Pokud se týká daní nepřímých, dovoluji si upozorniti, že z r. 1921 na r. 1922 narostly nepřímé daně, tedy všecky spotřební daně, monopoly atd. o 49%, tedy téměř o plnou polovinu, kdežto z roku 1922 na 1923, tedy v rozpočtu na rok 1923, znamenají poměrný pokles, poněvadž nestoupají, nýbrž mají klesnouti o 4·46%. Co to znamená, velevážení pánové? To znamená, že se nepříznivý vývoj, který jsme zde původně měli, že totiž stále více účast nebo kvota spotřebních daní narůstala na úkor daní přímých, že tento proces v rozpočtu na rok 1923 je nejen zaražen, nýbrž že zde nastává zase vývoj opačný a že možno doufati, že v rozpočtech dalších ten poměr bude ještě příznivější, a že tedy vzájemná relace daní přímých a nepřímých vyvine se způsobem se stanoviska sociálního pro nás vítanějším.
V rozpočtu na rok 1920 z celkového výnosu daňového bylo 25% vydání přímých a 75% nepřímých. V rozpočtu na rok 1921 jíž jenom 17% daní přímých a 83% daní nepřímých. V rozpočtu na rok 1922 bylo už jen 15% daní přímých a 85% nepřímých. Jak pánové vidí, je docela číselně dokazatelno, že se stanoviska sociálního byl ten vývoj stále nepříznivější. A když přihlédneme k roku 1923, vidíme, že daně přímé znamenají v rozpočtu 20% a daně nepřímé 80% celkových daňových státních příjmů, nebo-li že zde nastalo podstatné zlepšení nejen proti roku 1921, nýbrž i 1922, a jakkoliv jsme ještě nedosáhli relace z roku 1920, že přece jen podstatně jsme se jí přiblížili.
To by byly všeobecné poznámky, jimiž jsem se snažil na základě rozpočtových číslic a dat ukázati v podstatě dvojí: že je možno klidně konstatovati jisté přibližování se vývojové směrnice mírovým poměrům, a za druhé, že z nejednoho hlediska máme dosti příčin, abych m spravedlivě uznali vše, co u nás do jisté míry je lepší než někde v zahraničí a při tom ovšem nikterak nezavírali oči k těm různým potřebám, které také docela loyálně uznáváme k těm různým nedostatkům, o jichž odstranění se chceme poctivě přičiňovati.
Velevážení pánové! Bylo si stěžováno v rozpočtovém výboru hodně důrazně pány se strany oposice - a já jsem už tam měl příležitost na to ukázati a zde znovu opakuji, že nemyslím, že by to bylo jen úkolem právě jejich, aby oni na některé nedostatky musili ukazovati - že byl rozpočet ve výboru příliš chvatně projednáván.
Vážení pánové! Zdá se mi, že není na prospěch celé té věci, má-li se rozpočet probírati tak urychleným tempem, jako jsme to musili činiti roku minulého a také roku letošního. Myslím, že by každý považoval za správné, aby to výsostné právo Národního shromáždění jako representace lidové, to právo, které považuje se za vrcholné právo všech ústav, disponovati, rozhodovati o státních výdajích a státních příjmech, aby ono i na venek bylo vykonáváno způsobem, který by potom už nezavdával tolik příležitostí a odůvodněných stížnosti ke steskům, a aby nebylo možno tak snadno zrovna zde nalézti nějakou Achillovu patu, aby nebylo možno kati, že se zde spěchá s celou věcí z toho neb onoho důvodu, aby nebylo možno jíti do detailů a snad zjednati nápravu na místě, kde by bylo toho potřebí.
Vážení pánové! Kdyby to časové spatium dovolilo, myslím, že by bylo docela vhodné, aby daleko delší doba byla věnována projednávání rozpočtu ve výboru samotném, aby tam byly stanoveny jednotlivé subkomitéty toho výboru pro jednotlivé kapitoly státního rozpočtu, a tam za účasti zástupců vlády bylo možno jednu každou závažnější položku v detailu prozkoumati, pečlivě uvážiti o ní, je-li nutnou zásadně a nutnou v této výměře a potom na základě klidného a věcného uvážení konečnou číslicí do rozpočtu samého také zařaditi. Dovoluji si upozorniti, že není dobře možno, abychom věc tuto také důkladným způsobem probírali, když Národní shromáždění podle ústavy se schází k podzimnímu zasedání koncem října a když rozpočtem se, má dle ústavy také zaměstnávati ještě senát, a když obě sněmovny Národního shromáždění s celou věc do Nového roku nebo fakticky do vánočních svátků musejí býti hotovy. Proto jest přirozeno, že jest zde pochopitelným jistý chvat. Odpomoc by dle mého soudu byla možnou přeložením rozpočtového období ať již tak, že bychom účtovali pro stát od 1. července do 30. června roku následujícího, nebo od 1. dubna do 31. března roku následujícího. Znamenalo by to za všech okolností, že kdyby rozpočet byl předložen při zahájení podzimního zasedání, že by bylo možno po vánocích nebo po Novém roce najíti ještě delší čas k důkladnému projednávání, a že by to mohlo prospěti také vážnosti tohoto projednávání, samotného a tedy také zlepšení celé věci. Není mi tajno, že to znamená jisté ztížení budgetování samého. Jestliže je dnes nutno, aby rozpočet, který se vztahuje na příští rok, byl hotov v květnu nebo v červnu, byla by věc ještě obtížnější, odhadnouti předem rozpočtové číslice pro spatium časově ještě vzdálenější. Ale čím více bychom se vraceli k mírovým poměrům, věc tato by se dala snáze provésti. Je-li tato cesta schůdnou v jiných státech, překážky, které se u nás staví v cestu, nemohly by býti považovány za překážky naprosto nepřekonatelné.
Velevážení pánové, ještě jsou některé věci, o kterých bych se rád zmínil. Jedná se jako v dřívějších rozpočtech tak také v rozpočtu nynějším ve finančním zákoně o otázce zcizování státního majetku. Pánové vědí, že je tam určitá mez, kterou ministerstvo financí jest vázáno, přes kterou při zcizování nesmí jíti. Toho času nemáme zcizování státního majetku zkoncentrováno v žádné instituci. Zcizování státního majetku fakticky dnes uniká náležité evidenci. Upozorňuji ku příkladu na zákon o stavebním ruchu, kde se činí zmínka o tom, že v prvé řadě mají se prodávati státní objekty na stavební parcely. Stalo se v praxi, že v tom neb onom oboru byla zcizena určitá část státního majetku, že o tom nebylo ničeho sděleno ministerstvu financí, které tedy nemůže míti vědomosti o této věci, a místo, aby to bylo účtováno v účetní závěrce jako příjem ze zcizení státního majetku, bylo to zaúčtováno co příjmová položka toho neb onoho oboru, což s tohoto hlediska náležitého budgetování a kontroly státní správy nelze považovati za věc zrovna nejvhodnější a bylo by tedy možno uvažovati o námětu, aby agenda zcizení státního majetku byla koncentrována v některém oddělení snad ministerstva financí, které by za účasti kontrolního úřadu mělo možnost posouditi takový návrh, resp. skutečné zcizení se stanoviska vhodnosti, hospodárnosti i se stanoviska finančního zákona, a zda se to pohybuje v mezích zmocnění, daných ministerstvu financí finančním zákonem, nebo je-li k tomu potřebí opatření zákonodárných.
Vážení pánové! Poněvadž se jedná o generální debatu rozpočtovou, považuji za svou povinnost, abych neuváděl zde některé věci, které by se vztahovaly již na jednotlivé skupiny státního rozpočtu, tedy na věci debaty specielní, o kterých potom jednotliví moji klubovní přátelé budou míti příležitost promluviti a zaujmouti k nim své stanovisko. Jenom tolik v závěru považuji za svou povinnost prohlásiti, že jakkoliv všichni jasně cítíme, že břímě daňové těžkým způsobem na všechno naše obyvatelstva doléhá, že přece jen máme plnou odvahu říci, že jsme považovali za nezbytné, aby tuto těžkou oběť národ také na se vzal z toho důvodu, aby naše hospodářské poměry a s nimi všechny ostatní poměry v našem státě nedostaly se do takových kolejí, po kterých se bohužel pohybují ve státech sousedních, kde dočasně klamavé výhody z tištění peněz, dočasné výhody z toho, že nebylo dosti odvahy přistoupiti tam k těžkým nepopulárním operacím, jsou tisíckráte a tisíckráte vyváženy hroznými sociálními poměry, které na vrstvy střední a široké vrstvy pracujícího lidu nepoměrně hůře doléhají, než na nás břímě daňové a ze kterých státy v našem sousedství nevidí pražádného východiska.
Při všem tom jsme si také jasně
vědomi současné krise výrobní, jsme si docela dobře a jasně vědomi,
znova to opakuji, daňového břemene, které na všechno poplatnictvo
doléhá, ale považujeme to za akt poctivé politiky, za akt opravdové
výchovy ke státnímu smýšlení, za akt výchovy širokých vrstev lidových,
aby nedbaly lesklých hesel, aby samy více než dosud snažily se
proniknouti těžkým problémem státní správy, tedy také těžkým problémem
daňovým, aby více než dosud uvědomovaly si, jak těžká zodpovědnost
na nich spočívá a staly se opravdovou oporou všech, kteří se snaží
o zlepšení poměrů v našem státě. Proto s klidem mohu říci, že
zvolna sice a ne takovým tempem, jak bychom si všichni přáli,
ale přece jen krok za krokem znamenáme zlepšení celkových poměrů.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní).
Slovo ďalej má pán posl. prof. dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Pánové! Skutečně nelze popříti, že se v této republice, jež se tak ráda dává nazývati čestným jménem "vyšší Švýcarsko", vládne velmi početně a velmi pracovitě. Velmi početně - tato ministerská křesla, i když jsou ponejvíce prázdná, stojí tak hustě pohromadě, že absolutně by v té řadě nikdo nový nenašel již místa, a velmi pracovitě - pánové si stejně jako já vzpomenou na zprávu, jež nedávno prošla novinami, že na příklad ministerstvo vyučování vyššího Švýcarska vyřídilo roku 1921 třikrát tolik spisů než ministerstvo vyučování starého Rakouska. Kdyby tedy záleželo na ovládání, musilo by Československo skutečně býti tím, čím bylo svého času nazváno jedním pánem z vlády, ostrovem blažených. Tím ale zcela jistě není nebo aspoň nikoli se všeobecným souhlasem. Hleďte, jen jeden příklad bych uvedl: Nedávno prošla novinami zpráva, že se od doby zřízení této republiky odstěhovalo 70.000 Slováků ze své domoviny do Ameriky. Jakou nespočetnou bídu v nejširších vrstvách to předpokládá? Nehledě k čistě lidskému citu, který se ukazuje vystěhovalecké rodině, mělo by se přece mysliti, že ti, kteří na tento stát přísahají, kteří v něm vidí svůj ideál nebo snad dokonce svoji modlu, musí přece aspoň přemýšleti o tomto zjevu, že tisíce opouštějí republiku a právě z takových vrstev, které přece nekladou zcela určitě žádných vysokých požadavků na život, když ti opouštějí zemi, jež jest přece konečně zemí jejich otců, jejich otčinou a volí raději nejistý los vystěhovalectví, než by zůstali v domovině. Pánové! To dává podnět k nesmírnému přemýšlení. Ostrov blažených to není.
Druhá okolnost: Stojíme - nebo já aspoň stojím - ještě pod dojmem předvčerejšího hlasování. Víme, že názory z kruhů oposice v této sněmovně se ovšem velice různí. Avšak jak se musí tyto kruhy oposiční cítiti rozhořčeny a pozbaveny práv, jak rozhořčeny a pozbaveny práv se musí cítiti zástupy lidu, jež jsou zde touto oposicí zastoupeny, když se veškerá oposice, odsunuvši veškeré rozdíly, sešla k tomuto společnému návrhu. To není zjev, jaký bývá na ostrově blažených. Jistě nečekal nikdo, ani já předem snad nějaký jiný osud tohoto návrhu, než nastal. Ale výsledek hlasování o tomto návrhu není přece podle mého mínění se dvou stran bez významu.
S jedné strany: Je ovšem správné, že většinové strany se ve svých názorech rozcházejí tak daleko, že mnohé mají za to, že nemohou vlastně býti za jedno. Ale většinové strany se drží pohromadě závaznou příčinou, která působí za všech okolností. Je třeba jen, aby se třebas z daleka vynořil malý stín, který by mohl znamenati, že i ostatní chtějí ještě do toho mluvit ihned je sněmovna většiny sevřena, ihned jsou opět věrnými přátely. Tak to bylo a tak to také zajisté zůstane. Druhá okolnost je tato: Ti, kteří přese všechny zkušenosti, které jsme ve 4 letech učinili, zůstali nenapravitelnými, myslíce, že nastanou lepší poměry, že většina dojde, co se menšiny týče, k lepším názorům, dostali nyní skutečně nové poučení a bylo by mi zcela nepochopitelné, kdyby nebyli konečně poučeni ani touto novou zkušeností. Ani v nejmenším mně nenapadá dotýkati se některé oposiční strany, ale když jsem nedávno slyšel mluviti vůdce německých sociálních demokratů, velectěného pana dr. Czecha, který působivými slovy dovozoval, jak části již byla podána německými sociálními demokraty ruka českým soudruhům a že němečtí sociální demokraté nabízejí ruku ještě i tentokráte, tu jsem myslel na to vždy se opakující odmítání. A den na to mluvil vůdce českých sociálních demokratů a nabídnutou ruku opětně odmítl. Teď odmítnutím onoho návrhu bylo toto odstrčení ještě jednou zřetelně podškrtnuto. Vyzdvihuji-li to tak obzvláště, činím to proto, poněvadž si myslím, že by to bylo přece jen krokem k velmi významné věci pro oposiční strany, obzvláště pokud jsou německé, kdyby bylo možno tak těsně spolu držeti za všech okolností stejně jako většinové strany, utvořiti i pro oposici aspoň pro důležité věci našeho národa nějaké místo, jež by zahrnovalo zástupce všech německých oposičních kruhů, ba, utvořiti takové místo vůbec pro menšinové národy republiky a aby z tohoto místa se vedl pro tuzemsko i pro cizinu boj o práva menšin, o práva oněch národů, přes něž se jednoduše přechází, ačkoli jsou všechny dohromady skoro tak silné jako většina. Kdyby byl býval tento společný návrh oposice prvním pokusem k tomu, pak by to bylo podle mého názoru událostí, jež by byla každým způsobem nejvýznamnější v bolestných dějinách oposičních stran od té doby, co trvá tato republika nebo co se sešla tato sněmovna.
Ostatně mám prohlásiti jménem svých užších straníků, že my samozřejmě odmítáme tento státní rozpočet úplně, poněvadž nemáme k vládě žádné důvěry. Nenastala žádná taková změna nebo ani jen naznačena nebyla, jež by nás musila přiměti k změně našeho dosavadního chování v našem poměru k dosavadním vládám a jmenovitě i k povolení neb nepovolení státního rozpočtu. Nezměnilo se vůbec nic v podstatě vlády neb většinových stran, neboť je zajisté úplně bez významu a nezávažno, jsou-li tyto strany vedeny a řízeny 5 muži, pověstnou pětkou, nebo 10 muži, jak se oznamuje v novinách. A stejně tak je tomu i s vládou. Je-li vláda vedena pode jménem Černý nebo Beneš nebo pode jménem nynějšího pana ministerského předsedy, to vůbec nic nezmění v soustavě a mimo to všichni víme a pan ministerský předseda to ve své nástupní řeči přece i ještě zřetelně zdůraznil, že vůdčí myšlenky zůstanou tytéž. Nesmíme se klamati, oč jde. Jde o celek. Dokud tento stát trvá na svém omylu, že mírové smlouvy, jež tento stát v jistém smyslu sankcionovaly a které spočívají opět na hotové vině německého národa na válce, jsou nezměnitelné, dokud v tomto státě panuje o mírových smlouvách tento názor, dokud on trvá na základním omylu, že tento stát jest tak něco, jako národní stát a nikoli národnostní stát a že tedy musí býti vybudován jako jednolitý národní stát, dokud vám jasně a zřetelně tane na mysli jako nejbližší cíl proniknouti německým územím Čech, nebo jak se říká, zněmčeným územím a zničiti je, potud, pánové, je naše stanovisko dáno. (Souhlas na levici.) Může býti, že vládě na našem úsudku naprosto nic nezáleží, ale je to již tak, třebas se nám trochu opovržlivě posmíváte a myslíte si: "Nepotřebujeme vás", my nemáme právě žádného jiného prostředku, než že zde pronášíme své názory. (Posl. Kostka [německy]: Oni nás potřebují, ale k placení!) K tomu nás potřebují určitě, tu mluví také vždycky německy, pozvání k upisování půjček nejsou pouze česká. Nuže, vážení pánové, my musíme zdůrazniti, že celé bohaté zákonodárství v tomto státě zřetelně prozrazuje tuto základní myšlénku, nejpronikavější zákony směřují ke konečnému cíli, jejž jsem uvedl, zřetelně a dokonce nevinně znějící zákony mají v pozadí více nebo méně tento konečný cíl. Bylo by lze se pokusiti projednávati to zde podrobně, já to však nechci dělati a chtěl bych poukázati jen zcela krátce na několik příkladů. Zákonodárství o pozemkové reformě nemá jiného účele než prostoupiti a pokud možno zničiti německé území. Rozličná postátňování, jež jsme zažili a jež ještě přijdou, mají, ať se jinak předstírají bůh ví jaké důvody, výhradně jen tento účel. Nedávno se mluvilo v jedněch českých novinách - to je každým způsobem nepodezřelé a to bych rád obzvláště zdůraznil - o nastávajícím sestátnění chebského nádraží a tu je tak krásně dovozováno, jaký účel má tato sestátňovací akce, to se musí jednou vyzdvihnout a podtrhnout a z tohoto zvláštního případu lze poznati, co je účelem takové sestátňovací akce vůbec. Tyto noviny praví: "Je věčná škoda, že jsme nepřevzali tohoto pohraničního nádraží hned po převratu, ale nyní musí býti převzato. Bude-li převzato, bude to mít za následek, že správa německých říšských drah musí odvolati svých 1800 zřízenců. Tím se uvolní právě tolik míst pro naše lidi." Noviny ty pak pokračují: "Mezi těmito 1800 zřízenci budou a musí býti nejméně 1500 ženatých s rodinou." (Výkřiky na levici.) "Z toho následuje", praví ty noviny dále, "že dosavadní dvoutřídní obecná škola v Chebu musí býti ihned přeměněna na pětitřídní chlapeckou a dívčí obecnou školu, musí přijít chlapecká a dívčí občanská škola a příštím rokem česká střední škola. A se zástupem našich úředníků se tam budou usazovati čeští živnostníci a obchodníci a na konec dostane toto Chebsko, jež nám náleží, konečně i na venek takové vzezření, že se pozná, že náleží k Československu." Zde, pánové, je otevřeně a zřetelně řečeno, jaký účel má sestátňovací akce. Vezměte k tomu školskou politiku toho vůbec nerozvádím, ačkoliv bych byl pokoušen i zde přinésti opravu, jež ostatně již byla učiněna, klamných veřejných projevů předsedy zemské školní tady. Vezměte si pro mne za mne zamýšlené sestátnění lázní, sestátnění bezpečnostní policie, ba dokonce jistý druh sestátnění lékáren, jež má teď nastati, vezměte pokus, který se stal, o odstranění německého oddělení zemské školní rady a německého oddělení zemědělské rady. Vezměte - tak jemně je to vše vypočítáno - odstranění, mělo by se říci, německých skupin Červeného kříže atd., tedy se musí říci, že je zde v tom plán. A je-li tomu tak, tedy musíme s naší strany doznati: Jsme národem v těžké tísni. Nemůžeme pro tento směr, jenž se důsledně zachovává, míti žádné důvěry k této vládě, proto odmítáme i státní rozpočet. Musím však zcela zvláště podtrhnouti dvě okolnosti: V kruzích oposičních, jmenovitě v německém národě se stále více šíří názor, že jsme před úplnou bezprávností. Pozorujeme-li tak trochu ty různé sestátňovací akce, řekli bychom skoro, že to jde prostě podle věty: "Co máš ty, to se mi líbí a proto musí patřiti mně, a je-li tu zákon, půjde to podle zákona, není-li však zde ještě žádný zákon, tedy uděláme nějaký zákon, abychom si mohli tu věc vzíti i zde podle zákona." To je asi základní myšlenka všeho. Nuže, pánové, to samo o sobě musí buditi pocit strašné bezprávnosti a vzpomínáme tu ještě na ony zjevy, jež, ač jsou tak těžké, zůstaly bez trestu - ukázal bych tu na př. na to, jak často byla prolita krev mezi naším národem, počínaje kadaňskými vraždami až k posledním událostem v Bruntále, kde padl za oběť opětně lidský život, události v Ústí n. L., Loukách a Horním Litvínově, vloupání v Postoloprtech nemám ani ta jména v jejich hojnosti pohotově. Kdybychom tedy aspoň jedenkrát slyšeli, že by se bylo vedlo vyšetřování, jež by se mohlo považovat za vážné nebo kdyby to byla vláda jen jedenkrát uznala za hodné té námahy, aby zde ve sněmovně vydala z toho počet! Nevím, zda by se to mohlo státi v některém parlamentě, který leží na západ od Československa! To jsou zjevy, jež v nás budí pocit bezprávnosti a rozhořčení a proto nemůžeme povoliti vládě státní rozpočet.
Jinou okolnost, pánové, chci také zvláště podtrhnouti a to je otázka válečných půjček, o níž se tak často hovoří. Jeden z našich straníků mluvil o tom nedávno v senátě, ale my to chceme i zde ve sněmovně zdůrazniti. Víme, že pan ministr financí řekl při nastoupení svého úřadu: to je res judicata, ta věc je odbyta; pak ještě k tomu odůvodnění!"Nikdy nebyla poslanecká sněmovna tak jednotna, jako tehdy při odmítnutí návrhu, který podala Benešova vláda o výplatě válečných půjček, jak německé tak i české strany. Vážení pánové! To je ovšem správné! Kdo má škodu, nemusí se starati o posměch, ale je to přece trochu zvláštní, když ministr financí tisíce a statisíce lidí, kteří se dostali nevyplacením válečných půjček do hrozné nouze - kterou vůbec nemohu líčiti - a kteří teď opětně číhali na to, jak se k tomu postaví nový ministr financí, kteří chovali naději, že teď přece musí přijíti nějaké řešení, odbývá tyto nešťastníky takovým způsobem, ještě se studeným výsměchem a posměškem. Proto si musí teď dáti líbiti - nezabývám se rád osobními věcmi ale není to žádné tajemství, prošlo to českými novinami, které tomu ministrovi vypočítaly, že má milionový příjem. Ano, pánové, kdo to má, ten nemá žádného smyslu, žádného porozumění pro bídu, kterou v tisících a tisících rodinách vyvolalo nevyplácení válečných půjček. A k tomu. Protože jsem se již zmínil o panu ministrovi financí, zmínil bych se rád ještě o něčem. Ke svému projevu o finančních plánech atd. zdůraznil i zcela zvláštní zatížení financí, vzniklé propočítáním služebních let úředníků. Ano, tu musím říci totéž, co jsem řekl prve: Když má někdo milionové příjmy, pak snad nemá žádného měřítka pro to, co znamená snad 100 K více nebo méně měsíčně v životě úředníka a jeho rodiny. (Souhlas na levici.) Vážení! On řekl, že nastane snižování počátkem jara, ale ani slova o stabilisaci platů, žádanou všemi úředníky bez rozdílu národa, ani slova o žalostném osudu státních pensistů, ani slova a bezútěšné situaci, v níž se ponechávají staropensisté! (Souhlas na levici.) Chtěl jsem to zcela zvláště zdůrazniti, poněvadž vím, jaká bída v těchto vrstvách panuje, ale to je také jedna příčina, že nemůžeme povoliti vládě státní rozpočet.
Vracím se ještě jednou k válečným půjčkám, vidíte, že to je velmi zajímavá okolnost. Pan ministerský předseda Švehla - můj bože, někdo není rád, když se mu často připomíná rakouská doba, ale to prošlo i tiskem a ochranný svaz majitelů válečných půjček má ve svých rukou písemné doklady černé na bílém - pan ministerský předseda byl kdysi před více lety velkým vlastencem, velkým verbířem pro válečné půjčky; tu je "Venkov" pro to důkazem. Je to ovšem trochu hořké, musí-li se to nyní před ním držeti černé na bílém. Tu se zasadil jmenovitě o čtvrtou válečnou půjčku a v plamenném provolání, které jest jím podepsáno, vyložil, jak vlastenecký smysl obyvatelstva měl za výsledek skvělý výsledek válečné půjčky a že lze také očekávati, že upisování této čtvrté válečné půjčky skoční s týmž úspěchem a odůvodnil to tím, že v papírech válečné půjčky - prosím, to je doslova uvedeno - se dostanou papíry naprosté jistoty. Velectění přítomní, teď je v situaci opravdu dodělati to, co tehdy v plamenném provolání podepsal, teď je zde jako ministerský předseda k tomu, aby dokázal, že to jsou papíry na prosté jistoty. Ovšem, je směšno mluviti zde k vládě, když prvního dne rozpočtové rozpravy je ministerský stůl úplně prázdný. Nemáme k vládě žádné důvěry, k tomu musím uvésti ještě jedno malé odůvodnění, než skončím, zcela zvláště pro úplně pochybenou a zbloudilou zahraniční politiku tohoto státu. Hledím zde zcela zvláště na osud Rakouska a rakouského národa. My víme, co tento národ trpí po čtyři léta. Pánové, co se mnohdy čte o požívačném a zhýřilém životě v jistých místnostech ve Vídni, to není vídeňský lid, to my víme, Měl jsem nedávno v ruce jeden výkaz, úřední, ten podává strašný obraz. Chci zdůrazniti jen jednu okolnost: Tu jest ze všech vídeňských dětí jen 10% dostatečně živeno, 90% - to je úřední výkaz - trpí podvýživou, přes 70% je skrofulosních a asi 50% mezi těmito nešťastníky je tuberkulosních. Pánové, odpovědnost za toto - dovolíte mi to slovo - kolektivní umírání, nesou oni, kteří utvořili tento rakouský stát v jeho hospodářské nemožnosti, a tu má československá zahraniční politika velký díl odpovědnosti, má určitě ze všech největší díl. My víme, jaké zeměpisné znalosti měli tvůrci mírových smluv. Bylo-li utvořeno toto Rakousko, je to výlučné dílo zahraničního ministra dr. Beneše. Ten má hroznou odpovědnost, k tomu ještě přistupuje, že kdykoli tato ubohá země chtěla nastoupiti jedinou cestu, jež přináší záchranu, připojení k německému národu neboť konečně přece každý díl touží po celku podle přírodního zákona - on vždy a vždy opětně cestu k tomu zahradil a uzavřel. A teď víme - řekl to zde nedávno ve svém projevu - že věří, že Rakousko bude žíti a existovati. Řekl to zcela slavnostně a nezvratně. Nevím, nemluví-li z toho snad trochu svědomí. Ale jedno musím přece zdůrazniti, co nelze vzít tak prostě, jako novinářskou zprávu, která se čte, ale na níž se pak dále nemyslí, to bylo i ve vážných listech uveřejněno - já tu neříkám nic nového, pánové to vědí právě tak dobře jako já: Kdyby tato současná mezinárodní úvěrní akce neznamenala pro Rakousko záchranu, tedy zahraniční ministr dr. Beneš již navázal jednání s italskou vládou o rozdělení posledního zbytku někdejšího císařství: Má být utvořen alpský stát, jakožto nárazníkový stát, zcela a úplně pod italským vlivem. A to ostatní pod naším. Vážení přítomní, já tomu budu věřiti i pak, i když třebas pan ministr vstane, aby nám řekl, že to není pravda, já tomu budu věřiti po dosavadních zkušenostech: dýka je tedy již připravena, aby byla vražena ve vhodném okamžiku do tohoto posledního zbytku starého Rakouska. Ale právě proto, že tomu tak je, odmítáme každý rozpočet pro tuto vládu, a ještě jedna okolnost.
Hleďte dále, pan zahraniční ministr určitě dovedl naplniti celý svět svými myšlenkami, jeho zahraniční propaganda je obsáhlá a, bohužel, musím říci, v jeho smyslu úspěšná. My víme, jak uvedl mírovou konferenci v omyl svým III. memoirem, kde dal slavnostní sliby, jež vlastně neobsahují nic jiného, než naši samosprávu. Nechci zde tento bod dále rozváděti, pánové znají jej právě tak dobře jako já. To bylo prvé velké úřední uvedení v omyl. Teď má být v Ženevě předáno mnoho nových pamětních spisů členům porady. Snad ještě něco uslyšíme o těchto pamětních spisech a nepomineme pak dáti k tomu vhodnou opravu.
Pánové, my musíme tuto zahraniční politiku také zcela zvláště zavrhnouti pro hospodářské následky. Jsem přesvědčen, že ministrová politika jest spolu hlavní příčinou hospodářské katastrofy a vychladnutí našich továrních komínů. Pohleďte jen, tu si kdysi tolik libovali páni ministři, že na československé půdě bylo převzato 80% celého rakouskouherského průmyslu, ale nikoli 80 % obyvatelstva! To byste byli rádi viděli, ale to přece nešlo. Tento starý rakouskouherský průmysl měl ve vlastní zemi 55-60 milionů konsumního obyvatelstva, těch 80% průmyslu v Československu má však konsumního obyvatelstva jen 12 1/2 milionu. My jsme ukázali - vzpomínám si - již před 3 lety na zjev, který musí přijíti a který teď přišel: k tomu přistupuje, že schází odbytiště, Německo. Německo je hlavním vývozním územím pro Československo, částečně i Rakousko a Maďarsko, a vývoz z Československa do západních zemí činí jen nepatrnou část. Pánové, posledním důvodem pro znehodnocení marky je, že Francie provádí svou loupežnou politiku proti Německu dodnes, do posledního bodu a to je přirozeně také příčina - poněvadž Československo je přece v řadách vítězných států - že česká koruna jest dnes ušlechtilou měnou. Československo musilo ztratiti Německo jako odbytiště pro valutní rozdíl marka-koruna a dokonce i ony země, které dříve hradily jistou potřebu v Československu, nechávají teď Československo stranou, poněvadž obdrží dotyčné předměty v Německu mnohem laciněji. To jsou příčiny této hrozné hospodářské krise a co se nám předkládá jako obranné prostředky, nebude s to, aby konečně věc rozřešilo. Já to věřím panu ministrovi financí, když včera řekl, že krise bude trvalá. Ano, bude trvati, dokud nenastane nová orientace, až bude zlomena celá soustava, až se orientace učiní tam, kam ukazují všechny hospodářské vztahy a odkud tedy jedině může přijíti záchrana, k německému národu.
Chci ukončiti. Po nedávné velké
nástupní řeči ministerského předsedy napsal vládní orgán - ten
přece známe -"Prager Presse" blýskotný článek, v němž
nazývá nové ministerstvo ministerstvem konsolidace. Nuže, již
uplynuly skoro tři neděle. Já však nevěřím, že někdo z nás může
říci, že by zde bylo jen nějaké znamení pro to, že nastává konsolidace.
Nikoli, já musím již říci, rozhořčení, propast, toto odpuzování
nebylo nikdy tak veliké, jak v těchto dnech. Ostatně, musím to
říci, snad neleží nám na srdci starost o osud tohoto státu. Naprosto
ne. Na prvním místě leží nám na srdci starost o náš národ, pokud
musí býti v tomto státě a za práva našeho národa budeme se zasazovati
v každé době, ať je to vhod či nikoli. Já vím, teď se mluví mnoho
o loyalitě, jež nám prý schází. Pánové, mluví-li se o loyalitě,
byl nám dán špatný příklad. My potřebujeme být jen tak loyální,
jak pánové byli před 5 a 6 lety. Vy jste nedali žádného dobrého
příkladu. Mně se skoro zdá, že zde panuje loyalitní jankovitost,
podle níž se má státi i srdcem při státu. Zde to je s tou loyalitou
jako venku v Německu, kde se to nazývá "Erfüllungskoller".
Ale zda loyální či neloyální, to nám nebude brániti, ať je to
vhod nebo nevhod, zasaditi se o práva našeho národa, o bezpečnost
naší půdy. Teprve pak změníme své chování k vládě, až nám tato
bezpečnost bude poskytnuta. Zdar našemu národu. (Souhlas a
potlesk na levici.)