Vidíme tedy z toho, co jsme slyšeli a co jsem vám přednesl, že v ohledu vedení peněžních ústavů není skutečně toho reelního pojetí, jaké by vlastně mělo býti mezi reelními lidmi, zvláště mezi reelními obchodníky. Tedy co jest nereelní, co jest nereelně založeno, co se nereelně osvědčuje, může nějakou dobu trvati, ale konečně nadejde přece den, kdy celé zařízení se shroutí. (Velmi správně!)
Na co bych však ještě chtěl přivésti řeč, a k čemu bych chtěl obrátiti vaši pozornost, jest to, že nakonec též reelně vedené ústavy mohou spolu trpěti, a to v mnohém ohledu, jestliže se brzy většina sněmovny nepřizpůsobí lepšímu názoru. Nepoukazuji zde snad na české ústavy, ale na německé ústavy a v souvislosti této na německé spořitelny. Jest přece samozřejmé, že nebude to žádnou výhodou pro stát, jestliže zaniknou česká zařízení a bude-li tento zánik znám v cizině. Přistoupí-li nyní k těmto českým ústavům ještě německé ústavy, které se rovněž spolu sřítí, a to nepomůže-li se jim brzy, zvětší se tím nedůvěra ciziny v poměry ve státě ještě více. Poukazuj i-li na německé spořitelny, chci v souvislosti s tím říci, že se praví ve výkazech, které každoměsíčně jsou uveřejňovány v novinách, že stav vkladů německých spořitelen stoupl. Čísla však, která jsou uváděna, neobsahují všech spořitelen, jsou proto klamná, protože u jedné části spořitelen ve skutečnosti vklady nestoupají, nýbrž klesají. To platí zvláště o spořitelnách, které se nacházejí v čistě zemědělských krajinách. Na jižní Moravě na př. jsou rolníci nuceni vybírati vklady uložené u spořitelních ústavů, jelikož nemohou za výrobky hospodářské nic utržiti, protože musí prodávati za laciné ceny a protože jsou požadavky, které má zemědělství splňovati, velice vysoké. Zvýšil-li se stav vkladů v severočeských spořitelnách, nejsou tyto vzrůsty nic jiného, než realisovaná cena zboží, kterou dnes nelze jinak uložiti. Kritická situace spořitelen vyplývá vlastně již z tohoto: Vzpomenete si snad, že vládním nařízením ze dne 19. prosince 1919, č. 660 Sb. z. a n., byl vydán zákon, který obsahuje opatření na ochranu úvěrních ústavů. § 1. tohoto právě jmenovaného nařízení zní: Státní správa se zmocňuje, aby u peněžních ústavů, k přijímání peněžních vkladů oprávněných, jichž finanční stav jest umístěním majetkových hodnot v cizině nebo držbou válečných půjček neujasněný, učinila z vlastního podnětu neb k žádosti ústavů nebo jeho věřitelů vhodná opatření." Toto ustanovení má vulgární označení "Přiškrcovací zákon", t. j. spořitelní ústavy nemohou již pod vlivem tohoto zákona svobodně rozhodovati o svých vkladech. Platnost tohoto zákona se týká nejprve let 1920 a 1921, a tehdy se podřídily jeho účinností 4 německé spořitelny v severních Čechách. Nemusím je označiti jménem. Myslelo se původně, že tato ochranná opatření budou přechodná a že se poměry zlepší. Nyní ve skutečnosti se však ukazuje, že tento přiškrcovací zákon musel býti uváděn již celá 3 léta vždy zase v působnost a že se z těchto 4 spořitelen stalo nyní 46 spořitelen. Toto číslo jest zajisté velmi velké, uváží-li se, že celkový počet německých spořitelen jest 164 ústavů. Není to tedy zvláštní, neboť tyto spořitelny se musely dostati do tísně, poněvadž jejich majetek na válečných půjčkách jest dosti značný. Nemohly jej jen tak beze všeho odsunouti, jak to učinily v informovaných kruzích. Nepovídám vám nic neznámého, řeknu-li, že na př. jednoho dne, kdy tehdejší filiálky Rakousko-uherské banky v československém státě válečné půjčky ještě lombardovaly, bylo lombardováno 75 milionů korun válečné půjčky s 75% u těchto ústavů. Táži se vás tedy: Čichali snad Němci poměry, že se mohli tak rychlým způsobem zbaviti majetku válečných půjček? Ne: nebyli to Němci, byli to většinou kraj ani většiny této sněmovny. Byli informováni, věděli, co visí ve vzduchu a využili poměrů ve svůj prospěch z čistě sobeckých důvodů. Že to musí být nepříznivé u německých spořitelen, vyplývá ostatně již z té skutečnosti, že vlastnictví na válečných půjčkách u oněch 164 spořitelen vykazuje 740 milionů korun a na lombardované válečné půjčce 804 miliony korun, úhrnem tedy 1 1/2 miliardy korun. Jest to zcela značné zatížení, zvláště přihlíží-li se k tomu, že úhrnný stav vkladů těchto peněžních ústavů činí jen asi 8 miliard korun. Jest proto nutno, aby nemají-li se i reelní podniky zakolísati, státní správa se konečně odhodlala k tomu, vše to konečně uvésti na pravou cestu, po čemž se již tak dlouho volá nejen v německých, ale též v českých kruzích, to jest úprava W-kont, úprava pohledávek u poštovní spořitelny ve Vídni; konečně honorování předválečných rent a konečně též úprava otázky válečných půjček. Podržíte-li všechny tyto okolnosti na zřeteli a v paměti a přistoupíte-li konečně vážně k tomu, abyste tyto tak důležité záležitosti vpravili do přijatelnější formy a uskutečnili, pak nebude to zajisté na neprospěch vašeho státu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Kostka.
Posl. Kostka (německy): Slavná sněmovno! Skutečnosti mluví zde s tohoto místa řečí tak jasnou, že by vlastně stačilo, aby tyto skutečnosti byly rozšířeny v celé zemi, všude jako odstrašující příklad pro budoucnost. Musíme tomu však formálně odporovati proto, že si při projednávání počínáte tak, jako se o to pokoušíte při volbách do obcí. Řeč kolegy dr. Kubíčka rozkládá se ve dvě části, aby byl její dojem zahlazen. Musím zde konstatovati, že dojem na nás Němce byl přímo otřásající. A ukáže-li se při projednávání, jež se dá očekávati, jen část toho pravdivou, mělo by to působiti vlastně také na koalici dojmem v pravém slova smyslu strašným.
V ministerském projevu byly tu předneseny jen některé věci, které jsou samozřejmé, že nemá býti nijak bráněno veřejnému vyšetřování těchto skutečností. My všichni víme velmi dobře, že po válce bylo úvěrové hospodářství všude, nejen zde v nově utvořené republice, obráceno vzhůru nohama, že však zde ve státě stalo se k tomu ještě něco jiného. Zde byl totiž uměle rozmnožován počet uchazečů o úvěr a zkrácením kapitálového majetku, zvláště majetku válečných půjček bylo pro banky vytvářeno stále poddajnější obecenstvo. Banka, jako ústav poskytující peníze, jest jistě ústavem nutným, jako každý jiný nositel hospodářských funkcí. Avšak bylo těžkou chybou finančně vědeckou a i finančně hospodářskou, že se prostě tvrdilo, když byl tento nesmírný kapitál ve válečných půjčkách zkrácen, že je stát finančně hospodářsky již sanován, ačkoli válečné půjčky neznamenají nic jiného než a to nutno vždy zřejměji a zřejměji uváděti na paměť také většině, která v podnicích, o nichž dnes jednáme, musí těžce trpěti - že válečné půjčky neznamenají nic jiného než přeměněné bankovky. Kdyby tu ve státě nebylo válečné půjčky, byl by stát musil na začátku provésti soupis a evidenci o tolik a tolik bankovek více. Pak by také bylo, když chce ubírati, rozděleno toto ubírání stejnoměrněji. K tomu přišly ještě věci jiné. Ceny zboží, které byly zpočátku vyhnány závratně a vírem do výše, klesly. V posledním roce bylo všude nutno prodávati se ztrátou. Hromadí se konkursy a vyrovnání a sečteme-li číslice, musíme dnes míti, počítáno jen průměrně, ztrát a konkursů, vyrovnání a tichých vyrovnání více než půldruhé miliardy.
Jako další ztráta národního jmění ukazuje se nezaměstnanost. Nevyrábělo se, naopak musely býti peníze ještě dosazovány, zase z kapes občanů, obyvatelů státu, tedy ztráta národního jmění. Nedosti na tom, nesmírné částky národního jmění byly ztraceny tím, že se nemohlo vyvážeti. Snad budeme míti později příležitost to vylíčiti. Na tom by vlastně nebylo nic zvláštního, když se zde zdůrazní, že z toho vznikají zhroucení a takové zvláštní hospodářské poměry plné krisí, jež jsou ještě podporovány falešnou politikou obchodní a nerozmyšlenou politikou finanční. Že nutně vznikají zhroucení, nebylo by také podnětem, abychom se tu ve sněmovně musili podrobně zabývati každým případem.
Zde však k tomu přistupují zvláštní okolnosti případu. Je to především známka politiky hospodářské prestiže za každou cenu, kterou provádějí strany většiny, snad české kruhy vůbec. Snad není oboru tak málo způsobilého, aby se v něm pracovalo šovinisticky, jako obor hospodářský. Snad právě tento obor vyžaduje především schopného člověka a také schopný člověk potřebuje dlouhého školení. Nerodí se každý jako bankovní ředitel. A kolega Kubíček dnes velmi nepříjemně pocítil, že musí také v tomto směru velmi mnoho trpěti, protože přecenil svoji vlastní sílu, a tím postavil také celý stát před problém velmi těžký.
Bohužel, však není jediným, který byl, jak se zdá, v tomto státě postaven na nepravé místo. Slyšeli jsme od něho samého v jeho přerušených vývodech, že před ním pracoval již v této bance ředitel Písecký a že tento ředitel, kterého jsem osobně jakživ neviděl, vedl život přímo dobrodružný. S obchodem bankovním spojil v nejnebezpečnější periodě obchod se zbožím. Spekuloval gumou a dřívím a, jak jsem slyšel, také kůží a olejem, a dal si za to vyplatiti bankou, jak nám bylo vylíčeno, 600.000 Kč. Dělal dále ještě jiné experimenty. Patrně aby mohl všude lépe provozovati propagandu pro své vlastní obchody, prováděl ve velkém také obchod filmy, a opět a opět při tom byl velmi poškozen, vlastně nikoli on přímo, nýbrž patrně vkladatelé a ti, kteří mu důvěřovali. Slyšeli jsme také, že týž podnik se také předem pokládal za schopný a za způsobilý, aby provozoval vývoz; pamatujete-li se na mé řeči s tohoto místa, mluvili jsme opět o "Tchécoverre" v Jablonci a nikdo nepozoroval, že zde budou patrně veliké ztráty. O "Exportul" jsme ještě nemluvili. Nyní slyšíme, že se vyváželo na všech stranách, že byly zřízeny filiálky v Boru, v Jablonci, ve všech pohraničních krajinách a že se dály pokusy prováděti věci, které jsou vlastně vrcholem diletantismu. Nyní však přijde vlastní zlý bod. Diletantu nelze konečně zazlívati, počne-li jednoho dne také vyvážeti, diletantu nelze konec konců ani zazlívati, počne-li provozovati také obchody bankovní. Poškodí patrně toho, koho k sobě zlákal, avšak zde přichází to zlé: Vměšuje se tu hnutí, jež lze zajisté označiti jako podporu vlády, neboť najednou přicházela kontrola za kontrolou. Zdá se, že rozhodující osoby tohoto státu byly o stavu celého obchodu velmi dobře orientovány, ač o tom ničeho neřekly lidem právě nejvíce zúčastněným. Důkaz pravdy o tom mohu vám podati ihned. Lázeňské místo v severních Čechách vyjednávalo s bankou "Bohemií" o půjčku 60 milionů. Když přišla deputace těchto lázní k zesnulému ministru financí dr. Rašínovi, zpečoval se ministr dr. Rašín - začež mu dnes musíme býti jménem lázní vděčni, avšak jen jménem lázní, nikoli snad jménem banky - dáti k tomu svolení. A proč? Proč bylo již tehdy bance bráněno, aby takový obchod uzavřela se stranou, která jakožto severočeské lázně musí míti v sobě zajisté všechny vlastnosti pro bankovní podnik?
Avšak nedosti na tom, neschopnost patrně slavila při celém tom obchodě opravdové triumfy ve směrech nejrůznějších, neboť se jí podařilo poškoditi naše nejlepší výrobní podniky. Přeměnou "Epiagu", první akciové společnosti pro průmysl porculánový v Karlových Varech, v nový podnik s neschopnými lidmi vznikla taková kolísající budova, že dnes bude patrně nutno provésti také sanaci této nejlépe zařízené továrny na porculán. Sanační manévry se tu stávají již temnými a jest ovšem nutno žádati vysvětlení o všech těžkých výtkách, že revise nebyly správní radě oznamovány, že dozorčí úřad porušil svoji povinnost potud, že nenutil banku ke konkursu atd., neboť zde je nebezpečné jádro věci: stát a jeho orgány jsou spolu zodpovědny za ztráty všech těch vkladatelů, kteří bance za těchto poměrů ještě dále věnovali důvěru. Nechceme tu blíže mluviti o roli, kterou tu hrál význačný muž tohoto státu, dr. Scheiner, patrně nám musí o tom přinésti ještě bližší údaje soudní projednávání. Zde zasahuje, a to budiž zcela jasně zdůrazněno, do této národnostně šovinistické politiky o prestiž také boj jedné skupiny proti druhé. Kolega dr. Kubíček se tu zmínil, že se tu postavila jedna politická skupina proti druhé. Ve středověku bylo zvykem, že se kmeny potíraly, my jsme však nyní proti takovému boji pořídili zákon na ochranu republiky, pozoruji však, že v tom zákoně schází důležitý paragraf. Právě tak jako si nemůže politická strana opatřiti dělo, aby se pustila do boje proti druhé, měl by ochranný zákon obsahovati paragraf, že si také nesmí opatřiti banku, aby pomocí této banky útočila proti druhé straně politické. Zdá se, že snad tím vystiženo jest jádro otázky. Bohužel ochranný zákon - v pravém slova smyslu na ochranu republiky - toho paragrafu neobsahuje.
Máme-li tu zaujmouti stanovisko k tomuto druhu volné konkurence, dlužno poznamenati, že to není čestná hra, již mezi sebou hrají podniky, a v soudním řízení bude nutno úplně objasniti, zda tu byly sledovány zvláštní zájmy jednoho ústavu proti druhému pomocí politiky. S tohoto místa musíme takové tendence potírati. Musíme také potírati všechny vedlejší zjevy, které nejrůznějším způsobem způsobily škody. V cizině jistě bylo pozorováno, a nepřispívá to právě k důvěře v naše peněžnictví, že jsou jednoho dne úplně zakazovány zprávy o jistých finančních událostech, zakazovány způsobem velmi neobratným, když se všude telefonuje: "Budete konfiskováni", nebo když se na př. konfiskuje "Reichenberger Zeitung", když podává zprávu o těchto obtížích, v jiných listech však na konfiskaci se zapomene. Bylo by dále také doporučiti při stylisaci takových projevů větší opatrnost, to budiž zdůrazněno opravdu vážně a čistě hospodářsky; neboť projev o Pozemkové bance jest přímo směšný. Je nemožno udávati pozemkovou reformu jako důvod toho, že banka nemůže již splniti svých obchodů; nemůže jich splniti, poněvadž utrpěla tolik ztrát. Avšak nerozhoduje uvedený důvod, jakoby tyto obchody neměly pro banku již žádného účele.
V poslední době se také velmi mnoho mluvilo o tom, a vláda bude se musiti touto otázkou obírati, zda je záhodno, aby se při vracení vkladů jednalo s cizinou příznivěji než s tuzemskem. Jak se dovídám, provádí se likvidace v Americe bez závad pro vkladatele. Vkladatelé prý dostávají své peníze vyplaceny, kdežto na druhé straně dochází k věcem velmi zajímavým. Příklad: Pojišťovací ústav v Praze platí, kdy úpadek jest již znám, u poštovní spořitelny velmi značnou částku pro pojištěnce na venkově, k výplatě filiálkou banky Bohemie, tedy nárok existující právně bez závady. Tato částka je ústřednou v Praze konfiskována a pojištěnci dodnes nevydána. To je právnicky nemožný případ, který úplně odporuje zdravému citu. Odporuje mu také, že byly, když úpadek byl již znám, ještě deponované částky, které byly na př. při přechodu hranic vyžadovány od jednotlivců, kteří si je dali tam potvrditi, prostě odevzdány oné filiálce banky Bohemie a k výplatě dodnes nedošlo. Předem nemožný byl také projekt, jenž byl zamýšlen, aby jedna banka byla sanována bankou druhou. Kam tu dospějeme? K tomu, že ten, kdo obchody provádí ledabyle, kdo vysokými úroky z vkladů láká vkladatele, hospodaří prostě bez rozmyslu, a dospěje-li tak daleko, že nemůže dále, pak by ovšem musela přijíti pomoc od celku a také stát by musil v tomto případě vždy vypomoci. Nemožná věc!
Závěry ze všech těchto těžkých a zlých zjevů pro posuzování celkových poměrů budou poměrně jednoduché. Obchod budiž ponechán lidem schopným a ať si přede vším uchovává hospodářské věci prosté jakéhokoli vlivu národnostního a politického. S příjmy státními buď zacházeno opatrně, stát ať se nevměšuje do věcí, do nichž mu vlastně nic není. Jestliže převzal odpovědnost proto, že špatně provedl revise, pak jest od této chvíle zavázán a tento závazek bude pak musiti vůči vkladatelům splniti. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Dále nutno poukázat, že konečně nutno v této sněmovně přikročiti k tomu, aby byl politický život zbaven spojení s jakýmikoliv úkoly správních radů, s jakýmikoliv soukromým úkoly finančními, tedy také spojení politických stran s takovými úkoly, a my sami podáme zde návrh, aby se sněmovna o takovém zákoně usnesla. Právě z projednávání této otázky musíme se ku konci vrátiti k tomu, aby se naše finanční hospodářství rozpomenulo, proč dnes u veškerého hospodářství, u živnostníků, průmyslníků, obchodníků vyvolává nadměrnou potřeba úvěru, proč tyto kategorie jsou přespříliš zatíženy nejen daněmi, majetkovou dávkou atd., nýbrž že také odnětím již uvedených rent, válečných půjček atd. upadají vždy více do rukou věřitelů. Ze všech těchto důvodů nemůžeme vzíti na vědomí projev, jejž zde učinila vláda, vyšetřování musí býti provedeno ve všech směrech co nejpřísněji a musí býti v této věci žádáno úplné vysvětlení o vlastních vinnících. (Souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Rudolf Chalupa.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Jsme daleci toho, abychom využili posledních událostí v bankovním životě k laciné příležitosti, vyrovnávati si účty osobní. Takovými uzávěry skutečně by se ničeho ne spravilo. Pro nás poslední neblahé zjevy v životě bankovním jsou doklady celého našeho hospodářského života, a to doklady velice těžké a vleklé choroby. Krise našeho peněžnictví je také krisí našeho průmyslu a obchodu. Setkáváme-li se v průmyslu a obchodu s podvodníky, kteří připravují vědomě promyšlený úpadek, je to pouze zjevem průvodním také u bank. Válečná morálka úskoku, lsti a násilí našla přirozeně také živnou půdu zde. Škody, jež zde vznikly, rozrůstají do nesmírných rozměrů. Banka, to není hospodářství jednotlivce. Banka je hospodářství mnoha jednotlivců, z nichž jedni s lnou důvěrou odevzdávají své výsledky práce, druzí přicházejí a ucházejí se o důvěru banky, aby v podnikání výsledky práce byly zabezpečeny. Pak ovšem hospodářství bank stává se hospodářstvím značné části společnosti lidské, a je na podiv, že musí přijíti teprve tak vážné a těžké otřesy, aby společnost si uvědomila, že má co hovořiti do hospodářství bank a že banky nejsou pouhým kumulovaným silným jednotlivcem, který řádí bez odpovědnosti v lidské společnosti. My sociální demokraté jsme si dobře vědomi, že kapitály, uložené v bankách, jsou zhuštěnou lidskou prací statisíců dělníků, plynoucí z nadhodnoty, a že výsledky této práce, této hospodářské činnosti nutno chrániti, tak aby nejen nebyly rozkradeny, ale aby přirozeně se vrátily těm, kterým také skutečně patří. Jaký je však skutečný stav? Banky, tak jak dnes se uplatňují, jsou svým složením, svým jednáním, svými tužbami představiteli nejbrutálnějšího, nejbezohlednějšího kapitalisty. Miliardy, které procházejí rukama bank, zbavují rozvahy jejich ředitele, kteří zapomínají, že kapitál, uložený v bankách, je kapitálem jim svěřeným. Ohromná hospodářská moc přímo tady svádí k zotročení podnikatele, závislého na úvěru banky, a zotročený podnikatel zotročuje dělníky. Morálka bank stává se morálkou obchodníka a průmyslníka. Konkurenční boj, zuřící mezi podnikateli, zuří také mezi bankami. Je veden o celá průmyslová a obchodní odvětví, je veden o mobilní kapitál, o vklady. Tento boj nepřináší žádného požehnání společnosti. A účel boje je, prostě vytlačiti slabšího, zmocniti se určitého odvětví průmyslového, diktovati ceny, a olupovati konsumenty. Dokladů netřeba daleko shledávati; jsou denně před námi. V dnešní stavební krisi leží bankovní kapitál na všech potřebách stavebních. Cihelny, lomy, cementárny, železárny, pily jsou ovládány bankami a stavebníci musí zaplatiti to, co banky diktují. Za takovýchto okolností není ovšem žádné naděje na povznesení stavebního ruchu a všechny oběti státu, třeba sebe krvavější, míjejí se účelem. A tak je tomu také v mnohém jiném odvětví průmyslu, neboť ten, kdo má odvahu jíti proti diktátu, není-li sám dostatečně silný a je-li odkázán na úvěr, musí podlehnouti. Na výši úroků již dávno nepůsobí nabídka a poptávka. Nabídka se pravidelně zúmyslně odmlčuje - vydráždí se poptávka a pak snadno jest diktovati nesnesitelnou úrokovou míru. V zajetí bank zvláště u nás, kde není velkých kapitálů v rukou jednotlivců, nalézá se celý náš hospodářský život. Z bank se vytváří bankokracie. V tajných schůzích správních rad nerozhoduje se již jen o věcech obchodu a průmyslu, ale také o věcech státu. Stát ve svých počátcích hospodářsky slabý ve chvílích potřeby musí vyhledávati pomoci bank. Tato závislost jest krajně nebezpečná. To jest nejlepší cesta převahou hospodářskou vládnouti politicky. Všechna demokracie i se svými nejdemokratičtějšími volebními řády stává se pouhou dekorací, za níž jest vláda několika spřízněných rodin, usedlých v bankách jako ředitelé a jako správní radové a pod. Demokracie je vytlačována bankokracií. Zde přestávají všechna obchodní tajemství, všechny obchodní tajnosti, to jest otázka nejširší veřejnosti. Jak dalece se podaří vrátiti naše banky k původnímu svému národohospodářskému poslání, na tolik můžeme čekati také ozdravení celého našeho života veřejného.
Zjevem krajně žalobným jest banka jako zaměstnavatel. Jest v dobré paměti stávka bankovního úřednictva roku 1921, a nikdy nebude zapomenuto krutosti, s jakou tato stávka byla likvidována. Nepamatujeme se, že by podobné brutality byl schopen zaměstnavatel proti dělníku. A přece podstata celého sporu nebyla hmotná, byla spíše mravní. Bankovní úřednictvo se prostě domáhalo toho, co má dělnictvo. Ale to je právě to nejvýznačnější. Dnešní vedení bank prostě by nesneslo, aby někdo přihlížel k jeho hospodaření, nesneslo by, aby v bankách nebujela protekce, aby nerozhodovalo, kdo co umí a dělá, ale v jakém je příbuzenském poměru k panu řediteli nebo správnímu radovi.
Bankovní úřednictvo vede dnes zoufalý zápas za závodní výbory, jež banky svým zaměstnancům slovíčkářským výkladem zákona odpírají. Doufáme, že marně. Bankovní úřednictvo již z důvodů mravních musí býti postaveno na úroveň dělnictva, a věru nedošlo by k oněm hrozným zjevům hospodářským, kdyby závodní výbory v bankách již byly. Již z toho, co bylo uvedeno, nemůže nám býti lhostejno, jakým způsobem jsou banky spravovány a především jaký duch je ovládá. Vidíme banky v tom konečném vývoji jako produkt potřeb dnešních kapitalistických řádů. Vidíme, jak z nepatrných počátků penězoměnectví přechází se k činnosti uschovací peněz a cenných věcí, jak tato deposita sváděla k užití, k poskytnutí úvěru, k rozvinutí obchodů žirových a kontokorentních, až k obrovské organisaci peněžní dnešní, jež jest pilířem soukromého podnikání. Jsme proti tomuto soukromokapitalistickému systému, ale uvažujeme správně o nutnosti tohoto přechodného hospodářství, než bude nahrazeno novým, dokonalejším. To znamená však, že musíme účinně přihlížeti k tomu, jak dnes banky si vedou, jak otřásají celým hospodářským životem. Jde zde sice o zájmy velkého mobilního kapitálu, ale bylo by neupřímností doznati, že zde běží o věci pro nás svrchovaně důležité, že zde jde o zaměstnanost a o chléb milionů dělníků. Nám nemůže býti lhostejno, když zločinným hospodařením se otřásá jistotou hospodářských poměrů u nás, když celá odvětví průmyslová jsou dušena, poněvadž zúčastněný bankovní kapitál vymačkává neodůvodněné zisky anebo na konec tato odvětví odumírají a jsou ničena. Nám nemůže býti lhostejno, jak se na naše hospodářství dívá cizina. Jsme státem malým, hospodářsky dosud nezabezpečeným, jsme odkázáni na úvěr ciziny. A tento úvěr dostaneme tehdy, budeme-li v cizině buditi důvěru. Myslím, že ukázka, jak dovedeme spravovati peníze vlastní, jest velmi špatným vnadidlem pro cizinu, aby nám svěřila své peníze. A přece v této době stagnace, kdy rozhoduje, kdo dříve vnikne na nová odbytiště světová, bez tohoto cizího kapitálu se neobejdeme. Naši odběratelé v cizině nemají hotovosti jako my a my můžeme prodávati jen na úvěr. Závisí tedy od cizího úvěru značná část našeho podnikání a tím řešení a odstraňování dnešní nezaměstnanosti. Také zájmy vkladatelů nemohou nám býti cizími. Vklady u bank nejsou výhradně jen vklady boháčů. To jsou vklady drobných lidí, kteří buď, davše se zlákati vysokou úrokovou mírou, přímo své úspory do banky vložili, nebo jsou to vklady drobných peněžních ústavů, spořitelen, záložen. Raiffeisenek, jež sebrány byly od rolníků, domkářů a dělníků. Na těchto penězích lpí mozoly a slzy. Tyto drobné kapitály, jež vyrvány byly za cenu největších obětí a jež namnoze jsou připravené náklady pohřební, nesmějí býti více hříčkou v rukou nesvědomitých lidí. Proto jsme zde, abychom mocí zákona položili hráz všemu dalšímu bezohlednému a namnoze zločinnému hospodářství. Kvitujeme zde s povděkem, že také vláda uvědomila si své povinnosti a chystá předlohu na ochranu vkladatelů. Nemohli jsme však jedině čekati a spoléhati na počin vlády. Radili jsme se bezodkladně, jak odpomoci a jak zabrániti dalším škodám.
Základ dnešního rozvratu některých bank vidíme především v nedostatečné kontrole. Dosavadní kontrola státními úředníky politickými vykonávaná jest pouhým zdáním kontroly. Snad někdy v minulosti mohla cosi znamenati, kdy politický úředník hospodářsky a společensky něco znamenal. Za dnešních však poměrů, kdy ředitel banky má často desetkrát větší důchody než vysoký úředník státní, stává se státní kontrola snadno přehližitelnou, na niž se nic nedá. Mám z hospodářství jedné banky velmi zajímavé doklady. Zástupce vlády protestoval proti přídělu dividendy, poněvadž se mu nezdály výsledky hospodářství dosti zdůvodněné, ale president banky jej zakřikl "že mu do toho ničeho není" a zástupce vlády se s tím spokojil. Tedy tato kontrola ztratila již dávno svoji autoritu vnější, o autoritě vnitřní po stránce odborné se nemusím široce zmiňovati. Političtí úředníci nejsou, nepřihlížíme-li snad k soukromé píli některých, pro svůj úřad kontrolora kvalifikováni, takže při nejlepší vůli nemohou své funkce správně zastávati. To není urážkou těchto kontrolorů, to je fakt, který sami ochotně doznají. Vždyť studia a působení jejich není komerční, ale státně správní. S touto formou kontroly jest nutno definitivně a co nejdříve se rozloučiti. Do našich poměrů musí býti vnesena kontrola, která vyhovuje také ve státech jiných. A tu nám především tane na mysli instituce anglická, přísežných znalců knih". V Anglii není povinná kontrola, ale každý podnik ji sám vyhledá, neboť ji pro své obchodní styky nutně potřebuje. Jen ten závod, který skutečně jest revidován těmito přísežnými znalci knih, těší se důvěře. Takové vážnosti těší se tito přísežní znalci knih v Anglii. Jest ovšem nutno uvážiti, že toto zařízení jest konečný článek dlouhého vývoje, že zde mnoho znamená národní tradiční svědomitost v podnikání, ale to nám nemůže býti překážkou. - Vytvoření podobné přísné a povinné kontroly také u nás by se osvědčilo.
O dvou věcech bylo by zde především uvažovati a to o kvalifikaci těchto kontrolorů a jich nezávislosti. Naše peněžnictví je poměrně velmi mladé, ale přes toto mládí jistě že by se našlo deset až 15 jedinců kvalifikovaných, jednak s odborným vzděláním a dlouholetou příslušnou praxí, kteří by na tento úkol stačili a kteří by byli schopni dáti základy k instituci dokonalé kontroly peněžních podniků.
Druhá věc stejně důležitá byla by nezávislost kontroly ve všech směrech. Ani hospodářské, ani politické či jiné vlivy nesměly by zde působiti. K vykonávání svých funkcí byli by povoláváni tito kontroloři institucí státní. Předseda kontrolního sboru mohl by býti jmenován dočasně presidentem. Výsledky revisí odevzdány by byly stejně správním radám revidovaného ústavu, jako příslušnému oboru národohospodářskému v ministerstvu financí, kde by byly přehledně zpracovány a skýtaly by tak nutný obraz hospodářského života. Čistě státní revisi jest z dobrých důvodů zamítnouti, neboť při nejmenším by neunesl stát zodpovědnosti, která by na něho padala. Placení této nucené revise příslušelo by bankám, neboť jest to především jejich zájem, aby byly vedeny správně a častými revisemi budily důvěru. Vím, že takováto revise nebyla by zrovna pohodlnou institucí dnes, kdy banky jednaly, jak za dobré uznaly a že zejména banky silné tomuto jhu budou těžko přivykati. Jsme připraveni, že se zvedne značný pokřik s obchodním tajemstvím, ale to nás nemůže odvésti od pevného úmyslu povinné a výsledné kontroly vytvořiti.
Nezničila-li taková kontrola obchody v Anglii, jistě že nebude nebezpečí ani u nás. Vedle této kontroly povinné nebráníme se nikterak, aby zůstala kontrola, která byla dosud zavedená. Mnoho by prospělo, kdyby v bankách fungovaly závodní výbory. Bylo by to značné bezpečnostní opatření pro správné vedení a ulehčení kontroly. V této věci považujeme za svou povinnost novelisovati zákon o závodních výborech, aby nebylo žádných nejasností. Ochrana vkladatelů vyžaduje zhruba dvojího: Jednak, aby vkladů nebylo používáno lehkomyslně, jednak aby vklady byly chráněny určitými jistotami. V prvém směru nutno jistě uvésti další, totiž, aby vklady nebyly sháněny za každou cenu. Dnešní vysoká míra úroková 8 až 10% netkví jen ve výdělečném úmyslu banky, ale v tom, že vklady jsou získávány za veliký úrok od vkladatelů. Jsou to především hromadné vklady spořitelen a záložen, jichž úrokování nezřídka při vkladu do banky jest zvyšováno provisí 1/4- až 1/2procentní a také více pro pana ředitele. To má neblahé důsledky na náš hospodářský život. Při 10%ním úvěru těžko náš průmysl může konkurovati s cizinou, na příklad s Anglií, kde úroková míra jest 4 až 5%. To znamená však nezaměstnanost a bídu pro dělníka. Tuto nápadnou výši úrokovou jest nutno sraziti. Stát sám jde příkladem napřed a snižuje úrokovou míru z 10 na 7%, ačkoliv se sám za daných okolností vydává v nebezpečí, že této ochoty bude zneužito, že spíše dlužník těchto daní platiti nebude, ježto bude raději platiti bance, poněvadž bude získávati diferenci mezi úrokem určeným státem a požadovaným bankou.
Při snížení úrokové míry je možno uvažovati ještě o dalším, totiž zda by nemohlo býti rozpětí úrokové míry limitováno snad 2 až 3% a tím by byla vzata možnost, aby vklady byly sháněny za každou cenu. Hlavní však, aby vkladatelé byli chráněni, jest, aby vkladů nebylo zneužito k obchodům riskantním. A zde zdá se mi, že banky značně překročily meze své působnosti. Štíty bank již dávno neudávají artikl, čím se v bance obchoduje. K čemu mají banky sloužiti? Jednak k zprostředkování platů, t. j. obchody kontokorentní, žirové, clearingové, dále k zprostředkování úvěrů, konečně mají obstarávati obchody efektové a zakladatelské.