Tento projev Nansenův je zdrcující kritikou janovské konference, která přes otázky ruského hladu přešla k dennímu pořádku. Je odsouzením činnosti Společnosti národů, která ukázala se filiálkou janovské konference, spojeneckých diplomatů, bez vlivu na veřejné mínění, bez vůle a bez rozhodnosti. Projevila k návrhu norvéžské vlády svou bezmocnost a neschopnost, porozuměti skutečnému stavu věcí, pochopiti zájmy Evropy a světa, který chce představovati. Tato instituce, která byla povolána, aby regulovala mezinárodní rovnováhu, nedovedla v daném případě odpověděti samostatně na otázky a požadavky tvrdé skutečnosti, nedovedla neodvisle rozhodovati a rychle jednati tam, kde její zakročení bylo by na místě. Svědek ruské katastrofy Nansen líčí ruskou bídu, přichází s návrhem rychlé pomoci, žádá, aby Rada Společnosti národů chopila se iniciativy v této věci, uplatnila své právo a povinnost a setkává se s diplomatickým pokrytectvím. Návrh norvéžské vlády usnesla se Rada Společnosti národů předati janovské konferenci přes všechny temperamentní protesty Nansenovy. Nyní návrh rychlé pomoci hladovějícímu Rusku bude prožívati dlouhou Odyseu ze Ženevy do Janova, z Janova do Haagu a Bůh ví ještě kam, a na konec vrátí se znovu do Ženevy. Zatím v Rusku budou umírati tisíce lidí denně, v Evropě bude omezována výroba a nezaměstnanost poroste. Vůdcové evropské politiky, kteří sešli se v Janově, nechtějí pochopiti, že ruská katastrofa není věcí jednoho národa, jednoho státu. Není věcí politiky, diplomacie a kupčení. "Její důsledky postihnou především Evropu", správně poznamenal Nansen. A tehdy snad, až ruská bída zanechá hluboký odraz v hospodářském a sociálním ústrojí evropském, "kupci janovští" pochopí, že pomocná akce není věcí soukromou, nýbrž věcí všech zemí, národů a států, které, chtějíce obnoviti život Evropy, neodstraní předem příčinu hospodářského zla evropského: ruský hlad.
Dějiny posledních desítiletí přesvědčují, že nelze-li zdánlivě nalézti východiska z obtíží a svízelné mezinárodní situace nebo z krise vnitřní, sahá se k válce jako k poslednímu řešení, k poslednímu argumentu. Tak počínal si kapitalismus v 19. století, to bylo také důvodem světové války, tato tendence vine se také červenou nití po celých 40 dní konferenčního jednání v Janově. Mír visel v Janově na niti, jak potvrdil sám Lloyd George a jak prohlásil v květnu vůdce anglických železničářů Thomas. Do posledního dne trvání janovské konference nemohl žádný z přítomných diplomatů s určitostí říci, zda z Janova nevzejde nová světová válka. Odtud je vysvětlitelný onen horečný pacifismus anglo-italský, diktovaný spíše strachem a bázní před prudkou nevolí lidu, než zvláštními ušlechtilými všelidskými ideály. Odtud také vznik čtyřměsíčního garančního paktu, který tak těžce musel býti dobyt a který zdůvodňuje nedůvěru proletariátu v politiku kapitalistické Evropy. "Boj, který byl v Janově započat, musí býti ukončen", prohlásil v těchto dnech Lloyd Georges. Přiznání významné z úst režisera janovské konference, jenž netají se obavami, že nebezpečí války stále se vznáší nad Evropou.
V době zasedání janovské konference vyhlásil sjezd mezinárodního odborového sdružení v Římě heslo: "Válku - válce!" Tím zaujal odborově zorganisovaný proletariát své stanovisko k janovské konferenci, kde šlo výhradně o zájmy kapitalistické a tedy protidělnické a protisocialistické.
Nejde dnes jen o to, aby byl vybojován
mír v Evropě, ale musí také býti vybojováno na staré Evropě právo
na práci. Odzbrojení, otázka reparací, normální hospodářské a
diplomatické styky s Ruskem tvoří předpoklady míru v Evropě. Ale
tyto předpoklady nestačí k urovnání hospodářské krise, v níž octla
se celá Evropa a cely svět. Nestačí k řešení krise průmyslové
a valutární pospolitost národních kapitálů, poněvadž tyto národní
kapitály snaží se léčiti těžce nemocné hospodářství evropské na
úkor proletariátu. Na jeho bedra chtějí svrhnouti všechna břemena
tohoto ozdravovacího procesu. Avšak bez přímé účasti dělníků v
procesu výrobním není myslitelno urovnání nynější evropské a světové
průmyslové krise. Zásada, že celek má pracovati pro celek účelně
a plánovitě, převažuje všecky ozdravovací projekty liberalistické.
Janov ukázal přesvědčivě, že je třeba nových cest a nových metod
k úpravě mezinárodních poměrů hospodářských, sociálních a politických.
Tyto nové cesty a metody vyplývají z potřeb nové doby, která na
sobě nese pečeť socialisace a socialismu. Jeho uskutečnění je
úkolem dělníků rukou a ducha, kteří v této dějinné době jsou povoláni,
aby byli nositeli pokroku a určovateli dalšího osudu lidstva.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníkovi panu posl. dr. Meissnerovi.
Posl. dr. Meissner: Slavná sněmovno! Za dvě věci můžeme s hlediska i státního i naší strany býti uznalými vůči panu min. předsedovi dr. Benešovi. Jednak, že v Janově nehrál roli pouhého diváka, jako tak mnohý představitel staršího a většího státu neutrálního, nýbrž že snažil se býti aktivním činitelem a že tak utvrdil prestiž nejen svou vlastní, nýbrž i Československé republiky, kterou zastupoval. A za druhé pro jeho snahu sprostředkovati v otázce ruské mezi Anglií a Francií a jeho úsilí oddáliti konečné rozhodnutí a znemožniti, aby spřetrhány byly tenké nitky jednání.
Nás jako stranu z jednání na janovské konferenci zajímá obzvláště poměr západních států k sovětskému Rusku. Měli bychom mnoho příčin státi stranou a nezasahovati do řešení tohoto problému aktivně. Tuto naši pasivitu odůvodňovalo by nejen naše věcné stanovisko k bolševismu, nejen to, že pokládáme věcné metody bolševismu za pochybné a pro konečné cíle socialismu za neprospěšné a škodlivé, nýbrž i chování se Moskvy a III. internacionály k socialistickým stranám, které jsou sdruženy v druhých internacionálách. III. internacionála představuje si součinnost socialistických stran Evropy sdružených v druhých internacionálách zvláštním, řekl bych, podivuhodným způsobem. Káru moskevskou, uváznuvší v blátě, mají vytáhnouti druhé dvě internacionály a třetí internacionála při tom by hrála roli toho, který by seděl na kozlíku, držel otěže v rukou a nadávkami a bitím (Výborně!) by poháněl druhé dvě internacionály. (Výborně!) Tak my si součinnost v takové závažné věci, týkající se nejen Moskvy, nýbrž i celého dělnictva a všeho socialismu, nepředstavujeme. Jestli přes toto chování Moskvy a třetí internacionály nechceme státi stranou, nýbrž chceme býti aktivním elementem, pak nás k tomu vedou hlavně tyto dva momenty: Jednak hlad, kterým nezaslouženě trpí a umírají miliony nevinných lidí a který hrozí státi se nebezpečným i pro západní Evropu, jednak snaha kapitalistických politiků potřením komunismu v Rusku zasaditi nebezpečnou, ne-li podle jejich názoru smrtelnou ránu socialismu doma. Boje politiků představujících zájmy kapitalistické proti sovětovému Rusku nejsou jen namířeny proti ruskému komunismu, nýbrž jsou a řekl bych téměř v první řadě namířeny proti socialismu ve vlastní zemi. Oni očekávají, že pádem sovětského Ruska posílen bude mezinárodní kapitál a oslaben bude socialismus a víra v něj u dělnictva. Když dělnictvo pozná, že systém, který je mu označován jako socialistický, v Rusku se neosvědčil, že se zhroutil, pak očekávají, že zborcena a podlomena bude také víra dělnictva socialistického v socialismus vůbec a socialismus bude oslaben, ne-li smrtelně zasažen. Jako v řeči p. ministerského předsedy byla označována janovská konference jako boj kapitalismu s komunismem, tak prohlašuji s největší otevřeností a rozhodností, že kdyby šlo opravdu o boj mezi kapitalismem a komunismem, my na straně kapitalismu stát nemůžeme a nechceme. (Výborně! Tak jest!)
Ale my na druhé straně také považujeme za nutno vésti jasnou, přímou rozdělovací čáru mezi komunismem a socialismem. To, co je v Rusku, není socialismus, jak ještě později ukáži. To je naprosto pochybená a od základu nesprávná metoda, která neprávem označována je socialismem a jest-li tato methoda zklame a ukáže se být nesprávnou, není tím ještě podán argument proti socialismu a proti jeho možnostem vývoje a jeho konečným cílům.
Mám za to, že posavadní politika západních mocností proti sovětskému Rusku byla v mnohých ohledech pochybena. Již otázka intervenční, která dnes sice patří, jak tu bylo řečeno, historii, ale o které přes to se zmiňuji, abychom se na chybách minulosti mohli učit a mohli se vyvarovat chyb v budoucnosti. Co přinesla intervenční politika? Oslabení Ruska, oslabení sovětské republiky, či její posílení? Pravý opak! Intervenční politika umožnila komunistům v Rusku založiti si, zbudovat a organisovat silnou ruskou armádu. Nebýt nebezpečí ze západu, východu a jihu, nebylo by dnes tak silné rudé armády čítající na 1 1/2 mil. mužů, nebýt oné stálé agitace pro intervenci, nebylo by bývalo možno vyvolat tak veliký odpor, tak velikou snahu organisovat obranu proti všem útokům zvenčí. Bylo by omylem domnívati se, že armáda sovětská dnes je onou armádou před několika lety. Ty různé čínské a turkestanské živly opustily armádu, která dnes z veliké části skládá se z vrstev rolnických, které ji podporují ze svého čistě sobeckého a hospodářského zájmu, poněvadž se obávají, že intervence znamená nejen útok na městské sověty a městskou sovětskou vládu, nýbrž také útok na jejich revoluční vymoženosti hospodářské. Odtud toto jejich lnutí k této armádě, odtud jejich snaha chrániti sovětský režim. Mám za to, že k posílení armády přispěly jenom různé ty agitace a různé výroky politiků nejen v západních státech, nýbrž i ve Střední Evropě. Mohli jsme pozorovat, že vždycky před blížícím se jarem byla to vláda sovětů sama, která dávala roztrušovati doma i venku, že se chystá nová nějaká intervence - i Československá republika do ní měla podle jejich tvrzení býti zatažena přes kategorické vyvrácení našich odpovědných zahraničních státníků - a využívali této agitace k tomu, aby si utvrdili své panství a organisovali svou armádu.
Stejně tak mám za to, že pochybená byla hospodářská blokáda sovětového Ruska. Hospodářská blokáda tato dala bolševikům možnost zakrýti pravé příčiny vlastního nezdaru a svaliti tento nezdar na příčiny vnější. Tím udržena byla víra v komunistické methody v Rusku a i jinde déle, než by se bývalo stalo, kdyby této blokády nebylo bývalo. Blokáda způsobila, že dělnictvo vzdálenější, které nemůže věcí zkoumati na základě teoretických úvah, opírajících se o praktické zkušenosti v Rusku, se domnívalo, že příčinou nezdaru, příčinou rozvratu železnictví a dopravnictví vůbec, příčinou poklesu výroby v průmyslu, příčinou zmenšení osevné plochy zemědělské, příčinou hladu je blokáda kapitalistických států, a nehledalo příčiny tam, kde ji hledati mělo, totiž v pochybených metodách ruského bolševictví. (Tak jest!)
Komunisté ruští dnes nastoupili ústup a vracejí se k zařízením kapitalistickým. Jest-li tak činí, pak tak nečiní, podle mého pevného přesvědčení, pod tlakem západních kapitalistů, pak tak nečiní pod tlakem této kapitalistické blokády, nýbrž proto, že jejich výpočty byly od základu nesprávny. Oni se domnívali, že stačí k utvoření komunistické organisace výrobní pouhé zmocnění se politické moci a udržení této moci diktatorskými, krutými prostředky bez ohledu na to, zda kulturní a hospodářský vývoj země a její rozvrstvení a povaha jsou zralé pro komunistická zařízení. Trocký ve svém spise "Rußland in der Revolution" charakterisuje basi ruské revoluce tak, že "je to nejvíce koncentrovaný průmysl Evropy na podkladě nejzaostalejšího zemědělství Evropy". Pro ruské komunisty vytvoření socialistické společnosti nebylo věcí hospodářského vývoje po vyvrcholení kapitalismu, který sám za sebe podle Hegelovy filosofie vytvoří svůj protiklad - socialismus - nýbrž oni tento zdlouhavý vývoj a proces chtěli nedočkavě nahraditi prostředky dekretovými. Tato metoda nutně musela selhati. Vzhledem k agrární povaze Ruska a kulturnímu stupni mužíkovu bolševici byli s to udržeti se při panství, jen když byli vytvořili nejrozsáhlejší soukromé vlastnictví k půdě. Velkostatek šlechtický byl rozparcelován, ale nebyl dán do vlastnictví celku, nýbrž do soukromého vlastnictví.
Zajímavo je, že právě největší a nejlepší část půdy nedostali bezzemci, nýbrž tak zvaní prostřeďáci, jak sám Lenin přiznal v jedné řeči, pojednávající o otázce selské. Ten, kdo největšího prospěchu hospodářského a sociálního má z ruské revoluce, to není dělník a dělnická třída, já bych mohl citovati zejména řeči Leninovy, nýbrž to je rolník, a to rolník střední. Tato hospodářská soukromovlastnická složka donutila komunismus k prvnímu ústupku, ne tedy vnější vlivy, nejméně blokáda; komunisté byli příliš slabí, než aby se udrželi u moci, potřebovali pomocníka, tím byl ruský mužík. Ten jako kompensaci za svou pomoc dostal půdu do soukromého vlastnictví a v tomto kladu spočívá zárodek, bych mluvil komunisticky, buňka protikladu. Odtud vyrostl největší nepřítel ruskému komunismu.
Tato složka rolnická donutila komunisty k prvnímu ústupku z komunismu ke kapitalismu. Politická moc sovětských měst nebyla dosti silna, aby donutila sedláky k osívání polí, k naturálním dávkám. Klesla i výroba průmyslová - zase důsledek pochybené soustavy komunistické, přebyrokratisované, proti specialistům namířené. Z počátku z výroby odstraněni byli všichni specialisté, výroba předána byla - nejen ke kontrole - nýbrž i k řízení lidem mnohdy poctivým a dobrým straníkům, kteří však věci nerozuměli, průmysl se rozvrátil, výkonnost dělníkova klesala, a následek toho byl, že se shroutil druhý předpoklad komunismu.
Komunisté počítali, že nebude potřebí v budoucnosti donucovacích prostředků státních k tomu, aby od rolnictva dostali výrobky zemědělské, nýbrž že oni samočinně ho k tomu přimějí, poněvadž stát má ve své správě všechnu výrobu průmyslovou, on tyto výrobky průmyslové, když obchod jest odstraněn, sám jedině bude moci dodávati směnou rolníku a rolník bude nucen za tyto výrobky průmyslové, kterých nutně bude potřebovati, odváděti státu své zemědělské výrobky.
Tento předpoklad zklamal, vedl k tomu, že zemědělec vůbec neosíval, že zemědělec, který se bál rekvisicí, dodávek, raději jen tolik půdy osil, kolik potřeboval sám pro svou potřebu, městům se nedostávalo a odtud ten hlad. Neučinila to jen dočasná místní neúroda, pod kterou Rusko celkem vždy trpívávalo, nýbrž to způsobilo celé pochybené hospodářství komunistické.
To, co následovalo, podle mého názoru, už je přirozený důsledek toho, co si svou hospodářskou mocí proti politické moci sovětské vymohl stav rolnický. Obnovení bankovnictví, nová organisace průmyslu, propachtování závodů kapitalistům, koncese cizím kapitalistům, to vše, což jest zřejmým couvnutím od přísných komunistických principů a návratem k metodám kapitalistickým, je jen přirozený a nutný důsledek onoho prvního, který tkví právě v hospodářském rozvrstvení Ruska a nesprávném zakládání nové organisace společenské a výrobní na nepřipravené basi hospodářské.
Proto potíráme komunismus a říkáme, že je nemarxisticky, on nepočítá s danými poměry a s vývojem, nýbrž prostě se domnívá, že politickou mocí a dekrety jest možno založiti nový společenský a hospodářský řád.
Docela správně přiznal se k tomu Lenin na sjezdu organisací pro politické vzdělání v říjnu 1921, kde řekl: "Spáchali jsme chybu." A v dubnu r. 1922 na sjezdu komunistické strany slovy: "Nedovedeme hospodařiti." Není třeba další kritiky z jiné strany, stačí tato kritika vlastní před forem, kde jistě velmi nerado se přiznává, že ty předpoklady, které byly směrodatnými při dobývání politické moci v r. 1917, ukázaly se pochybenými.
Proto s hlediska své strany lituji, že blokáda Ruska, provedená západními mocnostmi, které se řídily domněle zájmem kapitalistickým, zatemnila pravý obraz a znemožnila, aby dělnictvo západních zemí mohlo poznati, co způsobila blokáda a co pochybená metoda bolševická.
Nemohu dále souhlasiti se stanoviskem některých západních mocností, které zaujímaly v Janově, pokud jde o odvolání nacionalisace průmyslových podniků v Rusku. Byla to zejména Francie a Belgie, které odchylkou od stanoviska anglického neúprosně trvaly na tom, aby za nacionalisované podniky nedostalo se dřívějším majetníkům cizozemcům pouhé náhrady, k níž byla sovětská vláda ochotna, nýbrž aby jim byly vráceny. Jen per parenthesin podotýkám, že vždy u nás za kredo komunistické se prohlašovalo vyvlastnění bez náhrady. A když my jsme vyvlastnili velkostatek za mírnou náhradu, bylo to prohlašováno za zradu. A nedávno Radek uveřejnil téměř ve všech listech komunistických článek, ve kterém přiznává, že poskytnouti náhradu za vyvlastněné podniky není protimarxistické a že sovětová republika je ochotna dáti cizincům za nacionalisované podniky náhradu.
Sovětová vláda projevila i v Janově ochotu dáti příslušníkům cizích států náhradu, kdežto Francie trvala na úplném odvolání nacionalisace. S tímto stanoviskem Francie nemůžeme souhlasiti. Každý stát má právo rozhodovati o způsobu výroby sám a žádný cizí stát nemá práva se mu do toho vměšovati. Když se některý stát rozhodne - dle svého složení a politického rozvrstvení - že podrží systém kapitalistický, tedy ho drží tak dlouho, dokud vnitřní síly ho nezvrátí. A když jiný stát se rozhodne pro systém socialistický, nemá dle mého názoru žádný cizí stát práva se do toho vměšovati. A stejně považujeme za neodůvodněno, vměšuje-li se kterýkoliv stát do toho, jestli v Rusku je zaveden systém komunistický. (Výborně!) Malá pikanterie: Delegáti sovětští v Janově rozdávali pro tisk oběžník, ve kterém se dovolávali Československé republiky, a poukazovali na její postup v pozemkové reformě. Pamatujete se, jak naší komunisté označovali vyvlastnění velkostatků za bezcenné, ba za zradu na zásadách socialistických, kdežto v Janově jim byl dobrý na obranu proti stanovisku kapitalistických velmocí, kde mohli se dovolávati stanoviska Anglie, která odmítla poskytnouti pomoc některým svým příslušníkům, jichž velkostatky mají býti vyvlastněny s poukazem na to, že každý stát má právo rozhodovati o podobných věcech hospodářských, předpokládaje, jenom když stejným způsobem nakládá se svými příslušníky jako s příslušníky cizími a že tedy nemají cizí příslušníci nároku na ochranu vlastním státem, protože jejich majetek je vyvlastněn.
Posléze vidím chybu některých západních mocností také v tom, že se příliš stotožňují s hospodářskými - nemám na mysli stanovisko politické - zájmy emigrovaných kapitalistů. Tím jen vyvolávají odpor vrstev nekomunistických v Rusku, jimž soustava komunistická přinesla hospodářské výhody. Ukázal jsem již na rolníky, kteří se obávají náporu velkostatkářů emigrovaných, a počítají, že jich návrat, třebas pod jinou politickou formou dosažený, bude míti pro ně za následek ztrátu vyvlastněné a rozdělené půdy. Poukazuji dále na docela novou sovětskou buržoasii, jejíž zájmy se podstatně liší od zájmů expropriované buržoasie emigrované. Zajímavý příklad, jak se sovětská buržoasie tvořila, podává ve svém spise Axelrod. Je to další doklad toho, jak komunistická metoda byla pochybena, že vlastně sama si vytvořila ve vrstvě městské novou buržoasii, která jí vyrostla zejména z byrokracie sovětské.
Jsem pevně přesvědčen, že nechá-li se volný průběh sovětskému Rusku, jasněji a rychleji se ukáže, že komunistická metoda byla nesprávnou. Vzhledem k tomu precisuji stanovisko naší strany k Rusku tak, že doporučujeme navázání nejširších a nejlepších styků obchodních bez jakýchkoli podmínek, týkajících se zrušení nacionalisovaných podniků a zejména - jak to zde bylo naznačen - bez nějakého vytčení, že stykům těm musí předcházeti vítězství kapitalistů nad komunismem. Ale mám za svou povinnost varovati před přílišným optimismem, pokud jde o obchodní smlouvy. Je zvykem, zejména u nás, tvrditi, jakmile budou uzavřeny obchodní smlouvy západními mocnostmi se sovětskou republikou, že nastane podstatné zlepšení hospodářského života v Rusku a že okamžitě i u nás přibude práce a přestane nezaměstnanost. Nezaměstnaní jsou vedeni pod devisou, že jest jen třeba navázati obchodní styky s Ruskem a naše továrny a všechno ostatní bude pracovati plnou parou. Obchodní smlouvy jsou kusem papíru. Mezi naší republikou a mezi Německem nebylo po převratu žádné obchodní smlouvy a přes to byly velmi čilé obchodní styky. Naproti tomu mezi Německem a mezi sovětským Ruskem byla obchodní smlouva, a jak vypadají obchodní styky? Není tomu dávno, co sovětská vláda objednala v Německu různé stroje, zejména lokomotivy, za 5 miliard, a když mělo dojíti k dodávce, dožadovala se toho, aby těchto 5 miliard bylo kreditováno. Tu se ukázalo, že žádný podnik přes papírovou smlouvu nechce sovětské vládě vzhledem k její minulosti a hospodářskému vedení státu ničeho kreditovat. Po delším jednání a intervenci vlády německé konečně dosáhlo se toho, že byl poskytnut úvěr ve výši 1 miliardy a ostatní objednávky ve výši 4 miliard musily býti stornovány. Věc nespočívá v papíře, budoucnost nespočívá v obchodní smlouvě, nýbrž v tom, jestliže v sovětském Rusku bude dostatek právní jistoty, aby se dodávat mohlo; nebude-li této právní jistoty, nepomohou žádné obchodní smlouvy a intervence státu, poněvadž žádný soukromý podnikatel nedodá nikomu, kdo jednou odepřel platiti, a nemá-li jistoty, že za půl roku nebo za rok jeho pohledávky se neškrtnou. Budoucnost sovětského Ruska nespočívá v dělnictvu ostatních států západních. Dělnictvo západních mocností může působit na vlády svých států jen potud, aby s Ruskem uzavřely smlouvy. Otázka, zda tyto obchodní smlouvy mají praktický význam, spočívá v Rusku samém. Vidíme, co to znamená, když Československá republika nebo Praha si chce vypůjčiti od kapitalistů států zpřátelených. Vidíme, jak bedlivě zkoumají náš rozpočet, a celé naše hospodářství, nejen, máme-li dosti jmění a příjmů, nýbrž zasloužíme-li také důvěry a jestli, co slíbíme, také splníme.
Jestli vývoj v Rusku bude takový, že vzbudí tuto důvěru, pak dle mého názoru je možná jeho rekonstrukce. Jestli ale bude Moskva nebo - pardon, někdy Moskva se ráda skrývá za třetí internacionálu, jak se stalo v Janově, že když byla vytýkána vládě sovětské její propaganda, odmítala zodpovědnost, a převalovala ji na třetí internacionálu - jestli tedy třetí internacionála nebude zvyšovat důvěru, že to, co se slibuje se také splní, pak všechny obchodní smlouvy znamenají kousek papíru.
Dokud třetí internacionála bude toho názoru, že může dávati rozkazy do západních států, že může vyvolávati tam puče, že tam může říditi svou vlastní politikou, do té doby dle mého názoru důvěra v sovětskou vládu v Moskvě nebude utvrzena.
Já bych si dovolil podle příkladu některých předcházejících pánů řečníků na p. min. předsedu učiniti několik dotazů, které se týkají našeho poměru k sovětské vládě ruské. Mně by v první řadě zajímalo zvěděti, zdali pan min. předseda, který měl příležitost několikráte se setkati s Čičerinem a prohovořiti s ním různé otázky, týkající se vzájemných poměrů obou států a jich poměrů vnitřních, také položil sovětským delegátům otázku bez úmyslu vměšovati se do vnitřních poměrů ruských, v jakém stadiu jest otázka amnestie politickým vězňům v Rusku. My jsme loňského roku podali na p. ministra zahraničních záležitostí interpelaci, ve které jsme uvedli řadu fakt, jak v Rusku zachází se s uvězněnými politickými provinilci, anebo možná také neprovinilci, jak jsou tam držáni o hladu a zimě, my jsme poukázali, jak zejména se zachází s předními činiteli sociální demokracie v porobeném Gruzínsku a dotazovali jsme se, zdali pan ministr zahraničních záležitostí je ochoten ve prospěch těchto ubožáků pronásledovaných vyvolati nějaký mezinárodní krok. Jsem toho názoru, že p. min. předseda dr. Beneš byl k této otázce proti sovětským delegátům tím spíše legitiminován, poněvadž náš stát bez jakéhokoliv zakročení benevolentním způsobem udělil amnestii odsouzeným komunistům pro prosincový puč a učinil to přes nezřízené komunistické útoky na presidenta republiky, přes to, že komunistická strana nedala záruky pro další klidný vývoj v republice. Pan kolega dr. Šmeral, poukazuje k procesu, který právě má býti projednán proti 45 obžalovaným eserům, domáhal se od p. min. předsedy dr. Beneše, aby u nás v Československé republice - podotýkám: u nás tento proces byl projednán za úplné svobody tisku a bez jakéhokoliv teroru. Tak se mi v prvém okamžiku zdálo, jako bych se byl přeslechl - proces se neprojednává u nás, nýbrž v Rusku. Patrně pan dr. Šmeral se mínil dožadovati toho, aby se toho vyvarovali také v Rusku, tedy tam, kde proces se projednává, aby byla zachována svoboda tisku a znemožněn byl teror. K tomuto požadavku byla by tu zvláštní příčina. Právě se dočítáme, že obhájci, kteří byli vysláni druhými internacionálami, aby převzali obhajobu obžalovaných, byli napadeni dříve než překročili hranice. V časopisu "Pravda" bylo řečeno, že jako obhájci požívají ochrany jen v soudní síni nikoli i mimo ni. A skutečně dostalo se obhájcům již v pohraničním místě Sebeši v pravdě komunistického uvítání. Vandervelde a Liebknecht byli donuceni vystoupiti z vozů, nadáváno jim bylo zrádců a uspořádány proti nim takové demonstrace, že dnes telegrafují: "Je zbytečno převzíti obhajování za takových okolností."
Měl bych na p. min. předsedu další dotaz, zdali použil příležitosti rozhovoru s Čičerinem, aby se ho zeptal, zdali nastane v Rusku čas, kdy bude zase dáno politické právo všemu občanstvu a budou zavedeny politické svobody, zejména tisková, shromažďovací a spolková?
A konečně by mne zajímalo zvěděti od pana min. předsedy, zdali se dotázal Čičerina, míní-li sovětské Rusko podržeti v okupaci svým vojskem - má tam asi 60 tisíc mužů - na věčné časy, totiž ne na věčné časy, nechci tvrditi, neboť sovětská vláda nepotrvá na věky - Gruzínsko, které přepadla rudá armáda, a kde odstranila socialistickou vládu, která se tam docela dobře osvědčila? Přepadnutí Gruzínska bylo Radkem na mezinárodní konferenci berlínské, konané v dubnu, velmi krásně, a řekl bych, velmi komunisticky a socialisticky odůvodňováno: že se tak stalo hlavně pro naftu. Kdo si tu nevzpomene na Angličany, Belgičany, Američany, kteří byli vzhůru, jakmile puch petroleje promísil janovský vzduch, kdo si nevzpomene na počínání kapitalistů při tomto slově? "Otázka nafty" - pravil Radek - "má nejen význam pro malé Gruziňsko, nýbrž i pro velký ruský národ a ruský proletariát".
Velice správně na berlínské konferenci Radkovi odpověděl zástupce Gruziňska: "Bylo možno domoci se od Gruziňska petroleje dvojím způsobem, demokratickým a imperialistickým. Demokratickým tím, že by bylo sovětské Rusko užilo obchodní smlouvy se socialistickým Gruziňskem. Imperialistickým způsobem tím, že tam po způsobu imperialistických, kapitalistických vlád pošlou armádu a ta to obsadí". Nevidím žádného rozdílu mezi bílou a rudou armádou, bílým a rudým imperialismem, mezi bílým a rudým militarismem. (Výborně!)
Mám za to, že obsazením Gruziňska spáchána byla, abych užil nejmírnějšího výrazu, veliká křivda. Stačí jenom podívati se na poměry jaké byly v malém Gruziňsku v době socialistické vlády, která byla v úplné shodě s rolnictvem, a na poměry, jaké tam zavládly dnes. Odvolávám se tu na řadu článků Julia Braunthala právě v posledních dnech ve vídeňské "Arbeiterzeitung" uveřejněných, kde líčí své dojmy několikanedělního pobytu v Gruziňsku a uvádí fakta na základě dat daných mu komunistickými činiteli a na základě zpráv komunistických listů. Za jeden rok, co komunisté hospodaří v Gruziňsku klesl tam rubl na 26. díl své ceny, než jakou měl za vlády socialistické. Nezaměstnaní, jichž v Tiflisu podle úřední statistiky komunistické dne 10. prosince 1921 bylo asi 10·94%, nedostávají od vlády sovětské ani pajoku ani podpory. Nechť nezaměstnaní zde, které vedou komunisté před různá ministerstva, jednou se dotáží, jak se starají o nezaměstnané komunisté tam, kde vládnou. Tam se o ně vůbec nestarají, tam je odsuzují k smrti hladem. Mzdy - převedené na naše koruny - činily v Tiflisu, kde je nejdráže z celého Gruziňska a dráže než u nás, v dubnu 1922 u kovodělníka učeného měsíčně asi 180 K, pro pomocného kovodělníka měsíčně asi 130 K. Učitel má tam měsíčně asi 150 K. Bylo by dobře, kdyby učitelé, za jejichž ochránce se zde komunisté tak prohlašují, se zeptali, jak se starají komunisté o učitele tam, kde mají moc v rukou a nejsou odkázáni pouze na kritiku! Podotýkám, že tam stát učitelům zůstal dlužen plat od 1. května 1921 i těchto 150 K v našich penězích vyjádřeno mají toliko na papíře a jsou nuceni žebrati a prodávati poslední zbytky svého majetku.