Pokusíme-li se objasniti si náklady, spojené s pozemkovou reformou, musíme především vyloučiti převzetí lesní půdy. Postátnění lesního panství ve výměře 10.000 ha lze po stránce technické nesmírně snadno provésti a vyžaduje to mnohem méně práce, než rozdělení stejně velikého dvorce ve výměře 100 ha. Mimo to, jak jsem se už zmínil, náklady a práce, spojené s postátněním lesů, hradí a provádí ministerstvo zemědělství. Abychom získali správný obraz, musíme se tudíž omeziti pouze na zemědělskou půdu. Má-li se za to, že převede v r. 1923 Pozemkový úřad 100.000 ha zemědělské půdy do vlastnictví uchazečů o půdu a postavíme-li proti těmto 100.000 ha náklady ústředních úřadů a obvodových úřadoven asi kolem 34 milionů K, vyplyne z toho, že na každém hektaru půdy, jejž odevzdá Pozemkový úřad uchazečům, je zatížení průměrně 337 K, což je ovšem zcela neobyčejná částka. Při tom jest výslovně míti zřetel na to, že Pozemkový úřad velké části zemědělské půdy dále prodává jakožto zbytkové statky, jako celé dvory, při čemž skutečné výlohy, připadající na 1 ha, jsou velmi nepatrné. Jak při celé konstrukci pozemkové reformy nebylo lze jinak očekávat, není náklad s tím spojený vůbec v žádném poměru k výkonům. Obrat od dráhy jednou ustanovené bylo by přece jen možno očekávati teprve tehdy, kdyby obyvatelstvu byl objasněn a zřetelně vyložen skutečný poměr mezi nákladem a výkony.
Třebas nelze z číslic státního rozpočtu poznati, jaký výsledek dosud měla a kam v budoucnosti povede pozemková reforma, přece jen všichni víme, že pozemková reforma, tak, jak dosud se provádí a jak i nadále má býti prováděna, stojí před úplným shroucením.
Čeho dosáhla dosud československá pozemková reforma? Kromě zákona o drobných pachtýřích, jehož blahodárného působení nemohu popírati, byla už buď provedena nebo se provádí nepatrná akce přidělování stavebních nebo rozptýlených zemědělských pozemků. Výsledky jsou mizivé, jak jsem se zmínil, nejsou v žádném poměru k výdajům, jež byly při tom učiněny, a už při tom se ukazuje, že pozemková reforma v Československu není žádným čistě hospodářským opatřením, nýbrž má za účel, aby pomohla proniknouti nesnášelivému nacionalismu, aby Němci byli zapuzeni ze své rodné domoviny, aby byli potlačeni a vyhubeni. Ze své poslanecké činnosti mohl bych posloužiti mnoha příklady, že Pozemkový úřad a jeho funkcionáři od shora dolů až k nejmenšímu přídělovému komisaři vycházeli ze zásady, že půda náleží především českým štváčům v německém území a že jim musí býti přidělována. Teprve tehdy, když už nebylo možno sehnati takové štváče, jako z nutnosti, to co zbývalo, bylo nejmilostivěji přidělováno také Němcům. Taková byla dosud pozemková reforma v německém území. S všeobecným přídělem půdy nebylo v německém území ještě započato a tak jsme zde prozatím odkázáni pouze na domněnky. Avšak jestliže jsem správně porozuměl hlasům českého tisku a jednotlivých vlivných předáků stran v českém táboře, nemůžeme ani zde očekávati nestrannosti. Vaše pozemková reforma je typickým případem nepřátelství k německému národu, jež má raniti německý národ přímo u kořene, v jeho nejpůvodnější domovině, na hroudě, na níž žije, aby byl odtud vypuzen a zahnán. Máme už toto trpké poznání, že pozemková reforma, bude-li nadále prováděna tak, jak ji dosud praktikuje Pozemkový úřad, snaží se zničiti náš venkovský lid.
Prohlašuji zde dnes tudíž slavnostně: Německý lid v československém státě nikdy neuzná protiprávních, k jeho škodě učiněných opatření a nařízení státního Pozemkového úřadu, neboť už zákony o pozemkové reformě, na nichž se usneslo československé revoluční Národní shromáždění, byly aktem násilí, jejž německý lid nemůže proti sobě ponechati v platnosti. Mimo to také činnost Pozemkového úřadu není náležitě kontrolována voleným parlamentem. Německý lid si tudíž vyhrazuje, že podle svého národního práva a podle smluv, zaručujících ochranu menšin, bude se domáhati nápravy těchto křivd nejen u vlády tohoto státu, nýbrž, že ji bude uplatňovati a dobude ji i u těch, jimž tímto protiprávním způsobem půda byla přidělena.
Přídělovým zákonem mělo býti dosaženo zřizování samostatných zemědělských podniků, jež by postačily k výživě zemědělcově a jeho rodiny, a to předně: zvětšením dosavadních maličkých a drobných hospodářství na taková, jež by svou výměrou postačila k samostatné výživě orbou, a za druhé, novým utvořením takových podniků na zabrané půdě. Měla býti tudíž utvořena nová selská vrstva podle vzoru amerických domovin a německých rentových statků. Jak je důležité, aby stát měl selský stav, který je schopen sám sebe vydržovati a jemuž je možno používati výsledků nauk moderního zemědělského podnikání, tak je přece jen nutno prohlásiti, že při skutečném provádění československé pozemkové reformy cíle její byly od základů změněny. Dosavadním praktickým výsledkem československého agrárního zákonodárství není tvoření selských usedlostí, nýbrž nepromyšlené rozbíjení dosavadních útvarů a parcelace půdy. Na utvoření hospodářsky nutného selského stavu se při tom zapomnělo. V Čechách byla dosud rozdělena panství Poděbrady a Pardubice, obě náležející říšsko-německým vlastníkům. Z panství poděbradského dostali čeští velkostatkáři Hyross a Šlechta 65%, zbytek byl rozdělen mezi 1568 uchazečů, takže na jednoho z nich připadlo průměrně 1·35 ha. Tedy více než polovina panství změnila pouze držitele, při čemž nový nabyvatel, velkostatkář Hyross, měl už jiný velkostatek, který vlastně rovněž podléhal záboru. (Výkřiky na levici.) Ze zbývající části nebyly utvořeny samostatné hospodářské živnosti, nýbrž tento zbytek velkostatku byl bez cíle a bez plánu rozdělen mezi uchazeče. Podobně to bylo provedeno v Pardubicích. Nejzajímavější při rozdělování tohoto velkostatku je ještě okolnost, že československé akciové továrně na výbušné látky v Praze bylo z tohoto velkostatku přiděleno 425 ha.
Říšsko-německá kolonisace a ruská agrární reforma vytkly si, právě tak jako československá pozemková reforma, za cíl, utvoření selských usedlostí. Avšak tyto pozemkové reformy, ačkoli nepoužívaly tak přísných prostředků, jako pozemková reforma československá, dosáhly přece jen vytčeného cíle a velkých výsledků.
Československá pozemková reforma vytkla si cíle, jež bychom byli mohli s hospodářského stanoviska vítati, kdyby se o ně pracovalo méně hrubými prostředky a kdyby byly jedinými cíly československé pozemkové reformy. Avšak při provádění české pozemkové reformy se ukázalo, tak jak ji praktikuje Pozemkový úřad, že neusiluje o cíle hospodářské, nýbrž že je vedena snahou vyvlastňovati pozemkový majetek menšinových národů. Tento čistě politický cíl ve spojení s nehospodárným prováděním pozemkové reformy, promyšlené rozbíjení hospodářských celků a tvoření usedlostí na jejich místě, jež už dnes nejsou schopny života, musí jasně ukázati, že česká pozemková reforma je nebezpečím pro rozvoj po stránce hospodářské a národní.
Pokud se týče provádění pozemkové reformy lesní, Pozemkový úřad vycházel z nesprávných předpokladů a dospívá k zvrácenému výsledku. Porovnáme-li procenta zalesnění Evropy, shledáme, že podíl státu na lesním majetku v Československu vzhledem k ostatním státům evropským není průměrně menší a že tudíž nepotřebuje dalšího rozmnožení. Pokud se týká poměru státních a soukromých lesů v Evropě, je Československá republika předstižena jen několika málo státy, jmenovitě Ruskem. Nelze však říci, že proto, poněvadž Rusko má větší státní lesní majetek, je nutno rozmnožiti státní lesní majetek v Československu, aby byla zdokonalena její zařízení, poněvadž tímto důvod m bychom stavěli státy, jako Anglii, Francii nebo Švýcarsko za Rusko, Ostatně Rusko před válkou nemělo ještě úhradu svých státních výdajů, založenou úplně na přesně rozlišené a vybudované daňové soustavě. Tedy tam měly výtěžky ze státního majetku mnohem větší význam pro úhradu výdajů a tím se také vysvětluje, že státní lesy mají v Rusku převahu. Avšak Československá republika náleží k státům středoevropským a zavedla věru hned od počátku tak rozvinutou daňovou soustavu s tak vysokými daněmi, že v tom už daleko předstihla ostatní státy středoevropské a také státy západní. Stačí poukázati na dávku z majetku, z přírůstku na majetku, na daň dědickou, daň z dopravy, daň z obratu, stačí vzpomenouti si na pověstnou daň z umělých hnojiv, která vázne hlavně na lesích, tedy nejrozmanitější druhy daní, všechny vysoko vyšroubované.
Ostatně na Slovensku a zejména v Podkarpatské Rusi má stát ohromné státní lesy, takže je tím už přesycen; a při tom se v těchto lesích, jež jsou státním majetkem, hospodaří velmi nedokonale a potrvá to ještě desítiletí, než se bude v těchto lesích hospodařiti účelně. To vybízí k tomu, aby stát, dříve než přikročí k rozmnožení svého lesního majetku, soustředil úplně svoji pozornost na lepší hospodaření v lesích, které už má.
Odůvodňuje-li Pozemkový úřad postátnění pohraničních lesů pohnutkami hospodářskými, je to jen závoj na oklamání ciziny, jenž má zakrýti pravé cíle československé lesní politiky. Neboť pravým účelem pozemkové reformy je převedení německého majetku do českých rukou. Podle toho v německém území nemá se dostati německým obcím a německým okresům lesů, aby jejich finanční prostředky nebyly posíleny. Postátnění pohraničních lesů má ten jediný pravý účel, aby država německé menšiny byla převedena do českých rukou. Počeštění lesního majetku lze provésti jen postátněním lesů. Převod německých lesů do českého soukromého vlastnictví je podle zákonných ustanovení nepřípustný. Bylo tudíž nutno obejíti přednostní nárok obcí a okresů, jejž měly podle § 10 přídělového zákona na lesní půdu, a to se mohlo uskutečniti jen postátněním německých soukromých lesů.
Že při tom skutečně běží o převod německé državy, je patrno z mapy, na níž jsou vyznačeny ony državy, jež mají býti v nejbližší době převzaty. Z toho nad slunce jasněji vidíme, že tyto lesy podél hranic jsou ovšem v německém území.
Pozemkový úřad využívá české pozemkové reformy v tomto státě jenom k tomu, aby vyvlastnil zemědělskou a lesní državu německého národa, a poněvadž obce mají podle zákona nároky na les, mají se tyto nároky obejíti tím, že se lesy v německém území postátní.
Popírám, že Pozemkový úřad a česká vláda má v zákoně oporu pro toto hromadné postátňování lesů. V základním zákoně české pozemkové reformy, v t. zv. zákoně záborovém, praví se výslovně, že převzatá zabraná půda, pokud si ji nepodrží stát k všeobecně užitečným účelům, má býti přidělena těm, kdož se hlásí o půdu a kdo jsou v dalším vypočteni. Do zákona přídělového, jenž je ostatně prováděcím zákonem jmenovaného zákona záborového, jsou však už vpašována tři slůvka. Nepraví se tam už jen "pokud si ji nepodrží pro všeobecně užitečné účely", nýbrž praví se, "pokud stát nepodrží si zabranou půdu sám nebo nepoužije jí k všeužitečným účelům". Z tehdejšího projednávání zákonů o pozemkové reformě v revolučním Národním shromáždění a z důvodových zpráv k jednotlivým zákonům vychází na jevo, že tehdejší zákonodárce nepomýšlel na hromadné postátnění lesů. Neboť opravdový pozemkový reformátor ví, že postátní-li se půda, je tím vlastně odňata pozemkové reformě. Není to tedy pozemková reforma, postátní-li se půda, naopak na postátněné půdě je reforma přímo nemožná a není tudíž zákonného podkladu, aby bylo provedeno takové hromadné postátnění lesů.
O položkách v rozpočtu ministerstva zemědělství, jež mají podati vysvětlení o postátnění lesů, uvedl bych toto: Podle čísel má býti r. 1923 převzato 234.000 ha lesní půdy a z toho má připadnouti na Čechy, Moravu a Slezsko 202.000 ha, na Slovensko 32.000 ha. Za tím účelem se požaduje pro Čechy, Moravu a Slezsko 54·5 milionů, pro Slovensko 9,280.000 K, tedy dohromady asi 64 miliony korun. K těmto řádným výdajům přistupují ještě mimořádné, a to 4% úroky z přejímací ceny 450 milionů K, to je asi 18 milionů, 1% umořování, to je 4·5 milionů, náhrada režijních výloh při přejímání Pozemkovým úřadem 9 milionů korun, dále roční splátka na kolonisační a zaměstnanecký fond, rozdělená na 10 let, asi 6 milionů dále hotové platy podle § 60 zákona náhradového (to jsou ty jisté požadavky 14 milionů korun), tato položka by vyžadovala rozhodně podrobnějšího objasnění, to jsou požadavky, jež se mají, jak známo, odečísti od přejímací ceny - a konečně 15% příspěvek k dávce z majetku. Z toho vyplývá, že na mimořádné výdaje se požaduje asi 85·5 milionů, tedy na řádné a mimořádné výdaje dohromady 155 milionů. Na příjmech se očekává hrubý výnos z těchto 432.000 ha lesů 151,650.000 K, tudíž hrubý výnos z jednoho ha 648 K. Předseda Pozemkového úřadu dr. Viškovský pokusil se statistickými daty dokázati nutnost postátnění lesů a jeho podpisem dostalo se onomu článku úředního rázu. Jest ovšem litovati, že v tomto přece jen úředním článku je několik nesprávností, obzvláště v číslech, jež by měly býti v takovém pojednání rozhodně vyloučeny. Tak na př. předseda Viškovský na jedné stránce udává, že celková lesní plocha v republice činí 4,661.133 ha, kdežto na jiné stránce se udává 4,587.139 ha a nevysvětluje se, v čem vlastně spočívá tato nesrovnalost v údajích. Pro nutnost postátnění soukromých lesů uvádí předseda Viškovský tři důvody jakožto rozhodující: 1. všeobecný zájem státu, 2. dosavadní rozsah státního lesního majetku, 3. zjednání souladu mezi velkým soukromým a státním majetkem.
Podíl státu na veškeré lesní půdě není nepatrný. Podíl v Čechách činí ovšem jen 3·78%, na Moravě a ve Slezsku 7·72%. Avšak nesmíme posuzovati země jednotlivě, nýbrž musíme se dívat na stát jako na jednotný celek. Nutnost postátniti lesy pro všeobecný veřejný zájem odvozuje předseda Viškovský od potřeby lesů pro obecné blaho. Jsou lesy, praví, v nichž se nehospodaří podle zásad finančního výtěžku, nýbrž podle zásad obecného blaha, aby byla zachována lesní půda, na ochranu proti divokým bystřinám, poněvadž jsou tam zřídla atd. Proto je tím k většímu podivu, že předseda Viškovský z takových t. zv. lesů pro obecné blaho vypočítává výtěžky, jež mimo zúročení kapitálu investovaného do koupě vynášejí ještě 2% na umořování, takže tyto lesy ponesou 6%ní lesní rentu. (Výkřiky na levici.) Lesy pro obecné blaho s 6%ní lesní rentou, to je zajisté největší výkon, jehož může některý odborník dosáhnout, uvážíme-li, že i čistě užitkové lesy se zúročí jen 3%. Při tom se musíme jen ptáti, zda by snad nebyla v tomto státě nutnější jiná zařízení pro obecné blaho než utvoření lesů pro veřejné blaho. Co se týká druhého důvodu, jejž uvádí předseda Viškovský, jest se jen zmíniti, že české ministerstvo zemědělství v loňském prosincovém čísle svých "Zpráv" samo veřejně přiznává, že hospodaření ve státních lesích na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je na tak nízkém stupni, že to bude vyžadovati desítiletí velmi úmorné práce, než bude možno hospodařiti v těchto lesích podle požadavků moderního lesního hospodaření. Veškerá plocha těchto lesů činí 586.977 ha. Přiznává-li ministerstvo samo špatné hospodaření s těmito lesy a bude-li moci teprve po desítiletích podati důkaz, že v nich lze hospodařiti lépe, pak je prostě nepochopitelné, jak předseda Viškovský z úředního vedení dnešní správy státních lesů může odvozovati právo na postátnění zatím jen dalších 234.000 ha soukromých lesů.
Co se týká poměru státních lesů k celkové lesní půdě, už jsem se zmínil, že tento podíl činí 15·1%, že je tedy tak značný, že toto procento úplně postačí úkolům s tím spojeným. Už jsem se zmínil, že uvažuje-li předseda Viškovský pouze poměr v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nutno proti tomu namítnouti, že tyto země nejsou v rámci Československé republiky samostatné. S takovýmto usuzováním možno konečně při utvoření žup neb okresů dospěti k závěru, že župy a okresy podle poměru procenta soukromých lesů mají příliš málo lesů, a tak najíti oporu pro postátnění všech soukromých lesů. Předseda Viškovský odůvodňuje rozmnožení státního lesního majetku nutností kontrolovati dřevařský trh a chce tímto způsobem zabrániti, aby soukromí výrobci dřeva nevykořisťovali obyvatelstvo. Myslím, že takovým kartelům a vykořisťování obyvatelstva možno mnohem snáze a pro poplatníky mnohem levněji zabrániti celními sazbami, celními smlouvami a tarifní politikou, než postátněním lesů. A myslím, že státní hospodářství také nebude moci přenechávati obyvatelstvu dříví laciněji než dosavadní vlastníci lesů, naopak, nebylo by těžko dokázati, že právě opak je pravdou, že obyvatelstvo bude musit platit dříví ze státních lesů mnohem dráže než z lesů soukromých.
A konečně obrací se předseda Viškovský proti Němcům, kteří tvrdí, že postátnění lesů je loupež německého majetku a pronáší v této souvislosti thesi, že teprve postátněním soukromých lesů má býti utvořen domácí les. Snad se předseda Viškovský pamatuje, že nedávno v 6. sešitě II. roč. "Pozemkové reformy" zcela bez obalu prohlásil, že Češi za starého Rakouska byli proti postátnění, poněvadž spatřovali tenkrát v postátnění lesů loupež českého majetku. Dnes však popírá, že postátnění německých lesů je ztrátou německé državy, a postátnění lesů přece jest jen vyvlastněním německé državy a jejím počeštěním. Mezi 35 vyvlastněnými vlastníky lesů jsou jen 2 Češi asi s 19.000 ha, 1 Polák asi s 5000 ha, 2 Maďaři asi s 2000 ha, kdežto 31 Němcům bylo vyvlastněno celkem asi 260.000 ha lesní půdy. (Něm. výkřiky: Slyšte!) Připadá tedy 95% na příslušníky menšinových národů a jen 5% na Čechy. Jen v Čechách se postátní v německém území asi 121.000 ha, kdežto v českém území jen asi 18.000 ha. Německým majitelům se odnímá přes 30% jejich lesů, Čechům sotva 4%. V celém státě se postátňuje v německém území 131.000 ha, v českém 46.000 ha, v slovensko-maďarském a ruském území 109.000 ha. Za těchto poměrů chce předseda Viškovský ještě zapírati cíl postátňování, jakož i zapírati, že postátnění lesů má zmařiti nárok německých obcí a okresů, jejž mají podle § 10 přídělového zákona na zabranou lesní půdu.
To jest pravý účel a jediný prostředek české státní lesní politiky a předseda Viškovský byl by učinil lépe, kdyby to byl jako odpůrce Němců upřímně a poctivě přiznal, než aby se pokoušel dokázati národohospodářskou nutnost postátnění lesů.
Kromě těchto národohospodářských důvodů dějí se pokusy uplatniti také důvody vojenské - strategické. Bezpečnost státu prý vyžaduje, aby v pohraničních územích bylo usazeno vojsko spolehlivých osob, zájem o bezpečnost státu prý žádá aby v těchto německých lesích byli zaměstnáni obzvláště čeští lesníci, zřízenci a dělníci, kteří by nejen v případě válečné zápletky, nýbrž i v době míru zakročovali na ochranu cel proti podloudnému obchodu a pašeráctví. Co se týká vojensko-strategických opatření, byla už dostatečně vyvrácena. Sám president Masaryk prohlásil, že v době dalekonosných děl a dobytí vzduchu strategicko-vojenské zabezpečení širokým pásem lesů je věc zbytečná. Zbývá tedy jem druhý důvod - celní ochrana - a tu mohu říci: Když jsme měli pochybné štěstí, že v r. 1919 byli na našich hranicích čeští legionáři, a to z Ruska, kteří se ostatně později proti státu vzbouřili - známí eisensteinští legionáři - tehdy kvetlo pašeráctví a podloudný obchod tak jako nikdy jindy. Ano, byly dokonce stanoveny taxy, na př. za ovci 20 K, za koně 200-300 K, podle toho, jak šel obchod, a oni strážcové hranic ještě sami ta zvířata převáděli a odevzdávali. Také z nejnovější doby mohli bychom uvésti příklady že právě lidé, které postavili na hranice jako vnucené správce, provozovali většinou podloudný obchod, takže ještě dnes dvě ženy těchto úředníků jsou ve vazbě u bavorského soudu ve Zwieselu. To nejsou důvody. Myslím, že němečtí lesníci a zřízenci, němečtí lesní dělníci zastávali dosud docela dobře svoji službu, přes obtížné poměry vytrvali na svých místech, snažili se, aby les pěstovali, aby les zachovali v jeho nádheře.
Pozemkový úřad sám nedbá zákonů, jak je dostatečně známo z případu se statkem Fichtenbachem u Domažlic. Pozemkový úřad sám obešel jasná ustanovení zákonů o pozemkové reformě tím, že nevyhověl oprávněnému nároku domácí obce Volmavy, či nároku tamějších drobných lidí, dělníků, atd. Německý statek Fichtenbach byl pojat do pracovního programu Pozemkového úřadu v prvním období a přes to bylo dáno svolení, aby byl prodán městu Domažlicům ačkoli toto město má už tisíce ha lesní půdy. Tedy to je kapitola pro sebe. Jen to je smutné, že Pozemkový úřad sám nedbá svých slibů a písemných přípovědí. Mám zde před sebou dopis Pozemkového úřadu obci Volmavě, v jejímž obvodu leží statek Fichtenbach, dopis, v němž se obecnímu úřadu oznamuje, že statek byl pojat do pracovního programu a že obci a tamějším uchazečům bude o tom včas podána práva, aby pak mohli uplatniti své zákonné nároky na příděl půdy. Místo toho byli vlastníci onoho statku přinuceni prodati onen statek nikoli obci Vomavě nebo utvořivšímu se družstvu, nýbrž městu Domažlicům. Ačkoli bylo protestováno proti schválení prodeje, Pozemkový úřad tento prodej přece schválil a tím porušil práva obce Volmavy a úplně vyloučil četné drobné uchazeče o půdu ve Fichtenbachu, většinou dělníky a drobné pachtýře. Je pozoruhodné, že město Domažlice dalo nyní tamějším zřízencům a dělníkům výpověď a že tudíž tito lidé budou v nejkratší době bez chleba. Jejich existence nebyla nikterak zajištěna. Jest právní otázkou, není-li povinností Pozemkového úřadu, aby se v tomto případě podle zákonných ustanovení postaral o zajištění existence tamějších zřízenců a dělníků.
Chtěl bych se ještě stručně dotknouti jiného příkladu, jak se nakládalo s dlouhodobými drobnými pachtýři na panství eisensteinském. Tito ohlásili před časem řádně své zákonné nároky na své najaté pozemky u soudu, u správy panství a žádali, aby jim byly tyto najaté pozemky přiděleny do vlastnictví. Soud provedl šetření o těchto přihláškách, vyslechl už i zástupce velkostatku a věc do té míry objasnil, že bylo možno co nejdříve očekávati soudní příděl těchto drobných pachtů. Zvláště bych poukázal na to, že Nejvyšší soud v Brně zásadně uznal právní nároky oněch drobných pachtýřů, jimž panství odporovalo; tito pachtýři jsou, nebo byli zároveň drvoštěpy na onom velkostatku. Nyní však, aby zabránil soudnímu přídělu těchto drobných pachtů na panství eisensteinském, Pozemkový úřad se počátkem léta minulého roku najednou rozhodl, že tento velkostatek převezme pro stát, toto převzetí oznámil soudu a tím zastavil soudní řízení. Ačkoli ve třetí novele k zákonu o drobných pachtýřích je jasné ustanovení, že toto soudní řízení má býti Pozemkovým úřadem dále vedeno, Pozemkový úřad od té doby, je to už přes tři roky, neučinil toho nejmenšího, ačkoli jsem tu věc už při projednávání loňského státního rozpočtu a při jednání o novele k zákonu náhradovému jak ve výboru, tak i zde přednesl a ačkoliv i Pozemkový úřad dostal o tom zprávu. Je příznačné pro činnosti Pozemkového úřadu, že tyto jasné právní nároky drobných dlouhodobých pachtýřů, které z části zásadně uznal i Nejvyšší soud, dosud ještě neuznal, naopak, že Pozemkový úřad či vnucená správa Pozemkového úřadu na onom panství odvážila se v posledních dnech toho, že několika z těchto drobných dlouhodobých pachtýřů dala dokonce soudní výpověď. To je jen zcela malý obrázek činnosti Státního pozemkového úřadu.
Státní pozemkový úřad snažil se a dovedl dosud vymknouti svoji činnost kontrole parlamentem tím, že nebyl zvolen nový správní výbor Pozemkového úřadu, když se sešel nynější parlament, ačkoli onen výbor má býti volen Národním shromážděním. Jest však parlamentním zvykem, že nově utvořený parlament volí nově všechny výbory. Při správním výboru Pozemkového úřadu nebyl však zachován tento postup a tak se stalo, že volení poslanci nemají vůbec vlivu na činnost Pozemkového úřadu a že dosud nemohli nad ním vykonávati parlamentní kontroly. Ani po uplynutí tříletého funkčního období tohoto revolučního správního výboru nebyly provedeny nové volby, takže teprve náš klub musil se obrátiti na předsednictvo sněmovny, aby se přistoupilo k novým volbám ježto nynější stav je už dávno neudržitelný a nedůstojný parlamentu voleného podle demokratických zásad. Je příznačné, že předsednictvo sněmovny se obrátilo nejprve na předsedu vlády, aby se vyptalo na stav věci a stanovisko vlády k této otázce.
Nikdo v tomto státě, žádná politická strana, ani česká, není spokojena s činností Pozemkového úřadu. Přečtu zde na důkaz toho rozhodnutí, jež učinila 20. září t. r. "Československá rolnická jednota". Praví se v něm: "Po tříletých nejvýš smutných zkušenostech při provádění t. zv. pozemkové reformy voláme se vším důrazem, aby byly už konečně jednou položeny meze libovolnému postupu Státního pozemkového úřadu. Jsme daleci toho, abychom opakovali fráse, ale jsouce si plně vědomi významu svých slov, konstatujeme prostě, že Státní pozemkový úřad svou činností zemědělství, národu a státu mnohem více uškodil, než prospěl. Jako upřímní přátelé skutečné, poctivé pozemkové reformy žádáme, aby Státní pozemkový úřad byl odpolitisován a postaven přímo pod kontrolu parlamentu. Očekáváme splnění tohoto samozřejmého požadavku tím spíše, že není v republice strany, že není třídy obyvatelstva, která by byla spokojena s dosavadní činností Státního pozemkového úřadu. Konečně nechť je už jednou zákonem zabezpečena existence dosavadních zaměstnanců. Co bylo pro ně dosud učiněno, naprosto nestačí a denní zkušenosti dokazují, že zaměstnanci se často ocitají při provádění pozemkové reformy v zoufalém postavení."
Takových výstřižků bych mohl přečísti na sta, ale nemá to smyslu, vždyť vy to tak jako tak víte, je však svrchovaný čas, aby už byl učiněn konec tomu libovolnému hospodaření, tomu hospodaření bez kontroly a bez odpovědnosti parlamentu.
I ti nejsměrodatnější mužové ve
vládě jsou tak zaslepeni čirým absolutismem, ačkoli chtějí býti
vládou parlamentní, že si přejí všechno postátniti, jak se to
neodvažovali ani někdejší potentáti. Nedopouštějí, aby si vládl
lid sám, nýbrž používají k vládě široce rozvětvené, drahé a zbytečné
byrokracie, která, nemůže-li dále, dovolává se ještě také Nejvyšších
nařízení a nejraději pověstného císařského "prügelpatentu",
toho ovšem jen proti Němcům. Na Čechy s tím nesmějí přijít. A
konečně dosavadní vlády, nemajíce porozumění pro stát a národní
hospodářství, uvrhly stát a národy tohoto státu do hospodářské
krise, která den co den vyžaduje větších obětí. Puzeni neblahým
jednostranným nacionalismem přehlížíte, nebo chcete přehlížeti,
že tento stát není státem národním, že je v něm mimo českou a
slovenskou národnost také ještě národnost německá, maďarská, polská
a rusínská, k nimž všem jste se zachovali nespravedlivě. Tato
národnostní otázka stala se už tak palčivou, že dnešní vláda nenalézá
už pro ni ve svém programu řešení a proto se neodvážila o ní ani
zmíniti. Stále ještě se mluví o státní řeči, která má býti zavedena,
ačkoli jí v jinojazyčných územích nikdo nerozumí a nikdo nemůže
rozumět, a k tomu všemu se ještě druží nepřátelská politika proti
všemu, co je německé, takže se náš lid přirozeně a samozřejmě
musí stále více vzdalovati české státní myšlenky. Vláda nemůže,
nebo nechce s námi Němci spravedlivě nakládati, nemá pro naše
potřeby nejmenšího porozumění. Máme býti opanováni a poníženi,
naše řeč má být potlačena, naši lidé z úřadů odstraněni, naše
soukromé hospodářství zničeno a konečně pověstnou pozemkovou reformou
má nám býti vyrvána naše rodná půda. Že při tom narážíte na náš
odpor, to snad je vám samozřejmé. Po léta, co trvá toto Národní
shromáždění, jsme se usilovně snažili nalézti sluch a porozumění
pro naše věci a základní naše požadavky. Vždycky jsme byli odmítnuti.
Nezbývá nám tudíž nic jiného, než dále bojovati proti tomuto pochybenému
systému a nemůžeme tedy také hlasovati pro státní rozpočet. (Souhlas
na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Špatný.
Posl. Špatný: Velectěné shromáždění, dámy a pánové! Pan předřečník ve svých vývodech, týkajících se rozpočtu ministerstva nár. obrany, děsil se neobyčejně značných nákladů. Je nutno, abychom si zjednali napřed náležité znalosti i z rozpočtů národů a států ostatních. Všecky státy po světové válce ve vojenském rozpočtu zaznamenávají tendenci klesající, tak z oficielní zprávy Společnosti národů, vydané letos v září, lze seznati, že z 21 států téměř všecky vykazují tendenci klesající až na republiku Švýcarskou. Švýcarsko v tomto směru tvoří toliko výjimku, zde je viděti tendenci vzestupnou, od 60 milionů franků roku 1920/21 k 75 mil. franků roku 1921 až 1922 a k 80 mil. franků roku 1922/23. To je ovšem důsledek pronikavých reforem, jež byly ve švýcarské armádě provedeny, mimo jiné také i následek prodloužení vojenské služby ve švýcarské milici.