Tedy celý program zabývá se skoro výhradně problémy hospodářskými, finančními a sociálními, před nimiž ustupují do pozadí problémy politické, ať politiky zahraniční neb politiky vnitřní. Vláda jím projevuje názor, že stát náš jest mezinárodně zabezpečen smlouvami jak mírovými tak smlouvami s Malou Dohodou a navázáním styků s ostatními státy a že dnes jest potřeba, aby náš stát koncentrováním stran a celého národa, který za koncentrovanými stranami stojí, provedl reformy finanční, sociální a hospodářské, čili vnitřní konsolidaci.
Dle vládního programu zbývá této vládě všech velkých československých stran, vládě pevné parlamentní většiny, jen úkol vybudovati náš stát ještě hospodářsky. Jest v tom velmi mnoho pravdy a budeme nápomocni ke splnění tohoto úkolu, ano, budeme šťastni, když splnění toho dosáhneme a Československou republiku hospodářsky, finančně a sociálně upevníme. Vždyť jest to opravdový pokrok, že učiněn byl konec politiky, která rozdávala na všechny strany a netázala se, odkud potřebné obnosy vezme, že jsme se vrátili k politice, která, když rozdává, musí určitě věděti, odkud peníze bere a nezatěžovati občanstva velikými daněmi. Zajisté přiznáte, že zavedení uvedených ve hlavním programu sociálních, zemědělských a jiných reforem na podkladě dluhů nebyl by zdravý zjev v žádném státě, tím méně v naší drahé Československé republice.
Program nové vlády dostati stát z dočasné hospodářské krise k základu správného hospodaření, při čemž vydá se pouze tolik, kolik se přijalo oprávněným a spravedlivým daňovým rozdělením, a mimo to i vědomí, že úhrnný obnos našeho rozpočtu jest nad naše poměry vysoký a že tudíž nutno i naše žití nad poměry změniti, jest nepopíratelný pokrok. Krokem dalším jest pokrok v stabilisaci a konsolidaci státu. Stát překonal, mohl bych říci, již dětské nemoci k veliké radosti naší a celého československého národa a vstupuje v jinošská léta, aby pokračoval dále a dále ke šťastné budoucnosti.
Způsob sjednocení na tomto hospodářsko-sociálním poli naznačen a výslovně vítán byl již československou stranou lidovou v oné památné schůzi 10. července 1919, když profesor Šrámek pronesl ona památná slova: "Co do reforem sociálních, dovolte, abych vám řekl, že to jest právě jedna z těch velkých pohnutek celonárodních, která nás vede k tomu, abychom vám nabídli společnou práci. My chceme účastniti se těchto reforem, my nechceme dosavadní kapitalistické řády zde nechati nedotčeny, my chceme opravdu s vámi začíti veliké dílo sociální, narovnání těch velkých protiv, které dosud znemožňovaly štěstí našich nejširších vrstev."
Ano, náš ideál je splněn, dnes řešíme to, co jsme si přáli před několika roky, roku 1919, řešíme to na podkladě celostátní československé koalice.
Jen pokud jde o otázky politické, jest vládní program trochu skoupý. Než mlčení vládního programu stává se tím výmluvnější. Nezdá se dnes vhodným, aby po všech zkušenostech minulých vlád šla i tato vláda po cestě, která nevedla k cíli. Vláda totiž prohlašuje, že nevylučuje ze spolupráce nikoho, kdo má upřímný zájem o stát. Toť sice dobré a postačitelné na všechny strany, ale přes to zdá se nám, že nezaujetí stanoviska k velkému národnímu problému, k velkým národním otázkám, není na místě.
Jsem přesvědčen, že vedle otázky hospodářské jest otázka národních celků státních stejně důležitou otázkou a patří mezi ty, které hýbají světem. Staré římské heslo: "Clara pacta, boni amici", čili "Jasné smlouvy - dobří přátelé" je jistě nejpevnějším základem spolužití jednotlivých osob i celých národů a je třeba tedy jasně říci zrovna našim nepřátelům, že náš stát je státem národním, v němž každý občan může svobodně, spokojeně žíti, bude míti v něm všechna práva, která občanu patří, ale v němž pro všelijaké, ať jsou na kterékoli straně, iredentistické snahy a touhy, zřizovati si zahraniční vlády pro svou republiku, zcela jistě místa není a nebude. (Výborně!) Zde platí docela otevřeně jak pro vládu tak pro oposiční strany: Řeč vaše budiž: ano - ano, ne - ne! V tom vidí německé oposiční strany a docela klidně to zde naší vládě uvádějí na paměť - slabost této vlády. Jasně to naznačil pan posl. Křepek, když pravil: "Byl jednou čas, kdy národnostní boj začal utuchat, když jsme s dr. Riegrem stanovili podmínky vyrovnání. Tu vznikl v českém národě šovinistický směr; dnes přichází nová vláda do této sněmovny, rozvíjí veliký program, ale nesmí ani slovem mluviti o Němcích." A pan posl. Kafka volal, že nemá k tom u odvahy; pan kolega posl. Křepek pokračoval, že společná zášť proti Němcům udržuje vládu pohromadě. A dále bylo pokračováno, že nezbývá německým stranám k dobytí jejich práv, než trvati na národní cti, a k záchraně politické svobody nezbývá nic než boj. Německý lid prý nepokoříme nikdy a nikdy a německý lid nikdy dobrovolně nesmíříme s tím, aby byl zbaven svých práv. (Posl. dr. Kafka: Co je pravda, je pravda!) Vím, že je to mluveno do oken a pro denní váš tisk. Pohybuji se stále a stále mezi německým lidem, ale německý lid smýšlí o vás zcela jinak. Ten když se dívá na poměry v německé a rakouské říši, je rád, že je v Československé republice. Je třeba i zde zcela určitě a otevřeně to říci a strhnouti ten plášť přetvářky, pod nějž se mnozí vůdcové oposičních stran skrývají. Rázného slova je potřebí v zájmu spolužití všech národností u nás. Kdyby v tomto hledu bylo jasno, neměli bychom ani podobných událostí, jako byly chebské, které tak často míváme na denním pořádku.
Rozřešení otázky národnostní je také nutné v zájmu našeho českého dělnictva v uhelných a kovoprůmyslových závodech. V moravsko-ostravském revíru - zde mám jeho výkaz - je v Mannesmannových závodech ve Svinově 49 německých úředníků a pouze 11 českých, ač je tam 90% českého dělnictva. Ve vítkovických závodech, v železárnách a dolech je poměr ještě strašnější; českých úředníků a podúředníků je tam 13, 61, 63, dohromady 137, německých 78, 1025 a 257, dohromady 1360, cizinců 154. (Slyšte!) Tedy my Češi jsme ve Vítkovických závodech, ve svém vlastním státě, na tom hůře než cizinci. A výsledek toho je, jak bylo na poslední schůzi národních jednot o tom jednáno, že závody propouštějí české dělnictvo. Před převratem bylo českého dělnictva v těchto závodech 80% a 20% bylo německého, po převratu propouštěním tento poměr Čechů klesá a to poměrně každého čtvrt roku o 20-30%, aby si tak závody kryly záda, že mají poměrný počet dělnictva ke svému úřednictvu. (Hlas: Všichni jdou na Slovensko!) Ano, na Slovensko!
Zdá se nám, že doba je velmi vhodná, abychom o těchto věcech dopodrobna a jasně promluvil i, ale aby promluvil celý národ v koncentraci a ne jako doposud jen jednotlivé strany a ostatní strany jakoby se k tomu hlásiti nechtěly. Zdůrazňování "národního státu" proti všem je také nutno vzhledem ke kombinacím, které se neustále šíří o tak zvané "českoněmecké koalici".
Pokud se týče exposé pana ministra zahraničí, mohu říci tolik, že bylo jeho účelem rozptýliti nedorozumění a pochybnosti vleklé krise rakouské. Jeho řeč byla historickým nastíněním vývoje rakouské otázky ve vztahu k naší Československé republice a působila dosti konejšivě zvláště na ty, jichž fantasie byla a je příliš bujná. Ale zdá se mi, že bude potřebí - a my doufáme -že pan ministr zahraničí, když je uvolněn od svého těžkého úřadu ministerského předsedy, bude pevnější rukou vésti ministerstvo zahraničí, poněvadž zde čekají velké otázky na rozřešení, jak otázka ruská, tak otázka balkánská, a zvláště otázka řešení míru, mírových jednání, která před námi stojí. My slibujeme panu ministrovi, že ho budeme v těchto snahách co nejvíce podporovati.
Pokud se týká úpravy poměru církve a státu, jehož se dotýká vládní prohlášení, že chce na základě a vzhledem k dosavadním jednáním řešiti otázku tuto, majíc na zřeteli konečné řešení celého souboru těchto otázek, mohu prohlásiti, že je tu potřebí zdůrazniti, že se nikterak nevymykáme z toho velkého úkolu upraviti podle nových potřeb poměr církve a státu a náboženských společností, resp. katolické církve k naší Československé republice. Aby se však otázky poměru státu k církvi a ostatním náboženským společnostem užívalo k agitačním heslům a tím se působil rozvrat v Československé republice a zaváděl se neklid a nepořádek, a ještě k tomu se zneužívalo osoby pana presidenta, to si rozhodně líbiti nedáme.
Je to také nepřípustno vzhledem k výchovnému účelu školy. Mám zde skutečný případ z Mor. Ostravy, kde jistý pan učitel dal úlohu: "Význam T. G. Masaryka". V disposici stojí také věta: V náboženském ohledu: Nepřítel dogmatismu, hlasatel náboženské svobody, nepřítel Říma. Čech musí s Římem účtovati a doúčtovati. Žák v úloze odpověděl: "Jsou někteří lidé, kteří v zuřivém, ale marném boji proti Římu, vlastně katolické církvi a pravdě Kristem hlásané, drze zneužívají jména hlavy naší drahé republiky, dovolávajíce se ho jako svého spojence, ač často a v mnohém zcela neprávem a bohužel na škodu jeho jména v dějinách a k poškozování naší drahé vlasti." (Posl. Prokeš: Kdo to tomu žáčkovi napsal?) To je lhostejno v tomto případě, pane kol. Prokeši! (Posl. Prokeš: O vtipnost toho žáčka jde!) To je docela vedlejší otázka, ježto jde o to, že pan učitel to musí opravovati, že se rozvrací takovým způsobem škola, že se podvrací výchovná činnost, jak u toho učitele, tak i dítek. Jsem spravedlivý a měřím stejným dílem na obě strany.
Rovněž podotýkám, že si rozhodně nedáme dále líbiti věci, které byly provedeny s malým školským zákonem, který je přece tak jasný a tak určitý. Praví, že nikdo nemá práva tázati se otce a matky, do jakého náboženství chtě jí dítky posílati. (Hlas: Ale má to právo!) Tázati se nemá nikdo právo, poněvadž bylo u jednáno a dohodnuto mezi koncentrovanými strana mi, že pouze rodičům se ponechává negativní právo, aby sami si to rozhodli, zda chtějí aneb nechtějí dítko do náboženství posílati doufám, že dotaz a negativní právo rodičů, aby sami o tom rozhodovali, i p. posl. Prokeš dovede rozlišovati. (Posl. Prokeš: Což vaše schůze? Tam platí to negativní právo?) Pokud se týče schůzí, mohu říci p. posl. Prokešovi, že se schůzí vůbec nedotýkám. Co se pronáší na schůzích, je volné a je chráněno zákonem shromažďovacím. Předešel jste mne dříve než dotknul jsem se letáku, který byl rozdáván dětem ve škole k politickým účelům. Proti tomu protestujeme Co učitel nebo katecheta řekne na schůzi jako občan, toho se nedotýkám, ježto na to má právo.
Pokud se týče úpravy církve, náboženských společností a státu, máme již prohlášení p. min. předsedy dr. Beneše z 18. října 1921. Než, bohužel, toto prohlášení nebylo provedeno tak, jak bylo učiněno, a očekáváme od nového pana ministra, který ve svém uvedení do úřadu naznačil, že bude úplně spravedlivý bez ohledu k národnosti, náboženství a čemukoli, že bude také v tomto ohledu úplně spravedlivý a dá průchod zákonu a právu. Pak nebudeme jistě proti němu ničeho míti.
Pokud se týče úpravy katolické církve, náboženských společností a státu, žádáme, by byla ta to úprava provedena na základě, jímž považuje se katolická církev jako společnost úplně dokonalá, která má právo na úplnou svobodu, v každém ohledu na svůj majetek a na všechno to, co přísluší "dokonalé společnosti" v každém státě již přirozeným právem.
Že nežádáme v tom ohledu nic zvláštního, ukazuje jasně prohlášení pana evangelického biskupa Zocha v Modré ze dne 24. října, který sám totéž právo pro evangelickou církev žádá, když praví: "Pokud se týče úpravy poměru církve ke státu, která se připravuje, žádají evangelické sbory, aby byla spravedlivá, aby jí neutrpěl ani stát, ani církev, aby stát choval se stejně ke všem vyznáním, aby neměla žádná církev zvláštních výhod. V otázce školské stojíme na stanovisku, že stát má nejen právo, ale i povinnost postátniti školy, a církev evangelická ničeho nenamítá proti sestátnění škol a nebude té činnosti klásti překážek, zůstanou-li jejich autonomní práva zachována." Jak pro církev, tak pro školu svá autonomní práva evangelická církev na Slovensku požaduje; my požadujeme svá autonomní práva také pro katolickou církev a chceme tuto otázku na základě vzájemné shody řešiti.
Tím jsem se dotkl nejdůležitějších
otázek programu vládního a mohu na konec říci: tři ministři učinili
svoje prohlášení, zástupci jednotlivých složek, oněch sil, které,
jak věříme, povedou náš stát a jeho obyvatelstvo vstříc šťastné
budoucnosti. K tomu podotýkáme, že se k tomu připojujeme pod jednou
podmínkou, která zní: "Vzájemné hodnocení a vzájemná dohoda
bez jakéhokoli přehlasování." My budeme hodnoceniti všecky
ostatní, zůstaneme loyální ve všem, než totéž hodnocení žádáme
od našich koncentrovaných stran. Přestřelky a podobné věci ať
zmizí z našeho státu a tisku, abychom ušetřili svým nepřátelům
mnohou škodolibou radost, která se tak často v jejich tisku ozývá.
Budeme-li stát na tomto podkladě koncentrovaných československých
stran budovati, jsem jist, že to jistě přinese šťastnou budoucnost
našemu národu. Naše oposice má pouze negativní cíl, positivních
cílů nemá. My máme cíl positivní, krásný cíl, blaho Československé
republiky. Doufám, že spojenými silami ve vzájemném hodnocení
brzo naše práce donese celému českému národu... (Posl. Hancko:
A co slovenskému? - Hluk.) Račte prominouti, pane kolego
Hancko, opakuji: "celému českému národu", poněvadž nejste
v koalici... a všemu obyvatelstvu... (Hluk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.
Posl. Rýpar (pokračuje):
... tedy celému národu našemu a obyvatelstvu Československé
republiky lepší budoucnost. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Další řečník je pan posl. Pohl. Dávám mu slovo.
Posl. Pohl (německy): Velectěné dámy a pánové! Jménem klubu, za nějž mluvím, chci se na počátku svých vývodů ohraditi a protestovati proti chování pana ministra železnic při dnešním zasedání. Pan ministr železnic tu veřejně prohlásil a přiznal, že jednom u nebo dvěma poslancům ve služebním styku neodpověděl nebo nepodal zprávy, odůvodňuje to tím, že se tato oposiční strana podle jeho názoru chovala ve sněmovně nenáležitě, a jako důvod uváděl, že se s nimi společensky nestýká. Nevíme sice, zda ti oba poslanci pozvali pana ministra nebo pan ministr oba poslance na odpolední čaj. Rozhodně se však domníváme, že šlo o služební a úřední věc. Domníváme se, že ministři jsou prvními úředníky státu, a to nejen pro koalici, nýbrž pro všechny státní občany, a tu nutno se s tohoto místa ohraditi a protestovati. Ministr, ať má jakýkoli názor stranický, nesmí jej nikdy vnášeti do své úřední vlastnosti. Pánové většiny, pánové z koaličních stran, to není jen otázkou oposice, nýbrž otázkou nejživotnějšího práva zvolených zástupců lidu. Toto právo nenecháme si zkrátiti od žádného ministra. Mluvíte tolik o demokracii, avšak myslím, že nemůžete demokracii a parlamentní život porušovati hůře, než postavíte-li se za výrok tohoto svého ministra. Očekáváme, že tato otázka bude ještě vyšetřena a objasněna a že pan ministerský předseda sdělí celé sněmovně, zdali tento názor pana ministra železnic je názorem celé vlády. (Výkřiky posl. Čermaka.) Žádáme od předsedy sněmovny prohlášení, že za jeho předsednictví jsou práva poslanců omezována a zkracována.
Co by bylo nutno říci zásadně k projevům vládním, jimiž se máme zabývati, prohlásil již předseda naší strany, a mně zbývá ovšem jen málo připojiti. Mojí úlohou jest zkoumati tři věci: 1. zda opatření, jež vláda ve svých programatických projevech ohlašuje, dostačují k odstranění hospodářské krise; 2. zda se ohlášená opatření shodují s dřívějšími sliby; a 3. zda můžeme míti důvěru ke slibům a projevům vládním. A tu bych začal s tím, že první ministerský předseda této sněmovny Tusar skončil svého času svůj výklad slovy, že nynější neuspokojivé poměry budou odstraněny: "Přírodní bohatství země," pravil", a píle jejích obyvatel velmi brzy umožní, abychom přišli do poměrů hospodářsky konsolidovaných." To bylo před půltřetím rokem. Nechci popírati ani slovem, že pan ministerský předseda tehdy řekl pravdu. Přírodní bohatství země tu jest a píle jejích obyvatel obou národností jest jistě nesporna. A přece ty dnešní poměry! Nynější pan ministerský předseda končí svůj výklad slovy: "Náš mladý stát má za sebou největší obtíže, obtíže počáteční, splníme-li my všichni svoji povinnost, můžeme klidně hleděti do budoucnosti." Nutno říci, že musím záviděti tento optimismus předsedovi ministerstva, ministerstvu, jemuž nynější hospodářské poměry tohoto státu nejsou zcela cizí, tento optimismus, který je se skutečností v tak příkrém odporu. Statisíce lidí je bez práce a nebylo snad dosaženo stabilisace krise, nebylo vůbec dosaženo konečného výsledku. Ještě jsme na vrchol krise nedošli. Nikdo ještě neví, jak se ona rozšíří, a přes to máme do budoucnosti hleděti plni naděje, přes to prý jsme po 4 letech překonali počáteční obtíže tvoření státu. Pravil jsem, že statisíce lidí je bez práce, a ani stát ani jiné korporace nemohou spočítati tuto nesmírnou armádu nezaměstnaných, poněvadž se počet jejich každým dnem, každou hodinou zvětšuje. Nemine hodiny, aby nebyly zastaveny nebo omezeny hospodářské podniky, aby nebyli propouštěni dělníci anebo odsuzováni ku zkrácené práci. V této době nám vláda praví: Šetřiti je heslem. Řekněte těm nezaměstnaným venku, aby šetřili, řekněte to těm statisícům nezaměstnaných, kteří jsou obětí tohoto kapitalistického hospodářského řádu, a jak smím připojiti a dovolím si několika slovy odůvodniti, obětí nejen kapitalistické hospodářské formy samé. Nejsme tak naivní, abychom věřili, že nynější hospodářská krise je výlučně krisí československou. Víme zcela dobře, že máme co činiti s krisí kapitalismu v hospodářství světovém. Avšak zkoumáme-li, pokud bylo v tomto státě vykonáno vše, aby byla krise zostřena, musíme vedle hospodářské krise světové mluviti také o specielní krisi československé. A tu by bylo záhodno zjistiti, co vy činíte pro oběti této krise.
Vláda, pan ministerský předseda, praví: budeme nezaměstnané podporovati. To je ve srovnání s tím, co se nyní děje, zatraceně málo, to je velmi málo, musí-li se člověk každým dnem a každou hodinou dožíti, že se statisícům lidí, kteří byli hospodářskou katastrofou uvrženi do bídy a nouze, státní podpora v nezaměstnanosti odpírá pod nejnicotnějšími, nejmalichernějšími důvody. Jsme-li ujišťováni, že bude rozhodováno liberálně, nic to nepomáhá, výnosy ministerstva sociální péče, jež obsahují přísné provádění předpisů, se neodvolávají, a pakliže u některého okresního hejtmanství přece zavládne duch svobodomyslnější, pak přijdou dozorčí úředníci tohoto ministerstva a vyloučí sta a tisíce lidí ze státní podpory nezaměstnaných. A praví-li v této době pan ministerský předseda: "Budeme nezaměstnané podporovati", což značí tolik, "jako dosud" pak musíme říci, že to za žádných okolností nestačí. Je nutno rozšířiti, vydatně rozšířiti kruh oprávněných bráti podporu. Tisíce vojáků přicházejí nyní domů, jejich místa, kde pracovali, jsou obsazena, továrny jsou zavřeny, a oni nemohou najíti práce. Hlásí se o státní podporu v nezaměstnanosti, jsou však většinou dílem odmítáni, a pakliže se jim podpora přizná, dostane se jim jí jen jako příslušníkům rodiny, poněvadž nemají vlastní domácnosti. Vylučujete dvě třetiny nezaměstnaných z podpor a to jmenujete státní péčí? To nazýváte státním opatřením k zmírnění nouze tím vzniklé? Nikoli, pánové! Tak to nejde, tu musí vláda učiniti údaje konkretnější a přesnější, a jestliže vláda ty poměry seznala - a musí je znáti, poněvadž dřívější ministr sociální péče sedí přece také v novém kabinetě - pak jest její svatou povinností zabývati se konkretněji otázkou, co se má státi s obětmi hospodářské krise. Tato jednoduchá forma, tato zcela primitivní forma vládního projevu, jež připouští jakýkoli výklad, je naprosto nepřípustna. Sotva třetina oprávněných bere podporu. Nevím, stane-li se to ještě v této debatě, avšak ne-li v této debatě, pak se to stane při jiné příležitosti, že se nám opět řekne: "Nuže, co pak chtějí Němci, co chtějí zástupci německých dělníků? Chtějí si snad také stěžovati do příliš nepatrné státní podpory v nezaměstnanosti?" A každému, kdo jen to chce slyšeti, ukazují v ministerstvu sociální péče listinu, v níž okresy ašský, liberecký, hradecký, jablonecký, varnsdorfský, kraslický, krátce okresy německé, jsou v čele braní podpor v nezaměstnanosti, na důkaz, že nemáme prý příčiny
To je překrucování, neuznávání skutečnosti, neboť právě v těch krajinách, v okrajových územích státu, v hlavních průmyslových okresích, právě tam jest po měsíce a již po léta nezaměstnanost největší. A divím se jen trpělivosti těchto ubohých lidí, kteří jsou po měsíce a léta bez zaměstnání a kteří po půl roce jsou ze státní podpory pod nejnicotnějšími záminkami vylučováni. V tomto směru bude vláda musiti dělati více a my při tom budeme pomáhati. Jako strana oposiční nemůžeme příliš mnoho, avšak učiníme všechno. Dovolili jsme si podati návrh zákona, jímž se upravuje státní podpora v nezaměstnanosti. V tomto návrhu zákona se nekladou žádné do nebe sáhající požadavky, zajišťuje se jen nejprimitivnější, nejelementárnější právo těch lidí na život. Nutno ovšem odstraniti šikany, jaké jsou dnes, kdy záleží na uvážení okresního hejtmana nebo četníka, zda člověk dostane podporu čili nic. Tážeme se: Co nám říká vláda o produktivní péči o nezaměstnané? Pravím upřímně, že nejsme přívrženci neproduktivní péče o nezaměstnané, chceme, aby stát dělal vše, aby opatřil možnost pracovat mnoha statisícům rukou, které jsou nuceny zaháleti. Co tu učinil a vláda? Co nám slíbila a co smíme očekávati pro budoucnost? Vláda nám slibuje, že bude zřizovati nouzové stavby "tam, kde jsou ve větším počtu nekvalifikovaní nezaměstnanci". Bezděčně se tážeme: proč toto nesmírné omezení, proč takový jemný rozdíl mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými nezaměstnanci? Můžeme si to mysliti: to je označení proto, že produktivní péče nezaměstnané má zůstati tak jako dosud tak, jak nám v sociálně-politickém výboru prohlásil odborový přednosta ministerstva veřejných prací, že všeho, co dosud stát vynaložil, bylo použito na veřejné a komunální stavby hlavně v Praze, Plzni a v Mor. Ostravě. Nechceme popírati, že také v Plzni, v Praze, v Ostravě, v Bratislavě a v Brně je nutno prováděti stavby, aby se opatřily pro dělníky byty a možnost práce, avšak nikdo Vám neuvěří, že jen tam je nouze o byty a že jen tam nutno stavěti. Větší bytová nouze je v krajích průmyslových, v německých krajích okrajových. Tam jste, pánové, vykonali osud tolik jako naprosto nic v produktivní péči o nezaměstnané. Máme snad tomuto znění vládního projevu, jenž je přece tak pečlivě uvážen, rozuměti tak, že chcete v budoucnosti prováděti tyto nouzové stavby tam, kde není tak mnoho nezaměstnaných? Skoro se tak zdá. Bylo by nutno to objasniti, neboť co to znamená: "Kde jsou nekvalifikovaní nezaměstnaní ve větším počtu!" Tento výraz poukazuje na agrární část vnitřního území republiky. Největší bída, potřeby lidí v okrajových průmyslových krajích zůstávají nesplněny a neuspokojeny. To je tedy nesmírně povážlivé. Můžeme si asi představiti - ukáži ještě několik případů - co si máme mysliti o slibech vlády a před čím se máme míti také zde při tomto trochu úmyslně podivném znění na pozoru. Nová vláda ohlašuje množství věcí: Snížení osobních výdajů, neméně snížení personálu, zmenšení platů, s čímž počala v prosinci. Ohlašuje nám vybudování ozbrojené moci, a pan ministr financí je zcela okouzlen tím, že jsme ušetřili již 11%. A já se táži: nyní, kdy dle ústavního zákona přijde velmi brzy doba, kdy má býti zavedena milice, nutno pomýšleti na vybudování vojenské moci? Představoval bych si, že úkolem vlády by bylo připravovati novou soustavu ozbrojené moci, milici, pomalu tvořiti přechod. Avšak na to rozhodně nemyslíte, poněvadž jste přece do vládního programu vybudování vojenské moci dali.
Ke krisi praví vládní program, že je nutno povznésti domácí trh, aby náš průmysl nebyl závislým od náhodné možnosti vývozu. (Výkřiky, smích na levici.) To je velmi pěkně řečeno; a jak se to dělá? To vláda rovněž říká: "Kvetoucí výrobou zemědělskou" se toho nedosáhne. Domnívali jsme se dosud, že domácí odbyt se povznese zvýšením kupní síly, když se právě posílí široké vrstvy obyvatelstva, aby mohly kupovati. Vy držíte širokým vrstvám lidovým misku vždy výše, nemluvíte o ničem jiném než o snížení mezd; to je vaše stabilisace, vaše konsolidace. Velkou část dělníků prostě vyhazujete na dlažbu a druhé necháváte krátce pracovati, takže jejich životní úroveň je snížena na minimum. A pak přicházíte sem a pravíte, že nutno zvýšiti domácí odbyt, když jste jej dříve svojí politikou zničili nebo snížili! (Souhlas na levici.) A táži se vlády: Jestliže kvetoucí zemědělská výroba dosáhne svého nejvyššího vývoje, a lidé budou tu státi tak jako široké vrstvy národa dnes, kdo bude kupovati výrobky, jež dodá zemědělství? Otázka zvýšení domácího odbytu jest otázkou kupní síly, širokých vrstev lidových, a je to úplné neuznávání a zkrucování hospodářských skutečností, a musím říci, že bych nebyl nikdy věřil, že v této době odváží se přijíti před zákonodárnou korporaci s tak povrchními argumenty vláda, v níž, jak známo, přece zasedá několik lidí s národohospodářskými znalostmi. Československá krise, která má přece své zvláštní příčiny - nemohu se všemi obírati, částečně to učinil již soudruh Czech - tato krise, kterou stát trpí, je vyvolána, jak víme, vnitřním rozporem, jímž stát stůně, jenž je politicky a vojensky orientován podle Francie, jenž politicky a vojensky musí činiti to, co od něho vyžaduje Velká Dohoda a zvláště Francie, víme, že tento stát je hospodářsky spoután na život a na smrt s říší Německou a s Rakouskem. A shroutí-li se tyto státy, pak můžete zde dělati co chcete, tento stát půjde touže cestou. Jiného východiska není. A vyvodíme-li z toho důsledek, že je to zahraniční politika republiky, která to způsobila, že je to zahraniční politika republiky, která nezná jiné starosti než zachovávání mírových smluv st.-germainské a versaillské, které tlačí Rakousko a Německo hospodářsky k zemi, pak je to velkou vinou politiky tohoto státu, kterou mu nutno přičísti na poměrech hospodářských.
Snad se vyjímá zcela pěkně, když dr. Kramář dnes vstane a Rakušanům dá známku z mravů pravě: Co chcete, vy Rakušané? Vždyť vy neumíte hospodařiti! Přijďte k nám, nebo my k vám někoho pošleme, snad ředitele Pospíšila, ten vás naučí hospodařiti. To je snadno řečeno o státu, který vaše mírové smlouvy od první minuty učinily života neschopným, o státu, který 9 měsíců musí žíti z cizích zemí, který 10 měsíců musí bráti z cizích zemí uhlí. Vidíme tedy, že to snad dnes vypadá velmi vznešeně a že se to nechá říci z vysoka velmi snadno. Je však otázkou, jak by to vypadalo, kdyby vás byl osud postavil do tohoto státu jako státníky. Kde byste dnes již byli se svým hospodářstvím, když jste tento kvetoucí, zdravý, silný stát z poloviny a ze tří čtvrtin uhospodařili? (Souhlas a potlesk něm. sociálních demokratů.) Role kritika sluší vám nejméně. Podívejte se na svoji hospodářskou politiku! Podívejte se na své rozvaliny, jež jste nadělali a jež daleko nemusily býti tak velké, jako jsou. V Československé republice dovedla to hospodářská krise šťastně tak daleko, že jsme od vývozu zboží dospěli k vývozu lidí. (Výkřiky.) Fronty u cizích vyslanectev rostou denně a my víc a více zabíráme roli, jež ve starém Rakousku měla vždy Halič. Stali jsme se Haličí Evropy. To je ta konsolidace republiky, a myslíte-li, že je to pro vás se stanoviska všenárodního prospěšné, poněvadž přece nejdříve budou nuceni vystěhovati se příslušníci jiných národů, pak se klamete! Nejhorší lidé do ciziny nejdou, nýbrž síly nejlepší, a vy dosáhnete téhož výsledku, čeho v tomto směru dosáhlo staré Rakousko, když vyhánělo politikou průmyslníků a agrárníků do ciziny dělníky nejlépe kvalifikované, kteří v říšskoněmeckém průmyslu a v jiných zemích dosahovali svou prací nejlepších výsledků a nás na celé čáře svojí konkurencí z trhu vytlačovali. To byli naši státní občané a v budoucnosti budou to opět občané českoslovenští, kteří s námi budou na světovém trhu úspěšně konkurovati, poněvadž jsou vaší politikou donucováni a vyháněni do ciziny.