Ministr věcí zahraničních nemůže ovšem přiznati, že tehdejší jeho neurčitou politiku k Rusku musíme si vysvětlovati působením oněch sil, o nichž jsem se zde zmínil. Snaží se tudíž, jak už je to zvykem ideologů, zastříti toto své jednání jakousi ideologií a nedávno napsal v článku, který uveřejnil v časopise "Volja Rossii", že příčinou, proč se choval k Rusku tak zdrženlivě, bylo prý to, že dnešní ruská vládní soustava odporuje západním ideám. Nevím, co míní dr. Beneš západními ideami. Jsou to asi nějaké zvláštní ideje, že je zde odpor. Neboť při jiných státních převratech nevyvodil dr. Beneš žádných důsledků, ačkoli byly v rozporu se západními ideami, nevyvodil důsledků z fašistického převratu páně Cankovova v Bulharsku, nevyvodil důsledků z loupežného tažení pana Mussoliniho, jímž se zmocnil vlády italské, nevyvodil důsledků z dobrodružství generála Primo de Rivera ve Španělsku, kteřížto mužové jsou v rozporu také s ruskou revolucí, s ruskou vládou dělníků a sedláků. Tato obojetnost a neurčitost politiky pana ministra věcí zahraničních projevila se také ve včerejším výkladu, především v koketování s ruskými vystěhovalci. Musíme se vážně zeptati pana ministra: Co znamená ona věta o ruské emigraci v této souvislosti? K žádnému jinému státu se neprovozuje taková emigrantská politika, s žádným se neprovozuje taková hra. Nedostane-li se tomuto místu jiného výkladu, neznamená to pro nás nic jiného než zastírání pravdy a doznání, že koketování s ruskou emigrací není jen filanthropické. Vláda vždycky s tohoto místa prohlašovala, že podpora udílená ruské emigraci má jen filanthropický účel, že běží jen o úkon lidskosti. Včerejší zmínka o ruské emigraci ve výkladu páně dr. Benešově ukazuje, že koketování s touto emigrací není vůbec filanthropické, nýbrž že je to věc výlučně politická. Je-li v mlčenlivých síních české diplomacie ještě aspoň jiskřička citu pro pravdu a upřímnost - je to zajisté těžké, žádati od diplomata něco takového je-li tam aspoň jiskřička, musí se nám dostati odpovědi na tuto otázku. Co zamýšlel říci pan ministr touto větou svého výkladu? Máme před sebou slovo. Máme však před sebou také činy, chceme-li usuzovati podle činů k Rusku. Ministerstvo věcí zahraničních ujednalo více než před rokem, v létě r. 1922 s Ruskem obchodní smlouvu, takřka obchodní smlouvu! Bylo ujednáno to nejnutnější, co musí mezi dvěma státy smluvně existovati, nemají-li býti navzájem přímo ve válečném stavu, a pan ministr se dosud nesměl ani odvážiti předložiti tuto smlouvu parlamentu k ratifikaci, poněvadž se bojí každé zmínky o otázce právního uznání ruské vlády. To je nám symptomem. Víme, že sovětské Rusko jest de facto uznáno a, stojí-li tam rčení "de iure" či nikoli, nezmění ničeho na skutečném uznání, jehož si sovětské Rusko dobylo a vybojovalo nikoli z blahovůle diplomatů, nýbrž svou mocí a silou, i u kapitalistických států. Že však se ministerstvo věcí zahraničních ani neodváží nadhoditi otázku (Výkřiky posl. Merty.), to je známkou toho, že je tato politika neupřímná a nemá síly, aby prorazila, neboť má na ni vliv, jak bylo správně výkřikem poznamenáno, odpor československé buržoasie. Víme - a právě v této otázce to ministr věcí zahraničních ukázal - že je velkým mistrem ve vytáčkách; avšak právě v souvislosti s vypuknutím německé krise a revoluce přijde hodina, kdy se bude muset pan ministr také rozhodnouti, kdy se už nebude moci vytáčeti.
Někdo se asi ptá, když mluvíme o zahraniční politice, proč se tolik zabýváme osobami, především osobou ministra věcí zahraničních, který je zároveň také představitelem politických myšlenek, ideí a cílů presidenta republiky. Příčinou toho jest, že právě vedení české zahraniční politiky je stělesněno v těchto osobách, které mají pro politiku nesmírný význam. Příčiny toho tkví v politice zahraniční a v politice vnitřní; v politice zahraniční, poněvadž při dnešní rozháranosti v Evropě a při velikých protivách, jimiž je dnes Evropa zmítána, vedení československé zahraniční politiky, tyto osoby, které vládnou ještě velkým kapitálem mravní autority, velmi snadno se mohou státi jazýčkem na váze a v určitých chvílích mohou míti velmi rozhodující význam. Vnitropolitické příčiny záleží v tom, že zde máme podobné poměry, rovněž rozháranost, rovněž velmi kritickou politickou situaci. Nutno konstatovati, že mimo národní demokracii, mimo pana dr. Kramáře, který hájí přímočarou, surovou politiku Poincaré-ovu, řekl bych, že jen snad pan ministr dr. Beneš má jistou politickou myšlenku, politickou ideu, představuje určitý směr zahraniční politiky, poněvadž koaliční strany, pokud se týče zahraniční politiky, nemají určité směrnice, nemají vůbec ideje a samostatné myšlenky, jsouce jen vedeny oněmi osobami, které dnes řídí československou zahraniční politiku. A právě to nesmírně zvyšuje osobní význam těchto vůdců československé politiky. Avšak jejich význam záleží také v tom, že myšlenky, které oni hlásají, jsou do jisté míry výrazem, třebas i poněkud zastřeným a zpitvořeným a plným dodatků, přece jen výrazem základní pokrokové a socialistické, kapitalismu a imperialismu nepřející nálady československého lidu. V tom jest význam obou těchto mužů, v tom jest význam vedení československé zahraniční politiky, také v osobách, třebas se samy při tom chovaly co nejzdrželivěji. Avšak tato okolnost klade na bedra vůdců československé zahraniční politiky také ohromnou odpovědnost za to, co přijde, za úkol, který připadne Československu v příštích událostech, v příštích zápasech. Až přijde německá revoluce, nebude možno tak jako za revoluce ruské dlouho, léta kolísati sem tam mezi revolucí a protirevolucí, mezi revolucí a reakcí. Buď bude dnešní vedení československé zahraniční politiky revolucí nebo reakcí smeteno, anebo se bude muset státi katem revoluce. Jedno z toho dvojího: má volbu mezi neslavným politickým koncem nebo dalším politickým životem, který bude vším možným, jen ne čestným. Vzhledem k Německu jest také situace vážnější, než byla r. 1919 situace vzhledem k sovětské maďarské republice. Dnes mají vůdcové československé zahraniční politiky v rukou ještě jaksi trumfy. sice ne všechny, ale mají jich ještě dost. Jejich myšlenky a zásady, mohou se stále ještě pro většinu lidu v tomto státě státi korouhví, kolem níž se shromáždí všichni, kdož jsou proti rdoušení revoluce, proti reakci, pro mír a přátelství s ruským a německým dělnictvem, s ruskými a německými sedláky. Avšak tyto myšlenky mohou sloužiti také k tomu, k čemu dnes slouží demokracie všude a zvlášť patrně v Německu, mohou být totiž oponou, za níž se shromažďuje k výpadu protirevoluce, aby přepadla a srazila k zemi lehkověrný lid. Dnes už neběží o politiku dneška, u vůdců československé zahraniční politiky běží dnes také o otázku, jaká památka zůstane na jejich působení potomstvu. My komunisté vzhlížíme k tomu, co učiní vůdcové zahraniční politiky Československé republiky, beze všech ilusí a bez přílišných nadějí, ale vzhlížíme k tomu také beze všeho zaujatého nepřátelství. Pozorujeme tento vývoj s vážnou starostí a s odhodlaností a vzhledem k významnému a těžkému rozhodování, jež nastává tomuto státu, vzhledem k velkému nebezpečí, které mu hrozí se strany vnitřní i vnější reakce, chceme uvítati každého mocného činitele, který se staví na stranu míru a blahovolné neutrality k německému proletariátu, který bere svůj osud sám do svých rukou. My však budeme budovati svoji politiku, svoji agitaci, vnitřní přípravu k boji na přesvědčení, že jedinou bezpečnou zárukou pro takovou politiku jsou velké masy československého proletariátu, dělníků a sedláků všech národů v tomto státě, poznání těchto mas, že boj pod heslem: "Všichni pro německy proletariát, všichni pro německou revoluci", jest zároveň také bojem pro konečné vlastní osvobození. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dal jsem si předložiti stenografické záznamy o počátku vývodů p. posl. Kreibicha a shledal jsem, že p. posl. Kreibich na počátku svých vývodů použil o francouzském ministerském předsedovi Poincarém ponižujícího a urážlivého obratu. Jest starým zvykem, aby zejména o zástupcích cizích mocností mluvilo se v parlamentech způsobem taktním a slušným. Tím spíše to dlužno žádat, když jde o zástupce spřáteleného státu. Lituji tohoto výroku a volám p. posl. Kreibicha k pořádku.
Pan posl. Kreibich užil však také výroku: "Ničemná jednání říšské koaliční vlády německé." Také za tento výrok dodatečně volám ho k pořádku.
Slovo dále má pan posl. dr. Hnídek.
Posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Naše zahraniční politika, tak jak ji právě včera nastínil p. ministr zahraničních věcí, nese se tím směrem, aby zachovány byly mírové smlouvy a tím aby byl zachován evropský mír. Je tedy základní ton celé naší zahraniční politiky snaha po zachování míru. Čekali bychom dnes po hrozném krveprolití světové války, že všichni národové a všechny jejich vlády budou naplněny a proniknuty touž snahou jako je národ náš a že se budou snažiti za každou cenu zachovati mír. Bohužel však vidíme pravý opak: vidíme, že dnes ještě objevují se velmi často snahy, aby meč stal se rozhodujícím činitelem ve sporech národních. Z toho důvodu nám musí býti naše zahraniční politika, která se nese směrem naznačeným, tím vítanější a musíme ji tím více podporovati, čím jsou intensivnější útoky na evropský mír. Ne bez zadostiučinění musíme konstatovati, že Praha je střediskem zahraniční politiky střední Evropy. Nebýti Prahy, nevíme, jak by to asi vypadalo dnes s mírem v celé střední Evropě.
Jak nám vyložil p. ministr zahraničí, hlásí se naše zahraniční politika ke slovu všude tam, kde se jedná o udržení míru při této příležitosti nemožno nemluviti dnes o tom, o čem též p. ministr mluvil ve svém exposé, totiž o instituci, jejíž hlavním úkolem je udržení míru, o Společnosti Národů.
Je přímou povinností naší, abychom o těchto věcech, o Společnosti Národů, mluvili zde na tomto místě, poněvadž náš stát je členem a v nejnovější době náš ministr zahraničí je členem Rady Společnosti Národů a dále poněvadž rozpočet Společnosti Národů figuruje také v rozpočtu našem. Také poslední zasedání Společnosti Národů nám ovšem dává přímý podnět, abychom o Společnosti Národů dnes mluvili. Musíme si především položiti otázku, jak daleko vyhověla Společnost Národů svému hlavnímu cíli, udržovati mír, a jak daleko na této cestě pokročila. My musíme chtěj nechtěj zde v této věci zcela státi za Společností Národů, aby mohla dosáhnouti cíle, pro který je zřízena. V úvodu úmluvy o Společnosti Národů je na prvém místě uvedeno toto: "Vysoké smluvní strany uznávajíce, že k rozvoji součinnosti mezi národy a k tomu, aby se jim zaručil mír a bezpečnost, jest třeba přijati jisté závazky, že nechopí se zbraně atd." Tedy udržení míru a bezpečnosti národů je hlavním úkolem Společnosti Národů.
Chceme-li býti spravedliví, musíme říci, že Společnost Národů skutečně vážně se zaměstnávala otázkou, jak zameziti nebo alespoň omeziti válku. A ten, kdo sledoval letošní jednání Společnosti Národů, viděl, že těžiště celého jednání bylo v komisi IV., která řeší otázku odzbrojení. A jak později ukážu, učinila v tomto ohledu značný krok ku předu. V této snaze nesmí býti Společnost Národů podceňována, nýbrž naopak snahou všech národů musí býti, aby idea Společnosti Národů všude úplně pronikla a aby velká idea tato došla také uplatnění.
Bohužel, odpověď na otázku, jak daleko prakticky pokročila Společnost Národů, není příliš uspokojující. Ptáme-li se po příčině, musíme říci, že v této věci Společnost Národů nemá dosti autority. A přece autorita je nezbytnou podmínkou, aby Společnost Národů udržela na uzdě ty, kteří chtějí mír porušiti. Tento nedostatek autority bylo viděti při první zatěžkací zkoušce, kterou Společnost Národů podstoupila a při které, bohužel, musíme říci, že ne dosti dobře obstála, totiž při sporu italsko-řeckém. Nejsem oprávněn, abych zde na tomto místě mluvil o předmětu sporu samého. Je zcela správné mínění našeho ministra zahraničí, podle něhož je pro nás nejdůležitější to, že celá věc byla smírně rozřešena bez ohledu na to, před jakým forem byla rozřešena. Ale je nutno mluviti přece jen o sporu po té stránce, pokud se týká Společnosti Národů. Oč běželo? Dvě mocnosti, které jsou členy Společnosti Národů, dostaly se do sporu, který mohl vésti k roztržce a k nové válce. Podle čl. 15. paktu o Společnosti Národů "Vyskytne-li se mezi členy Společnosti spor, který by mohl vésti k roztržce, a nepodléhá-li tento spor řízení rozhodčímu po rozumu čl. 13, jsou členové Společnosti za jedno v tom, že jej předloží Radě. K tomu stačí, aby kterákoli strana uvědomila o sporu generálního tajemníka" atd.
Řecko skutečně předložilo celý tento spor Společnosti Národů a žádalo, aby Rada Společnosti Národů zkoumala věc na základě čl. 15. Italie postavila se proti tomu. Rada Společnosti Národů odložila diskusi na dobu pozdější, až spor bude na cestě vyřízení. Zatím rozřešila celý ten spor konference velvyslanců. Je nade vší pochybnost jasno, že spor patřil před Společnost Národů a že Společnost Národů spor zkoumati měla a měla také učiniti rozhodnutí. Neučinila-li tak, nejen, že zadala svým právům, nýbrž zviklala důvěru v sebe samu u států, které konec konců nemohou hoditi na váhu svůj meč. A bylo by neštěstím pro Evropu, kdyby Společnost Národů byla znovu postavena před podobnou otázku, kdyby znovu selhala. Pak by skutečně byly základy nynější Evropy otřeseny, jak správné uvedl v diskusi v tehdejší Radě Společnosti Národů sám zástupce lord Robert Cecil.
Doufejme, že zůstane pouze při jediném tomto případu, že nebude již Společnost Národů postavena před takovou zatěžkací zkoušku. Můžeme v to doufati tím spíše, že na druhé straně, jak jsem již na počátku řekl, pracuje velmi rázně na omezení zbrojení. Znovu zdůrazňuji, že tato otázka byla hlavním a nejdůležitějším předmětem jednání Společnosti Národů a že učinila značný krok ku předu a můžeme říci, že v této otázce důležitou úlohu měla Malá Dohoda a hlavně náš ministr zahraničí.
Jednáním o snížení zbrojení splňuje Společnost Národů čl. 8 paktu, ve kterém se mluví o tom, že udržení míru vyžaduje omezení státního zbrojení na minimum, jež stačí k bezpečnosti státu a k vynucení mezinárodních závazků společným postupem. Rada připraví program tohoto omezení, přihlížejíc k zeměpisné poloze a k zvláštním poměrům každého státu atd.
Nyní tedy přikročila Společnost Národů k provedení tohoto díla. Komise pověřená studiem otázky omezení zbrojení doporučila jako první krok k odzbrojení návrh smlouvy o vzájemné pomoci. Podle této smlouvy zaručují si signatární strany, že všechny poskytnou pomoc kterékoliv z nich v případě, že by se stala obětí útočné války. Jest tedy myšlena tato garanční smlouva v první řadě jako smlouva všeobecná. Ale v rámci této všeobecné smlouvy navrženy byly ještě smlouvy regionální, uzavírané dvěma nebo více státy za účelem vzájemné pomoci, a to pod kontrolou - a to je důležité - Společnosti Národů.
O tuto otázku rozpoutal se dosti tuhý boj, ve kterém konečně zvítězilo praktické provedení těchto regionálních smluv Malou Dohodou, která prakticky ukázala, že právě tyto regionální smlouvy zajišťují bezpečnost malých států.
Zmiňují se o této věci proto, poněvadž podle návrhu našeho ministra zahraničí, který byl referentem o této garanční smlouvě, bude smlouva předložena vládám k prozkoumání, tedy také vládě naší, aby o ní dala své dobrozdání, a by jistě budeme míti příležitost svého času o této věci blíže zde promluviti, až ji předloží vláda parlamentu k posouzení.
Podle mého názoru nemůže toto dobrozdání dopadnouti jinak než ve prospěch garančních smluv regionálních, z důvodů, které uvedl nás ministr zahraničí ve výboru Společnosti Národů. Tyto garanční smlouvy parcielní umožňují na jedné straně omeziti zbrojení a na druhé straně chrání malé státy před útočnou válkou, poněvadž sousední stát jistě si rozmyslí napadnouti nás, ví-li, že smluvní stát nám poskytne pomoci.
Jak jsem již řekl, nás stát ostatně již provádí tuto smlouvu vybudováním Malé Dohody a smlouvou s Rakouskem. Je to tedy zase jen dokument správnosti naší zahraniční politiky, která má na mysli jedině mír.
Ovšem musím ihned podotknouti ke vše obecné garanční smlouvě, že tato smlouva všeobecná byla by bezcennou, kdyby Společnost Národů nepožívala všeobecné autority. Autorita je opětně první podmínkou praktického významu garanční smlouvy. Bohužel, musíme za dnešního stavu otázky odzbrojení konstatovati, že přece jenom nejlepším prostředkem dosud k zachování míru jest býti připraven.
Bohužel ještě dnes platí to staré heslo: Si vis pacem, para bellum, ač je to bolestné doznání dnes, po krveprolití světové války; ale vina neleží na nás, vina je v těch, kteří jsou kolem nás. Dovedete si, pánové, představiti za dnešních poměrů kolem nás, že bychom byli třeba jenom hodinu bezpečni, kdyby naši sousedé nevěděli, že jsme připraveni? A kdybychom nebyli připraveni, právě touto nepřipraveností poskytovali bychom podnět svým sousedům, aby nás napadli. Doufáme, že Společnosti Národů se podaří tento těžký problém jednou pro vždy rozřešiti.
Na pracech Společnosti Národů jsme interesováni přímo, a to otázkou Javoriny. Rada Společnosti Národů rozhodla, že na otázku Javoriny dlužno dívati se nyní již s čistě právního hlediska: Bylo rozhodnuto či nebylo rozhodnuto, to je právní hledisko. Dobrozdání má podati Dvůr Mezinárodní Spravedlnosti v Haagu, a na základě jeho dobrozdání rozhodne pak rada Společnosti Národů. Jsme velice povděčni, že podařilo se otázku dostati na tuto kolej, poněvadž jedině tak bude rozhodnuto spravedlivě a rozhodnutí toto bude přijato oběma stranami a obě musí se mu také konečně podrobiti. Nebylo by větší chyby, než řešiti konflikty takového rázu se stanoviska prestiže. To se nikdy nevyplácí a vede to k vážným konfliktům a důsledkům.
Mluvím-li již o Společnosti Národů, není možno nezmíniti se o postavení naší republiky k Společnosti Národů. Postavení naší republiky je nejlépe charakterisováno volbou našeho ministra zahraničí dr. Beneše do Rady Společnosti Národů. Býti zvolen za člena Rady není dnes věc tak snadná, a proto této okolnosti musíme přikládati váhu tím větší. Volba tato je výslednicí několika činitelů. Padá tu jistě na váhu konsolidovanost naší republiky. Ve střední Evropě je naše republika státem nejvíce konsolidovaným. Svojí politikou vnitřní i politikou zahraniční dobyli jsme takového postavení ve světě, že jest s námi nutno počítati. I kandidatura Benešova za Malou Dohodu padá zde na váhu tedy sama Malá Dohoda. Ale musím k tomu ještě něco dodati, musím ještě říci, že jedním z hlavních důvodů volby byla osoba dr. Beneše sama. Můžeme býti hrdi na to, že je to zahraniční ministr naší republiky, který patří ve Společnosti Národů jistě k osobám nejvýznačnějším. Mohu z autopsie dokázati, že otázka osobní i ve Společnosti Národů má úlohu velice důležitou. Tolik jsem pokládal za nutno říci krátce o Společnosti Národů.
Pan ministr zahraničí mluvil včera dále o pomoci Maďarsku. V této otázce setkáváme se s názory nejrůznějšími. Z nich je nejběžnější jistě ten, že do Maďarů nám nic není, proč že se potřebujeme starati o Maďary a vytahovati je z bláta. (Výkřiky.) Než tuto otázku musíme posuzovati se stanoviska docela jiného - a já bych řekl - s hlediska praktické politiky. Dnes kolem nás vládne všeobecně chaos. Německo, Polsko, Maďarsko, státy s námi sousedící, jsou zachváceny krisí, ve které neběží jenom o život těchto států, ve které běží o něco většího, ve které běží přímo o konsolidaci celé Evropy. Běží zde také o úpravu a konsolidaci poměrů nejen v Evropě vůbec, nýbrž zvláště ve Střední Evropě, a bylo by krátkozrakou politikou, dívati se s radostí, jak naši sousedé řítí se do záhuby, poněvadž chaotickými poměry v sousedství trpíme zároveň my a hlavně trpíme hospodářsky. Dokud kolem nás zuří požár, dotud nebudeme nikdy bezpečni a v klidu a dotud je také nebezpečí, že tento požár přeskočí i na střechy naše.
S tohoto hlediska musíme se dívati na otázku pomoci Maďarsku. Oč tu tedy běží? Běží tu o finanční pomoc Maďarsku, jehož finanční poměry jsou tak rozervány, že bez cizí pomoci není záchrana Maďarska možná. Tato finanční pomoc je učiněna závislou na souhlasu a spoluúčinnosti Malé Dohody a hlavně Československa. Z důvodů, které j sem již včera uvedl, nutno odpověděti kladně na základní otázku, má-li se Maďarsku pomoci čili nic. Tedy na základě těch důvodů, o kterých jsem právě mluvil, musíme říci: Ano, musí se nějakým způsobem Maďarsku pomoci ke konsolidaci.
Jiná je ovšem otázka, za jakých podmínek tato spoluúčinnost by mohla býti provedena. A tu dovoluji si připomenouti, ze máme s Maďarskem dosud nevyrovnané účty, které datují se jednak z mírových smluv, ale jsou také data novějšího. Na příklad výslovně připomínám jen okolnost, že nedávno byly ještě přepadány maďarskými živly naše finanční stráže, pro kterýž čin nedostalo se nám dosud zadostiučinění. Tedy zde je nutno předem urovnati cestu k jakémukoliv dalšímu jednání.
Ovšem bylo by krajní neopatrností, abychom jen tak beze všeho a bez záruk propůjčili se k pomoci Maďarsku. První podmínkou po vyrovnání našich starých účtů musí býti garancie, že peněz poskytnutých Maďarsku nebude použito ke zbrojení. To je conditio sine qua non. Na to musíme klásti hlavní váhu, poněvadž smýšlení a řeči těch některých maďarských činitelů, a to i činitelů vysoce postavených, jako nedávno správce země Horthyho, svědčí o všem jiném, jenom ne o tom, že by se chtěli smířiti s tím postavením Maďarska, které jim vykázaly mírové smlouvy. Ovšem nejlepší garancií bude jistě přísná kontrola, jak těchto prostředků, kterých se Maďarsku dostane, bude použito. Že této kontroly se musí zúčastniti také zástupce Malé Dohody, je věcí samozřejmou a Maďaři budou míti na vybranou: buď připustí kontrolu Malé Dohody nebo nedostanou žádné pomoci.
Jak vám, pánové, je známo, zasedala letošního roku v Kodani také meziparlamentní Unie, které jsme všichni členy. Myšlenkou Interparlamentární Unie je sjednocení členů všech parlamentů světa ke společné práci na poli světového míru a mezinárodní solidarity. Jistě myšlenka vznešená a zasluhující všeobecné podpory, pokud by skutečně plnila tento úkol. Bohužel jak Interparlamentární Unie vypadá dnes, nemůžeme k ní míti naprosto žádné důvěry. Skoro se zdá, že dnes Interparlamentární Unie stala se forem poražených národů, aby měli kde volati po revisi mírových smluv. Soudím tak alespoň z jednání letošního. V Kodani hlavní slovo měli Němci, jim přizvukovali Maďaři a také Bulhaři. Nálada byla silně germanofilská. Již ta okolnost zarážela, že jednací řečí byla vedle francouzštiny angličtiny, kterých na všech kongresech mezinárodních se užívá jako jednacích jazyků, také němčina. Veškerým právem budeme pro příště žádati, aby jednacím jazykem v této Interparlamentární Unii byl také některý jazyk slovanský. Právě z toho důvodu, jestliže je němčina jednacím jazykem, můžeme vším právem žádati také za jednací jazyk slovanský.
Jenom pro zajímavost uvádím, že zástupce Bulharska Moloff prohlásil, že interesy Bulharska jsou společné se zájmy Maďarska, že také, ačkoliv mluvil francouzsky, mluvil druhou svoji řeč německy, ačkoliv mu to očividně dělalo hrozné obtíže.
Opakuji znovu, že dnešní internacionální parlamentární Unie jest silně germanofilská a že snad pro příště budeme postaveni, ač neradi, před otázku, máme-li se nadále zúčastniti prací Unie čili nic. A to tím spíše, bude-li Unie trpěti takové útoky, které letošního roku na plenární schůzi internacionální Unie byly podnikány proti nám, proti našemu národu, proti naší vládě a našemu státu se strany našich vlastních Němců.
My jsme se sice hned tehdy v Kodani vypořádali s těmito útoky, ale jest nutno znovu o této věci promluviti zde na tomto místě, poněvadž tyto útoky pocházely od člena našeho Národního shromáždění p. sen. dr. Hellera. Pan sen. dr. Heller neuvědomil si, že stojí na foru mezinárodním a že již tato okolnost sama mu káže jistý stupeň taktu a slušnosti. Pan sen. dr. Heller mluvil před tváří zástupců parlamentů celého světa a neuvědomil si, že něco jiného jest mluviti před forem mezinárodním a něco jiného v senátě Národního shromáždění v Praze, kde mu tleskají jeho druzi, ať mluví, co chce a jak chce. Ano, došlo to tak daleko, že se stalo něco neslýchaného v dějinách kongresů mezinárodních, kde každý řečník zachovává určitý takt, že totiž sám předseda plenárního shromáždění Unie Moltesen napomenul p. sen. dr. Hellera, aby zdržel se útoků, pronášených proti svému vlastnímu státu.
Pan sen. dr. Heller užíval v Kodani týchž argumentů, které slýcháme jak zde, tak v senátě při každé příležitosti až do omrzení. Mluvil tam takovým způsobem, jakoby odůvodňoval zdejší obvyklé německé interpelace. A co je nejsmutnějšího, že tak mluvil sociální demokrat a ne nějaký německý nacionál. Tomu bych se ovšem nedivil. Měl si vzíti příklad z kolegy dr. Medingera, který mluvil právě před ním. Ale jaký rozdíl byl mezi oběma řečníky! Dr. Medinger v základě řekl hodně mnoho, ale přece řekl to s taktem a opravdu formou slušnou a snesitelnou, zato pan sen. dr. Heller, jak jsem již řekl, užíval tónu, který pro meziparlamentní forum je naprosto nepřípustný.
Pan sen. dr. Heller v Kodani na mezinárodním kongresu vytýkal vládě československé odnárodňování Němců. Němci prý jsou odnárodňováni většinou parlamentu a byrokracií. Státní dodávky prý se nezadávají německým firmám podle p. sen. dr. Hellera, který se ani neinformoval, je-li tomu tak či ne, neboť kdyby se byl o té věci informoval, byl by musel věděti, že státní správa jen při jednom odboru ministerstva nár. obrany učinila letos objednávky u 83 německých firem. Dále úředníci prý nejsou vybíráni podle schopností, ale podle toho, jak umějí štvát. Vláda snižuje prý kulturu Němců zavíráním škol, ačkoliv by měl p. sen. dr. Heller věděti, že se nezavírají jen německé třídy, nýbrž i české, a ještě dnes připadá na jednu třídu německou poměrně méně žáků než na třídu českou. Vysoké školy jsou prý u nás zanedbávány atd.
Z těchto několika slov jest zřejmo, jak o nás v cizině naši kolegové mluví. Ale připomínám hned, že pan senátor ani sobě ani Němcům nikterak neposloužil, poněvadž již tam, na foru mezinárodním byl nejen jeho tón, ale i věc sama odsouzena všemi ostatními, ovšem i Němci z říše a Maďary i Bulhary. Bylo to všeobecně odsuzováno. Měli jsme příležitost mluviti se zástupci všech národů a ti řekli, že již jim nevěří. Tedy již tato okolnost, že jim tam není věřeno, může býti pánům, kteří by chtěli pro příště zase s těmito věcmi na forum mezinárodní přijíti, poučením, aby byli v této věci opatrnějšími. Dnes zná nás již svět velmi dobře a marné jsou snahy, abychom byli před forem mezinárodním očerněni nebo obviněni.
Pan ministr zahraniční mluvil ve svém včerejším exposé o poměru našem ke státům sousedním a zdůrazňoval naši snahu loyálního spolužití s našimi sousedy a věrného spojenectví také s našimi spojenci, a to jak spojenectví se státy tvořícími Malou dohodu, tak i se státy Velké dohody. Já ovšem chápu, že právě můj pan předřečník kol. Kreibich musil mluviti proti této naší politice, poněvadž je to politika, která má za cíl konsolidaci střední Evropy, má za cíl mír a pořádek, což jest právě v odporu se snahami strany, kterou zastupuje p. Kreibich.
Budu míti ještě příležitost mluviti obšírněji o tomto poměru k těmto jednotlivým státům při debatě rozpočtové, poněvadž jistojistě je to předmět, který zasluhuje právě dnes plné pozornosti naší. Připomínám poměry na Balkáně, které dnes již začínají býti dosti povážlivými změnou vlády v Bulharsku. Bulharsko samo volá již po diskusi v našem parlamentě, poněvadž jsme nepřímo dotčeni jeho politikou, musíme dále mluviti o poměru Ruska k Německu, o poměru Polska a Německa.
Budu míti ještě příležitost v rozpočtové debatě mluviti o této věci, ale hned mohu říci, že tato snaha, kterou právě vyjádřil včera náš pan ministr zahraniční, odpovídá úplně a zcela celé naší politice, která není a nebude agresivní, která nebude militaristická, která nebude imperialistická, ale bude politikou, která odpovídá pravé demokracii a která přes námitky, které zde byly právě panem předřečníkem uvedeny, došla u nás právě nejlepšího svého výrazu.
Nevměšovati se do vnitřních záležitostí států sousedních, ale podporovati všechny snahy, směřující ke konsolidaci Evropy, je předním úkolem naší zahraniční politiky. Pan ministr zahraničí mluvil včera také o tom, že naše politika zahraniční musí býti zároveň politikou hospodářskou a že snahou naší vlády jest, upraviti hospodářsko-politické vztahy ke všem státům. Naznačil nám zároveň směrnice naší zahraniční a obchodní politiky v tomto směru. Souhlasíme s ním úplně. Ale budiž mi dovoleno, abych při této příležitosti upozornil opětně na jeden veliký nedostatek v naší celní politice, který nám velmi zatěžuje jednání při obchodních smlouvách s cizími státy. Každý, kdo měl příležitost jednati s cizími státy a projednávati s nimi obchodní smlouvy, přišel jistě na tento nedostatek a viděl, že tento nedostatek je právě brzdou ve sjednávání všech smluv, totiž nejasnost a neupravená otázka cel na zemědělské produkty.
To je nesporná věc, poněvadž tato otázka má při mezinárodním jednání o obchodních smlouvách velkou důležitost a velice usnadňuje potom jednání o obchodní smlouvě. Je tedy naprosto nutno, aby tato otázka celní na zemědělské produkty byla jednou rozřešena. Je to v zájmu nejen, zemědělství samého, ale i v zájmu státu a celé jeho hospodářské a obchodní politiky.
Mohu prohlásiti, že včerejší exposé pana ministra zahraničí, které vyjadřovalo směrnice naší vlády, učinilo hluboký dojem v celé naší veřejnosti.