Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Dubický.
Posl. Dubický: Slavná sněmovno! Rozpočtová debata, jedna z nejdůležitějších, kterou absolvuje parlament během ročního období, má podati přehledný obraz o našem celém státním životě ve všech jeho složkách, jakož i umožniti výhledy o politické, hospodářské a sociální situaci do budoucna. A tu, i když musíme míti na zřeteli, že rozpočet na příští rok sděláván jest v době všesvětové hospodářské krise, přece dlužno poukázat na některé potěšující momenty, které v uplynulých 4 letech jsme postrádali a na které velmi výstižně poukázal pan generální zpravodaj kolega dr. Srdínko.
Na prvním místě jest to radostný fakt, že projednávání pravidelného rozpočtu pro rok příští nebude se díti pod tísnivým tlakem vědomí, že až parlament schválí tento rozpočet, bude musiti přikročiti k projednávání rozpočtu dodatečného pro běžný rok. Tento tísnivý pocit provázel dosud projednávání státního rozpočtu na všechna tři poslední léta, takže pravidelně v parlamentě měli jsme každým rokem rozpočtové debaty dvě. Nebyli jsme ovšem my jediní, kteří museli jsme vyrovnávati svoje státní hospodářství ke konci roku rozpočty dodatečnými, bylo tomu tak i ve všech ostatních státech ať poražených nebo vítězných. Dodatky ty způsobeny byly během každého roku novými zákony poválečnými a opatřeními nejrůznějšího druhu, zejména pak kolísáním ceny peněz. Letos poprvé není naše vláda nucena předstupovat před parlament s dodatečným rozpočtem pro rok 1922 a proto také druhé rozpočtové debaty v podzimním zasedání sněmovny bohudíky nebude.
Druhou důležitou věcí jest to, že k projednání rozpočtu na rok 1923 měl rozpočtový výbor důležitou pomůcku, kterou jest státní účetní závěrka z roku 1919. Tím umožňuje se parlamentu přezkoušení a kontrola státního hospodářství ve všech směrech a nutno konstatovat, že jsme snad jediným státem ve střední Evropě, který má předloženy účty za prvý rok svého poválečného státního hospodářství. Uznání platí zde nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu, který za velmi těžkých okolností přivedl kontrolu a zúčtování ke konci a lze si jen přát, abychom se brzy dočkali účetní závěrky z roku 1920 a 1921. Jen tak dá se zjistiti, jak povolených kreditů se použilo, jaké přesuny byly provedeny, kde se nedostávalo a kde se ušetřilo. Tím dá se také na srozuměnou všem referentům ve státních úřadech, kteří disponují státními penězi, že způsob jejich hospodaření neujde veřejné kontrole a že případné závady budou musit sami ospravedlniti.
Třetím důležitým a významným znakem našeho rozpočtu jest, že konečně nevykazuje již vzrůst výdajů, nýbrž jest nižší asi o 435 milionů Kč proti povolenému rozpočtu na rok 1922. Překročili jsme tedy, slavná sněmovno, bohudíky kulminační bod vzestupu našich státních výdajů a nyní jest ovšem nutno učiniti vše, aby nastoupena byla cesta pozvolného, ale určitého jich snižování. Občanstvo naše je již tak daněmi zatíženo, že další zatěžování přivodilo by dalekosáhlé obtížné poměry, poněvadž se nesmí zapomínati, že u nás připadá na každého občana asi 1380 Kč veřejných daní a dávek, a přiblížili jsme se tedy po této stránce k poměrům v Německu. Pro státní správu musí tento fakt býti výstražným mementem.
Ponoříme-li se hlouběji do smršti rozpočtových čísel, kapitol a paragrafů a srovnáme-li je s předloženým rozpočtem, shledáme sice úspory, jež na druhé straně ztrácí se však v nových výdajích. Promítneme-li si obraz, jak jej kreslí cifry předloženého rozpočtu do skutečného života, nemůžeme se ubrániti dojmu, že jsme pořád ještě v jakémsi začarovaném kruhu, jejž dosud se nám nepodařilo úplně rozraziti. A v té nesrovnalosti mezi skutečností a rozpočtem jest také kus krise, neboť nesrovnalost tato jest nejnebezpečnější trhlinou v celé rozpočtové stavbě, sdělané jinak až úzkostlivě správně a podle všech vyšších národohospodářských hledisk. Bude věcí dalšího vývoje i pochopení občanstva pro potřeby celku, aby na konec theorie čísel byla v souhlasu s praxí skutečných výsledků. Předložený rozpočet může však také sloužiti jako pomůcka k názornému vyučování o tom, že stát není žádné abstraktum, který by byl živ ze vzduchu a hesel, jak jsme se namnoze domnívali v době popřevratové romantiky hospodářské. Nutno míti na zřeteli, že rozpočet nám také předkládá první účty za staré dluhy, a nutno si zrovna nad tímto rozpočtem uvědomiti, že nedá se nic ušetřiti na státu, co předem neušetříme na sobě. Rozpočet kreslí nám tedy tentokráte ještě tvrdou perspektivu, proto však jeho morální účinek musí vyústiti jinam než v rozladění a resignaci. Byla-li až dosud základem naší finanční politiky a tím i našeho nesporného hospodářského vzrůstu rozpočtová rovnováha, tím méně smíme tuto základnu našeho hospodářství zraditi dnes, když se jedná o vrcholné napětí finančních sil poplatnictva, zejména vrstev výrobních. Šetřit a rozumně šetřit, hospodařit racionelně musí se i v t. zv. politice sociální. Sociální pokrok pro budoucnost nebyl by myslitelným, kdyby proň nenašlo se hospodářské úhrady. Nelze prováděti politiku, která až dosud se uplatňovala, že sociální problémy řešily se bez ohledu na to, co to stojí a jaký bude konečný výpočtový effekt, nýbrž sociální reformy lze prováděti na podkladě konkretních reálních vyšetřování, na podkladě určitých dat, na podkladě statistiky a přesných výpočtů. Musíme předem seznati, jak skutečně hospodářské poměry u nás vypadají a nesmíme jen házeti planými frázemi, že to a ono dá se takovým či onakým způsobem řešiti, nýbrž musíme se přizpůsobiti reálnímu na zírání na hospodářský život tak, jak se nám jeví, jakým jest.
Předloženým letošním státním rozpočtem ohlášeny byly se strany státní správy dvě důležité reformy. Jedna z nich týká se odděleného budgetování a přesného bilancování státních podniků, druhá je reforma veřejné správy za účelem jejího zlevnění. Myšlénky jednoduché jako Kolumbovo vejce, ale prakticky účinné jako Archimedova páka. Naše podniky státní jsou dvojího druhu. Jedny mají ráz převahou správní, druhé mají úkol čistě hospodářský. První musí stát udržovati zpravidla ve svém provozu bez ohledu na schodky, jež mu z toho vznikají, druhé mají účel více méně výdělečný a měly by býti státu stálým zdrojem příjmů. Z výmluvných zkušeností víme, že tomu tak, bohužel, vždycky nebývá. Finanční výsledky některých státních podniků, jako státních železáren v Podbrezové na Slovensku, které vykazují 131 milionů K deficitu, jsou tak nepříznivé, že by dohnaly stát nezbytně ke snaze, aby se jich jako obtížného balastu zbavil, neboť nemá přece smyslu, aby stát doplácel stomilionové deficity na výdělečné podniky v letech, kdy podniky téhož druhu, jsoucí v provozu akciových společností, vyplácejí slušné dividendy. K nápravě je ovšem předně nutno, aby hospodářské výsledky těchto podniků byly vládám a poslancům jasny a přesně zřejmy, čehož při dosavadním způsobu rozpočtování a účtování nebylo. A druhou podmínkou jest, postaviti tyto podniky na vlastní nohy, čili, jak to řekl pan ministr dr. Rašín ve svém exposé, organisovati je na principu obchodním. To je ovšem podmínka, jež zasahuje hezky hluboko, neboť vyžaduje změnu ducha podniku. Místo ducha byrokratického, pasivního, vypočítavého ducha obchodního, agilně podnikavého, místo vyřizování žádostí a udílení audiencí vyhledávání zákazníků, včasný nákup, levná výroba a rychlý výkon. Jen tak postaveny budou státní podniky na zdravý základ, jen tak mohou býti nadány vlastním dostatečným kapitálem a jen za takových okolností mohou býti rentabilní.
Druhá důležitá otázka je reforma veřejné správy za účelem jejího zlevnění. Je jisto, že vhodnou organisací úřadů, správnou dělbou práce a praktickým postupem pracovním lze docíliti zvýšení výkonu, zmenšení počtu pracovních sil nebo zmírnění věcných nákladů i v oněch úřadech, kde se pracuje svědomitě a šetrně. Kontrola příliš důkladná se mnohdy také nevyplácí. Úzkostlivé lpění na formě zabíjí často ducha a obyčejně čas. Cesty z přízemní kanceláře do kanceláře v I. patře běží u naší státní správy někdy kilometrovými oklikami a vyžadují týdny i měsíce, jak o tom máme zvláště smutné zkušenosti při žádostech týkajících se stavebního ruchu při zemské správě politické a u ministerstva soc. péče. Velké podniky průmyslové zřizují si ke zdokonalení svých pracovních metod zvláštní pokusné laboratoře. Něco podobného potřebovaly by také úřady, zaměstnávající velký počet zaměstnanců, jako u ministerstva vnitra, železnic atd. Přes to obával bych se zřízení takového oddělení doporučovati, poněvadž jsem jist, že by při byrokratických sklonech naší demokracie rozrostlo v rozsáhlé úřady, na jichž činnost bychom zase dopláceli. Předválečné Rakousko pokusilo se řešiti tento úkol, zřídivši komisi pro reformu správy, jejíž kancelář zaměstnávala celkem 3 úředníky. Že to však učinilo jen na oko, soudím z toho, že se tato komise za několik roků zase rozešla, aniž by byla vláda z návrhů něco uskutečnila. Naše vláda nastupuje cestu správnější, hodlajíc vypsati jednotlivými svými resorty ceny na praktické návrhy reformy jejich odborů. Činí tak v přesvědčení, že takovouto reformu nelze oddekretovat shůry, nýbrž že k ní musí horlivě pomáhati všechny orgány správy státní. Zdar akce závisí ovšem hodně od osobních poměrů v jednotlivých státních úřadech. Kde je přednosta úřadu demokratický a pokrokový muž, tam nebude těžko pro podřízeného pokusiti se o činnost reformátorskou. Kde je však přednostou zkostnatělý byrokrat, který pohlíží na samostatné názory svých podřízených s patra, bude účast nelákavá i přes vypsané ceny, leč že by uchazeči směli podávati své návrhy přímo ministerstvům a za ochrany anonymity. Úspěch, kterého by vláda mohla dosáhnouti zdarem obou těchto reformních záměrů, stál by jistě za námahu, jež bude spojena s jich prováděním, a proto podněty tyto vděčně vítáme.
V celé státní administrativě musí býti zvýšen smysl pro odpovědnost a svědomité plnění převzatých povinností. Tento morální prvek nutno také vnésti mezi lid, o němž jsme v naší ústavě řekli, že jest jediným zdrojem státní svrchovanosti. Poměr našeho lidu ke státu není dosud takový, jaký má a musí býti. Není to ovšem vinou lidu, který nemůže ve svém celku za 4 roky procítiti a prožíti tak ohromné změny, jaké se s ním staly. Vzpomeneme-li poměru, v jakém jsme byli všichni v bývalé monarchii, v poměru, který nepřetržitě trval od doby našeho národního a politického probuzení a ve válce se přiostřil až do vzájemné krajní nenávisti, přijdeme k poznání, že není možno, aby v tak krátké době poměr ten se upravil tak, aby lidé při každém svém činu a projevu byli si vědomi své odpovědnosti a dosahu svého jednání vůči státu. Při tom je třeba počítati s jedním zjevem našeho veřejného života, s rasovou chybou všeho Slovanstva, která v celých jeho dějinách se jeví a nezměrných škod mu způsobila. Mám tu na mysli nedostatečný smysl pro povinnost podříditi své vlastní zájmy zájmům širším a z toho vyplývající sklon k destruktivní politice, k anarchismu. Není náhodou, že obětí tak úžasného rozvratu politického, hospodářského a sociálního stal se největší slovanský národ ruský, a není tato rasová chyba Slovanstva poslední toho příčinou. Nezapírejme si, že i my trpíme touto vadou a vysvětlíme si tím mnohý smutný zjev ve vzájemném našem poměru k Slovákům, i zjevy jiné. Doznejme si to a pracujme obapolně k nápravě. K tomu nechť v prvé řadě napomáhá škola a celá výchova veřejná. Národ po staletí zápasící o primitivní práva se státem potlačujícím jeho kulturní individualitu, má v samostatném státě všechny podmínky, aby se mohl duchovně rozvinouti a žíti plným životem. Převrat ohromného dosahu způsoben byl zejména tím, že Slovensko vyrváno z hanebného útisku kulturního, do kterého jej uvrhli Maďaři.
Z rozpočtu jasně vysvítá, jak značným obnosem jest pamatováno nejen na hospodářské, ale i na kulturní úkoly Slovenska. Bylo by si jen přáti, aby oběti tyto s radostí ve prospěch Slovenska přinášené, byly pod Tatrami náležitě oceněny. Naší snahou musí býti, aby i národ, který od úpadku doby pohusitské byl přes 400 let vklíněn do područí světa německého a německé kultury, který má nyní otevřeny brány celého světa a může se opět vrátiti k slavným tradicím doby Karlovy, pokračoval v úsilí za svým velikým ideálem dějinným, vytvořiti vlastní kulturu, smiřující západ s východem, opřenou o mravní základ zušlechtěného lidství.
A nyní chtěl bych říci několik slov k hospodářské situaci, v jaké se nalézá lid zemědělský. Je trapná, neutěšená. Jsou to zejména chudé kraje českého jihu, Českomoravské vysočiny a našeho Podkrkonoší, které v posledních letech prožívají krisi, zejména u nás ve výrobě lnářské - krisi přivoděnou v neposlední míře p. ministrem obchodu Novákem, o kteréžto záležitosti bude ještě pohovořeno při kapitole ministerstva obchodu. Agrární krise je charakterisována hlavně tím, že veškeré naše zemědělství ocitlo se u porovnání s průmyslem v naprosto nemožné disparitě, jak to velmi správně dovodil p. ministr zemědělství ve včerejší schůzi zemědělského výboru. Pokles cen zemědělských produktů pod výrobní náklady ohrožuje rentabilitu zemědělského podnikání a ukládá všem činitelům, majícím zájem na udržení provozu zemědělských podniků, aby s největším úsilím starali se o rychlé vyřešení krise, o zjednání podmínek, jimiž by aspoň pro budoucnost byla prosperita zemědělské prvovýroby zachována.
Pokles ten je nejtíživější pro tento hospodářský rok. Podmínky výrobní, platné v minulém hospodářském roce, kdy odpovídaly cenám zemědělských výrobků, zůstaly nezměněny, takže zpeněžování letošní sklizně možno považovati za likvidaci draze vyrobených zásob. Této likvidaci a ztrátě z ní vzniklé nelze zabrániti, jelikož vysoké výrobní náklady byly již uhrazeny. Výhodnější zhodnocení sklizně může se snad docíliti jenom spekulací, vyčkáváním lepších cen, která je však velmi riskantní. A je nutno považovati ji za činnost obchodní, která se zemědělstvím nesouvisí a pro účet zemědělských podniků nemůže býti směrodatná.
Práce rolníkova směřuje k tomu, aby výrobou bylo dosaženo hospodářské soběstačnosti v úhradě nezbytných životních potřeb obyvatelstva, tedy aby byla výživa našeho lidu vymaněna z odvislosti na cizině. Proto ochranářská snaha uplatňovaná v cizích státech - pan generální zpravodaj správně poukázal na Německo a Francii musí nalézti pochopení i v naší republice, nemá-li se proměniti intensivní činnost zemědělská v hospodaření extensivní a nemá-li v nejbližší budoucnosti býti nebezpečně zatížena obchodní a platební bilance státní. Jinými slovy řečeno: Zemědělská cla, která byla na přechodnou dobu pouze suspendována - a na to zejména nutno poukázati - je třeba nařizovací cestou bez vyčkávání zákonné úpravy příštím autonomním celním tarifem obnoviti. Je toho třeba tím více, neboť zemědělská cla, tento nezadatelný požadavek zemědělského stavu, tento požadavek práva na rentabilní práci zemědělskou, tvoří nezbytnou součástku souboru celních sazeb, významného to prostředku při uzavírání příštích trvalých státních smluv.
Celá tato otázka musí býti posuzována s vyššího hlediska celého národního hospodářství, ve kterém zajisté domácí zemědělství má důležitou úlohu, zvláště když i v cizích státech, jak jsem již pravil, na potřeby zemědělské béře se náležitý zřetel.
Mělo zajisté, slavná sněmovno, hluboký smysl, když hospodářská komise na janovské konferenci se vyslovila se zvláštním důrazem pro všestrannou podporu zemědělství v evropských státech, stejně tak, jako zasluhuje zvláštní pozornosti, když posl. sněmovna francouzská velkou většinou schválila programovou zásadu pro vládu, aby v celní politice stejně nakládala s průmyslem i zemědělstvím, třebaže jde o stát přímořský s rozsáhlým zahraničním obchodem a s vyvinutým průmyslem, který v oboru zemědělských výrobků vykazuje jistou nesoběstačnost.
Naše strana podala již 23. července tohoto roku návrh na revisi provisorního autonomního celního tarifu a nepřipustí, aby jeho positivní projednávání bylo více odkládáno. Totéž se týká i záležitostí daňových, zvláště dávky z majetku a přírůstku na majetku. Jedním z hlavních úkolů dávky z majetku a přírůstku na majetku mělo býti, vyssáti z oběhu přebytečné, ničím nekryté a proto znehodnocené peníze papírové, aby na jejich místo mohly býti do oběhu uváděny československé státovky kryté skutečnými hodnotami hospodářskými. Dnes však vidíme, že se tak i bez dávky z majetku postupně děje samým přirozeným vývojem hospodářským. Nadbytečné hotovosti peněžní, zvláště v zemědělství, vyssál již stát zvýšenými daněmi a dávkami veřejnými, takže o nějakém nadbytku peněz nelze již vůbec mluviti. Co se dnes bude na dávku platiti, nepůjde již z peněžní inflace, nýbrž ze skutečné podstaty majetkové na úkor dalšího rozvoje našeho národního hospodářství. Dávka z majetku přichází o 3 léta opožděně. Co by se bylo tehdy bez vší újmy zaplatilo, bude dnes již tíživým břemenem, které ohrozí a podlomí existenci mnohého poplatníka, a je proto odůvodněný požadavek naší strany, aby dávka tato byla podle slibu nové vlády co nejdříve novelisována. Zejména v zemědělství změnily se poměry tak pronikavě, že pro valnou část zemědělců uložená teď dávka znamená skutečnou katastrofu, poněvadž hotových prostředků na zaplacení dávky nemají a za nynějšího poklesu cen všech zemědělských produktů si jich ani opatřiti nemohou, leč s velkou ztrátou majetkovou nebo zadlužením, jehož břímě se stoupající hodnotou koruny ustavičně poroste a na dlouhou dobu znemožní jakoukoli prosperitu zemědělského podnikání.
Mám zjištěny případy, že předpisování dávky z majetku děje se v mnohých okresích nespravedlivě, tendenčně a zaujatě proti zemědělským podnikatelům. Jak srovnáte, slavná sněmovno, s požadavkem sociální spravedlnosti, jestliže vdově se 4 nedospělými dětmi, jejíž muž padl ve válce a která měla před válkou hospodářství v ceně 68.155 K, vyšroubováno bylo její jmění k 1. březnu roku 1919 úředním odhadem na 165.440 Kč, ač jí skutečně nic nepřibylo, naopak celé hospodářství ztrátou hospodáře velmi pokleslo, a jestliže jí z tohoto fiktivního jmění uložena byla celková dávka 19.548 Kč, zatím co ničeho nebo téměř ničeho neplatí lidé, kteří se od roku 1919 fakticky obohatili a jejichž roční důchod činí teď často více, než majetek oné vdovy, která má takto na oltář vlasti položiti téměř jednu třetinu svého majetku? Tento drastický příklad stal se v okruhu mé poslanecké působnosti.
Dávka z majetku a přírůstku na majetku, má-li býti spravedlivá, musí odpovídati dnešním skutečným poměrům. Toho je tím více třeba, poněvadž s dávkou z majetku spojena je zároveň dávka z přírůstku na majetku, která v dosavadní své konstrukci je neudržitelná. Chci zejména poukázati, aniž bych předbíhal referátům mých kolegů, na jeden důležitý moment, který se týká zdanění výměnku. Podle §u 9 zákona o dávce z majetku jsou od dávky z majetku osvobozena práva, z nichž plynou pensijní a zaopatřovací požitky všeho druhu. S tím nelze srovnati, že dávce z majetku je podroben výměnek zemědělský, který přece de facto není ničím jiným než pensí a starobním zaopatřením pro vysloužilce, zemědělce, upracovaného člověka. Nutno proto žádati, aby zemědělský výměnek byl od dávky úplně osvobozen. Požadovanou novelisací zákona o dávce z majetku a zejména odstraněním fiktivního přírůstku na majetku bude ovšem podstatně snížen očekávaný výnos dávky, avšak to právě usnadní jednotlivým složkám našeho národního hospodářství přizpůsobiti se organickým novým poměrům. Zejména zemědělství bude tím zachována možnost nerušené další rentability, a jedině z prosperujícího zemědělství jako ze zdravého kořene může nám vyrůsti i zdravá budoucnost.
Nezbytný úprava dnešního systému je nutná také již proto, že reformou pozemkovou přibývají nám tisíce nových zemědělských existencí, které se mohou uplatniti v národním organismu jenom tehdy, nebudou-li hned v začátcích ochromeny těžkými daňovými břemeny. U nás, bohužel, nechápe se dosud význam agrární reformy pro stát i pro budoucnost jeho, naopak je mnoho stran, které dívají se na reformu jako na zjev poválečný, přechodný. Kdo však jen poněkud sleduje reformu pozemkovou, vidí, že otázka tato sahá daleko do dob předválečných, daleko před bitvu na Bílé Hoře a její kořeny že jsou hlubší než přechodná potřeba poválečná. Škodlivý význam latifundií pro stát, jak v ohledu hospodářském, tak v ohledu sociálním, populačním a národním, byl pociťován od nepamětných dob. Motivy naší pozemkové reformy nejsou nové, motivy ty nesouvisejí jen s konfiskacemi pobělohorskými nebo konjunkturou poválečnou. Poměry pobělohorské jen přiostřily otázku nerovného rozdělení vlastnictví půdy a převrat umožnil její řešení. Konjunkturní poměry poválečné pak nutily k rychlejšímu postupu. Nelze proto považovati pozemkovou reformu za pouhé opatření nouzové, jež za změněných poměrů nutno jako nepotřebné likvidovati. Nám pokračování v pozemkové reformě je nutné nejen po stránce hospodářské, nýbrž i v nejvlastnějším zájmu existence a upevnění našeho státu. Síla státu netkví jen v branné moci státu, nýbrž i v síle hospodářské. Národem hospodářsky silným můžeme nazvati jen ten národ, v jehož rukou soustředěna jsou nejen hlavní odvětví průmyslová a obchodní, nýbrž i podnikání zemědělské. Lze jen litovati toho, že v rozpočtovém výboru činěny byly proti reformě pozemkové a proti státnímu pozemkovému úřadu útoky zrovna tak nevěcné jako neodůvodněné. Byl to zejména kol. posl. Modráček, který prohlašoval, že pozemkový úřad je netvor a že reforma pozemková skončila krachem. Netvorem je státní pozemkový úřad snad jen proto, že béře velkostatkářům a cizákům půdu a odevzdává ji drobnému lidu do vlastnictví. Mluviti o krachu pozemkové reformy je troufalost, uvážím-li, že letos odevzdává se 800 km2 půdy do rukou asi 20 tisíc domkářských rodin, že 1. lednem 1923 přijímá se 250 tisíc ha půdy lesní s nutnou výměrou půdy zemědělské asi 40 tisíc ha a že do druhého pracovního období bude zařazeno 300 tisíc ha zemědělské půdy atd.
Při tom, slavná sněmovno, nutno zdůrazniti, že stát ničeho na reformu pozemkovou neplatí, ač jedná se o požadavky statisíců drobného lidu zemědělského. To je případ jedinečný. Vzpomeňte jen, kolik stát doplácí na př. na rozřešení bytové nouze nebo kolik milionů dává republika na nezaměstnané průmyslové dělnictvo a podobně a poznáme, jak neseriosní jsou útoky těch, kdož neustále kritisují státní pozemkový úřad a práci touto korporací vykonanou.
Posl. Modráček chce půdou zabraných velkostatků řešiti všechno: dáti půdu drobnému lidu, použíti této půdy k provedení sociálního pojištění, jindy zase převzíti velkostatky ke zlepšení naší valuty, atd. Tři projekty úplně rozdílné, namnoze protichůdné. Stát měl, slavná sněmovno, podle Modráčka převzíti všechnu zabranou půdu ihned před dvěma roky. Uvažte. Dnešní hospodářská katastrofa přesvědčuje, že krok ten způsobil by republice stamilionové deficity, tedy poškození valuty a nikoliv její podepření. Posl. Modráček horuje pro družstevní výrobu na velkostatcích. Napsal řadu kritik, vyslovil spoustu útoků, ale dodnes nepokusil se o ustavení ani jediného družstva, ač pozemkový úřad usilovně podporuje vyzkoušení tohoto nového vzoru v polnohospodářské výrobě. Méně kritik, více práce slušelo by různým lidem. Proč podnikány jsou tyto veškeré útoky? Příčinou jejich je hněv a nenávist, že reforma jde zdárně kupředu i bez kritiků. Vítali bychom spolupráci všech stran a vrstev. Není-li to možné, musíme dělati reformu sami. Jsme odkázáni jen na sebe a proto s druhých stran se nám vyčítá, že agrární reforma je doménou republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Ano, my jediní zůstali jsme věrni zásadě: Půda patří lidu. Ostatní od ní utekli, proto tato doména jim nepatří.
Odpůrci popírají vše, co se jim nehodí nebo nelíbí. Popírají, že se půda přidělila, avšak desetitisícová armáda přídělců, usazených letos na půdě, tvořící předvoj armády několikráte větší, popříti se, slavná sněmovno, nedá. Reforma je na postupu a nikdo jí více nezadrží.
Prožíváme doby těžké hospodářské krise a to mělo by nás všechny pobízeti k vytrvalé práci, která dává hodnotu. Je pravda, že naproti sousedním státům tvoříme jakýsi šťastný ostrov, že hospodářský a sociální život u nás nedá se přirovnati k rozvratu zemí jiných, ale i my dosud zápasíme těžce s následky zhoubné světové války. Naše měna není ještě uspořádána, naše průmyslová výrobnost je ohrožována exportními krisemi, naše zemědělství trpí zahraniční soutěží, naše tržba podvázána je různými pouty, naše doprava ještě vázne, naše finanční hospodářství nevykazuje dosud rovnováhy, vysoké daně, poplatky a tarify ochromují celý hospodářský život, krátce jsme ještě hodně vzdáleni od poměrů předválečných, a nebude lépe, dokud se k nim zase co nejvíce nepřiblížíme. O to musíme usilovati, o to musíme zápasiti.
Teprve nyní se ukazuje, jaké hrozné spousty způsobila světová válka ve všech poměrech politických, hospodářských a sociálních, a jak celý svět tím dosud stůně. Nebude líp, dokud tyto zhoubné stopy války nebudou co nejvíce shlazeny a dokud lidská společnost nevrátí se alespoň morálně tam, kde byla před válkou.
Nebyly to jen ztráty milionů životů lidských a stomiliardové škody hmotné, o které svět byl ochuzen, které jsou kletbou světové války, ještě snad horší je důsledek její po stránce morální a myšlenkové. Hluboký pokles mravního nazírání, jejž válka zavinila, dá se odstraniti teprve výchovou nových pokolení a zvláště revoluční kvas, který až dosud lomcuje společenským organismem skoro všech zemí evropských jako zimniční horečka tělem, musí býti rozumným lékařem vyléčen. Ozdravění nastane u nás jen tehdy, až vrátíme se k střízlivému názoru na život, jaký skutečně je, a nikoliv, jaký nám maluje chorobná fantasie přemrštěných blouznivců, až zanecháme všech neuskutečnitelných utopií a experimentů a až spatřovati budeme zase účel života v tiché, klidné a hmotné práci, práci nehlučné, ale úsilovné, každý na svém místě a ve svém povolání. To platí o každém jedinci a o celém národě.
Končím slovy našeho velikého presidenta:
"Jen pílí, horlivou prací hmotnou i duchovou nepočetný národ
náš udrží svoji váhu a svůj význam v soutěži s národy jinými."
Toto poznání, slavná sněmovno, budiž nám vůdčím heslem při projednávání
státního rozpočtu na příští rok i v celé naší, doufejme, šťastné
budoucnosti. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní): Po dodatočnom nahliadnutí do protokolu, ktorý obsahuje reč p. posl. dr. W. Feierfeila, našiel som tieto slová: "Okolnost - ať se to vykládá tak či onak - že Francie loupežnou politiku proti Německu dodnes provádí až do posledka..." Slová tie sú také, ktoré proti žiadnemu štátu cudziemu nemôžu sa predniesť, a preto za tento výrok volám dodatočne p. poslanca k poriadku. (Německé výkřiky.)
Slovo má daľej pán posl. dr. Kafka.
Posl. dr. Kafka (německy): Dámy a pánové! Zamýšlím použíti starého práva, parlamentního zvyku, a užíti všeobecné rozpravy o státním rozpočtu k tomu, abych pronesl několik všeobecných politických úvah a dotknul se několika všeobecných politických otázek. Bude nezbytno, abych se při této příležitosti vrátil k utvoření této vlády a jejímu jmenování, je to tím více nevyhnutelno, protože je v této sněmovně málo příležitosti, kdy je možno promluviti všeobecně politicky, když omezení řečnické doby, kterým ovšem trpí v prvé řadě oposice, tyto příležitosti ještě silně snižuje, a když na druhé straně přece opět možnost mluviti s vládou a k vládě již proto je velmi omezena, protože možnost k tomu máme jen dvakráte. Míním ovšem také jen ideálně k ní mluviti, neboť ve skutečnosti s ní mluviti je proto nemožno, protože páni ministři nastoupili podle mého názoru naprosto nepříslušnou cestu, že v první den rozpravy o státním rozpočtu ve sněmovně scházejí. (Výkřiky na levici.) Musím přenechati koalici, aby si sama na to u svých ministrů stěžovala, jak je sněmovna vládou zneuznávána, a přenechal bych to panu předsedovi, jak to shledává srovnatelným s důstojností sněmovny, že nechává vzmáhati se takové poměry. Nemluvím tedy o možnosti mluviti k vládě, i jestliže je přítomna, nýbrž míním, že je čistě theoreticky a akademicky jen zřídka možno obrátiti se na vládu. Jednou máme tuto příležitost při rozpravě o vládním prohlášení a pak ještě jednu, jde-li o státní rozpočet. Neboť, pánové, v Československu, v tomto nejvíce zkonsolidovaném státě střední Evropy, neměla posud žádná vláda možnosti dáti si povoliti více než jeden státní rozpočet a vyslovuji pevné a nadějné přesvědčení, že ani tato vláda nebude moci v příštím podzimu si dáti povolovati druhý rozpočet touto neb jinou sněmovnou.