Krise není jen pramenem bídy a hladu, ale též pramenem bohatství, pramenem síly, která zajisté může přitom spolupůsobiti, aby nynější poměry byly důkladně změněny. Síla ta neúčinkuje jen u nás Němců, ale též u vás, velectěné většinové strany! Nám může konečně tato věc býti v podstatě lhostejnou. Vy jste to, kteří řídíte kormidlo tohoto státu, a my odmítáme tyto zákony, jelikož neznamenají nic jiného, než pokus, prodloužiti neudržitelné poměry a přivésti k zdánlivé konsolidaci.
Obracím-li se nyní k druhému návrhu zákona, jest to tisk 4078 o mimořádném opatřování bytů. Zde jest to zvláště § 13, který se nám zdá býti zcela nepřijatelný. Jest to podivné, že i věci, které jinak mají vzezření sociální péče, zde v tomto státě dopadnou na konec zcela jinak. Když čteme § 13, domnívali bychom se, kdybychom nebyli obeznámeni se zdejšími poměry, že obsahuje péči o státní zaměstnance, kteří jsou přeloženi a přijdou do jiného města, aby nezůstali na ulici, nýbrž měli, abych tak řekl, svůj byt předem zajištěný. Víme však zcela přesně, co má celá historie za účel. Jde zde o to, aby bylo možno přemístiti české státní zaměstnance do německých území a zajistiti jim byty, jichž by snad za jiných okolností nedostali. Z tohoto důvodu se dostal i velkolepý odstavec 5 do § 8, který odstupujícího státního úředníka přímo zavazuje, aby neužil práva výpovědi, protože by v tomto případě zákona nebylo lze použíti. Musí učiniti vše, aby vláda mohla dosaditi na jeho místo jiného úředníka; a jak se to děje, víme přece všichni velmi dobře z minulých měsíců a let.
Nemůžeme ostatně také nahlédnouti, proč nemají všechny tyto zákony platiti též pro státní obytné domy a pro státní provozy. Podali jsme návrh" aby byla zrušena příslušná ustanovení, neboť víme, jak se na př. zachází s našimi železničními zaměstnanci. Jsou pensionováni, a když dotyčný nenajde včas bytu, jest i se svojí rodinou z dosud obývaného služebního bytu jednoduše deložován. Takový případ se stal na př. u nás v České Kamenici. Dotyčný muž musel prostě ven, nevěděl kam; a to se stává prostě pouze proto, že tyto byty nespadají pod zákon o ochraně nájemníků.
Za podobných okolností bylo by pro nás bývalo vlastně dosti zbytečným činiti nějaké dodatečné návrhy. Jestli jsme je přece učinili, stalo se tak proto, že myslíme, že je nutno, upozorniti na několik chyb, jež lpí na tomto zákoně. Na konec totiž tento zákon přece vstoupí v platnost a my všichni budeme těmito chybami trpěti.
Nyní bych si dovolil promluviti-několika slovy o prvním zákonu. V § 1 se vypočítávají důvody, z nichž lze dáti výpověď. Ve výboru se naskytla otázka, má-li býti toto vyjmenování taxativní či demonstrativní. Byl také podán návrh, aby bylo taxativní. Připojujeme se též k tomuto návrhu, neboť míníme, že je lepší i pro soud, může-li se držeti tohoto vyjmenování jakožto taxativního; vlastně jest tu odpor: v odstavci 1 se uvádí, že může výpověď nastati pouze z vážných důvodů, dává se tedy soudci takřka všeobecná plná moc, zjistiti, kdy jsou důvody vážné; a pak následuje celá řada důvodů, o nichž možno vskutku říci, že skoro úplně vypočítávají to, co lze vůbec považovati za důležitý důvod k výpovědi.
Nám se nezdá odstavec 2 ve svém oficielním znění dostatečný. Důvod k výpovědi pro trestní čin nájemce je v jeho oficielním znění nedostatečný, především protože výpověď nájemce nemusí býti přípustna pouze tehdy, když on sám se trestného činu dopustil, nýbrž též, když se ho dopustil člen jeho domácnosti. Když na př. syn nájemce majiteli domu způsobí těžké tělesné zranění, nelze přece žádati, aby majitel domu dále bydlel pod jednou střechou s rabiátním nebo dokonce nebezpečným člověkem, pouze proto, že není sám nájemníkem, nýbrž jen členem domácnosti nájemníkovy. Konečně je též omezení na delikty, jež se mají stíhati z úřední povinnosti jednak příliš široké, jednak příliš úzké. Jsou delikty, jež trestní zákon dokonce trestá jako zločiny, jichž spáchání však z morálního stanoviska není pražádným nečestným jednáním. V takovém případě není další spolubydlení majitele domu s nájemníkem ani nebezpečným, ani nemorálním. Za to jsou tu některé trestné činy, jež se stíhají sice pouze na žalobu soukromou, které však zákon, jenž zakazuje výpověď nájemce, jenž se takového deliktu dopustil, činí nemorálním. Máme zde na mysli na př. cizoložství mezi nájemcem a manželkou majitele domu. Příčí se to všemu citu pro mravnost, jestliže zákon nutí uraženého manžela, podržeti cizoložníka v domě, aby mu usnadnil pokračování v cizoložném poměru. Navrhli jsme proto toto znění tohoto odstavce: "Byl-li nájemník nebo některý příslušník jeho domácnosti odsouzen pro trestní čin spáchaný na pronajimateli nebo jeho příslušnících rodiny nebo pro takový trestný čin, pro nějž nelze požadovati od majetníka domu nebo jiných obyvatelů domu, aby z důvodů bezpečnostních nebo mravních žili s provinilým nájemníkem pod společnou střechou." Nevidíme v tom žádného zvláštního zatížení nájemníka, neboť konečně je na konec přece jen věcí soudu rozhodnouti o otázce, jestli tu podobný důvod k výpovědi je, či nic.
Proti odstavci 3 budeme hlasovati zvláště proto, že bude asi s jiné strany podán návrh na jeho škrtnutí. Ohledně odstavce 13 nenahlížíme, proč zde mají přednost pouze děti majitele domu a že možno pouze tehdy dáti výpověď, když majitel domu potřebuje byt pro děti, jež vstoupily v manželství. Myslím, že bude případ z pravidla jiný. Ve většině případů bude se jednati o to, že má majitel domu dceru nebo syna, jenž má teprve do manželství vstoupiti a jemuž se má dostati bytu, aby se sňatek umožnil. Že by tedy musel býti již ženatým, nacházíme, upřímně řečeno, poněkud zbytečným. Neboť dítě domácího se nemůže ženiti, protože ještě nemá bytu; podle zákona však musí býti už ženato, když chce v otcovském domě dostati byt. Jak se to sem dostalo, je nám nepochopitelno. Ostatně: Proč to nemá platiti pro vnuky nebo rodiče? Je možno, že má dědeček dům. Jeho syn ve válce padl, jeho dcera zemřela a jeho vnuk se má ženiti, a pro toho ustanovení nemá platiti jen proto, že to nejsou děti, nýbrž vnuci? Proto myslím, že to má přijíti do tohoto odstavce a že slova "ženaté" nebo "vdané" mají býti škrtnuta.
Dále musíme uvésti toto: Spory z poměru nájemného se mají podle tohoto ustanovení zakončiti u druhé instance. To je se stanoviska praxe a rychlého provedení zajisté výhodné. Nicméně vyplývají z toho různé závady. Bylo shledáno, že krajské soudy rozhodují zcela různě, že byla v celém tomto právním oboru vyvolána dosti velká nejistota. Navrhujeme proto, že musí býti organisacím nájemců a majitelů domů povoleno žádati ve sporných otázkách o rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež má býti uveřejněno, aby se konečně získaly určité, všeobecně platné směrnice.
A nyní k § 9, který je nejdůležitějším paragrafem a jedná o zvýšení nájemného. Jsme toho názoru, že by se mohlo za normálních okolností provésti zvýšení nájemného postupně, uznáváme však, že se dnešní doba pro tyto věci nehodí. Proto nečiníme v tomto ohledu žádného návrhu. Stojíme na stanovisku, že nemá býti činěno rozdílu mezi malými a velkými majiteli domů, protože to není ani sociálně ani hospodářsky spravedlivé.
Může-li býti nájemné malého bytu zdraženo o malou částku, neprospěje to v ničem malému vlastníku domu, kdežto velikému majiteli domu, který pronajímá veliké byty za veliké nájemné, padne tím beze všeho do klína spousta peněz. Nicméně myslím, že se snad stal malý omyl. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Podle platného nyní zákona o ochraně nájemníků, který koncem tohoto měsíce končí, směly býti podle § 10 místnosti, jež byly po prvním květnu 1922 pronajaty novému nájemníku, zdraženy ve vyšší míře, než bylo možno u starých bytů, a to u jednopokojových bytů o 30% proti jinak 20%, u dvojpokojových bytů o 60% proti jinak 40%. Nový návrh dovoluje při novém pronajmutí po 1. květnu 1923 při malých bytech zvýšení o 40%, při větších o 60%, naproti tomu u malých bytů pronajatých již před 1. květnem 1923 pouze o 20%, u dvoupokojových bytů pouze 40%. Podle toho by museli majitelé domů, kteří pronajali svébyty mezi 1. květnem 1922 a 30. dubnem 1923, snižovati svá zvýšení nájemného opět z 30 na 20% a z 60 na 40%. Nemůže býti naprosto úmyslem nového zákona, aby byla snížena zvýšení nájemného, připuštěná již starým zákonem. Jde o patrné nedopatření a proto jsme navrhli odstavec 3, který asi zní tak, že zvýšení nájemného, přípustné podle § 10 zákona z 27. dubna 1922, zůstává u pronájmů po prvním květnu 1922 v platnosti.
Něco podivného musím zjistiti i zde. Pozastavili jsme se loňského roku nad pouhým vyznačením "malá, prostřední a velká provozovna" v alinea d) v odst. 1 §u 9 a naše strana podala návrh, aby byla při posuzování, který provoz je malý, prostřední nebo velký, dotázána obchodní komora. Náš tehdejší návrh byl většinovými stranami odmítnut, ku své veliké radosti však musím zjistiti, že tentokráte vyšel jako § 11 v oficielním znění. Co se týče předpisu obsaženého v § 10, kdy má nastati mimořádné zvýšení nájemného, dovolili jsme si podati návrh k alinea a), v němž žádáme, aby byla částka 60.000 Kč podstatně zvýšena. Navrhli jsme částku 500.000 Kč a to z následujících důvodů: Podle našeho názoru je nepraktické, přijmouti daň z příjmů za základ pro tento poměr. Daň z příjmů se za dnešních poměrů nevyměřuje podle výsledků špatných let, nýbrž namnoze podle roku, v němž bylo hospodářství poměrně ještě dobré a skýtalo veliké výnosy; za druhé proto, že se při dani z příjmu příjem všech příslušníků domácnosti sčítá a tím se dojde snadno k příjmu 60.000 korun, aniž by bylo možno říci, že ten, kdo platí z 60.000 korun daň z příjmu, je člověkem dobře situovaným, ba i jen poněkud lépe situovaným. Chce-li se přijmouti toto kriterium, nutno sáhnouti výše a myslíme, že nelze jíti pod 1/2 milionu.
Ke konci navrhujeme škrtnutí 3. čísla §u 31, protože nenahlížíme, proč tento zákon má platiti i pro ústavy a domy, jež náležejí státu; mimo to jsme podali dva návrhy k § 32, jež směřují k tomu, aby byly státním zaměstnancům a jim na roveň postaveným osobám státem nahraženy částky, o něž musejí následkem tohoto zákona platiti prokazatelně více nájemného nežli podle stavu ze dne 30. dubna tohoto roku; a pak opakujeme návrh, který jsme podali již v minulém roce, aby zvýšení nájemného, které se stalo na základě výše uvedeného zákona proti stavu z 30. dubna 1923, bylo zproštěno daně z nájemného a přirážek a jiných dávek. To jsou celkem ony poznámky, jež nám bylo učiniti, v ostatním však budeme v druhém čtení hlasovati proti tomuto zákonu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi panu posl. Teskovi.
Posl. Teska: Velevážená sněmovno! Paní a pánové! Široká veřejnost veškerého našeho občanstva očekává s velikým napětím a zájmem, kdy se u nás v republice konečně rozluští otázka bytová. Je to otázka, na níž jsou přímo živě interesovány všechny vrstvy dělnictva, malého úřednictva, malého obchodnictva a živnostnictva. Je to přímo životní nerv těchto našich lidí. My dnes projednáváme tři předlohy zákona: předlohu zákona tisk 4069, která nese název "o ochraně nájemníků", předlohu tisk 4070, která má titul "zákon o mimořádných opatřeních bytové péče" a konečně osnovu tisk 4071, "o odkladu exekučního vyklizení místností". Všecky tyto předlohy neluští vůbec otázky bytové, jsou to předlohy rázu provisorního, jichž zákonné ustanovení má míti velmi krátkodobé trvání, pouze 1 roku. Je to více méně injekce našim neurčitým a neupraveným bytovým poměrům. Zákon o ochraně nájemníků resp. předloha tato neměla by se jmenovat zákonem o ochraně nájemníků, nýbrž lépe by jí slušelo, kdyby nesla titul "zákon na odbourávání zákona na ochranu nájemníků". Takový název zákona by se plně kryl s bytovým programem naší vlády, neboť vláda naše sleduje cíl bytové politiky státní, aby vrátila majitelům domů všechna jejich disposiční práva, tak aby mohli volně disponovati se všemi byty, dávati nájemníkům kdykoliv výpověď a také určovati sami cenu za byty.
Vláda sleduje ve svém programu snahu vyrovnati nájemné ve starých domech s nájemným v nových domech. Tedy vyrovnati nájemné v domech ještě lacino postavených s nájemným v domech, které byly postaveny beze vší podpory z finančních a veřejných prostředků. Vláda tedy sleduje cíl zvýšiti důchod majitelů domů z jejich objektů, zaručiti jim naprostou rentabilitu jejich majetku bez ohledu, zdali veřejný zájem občanstva a zejména nižších vrstev podobné opatření a vrácení se ke starým poměrům by mohl snésti. Tvrdím, že naše vláda nemá vůbec žádného bytového programu. Co vláda ve svých předlohách činí a s ní věrně parlamentární většina, není nic jiného, než pravidelné rozšiřování práv domácích pánů a pravidelné zhoršování poměrů finančních a právních našich nájemníků. Co chce vláda, kryje se plně se všemi názory organisací majitelů domů v celé naší republice. Vládní většina a organisace majitelů domů rozcházejí se pouze v tom, ve které době mají uskutečniti svůj konečný cíl. A proto předlohy zákonů, které jsou dnes předloženy parlamentu, nesou krátkodobou povahu, proto mají míti platnost jen po dobu jednoho roku a vládní osnova zákona tisk 4071 o odkladu exekučního vyklizení místností do 30. dubna 1924 - jen v některých ustanoveních má míti další platnost, a to v takových, které již pro nájemníky nemají naprosto žádného významu. Jsme přesvědčeni, že se naší vládě nemůže podařiti, aby mohla svůj bytový program ve směru vrácení se ke starým poměrům uskutečniti. Víme, že vrácení se ke starým bytovým poměrům v nynější anarchii hospodářské není vůbec možno. Kdyby se měl úplně odbourati zákon o ochraně nájemníků, znamenalo by to, že by nejširší vrstvy našeho občanstva byly vrženy do ukrutné nebývalé sociální a hospodářské bídy. Proti programu naší vlády stavíme my svůj program. Nechceme jíti zpět do minulosti, chceme ku předu. Žádáme, aby stát zobecnil všechny obytné domy, aby zobecnil všechny objekty stavěné za účely fiskálními, za účely, které mají sloužiti k obývání nájemníky, od nichž má býti zaručen pravidelný a určitý důchod pro majitele těchto domů.
Voláme k vám: Zobecněte všechny paláce biskupské a církevní budovy, zkonfiskujte všechny domy ve velkých městech! (Posl. Myslivec: Bolševiků, Houserův dům!) Již ho nemá, ale váš arcibiskup na Hradčanech má ještě nádherný palác. (Výkřiky posl. Myslivce.)
Žádáme, aby kromě rodinných domků, obytných budov a domků, které slouží k hospodářským účelům středních a malých rolníků, byly veškeré volné objekty zobecněny. Osvědčuje-li se dnes, že mohou všecky kasárny, nemocnice, chudobince, jichž, bohužel, máme málo v republice, různé státní, obecní a okresní budovy, úřadovny i obytné býti vyňaty ze soukromé spekulace, jistě se osvědčí, budou-li obytné domy zužitkovány pro nájem kolektivní. Pak teprve bychom mohli mluvit o nějakém sociálním, kulturním a mravním bytovém programu. Co dělá dnes naše vláda a s ní všecky koalované strany, jest stálé a pravidelné zhoršování sociálního postavení nájemníků. I projednávaná předloha zákona o ochraně nájemníků jest jistým zhoršením dosavadního zákona. Proto klub naší strany podal vlastní předlohu zákona na ochranu nájemníků, jejímž uzákoněním jsme chtěli docíliti zlepšení platného zákona. V zákoně jest jedno nejtvrdší ustanovení, které doléhá na značně veliký počet takřka nejnuznějších a nejpotřebnějších našich potřebných sil. Jsou to dělníci zemědělští a dělníci v různém průmyslu zaměstnaní, kde majitelé podniků mají tak zvané naturální nebo tovární byty, které propůjčují najatým do práce po dobu trvání pracovního poměru, jež zákon vyřazuje z ochrany. Tvrdost zákona dotýká se nejcitelněji těchto vrstev, neboť propustí-li zaměstnavatel dělníka, který obývá naturální byt, dává mu současně výpověď, okresní soud pravidelně potvrzuje oprávněnost výpovědi a v mnohých a mnohých případech nepřipustil soud podle dosud platného Meissnerova nařízení odklad exekučního vystěhování takového naturálního bytu. Jest nesčetné množství rodin zemědělského dělnictva, dělnictva textilního i jiných odborů, které dnes následkem tohoto zákona trpí hrozná muka nedostatkem bytu a spousty rodin bydlí absolutně v nedostatečných místnostech.
Projednávaný zákon tisk 4069 zhoršuje ustanovení v § 1, neboť dává opět do zákona nových pět důvodů, jimiž opravňuje majitele domu, aby dal nájemníky vypověděti. Jeden z těchto pěti důvodů jest také v odst. 3, který stanoví, že byl-li nájemník vypovězen z území republiky Československé, může býti vypovězen z bytu. V předloze zákona o odkladu exekučního vyklizení místností v § 3 se praví, že těmto nájemníkům nepřísluší oprávnění, aby mohli žádati okresní soud o odložení exekučního vyklizení bytu. Co pak znamená toto ustanovení? V zákoně není řečeno, týká-li se toto ustanovení každého člověka, který bude z republiky Československé policejními orgány vypovězen. Samozřejmě, že platí to pro všechny vypovězence, ať je vypovězen z příčin zločinných či z příčin politických. My dobře víme a cítíme, jak naše policejní orgány svědomitě naplňuje duch reakční vládní koalice. Vypovídají dnes z našeho území celou řadu nepohodlných politicky činných osob. Třebas by byly tyto osoby po stránce mravnosti a poctivosti vzorem druhým, třebas jsou úplně zachovalé, mají-li na sobě skvrnu politické propagandy zásad komunistických, policejní úřady nacházejí si záminky a vypovídají takovéto lidi z republiky Československé.
Až doposud byl trestán jenom ten, koho se vykázání z republiky Československé tykalo. Podle nynějšího zákona nebude trestán jenom přednosta a živitel rodiny, nýbrž bude trestána i manželka i děti, po případě otec a matka, užívali-li společného bytu s vypovězeným. Domácímu se dává právo, aby mohl takové rodiny z bytu vypověděti, a druhý zákon nepřiznává jim práva, aby mohli žádati o odklad exekučního vystěhování. Tímto ustanovením budou trpěti politicky činní lidé, a nebudou to vždycky jenom komunisté, budou to také lidé, kteří budou prováděti agitační činnost buď náboženskou, národnostní nebo jinou. Jakmile však policejní orgány seznají, že dotyčný občan může býti vypovězen z republiky, vypovědí jej, a jeho rodina bude pak trestána po druhé a bude trestána daleko citelněji, neboť bude pak smýkána a vyhazována z bytu a bude nucena jako zvíře uchýliti se do nějakých nedostatečných místností.
Je to krajně reakční ustanovení, které bude zasahovati veliký počet dělníků jiných národností. My přece víme ze skutečnosti, že ještě se nestal v republice případ, aby byl vystěhován soudně z bytu některý pan rada, nějaký větší obchodník, větší rolník nýbrž že vlastně toto ustanovení je přímo namířeno výhradně a pouze proti těm, kteří jsou nejníže sociálně postaveni. (Výkřiky.) My proti podobnému ustanovení nejostřeji protestujeme a také jsme, když byla naše předloha, podaná kolegy Toužilem, Kučerou a Blažkem, v soc.-politickém výboru zamítnuta, podali celou řadu návrhů opravných a zlepšovacích, a i v tomto směru stojíme zase proti tomuto ustanovení, neboť jsme přesvědčeni, že je to nový karabáč na pracující lid a najmě karabáč na politicky nespolehlivé osoby. Tímto ustanovením si vláda ani koalovaná většina nezískají důvěry a lásky širokého obyvatelstva, ani nepomohou tím nijak odčiniti velikou, hroznou nouzi bytovou. Tu a tam snad se naskytne případ, že uprázdní se několik bytů, ale v tom velikém moři dnešního nedostatku bytů takovéto hledání prostředků k nápravě nemůže přinésti a nepřinese celku žádného zlepšení. Rozšiřují se práva domácích pánů v nové předloze o nové případy, a zejména je brána v ochranu také majitelka domu, choť pana domácího; jestliže se nájemník proti její "vznešenosti" neslušně nebo nějak hrubě zachoval, má právo domácí dáti nájemníkovi výpověď.
Mám zde případy, ke kterým ještě přijdu, kde je zjištěno, že byla jedna chudá rodina dělníka vystěhována z bytu. Pro to, že snad otec dopouštěl se nějakých nepěkných věcí, byla vystěhována celá rodina, a manželka s dětmi žije v doupěti, kde již za krátkou dobu zemřely jí dvě dítky, poněvadž doupě není k obývání způsobilé, nemá vzduchu a světla, nemá zdravých, potřebných prvků. (Výkřiky.)
V naší republice máme ukrutnou a velikou bolest s otázkou t. zv. podnájemnickou. Ve velkých městech máme desetitisíce svobodných dělníků, studentů, šiček, různých obchodních zaměstnanců, kteří nemají možnosti bydliti ve vlastním bytě. Přišli do velkých měst a jsou nuceni hledati příbytek v rodinách, které byty mají. Je to nemrav a je to něco, co možno dobře nazvati sociálním vředem našich poměrů, neboť z nedostatku a bídy jedněch kořistí ještě druzí. Pravda je, že v tomto směru dějí se značné nepřístojnosti, že podnájemníci jsou mnohdy vystav ni velikému a nesvědomitému vykořisťování majitelů bytů a že ochranná opatření ve starém zákoně neměla žádného vlivu, aby podnájemníci mohli nějakým způsobem ochrániti své právo a vymaniti se z velkého vykořisťování placením mimořádně vysokého nájemného. Nynější předloha praví v § 1, odst. 2, čís. 8, že dává majiteli domu právo k výpovědi nájemníků také tehdy, jestliže nájemník bytu vybírá od svého podnájemníka zvýšené nájemné, které soud podle §§ 21 a 22 uznal za nepřiměřené, a stěžuje-li si podnájemník na vysoké podnájemné, souhlasí-li však podnájemník s výpovědí Tento paragraf bude předmětem různých denunciací. Podnájemníci, jako nájemníci, nemají-li možnosti najíti bytu náhradního, jsou přímo vydáni na pospas a nemilost každého vlastníka bytu, který do podnájmu podnájemníka najme. Takový podnájemník jest si plně vědom, bude-li žádati u soudu, aby nájemník dostal výpověď, že tím nezachrání svého bytu, naopak, dostane-li nájemník výpověď, že podnájemník současně bude se musit stěhovati s ním a že sám bude státi před otázkou, kam se uchýlí, aby nezůstal na ulici. Je to ustanovení, které navenek před veřejností bude vypadati, jakoby snad se brali v ochranu podnájemníci, ale v praktickém životě rozšiřuje se pouze právo majitele domu, aby mohl dáti výpověď starému nájemníkovi a vzíti nájemníka nového, jemuž pak může zvýšiti nájemné znovu o 20%, eventuelně i o vyšší obnos. Je to nepřímá cesta ke zvyšování činží.
My vycházíme z názoru, že příčinou veliké nouze bytové není otázka výše nájemného ve starých domech. Víme, že i kdyby dnes se mohlo státi, že by se všem domácím zvýšily činže tak, aby se vyrovnaly úplně činžím v nových domech, nebudeme tím míti více bytů. Víme však, že kdyby se to stalo, že dnes, v době, kdy nemůžeme mluviti vůbec o nějaké soutěži mezi poptávkou a nabídkou, nájemníci všichni by byli vydáni bezpodmínečně libovůli a vydřidušství domácích, a že by právě nejspodnější vrstvy našeho obyvatelstva, vrstvy hospodářsky nejslabší, nejvíce těmi ustanoveními trpěly.
Také ustanovení zákona, které dává majitelům domů právo, aby přenášeli všechna břemena, spojená s udržováním domů, na nájemníky, provádí se v praksi dnes již tak, že se nájemníkům v obvodu Velké Prahy zdražují činže až o 130 až 150%. Mám zde výměr okresního soudu v Nuslích, který zdražil nájemníkovi byt v čísle popisném 13 v Michli o 80% na 10 roků a o dalších 56% na dobu trvání 2 roků. Jsou to případy, kde domácí přicházejí před soud, předkládají účty za opravy domů, aniž mají účty potvrzené, razítkované, a soudy, aniž zkoumají oprávněnost těchto účtů, berou je za podklad a na základě jejich určují se nájemníkům takové nesnesitelně vysoké činže. Bída v otázce bytové je takřka neuvěřitelná.
Jen ještě několik slov. Cituji článeček, napsaný pražským fysikem MUDr. Procházkou a uveřejněný dne 26. listopadu 1922 v "Národní Politice". Dr. Procházka není socialistou, ale je pozoruhodno, co uvádí o tom, jak v Praze bydlíme: "V Petrské ulici je na dvoře byt o jedné polotemné místnosti, délky 4 m, šířky 2 m 76 cm, výšky 2·40 m. Bytná je 72 roků stará, podnájemníci J. P., 28 roků starý zřízenec státních drah, a jeho manželka M. P. bydlí tam již přes rok, snažíce se marně dosíci vlastního zdravého bytu. Zatím manželka ochuravěla tuberkulosou hrotů plicních, která pokračuje. Každou jejich žádost o příděl vlastního bytu opatřil okresní lékař posudkem a doporučením. Ale všecko zůstává bez výsledku.
Biskupský dvůr: jedna místnost délky 5 m, šířky 3 m, výšky 2 m, obývána je šesti lidmi, z nichž tři malé děti s matkou, jež byla pro mužovo opilství ze svého předešlého bytu vystěhována a mužem opuštěna, sama churavá. Všechno usilování o byt marno. Protože její muž byl vypovězen z bytu pro opilství, jest zabita celá rodina, která je dnes v takovém brlohu ubytována.
V Klimentské ulici je jediná místnost ve dvoře, tmavá, stále uměle osvětlovaná,2·60 m široká, 2·70 vysoká; bydlí v ní 8 lidí ze tří různých rodin, mezi nimi 3 děti - dvě už tu umřely. Všechny žádosti za byt a snaha lékařova jsou marny.
V blízkém sousedství ve dvou tmavých dírkách bydlelo r. 1921 9 osob; z nich během r. 1921 dvě zemřely na tuberkulosu plic, ze zbylých sedmi dva už ji mají také. Všecko poukazování na ohrožení celé rodiny tuberkulosou bylo marno. Bytu pro ně není, patrně musí všichni zahynouti.
Jsou v Praze byty, jež se uprázdnily již dvakráte tím, že obyvatelé jejich vymřeli tuberkulosou. Kde jaký suterénní byt, bývalá dílna, sklep, ba i kůlna - vše je obydleno chudinou; všechen zdravotní dozor nad byty je ilusorní, protože ani jediného závadného bytu, v němž lidé do slova hynou, nelze vyprázdniti. Není kam ty chuďasy dáti, a vše, co se staví, staví se jen pro bohaté a staré i nové privilegované."
Je to znamenitý posudek fysika hlavního města Prahy. Naše ministerstvo financí sepsalo po celé republice všechnu dobytčí havěť našich malých domkářů, když se jednalo o dávku z majetku. Naše ministerstvo financí vydalo velikou energii, aby zjistilo majetek každého i nejchudšího venkovského člověka, aby z toho ani chloupek neutekl, až se bude vybírati pro stát dávka z majetku. Ale naše ministerstvo soc. péče nemůže nám říci, kolik máme v republice bytů nebo rodin, které obývají pouze jeden jediný byt. Naše ministerstvo soc. péče nám nemůže říci, kolik máme v republice jednotlivých bytů, které nejsou zdravé, které jsou špatné, které obývají ne jedna, nýbrž dvě až tři i více rodin, a kolik v takových bytech je dnes děcek, v jakém stáří jsou a jakého pohlaví. To je hrozný obraz, a kdybychom měli statistiku a nahlédli do lůna našeho sociálního bahna bytového, mám za to, že bychom viděli obrázek, který by každému poctivému člověku rval, abych tak řekl, nervy a jeho lidský cit.
Mám zde několik obrázků a příkladů: Dělník Vavřík v Kojetíně byl vystěhován s rodinou na ulici. Přišla soudní exekuce - dělník se ženou byli v práci - otevřela násilně jeho chudičký byt, vynesla jeho nábytek na náměstí, jeho děti postavily se vedle a celé dva dny byl tam ten nábytek s dětmi na ulici, než se rodičové vrátili z práce. Dále mám zde případ, že 78letý stařec, dělník, který pracoval celý život v kovodělných továrnách na Slovensku, který nemohl dostati bytu, uchýlil se do divokých lesů, kde vykopal si jámu, aby v ní ukryl své tělo před mrazem. Dále je znám případ z města Trnavy. Naše Trnava, krásné slovenské město, chlouba naší republiky, má takové bytové poměry, že tam dělníci musili si vykopati ve stráni v cihelně díry jako syslové do vnitra země, aby se měli kam uchýliti se svými ženami, dětmi a rodinami. Stal se před časem případ, že se sesula hlína, tyto lidi zasypala a bylo při tom mnoho dětí zmrzačeno.
Vážení pánové! V půlhodinovém referátě nemohu rozebrati všecky otázky, související s touto palčivou a vysoce důležitou otázkou sociálně-zdravotní a mravní celé naší společnosti. Kdybychom mohli dnes spočítati, kolik prostory vzduchové má rodina chudých členů v bytě a kolik prostory vzduchové mají různí zbohatlíci váleční, byl by to úžasný obraz našich třídních poměrů a třídních protiv.
Zmiňuji se jenom letmo o zákoně o stavebním ruchu, který má též povahu provisorní a který nejvíce trpí tím, že dnes veškeré peněžní ústavy uzavírají kapsy proti družstvům a obcím, které chtějí podnikati stavby domů; nechtějí půjčit potřebných peněz, i když za ně stát ručí. Při dobré vůli našlo by se dosti prostředků pro stavbu bytů pro lidi chudé, kdyby jen vláda měla odvahu a řekla, že konfiskuje lichvářské zisky Živnobanky, která vykazuje 52 mil. korun ze 200 mil. K akciového kapitálu, čili 26% čistého zisku, kdyby jí nechala jen 6%, kdežto 20 % by zkonfiskovala ve prospěch posílení stavebního ruchu. Za těch 40 milionů korun postavili bychom slušný počet pěkných moderních domů, kam by se mohli nastěhovati naši nebydlící.
Končím v pevné víře, že proletariát komunistické strany a proletariát všech složek třídně uvědomělých jest si plně vědom, že dnešní káru kapitalistického zřízení hospodářského nevytáhnete z mělčiny mořské, ani když sebe větší útlak sociální proti proletariátu provádíte. Touto cestou se ku předu nedostanete. My jsme přesvědčeni, že přijde doba, kdy súčtujeme s vaší reakční, nelidskou a zpátečnickou politikou. Lid půjde ku předu, půjde ku předu tou cestou, že vlastní mocí veliké síly svých organisací docílí jednou, že bude tato koalice smetena a vyměněna vládou dělníků a malých rolníků, která pak teprve bude způsobilá učiniti v této republice pořádek. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Myslivec.
Posl. Myslivec: Vážená poslanecká sněmovno! Opětovně jest nám projednávati zákon na ochranu nájemníků a zákony, které s ním jsou v těsné souvislosti. Není sporu, že je to zákon, který interesuje široké vrstvy lidové, a já bych si nepřál nic jiného, než aby ty vrstvy, ať už sledují zájem ten či onen, byly tak dnes přítomny a viděly tu slavnou poslaneckou sněmovnu, aby se přesvědčily, jaký zájem zde se projevuje se strany pánů členů této sněmovny o projednávaný zákon. (Posl. Knirsch: To by musely jíti do restaurace!) Možná, že by jich v restauraci nalezly více. Ale myslím, že se tím nic nezmenší na významu tohoto zákona.