Sama komunistická "Tribuna" ze dne 20. listopadu 1921, vycházející v Tiflisu, přiznává, že dělník dostane 300.000 rublů místo dvou milionů ročně, že tedy vydělá za týden to, co by měl vydělati za jeden den. A jaký rozdíl je mezi socialistickou výrobou a komunistickou, které dvě nesmí býti směšovány, je patrno z toho, že v době socialistické vlády statky státní, jez činí polovičku veškeré půdy, byly aktivní a že jejich výnosem kryta byla více než polovička potřeby státní.
Po ročním trvání vlády socialistické výnos státních domén klesl. Rolníci, poněvadž se obávali rekvisicí, násilí, odpírají osévati, a jsou tam dnes tytéž zjevy, jaké byly v ostatním Rusku, že prostě rolník nemíní odváděti, neosívá, že tam obyvatelstvo je vydáno hladu.
Také průmysl a hornictví jsou v rozvratu. Doly, některé vůbec, přestaly pracovati. Za socialistické správy výtěžek uhlí proti mírovému výtěžku se ztrojnásobil. Za bolševického režimu klesla výkonnost dělníka na jednu třetinu. (Slyšte!) Petrolejové rafinerie odpočívají. Žel nice jsou v úpadku, největší část vozů a lokomotiv odvezli bolševici do ostatního Ruska. Dnes železnictví je tam v takovém stavu, že vlaky jezdí toliko výjimečně a za stálého nebezpečí.
Už z toho, co jsem řekl, je docela jasno, jaká čára rozdělovací je mezi stranou naší a mezi komunismem. A je tudíž zcela přirozeno, že také ve svých vývodech značně se liším od toho, co tu pronesl zástupce komunistické strany v předcházející schůzi. Řeknu, že mne vývody tohoto řečníka nadmíru interesovaly a že určitá část jeho vývodů zůstavila mne v pochybnostech, které po opětném prozkoumání a přečtení této řeči nebyly vysvětleny.
Pan kol. Šmeral žádá toto: "Musí nastat ihned obrat, jiný kurs politiky zahraniční i vnitřní, odpoutání od dosavadní jednostranné závislosti na Francii, jiný kurs k dělnickému hnutí a jiný kurs k národním menšinám, jiný poměr k německým reparacím a sankcím a zejména jiný poměr k Rusku."
Zdržím se nejprve u jeho požadavku, aby změněn byl kurs zahraniční. Tyto jeho vývody byly hlavně obráceny proti Francii, jejíž postup na janovské konferenci vyvolal patrně tak příkré stanovisko i u mluvčího zdejší komunistické strany. Mám za to, že mluvčí komunistické strany upadá, pokud jde o posuzování kursu zahraniční politiky i určení směrnic pro styky zahraniční a aliance, v jednu základní chybu. Pro určení linie zahraniční politiky je směrodatným vždycky zájem vlastního státu v prvé řadě (Tak jest!) a nikoliv zájem onoho státu, se kterým aliance máme tvořiti. (Výborně!) Jeho stanovisko není upraveno podle potřeby republiky Československé (Tak jest!), nýbrž podle diplomatické potřeby sovětské republiky ruské. (Výborně!) A v tom všem již se od něho liším podstatně. Každý stát, hledaje svazky zahraniční a určuje své přátelské postavení, neřídí se podle potřeby státu druhého, nýbrž vždycky podle svého, a řekl bych sobeckého, zájmového stanoviska a zkoumá, jestli určité spojenectví je ku prospěchu jemu, a nikoliv druhému. Vztahy ty jsou příliš komplikované a nelze jich posuzovati toliko podle vnitřního složení státu, se kterým máme vejíti ve spojenectví, podle jeho politického útvaru, podle jeho hospodářské politiky, nýbrž musíme přihlížeti i ke geografické poloze, vnitřní konsolidaci, síle jeho a souběžným zájmům státu vlastního. A tu mám za to, že výtka, která tímto řečníkem byla činěna panu dr. Benešovi, není správná. Je pravda, že v prvních dobách popřevratových u nás panoval ponejvíce příliš velký optimismus pokud jde o zahraniční vztahy, že bylo u nás mnoho lidí, kteří spoléhali na čtyřdohodu, kteří se domnívali, že čtyřdohoda mladému státu dá do vínku nejen samostatnost, nýbrž také ještě různé výhody hospodářské, finanční podporu a pod. a kteří se domnívali, že blaho státu je závislé od této zahraniční podpory. Myslím, že neposuzuji nesprávně politiku pana dr. Beneše, pokud jsem ji mohl posuzovati po jeho návratu do vlasti, když řeknu, že on toho optimismu tak dalekosáhlého a dalekojdoucího nesdílel, že vycházel spíše z názoru, že každý stát v první řadě musí spoléhati na sebe, pomoz sobě a Bůh ti pomůže - že každý stát musí nejprve sám být silen, že si musí býti nejlepším a nejsilnějším spojencem a pak teprve si může hledat spojence venku a pak je teprve může nalézti. Mám za to, že mohu vyčíst z jeho politiky jistou linii, řekl bych, osamostatniti se od států vzdálenějších třeba mocných, založit alianci bližších sousedů majících stejné zájmy, a odtud že vyplynulo jeho rozhodnutí založit Malou Dohodu států menších, které jako úplně oddělené nemají naprosto žádného vlivu, naproti tomu sdruženy v jisté souručenství rovnají de velmoci a mohou sílu svého hlasu a své síly, i vojenské, hoditi na váhu. Vidíme, že on teprve tehdy, když jest silný, snaží se určovat svou politiku k vzdálenějším státům.
Je pravda, že janovská konference - neřekl bych, že způsobila rozpor mezi Francií a Anglií, to by byl omyl, ten rozpor tu již byl - nýbrž ona tento latentní rozpor těchto význačných států čtyřdohodových jen odkryla, odkryla clonku z něho. Ukázalo se, že dnes Anglie je odhodlána pod vedením Lloyda George jíti svou cestou, že se zdá, že se chce vrátit ke staré tradici zahraniční politiky anglické, nejíti v Evropě s vítězem a silným, nýbrž s poraženým a toho pozvedat, a že tudíž rozchází se podstatně se stanoviskem francouzským. Pro tak malý stát jako je naše republika je tento rozchod jistě bolestný a přivádí jej nesporně do rozhodování velice choulostivého a závažného. Když strana naše bude mít rozhodovat, jakou zahraniční politiku v budoucnosti bude podporovat, jaké aliance doporučovat a svými hlasy podepírat, pak dle mého názoru bude vodítkem jejím v první řadě existence, zajištění a integrita Československé republiky. (Bravo! Potlesk.) My se budeme ptát při stanovení linie své zahraniční politiky, kdo při složení Evropy, při jeho geografickém rozložení může zaručit bezpečnost, samostatnost a integritu republiky. Bude to Německo, bude to sovětské Rusko, bude to Anglie, nebo to bude Francie?
Kdybychom přišli k přesvědčení, že samostatnost národa a státní integritu zabezpečí nám Německo, byla by naše politika k Německu jasná. Já na tuto řečnickou otázku, myslím, nemusím odpovídati. A my si jistě položíme otázku: Je sovětové Rusko vzhledem ke svému politickému ovládání opravdu oním státem - nemyslím jen to řinčení zbraní a poukazování na armádu 1 1/2 milionu, - nýbrž je oním státem, jemuž záleží na samostatnosti této republiky a na její integritě? A my budeme zkoumati, kdo pro samostatnost a integritu této republiky je mocnějším a vážnějším činitelem v evropském koncernu, zda Anglie anebo Francie. To bude pro nás směrodatné. My se můžeme rozcházeti s Francií a rozcházíme se s ní pro její stanovisko, vyslovené na janovské konferenci, my můžeme toto stanovisko potírati, my jistě také neschvalujeme vysloveně kapitalistického stanoviska nynější většiny sněmovny francouzské a její politiky kapitalistické, ale stanovisko na janovské konferenci vůči sovětovému Rusku podle mého názoru nemůže býti jedině směrodatným při určování linie zahraniční politiky a při určování, s kým náš stát má míti přátelské styky.
My také jistě nejsme d'accord s politikou většiny francouzské sněmovny, pokud jde o reparace ve Francii. Stojíme na stanovisku, které zaujala bruselská konference tří socialistických stran na této otázce interesovaných, anglické, belgické a francouzské strany socialistické, které jednomyslně vyslovily: "Reparace se stanoviska hospodářského i se stanoviska morálního jsou úplně odůvodněny. Němci jsou povinni rekonstruovati Belgii a Francii, ale je nutno, by v otázce reparační byly učiněny Německu jisté koncese". My tedy - úplně v souhlase se socialistickými stranami těchto západních mocností na věci interesovanými - se rozcházíme se stanoviskem, které k těmto věcem zaujímá nynější vláda francouzská. A nám konečně, řeknu to otevřeně, jest sympatičtější i v jiném směru stanovisko anglické proti francouzskému, Slova Lloyda George, pronesená právě v posledních dnech na schůzi vládní koalice, že je třeba zříditi světový mír a dobrou vůli mezi národy, my úplně podepisujeme, poněvadž ona jsou i naší devisou, neboť podle našeho názoru i naše politika zahraniční musí býti taková, aby Československá republika nebyla zatažena do žádných zápletek válečných. My si nepřejeme býti vykonavatelem vůle nějakého cizího státu, třeba nám přátelského, nýbrž my chceme, aby Československá publika užívala prostředků mírových, my chceme býti dobrým sousedem každému státu okolnímu, nechceme žádných zápletek válečných. Ale tak jako pravíme vůči Francii, co nás dělí od nynější její vlády, tak jako jasně říkáme, že nechceme býti vykonavatelem její vůle, tak na druhé straně také kategoricky a přesně pravíme: Tím méně chceme býti - jak by se jistě stalo, kdyby se uskutečnilo to, co si přeje dr. Šmeral - tím méně chceme býti vykonavatelem vůle vlády moskevské.
Já bych jen při této příležitosti upozornil na to, že považuji za nesprávné, když se uvažuje o vztazích k určitému státu a počítá se toliko s politickým složením v dané době. Ve Francii, jak se zdá, politický vývoj jde na levo. Tato většina francouzské sněmovny, která representuje onen intransigeantní a militaristický směr, se začíná bortiti. Poslední volby do generálních rad byly zřejmým toho příznakem - nezapomínejme, že seinský departement, který je nejlevější, nehlasoval - třeba by přesun hlasů odevzdaných pro strany levice nebyl tak značný. Jak nám o tom svědčí přímé informace z francouzských kruhů, možno očekávati další posun v levo a když všecky levé strany půjdou jednosvorně, je této dnešní francouzské koalici odzvoněno. (Posl. dr. Kramář: Stát komunistický) Počkejme, za 2 léta budou volby ve Francii a my proto máme za to, že jest třeba vyčkávati i tohoto vývoje ve Francii.
Ale - tak se mi zdá - jako by ty, někdy až příliš ostré, vývody pana dr. Šmerala proti Francii byly v rozporu se stanoviskem, které zaujímala Moskva proti Francii ještě před docela krátkou dobou. Dnes bychom museli z té řeči souditi, jako by Francie byla tím největším nepřítelem, který má býti potírán. Ve skutečnosti však je docela dobře známo, že moskevská vláda nevidí svého hlavního nepřítele ve Francii, nýbrž v Anglii přes zdánlivé sblížení v Janově. Francouzský kapitál střadatelský, kde hlavně malí lidé ukládají na úrok, nemá onu vlastnost výbojnou, exploitující jako má kapitál anglický. Francouzský kapitál v Rusku nebude pro sebe něco vyvlastňovat, nebude pro sebe využívati, jako to učiní kapitál anglický.
A to docela dobře vycítila moskevská vláda a v srpnu roku 1921 Čičerin otevřel kapitalistům francouzským svoji náruč, napsav v "ĽHumanité", že "vzdá-li se Francie blokády, sovětské Rusko přijme všecky francouzské obchodníky a průmyslníky s otevřenou náručí".
A zajímavý byl poměr vůbec mezi L'Humanité a sovětskou vládou, a mezi nynějšími vládci francouzskými. V "ĽHumanité" Cachin, onen komunista, který z Moskvy přijel s devisou rozbíti sjednocenou socialistickou stranu francouzskou, začal uveřejňovati řadu článků proti Poincarému, kterého komunisté posměšně nazývali "Poincaré-la guerre". Serie těchto článků nebyla ještě ukončena a najednou jako by uťal, přestaly vycházeti prostě z toho důvodu, poněvadž Cachin vyžádal si audienci u Poincaré, který nebyl však již "Poincaré-la guerre", nýbrž "pan Poincaré", v důvěrné diplomatické misi k poukazu Radka. Nebyly tehdá obě strany daleko od sebe. Radek nabízel hospodářské výhody, Poincaré amnestii vzbouřencům černomořského loďstva. Kdyby se nebylo ukázalo, že Radek hraje podvojnou roli ve Francii i v Německu, byla by ruka v rukávě. A snad není ještě zapomenuta historie s ozávojovanými dámami, které zprostředkovaly styk mezi sovětskými diplomaty a státníky francouzskými, že můžeme říci, že dnešní stanovisko komunistické strany proti Francii není tak starého data a že se může ještě změnit.
A nyní k druhé části vývodů p. dr. Šmerala. Pan dr. Šmeral, který si rozvážil ve své řeči každé slovo, uvažuje o každém jednotlivém slovu, když vyslovil požadavek jak jsem ho byl před tím citoval, jistě si byl vědom všech důsledků jeho. Myslím, že p. dr. Šmeral své vývody jistě nepřednesl jen pro svou oso u, nýbrž ze byl si předem vědom, že jeho vývody budou schváleny a uznávány Moskvou. Pan dr. Šmeral řekl A, on vyslovil určitý požadavek pro kurs zahraniční politiky a vnitřní politiky, pro poměr k Němcům, o reparacích, sovětském Rusku, Francii a pro poměr uvnitř. On jistě docela dobře jest si vědom, že když politik řekne A, že za tím A následuje B a za B půjde C. Představme si, že by Masaryk a Beneš po řeči dr. Šmerala řekli: Ano, my přiznáváme, že všechno je správné co nám tu p. dr. Šmeral vytýká. Přiznáváme, že jsme se pokud jde o představy vývojů za hranicemi mýlili - já na omyly, které se přihodily a přihodí jiným politikům, nechci ukázati - tedy představme si, že by přiznali, že se mýlili, že vývoj je jiný a že by z toho vyvodili důsledek od p. dr. Šmerala požadovaný, že by totiž změnili kurs zahraniční politiky. Co by to znamenalo? Tu zahraniční a vnitřní politiku musí podle primerní abecedy politické někdo dělati. Ale nejen někdo dělati, nýbrž také někdo parlamentárně podporovati. Kdo tu politiku má dělati, nebylo vysloveno. Ale poněvadž p. dr. Šmeral žádá, aby dr. Beneš uznal své omyly, tedy jistě by po případě nic proti tomu nenamítal, kdyby dr. Beneš, uznav své omyly, přizpůsobil svoji linii linii požadované p. dr. Šmeralem. Dobře, potud by měl toho, kdo by tuto linii držel a řídil. Ale každá zahraniční a vnitřní politika musí míti také podporu parlamentární. My nejsme přede v absolutistickém státě, nejsme v Rakousku, kde by zahraniční politika byla, řekl bych, dirigována jen s hora. Zahraniční politika, třebas má někdy formy, které by mohly býti demokratičtější, přece jen ve své podstatě je demokratickou, poněvadž každý zahraniční ministr, ať chce nebo nechce, musí se opírati o parlament. Vždyť by se mohlo státi, že by nikdy nenalezli pro svou politiku a pro své vztahy zahraniční v parlamentě většiny již vzhledem k složení našeho parlamentu, kde máme tolik stran zásadně oposičních. To znamená, když někdo vysloví zde s této tribuny, že žádá jiný kurs pro zahraniční politiku, také vyslovuje samozřejmě, že žádá určitou majoritu, která by podporovala tento kurs. A tu hledám tuto majoritu, kdo by to měl býti, kdo by se odklonil od Francie, kdo by se přiklonil k Německu, kdo by navázal úplně spojenecké vztahy k sovětskému Rusku a vše to, co dr. Šmeral vyslovil. Mohla by to býti nynější majorita, v níž sedí jedna strana, jejíž stanovisko k Francii, Německu a Rusku je přece docela známo? Jistě by ta strana řekla, když je to linie zahraniční politiky dr. Šmerala, tak nebude tuto politiku dělat dr. Kramář, nýbrž musí ji dělat i v parlamentě dr. Šmeral a to znamená, že když dr. Šmeral žádá nový kurs zahraniční politiky a politiky vnitřní, že chtě nebo nechtě, vyslovil zde dobrou vůli podporovat tuto politiku, která by podporovala jeho požadavky. Jest-li snad míní - jak řekl v jedné části své řeči - svou podporu jenom tlakem mas, to ovšem jest prostředek pro parlamentární hlasování málo způsobilý. Každá zahraniční politika musí míti svou většinu v parlamentě. Já již vidím se to rýsovati a myslím, že docela dobře čtu v řeči dr. Šmerala: Vysloviv, dělejte politiku, kterou já uznávám za správnou, znamená, my jsme ochotni pak tuto politiku podporovat v parlamentě, to pak ale znamená, poněvadž nemají komunisté v tomto parlamentě většiny, že by se musili ohlížeti po jiných stranách, které by chtěly tuto politiku podporovat, a poněvadž ani socialisté nemají v této sněmovně většiny, museli by se ohlížeti po buržoasních stranách ať českých nebo německých, které by tuto politiku chtěly dělat, tedy po koalici s buržoasií. Jestli však dr. Šmeral mi odpoví, že oni nejsou odhodláni aktivně podporovat takovou politiku i kdyby jim úplně odpovídala, pak řeknu, že by tak mohli mluvit jen politikové, kteří neznají abecedu politickou; chtít určitou politickou linii pro vnitřní i zahraniční politiku a dožadovati se, by tu politiku dělali jiní, a když jí dělat nebudou, myslit, že je masy k tomu donutí, že bude rozdělena práce, že zde bude určitá politika a oposice majoritu donutí prostě tlakem ulice, to je naivnost. Chci se dotknouti ještě jednoho obratu ve vývodech dr. Šmerala. On nám rýsoval formu takové možné budoucí vlády. Mají to býti dělníci a malí rolníci. Zdá se mi, že jsem tuto formulku již někde slyšel a zdá se mi, že jsem ji někde viděl provedenou, nejen v Moskvě. I v Moskvě zněla formulka "dělníci a malí rolníci". A prostě proto, že dělníci neměli dostatek politické a hospodářské mocí, aby sami udrželi revoluci, proto bylo třeba přibrat rolníky, jak se ukázalo, prostředáky, které u nás nazýváme selskými statkáři. Ale mně se zdá, že také o té formulce "dělníci a rolníci" jsem slyšel něco v Československé republice. Neměli jsme koalice, ve které byli dělníci a rolníci, a neměli jsme již tuto formulku provedenu? A když jsme tuto formulku uváděli v život, prosím co dělali komunisté? Rozbili ji jako koalici pro dělnictvo naprosto škodnou. Zdá se, jakoby tam panoval názor: "Když dva dělají totéž, není to totéž".
Spěji ku konci svých vývodů. Lloyd George srovnal janovskou konferenci s lodí zatíženou až na vrch paluby, při níž kapitán a všichni ostatní k řízení lodi ustanovení jsou povinni dbáti toho, aby do lodi nenatekla voda a loď se nepotopila. Ukázalo se, že se nepodařilo kapitánu této hodně do vody pohroužené lodi, dostati tuto loď Středozemním mořem až do vod černomořských a že bylo nutno tuto loď odvésti do loděnic holandských, historicky známých již z dob Petra Velikého pro vývoj Ruska v námořnictví, aby tam byly spraveny těžké havarie, které tato loď utrpěla v Janově. Jestli tato loď utrpěla tak těžká poškození, pak dle mého názoru není na tom vinna jen komplikovanost problému, jejž řešiti bylo janovské konferenci, není na tom vinna jen nepřipravenost této konference a způsob, jak komplikované otázky diplomatické byly projednávány, nýbrž jest na tom vinna i okolnost jiná: Na janovské konferenci nebylo zastoupeno západoevropské dělnictvo. Na janovské konferenci byl na straně jedné representován zájem sovětské republiky ruské, na druhé straně hospodářský a politický zájem kapitalistů západoevropských, kteří mají politickou moc ve svých rukách a jichž hospodářské zájmy následkem toho státníci v Janově byli nuceni hájiti. Dělnictvo, zejména socialismus, na janovské konferenci zastoupen nebyl, nemohl pronésti svůj hlas a nemohl položiti své hospodářské síly do vážek.
Nyní prosím nechť třetí internacionála zkoumá, jestli její politika proti západoevropskému socialismu byla správná. Třetí internacionála dala povel rozbíti jednotné řady socialistické na západě, ona vyštvala v různých státech socialisty ze vlády, ona donutila, že socialisté byli nuceni vzdáti se svých posic mocenských a politických. Socialisté na západě jsou většinou omezeni jako bývalo dříve, na pouhou kritiku a nemohou vykonávati bezprostřední vliv. Zde vidí třetí internacionála, jak to byla pochybená politika domnívati se, že na příslušníky socialistických stran stačí jen důtky, stačí jen heslo zrady, stačí jen pohany a že budou dělat to, co si ona přeje. Zde bylo potřebí přátelských slov a součinnosti a třetí internacionála byla by měla podporu celého socialistického světa.
A my si z toho můžeme vzíti své zkušenosti. Mám za to, že jest velice pochybené, když socialistické strany setrvávají, pokud jde o politiku vnitřní, ale hlavně zahraniční na pouhém poli kritiky, jak tomu bylo dříve. Druhá internacionála se domnívala, že zahraniční politika je pro socialism pole ohraničené plotem, za nímž socialismus se jen dívá, pronáší svůj úsudek, ale nikdy nedala příležitosti svým složkám, aby také vykonávaly bezprostřední vliv na zahraniční politiku. A Janov dle mého názoru učí socialistické strany, sdružené ve druhé internacionále a v internacionále vídeňské, mezi nimiž není valného rozporu, aby ony učinily mezi sebou první krok k sjednocení. S třetí internacionálou to nejde. Sjednocení se nedá prováděti mechanicky, to není otázka mechanická, nýbrž ideová a morální. Sjednocení je možným na stejném podkladě ideovém; tam není žádných zvláštních ideových rozporů a podmínky pro sjednocovací akci jsou dány, ale tato internacionála, která by representovala vůli dělnictva celé Evropy, nesměla by se omeziti na způsob boje předválečného, nýbrž ta by měla státi se aktivním činitelem, jednotlivé její složky musily by hleděti vykonávati bezprostřední vliv na stát, nesměly by býti složkou pouhé negace a kritiky, nýbrž aktivní složkou politickou. Nesmí býti v tom hledáno něco, co se nesrovnává se zásadami socialistickými, když se socialisté účastní vlády a vykonávají vliv politický, nýbrž socialisté mají hleděti býti všude aktivním činitelem a vykonávati vliv zejména na politiku zahraniční, a naopak tuto část politiky mají postaviti do popředí. Zahraniční politika není dnes už jen předmětem nějaké tajné diplomacie, zahraniční politika nedá se prováděti zastaralými metodami tajné diplomacie. Zahraniční politika je stejně věcí demokracie jako politika vnitřní.
Já bych tedy pro socialistické
strany z Janova čerpal toto poučení. V Janově se potírali komunisté
osamocení s mocnostmi západními, představujícím kapitalismus.
Nebyl tam třetí činitel, nebyl tam representant socialismu. Naší
věcí musí býti vzíti si poučení z chyby janovské konference, tvořiti
silnou jednotnou frontu všeho socialistického dělnictva a snažiti
se, aby tato jednotná fronta vykonávala ve všech státech vliv,
odstranila z vlivu složky, které posud rozhodují o vnitřní a zahraniční
politice, a snažila se všude uplatňovati sílu a váhu dělnictva.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Přerušuji rozpravu o prohlášení min. předsedy o janovské konferenci a projednávání pořadu vůbec.
Měli bychom přikročiti k odročenému hlasování z předešlé schůze o naléhavé interpelaci posl. Hillebranda a soudr. o krvavých událostech v Kraslicích, která rozdána byla ve schůzi 139., jakož i k hlasování o naléhavých interpelacích rozdaných v předešlé 140. schůzi, totiž:
tisk 3555, naléhavá interpelace posl. Buriana a soudr. o sporu v kovodělném průmyslu,
tisk 3560, naléhavá interpelace posl. dr. Czecha a soudr., že podražily nejnutnější potraviny,
tisk 3562, naléhavá interpelace posl. Roschera a soudr. o potření hospodářské krise a nezaměstnanosti.
Není však dostatečné presence, odkládám proto hlasování na schůzí příští. (Výkřiky komunistických poslanců: To je hanba!)
Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem p. posl. Koudelkovi pro neodkladné záležitosti, na dnešní a zítřejší schůzi p. posl. Sopkovi z rodinných důvodů, dodatečně na schůzi dne 26. května, jakož i na schůzi dnešní a zítřejší posl. inž. Jungovi pro neodkladné záležitosti.
Mezi schůzí byl tiskem rozdán vládní návrh zákona, jímž se stanoví výhody v plnění branné povinnosti (tisk 3569).
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze sněmovny konala zítra v úterý dne 30. května 1922 v 11 hodin dopoledne s tímto
Nevyřízené odstavce dnešní schůze.
Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly).
Námitek není. Návrh můj je přijat.
Prohlašuji dnešní schůzi za skončenou.