzdy dělníkovy jsou škodou národního hospodářství, že dovolují dělníku žíti nad své poměry, jak tomu svědčí nabitá divadla, biografy nebo zábavy a jiné prostředky, že tedy zkrátka v dělnických rodinách a dělnickém životě není oné nutné míry, nezbytné spořivosti, a že ohromná část národního důchodu odchází nevyužita.
Myslím a soudím, že není většího omylu nad toto tvrzení. V dělnických rodinách, aspoň v ohromné většině, se šetří, musí se šetřiti a šetří se způsobem, o němž se, myslím, v žádné jiné domácnosti ani nezdá. Naopak, kdyby velká většina dělnictva, dělnických žen v dělnických domácnostech skutečně nešetřila nebo nedovedla šetřiti, setkali bychom se s případy poklesu morálního i hmotného v daleko horším stupni, nežli se u nás v řadách dělnictva s poklesem morálním a hmotném skutečně shledáváme. Šetření v dělnických rodinách nejlépe se dokumentuje tím, kolik dělničtí rodičové, rodičové drobných vrstev sociálně slabých, přispívají náklady na vyškolení svých dětí, ať už ve školách občanských nebo ať už vyučení se řemesel anebo konečně na vystudování svých dětí. Ale i vedle toho šetří se v dělnických rodinách způsobem, který zasluhuje ne hany, ne kritiky, nýbrž naopak vážného ocenění. Valná většina úspor v záložnách a bankách, základ peněžní moci nejčetnější a nejbezohlednější, moci kapitalistické, leží právě v dělnických úsporách a v úsporách drobného pracujícího lidu. Kdybychom si všimli toho, kolik dělníků z úspor postavilo si své vlastní domky, jednak po rozumu zákona o státní pomoci a vedle ní už dříve, kdybychom si všimli, kolik dělnických rodin je pojištěno na doživotí, kdybychom uvážili, kolik dělnického kapitálu je uloženo ve svépomocných dělnických družstvech výrobních a spotřebních, kolik spolkových domů dělnictvo ze svých úspor mzdových vystavělo, co věnuje na své vzdělání, odborové organisace, vzdělávací spolky, noviny a knihy, řekli bychom, že tvrzení lidí, jako by se nešetřilo a jako by vysoké důchody dělnické jednak podmiňovaly drahotu a jednak nebyly národohospodářsky dostatečně využity, postrádá svého odůvodnění, a je to paušální tvrzení, ničím nedoložené. Kdyby dělnictvo mělo skutečné vědomí toho jak se žije v rodinách buržoasních, po většině v rodinách selských, v rodinách mlynářských a v rodinách velkoměstské buržoasie, že by dělnictvo, myslím, bylo o mnoho snad i radikálnější než začasté slyšíte, neboť vidíme-li tu skutečnost, nemůžeme si upříti, že kapitálu společné práce, společného působení pracujícího lidu pro základy, zabezpečení tohoto státu, této republiky, velmi často se zneužívá způsobem bezohledným.
Dělnictvo z celého velkého zápasu revolučního za osvobození přineslo sobě velmi málo. (Tak jest!) Snad rovnoprávnost občanskou, rozšíření demokracie, řadu sociálně-politických zákonů, proti nimž, zejména proti osmihodinné době pracovní veden je koncentrovaný útok, ale positivních výsledků přineslo si dělnictvo z převratu a převratové doby velmi málo. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Nyní si všimněme toho, kterak zvedla se a zabezpečila buržoasie v pravém slova smyslu, kterak vzrostl kapitál a finanční síla bank. Všimněme si, kterak se vyšlo vstříc zemědělcům pozemkovou reformou, a my, mluvíme-li o ostatních širokých vrstvách našeho národa, musíme s politováním konstatovati, že jediná větší věc, která by pro něho znamenala ohromný význam a úlevu, otázka starobního a invalidního pojištění nejen dělnictva, nýbrž i drobných podnikatelů, drobných živnostníků a zemědělců, nebyla dosud vyřešena a bude předmětem ještě velmi dlouhých debat a průprav. Jestliže stát potřebuje skutečně zvýšených prostředků a jestliže je potřeba hledati úhradu, je nutno, aby se hledala na jiné cestě, nežli se musely tyto úhrady hledati v posledních zjevech našeho politického a parlamentního života. Je si nutno všimnouti, že skutečně stát a státní správa bude museti přihlížeti k tomu, zdali nejenom parlament hospodaří svými usneseními a zákonnými návrhy, nýbrž - a úsporná komise má tu velmi mnoho práce - jestli také byrokracie náležitým způsobem hospodaří, a nevyhazují-li se miliony a stamiliony způsobem" který neodpovídá ani ustanovením zákonů, ani příslušným náležitým povolením. Musíme si všimnouti a budeme si museti všimnouti toho, do jaké míry se užívá subvencí státních, zdali zejména tyto subvence odpovídají potřebám té které třídy a stavu. Myslím, že je nezdravo a neslučitelno, aby subvencování se u nás zakořenilo takovým způsobem, s jakým se dodnes setkáváme a aby se tímto způsobem, touto cestou určitým stavům nebo třídám dostávalo zvláštních výhod od státu. My prožíváme ohromný útok kapitalistů jednak proti dělnickým odborovým organisacím a jednak proti výhodám, řekl bych, kolektivních smluv pracovních. Situace je dnes podnikatelům přízniva do té míry, že všeobecná hospodářská deprese umožňuje jim, aby podnikali útok na odborově organisované dělnictvo a na výhody, kterých se dělnictvo dlouhými zápasy domohlo. Je však otázka, je-li tato cesta, po které se dal útočící kapitalismus, správnou a neměli-li by podnikatelé počítati s tím, že nejenom stabilisace mezd dělníků a zaměstnanců je nutná, nýbrž také že je nutna stabilisace výdělků a zisků podnikatelů, bank, závodů, továren, obchodu a zemědělství. Také tito podnikatelé, majitelé výrobních prostředků, by se měli vrátiti k občanskému zisku, aby stlačena byla drahota, aby byl snesitelnější život občanů ve státě a cenová hladina odpovídala také příjmům konsumentovým. Jestliže se průmysl náš dovolává potřeby snížení výrobních nákladů a mezd, nemělo by se také zapomínati na to, že by se měl podnikatelský zisk zkrátiti, aby odpovídal skutečným potřebám, a nemělo by se zapomínati na to, že náš průmysl potřebuje trhy, aby byl pohyblivým, a novou organisaci výroby, když stará organisace výrobní nevyhovuje, zejména v mezinárodní soutěži, Jestliže se podnikatelé domnívají, že snížení výrobních nákladů může se díti jedině a výhradně na účet dělníků a nikoliv na účet výdělků podnikatelských, pak ovšem tato cesta musí selhati a musí zvýšiti jenom sociální rozpory, se kterými se shledáváme, a může vésti jen k tomu, že klidný vývoj a rozvoj našeho státu do velmi značné míry je ohrožován sociálními zápasy. Páni se musí už jednou zříci toho, aby vnucovali dělníkům, svým zaměstnancům, minimální mzdy, a sami aby počítali se 400-500%ními výdělky. Ne na straně dělnictva je vina dnešní drahoty, nýbrž na straně těch, kdož se nedovedou přizpůsobiti změněným poměrům a kdož se domnívají, že právo na vykořisťování je právo věčné. Jenom tito páni mohou vzíti na sebe odium těžkých sociálních bojů a zápasů, třídních rozporů, do nichž je vrhán stát, naše republika.
Otázka pozemkové reformy stává se u nás stále palčivější, hlasy tisíců a tisíců zemědělských proletářů, chudých malozemědělců, zemědělského dělnictva a zaměstnanectva na dosavadních velkostatcích volají bouřlivě po jejím konečném a pro ně úspěšném rozřešení. A tyto zoufalé hlasy zapadají do pustých štvanic politické demagogie z prava i z leva, zatím co Státní pozemkový úřad tápe bezradně mezi tím, co káže mu zákon, prospěch státu a národního hospodářství a co mu diktuje sobecká politika jedné strany, vydávající se stále směleji za jediného spasitele a vykonavatele pozemkové reformy.
Stanovisko strany československých socialistů bylo od počátku jasné. Opírá se o program, přijatý na osmém valném sjezdu v dubnu 1918, kdy neměli jsme ještě samostatného státu, a kdy strana naše formulovala přes to určitě své stanovisko.
V programu tomto praví se ve druhém článku odst. 4.: "Cestou zákonodárnou bude rozhodnuto, které znárodněné zdroje výrobní národ ponechá v držení a správě individuálních držitelů (týče se na příklad malých a středních závodů zemědělských, živnostenských a obchodních a pod.)."
A ve druhém oddíle, který pojednává o národohospodářském cíli a úkolu strany, praví se v druhém článku odst. 10.: "Trváme tedy nezvratně na vyvlastnění půdy, především velkostatkářské a na jejím odevzdání v držbu buď zemědělských sdružení nebo jednotlivých rodin, podle toho, co se ukáže účelnějším, jsouce přesvědčeni, že není ani jediné podstatné výhody velkostatkářské výroby, které by při intensivnějším hospodářství nebylo možno dosíci nebo předstihnouti zemědělským sdružováním, ať výrobním, ať nákupním a prodejním."
V duchu těchto programových zásad pracovali jsme intensivně na zákonech pozemkové reformy a v duchu těchto zásad jsme odhodláni dopomoci jim ke konečnému vítězství.
Pro odpor kapitalistických stran, městské i venkovské buržoasie, nepodařilo se nám, aby zákon pozemkový, jednající o záboru, převedl opravdu veškeru půdu z vlastnictví velkostatkářů v majetek národa.
Místo toho došlo k pouhému "záboru", a tak jsme čtvrtý rok republiky svědky zahanbující skutečnosti, že cizácká šlechta stále vlastní půdu, která měla již dávno býti velkostatkářům odňata a odevzdána těm, kdož na ní lopotí pro zisk jejího majitele, kteří jsou buď bezzemky, nebo mají půdy tak málo, že jim nevystačí ani na výživu vlastní rodiny.
Žádáme proto, aby podle usnesení našeho valného sjezdu strany v květnu 1921 okamžitě nedostatečné zákony o pozemkové reformě byly doplněny, a to především zákonné ustanovení o skutečném právním převzetí veškeré pod zábor náležející půdy polní i lesní s hospodářskými podniky s půdou sloučenými, a aby příděl půdy nebyl dosavadními soukromými vlastníky zdržován a sabotován různými rekursy a agitacemi. Jenom tímto okamžitým zakročením splníme přední požadavek naší národní revoluce, aby ti, kteří většinou tuto půdu obdrželi od Habsburků za své služby proti českému národu, ustoupili oprávněným držitelům.
Tato zákonně a právně převzatá půda budiž co nejrychleji v celém svém rozsahu odevzdána účelu, zákonem určenému.
1. Zemědělská půda z převedených velkostatků budiž odevzdána v držení a individuelní vlastnictví všech drobných zemědělců, kteří půdu žádají. Máme na mysli vytvoření samostatných hospodářských živností průměrného soběstačného typu pro normální rodinu. Co nejenergičtěji se stavíme proti snahám, aby vyvlastněné půdy se používalo k rozšíření a obohacení středních statků za tím účelem, aby místo uspokojení bezzemků a drobných hospodářů střední rolníci vyrostli na zemany a pomáhalo se tak k vytvoření nové buržoasní kapitalistické vrstvy zemanské šlechty. Těm, kdož z vlastního rozhodnutí dávají přednost pachtování, budiž vyhověno.
2. K zajištění všech zaměstnanců na dosavadních velkostatcích, pokud by nereflektovali na příděl půdy, naznačený v 1. odstavci, navrhujeme zejména družstevní hospodaření podle zkušeností, získaných zemědělskými družstvy v Italii a Rumunsku. Tím pomíjí námitka, jako by paušálním přídělem ze soukromého vlastnictví velkostatkářů převedené půdy v individuelní vlastnictví drobných držitelů měl nadobro z našeho hospodářského života zmizeti typ zemědělského velkého podniku. Tato námitka jest ostatně bezpředmětná již tím, že i podle výměru zábor určující zůstává značný počet podniků o 150 ha, který bude rozmnožen t. zv. zbytkovými statky, nejlépe se hodícími k účelu v tomto odstavci naznačenému. Naprosto nesmí býti zbytkových staků použito k obohacení a rozšíření závodů dnešních zemanů a velkostatkářů. Poměr zaměstnanců vlastníků velkostatků, pokud podle záborového zákona zůstávají, budiž zvláště upraven. Ostatně potřeby neupokojených uchazečů o půdu ukáží brzy, že záborová výměra 150 ha bude vyžadovati snížení. Osoby, zaměstnané na dosavadních velkostatcích, které pro stáří nebo jinou nezpůsobilost nemohou se zúčastniti přídělu půdy podle 1. a 2. odstavce, buďtež zabezpečeny obdobně podle ustanovení páté části náhradového zákona dohodou mezi zaměstnanci, právě jako při odbytném, při čemž je směrodatnou zásada, aby těmi opatřeními existence zaměstnanců byla skutečně zajištěna.
3. Aby půda pod zábor náležející byla ihned vyvlastněna a odevzdána účelům pozemkové reformy. Za tím účelem buďtež potřebné státní finanční zdroje náležitým způsobem opatřeny. Státní pozemkový úřad budiž zplnomocněn k tomu, aby opatřil potřebné finanční prostředky použitím reserv nabyvatelů na půdu, aby nemusil sáhati k prostředkům peněžních ústavů výdělečných, které často provádějí parcelaci proti zájmům oprávněných uchazečů o půdu. Jakmile půda záboru podléhající bude převzata, je Státní pozemkový úřad povinen přidělovati ji v plném rozsahu a obvodu k účelům podle zákona přídělového naznačeným. Zahájené již přídělové řízení nebudiž přerušováno nebo oddalováno. Při přídělu půdy budiž věnován plný zřetel k poměrům v menšinách a pamatováno na kolonisaci v ohrožených částech naší republiky. Také všechny oprávněné žádosti legionářů buďtež splněny jako čestný dluh našim osvoboditelům. Jest třeba postarati se o největší rozšíření všeobecného i odborného vzdělání mezi chudým venkovským obyvatelstvem, aby jeho práce na přidělené půdě mohla přispívati k pokroku zemědělské výroby, k čemuž je nezbytně potřebí podporovati družstevní podnikání drobných zemědělců. Státní pozemkový úřad nechť je přeměněn na ministerstvo, aby podléhal kontrole Nár. shromáždění. Konečně zastoupení v navržených zemědělských komorách budiž upraveno podle početní sily skupin, nikoliv podle výměry půdy tou neb onou skupinou držené.
Strana naše jest odhodlána hlasovati
pro dodatečný vládní rozpočet. Předpokládá ovšem, že její cíle,
idee a náměty, nejen pokud se týče ochrany námezdních zaměstnaných
sil a jejího požadavku o rozšíření sociálního pojištění, nýbrž
také požadavku pokud se týče účelu i provádění pozemkové reformy,
budou náležitě pochopeny a provedeny. Budeme proto hlasovati pro
tento dodatečný rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Dále má slovo pan posl. dr. Juriga.
Posl. dr. Juriga: Slávna snemovňo! Vďačnosť je iste znakom najistejším šľachetnosti ducha. Prejaviť vďačnosť dobrodincom nášho národa, našej Československej republiky, iste by bolo znakom šľachetného ducha, znakom šľachetnosti v našom národe a šľachetnosti i citovosti štátu, celej Československej republiky.
S ľútosťou zišťujem, že dnešný deň neprejavili sme vďačnosti a šľachetnosti našej duše, aspoň duše slovenského národa, ktorú cítime. Na začiatku tohoto shromáždenia bolo to opomenuté. Iste leží dnes mrtvý, nepravím, len svatý otec, rímský pápež, ale taký muž, akým bol Benedikt XV! Iste zná celá Československá republika, zvlášte slovenský národ a celá snemovňa by bola preukázala len šľachetnosť svojej duše, že je vďačná oproti svojmu dobrodincovi, keby niekoľkými slovy vyjadrila svoj súhlas nad rakvou toho muža, ktorý jediný v tej krvavej potope sveta ostal stáť skalopevne a keď sa celé človečenstvo zbesnilo a vraždil brat brata, jediný zostal na výši všeľudstva, jediný sa opovážil svetu povedať v tej besnote krvavej: Veď ste bratia, veď ste ľudia, prečo sa vraždíte, prečo sa nesmierite, čo najskôr sa smierte, a ten bude medzi vami lepší, ten bude šľachetnejší, ktorý prv podá pravicu pri slušných podmienkach mieru k práci smiernej.
Hrozila, pravda, šibenica a žalár ľudom, ktorí by sa boli opovážili hovoriť o pokoji, a nebol by býval medzi živými ani representant českého národa dr. Kramář, keby jeho blahosklonné a milosrdné srdce nebolo previedlo sprostredkovanie tých ľudí, ktorí chceli videť smrť tak veľkého muža českého národa, jakým je dr. Kramář. A videl v tej krvavej bitke a hrôze mnohú biedu, bez rozdielu nábožnosti a stavu pestovať začal zajatcov. Pravda, biedu a hlad svojmi dary ten, ktorý bol odkázaný na dary milosrdné, dával štedré dary všetkým národom sveta, nielen dary milosrdné, lež i dary na úľavu hladu a biedy zajatcov. Iste nikto neobstál tak veliký ak človek, na tak vysokom stupni, nepreukázal toľko smelosti v tej svetovej krvavej potope, ako nebohý rímsky pápež, svatý Otec nás katolíkov, Benedikt XV. A iste i ten český národ, ktoréhožto preded prevratové heslo bolo proti Rímu a vždy škrípavými zubami a nenávisťou vyslovuje to slovo Řím, mohol by už k rozumu prijsť, že to, čo bolo dobré na revolúciu, na odboj, to nie je vždy dobré ku stavbe. A nebývajú najlepšími staviteľmi najlepší revolucionári. Najlepšie je často revolucionárov po revolúcii pod stôl schovať, aby nerobili revolúciu Ďalej a tými starými heslami odboja a nenávisti neotravovali verejnosť, lež majú nastúpiť ľudia-staviteľia, ktorí sa preorientujú dľa svetových móresov a svetovej výše medzinárodnej a z tohoto stanoviska medzinárodného, všeľudského je povinnosťou celej Československej republiky nad rakvou, nad hrobom Benedika XV. z vďačnosti sa pokloniť, a slovenský národ zvlášte.
Preto od časov Cyrila a Metodeja, ktoréhožto česť a sláva a právo slavianskej a slovenskej reči bolo touže svatou stolícou uznané proti všetkým nátlakom Germánstva a iných protivníkov, podobne po tísíc rokov od času Cyrila a Methodeja bol to ten muž, ktorý uznal našu republiku, uznal náš národ a dal nám na čelo veľkého kultúrneho života slovenského národa, slovenských mužov, uznal naše právo, právo nášho života zkrúšeného a tým veľkým činom, že jakosi posvätil tú republiku svým uznaním, vymenovaním mužov biskupov v čelo náboženského života katolíckeho v republike, a tým jaksi on dal náboženské posvätenie tým, ktorí náboženského posvätenia nechcejú, i tým, ktorí odvrhujú od seba božieho požehnania. Proti ich vôli dal im svoje požehnanie a uznanie tejto republike a preto iste, mojí priatelia, slávna snemovňo, je to znakom veľkého ducha, že zlému, nezdárnemu decku dáva otec milosrdenstvo, požehnanie, uznáva jeho existenciu, prez to, že decko vo svojej tvrdej zpúrnosti a tvrdosti zubami škrípe, a už mu sliny sršia z úst, keď vysloví slovo "Rím". Tejto veľkosti, myslím, že so stanoviska všeľudskosti, so stanoviska Československej republiky, so stanoviska vďačnosti slovenského národa som oprávnený menom slovenského národa zármutkom skloniť dušu a hlavu nad jeho rakvou a po kresťansku zvolať: Nech odpočinutie večné a svetlá sláva nebeská je mu odmenou za tú dobrotu, ktorú preukázal nám, slovenské mu národu, a verím, že i tej Československej republike a i dvom jej národom i pánu presidentovi Masarykovi. (Výborně! Potlesk ľudových poslanců.)
Slávny sneme! Prejdem na predmet svojej reči. Než budem mluviť o podrobnom rozpočte, musím predovšetkým doplniť niečo, čo predrečník našej strany dr. Buday pri všeobecnom rozpočte hovoril. On totiž pravil, že bezprostrednou príčinou vystúpenia nášho klubu z koalície, z koncentrácie, boly tri katolické gymnásia. Z toho niektorí českí páni a československí Slováci odôvodňovali, že sme snáď tak naivní, že len jedine na oko takej malichernosti tak ďalekosiahle veľké kroky sme učinili. Tí pánovia sa mýlia. To bola len príležitosť, to bol len punktum saliens, pri ktorom sa vykľublo z vajíčka, že slovenský osobitný národ bol do tejto chvíle schovaný a strčený do českého mecha, do vreca zašitý. Pred svetom neboli sme osobitným slovenským národom, a preto na príklad v Paríži alebo kdekoľvek sa tázali a riekli: Čujeme čosi o tej republike, že je tam akýsi slovenský národ, ktorý nie je s vami spokojený, ktorý nechce byť jedno s vámi, ale o osobitnosti a svojom sebeurčovacom právu hovorí a podáva účet, ktorý ešte neni vyrovnaný, ktorý účet my máme v rukách, vo smluve pittsburskej zažírovaný samým pánom presidentom, jeho čestným podpisom. (Výborně! Potlesk ľudových poslanců.) A ďalej pravili: Keď tí Slováci, ktorí boli zvolení, povedali, že nie sme osobitným národom, keď všetcia vstúpili do českých strán a v celej snemovni niet Slováka, také to bolo pre Slovensko ošmekstvo Švehlovo a Bechyňovo a tretieho nechcem menovať z uctivosti, aby sme tak skutočne boli zhltnutí tým českým lvom a ten potom na pracce, alebo na boku alebo neviem ani kde jako prílepok mal slovenský znak. My, slávna snemovňo, s ohľadom na existenciu Československej republiky, z lásky k tomuto štátu zo slovanskej lásky sme museli z ohľadu na cudzozemsko hltať tie žaby, k vôli tomu, aby sme neohrozili plebiscitom naše Slovensko, k vôli cudzozemsku, ktoré dostatočne nie je orientované - čo tam takovému Angličanu Československá republika, takové Tahiti, alebo nejaká iná sihoť, ten Angličan díva sa na to očima inýma než my - sme boli trpeliví a mlčanlivo snášali sme krivdy a urážky a neuznávania, zapieranie osobitosti nášho slovenského národa! Ale keď prišla chvíla, že sme presvedčení a dľa samých slov ministerského predsedu, že je naša republika zabezpečená, že žiadna premena hraníc mysliteľná neni, že skutočne sme a budeme štátom, ktorý sme my utvorili - a my Slováci tiež skutočne sme ho zplodili minister tu zmenku, ten kontrakt vytiahne, a ten je teraz splatný - s tohoto miesta riekneme celému svetu. Slováci a Češi nie sú jeden národ, Češi a Slováci sú dva národy, český národ a slovenský národ. Nám je bratom Polák, Rus, Chorvát, Slovinec, deti jedinej slovanskej matičky, deti jedinej rodiny, ale ani bratovi se odorať nedáme. To som riekol pri deklarácii v Turč. sv. Martine, ako by som bol tušil ten budúcí boj mezi bratmi, že nám naše právo odoprú, a tu z Martina volám do tej zlatej Prahy, že my, Slováci, ani bratom si odorať nedáme.
Slávny sneme! Konstatujem, že naša strana nemá nijakého taktického úmyslu, alebo nejakého všedného politického úmyslu, jak si to predstavujete. Ľudová strana slovenská jest výkvetom, jest representantom, pravým zástupcom mravnej, právnej osobitosti slovenského národa... (Potlesk ľudových poslanců.), ktorážto pravda nie je nahodilá, ani politická, neživí sa od fakta, je to pravda prírodná, o ktorej si môžte mysleť, čo chcete, môžte zapierať, že jej niet, ale môžte tisickrát tvrdiť, že neni, jednoduše rieknem: Tu som! A jak sa opovážiš riecť, že ja nie som, tak jsi slepý alebo sprostý, hlúpy, že nedovedieš chápať. Ty tvrdíš, že nie som. Daj si oči operovať, alebo modzog, jestli zapieraš osobitosť slovenského národa! Žiaľ Bohu, že sme s tým prišli do takého boja ako v Uhorsku. V Uhorsku to bola príčina nášho boja a utrpenia, že oni mali t. zv. "Egységes nemzeti állameszme", jednotnú národnú štátnu ideu a riekali, že všetky národnosti tvoria jeden politický maďarský národ a kto sa opováži zapierať, že není jeden s nimi, tak s ním do Vacova a Szegedína. Ja som musel sám za to 2 roky vysedieť. A nám sa teraz tak stalo. My sme srdce otvorili, riekli sme, že chceme byť v jednom štáte s Čechy bratia, ako naivné, uprímné, poctivé deti, nedali sme žiadnej podmienky, žiadne papiere, lebo sme si nepredstavovali, že brat môže zaprieť našu existenciu a hľa, tu sa tá istá štátna idea uplatňuje; vždy vieme, že jedna a jedna nie je jedna, to vie každý už v ľudovej škole, že jedna a jedna sú dve. Jeden český národ a jeden slovenský národ sú dva národovia, to jest jeden český a jeden slovenský. Sami sa učte násobilku, inak by to bol púhy český počet. Už som to jedonkrát riekol, ale musím to radikálne ešte opakovať pre tých slabších, aby sa to ďalej šírilo a do hláv vliezalo. Na základe toho sme nútení postaviť sa proti tej vláde, ktorá neuznáva existencie slovenského národa; my nemôžeme uznať existenciu takej vláde, ktorá neuznáva oprávnenosť existencie slovenského národa. A marne si myslíte, že snáď trochu s takým vyjednávaním, ruky stisnutím a sľubováním, jak sa tu a tam šušká v rôznych päťkách, túto prirodzenú pravdu slovenského národa nejakým taktickým alebo päťkovým fikslom je možno zo sveta odstrániť, nebudeme-li my, prijdú za nami radikálnejší a tiež bojovnejší, a ten boj bude tužší, lebo naša inteligencia mladá sa už dnes ohliada: kde ja ubohý Slovák pôjdem, čo zo mňa bude, keď je všade Čech. Kde on svoj krajíčok chleba najde; bude vo svojej vlasti cudzí. Vy tam vystavíte pomalu Szegedín, však nášho prvého mučedníka ste už zavreli a prinesete zákony také, ako v Maďarsku boly pod titúlom protimonarchistickej propagandy a strčíte také paragrafy, že nás pomalu budete za niekoľko rokov vláčiť znova do žalárov, ako Maďari. Ale iste že nezvíťazíte, poneváč figliarstvo politiky nikdy nezvíťazí - naturam expellas furca, tamen ipsa recurret - predsa ona zpät sa navrátí a prijde myšlienka, idea právoplatného, osobitého, slovenského národa, budú za ňu bojovať a žiť a mrieť. Jeden skoná a sto mladších prijde. A bude boj, dokiaľ nám práva nedáte a bude boj brata s bratom. Ale otročiť sa nedáme. Naše práva, divať sa, jak nám bere táto vláda!