Žel, že mimo tuto činnost vrhly se banky na obchod masovými artikly, ba jest případ, že banka obchodovala pepřem v docela malých kvantech. Tato činnost nutně musila přinésti netušené ztráty. Vzestup koruny znehodnotil rázem staré zásoby a přivodil tíživou situaci, v níž nyní banky se topí. Vyloučení těchto obchodů jest prvním příkazem, neboť další ztráty nejsou vyloučeny, a běda tomu ústavu, který pro svoji záchranu, když prodával na artiklu jednom, vrhal se na druhý a třetí, ovšem se stoupajícími ztrátami. Nepřehlížíme potíží. Likvidace této činnosti je možnou jen zvolna, snad nejprve odloučením tohoto bank nedůstojného obchodu a konečnou likvidací. Při tom nesmí se přehlížeti, že banky touto činností zapsaly se nejčerněji do duše konsumentů, ony byly největšími zdražovateli a při tom samy sobě největšími škůdci.
Díváme-li se na bankovnictví cizí, pozorujeme, že vkladatelé jsou chráněni ještě jinými ustanoveními. V Americe 18%vkladů musí býti neustále likvidních, to znamená, že při každé počáteční panice a útoku, při nedůvěře projevené vkladateli mohou tyto banky okamžitě nejnetrpělivější své vyběratele uspokojiti. Také v našich poměrech je nutno, aby takové ustanovení a opatření tu bylo. Snad nejlépe by se posloužilo věci uložením 15% vkladu v papírech požívajících pupilární jistoty, především ve státních dluhopisech. To by nebylo jenom na ochranu vkladatelů, nýbrž také na ochranu a prospěch státu. Jest opravdu skličujícím poznáním, že celá řada bank nemá vůbec ničeho uloženo ve státních papírech anebo směšně málo. Jedna z největších bank, která měla prostředků obchodních roku 1920 daleko více než 4 miliardy, měla uloženo ve státních papírech ca. 330 milionů, ale již rok na to, ač prostředky její stouply na více než 5 miliard, ve státních papírech měla pouze něco přes 20 milionů, a roku 1920 ještě méně. Tato povinnost by nebyla nikterak tíživou, zúžila by sice provozovací kapitál, ale ten v případě potřeby lombardem státních papírů u bankovního úřadu mohl by býti lehce opatřen. Přirozeně tyto státní papíry musely by býti pod státní uzávěrou, aby se mohlo kdykoli konstatovati, že skutečně banka v tomto směru své povinnosti plní. Také ostatní fondy reservní, pensijní atd. jest rovněž stejnou měrou chrániti, aby jich nebylo zneužito v obchodě, čímž by byly vydány možným ztrátám.
Jedním z největších zel, která dnes jsou, je zakupování vlastních akcií. Dovedeme to chápati, víme, že taková situace může nastati i v nejlepší bance, že i ta není chráněna proti pomluvám o její neprosperitě a takové pokoutní řeči mohou vzbuditi přirozeně nedůvěru drobných držitelů akcií, kteří se jich potom zbavují za každou cenu. Tato nabídka přirozeně stlačuje kurs a budí rozruch a nedůvěru další. Byly tedy někdy nuceny banky ke koupím intervenčním. To pochopujeme, ale nepochopujeme, aby banky měly až 2/3 svých akcií doma a že tyto akcie nejsou kupovány penězi akcionářů, ale penězi vkladatelů. Je-li nucena banka k intervenčním koupím, přirozeně mělo by se tak díti jen do určité výše, snad nejlépe do výše reservního fondu. Další zakupování je zkreslováním skutečného stavu, klamáním veřejnosti. Máme případy, kde banka, která se ocitla v úpadku, ještě den před tím kupovala své akcie nad pari.
Správní radovství v bankách nesmí býti pouze tím skutečně znamenitým hospodářským zaopatřením. V cizině tito funkcionáři ručí celým svým jměním za ztráty, a jistě toto opatření vynucují si také poměry naše. Pak by snad bylo více zodpovědnosti a více svědomitosti a nebyly by případy, kdy tito funkcionáři odcházejí ze svých míst jako lidé zámožní, ač ústav zkrachoval. My zde stavíme také další požadavek, aby tyto funkce nemohly býti zastávány poslanci. Přispělo by to znamenitě k ozdravění a očistě našeho veřejného života. Některé věci jsou samozřejmé. Tak považujeme za veliké zlo, že funkcionáři bank mají otevřený úvěr u banky, kterou mají spravovati. Mírně řečeno, interesy banky, která chce vydělati peníze, bezpečně uložiti, rozcházejí se s interesy funkcionáře dlužníka, který chce laciný a velký úvěr. To je nesrovnatelné a také nemravné. Tohoto škodlivého nátlaku musejí se banky vyvarovati.
Ozdravění hospodářství bankovního je především také otázkou bank samých. Ony samy mají starati o to, aby budily největší důvěru. Proto považujeme za jednu z největších garancií, aby se banky navzájem jedna proti druhé na ztráty pojistily. Toto zřízení stává se v mezinárodních pojišťovnách a osvědčuje se. Jistě by se osvědčilo i zde. Já zde ovšem zase chápu, že je to proti přirozenosti dnešních bank, když banka, která usiluje vytisknouti banku druhou, má tuto banku po případě zachraňovati. Toto kyselé jablko nutno ovšem nakousnouti. Nechť se pamatuje, že žádný peněžní ústav proti ztrátám není imunní.
Není mým úkolem, abych zde vyčerpával všechna obranná a ochranná opatření. Ujasnili jsme si velmi dobře, že jest zde zlo a že tomuto zlu je nutno čeliti. V té věci myslím, že máme správnou linii a z ní klub náš nevyjde. Budeme se vší rozhodností posuzovati své návrhy a jsme přesvědčeni, že celá veřejnost jest a musí býti na naší straně. Víme, že by bylo velmi populární, pronášeti radikální názory, že by bylo možno dovolávati se nacionalisace bank, konfiskace mobilního kapitálu. Na důsledky však bychom nemuseli čekati, ony jsou zde. Konstatovali bychom prostě stav, který je zde a přišli bychom k tomu, že 3/4 úsporu bank uložených jsou úspory hospodářsky nejslabších lidí. Nevím, jak by konfiskace byla nutná a účelná. To by nám konečně řekli okamžitě tito vkladatelé. Na dnešní neutěšený stav dlužno se dívati jako na dobu přechodnou, nutně vyplývající z hospodářských poměrů a nesvědomitosti jednotlivých funkcionářů. Nutno uvážiti, že žádná banka není před risikem chráněna, i když je spravována docela vzorně. Při žádném úvěru nelze s plnou jistotou počítati na příští plnění, a následkem toho skrývá moderní bankovnictví v sobě zárodek úpadku. Zmenšení risika je právě naším příkazem. Zdá se, že dnešní stav vývoje našeho bankovnictví je stále jen ve stadiu dětských nemocí. My jsme podobný stav prodělávali v letech 70. v průmyslu a obchodu. Pocházím z okresu, kde v letech 70tých rychle za sebou se položil akciový cukrovar, strojírna, papírna a sklad oděvních látek. V témže okresu za několik desítek let na to byl první úpadek banky. A příznaky úpadku této banky jsou tytéž, jako příznaky úpadků bank dnešních. Jest možný správný předpoklad, že z této trapné situace, třeba že se ztrátami, za krátko se dostaneme. Cizina nijak citlivě na úpadky našich bank nereagovala. Patrně byla lépe informována, než my a nebyla překvapena. My jsme si vědomi nebezpečí, že radikálním řezem mohlo by býti nebezpečí ještě zvětšeno. Jde tu o sloučení dvou protiv: možnost a pružnost podnikání s cílevědomou a výslednou kontrolou spojiti, a tím zabezpečiti hospodářskou existenci bank. Cesta k dosažení cíle tohoto není přímočará, ale cesta tato je dosažitelná. Máme veliký zájem na ozdravění našeho hospodářského života, poněvadž znamená také ozdravění dnešních výrobních poměrů, odstranění krise, odstranění nezaměstnanosti. Při tom však neztrácíme se zřetele svého konečného cíle, sespolečenstevnění výroby i výrobních prostředků, do nichž patří mobilní kapitál. K tomu směřuje naše práce v družstevnictví a odborových organisacích, jež utvoří most, se kterého přejdeme ze soukromokapitalistických řádů k řádům socialistickým. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Špaček.
Posl. Špaček: Slavná sněmovno! Dokud potrvá dnešní společenský řád, dokud potrvá dnešní právní řád a dnešní hospodářské řády u nás v republice, a dokud není naděje, že by tyto řády v bezprostřední blízkosti pominuly, poněvadž nejsou splněny mravní předpoklady podle slov presidentových pro nastoupení nových řádů společnosti, jsme přesvědčeni, že velké peněžní ústavy, tedy i banky, zůstanou na dlouhou dobu ještě nepostrádatelným článkem našeho hospodářského života a že tudíž musíme dbáti toho, by tento nepostradatelný článek našeho hospodářského života byl opravdu solidní, opravdu pevný a sloužil vyššímu společenskému celku.
Musíme si přáti jmenovitě také u nás, aby poměry v našem bankovnictví a peněžních ústavech nebyly toho druhu, že by se přiházely události takové, jaké jsou předmětem dnešní naší debaty, a musíme si to přáti tím méně, čím více je nám všem známo, že dnes jsou velké peněžní ústavy naše, zdejší banky, nepostradatelnými pro normální finanční fungování státu, že jsou nepostrádatelnými pro takové věci, které se opakují pravidelně skoro každého prvního v měsíci, poněvadž jen za spolupůsobení velkých peněžních ústavů, jak víme všichni a jak je veřejným tajemstvím, jsou možné na každého prvního měsíce často výplaty služného státním zaměstnancům, jsou možné dnes různé investice, které stát podniká, které dávají obživu, zaměstnání a výdělek velké části našeho obyvatelstva.
Ochromení řádného fungování našich bank mělo by tudíž za následek jistě mimořádné ochromení normálního chodu národohospodářského života a katastrofální ochromení platební povinnosti státu, jmenovitě v době nynější, doufám přechodné finanční krise státní. Ze všech těchto důvodů musíme si tudíž přáti, aby činnost bank, či velkých peněžních ústavů našich založena byla na základech opravdu reelních, aby v nich jedinou devisou jejich funkce byla poctivost, pořádek a naprosté spolehnutí se na to, že kdykoliv a vůči komukoliv mohou ze způsobu svého jednání skládati účty.
Případ Moravsko-slezské banky, banky Bohemie a banky Pozemkové, který tvoří předmět dnešní debaty, ukazuje, že tomu tak, bohužel, ve všech našich peněžních ústavech není. Jestliže dnes bylo tu mnoha řečníky konstatováno, že tomu tak není, jestliže dokonce uváděny konkrétní doklady o tom, musím jménem naší strany prohlásiti, že bychom si přáli, aby všichni, kteří žalují, nežalovali pouze zde, kde snad to může míti ohlasy pouze stranicko-politické, ale aby všichni žalovali na místě k tomu povolaném, to jest u státního zastupitelství. Jest povinností všech, kteří vědí cokoli špatného o kterékoliv bance, o kterémkoli peněžním ústavu nebo o úřední činnosti kteréhokoli funkcionáře státního, aby to oznámili podle své povinnosti, sankcionované trestním zákonem, povolaným orgánům spravedlnosti. Přáli bychom si tudíž důsledky obvinění, která zde byla vznesena, i po této stránce formální. A poněvadž jsme přesvědčeni, že jednání sněmovní nemůže v daném případě prokázati objektivní pravdu o obviněních anebo o obhajobě, která jednak zde byla pronesena, jednak o kterou se zde dál pokus, trváme na tom, aby o všech těchto obviněních byl proveden jedině správný obraz, připouštějící řízení kontradiktorní, které může nastoupiti při veřejném řízení trestním a po něm v řízení civilním při žalobách o náhradu škody.
Trváme na tom, aby bez ohledu na to, ke které straně se hlásí ti nebo oni vedoucí činitelé v různých peněžních ústavech, v těchto bankách, o nichž mluvíme, bez ohledu na to, zdali případné obvinění týká se vysokých anebo nižších úředníků, funkcionářů státu, každý, kdo ví něco špatného, kdo podezírá důvodně, že se tu dějí nesprávnosti, přednesl své obvinění u fora k tomu povolaného, u soudu nebo státního zastupitelství. Jen tím způsobem, podle mého přesvědčení, možno zabrániti opakování smutných událostí, jichž jsme svědky a které jsou předmětem dnešní debaty, pro budoucnost.
Žádáme, aby státní správa v době co možná nejkratší přistoupila opravdu s návrhem příslušných zákonných norem k provedení slibované ochrany lidí, kteří, pravidelně důvěřujíce ve formální snad, ale co do formálnosti ne všem vkladatelům známý způsob dohledu státního, svěřili těmto ústavům své peníze, neboť je veliké nebezpečí - jak se o tom všichni řečníci všech stran souhlasně zmínili že znepokojení, které úpadkem těchto velikých bank v našem občanstvu spořícím bylo vyvoláno, trpce pocítí i všichni ostatní, kteří nejsou vkladateli, ale kteří na procesu výrobním a na procesu směnném, na životě národohospodářském vůbec jsou účastni, každý různým způsobem, kteří všichni skutečně mohou býti trapnými následky těchto afér ve svých zájmech poškozováni, nehledě k důsledkům mravním, zejména také mravně-politickým, které tyto aféry pro náš veřejný život mají jistě za následek.
Přísný dohled finanční správy státní, dohled na způsob hospodaření ve velkých bankách, dohled na to, jakým způsobem plní správní rady svoje povinnost, přísný dohled těchto správních rad na to, jakým způsobem povinnosti své plní vedoucí činitelé úřední v těchto bankách, mohou aspoň pro budoucnost zabrániti opakování těchto trapných příhod, které, jak již bylo řečeno, nejen u nás doma, ale také jmenovitě v cizině k prospěchu nejsou a nebudou.
Jménem svojí strany žádám, aby jak ministerstvo spravedlnosti, tak i ministerstvo financí stíhalo všechny případy, ve kterých vznikne podezření z trestního činu, co nejpřísněji, neohlížejíc se při tom ani na pravo ani na levo, ani na příslušnost stranickou a úřední postavení, aby aspoň tímto způsobem byla dána obyvatelstvu našemu záruka, pakliže trpí část jeho úpadky těchto bank dnes, že nelze se aspoň v dohledné budoucnosti obávati opakování podobných případů. Tím končím. (Potlesk).