A nyní ponechte mi, abych se věnoval zahraničně-politickému prohlášení, a to jak oné části, jez je obsažena v prohlášeních pana ministerského předsedy, tak i prohlášení zahraničního ministra Beneše. Jak my smýšlíme o zahraniční politice Benešově, jak se stavíme k zahraniční politice československého státu, jsme již dali dostatečně na jevo. Události poslední doby nás nepoučily o lepším, nýbrž pouze ještě posílily naše stanovisko. Pan ministerský předseda prohlásil ve svém prohlášení, že se musí setrvati v dosavadních směrnicích zahraniční politiky a i oné politiky, která se řídí udržením míru podle mírových smluv. A praví doslova, že se musí dále trvati i na Malé Dohodě, jež spočívá na společenství zájmů smluvních částí, jež je pevnou zárukou jednak pro zajištění státu, jednak pro navázání dobrých hospodářských vztahů. Poslední my se vsí rozhodností popíráme. Právě hospodářské skutečnosti, právě životní nutnosti této země, právě životní zájmy pracujících lidí v této zemi nám ukazují jinou cestu. S Francií nespojují nás žádné národní a kulturní zájmy jakéhokoli druhu a jen minimální hospodářské; Francie je státem agrárním a státem důchodců, který vsadil celou svou naději na reparační politiku, který doufá, se znovuvybuduje zničená území, že sanuje své finance a oživí své hospodářství striktním prováděním mírových smluv. Naproti tomu je Československá republika vysloveně průmyslovým a exportním státem s přirozenými odbytišti ležícími mimo sféru území a vlivu francouzského. Francie může snad býti ještě nyní interesována při nejmenším ideálně na udržení mírových smluv, ačkoli velmi brzy pocítí následky této sílené politiky; pro Československo znamená ale udržení mírových smluv, trvání na pařížském diktátu, trvání na těchto smlouvách přímo hospodářskou ruinu. A jak je nyní obstarán nás poměr k Rumunsku a Jugoslavii? Rumunsko a Jugoslavie jsou soběstačné agrární státy s úplně jinými hospodářskými a úplně jinými politickými zájmy. Pokud ještě zde byla habsburská otázka, snad tvořila společný cíl. Když však habsburská otázka zmizela, musilo toto spojenectví přirozeně postrádati každé reální base jakéhokoli druhu; tím spíše, když, jak přece velmi dobře víme, Rumunsko vlastně nikdy jak se patří s námi nedrželo, dokonce v habsburské otázce absolutně nijak nespolupůsobilo, při Karlově puči se drželo pěkně vzadu, když víme, že nyní loví v Maďarsku v kalných vodách a nikdy se neexponovalo pro spojenectví Malé Dohody. Poměr Rumunska k Malé Dohodě připomíná vůbec živě poměr Italie v trojspolku blahé paměti. Tato nepřirozená spojenecká politika neupevnila našeho postavení, nýbrž jen ohrozila vysokou měrou; nepřinesla nám míru, nýbrž vzbuzuje spíše obavy těžkých zápletek. A proto odmítáme za sebe dosavadní spojeneckou politiku Československého státu, jako vůbec odmítáme všechny aliance, o nichž víme, že nám ukládají pouze závazky, pouze nám vážou ruce a odvracejí nás od našich přirozených hospodářských prací. Jedině možný směr naší zahraniční politiky ukazují nám hospodářské nutnosti země, ukazují nám skutečnosti hospodářského života. Jejich odrazem jsou výsledky naší obchodní statistiky. Mám před sebou před několika dny uveřejněná statistická data o našem zahraničním obchodu za dobu od ledna do konce srpna. Podle toho činí veškerý vývoz Československé republiky v této periodě 65 milionů q. Z těchto 65 milionů jde do Německa 27·9, do Rakouska 20 milionů, do Uher 5·7 milionů. Tyto tři země béřou tedy z našeho celkového exportu 80%, kdežto Rumunsko jen 600.000 q, Jugoslavie jen 800.000 q, odebírají tudíž obě 1,400.000 q, tedy sotva 2% našeho celkového vývozu zboží. Tento poměr 80:2 ukazuje nám zřetelně, ve kterých zemích máme hledat naše pravé hospodářské zájmy a ukazuje nám, jak velice prohřešujeme se proti našim životním zájmům, když uvádíme do hospodářské propasti právě ony země, jež jsou našimi živnými prameny. Nebo jiný příklad. Veškerý textilní vývoz československého státu činil roku 1920 10·6 miliard, roku 1921 9·8 miliard. Z toho šlo roku 1920 do Rakouska 5 1/2 miliard a roku 1921 4·4 miliardy, tedy 57%, kdežto do Jugoslavie šla 1·4 miliardy a do Rumunska 0·4 miliardy. A sestaví-li se ten počet na staré rakouské hospodářské území, vyjde věc tak, že vývoz do starého rakouského území činí 83% veškerého vývozu a že ostatní stará celní cizina odebírá asi 17% našeho veškerého vývozu Jak směsnou je vzhledem k těmto číslicím západní orientace naší zahraniční a hospodářské politiky! Nebo ještě příkřejší příklad: Podle statistiky, která byla vydána nedávno rakouským úřadem pro obchodní statistiku, participuje na veškerém dovozu rakouského státu Československo 40%. Ale, pánové, číslice, které nám dává úřad pro obchodní statistiku k disposici, mluví ještě jinou řečí, vypravují ještě leccos jiného. Ukazují nám, že nás textilní vývoz do Rakouska roku 1921, srovnán s předešlým rokem, klesl o plnou jednu miliardu a že ačkoli na příklad pro Německo jest měsíc srpen nejsilnějším měsícem pro odběr českého hnědého uhlí - klesl vývoz hnědého uhlí v srpnu o 8000 vozů, cementu o 430 vozů, dříví o 750 vozů, vápna o 107 vozů. Co nám říkají tato slova? Říkají nám, že jsme neprodělávali po 4 léta imperialistickou francouzskou zahraniční politiku beztrestně, že jsme beztrestně neobstarávali po čtyři léta stavění kulis při francouzské reparační politice, že jsme nestavěli beztrestně naši celou vnitřní i zahraniční orientaci po čtyři plné roky na mírové smlouvy, a to přes to, že kolem dokola nás se stávaly již zjevnými všechny známky samorozpustného procesu pařížských smluv. To je, co vytýkáme panu ministrovi zahraničních věcí. Obzvláště mu vytýkáme, že se prohřešil proti nezvratné kardinální zásadě, že vnitřní politika a zahraniční politika se musí vzájemně doplňovati a že zahraniční politika musí býti přizpůsobena hospodářským nutnostem země. Vytýkáme mu, že v této své politice pokračuje i v době, kdy se stal již veřejně známým rozvrat sousedních států a tím i náš rozvrat.
Nyní, slavná sněmovno, jsme na nejlepší cestě spáchati Rakousku opětně těžké bezpráví. Pan zahraniční ministr podal nám zprávu o ženevské úmluvě s Rakouskem. Pokusil se vzhledem na zcela mimořádné ohromení a bezmezné rozčilení, které ženevská konvence vyvolala v pracujícím obyvatelstvu Rakouska, ulomiti z této konvence ve svých výkladech osten a postaviti tuto konvenci do nevinného světla. Žádal také současně naprosté přijetí celé úmluvy. Slavná sněmovno! My jsme poslední, kteří připravují potíže při pomáhání těžce zkoušenému Rakousku, z něhož se udělalo torso, jež Dohoda učinila k životu nezpůsobilým. Přes nejtěžší pochyby hlasovali jsme svého času zde v této sněmovně pro 500milionový úvěr a z těchže důvodů jsme přirozeně také opětně pro úvěrní pomoc Rakousku. K čemu ale nejsme ochotni a k čemu nebudeme nikdy ochotni, to je, že takový zahraniční úvěr se dává za hanebných, zneucťujících a pokořujících podmínek a že se z něho dělá prostředek k zotročení Rakouska a jeho obyvatelstva. (Potlesk na levici.) My jsme, třebas jsme i pro případnou svépomoc Rakouska na základě výkladů, jež byly v Rakousku vedeny, i pro poskytnutí zahraničního úvěru, ale opakuji: nikoli za každou cenu, nikoli za všech podmínek a nikoli za cenu velmi těžce vydobyté svobody rakouského lidu.
Kdo má oči a může viděti, tomu neujde, že hybnými silami při ženevské dohodě jsou právě ony reakční moci, jímž je hlavní věcí, aby dostali Rakousko pod diktát, úvěrní pomoc je jim vedlejší věcí. Jsou to tytéž tajemné moci, které číhají v pozadí, aby připravily dělnictvo, kryjíce se jistě generálním komisařem, o vymoženosti a plody dosavadní práce, aby jim zkrátily mzdy, zhoršily pracovní podmínky a za okolností jim připravily i vojenský dohled. Jsou to tytéž moci, které rády souhlasí s každým ponížením, mohou-li v této souvislosti přesunouti se sebe daně anebo uniknouti obětem, jež musí přirozeně přinášeti celé rakouské obyvatelstvo. Že se musí přinášeti oběti a že při tom nesmí ani dělníci státi stranou, o tom jsou všechny části v dělnictvu jednotny. Žádají však, aby i majetné třídy byly přibrány, žádají, aby i majetné třídy přinesly svůj příspěvek vzhledem na zcela mimořádnou situaci, v níž Rakousko jest. Právě český národ, který si dává tolik záležet na svých demokratických zařízeních, měl by chápati, co to znamená, když svobodný národ ztrácí svou svobodu, když svobodný národ je oloupen o své sebeurčení, když svobodný národ je postaven pod cizí kontrolu, ztrácí svůj svobodně volený parlament. Neboť nic jiného než vyhlazení svobody znamená postavení rakouského státu a národa pod kontrolu, nic jiného, než popravu parlamentu znamená žádané zřeknutí se daňové autonomie a rozpočtové autonomie parlamentu, nic než pokoření znamená příkaz opětovného ujištění o zákazu připojení k Německu, opětovného výkonu přísahy věrnosti, jež je, pokud trvá st.-germainská smlouva, právě zbytečnou, ale pro případ změny věcí průběhem dějinného vývoje je úplně bezcennou.
Proti tak hanebným podmínkám obracíme se nejrozhodněji. Rakouská sociální demokracie prohlasuje zcela otevřeně, že se absolutně nebrání proti dohledu, proti kontrole. Co se však žádalo v Ženevě, to již není žádný obyčejný dohled, žádná obyčejná kontrola, to je zřízení vrchní výsosti, jaká nebyla přiřčena ani vasalským státům Turecka, to je kolonisace této nešťastné země jejími věřiteli, to je přeměna Rakouska na satrapii Dohody. (Souhlas na levici.) Žádáme proto revisi ženevských protokolů a odstranění všech ustanovení, jimž se rakouští dělníci jako vůbec vsichni pracující lidé právem vzpírají. V tomto smyslu dovolíme si při jednání o ženevském protokole podati naše návrhy a prohlašujeme již zde, že pokládáme přijetí těchto návrhů za povinnost solidarity, svědomí a cti všech socialistických stran.
A nyní dovolte mi, slavná sněmovno, ukončiti. Němečtí dělníci po všem, co včera slyšeli od vlády, zaujímají k příštím věcem stanovisko velmi skeptické. Vědí, čeho se mohou od této vlády dočkati a zařídí podle toho svůj boj. Když jsem použil ve své teplické řeči, ve svém výkladu slova, že nás pan dr. Rašín nesežere, tu jsem dostal ve všech částech našeho tisku ostrou censuru. "Odtroubeno" volala "Bohemia," "marasmus" duchcovský "Tag" a "umocněny nacionalismus" "Národní Politika" Na celé čáře bylo rozhořčení a já myslím, že to bylo tak správné. Co jsem řekl v Teplicích, na tom trvám a opětuji to zde znova. Pan dr. Rašín není dnešní. I v éře Benešově byl pan dr. Rašín - to víme - vlastním vůdcem finanční politiky. Tehdy to dělal trochu v podzemí, v rámci "pětky", na chodbách Rudolfina a nyní se chopil sám vesla. Není přirozeně velmi osvěžujícím býti ovládán dr. Rašínem. Rozumím tomu velmi dobře. Nahlížím to úplně. Kdyby bylo v mé moci něco měnit na těch věcech, udělal bych to bez dalšího. Jelikož ale dr. Rašín již tu je, jelikož musím s touto skutečností počítati a nic na tom nemohu měniti, jelikož se s ním musíme vypořádat, tedy říkám: Je mi milejší, vypořádám-li se s ním tváří v tvář, než za zády a v úkrytu oklikami přes "pětku". To jsem řekl v Teplicích, to podtrhuji opětovně.
Ostatně nelekáme se ani Rašína
ani pana ministerského předsedy Švehly, ani pana ministra
Šrámka, ani všech dohromady. Prožili jsme těžkou školu,
nejprve v Rakousku a pak 4 roky na této půdě. (Potlesk na levici.)
A proto si nedáme od nikoho naháněti strachu a tak lehko nás
také nedostanou. Hledíme vstříc příštím věcem pevným okem. Nás
boj jde dále, ať přijde cokoli, my se dovedeme ubrániti našim
odpůrcům! (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Uděluji dále slovo p. posl. Wittichovi.
Posl. Wittich (německy): Dámy a pánové! Vyslechl jsem vládní prohlášení pana ministerského předsedy i přečetl jsem si je. Pročetl jsem je jednou, dvakrát a pak jsem si položil otázku, co vlastně mohou od této nové politiky, kterou si vláda vzala za úkol, očekávati dělníci. A tu musím konstatovati, že vládní prohlášení neznamená pro dělníky nic jiného, než velkou sociálně politickou koncentraci nazpět. Neboť v této velké vážné době, kdy statisíce dělníků jsou bez chleba a bez práce, nedovede vláda říci nic jiného, než že se bude snažit, aby našla prostředky a cesty k odstranění této velké krise. V oněch velkých zásadních otázkách, od jejichž rozřešení dělnictvo očekává pro sebe osvobození z té velké bídy, mluví však vláda jasně, říkajíc, že již nebude velké závody, velké podniky tak, jak to kdysi sliboval ministerský předseda Tusar, socialisovat ve smyslu přání dělníků, nýbrž tyto mají býti jen nacionalisovány. A co tato vláda rozumí nacionalisováním, o tom máme již nesčetné důkazy. Musíme proto konstatovati, že nová vláda jest vládou staré československé politiky.
My máme proto jen ještě jednu naději, že nová vláda zahájí proti Slovensku jinou politiku, než to učinila stará vláda. Ve slovenské vládní politice splývá vnitřní a zahraniční politika. Neboť Slovensko bývá pokládáno za jistý druh ciziny a zdá se, že vláda Československé republiky chtěla napodobiti své velké mocné spojence. Chce stejně jako Anglie míti kolonie a československá vláda má ve skutečnosti dvě kolonie, jednou kolonií je Slovensko, to jest vyšší kolonie, a druhou kolonií, to jest kolonií nižšího řádu, jest Podkarpatská Rus. Avšak Slovensko jakožto vyšší kolonie nemá oněch ústavních vyšších práv, jako mají ony anglické kolonie, které se svého hlediska jsou vyššího řádu. Pan ministerský předseda Švehla cítí sám - a on to též vyslovuje ve svém programovém prohlášení - že na Slovensku jest mnoho shnilého. Avšak já myslím, přes to, že pan ministerský předseda jest již po tři léta velmi vlivným občanem v tomto státě a ačkoliv byl ministrem vnitra první vlády, daleko přece ještě neovládá a nezná poměrů na Slovensku. Neboť, kdyby je znal, pak pokládám za vyloučeno, že by mohl mluviti něco takového, jako se praví ve vládním prohlášení: "Vláda má plné porozumění pro zvláštní poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a bude na ně bráti ohled se zvláštní pozorností ve vědomí, že mentalita a city po staletí zotročeného národa vyžadují příslušného zřetele, aby správně pochopil zásady demokracie a mohl je v životě uskutečňovati". Československá republika byla by měla na Slovensku za úkol vysoké poslání, a to přetvořiti uherskou tak zvanou samosprávu. V Uhrách měly komitáty a municipální města - města, která požívají práv komitátu - jisty druh samosprávy, avšak to byla autonomie šlechty a bohatého měšťanstva. Uherská samospráva byla samosprávou úzké privilegované vrstvy, směřující proti lidu, proti širokým masám. Tato autonomie měla se přeměniti v samosprávu širokých mas pracujícího lidu. A co se stalo ve skutečnosti? Z autonomie, panství uherské šlechty stalo se panství československé byrokracie. Na místo úzkých vrstev obyvatelstva, na místo cizího panství nastoupilo jiné panství. Neboť noví správní úředníci československé byrokracie jsou pracujícímu lidu právě tak cizí, jako byli kdysi lidé - šlechtici. Místo změny systému dostali jsme pouze změnu vrstev, jednoduchou změnu osob.
Vládní prohlášení jedná také o župní reformě a mluví o tom, že zavedením župní reformy od 1. ledna nastane pořádek ve správě Slovenska. Náš názor jest jiný. Župní reforma, kterou československá vláda má v úmyslu, která jest vlastně již zákonem ustanovena, zruší pouze stará práva starých komitátů. Ale staré uherské komitáty nebudou nahrazeny žádnými skutečně lidovými korporacemi, nýbrž korporací ovládanou byrokraty. Župní rozdělení nechce nahraditi staré vžité rozdělení komitátů účelným novým rozdělením, nýbrž chce národní menšinu na celé linii majorisovati. Na místě, aby byly menšiny odděleny a tím umožněny skutečné národní samosprávy, jsou menšiny znásilňovány župním rozdělením a kolonisací.
Ještě hůře se daří městům. Cílem komunální politiky vládních stran bylo úplné zničení každého sebeurčení. Toto vládní dílo bylo korunováno nařízením z 21. září t. r. Ve starých Uhrách bylo stupňovitě odlišené zákonodárství pro větší a menší města a pro venkovské obce. Jen větší města byla statutárními obcemi, podřízenými přímo zemi, které nebyly podřízeny komitátu, které samy požívají práv komitátu. Municipální město podle uherského práva bylo město, které bylo nezávislé na komitátu, které tedy bylo samo komitátem ve smyslu zákona a vykonávalo tomu odpovídající práva.
Druhá kategorie měst požívala menší autonomie a byla podřízena komitátu a místní obce, které byly podřízeny služnému, měly ještě menší autonomii. Novou organisací, která novými zákony a nařízeními vystřídala starou, byla veškerá města slovenská degradována. Municipálních měst, která jsou podobná statutárním obcím, již podle nového zákona na Slovensku není. Obě největší města na Slovensku, Bratislava a Košice, budou městy s regulovaným magistrátem, t. j. jsou podřízeny župám a v jaké míře?
Po nové úpravě jsou starostové Slovenska jmenovanými úředníky. Že obecní zastupitelstvo může postaviti kandidáty, jest vlastně jen komedií, neboť vládní strany mají rovněž právo jmenovati kandidáty pro starostenské místo, a já věřím, v tomto státě se to zdá samozřejmým, že vláda bude jmenovati jen kandidáty vládních stran. Avšak městská autonomie nebude jen tím denaturalisována, že starosta bude ve skutečnosti státním úředníkem a nikoli zástupcem městské autonomní korporace, nýbrž i tím, že práva magistrátu a obecního výboru z největší části přecházejí na státní úřad, na magistrát na Slovensku nově organisovaný. Tuto formu tvoří tak zvané notářství; to je to velkolepé nové zařízení, na něž vlastní správa městská přejde. Cizí těleso v městě, notářský úřad, bude vlastně napříště vykonávati samosprávu. Sestátněná městská autonomie, zbyrokratisovaná samospráva, trpaslík, nestvůra, to je tak zvaná autonomie obcí, největších měst na Slovensku, republika s velkovévodou v čele, autonomní městská obec, v níž budou vládnouti státní úředníci! Tento umělý výtvor vyrobili na Slovensku. Ještě menší autonomii než města Bratislava a Kosice mají po nové úpravě ostatní města na Slovensku, která byla prostě o svá stará práva oloupena a degradována na venkovské obce. Ve venkovských obcích na Slovensku vládne služný a obecní notář. Služní byli dříve úředníky násilí šlechtické správy. Obecní notáři jsou na venek voleni obcí ale ve skutečnosti státními úředníky obcím voktrojovanými. Dnes jsou oba, jak služný, tak i obecní notář státními funkcionáři. Proti vůli služného a obecních notářů nemůže se S. R. v obci nic státi. Tímto způsobem byly místní obce úplně sestátněny. Služní, obecní notáři a četnictvo, ta stará uherská trojice zachovali si panství. Celý rozdíl jest v tom, že dříve byli v rukou uherské šlechty, dnes v rukou české byrokracie. Tyto otázky, které jsem dosud projednával, jsou přirozeně theoretické povahy.
Otázka místní autonomie potřebuje na Slovensku i proto zvláštního projednání, poněvadž máme dosud jen jmenovaná obecní zastupitelstva. Na Slovensku jsou takové poměry, že ani reakční novoty se neuskutečňují. Zůstává se při starém a prostě se to protlouká dále. Obecní zastupitelstva měst a venkovských obcí byla jmenována ve dvacátém roce přímo po volbách do Národního shromáždění v poměru síly stran. Dosud ještě nenastala žádná změna a tyto poměry vedly k čistému správnímu chaosu, protože poměr mezi jmenovaným výborem a županem není upraven žádným zákonem a žádným nařízením. Tak se nevědělo, co se má dělat a tak to přišlo, že župané podrželi právo v uplatňování své vůle.
Uvedl bych rád jen několik věcí, jež poskytují skvělý důkaz, že na Slovensku panuje hospodářství četnictva v nejpravdivějším významu toho slova. Jsou obavy před obecními volbami, poněvadž jsou obavy před oposiční náladou. Jsou obavy před volbami obecních rad, protože se ví, že by panství četníků, s nimiž se vládne na Slovensku, při volených obecních zastupitelstvech nebylo možno udržet. Pro řešení sociální otázky užívá se dnes na Slovensku velmi jednoduchého prostředku: Obušku policistova a bajonetu četníkova. Ředitelství cukrovaru Oroska dalo polní dělníky, kteří nechtěli přijmouti mzdové sazby na továrním velkostatku, zpracovati četnictvem. Následkem tohoto léčení pažbami pusek bylo, že bylo nutno dopraviti do nemocnice 20 mužů a žen. V Močonoku, na velkostatku nitranského biskupa, vypuklo stávkové hnutí. Objevilo se četnictvo jako za starých dobrých uherských časů a nutilo žence do práce, a to mocí zbraní. Tímto procesem byl jeden dělník usmrcen a dva dělníci utrpěli těžké rány střelbou četnictva. Tyto případy nejsou ojedinělé. Na velkostatku uherského hraběte a slovenského biskupa udržuje se dnes kázeň zbraněmi. Počet dělníků usmrcených četníky jde do značné výše. Jaký je rozdíl mezi horthyovským systémem a novým feudalismem, který se na Slovensku ve jménu vlády zřizuje?
Na Slovensku máme také agrární reformu a ministerský předseda mluvil o tom, že tato agrární reforma bude uskutečněna ve smyslu nacionalisace tohoto roku a příštího roku. Ale, ctění přítomní, agrární reforma na Slovensku utrpěla úplný bankrot. My nemáme na Slovensku žádné agrární reformy, nýbrž vznikl nový feudalism. Velkostatkáři byli před několika lety ještě hezky zticha, ale dnes jsou starými. Dobrým nosem vyčichali nastupující kontrarevoluci a nestarají se již o psané zákony, neboť vidí, že celá agrární reforma, která bez toho má rozličné chyby od narození, existuje pouze na papíře a nespatřují nadále v Pozemkovém úřadě nepřítele, nýbrž ochránce svých egoistických zájmů. Avšak kde se na Slovensku agrární reforma přece provádí, děje se to jen proti dělníkům. V zájmu cizích kolonistů se domácí dělníci prostě zahánějí. Tak se zamýšlí na př. propustiti čeleď na jednom feudálním velkostatku s malým odbytným. Tu a tam opět dává se, na př. na velkostatku hraběnky Karoliny Csákyové, čeledi, starým čeledínům podepisovati slovenské prohlášení, kterému nerozumějí a v němž se zavazují za zcela nepatrné odškodnění práci opustiti. Zemědělské dělnictvo na Slovensku cítí se tím zcela podvedeno. Byla jim slíbena agrární reforma, ale ve skutečnosti dostávají tuláckou hůl. Agrární reforma na Slovensku dopomůže sice malému počtu slovenských přistěhovalců k půdě, ale za to budou musit nesčetné tisíce německých a maďarských na půdě usedlých dělníků chopiti se tulácké hole. Agrární reforma, která podporuje vystěhovalectví, to je pravá tvář naší agrární reformy na Slovensku.
My máme vedle všech těchto zlořádů zde, jež možno zastihnouti i v jiných oblastích státu, také ještě zlořád nezaměstnanosti. Zemědělští dělníci jsou nuceni k vystěhovalectví agrární reformou, to jest spatnou agrární reformou, průmysloví dělníci nezaměstnaností. Já vím ovšem, že nezaměstnanost není žádným specielním problémem slovenským, ale může se směle říci, že Slovensko jest pastorkem československého státu, že československá vláda dělá tak mnohé, čím pomáhá průmyslu v ostatních územích státu a poškozuje průmysl slovensky. My víme také, že vzhledem na výplatu podpor v nezaměstnanosti jsou slovenští dělníci vůči ostatním dělníkům zcela značně poškozováni. Na Slovensku ostatně není pouze vystěhovalectví dělníků ale i kapitálu. A já myslím, že by bylo velkým úkolem a povinností vlády náležitě chrániti dělnictvo slovenské před útěkem kapitálu. Zastavení práce může ovšem býti zdůvodněno v mnohých podnicích skutečným úplným nedostatkem práce, avšak stává se, že továrny na Slovensku, které mají státní neb jiné objednávky, uzavírají provoz ze dvou příčin. A to, protože buď nemohou dosáhnouti podle jejich názoru příhodný zisk nebo však, poněvadž mají úmysl, dělnickou organisaci prostě zničiti. To jest na příklad případ v Krompaších a v Nižních Slovinkách. I proti těmto rejdům nesvědomitých kapitalistů se musí nalézti prostředek, aby se chránily zájmy dělníků. Avšak takové rozhodčí komise, jaké zamýšlí vláda v jednom návrhu zákona, nemají vlastně vůbec žádné ceny.
Důležitou otázku tvoří pro Slovensko také řešení bytového problému, a tu musíme říci, že nezaměstnanost na Slovensku jest protismyslnou v kapitalistickém hospodářském řádu. Podle mého náhledu je v Evropě málo zemí, kde by bylo třeba tolik práce, jako právě na Slovensku. Bytové poměry této země činí zřízení bytů a novostaveb prostě nevyhnutelnými. Zemědělští dělníci bydlí v dírách, ve kterých by dobrý rolník nenechal ani svůj dobytek. Na velkostatku jistého Zikmunda Kleina v Barce bydlí na př. 27 lidí v díře široké 2 metry. Takové případy nejsou vzácností. Ve městech nejsou poměry mnohem lepší. V Bratislavě je 500 rodin bez přístřeší a přes tuto okolnost koná se soudní vystěhování z bytu, ačkoli soudy mohou volně vystěhování odložiti, V Lučenci muselo býti na příklad 32 rodin ubytováno ve veřejné nemocnici. Nemocnice musila býti konečně vrácena svému původnímu účelu a ti, kteří byli bez přístřeší, byli vystěhováni. Nerekviruje se u bohatých, nýbrž u odborových organisací a organisací sociálně demokratické strany. Tak byla v Levici rekvirována místnost maďarské sociálně-demokratické strany a ubohý člověk, nemající přístřeší, byl v tomto případě vrchní služný.
Na Slovensku je sociální a i národní útlak. Sociální útlak jde přirozeně s národním ruku v ruce, jímž nejtíže jsou postiženi dělníci. Tak bylo na příklad pouze v Bratislavě podáno 3500 žádostí, v nichž bylo žádáno o přiznání státního občanství. Z těchto 3500 žádostí bylo dosud úhrnem vyřízeno pro dělníky příznivě 15 žádostí. V Kosicích bylo podáno rovněž přibližně 3000 žádostí, z nichž do dnešního dne byly vyřízeny 4 žádosti pro dělníky příznivě. Tento postup úředních orgánů v otázce přiznávání státního občanství musí býti tím ostřeji odsouzen, protože při povaze zaměstnání dělníků, jak známo, dlouhý pobyt na jednom místě nezávisí na jejich vůli, nýbrž na hospodářských poměrech; a protože právě dělníci podléhají kolísání hospodářského života, bylo by nutno, aby vládní orgány v tomto směru braly rovněž náležitý zřetel.
V kulturní politice nemůže se konstatovati žádné zlepšení. Často se přijímají děti národních menšin z donucení do slovenských škol. Zápisy do takových škol, které navštěvují národní menšiny, se neslýchaně stěžují a divadelnictví národních menšin se prostě rdousí. Dokonce i justice není u nás pouze třídní justicí, nýbrž i národní justicí. O letnicích t. r. byl jeden německý dělník jedním českým úředníkem bez důvodu revolverem zastřelen. Vrah byl zatčen, ale po 4 nedělích propuštěn s odůvodněním, že byl opilý a nemůže být činěn odpovědným za svůj čin. Tedy svobodný list pro vraha od bratislavského státního zastupitelství.
Úmrtnost dětí na Slovensku je rovněž velmi veliká. Je třikrát tak veliká jako v ostatních územích Československa. Právě tak je vystěhovalectví dělníků strašně vysoké. Československá vláda stanovila od prvního dne zmocnění se Slovenska thesi, že Slováci byli osvobozeni. Nuže, velectění přítomní, konstatujeme-li, že se pouze v posledních 3 letech vystěhovalo ze Slovenska 70.000 lidí, pak je to každým způsobem věc, že každý jednotlivec, jemuž stát a lid leží na srdci, musí vyzkoumati zlo, které jest příčinou takovýchto abnormálních poměrů. Avšak žádným způsobem není tato skutečnost, že se ve 3 letech vystěhovalo ze Slovenska 70.000 lidí, ospravedlněním pro tvrzení, že tito lidé byli Československou republikou osvobozeni. Tyto střízlivé skutečnosti provádějí zničující kritiku našeho vládního systému. Bude-li tato politika i nadále sledována, bude obyvatelstvo Slovenska donuceno vydělávati si svůj chléb v cizině a tato politika by byla jistě nejnebezpečnější iredentou, protože ji vláda sama vyrábí a sama tvoří.
Chtěl bych ještě jeden velmi důležitý předmět projednat, věc, od příznivého vyřízení, kteréž očekávají tisíce starých sešedivělých lidí vykoupení z jejich bídy. To jsou staří pensionisté, kteří dříve působili na konfesionálních školách. Zákonem č. 99 z roku 1920 a nařízením ze srpna 1921 byla otázka pensionování státních zaměstnanců upravena. Avšak toto nařízení opominulo zahrnouti i pensionování učitelů konfesních škol. Musíme vzít při tom v úvahu, že v Uhrách konfesní školy byly a jsou značně četnější než státní školy. Uherská vláda jednala s konfesními učiteli vzhledem k pensi právě tak, jako se státními učiteli. Ale vláda Československé republiky nevěnovala až do dnešního dne této skutečnosti dostatečné pozornosti a tím to je, že učitelé konfesních škol jsou pensionováni na základě starého zákonného článku z roku 1891, podle něhož po 40leté služební době požívají úhrnem 2600 korun ročně jako pensi. Pochopíte, že staří ve cti sešedivělí lidé nemohou z těchto peněz žíti. Učitelé státních škol, kteří vykazují stejnou služební dobu a stejné poměry rodinné, jako učitelé se 40letou služební dobou na Slovensku, obdrží na základě nového zákona č. 99 z roku 1920 15.000 až 18.000 korun. Bylo by důležitým úkolem nové vlády, aby tuto věc brzo vyřešila.