Pánové, nyní jsme vzdáleni několik týdnů od utvoření nové vlády, získali jsme určitou nutnou vzdálenost, abychom mohli jasně a nestranně na tuto vládu hleděti, a musím přece říci, že můžeme úplně podržeti úsudek, který jsme vyřkli nejprve v návalu překvapení. Tomuto tak zvanému velikému ministerstvu se dostalo nejen ve sněmovně neobyčejně nepatrného přijetí, nýbrž toto veliké ministerstvo učinilo také velmi malé prohlášení - myslím ovšem ne na rozsah, jenž přece závisí jen od větší nebo menší píle koncipujícího ministerského úředníka, nýbrž všimneme-li si obsahu toho vládního prohlášení. Shledávám, že tato vláda řekla mnohem méně, než kterákoliv dřívější, ačkoliv i dřívější mohly jen málo říci, a já ovšem pro to nalézám vysvětlení zcela na snadě ležící, neboť vláda, která je nucena "na jedné straně" hlavní věty popříti "na druhé straně" věty závislé, nebo to vyvraceti, taková vláda nemůže sestaviti nic jiného než programové prohlášení, než několik archů popsaného papíru. Pánové, to jest podstata této koalice. Nejsem tak naivním, abych tvrdil, že koaliční vlády jsou samy o sobě něčím nesprávným nebo vůbec něčím jen neobvyklým. Jsem o tom přesvědčen a vím, že konec konců již ode dávna, od počátku parlamentního života ve všech státech, v nichž se již předem nevžila anglo-americká soustava dvou stran, koaliční vlády byly nutností a že také ve vzorných zemích soustavy dvou stran se musilo přejíti k těmto koaličním vládám. Koalice znamená v určitém smyslu kompromis. Koalice znamená zřeknutí se určitých požadavků, vyvyšování toho, co je rozličným stranám společno. Avšak, pánové, není možno sestaviti a udržeti pohromadě koalice, jež mají sjednocovati všechny vrstvy obyvatelstva, všechny vrstvy, jež mezi sebou mají největší rozpory ve světových názorech, hospodářských, sociálních a politických sestaveních, a je nemožno vytvořiti a pohromadě udržeti koalice, jež se zakládají na tom, že všechny vrstvy jednoho národa mají vládnouti nad všemi vrstvami všech jiných národů. (Posl. dr. Hnídek: Proto je třeba těch kompromisů!) Jsem tedy toho mínění, že také každá možnost kompromisu má své hranice. Prohlašuji, že takové koalice, které zde vidíme u vesla, byly také v jiných státech, tak zvané koncentrační kabinety. Avšak tyto koncentrační kabinety, pánové, ty byly v dobách největší nouze, ty byly v dobách hrozícího nebezpečí války. Myslím, že si musím přece položiti otázku: Je tu takový případ? Nepopírám, že je zde také takový případ, ale k tomu musím jen jedno poznamenati: Skutečnost, že jste nuceni vytvořiti všenárodní koalici a ji po čtyři léta udržovati, je nejlepším vámi samými daným protidůkazem proti tomu, že jste došli k nějakému, neřku-li k vysokému stupni konsolidace poměrů v tomto státě. Sami jste s tím počali, a každým dnem znova to doznáváte, že se nacházíte v nebezpečí války, a stát, který je v nebezpečí války, je na míle vzdálen konsolidace. (Posl. dr. Hnídek: Máme mnoho nepřátel a proto je třeba těch kompromisů a koalice!)
Pánové, myslím, že proti těmto úvahám je těžko podávati protidůkaz, tím více, že se při tomto svém předpokladu mohu opírati o to, co bylo řečeno s české strany. Při vládním prohlášení bylo s německé strany výkřiky namítáno, že je jen jeden tmel, který tyto prvky drží pohromadě, totiž nenávist proti německému národu. Avšak tomu bylo s české strany pobouřeně odporováno, dr. Kramář řekl: "Jsem prost vší nenávisti a je jen jeden důvod, jenž nás drží pohromadě, a to je důvod, že musíme svůj stát zachrániti, udržeti a zajistiti". Jste tedy čtyři léta po založení svého státu stále tam, že musíte svůj stát zabezpečovati, zachraňovati a udržovati. Srovnejte tvrzení, že jste konsolidováni, a toto tvrzení, a, pane dr. Hnídku, chcete-li, dejte mi pak na to odpověď, zda váš názor je správný. (Posl. dr. Hnídek: To je přece samozřejmo!) Máte pravdu: je to samozřejmo.
Pánové, tento úsudek o koaliční vládě, řekněme o koaliční soustavě, platí vlastně o všech vládách, jež posud zde byly u vesla. Neboť dovolte mi hned s počátku poznamenati: Všechny vlády, kterých jsme se zde dosud dožili, byly vládami koaličními, všeobecně národními koaličními vládami s určitými jemnými odstíny. První vláda, kterou jsme měli štěstí spatřiti, byla vláda červenozelené koalice. To byla vláda menšinová, jak však vypadala oposice ostatních českých stran? Oposice pánů národních demokratů vypadala tak, že věrni svému programu, museli všemi možnými prostředky hleděti k tomu, jak by co možno nejrychleji mohli vstoupiti do vlády, a že se vynasnažili, aby za všech okolností tuto vládu přivedli k pádu, aby sami vytvořili také formálně celonárodní vládu. Pokud ale jde o oposici pánů z lidové strany, byla taková: Páni z lidové strany hlasovali jednou rukou proti vládě a druhou drželi otevřenu, aby obdrželi odměnu za svůj obrat. Myslím, jestliže se tyto věci správně posuzují, měli jsme snad také tenkráte celonárodní koalici. Viděli jsme pak vládu Černého. To byl kabinet úřednický avšak připustíte, že ani tento úřednický kabinet nemohl učiniti ani jediného politického kroku bez předchozího souhlasu všech českých národních stran. Viděli jsme pak vládu Benešovu, ve které se za šťastného spolupůsobení "pětky" sešli v kabinetě určití zástupcové koalovaných stran, chcete-li, s určitou nad politickými stranami stojící hlavou, a na konec přichází pak v podobě kabinetu Švehlova koaliční vláda v čisté kultuře. Můžeme věřiti, že vlády, které jsme zde viděli jíti kolem sebe, že ty všechny podléhají stejnému politickému ocenění? Pravím: Ne! Pravím také, že se ta soustava jistě v podstatě nezměnila. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Přece však jen myslím, že musím upozorniti na dvě politické okolnosti, jimiž se nynější vláda velmi rozhodně odlišuje od dřívějších. Jestliže si tuto vývojovou řadu, jak jsem ji zde vylíčil, ještě jednou přehlédnete svým duševním zrakem, pak uvidíte, že jest možno oficielní čtení, to jest čtení "Prager Presse" a "Československé Republiky" a nestranné čtení, jako jsou schopni nepředpojatí, nikterak oposiční posuzovatelé. Oficielní způsob čtení jest: Vítězná myšlenka celonárodní koalice musila si raziti cestu houštím všech možných překážek, musil se tápavě učiniti pokus vytvořiti úřednické ministerstvo s celonárodní koalicí v pozadí; mohlo se ale jíti ke kabinetu - nechci nikoho uraziti - z dii minorum gentium s dr. Benešem v čele, aby ti, kteří loutky postrkovali, mohli zůstati ještě trochu nezodpovědnými. Konečně naposled se podařil ten veliký vrh, že se i vůdcové stran dostali za pocitu zodpovědnosti na tato ministerská křesla - ovšem theoreticky.
To je oficielní způsob čtení. Můj způsob čtení, myslím nestrannější, nepředpojatější, je tento: Na české straně jsou přesvědčeni o nemožnosti, vnitřní slabosti a neudržitelnosti této koalice. Ví se, že nemá praničeho programově společného. Styděli se, že k ní došli. Nejprve byl učiněn pokus bojovati proti nutnostem, jež byly dány parlamentárními poměry, úřednickým ministerstvem, činil se pokus dojíti k uklidnění pomocí kabinetu Benešova a konečně se přešlo v nejkrajnější nouzi k tomu, aby ti nejvyšší byli k tomu povoláni, aby konečně ten oheň uhasili nebo aby se docílilo toho, čeho se docíliti chtělo. Myslím, že toto vytvoření kabinetu Švehlova má prazoufalou podobnost s oněmi situacemi, za kterých se ve starém Římě říkalo: res ad triarios venit. To znamená: to je poslední prostředek, který máme, jestliže se ani to již nepodaří, je s konečnou platností podán důkaz o nemožnosti koalice. A musím vám říci, opravdu to myslím, že s tímto kabinetem byl skutečně učiněn poslední pokus této možnosti koalice. Nikterak tedy nevidím, jak to oficielní čtení chce naznačiti, stoupající konsolidaci a důkaz této stoupající konsolidace v tomto kabinetě, nýbrž vidím v něm doznání toho, že koalice má býti udržena i nejsilnějšími prostředky injekcí, heroickými prostředky, jako je dosazení nejvyšších duchů do kabinetu.
Druhá okolnost, kterou jsem při utvoření nové vlády chtěl zdůrazniti, je, že od vlády k vládě spatřujeme stoupající vliv národně-demokratického sestavení. Vliv národních demokratů byl, a byl silný, přes slabost této skupiny co do počtu, již proti vládě Tusarově a mohl bych vyprávěti mnohou podrobnost z dějin prvé předlohy o válečných půjčkách, ze které vychází na jevo, jak velice strany většiny a vláda podléhaly teroru národně-demokratické oposice. Toto posilování šlo dále a dále a konečně došlo k tomu, že se duševní vůdce nejhrubšího šovinismu v tomto státě, stal jedním z duševních - řekněme ze zdvořilosti - spoluvůdců kabinetu, když již jednou tento kabinet nese formálně jméno Švehlovo. Je to dr. Rašín, jenž v nejpřednější řadě určuje osudy této vlády, a tím jste beze vší pochyby v nejvyšší míře posílili postupující úspěch národních demokratů.
Největší zvláštností všech těchto koaličních kabinetů jest, pokud přichází v úvahu národně-politický směr, že se národně-politický směr nepohybuje na střední čáře mezi šovinistickými a méně šovinistickými skupinami, nýbrž že národně-politický směr jest určován podle stanoviska nejkrajnější šovinistické skupiny v koaliční většině. Odkud přichází tato síla národních demokratů? Řekněme to otevřeně. (Výkřiky: Z pokladny! Z pokladny!) Nechci zde vyslovovati tvrzení, jež nemohu dokázati. Chci na sebe dáti působiti úplně jen skutečnostmi, které mohu posouditi a jak je mohu posouditi. Tu bych řekl: Jistě k tomu přispívá, že v této straně je shromážděn určitý kmen inteligence, jistě k tomu přispívá, že velkoměstský tisk je ovládán touto stranou, že demagogické pudy jsou demagogicky bouřeny a je to laciný úspěch takovým způsobem působiti. Jistě k tomu přispívají ty veliké viny, které všechny české strany po desítiletí napáchaly, že bičovaly stále duši českého lidu k národnostní nenávisti. Avšak hlavní důvod je jiný. Dovolte mně, pánové z druhých stran, promluviti upřímné slovo.
Myslím, že vím a cítím se prostým podezření z náklonnosti k oné skupině, jež tam nahoře mnohdy zaujímá místo. (Německý výkřik: Vždyť tam přece nikdo není!) Musím však přece říci, že se chování této strany liší od chování všech ostatních stran české koalice způsobem hodným pozornosti a díků. Jiné strany nemají odvahy říci: Jsme šovinisty, ctiteli moci, vykořisťovateli moci, jsme imperialisty! Ony však olemují to nějakými ode dávna zděděnými frasemi o demokracii, spravedlnosti, zájmu svobody národů. Tam je otevřené přiznání násilí, tam nenajdete lidí, kteří jsou dotčeni, když se jim nepřiznává cit pro spravedlnost, lidskost, demokratické smýšlení. Ti pánové jsou šťastni, pokládají to za čestné jméno, jsou-li nazýváni politiky násilí. To nese s sebou jistou upřímnost, to je jasné a upřímné přiznání, a jmenoval bych zde obě jména Kramář a Rašín jako exponenty tohoto směru. Prosím předem pana dr. Kramáře o prominutí - ovšem také jen v cestě prostřednického sdělení, osobně mu to bohužel nemohu říci - že jmenuji jej a dr. Rašína jedním dechem. Neboť vím, že tu jsou rozdíly, odstíny. S hlediska národně-demokratického pozorováno, je dr. Kramář bohužel zatížen desítiletí dlouhou minulostí jako demokrat, jako vědec a kulturní člověk a nemůže tyto skořápky ještě úplně odhoditi. To je ten rozdíl. V ostatním, s politického hlediska, je složení dr. Kramáře a dr. Rašína tak asi stejné. Dovolte mi, abych hned řekl o dr. Rašínovi: Při všech vadách, které dr. Rašínovi vytýkám, jedno mu nikdo nemůže vytýkati. Neostýchal se říci: Nedělám proto ničeho s válečnou půjčkou, protože si přeji Němce hospodářsky utlačiti. Na otázku: "Čím ospravedlňujete pozemkovou reformu? nebude mluviti o sociálních hlediskách, nýbrž řekne: "Chci německé kraje osídliti Čechy". Na otázky: "Proč nepřijímáte německých úředníků a důstojníků? Proč utlačujete německé zaměstnance?" neřekne: "Postupuje se podle spravedlnosti, avšak jedni umějí českou řeč lépe a druzí hůře". Řekne otevřeně, že má vůli provozovati zde brutální politiku moci, imperialistický šovinismus. To je ta přednost a také vnitřní síla, již má oproti vám tato strana. Je to strana upřímná, a chci právě pana dr. Rašína vytknouti jako nejupřímnějšího z upřímných, při čemž se ostatně celá sněmovna, většina i menšina, mohla přesvědčiti, že není dvojjazyčný. (Veselost.) V tom spočívá to tajemství, že ostatní české strany nemohou moci nejmenší české strany v otázce národnostně politického sestavení zlomiti ani jen zmírniti, i kdyby chtěly, neboť tyto strany nemají jednak odvahu říci, že se oprostí od toho extremismu, jednak nemají tolik upřímnosti, aby odhodily ten pláštík demokracie a pláštíky všech těch krásných slov o ideálech, aby tu stály v nejbrutálnější nahotě, jako to činí národní demokraté. To je také vysvětlení toho, proč se vláda neodvážila ani slůvkem zmíniti se o tom, že v tomto státě je otázka menšin. To není stanoviskem českých sociálních demokratů, od nichž jsme jednou ústy pana kolegy Stivína slyšeli, že on je dokonce pro samosprávu v určitých mezích, tedy prosím, vezme-li se zřetel na řešení otázky, pak přece alespoň se připustí, že nějaká otázka zde je. To snad není názor mnohých jiných stran na vaší straně, je to však názor národních demokratů, kteří stojí na stanovisku: "My jsme vyrovnáni." (Posl. dr. Hnídek: Ano, ústavou a jednacím řádem!) Především nechci, aby vzniklo nedorozumění: Jestliže jsem vytýčením brutální upřímnosti a přiznání neovládaného šovinismu, který jsem nejprve přičítal jen národním demokratům, snad urazil příslušníky jiných stran, protože i oni se domnívají, že mají býti počítáni mezi to krajní šovinisty, pak prosím, aby se mi to nevykládalo ve zlé. Mohu to přičísti jen tomu, že nejsem o poměrech ve stranách tak jasně orientován a nemohu znáti nejvnitřnějšího smýšlení každého ze svých českých kolegů.
Stojíme tedy před vládním prohlášením, jež ani jediným slovem se nedotklo otázky menšin. Bylo by to oprávněno, bylo by to samozřejmo, kdyby otázka menšin v tomto státě byla skutečně jenom otázkou našeho vlastního okruhu zájmů. Já však tvrdím a pravím zde v rozpravě, jež platí rozpočtu, že otázka menšin je něčím mnohem větším než otázkou našich zájmů, otázkou zájmů státu a že otázka menšin v nejvlastnějším smyslu slova je otázkou státní, otázkou státní přede vším jiným s hlediska zahraničního postavení tohoto státu. Neboť, domáháme-li se, aby se s námi jednalo spravedlivě, pak to činíme, to je samozřejmé, v nejpřednější řadě z důvodů sebezachování a oprávněného sobectví; avšak požadavky, které vznášíme, mají tu přednost, že jsou zároveň požadavky povahy ideální, které s námi sdílejí nositelé kultury celého světa. Jsou to požadavky, za které bojuje také právní cit světa a lidstva. Máme za sebou oporu právního citu světa. Vy jej máte proti sobě. (Posl. dr. Hnídek: To se ukázalo v Ženevě!) Také se ještě vrátíme k Ženevě. Jestliže německý řečník přede mnou dříve řekl: Nežijete na ostrově blažených, pak chci nechati otázku, zda blaženě či neblaze, bez povšimnutí. Avšak jistě nežijete na ostrově a Čechy nejsou vyloučeny z vlivů oněch hnutí, jež se ve světě chystají a bojují o uplatnění. Nepřeceňuji síly těchto hnutí. Prohlašuji se vší jasností, že neočekáváme vítězství své věci od těchto hnutí, nýbrž od uplatnění své vlastní síly, nejen pro Němectvo zde, nýbrž také pro Němectvo celého světa. Avšak ona hnutí jsou pro nás oporou a pro vás ničivými prostředky porážky. Nikomu to není jasnější než oněm, kteří měli příležitost býti přítomni při posledním sjezdu Ligy pro svaz národů v Praze, slyšeti ty řeči a pozorovati náladu, která se tenkráte uplatňovala. Vy to máte lehké odbýti usnesení takových kongresů a sdružení. Nazvete je ideologiemi senilních pacifistů. Jestliže již nic jiného nezbývá, pak řeknete, že jsou tam germanofilové. Nuže, slyšel jsem řeč, kterou rektor Sorbony v Paříži zaujal stanovisko proti vám, slyšel jsem řeč, kterou jeden z nejváženějších pařížských universitních profesorů, Lapradelle, prvotřídní znalec mezinárodního práva, věcně promluvil k návrhům Dickinsonovým stran menšin, slyšel jsem řeč, kterou konečně jeden zástupce francouzské vládní většiny s širokým gestem odmítl vaše podivné chování v těchto dnech. Chcete-li zde mluviti o germanofilství, stává-li se i rektor Sorbony a stoupenec Poincaréovy většiny podezřelým z germanofilství, pak myslím, že zaměňujete germanofilii s náklonností a zájmem o pravdu a spravedlnost. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Vážení pánové, můžeme však snad ještě více než na tyto události při přece jen soukromém kongresu Ligy pro svaz národů přece jen vzíti trochu zřetele na to, co se odehrálo v Ženevě, a tu se nepředpojatému posuzovateli ukázalo, že v Ženevě postavení oněch států, jež se rukama a nohama bránily proti ochraně menšin, že postavení oněch národností nebylo nikterak závidění hodným. Pan dr. Beneš řekl ovšem v odpovědi na můj dotaz v zahraničním výboru: Němci tam svou věc prohráli. Nuže, k této argumentaci pana dr. Beneše řekl bych nejprve toto: Pan dr. Beneš, aby nám ukázal, proč jsme svou věc museli prohráti, řekl: "Protože jste vyslali agitatory, demagogy, protože se dáváte zastupovati jakýmsi panem Koretzem a protože tam posíláte docela docela sudičské stížnosti", a za usměvavého souhlasu zahraničního výboru zdůraznil: "Někdo se dokonce obrátil na Svaz národů se stížností na zákon o nájemném", nevím, zda šlo o nájemné z bytů nebo o jiné - chtěl prostě tu věc ironisovati. Lituji, že musím to říci v nepřítomnosti pana dr. Beneše: na takovou úroveň argumentace hloupými vtipy nesestoupím. Nemůžeme za to, jestliže někdo jako Němec nebo jménem Němců bez oprávnění, jestliže nějaký spolek, který se pokládá za poškozena zákonem o nájemném, pošle podání na svaz národů. Odpovídáme jen za to, co jde k svazu národů s naším plným jménem. A chceme-li za to odpovídati, pak to také můžeme učiniti plným právem, a jestliže pan dr. Beneš praví, že jsme svou věc u svazu národů prohráli, vzpomenul bych v prvé řadě toho, že se snad v nejbližší době sejde v Londýně rada tří svazu národů, aby se poradili o našich stížnostech, a že dr. Beneš sám, když mu dr. Ledebur v senátě odporoval, musil říci: "Snad to není takové, že Němci prohráli, ale ani Československá republika neprohrála." Srovnejte tyto dvě věty a vzpomenete si snad na podzimní dny v roce 1914 a na rakouskou zprávu generálního štábu: "Lvov je ještě v našich rukou."
Jsme-li však již u Ženevy, mohli bychom ve vší upřímnosti promluviti také o něčem jiném, o čem jsem již v zahraničním výboru řekl několik slov, jež bych zde ještě jasněji rád precisoval. Již kolega Feierfeil řekl, že jedním z vašich oblíbených slov je slovo loyalita. Pokud jste užívali v novinářských článcích a v řečech na schůzích slova loyalita jako předpokladu zacházení s námi jako se státními občany stejného řádu, do té doby jsem se o toto slovo velmi málo zajímal. Ne že podceňuji politicky významné projevy svých odpůrců, nýbrž protože to byl pojem, zmetek, kterého nebylo možno kriticky chápati, kaučukový pojem, který byl jednou vykládán tak a jednou onak. Nyní vnikl současnými resolucemi Murrayovou a Benešovou pojem loyality jako předpokladu pro nakládání s menšinovou otázkou a ochranu menšin se strany svazu národů do slovníku mezinárodního práva a stal se pojmem, s kterým je nutno se spřáteliti a který nutno zkoumati. Ovšem nezávidím panu dr. Benešovi jeho postavení, jak tenkráte u ženevského poradního stolu vznesl požadavek loyality menšin. Neboť tam přece jen sedí několik pánů, kteří mají jasnou vzpomínku na to, co ještě není tak příliš daleko, a kteří snad s augurským úsměvem na sebe kývali: Gracchi de seditione quaerentes!
Prosím, aby i tu mně bylo rozuměno! Nečekejte od právníka, od někoho, kdo se někdy zabýval státním právem a dějinami vývoje světa, že je tak naivní, aby nerozuměl rozdílu mezi velezrádou, jež vedla k výsledku, a velezrádou, anebo ať to jmenujete jakkoliv, každým politickým hnutím, jež nevedlo k výsledku. V státním právu a v životě národů platí legitimující síla výsledku. Vaše velezráda má pro sebe legitimující sílu výsledku. Řeknete-li poctivě, že využíváte moci k tomu, abyste každé hnutí, které vám není vhod, potlačili, dobře! Dovolte mi jmenovati zde příklad, jak velice oba směry jsou od sebe odlišné. Nemyslíte, že je to sympatičtější, jestliže "Národní Listy", mluvíce o věci Baeranově, řeknou otevřeně: Zde byla spáchána velezráda proti našemu státu. Nestaráme se o to, že jsme před dvěma nebo třemi léty páchali velezrádu. Neboť naše velezráda a vaše velezráda je něco jiného nedáme si vzíti právo trestati velezrádu šibenicí, žalářem. To je proudění, které je snad v nynější době dětinským, protože politické hnutí nemůže býti potíráno takovými prostředky, ale je jasné. Na druhé straně jsme však slyšeli obžalovací řeč státního zástupce-amatéra sociálně-demokratického zabarvení, jenž mluvil s vroucností a pathosem, o kterém musím říci, že ani vybíravý státní zástupce před lavicemi porotců jich více nemůže užíti. Co je vám sympatičtějším? Jedno nebo druhé? Musím vám říci jen tolik: Všemi událostmi minulosti nemohli jste ztratiti práva zakročovati proti velezrádě a proti tomu, co jmenujete velezrádou, jak chce. Ztratili jste však na určitou dobu a pro toto pokolení jedno právo, a to je právo, užívati moralistického pathosu proti revolučním hnutím, právo užívati mravního pathosu proti tomu, to jste ztratili. (Potlesk na levici.)
Nuže, loalita jako předpoklad
mezinárodních práv. Dámy a pánové! Je několik významů tohoto pojmu,
loyalita je za jistých okolností vztah citů ke státu. Musím říci,
že mne těší, že mohu prohlásiti, že jak pan dr. Beneš,
tak i dr. Kramář mně otevřeně řekli, že citového vztahu
ke státu neočekávají a pod loyalitou nerozumějí. Bylo by to také
nemožno, neboť citový vztah ke státu nemůže za žádných okolností,
jakožto něco nezvažitelného, býti předmětem předpokladu práv.
V souvislosti s tím je možno nadhoditi také otázku našeho stanoviska
k právnímu základu státu. Víte, že stojíme na stanovisku, jež
jsme vylíčili ve svém právním ohrazení. Nemyslím však, že někdo
z vás by mohl toto naše chování před nějakým svazem národů označiti
jako neloyální, vy, kteří jste od mnoha desetiletí byli tajnými
rady, ministry a vším možným na půdě právního ohražení, vy, mezi
nimiž se dr. Kramář okázal na půdě právního ohražení jako
dobrý, ba snad jako nejlepší Rakušan, jakého Rakousko mělo. Pak
ovšem nezbývá s hlediska mezinárodního práva ničeho jiného, než
bráti smysl loyality v pravém slova smyslu a překládati loyalita
jako zákonitost. Je-li však tomu tak, pak mohu říci, že jsme si
ničeho toužebněji nepřáli, než aby byla provedena svazem národů
zkouška, dokonce i takto sestaveným svazem národů, o naší zákonitosti
a o vašem chování vůči menšinám. Nemáme strachu před tímto stálým
vyslancem svazu národů, vy však rozhodně jste se bránili možnosti
vyslání takového vyslance. Ještě jedno: Může býti činěna námitka,
a byla také ve výboru učiněna: Jak se má poukaz na zákonnost německého
lidu, který tisíckráte a tisíckráte učinil, ke slovům, která zde
byla pronesena jedním z nejumírněnějších z umírněných a jež naznačila,
že také jednou může přijíti chvíle, kdy je nutno, aby násilí bylo
zapuzeno přiměřeným násilím? Pravím: Je to zásada všeobecného
a zvláštního práva trestního, že jednotlivec má právo nutné obrany,
že, jestliže se někdo proviní proti mé cti, mému životu, mé svobodě,
nebo mému majetku, mám právo, abych jej všemi přiměřenými prostředky
od sebe odrazil, a toto právo osoby na nutnou sebeobranu platí
také pro nutnou sebeobranu národa. Jednáme-li v sebeobraně, jednáme
stále ještě v mezích zákonů a práva, vnitrostátního práva a zvláště
práva mezinárodního, jež zde jedině přichází v úvahu. (Posl.
dr. Hnídek: Jenom s tím rozdílem, že o to, co jste říkal, vám
nejde! Vám neběží ani o jmění, ani o život, ani o svobodu, ani
o nic! To je něco jiného. - Hluk. Různé výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr. Kafka (pokračuje): Pane kolego Hnídku, o tom se ovšem nikdy neshodneme. Na co my se díváme jako na násilí, díváte se vy jako na vykonávání práva Z toho důvodu bylo by si přáti, abychom jednou viděli ve svém středu nepředpojatéto pozorovatele a abychom se ho otázali, zda máme pravdu my, či vy.
Z tohoto důvodu, posuzováno se stanoviska celého vývoje právního cítění ve světě, stává se otázka menšin v tomto státě otázkou státní.
Je ještě jeden důkaz pro to, že tato otázka je považována za otázku státní, to je celá vnitřněpolitická situace tohoto státu. Věříte opravdu, že s touto všenárodní koalicí můžete vystačiti trvale? Myslíte opravdu, že i v příštím roce budete moci nalézti většinu, abyste ještě jednou mohli prosaditi odložení obecních voleb? (Německé výkřiky: Zajisté!) Já pro svou osobu troufám si o tom pochybovati. Myslíte skutečně, že podle výsledku obecních voleb, jejichž směr je možno zřetelně poznati z dodatečných voleb, budete míti možnost v této sněmovně zříditi většinu? (Německé výkřiky: Bodáky udělají to ostatní!) K bodákům ještě přijdeme. Většinu, jež může působiti v tomto smyslu jako ta nynější? Ne, tomu nemůžete věřiti. Proto se táži stran, které nepatří k národně-demokratickým šovinistům, jak si představují vývoj tohoto státu a zda skutečně již někdy měly tolik citu pro povinnost a zodpovědnost, aby si tento problém postavily se stanoviska státního zájmu. Národní demokracie si to udělala lehkým. Učinila si pro zahraniční stránku této otázky takovouto formulku: "Dostali jsme od osudu na určitý počet let do rukou moc nad vámi, této moci musí býti až do posledka využito, musíme i se pokusiti v těchto málo neb mnoho letech dojíti k tomu, abychom pokud možno německý živel vyhladili - a konec." To, vážení, je něco, k čemu se budete přece jen zdráhati se přiznati. Všeobecně nebudou strany ochotny učiniti toto doznání, protože se samy demokratickými frásemi ve svém programu handicapovaly a protože přede vším prozíravý politik musí nahlédnouti, že se přece jen nesluší těmito směšnými prostředky násilné kolonisace a utiskování vytlačovati obyvatelstvo na půdě usedlé třeba jen o kus. Národní demokraté mají však i pro vnitřněpolitickou situaci pomoc: Nejde-li to se sněmovnou, pak to může také jíti bez sněmovny, nejde-li to se sněmovnou, můžeme také sáhnouti k vojenské diktatuře. Myslím, že snad někteří z vás nebudou proti tomu, aby se také s takovou malou diktaturou učinil pokus, avšak vojenská diktatura má jednu zvláštnost! Tyto vojenské diktatury, pánové, obracejí se nejen proti oněm, proti komu jsou myšleny, avšak když už jednou sedí na svých vysokých stolicích, pak lehtají svými bodáky i ty, na které se nejprve nemyslilo, a myslím, že právě socialistické strany tohoto státu přece jen budou míti proti tomu nějaké námitky, půjde-li o dosazení nějaké takové čiperné vojenské diktatury. Národní demokraté jsou oproti vám v závidění hodném postavení. Jsou důsledni od A až do Z, důsledni ve svém programu, vy však selháváte úplně v té chvíli, když se vás někdo táže se stanoviska státního zájmu: Jak chcete postupovati v této nejnaléhavější otázce, v menšinové politice? Ani jsme ještě nevymezili způsob diskuse, nemluvě ani o thematu této diskuse. Nechci zde citovati výroku: "Demokracie je diskuse", se vší, jak to mám říci, reservou chci prohlásiti, že tímto mnohokráte citovaným výrokem nejsem nadšen. Tyto krátce vyslovené myšlenky mají tu vadu, že vyčerpávají jednu stránku myšlenkového obsahu na úkor všech ostatních. Demokracie je mnohem, mnohem a mnohem více než diskuse. Možno však ovšem říci: Diskuse patří také k demokracii a demokracie bez diskuse je nemožna. Vy se však také vyhýbáte diskusi, nejen proto, protože jste odmítli návrh 117 - míním, že to bylo s vašeho stanoviska samozřejmým, pokud sedíte v této slavné koalici - nýbrž proto, protože ještě neovládáme metody diskuse. Neboť, jestliže někdy spolu mluvíme, oficielně, ne v kuloárech, co jsou pak vaše důkazy, přinášíme-li své požadavky vážně, a nuceni těmi, které máme zastupovati, vědomi své zodpovědnosti a rozčílení - co nám podáváte jako protidůkaz? Pak řeknete: "Všechno je nepravda, co zde říkáme!" Lež, jež má již příliš krátké nohy, než aby ještě jen krátký čas mohla platiti. Meritorně však nikdo ještě nikdy na naše požadavky nepřistoupil. Často jsem se tázal a vaše odpověď byla vždy stejná - a já nevyjímám ani ty největší z tohoto způsobu diskuse, cituji zvláště pana dr. Kramáře, kterého si jinak jistě vážím jako duchem vysoko stojícího člověka - ani on přece nesvedl ještě ničeho jiného, než toto: Jak se nám dařilo ve starém Rakousku, a jak by se nám bylo dařilo, kdybyste byli zvítězili vy! Taková myšlenková chudoba dokazování, takový nedostatek věcnosti, takový poukaz na minulost, o které by se mohlo stonásobně říci, jak často a jak mnoho právě českému národu přinesla, při všem bezpráví, které se vám snad stalo, a konečně směšné poukazování na to, co by se bylo bývalo stalo, co tedy nikdo neví, toto poukazování na to, že tu a tam některá skupina v německé říši nebo snad zde nezodpovědně sestavila program pro dobu po válce, toto paušální projednávání této věci, kterého není možno bráti vážně, není, myslím, důstojné shromáždění stran. To chci ještě zdůrazniti. To je váš oblíbený pokus: Vybéřete si něco, co se vám právě hodí, a z toho kovete paušálně argumenty proti Němectvu nebo menšinám; jestliže dva nebo tři nezralí chlapci někde, snad v opilosti, tropí výstřednosti, pak to béřete za důkaz germánské nebo německé surovosti. Kdybychom chtěli tak paušálně postupovati, sami bychom se styděli, že saháme po takových prostředcích. Nikdy bych se neodvážil posuzovati výši vzdělanosti českého národa podle chování ve sněmovně pana dr. Rašína nebo podle zvláštního jemnocitu pro mezinárodní slušnost, který ukazuje pan dr. Mareš na mezinárodních kongresech. (Veselost na levici.) Nenalezli jsme tedy ještě žádné metody diskuse, nemluvě ani o cíli, a přece říkám, že je to s vašeho stanoviska, se stanoviska státu, jehož zájem zastávati jste vzali na sebe, naléhavější nutností diskutovati a přijíti k nějakému konci diskuse, než s našeho stanoviska. Odkládáním a odsunováním nepokročíte dále. Dovolte, abych vzpomenul jednoho výroku, který vyslovil Napoleon nad starým Rakouskem, když řekl, že je ode dávna osudem Rakouska, že přijde pozdě o jednu armádu nebo o jednu myšlenku. Vy jste převzali toto dědictví starého Rakouska, učinili jste to zcela zvláštním způsobem. Známe dědictví cum beneficio inventarii a dědictví sine beneficio inventarii. Avšak dědictví, které zabírá jen aktiva a pasiva nikoliv, takového v občanském právu nemáme. Zbavili jste se hmotných břemen, jež s tímto dědictvím byla spojena, to znamená - nechci paušalovati, vím, že jste převzali předválečnou rentu - zbavili jste se tedy z veliké části břemen, nemohli jste se však zbaviti veliké ideové položky dluhů, největšího břemene starého Rakouska, břemene problému národnostního. Když jste se v toto dědictví uvázali, zdědili jste také to, o čem mluvil Napoleon. Jak to vypadá s vojskem, nevím. Prozatím toho nevím, neboť myslím, že dosud vaše vojsko nezahájilo činnosti. Neboť myslím, že se mohu dovolávati citu českých důstojníků, řeknu-li, že si nemohli přáti, aby ony bitvy v Ústí, Chebu, Kraslicích, Aši atd., kde některé oddíly získaly úspěchu proti bezbranným občanům - myslím, že ani jeden český důstojník a žádný čestný Čech vůbec nebude si přáti, aby tyto úspěchy byly pojaty do vašich válečných dějin. Jinak nevím, jak to zde ve vojsku vypadá, o tom nemluvím, ani se nás to v této souvislosti netýká. Avšak, vážení pánové, na jednu okolnost, totiž že se vám lehce může státi, že přijdete o ideu pozdě, pokládám přece jen za nutno poukázati. (Posl. dr. Hnídek: My jsme, pane doktore, dokázali, že jsme ideově vždy šli v čele ostatních států! - Odpor německých poslanců.) Vážený kolego, snad jste tu přece jen trochu ve svém úsudku předpojatý, protože patříte k těm, kteří tyto pokroky prosadili. Nechci naprosto popírati, že v tom či onom bodě snad český národ něco udělal, čeho jiné státy ještě neudělaly a co možno jmenovati jakýmsi pokrokem. Avšak, pokud jde o otázku menšin, řekl bych jen, že je mezi jinými jeden stát, který sice kulturně stojí velmi vysoko, avšak v politickém životě přece jen nehraje žádné zvláštní role, o kterém je zjištěno, že daleko, daleko pokročil při řešení otázky menšin. A není to Švýcarsko, abyste nemyslili, že opětně předkládám tento obtížný příklad, je to odpusťte to tvrdé slovo - Finsko. (Posl. dr. Patejdl: Tam jsou minority loyální!) Vážený pane kolego dr. Patejdle, kdybyste byl býval slyšel mé výklady, byl byste snad mohl poznati, že loyalita, která zde jedině může býti míněna, jest chování se lidu podle zákona, že ho je v našich řadách, v řadách našeho lidu, daleko, daleko více než někdo by mohl souditi podle poměrů při zakládání tohoto státu, ba že jsme šli až za meze zákonnosti, že němečtí úředníci vykonali daleko více, než bylo jejich vlastní povinností, že mnozí odborníci z naší strany vám v mnohých věcech daleko více pomohli nad to, co možno nazvati jednáním podle zákonů. To je loyalita, a jestliže se již chceme příti o pojem loyality: Proč pak jste proti tomu, aby někdo ze svazu národů vámi spoluvybudovaného sem přišel, aby vyzkoušel, zda jsme loyální či nikoliv?