Čtvrtek 19. dubna 1923

Dovolte mi, abych několik slov řekl k zákonu samému a vrátil se stručnými jen poznámkami k vývodům bezprostředně předcházejících řečníků, a to p. kol. dr. Keibla z německé levice a pana kol. Tesky. Pan dr. Keibl mínil, že se českým stavebním družstvům ihned vyhovuje, jestliže požádají za povolení ke stavbám. Pamatuji si, že v našich veřejných listech, v denním tisku, několikráte již byly proneseny vážné stesky, že se právě příslušníkům našich národních menšin nevychází s dostatečnou ochotou a benevolencí od příslušných úřadů vstříc. Vážení pánové a dámy! My si však nesmíme představovati, že osamostatněním našeho státu by se byly najednou poměry změnily tak, že pro naše menšiny národnostní v území pohraničním nastal ráj. Nikoliv, naše menšiny jsou pronásledovány tak, jako byly pronásledovány dříve. Jsou zbavovány možnosti přebývati, a stavěti pomocí stavebních družstev, jest pro ně jedinou možností, aby v území, které jest územím našeho státu, naší republiky, nadále zůstati mohly. (Výkřiky posl. Patzela a Knirsche.) A proto bych doporučoval, aby právě v takových případech, kde jest členům těchto družstev českých jediná cesta umožněna, aby se tam při teroru a bojkotu udrželi, se jim vycházelo ochotněji vstříc, než se to dosud dálo. (Posl. Knirsch [německy]: On se tomu sám směje!) Já se směji vašim poznámkám a ne tomu, co povídám.

Pan dr. Keibl poznamenal ještě, že zákon právě projednávaný jest důsledkem celkových poměrů, a kdybychom měli jíti věci na kořen, že bychom museli jíti až k těm mírovým smlouvám, které utvořily nový stav. Tedy jest viděti, že i po té stránce, aspoň pro p. dr. Keibla je tato osnova tak významná, že jest důsledkem mírových smluv, které byly závěrkem velké světové války. A jestliže myslí pan dr. Keibl, že teprve revisí mírových smluv a stavu, který jimi v Evropě byl vytvořen, odstraní se obtíže, jejichž odstranění i zákon na ochranu nájemníků na zřeteli má, jestli očekává, že teprve změnou mírových smluv a tedy změnou celkové evropské orientace nastane náprava, myslím, že bychom museli příliš dlouho čekati, a že by tyto poměry, které ani nám se nelíbí, musely aspoň na století býti konservovány. (Posl. Knirsch: To přijde dříve!) Nepřijde to dříve. Mírovými smlouvami, které jsou uzavřením tak ohromné války, jako byla světová, nebude hýbáno nejen desetiletí, nýbrž myslím, staletí. Věřím, že na některé straně jest vůle a snad také snaha a také i přípravy k tomu, ale k tomu bude potřeba nejen těch, kteří byli poraženi, nýbrž také těch, kteří ve světové válce zvítězili, a ti budou již na stráži, aby se to nestalo.

Vůči poznámce pana kol. Tesky, že by se měly zabaviti biskupské paláce, kláštery atd., bych si dovolil poznamenati, že v residenci pražského arcibiskupa postoupen byl značný počet místností, pokud to bylo možné, a že také všechny pražské kláštery veškeré místnosti, kterých mohly postrádati, k tomu účelu věnovaly, aby bídě bytové bylo odpomoženo. Učinily to takovým způsobem, že při klášteru emauzském sám správní soud uznal, že místnosti, které zbyly pro žijící tam a tělesně i duševně pracující mnichy, nedostačovaly a sám správní soud uznal, že jim musí býti více místností navráceno. To jsou stručné poznámky, které jsem chtěl přičinit k vývodům řečníků, kteří mluvili přede mnou.

A nyní mám mluviti o zákoně na ochranu nájemníků. Vím, že je to ožehavé thema, poněvadž zde proti sobě stojí dvě skupiny zájmové. Zákon o ochraně nájemníků jest jedním z válečných pozůstatků a jest upomínkou neblahých dob, hodnou snahy po konečném odstranění. Padla již různá výjimečná opatření, která za války byla učiněna a po čas války snad nutna byla, padla ustanovení o vázaných vkladech v peněžních ústavech, padlo ustanovení o vázaném hospodářství s plodinami zemědělskými, padly ty různé chlebenky, tučenky, tabáčenky a všelijaké ty "-enky", a já jsem přesvědčen, že v celé této sněmovně není jednoho člena, jemuž by se těchto již pohřbených výminečných opatření za války učiněných zželelo, a kdo by je chtěl znovu probuditi a v život přivésti. (Tak jest!)

Vážené shromáždění! Parlament má tedy po mém přesvědčení pracovati k odstranění tohoto pozůstatku neblahých válečných časů, tohoto výjimečného zákonného opatření. A že ani v této sněmovně není již veliké chuti za jeho obnovu a prodloužení příliš se bít, to ukazuje jednak ta neúčast sněmovní a za druhé okolnost, že já, ač nejsem členem výboru, který tu předlohu projednává, musil jsem se ujmout slova, abych k tomuto zákonu promluvil. (Výkřiky posl. Patzela.)

Zákon tento podstatně omezuje vlastnické právo a jeho další zachování silně proto připomíná tendence, jež nerozlišují mezi mým a tvým a našemu pojmu právního státu neodpovídají. Přiznávám upřímně, že nemáme ctižádosti, abychom následovali příkladu Moskvy a ani nadšený závěr - aspoň se takovým zdál - pana řečníka, který mluvil bezprostředně přede mnou, mluvčího komunistické strany p. posl. Tesky, nedovedl mne, upřímně se přiznám, obrátiti, abych se pro ty moskevské poměry "vládu dělníků a sedláků" jak to naznačil - nadchnul. Já jsem přesvědčen, že poměry a vládní činitelé, kteří způsobili, úhrnně řečeno, bolševismus, bolševictví, jsou nemocí poražených států, jak to myslím velmi trefně vystihl maršál Foch.

Proto tedy, že i v tomto zákoně jeví se tendence, které nezdají se dosti rozlišovati mezi mým a tvým, proto už musí býti snahou všech, kdož si přejí řádný právní stát, aby, jakmile udeří hodina, kdy to bude možno, toto zákonné opatření existovati přestalo (Výborně!), poněvadž bych nerad, abychom těmi tendencemi tak dalece byli nakaženi, abychom inklinovali konec konců k té Moskvě, poněvadž - ke svému potěšení pravím - jeví se dnes tendence velmi zdravé, zejména na Balkáně, kde jsou lidé zdravých nervů a smyslů, kde min. předseda Stambolijskij velmi praktickým způsobem léčí tu "nemoc poražených států" komunismus a léčí ho - komunismem. (Veselost.) "Když chcete býti komunisty, tož budete komunisty - a když ne, hrdlo ztratíte!" (Veselost.) Jsem přesvědčen, že by to byla methoda, která by se i u nás dobře uplatnila, poněvadž ani mezi našimi komunisty nejsou řídké případy, že jsou mezi nimi velmi zámožní jednotlivci. (Tak jest!)

Ale vracím se k zákonu a konstatuji, že, co bych o něm mohl říci dobrého i špatného, jistě už ve všech předchozích debatách, které o tomto zákoně dříve již byly vedeny, bylo řečeno. A poněvadž hned na počátku zprávy soc.-politického výboru se praví, že vládní návrh o ochraně nájemníků nemění ničeho na stěžejních zásadách dosavadních zákonů, tedy vedle toho, co jsem již uvedl, omezím se na to nejstručnější.

Před jedním bych varoval, a sice varoval zejména strany socialistické: aby se nedomnívaly, že tento zákon týká se jen bohatých majitelů domů nebo že zákon o ochraně nájemníků vztahuje se jenom na ty 5-6patrové domy a jejich majitele. Mezi majiteli domů, kteří tímto zákonem jsou dotčeni, jsou ve velikém počtu také dělníci. Já sám jsem byl na schůzích, kam přišli železniční dělníci, ne jako podnájemníci, nýbrž jako majitelé malé chaloupky, s dvěma byty. V půli je domácím pánem vůči svému nájemníku, v druhé polovičce bydlí sám. Mluví-li se o majitelích domů, vyvstane ledakomu na mysli představa takového zazobaného milionáře, boháče. Ale jsou také majitelé domů, domků, dělníci domkáři, malí venkovští domkáři, kteří vedle toho domku nemají nic a těžkou prací svou se musí vyživovati. Jsou dělníci, kteří strádali celý život, aby si chaloupku postavili (Tak jest!), po případě ji ani ještě nezaplatili a i těch se týká tento zákon a oni se po případě do svého bytu, do svého domku ani nastěhovati nemohou. A tu se mně, vážená sněmovno, nelíbí ustanovení nového zákona, kterým se platnost starého zákona prodlužuje, obsažené v §u 10, kde se praví, že nájemníku, kterému byla podle posledního předpisu předepsána buď daň z poplatného příjmu přes 60.000 K, nebo z poplatného výnosu přes 250.000 K, může býti zvýšeno nájemné na částku nepřevyšující základní nájemné o 120%. Já bych dával v úvahu pánům, kteří mají vyvinuté sociální cítění, aby uvážili, zdali toto opatření není presentem právě pro zámožné majitele domu na úkor malých majitelů domů, poněvadž nájemník, který má přes 60.000 zdanitelného ročního příjmu, výrobce, který má přes 250.000 poplatného výnosu, nebydlí v malém domku, to je obyčejně nájemník, který bydlí ve velkém paláci, a jestliže takovému majiteli domu připustili jste možnost zvýšení o 120%, dali jste skutečně present velkým a velezámožným domácím pánům, což je tendence, která se mně úplně nezdá sociálně spravedlivou.

Velevážená sněmovno, dále bych konstatoval jen tolik: Pan posl. Teska zde prohlásil, že kdyby byl tento zákon zrušen a já dnes ještě nejsem pro zrušení tohoto zákona, poněvadž budu hlasovati pro tento zákon - mělo by to za následek krajní nebývalou sociální a hospodářskou bídu. Opakuji ještě jednou, že budu pro tento zákon hlasovati a že ještě nejsem pro zrušení tohoto opatření. Ale vážené Národní shromáždění, jedno bych vám připomenul: Před časem se zde v této sněmovně, zejména ve výborech ostře jednalo o zrušení vázaného hospodářství státního s obilními plodinami. A tu zde byly dva návrhy. Jedni říkali, jakmile bude zrušeno vázané hospodářství, že ceny půjdou nahoru, že spekulace bude slaviti triumfy, a já se vám s tohoto místa přiznám, že jsem byl sám na rozpacích, mají-li pravdu ti, kdož říkali, že ceny půjdou nahoru, že lichváři a spekulanti budou míti prae a plnou zvůli, a obrátil jsem se tehdy na kol. Šamalíka, a řekl jsem: "Příteli Šamalíku, řekni mi pravdu, co soudíš o tom, zda ceny půjdou nahoru nebo dolů, až bude zrušeno vázané státní hospodářství?" A on mne ujistil, že ceny půjdou dolů, on, který se za zrušení vázaného státního hospodářství bil a pro ně pracoval. S druhé strany však, také ve vládě zastoupené, tvrdilo se, že jak bude zrušeno vázané hospodářství, že ceny půjdou nahoru, že lichváři budou míti plnou zvůli a lid že bude trpěti hlad. A výsledek? Vázané státní hospodářství bylo zrušeno a ceny poklesly, šly skutečně dolů. To bylo, prosím, opatření, které bych rád této sněmovně připomenul, aby si je znovu rozvážila, když slyší výtky, jaké zde přednesl. kol. Teska o tom, co se stane, jakmile přestane ochrana nájemníků, že to bude míti za následek ukrutnou nebývalou sociální a hospodářskou bídu. Tak se mluvilo také před zrušením vázaného hospodářství státního, a nesplnilo-li se to, když to vázané hospodářství bylo zrušeno, mám za to, že třeba s reservou přijímat strachy a strašáky, které pouštěny zde byly se strany komunistické pro případ, až by ochrana nájemníků byla zrušena.

Ale spěchám ku konci a pravím: hlavní odpomocí a cestou ke zrušení tohoto zákona jakožto zbytku válečné doby, jakožto výjimečného zákona, jakožto zákona nerespektujícího mé a tvé, cestou k zrušení tohoto zákona je jediná cesta - a ta je: Stavět, stavět! Projednávali jsme zde předlohu, je v proudu akce za účelem stavění bytů, tu a tam se již také staví - když člověk jede, s radostí pozoruje, že se staví a nejen v českých, nýbrž i v německých městech - to poznamenávám vůči řeči p. kol. dr. Keibla, ač myslím, že se přibližně stejně staví jako v českých městech. Ale vážené shromáždění, jednoho až dosud jsem postrádal, aby totiž nejčelnější instituce státní, a těmi míním ministerstva, předcházely příkladem. Ministerstvo soc. péče má ingerenci v otázce bytové. Pozoroval jsem asi 5 nebo, 6 let stavěný dům, za války totiž jeho stavba, její dokončení uvázlo. Je to dům, na nějž se ministerstvo soc. péče přímo dívalo z oken, krásný, nový barokový dům v bývalé zahradě Fürstenberské. Myslel jsem si, jak se jen to ministerstvo soc. péče může tak dlouho dívat na ten dům takřka již dokončený - scházelo již jen něco maličko, aby byl již vystavěn - že se samo neinteresuje, když je mu přidělena pece o byty, aby ta krásná a užitečná budova byla dostavěna? Nevím, zdali na popud ministerstva soc. péče k tomu dostavění konečně došlo.

Jaké však ohromné bylo mé překvapení, když hned v následující době jsem jel kolem, a spatřil jsem na té konečně dostavěné budově nápis "Oddělení ministerstva soc. péče". Myslel jsem si, že takovýmhle způsobem ministerstvo soc. péče nouzi a bídě bytové neodpomůže.

Já mám právě mínění - snad je nesprávné, snad je zpátečnické, promiňte, ale já ho zde vyslovím - mínění, že nejlépe působí příklad a všecky řeči a napomínky že tolik nezmohou jako příklad. Až naše ministerstva, jedno jako druhé, začnou si stavět vlastní budovy, pořídí si vlastní střechu, pak přispěje to k odčinění velké bytové nouze. Ministerstvo nár. obrany má aspoň 50 objektů v obvodě Velké Prahy, ale to jsou celé budovy, celé komplexy budov - 50 takových objektů má jediné ministerstvo. Za bývalou Strahovskou branou má totéž ministerstvo veliké pozemky stavební, jen začíti stavět!

Vážená sněmovno, již končím. Na Moravě, na poutním místě Hostýně, kam přichází tisíce poutníků, bylo potřebí budovat útulnu, bylo tam potřebí budovy pro poutníky. A tu při dnešních obtížích stavebních přišel nynější p. arcibiskup, vám všem dobře známý dr. Stojan, na velmi praktickou myšlenku: Dolů pod Hostýn přivezeny byly cihly a každý poutník, ubírající se na horu, vzal jednu cihlu a kráčel s ní na horu. A tím způsobem za krátkou dobu vyneseno tam bylo tolik cihel, že se mohlo započíti se stavbou.

Vidíte, tohle zmohla náboženská horlivost, a já mám za to, že je na místě také horlivost ke státu našemu, abychom pro zvelebení a povznesení našeho státu pracovali, abychom pracovali k tomu, aby měl člověk, kde složiti hlavu. Mladí lidé nemohou uzavírati manželství, poněvadž nemají bytů. Je to problém, který hluboko proniká do sociálních otázek, a tu je povinností státu, aby stavěl, a když si nechce vzíti za příklad a za vzor jednání poutníků hostýnských, ať se podívá na studenty na Baště sv. Ludmily myslím, že se to tak jmenuje - kteří šli v prázdných chvílích, chopili se koleček, sváželi cihly, kopali, pracovali, až si svoje studentské příbytky vystavěli.

A, vážené shromáždění, mám za to, že by i celé naší posádce neškodilo, kdyby byla nakomandována k práci, aby ministerstvo nár. obrany mělo již jednou svou vlastní budovu a lidem bez přístřeší aby se uprázdnily byty, které ministerstvo má obsazeno. Já bych se toho nebál, kdybych byl pánem v této republice. (Veselost.) Totéž, prosím, doporučuji našim bankám a je mi líto, že v nich sedí tolik členů této sněmovny, a svůj vliv v bankách v tomto směru dosud neuplatňují. Já jsem přesvědčen, že kdyby pán, který se předevčírem zde hájil - myslím dr. Kubíčka - byl působil raději k tomu, aby se stavěly byty pro český národ, nebyla by skončila banka Bohemie a ty ostatní banky tak, jak skončily.

A nyní končím také já. A, vážené Národní shromáždění, končím tím, čím končí důvodová zpráva soc.-politického výboru. Praví v závěru: "Soc.-politický výbor jest si vědom, že ani navrhovaný zákon neuspokojí obě strany zúčastněné na nájemní smlouvě." Když neuspokojí obě strany, tedy uspokojí jen jednu stranu, že ano? A o zákonu, který uspokojuje jen jednu stranu, kdežto druhou neuspokojuje, této druhé křivdí, o takovém zákonu mám svůj úsudek hotový a já myslím, že nejen já, nýbrž každý jiný, kdo má smysl pro to, aby podkladem zákona bylo právo a podkladem práva mravnost, jak to správně právník Ihering dovozoval. Kdyby zde bylo psáno: "Soc.-politický výbor jest si vědom, že ani navrhovaný nový zákon neuspokojí úplně obě strany," byl bych to chápal, ale že neuspokojí obě strany, uspokojí jen jednu stranu, tím si sám ten, kdo důvodovou zprávu soc.-politického výboru psal, vystavil vysvědčení, že zastává zákon jednostranný a toho v zájmu důstojnosti této sněmovny, tohoto Národního shromáždění, lituji a vyslovuji přání, aby to bylo dnes naposledy, kdy projednáváme prodloužení tohoto zákona, aby vzhledem k podnětům, které jsem dal, se začalo stavěti, a až vyprší dosavadní lhůta tohoto zákona, aby prodloužení jeho bylo už zbytečným, nepotřebným a aby k němu již nedošlo. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Patzel.

Posl. Patzel (německy): Slavná sněmovno! Vnitřní neopravdovost, pseudodemokracie v této sněmovně nemohla býti ničím jiným lépe ilustrována než panem řečníkem přede mnou, který má cynismus trochu loyálně domýšlivý, že jako člen vládní strany činí poznámky o neúčasti ve sněmovně, kdežto pan zpravodaj, také člen vládní většiny . . . (Hluk. Výkřiky.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Patzel (pokračuje): . . . nás ve svém úvodu ubezpečoval, že celá předloha vyšla z čachrování vládních stran.

Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku. (Výkřiky.) Prosím o klid.

Posl. Patzel (pokračuje): To je přece neslýchané, že pana předsedu tak opouští rozvaha, že slovo čachrování, jež je přece obvyklé ve všech parlamentech, spadá již pod zákon o ochraně republiky. (Výkřiky posl. dr. Spiny.) Musím říci, že mně to připadá důstojnější spíše nějaké šmíry než skutečného parlamentarismu, když se s této tribuny mluví nejprve proti zákonu a pak se pro zákon hlasuje, poněvadž to strany mezi sebou - promiňte, nechci si přivoditi znovu volání k pořádku - usmlouvaly a ujednaly za politické výhody stranám, které v té chvíli sedí u vládního žlabu.

Víme ovšem také, a tím chci promluviti několik slov k zákonu o ochraně nájemníků, že věc ta je velmi spornou. Na jedné straně vystupují velcí domácí páni s požadavky na zákonodárství, domácí páni, kteří ještě žijí v ideologii starého Rakouska a domnívají se, že vlastnictví domu je povoláním, které musí člověka uživiti, kteří žijí v představách starého čtyřnásobně zabedněného vídeňského domácího, kterýs tlustým břichem neměl nic jiného na práci, než vybírati činže, a kteří se snaží vzíti do vleku i malé domácí pány, a na druhé straně se přichází s požadavky, jež chtějí ještě také pod zvláštní ochranu zákonnou postaviti, jak to dělají mnohé projevy, příjem 100.000 Kč, jako by to byl důchod dělníka. My naprosto odmítáme oba způsoby řešení této věci, kterou nutno vyříditi jen s hlediska věcného. Nouze o byty je i mimo toto území. Je důsledkem války, přesunu majetkových poměrů, horečky peněžní a bankovní, která zachvátila široké kruhy, a vy mně dovolíte, abych jedinou větou zasel do jiného oboru - bytovou nouzi bude možno odstraniti teprve tehdy, když se v hospodářství všech národů bude peněžním půjčkám věnovati jiná pozornost než dnes. Pokud tomu tak není, budeme žíti v době přechodné, a máme zákon o ochraně nájemníků nejen zde, v Berlíně a ve Vídni, nýbrž dokonce i v Hondurasu a Kostarice. To ukazuje, že poměry jsou v přechodném stadiu také tam, kde lidé mohou mnohem spíše nocovati pod širým nebem než zde.

Vůči požadavkům domácích pánů pravíme: Snad by byl náhlý konec ochrany nájemníků právě pro ně neštěstím, poněvadž bychom vyvolali nedohledné zápletky a nájemníci by počali stávkovat, což by domácím nevyneslo vůbec žádné činže. To ať si dají říci ti, kdož se domnívají, že by mohlo býti přivoděno zlepšení bytových poměrů a patriarchálních vztahů mezi domácími a nájemníky náhlým odstraněním tohoto zákona v době, kdy se snižují platy všem zaměstnancům s pevným platem, kdy se snižují mzdy dělníkům a kdy jsou v našich pohraničních krajinách tisíce dělníků bez práce a bez chleba nebo kde musejí zápasiti, aby mzdy nebyly snižovány příliš mnoho. Zaujímám naproti tomu stanovisko, že by bylo mnohem lépe, aby byl zákon o ochraně nájemníků prodloužen na určitou dohlednou dobu, přesně stanovenou, neboť nejistota od roku k roku, věčné prodlužování a průtahy jsou spolupříčinou našich smutných poměrů bytových, poněvadž se nikdo podle toho nemůže zaříditi. (Posl. Kostka [německy]: Englišův návrh byl mnohem lepší!) Zajisté! Německý zákon o ochraně nájemníků odhaduje dobu, v níž se mohou poměry vyvinouti. Stanoví lhůtu do 1. července 11926, to je dobu, v níž možno se pomalu zaříditi a ponenáhlu najíti přechod, kdežto nynější prodlužování rok po roce nemůže pro nájemníka a domácího přinésti zdárného vývoje poměrů. Ostatně prohlašuji, co jsem řekl již také ve výboru: Kdyby šlo po vůli jedné části majitelů domů, pak by žilo také v našem území mnohem více židů z východu, než je nám libo, kdežto v prvních letech poválečných by byly tisíce dělníků a vdov po padlých ve válce naplnily ulice. To pravím v tvář i těm německým stranám občanským, které se zastávají jen zájmů majitelů domů a nechtějí prostě viděti věcí v našem průmyslovém území. Právem vytýkáme v tomto zákoně, že se právě při stanovení možnosti výpovědi vždy opět ponechává rozsudku soudcovu, který si toho ani nepřeje, nejširší libovůle, vytýkáme, že se zavedly ještě nové důvody k výpovědi, že možno při dnešní nezaměstnanosti vypověděti dělníka již tehdy, když po upomínce nezaplatí činže ve 24 hodinách, a že se zavedlo jako nový důvod výpovědní politické vypovězení. Dovolím si ještě promluviti o tomto vypovězení několik slov. Příčina našeho nepoměru mezi nájemným a výnosem z domů tkví v jiném směru, a to v tom, že máme stále ještě starý rakouský patent o dani domovní z roku 1820, který vykazoval v celé Evropě nejvyšší daň domovní, avšak také s sebou přinesl, že máme ve svém území nájemné, jež je nesmírně vysoké. Je známou věcí, že táž bytová prostora, která stála na př. v Berlíně jednu marku, musela býti placena v našich průmyslových městech jedním zlatým a dráže. Nechť páni domácí obrátí svůj boj na odstranění patentu o dani činžovní, pak najdou podporu všech, kteří chtějí míti skutečně sociální zákony bytové. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)

Avšak chci zdůrazniti ještě něco jiného. Právě tato předloha přináší s sebou cosi nestvůrného. Domácím pánům s většími byty, v nichž bydlí lidé s důchody přes 60.000 Kč - tito nepatří již k nejchudším z chudých ve státě - přináší zákon zvýšení jejich příjmu. Žádných úlev nepřináší však malým majitelům domů s několika málo byty, u nichž ovšem podle našeho názoru nelze mluviti o požadavku zvýšení nájemného. Nevím, jak se může majitel domu domnívati o dělníku, který je bez práce, že by měl platiti za svoji díru - jinak často nelze jeho byt nazvati - ještě vyšší nájemné. Tyto věci třeba si nechati zajíti. Avšak jiná je otázka, nemá-li se hledati možnost, aby se právě těmto malým majitelům domů, jimž nájemné nezaručuje udržení domu v řádném stavu, vyšlo vstříc slevou daní. Ve výboru pravil zpravodaj, když se o této věci jednalo, že prý se vládní strany mezi sebou také touto otázkou zabývaly, že však jednání o těchto návrzích ztroskotalo, poněvadž ministerstvo financí pro obtíže s provedením rozhodně odporovalo. Myslím, že ve státě, kde finanční správa dovede nejkomplikovanější daně vymáhati s čilostí, jak se děje nyní, musíme také dovésti, aby byly zavedeny pro nejmenší majitele domů daňové úlevy, které by ulehčily i této skupině státních občanů možnost vystačiti. To je bohužel také otázka, která by měla býti rozhodována vlastně jen se stanoviska sociálního a se stanoviska ujasnění náhledů o posuzování zájmů podle větší neb menší potřeby, do níž však zasahují momenty politické.

Řečník přede mnou uvedl na přetřes vůči druhému řečníku německému žaloby českých menšin v krajích na rozhraní národnostním, jak pravil, v našich německých územích, jak říkáme my. Prohlašuji, že je cynismem vzhledem k věcem, jež jsou nám známy, mluví-li se ještě o potlačování českých menšin. Máme snad vyvésti jako svědky svých 112 mrtvých o tom, kdo je v našich krajích utlačován? Sám jsem svědkem, jak byl v německém městě, v Ústí n. L., napaden a na životě ohrožován sběří vedenou legionáři poslanec - je to moje maličkost - který sdělil shromážděnému lidu v hostinské zahradě dvěma větami zákaz schůze, který byl dosažen zákazem legionářů, terorem legionářů. To bylo v červenci minulého roku a do dnes se nic nestalo, aby byli dopadeni ti, kdož v našem území německém, pane Myslivče, dopustili se teroru, násilí a útisku. Je litovati, že se v tomto státě stává i celá otázka bytová "politikum". Počalo to ve chvíli, kdy se věc opět projednávala a umlouvala se ve schůzkách a pokračuje to v ustanoveních, jež jsou obsažena v tomto zákoně.

Nejprve tedy vypovídání. Víme, že to není náhodou, že ustanovení, že nájemníku může býti dána výpověď, když je vypovězen z území republiky, je zcela jistě v nerozlučné souvislosti s nynějším politickým vypovídáním, že se staví před brány republiky nové: "Zanechte naděje, kdož vcházíte." V novele k zákonu o mimořádných bytových opatřeních je obsaženo ustanovení, které ukládá státnímu úředníku podle libovůle úřadů, aby, když jest přeložen, vypověděl svůj byt, nebo také nikoli, jak úřad chce. To nemá jiného účele, než podporovati a posilovati usídlování českých úředníků v německých krajích - právě tak, jak se děje, jak již víme, na Slovensku u Slováků a u Maďarů - bez ohledu na to, zda úředník má také vůli, chuť a ochotu, aby se vžil do citového života obyvatelstva a aby tam byl něčím jiným, než zástupcem státu, ve skutečnosti však zástupcem šovinistické výborové společnosti, jako u nás, kde dokonce kříženy jsou projevy a sliby vlády vůlí zcela malého a nepatrného národního výboru, jenž si přisvojuje panování v našich německých městech.

Kolega Myslivec pochyboval o oprávněnosti našich žalob do nedostatečné podpory staveb. Program, který vláda uveřejnila před několika dny v českých listech, nám ukazuje, že se v našich krajích nezamýšlí stavěti nic jiného než kasárny. O skutečné podpoře staveb mluviti nelze. Němečtí řečníci ze strany mé a druhých opětně s tohoto místa řekli, že do dnešního dne ani jediná německá obec nedostala ještě ani haléře podpory na penězích z těch mnoha milionů, jichž bylo použito na podporu ruchu stavebního. Ještě ani jeden český ministr dosud neměl odvahy, aby nám odporoval a aby jmenoval jedinou německou obec, která by byla dostala aspoň haléř subvence v hotovosti. (Německý výkřik: A což nezodpověděné interpelace!) Na naše interpelace se nám nedostává odpovědi. Víme velmi dobře, proč. Je pochopitelno, že se nedáme odbýti několika sliby o zárukách zúrokování, jež se také nedodržují. Jsou-li však naše žaloby nepravdivé, pak to mají pánové jednoduché. Přijměte návrh na usnesení, v němž se vláda vyzývá, aby uveřejnila ty obce, korporace a stavební družstva, která dosud v Československu dostala subvence v penězích, a zbavíte nás všechny pocitu obavy, že se i bytové péče jednostranně používá k národnostním účelům.

Ve svých německých krajích Čech máme stavební živnost ve stagnaci a mnoho stavebních dělníků, jimž vláda musí platiti přece tu a tam podporu v nezaměstnanosti, ovšem v míře velmi nedostatečné. V našich krajích se provádějí státní stavby, avšak skoro všechny dostávají stavitelé pražští, kteří jdou ven se svými lidmi, kdežto většina našich lidí si může utříti nos. Prosím, stavba hornického representačního domu, který byl nedávno stavěn v Mostě, nebyla zadána staviteli z okolí; do Hradce Králové musilo býti sáhnuto pro stavitele, jen proto, aby stavbu dostal oferent český. Naše obyvatelstvo tyto věci zná, dovede zajisté oceniti všechny projevy a sliby vládní a všechny názory a tvrzení s druhé strany o spravedlnosti vůči Němcům.

Podle svého sociálního názoru hlasujeme pro zásadu ochrany nájemníků. Žádáme však spravedlivou novou úpravu celého zdanění budov a obnovujeme své odůvodněné stížnosti, že i tak důležitého sociálního problému bytové péče se používá v tomto státě k jednostranné podpoře českých účelů a k odstrkování zájmů našeho německého obyvatelstva. Chcete-li nás uspokojiti, chcete-li nás uspokojiti o lepším, máte k tomu lehkou příležitost, prokážete-li, kolik milionů bylo vydáno dodnes pro německá a kolik milionů pro česká stavební družstva a obce. Prosím, pane předsedo Dubický a pane kolego Piku, hlasujte pro naši resoluci, přesvědčte nás o lepším! Avšak myslím, že si na to počkáme. (Souhlas na levici.)

Místopředseda inž. Botto (zvoní): Slovo ďalej má pán posl. Hausmann.

Posl. Hausmann (německy): Dámy a pánové! Zákony v této sněmovně dosud utvořené, mají dvě zvláště vynikající značky. Zákony, které ukládají obyvatelstvu trvalá břemena, omezují jeho volnost pohybu a vydávají je libovůli byrokracie, jsou časově neobmezené. Zdá se, že mají míti trvání věčné. Zákony však, které se týkají oboru sociálně-politického, byly a jsou - aspoň dosud - vždy časově omezeny. Tato skutečnost dokazuje očividně poměry v koaliční většině této sněmovny. Zástupci majetných třídy koalici zastupují jako jejich třídní druzi v oposici jakožto nejvyšší zásadu programu své strany, stlačiti pokud možno nejvíce možnost žití tvořícího lidstva, omeziti ochranu obětí soukromokapitalistické soustavy hospodářské na minimum. Socialistické strany vládní většiny, které to považují za svou historickou úlohu, aby spoluúčinkovaly v nynější koalici při vedení státu, nejsou tak silné, nemají toho vlivu, aby zjednaly přáním a potřebám pracujícího obyvatelstva při tvoření sociálně-politických zákonů toho uznání, jehož by bylo zapotřebí. Jelikož to každá vládní předloha jest kompromisem koalice, takořka netykavkou, velice něžnou a choulostivou květinkou, bylo dosud vyloučeno, aby se na takové předloze cokoli změnilo. Nejvěcnější a nejrozumnější návrhy pozměňovací se zamítají, i když se stranám koalice dokáže, že návrh zákona obsahuje ustanovení, která se stávají při praktickém užívání a provádění nemožnostmi, i když se provede důkaz, že zákon obsahuje příkrosti, které vedou k nesnesitelnosti, k zničení hospodářsky slabších - každá změna se zavrhuje. To byl až dosud platný postup, až dosud vládnoucí názor u koalice o parlamentním projednání předloh zákonů. Strany koaliční se mohou tedy vzdáliti od každého jednání, aniž se musí obávati, že budou pohnány k odpovědnosti. Pokračuje-li náš klub ve své spolupráci věcné přes to, že jest to beznadějné, činí tak jen proto, aby vždy znova poukazoval na neudržitelnost poměrů a soustavu, urážející parlamentární důstojnost, ale také proto, aby s tohoto místa odkryl demagogii, kterou provádějí jmenovitě měšťanské strany při tak zvaných zákonech sociálně-politických. Nadchází-li konec takového časově ohraničeného zákona sociálně-politického, začíná smlouvání o jeho prodloužení a obsah. Proto také bylo pravidlem, že taková prodloužení vždy také přivodila zhoršení pro hospodářsky slabší. Při projednávání této předlohy o ochraně nájemníků a ostatních dvou předloh, koalice také neupustila od svého, dosud důsledně prováděného pravidla. O tom nemůže koalice myslící lidi ani tím klamati, že počne pěti chvalozpěvy na svou sociální péči a úsudek.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP