Ale jsem zároveň přesvědčen, že i veřejnost evropská s velkým zájmem přijme toto exposé, a to hlavně proto, poněvadž bude moci srovnati je se skutky naší zahraniční politiky.
Zde není rozporu mezi slovy a mezi skutky. Skutky i slova se úplně v naší politice kryjí. Je to politika loyality a upřímnosti.
Zde také padá na váhu něco jiného. U nás totiž není rozporu ve směru naší zahraniční politiky mezi národem a mezi vládou. Nás demokratický národ stojí celý za demokratickou politikou vlády a právě tato harmonie mezi vládou a národem získává nám respekt po celé Evropě.
Kéž je nám jen dopřáno, abychom dokonali velké dílo, pro které jsme zrovna předurčeni svým středoevropským postavením.
Jménem své strany prohlašuji, že schvalujeme exposé pana ministra zahraničí a že budem pro ně hlasovati. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Josef Mayer.
Posl. J. Mayer (německy): Slavná sněmovno! Kladu si především za čest prohlásiti jménem německého pracovního společenství, že strany v německém pracovním společenství sdružené odmítají vzíti prohlášení pana ministra na vědomí a že strany sdružené v německém pracovním společenství i po tomto výkladu pana ministra nuceny jsou setrvati v nejostřejší oposici proti vládě. Pánům naší skupiny naskytne se ještě více příležitosti promluviti a já pro svoji osobu mohu přestati na tom, abych Vám vyložil stanovisko svého klubu k vládnímu prohlášení. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Protivu, která vysvítá z řeči páně ministrovy, lze vlastně nejlépe vyjádřiti dvěma slovy: zde Německo, tam Francie. A tu se vlastně ocitáme u sporu, který jest starším, nežli my všichni snad dnes můžeme pamatovati, a výkladem samým se tato stará otázka, starý tento rozpor, žel, ni v nejmenším nesbližuje, ba mám dokonce pocit, že to, co jsme slyšeli, přináší spíše zostření nežli smíření těchto starých protiv. Nikdo se tomu nesmí diviti, nachází-li nás celý náš dějinný vývoj v našem cítění na straně německého lidu. Že se páni z opačné strany rozhodli pro Francii, je pochopitelné. Domnívám se však, že i nám nebude zazlíváno, přicházíme-li druhé straně svojí sympatií vstříc a snažíme-li se, abychom to, čeho se tam s Vaší strany na dobru činí přespříliš, my na druhé straně zase poněkud vyrovnali.
Faktem je, že v této chvíli jsou výhody na vaší straně, že máte většího trumfa v rukou a že je naše postavení tím podstatně zostřeno. Jest pouze otázkou, je-li cesta, na kterou se dnes dáváte, správná a dají-li poměry, jak se v budoucnosti vyvinou, Vám vždy za pravdu, a potrvá-li dlouho to, co dnes považujete za základ své politiky. Faktem je, a to vycítili jak pan ministr, tak pan president ve svých různých projevech v posledních týdnech, jakož i páni řečníci přede mnou promluvivší, že se všichni docela stejnoměrně zajímáme o reparace a tím o soubor všech těchto otázek. Faktem je, že dnes celá evropská otázka a její vývoj závisí na řešení této prvé otázky a kdo poctivě smýšlí se skutečnými ideami míru, ten by se měl snažiti, aby protivy, jež dnes v každém směru ještě trvají, spíše zmírnil, nežli přiostřil. Zmínil jsem se již dříve, že mám dojem, že Vaše prohlášení pracují spíše k zostření nežli ke zmírnění těchto protiv.
Příčinu zla, což, jak mám za to, popírá dnes vlastně již jen zatroleně málo lidí, jest hledati ve Versaillích. Výrobci mírových diktátů ve Versaillích přiznali pozvolna již sami, že cesta, na kterou se dali, nebyla správná. Wilsonovi, který sám nebyl snad o této skutečnosti přesvědčen, dostalo se od svého lidu přiměřeného poučení a Lloyd George objasnil nám v poslední době s dostatek a pokusil se svým způsobem prokázati, že cesta, po níž se dali tam ve Versaillích, byla omylem. Doznal zcela otevřeně své tehdejší chyby, a také v jiných státech, které byly více nebo méně zúčastněny, bylo lze všude zjistiti tento fakt a tento zjev. Jedinou stranou, která křečovitě pevně se drží, jež se nemůže v té příčině odhodlati k otevřenému doznání, je dnes Francie. (Posl. Zierhut [německy]: To není pravda!) Prosím, chtěl bych to opraviti potud, že pravím, že Francie přehnala věc na druhé straně. Tak dalece má kolega Zierhut pravdu. Na straně francouzské jest dnes konstatovati fakt, že nejsou vskutku ještě spokojeni s tím, co jim poskytly Versailles. Měl jsem sám příležitost brzy po uzavření míru mluviti opětovně s Francouzi, a tu vyznívalo vždy, že to, čeho Francie dosáhla ve Versaillích, Francii skutečně nepostačuje, a zjevy pozdější doby daly tomuto francouzskému mínění skutečně za pravdu.
Je faktem, že přímo po shroucení se a po zahájení tak zv. mírového hospodářství v Německu všecko bylo k tomu zařízeno, aby nastal návrat k přirozené práci. Měl jsem tenkrát často příležitost projíti Německem a divil jsem se přímo poměrům, jaké jsem tam zastihl, divil jsem se zahájení přímého velkoprovozu ve všech odvětvích, který se podstatně lišil od poměrů, jaké jsem tenkrát shledal ještě v Rakousku, jež se také v mnohém různily i od poměrů, jaké jsme měli zde ve vlastní zemi. Faktem je, že v Německu byla vůle k práci v plném rozsahu. Německo tenkrát usilovalo, aby se opět uchytilo a dostalo se zase ku předu a také se snažilo, aby vybudovalo základy k provedení míru ve vlastních svých řadách a aby sehnalo peníze, které mu uložily platební závazky. A pouze hrubý zásah Francie, toto porušení mírových smluv, přivodil, že Německo prožívá dnes chvíle, které by bylo přímo po uzavření míru nutno považovati za překonané. Je neuvěřitelno, jak v době míru může se díti takový hospodářský převrat, jaký jsme pojednou v poměrně málo měsících musili zažíti v Německu.
Je a působí to zvláštním dojmem, slyšíme-li v poselství presidentově, že lze to vlastně jen proti vůli přijmouti a ztráviti, musí-li se jak Anglie tak i Československo odhodlati k pomoci Německu, aby opět sesílilo. Pan president praví ve svém poselství, že jak Anglii tak i Československu jest se obávati konkurence silného Německa. Pánové, mám pocit, že Anglie dnes již překonala takové stanovisko. Mám za to, že by Anglie, kdyby dnes mohla vrátiti dějiny o několik let zpět, že by tak učinila, neboť kvetoucí, na práci bohaté Německo, které bylo soutěží Anglie, bylo pro hospodářský vývoj Anglie daleko zdravější než zhroucené Německo, které přivodilo v Anglii poměry, jakých neznali v době, kdy Německo bylo schopno soutěže. Doba poválečná přináší s sebou, že v celém průmyslu a ve veškerém hospodářském životě bylo by hojnost práce. Všude by bylo mnoho co dělat, aby bylo opět vybudováno, co je shrouceno a co bylo rozbořeno. Byla by práce, schází však dnes klid, rozvážnost a možnost, dostati se k této práci. Tu jest konkurence snad opět lepším prostředkem dostati se kupředu, nežli stav útlaku, v jakém se dnes Německo skutečně nemůže vzchopiti. Pociťuje-li to Anglie již dnes, oč více musí se to pak jeviti zde v Československu. Divím se optimismu, jaký vždy slyším z řečí pánů na vládní lavici. Tak tomu bylo již za zemřelého ministra Rašína, který vždy prohlašoval: "Jsme na nejlepší cestě k ozdravění a zotavení, u nás jde všecko dobře a je v nejlepším pořádku". Pohlédnete-li však ven, máte ve všech oborech nezaměstnanost, neustále vzrůstající nejistotu v celém hospodářském životě, a to, co páni v Praze pociťují za rozkvět, nemůžeme na venkově jako rozkvět potvrditi. V celém svém hospodářském životě jsme dnes přece daleko více odkázáni na sousední Německo nežli na vzdálenou Francii. Navazujeme-li dnes hospodářské styky s Francií, tedy vede vždy cesta Německem. Že Francie je daleko, to nejlépe poznali letci, kteří provázeli presidenta; neboť, kdyby nebyli mohli opětovně přistáti v Německu, nebylo by jim bývalo vůbec možným dostati se do Francie. Vždyť se jim pokus, aby přes Švýcarsko dostihli kolejové dráhy do Francie, rovněž nezdařil. V celém svém hospodářském vývoji odkázáni jsme na sousední Německo a jsem přesvědčen, že kdybychom dnes měli v Německu opět provoz v plné míře, že by pravděpodobně, i pokud jde o nezaměstnanost, nebylo takových stesků, jaké musíme denně slýchati. Nač tedy zabíhati vždy dál, je-li dobré po ruce?
Že naše vládní vrstvy nedovedou v té příčině dostati se především k tomu, co je nasnadě, to vidím nejlépe na několika otázkách, které, podle zpráv novinářských, mají býti řešeny v nejbližší době. Slyšíme s potěšením, že se konečně chce přikročiti k tomu, aby zavedeny byly úlevy v pasové otázce, že se opět pomýšlí na to, aby pohraniční styk a styk mezi jednotlivými zeměmi dál se za menších okolků, nežli tomu je nyní, a je ku podivu, že se vlastně opět začíná se vzdáleným, napřed s Francií, která jest navštěvována poměrně málo vrstvami, kdežto tam, kde by toho bylo třeba, v našich pohraničních územích, ponechává se styk při starých tvrdostech a obtížích. Právě tyto potíže jsou mnohdy příčinou, proč to na mnohých místech nechce tak naprosto jít ku předu.
Jakých obtíží bylo nám překonati právě v oboru zemědělském, pokud jde o obchodní politiku, jakých škod bylo nám snášeti, to lze posouditi pouze, pohlédneme-li na věci v praksi. Jest mým zvykem v takových otázkách čerpati z prakse a uvésti příklady. Chtěl bych se zmíniti o takovém případu. Předešlé zimy naskytla se nám v západočeském skladišti příležitost prodati 80 vagonů žita do Mnichova. Nebylo lze dosíci vývozního povolení pro toto žito. O málo měsíců později, bylo to v květnu, podařilo se nám prodati totéž žito do Mnichova. Samozřejmě že podstatně levněji. Mezitím musilo se žito z těchto 80 vagonů, které byly k dopravě již připraveny, opětně přehazovati, jelikož sklizeň r. 922 dostala se za mokra domů. Ve skladišti musily se zavésti denní a noční střídy, aby se zboží uchránilo zkázy. Věc se ohromně zdražila a konečný výsledek byl po 4 až 5 měsících týž, jaký mohl býti s počátku, pouze s tím rozdílem, že ono skladiště utrpělo tím škodu pres 300.000 korun a má proto letos pasivní bilanci. Uvádím to, abyste přibližně viděli, jaký účinek mají taková omezení v praksi. A je to jeden z mnoha případů, na němž zcela správně můžete poznati, že celý systém naléhá konečně na odstranění, že musíme všemi prostředky usilovati o to, abychom dospěli k pohraničnímu styku a k vztahům s našimi sousedy, jež jsou nám všem více méně k duhu. Co nám to dnes prospěje, pakliže konstruujeme vší mocí dobré obchodní styky s Francií, odkud se nám na konec dostane pouze věcí, jichž sami máme hojnost. Jen se jednou poohlédněte, jak jste ve všech hostincích zaplavováni francouzskými víny. Ta se hostinským a hostům přímo vnucují, a dole na Slovensku mají tamější vinaři sklepy plné. Nevím, ale to je přece politika a jednání, které jsou řezem do vlastního masa a jež nelze přece žádným způsobem nazvati rozumnými. (Posl. dr. Blaho [německy]: Pijete příliš mnoho piva! [slovensky]: Pite víno!) Také jsme již docela dobře zvykli slovenským vínům.
Mám vždy více nebo méně pocit, že pánům zde v Praze, kteří dělají zákony, schází příliš styk s praksí. Mělo by se daleko více přihlížeti ke skutečným potřebám obyvatelstva, nežli účinkům takových zákonů v cizině neb kdekoliv jinde.
Mám za to, že dnes celá Evropa shoduje se v tom, že otázku viny na nynějších poměrech dlužno hledati především v přehánění, jakého se dnes dopouští Francie ve své zahraniční politice. Snad se stala Francie obětí dřívějších poměrů. Snad není Francie dnes s to dáti svému obyvatelstvu vše, co bylo dříve slíbeno. Šla v těchto slibech obyvatelstvu poněkud příliš daleko, nemůže těmto slibům dnes ani přibližně dostáti, a přirozeným následkem toho je, že se všemi prostředky usiluje o to, aby odvrátila pozornost a těmito odvratnými manévry trpí dnes ozdravění celé Evropy. Že chování a názor Francie nedochází souhlasu jiných interesovaných stran, to přece ukázal celý vývoj mírové otázky. Přímo po uzavření míru odloučila se Amerika a potřebovalo to mnoho času, avšak konečně dostavilo se i to, že i Anglie nepřitakává všemu, a jest těžké pro ty, kdož chtějí prostředkovat, aby udrželi tuto střední linii mezi Anglií a Francií. Dosud měl jsem dojem, že se náš zahraniční ministr snažil zachovati tuto střední linii mezi Anglií a Francií, snad i někdy s úspěchem. Avšak z posledního výkladu nabýváme dojmu, že tato střední linie se opustila. (Německé výkřiky: Bohužel!) Z událostí, které jsme mohli pozorovati v Paříži, došli jsme k závěru, že jsme dnes více méně tělem a duší zapsáni Francii a že jsme úplně pozbyli práva rozhodovati a svobody v jednání. Porovnáme-li pak na jedné straně nadšené uvítání, jakého se dostalo československým zástupcům ve Francii, s korektním sice, ale klidným a věcným přijetím v Londýně, smíme snad míti za to, že přijetí v Londýně a v Paříži zajisté se dosti blíží názorům onoho obyvatelstva. Ocitáme se tím před docela novými otázkami, jimiž bude se nám zabývati v nejbližší době.
Dnes se doufá a očekává, že v celé otázce, jež týká se dnes celé Evropy, mohlo by nyní nastati ozdravění, kdyby se Amerika opět rozhodla k spolupráci v této otázce. Bylať Amerika vlastně stranou, která rozhodla válku a nebylo to od Ameriky správné, že se postavila stranou, když začaly účinkovati následky této války. Bylo by jen spravedlivé a slušné, vynasnažila-li by se dnes Amerika, aby přinesla Evropě skutečný mír. Neboť to, co máme dnes, nelze alespoň dobře zváti mírem. Zdá se, že Amerika v té příčině pozvolna nahlíží, že musí opět nabídnouti Evropě své dobré rady. Tak jsme nyní opět o naději bohatší. Přinese-li i žádoucí výsledky, ukáže nejbližší budoucnost. Bylo by si jen přáti, aby se věc neprotáhla opět zbytečně a bez příčiny, tak jako váhání Ameriky přivedlo Evropu na kraj propasti. Oč snadněji bylo by se dospělo k úpravě poměrů, kdyby se ihned byly přiložily ruce k dílu, kdy ještě Německo samo bylo odhodláno sobě si pomoci. Byl promeškán nejlepší čas. Tenkrát mohlo se poměrně skrovnými prostředky, snad mnohdy dobrou vůlí, dosáhnouti toho, čeho dnes lze dosíci pouze s největšími obětmi.
Měl jsem již jednou příležitost poukázati, že události za návštěvy páně presidentovy ve Francii nás naprosto neuspokojily, že jsme tam musili slyšeti a dověděti se věcí, jež působily na nás dojmem značně skličujícím. Nabyli jsme skoro dojmu, že nálada v Paříži je s to, aby zmátla i jinak poměrně klidně a střízlivě myslící hlavy. Při tom dochází se k přesvědčení, že se snad v Paříži vůbec poněkud příliš mluvilo. Za takových návštěv, které jsou přece především akty zdvořilosti, nemůže přece býti úkolem vylévati své nitro přílišnými slovy. Pronesou-li se pak slova, jimiž se musí jedna strana cítiti přímo dotčenou aneb která jsou při nejmenším s to, aby uvedla do neklidu, pak je to sám o sobě zlý případ. Jestliže se však taková slova ještě podtrhnou, a jsou-li ještě po třetí výslovně zdůrazněna, pak nemůže ovšem ani prohlášení pana ministra zahraničních věcí, který se pokouší, aby oslabil účin slov, dosíci tohoto účinku. Pokus uchlácholení ve výkladu ministrově o ujištění věrným přátelstvím v dobách dobrých i zlých nemůže nikdy míti účinku.
Uvažujeme-li o výsledku návštěvy v Paříži, dospějeme k pevnému přesvědčení, že jsme posílili Francii v její domýšlivosti a snaze, aby neochvějně obírala se povalením Německa. Tím jsme se zaběhli. Šli jsme rozhodně příliš daleko a nezasloužili jsme si díků těch, kdož projevili ochotu pracovati o pořádku evropských poměrů. Podpořili jsme Francii v její domýšlivosti a způsobili jsme tím újmu celé kultuře.
To nutno otevřeně doznati a nemůžeme proto také schvalovati, že se ve Francii ujišťovalo, že lze v dobrých i zlých dobách s Československem počítati. Obecními volbami nabyli jsme přesvědčení, že páni, kteří dnes vedou vládu, nemají za sebou většiny obyvatelstva státu a proto měli by veškeru příčinu, aby byli v takových projevech zdrženlivějšími a opatrnějšími. Ovšem byla Francie snad v nejlepších dnech ujištěna o věrném přátelství, avšak, pánové, nelze se také diviti, když pak i my jdeme za svým srdcem, pakliže i my zcela otevřeně prohlašujeme, že německý národ může s námi počítati. (Souhlas na levici.) Spatřujeme ve svém postavení zde v tomto státě starý úkol, který v stoletých dějinách vždycky a vždycky připadl Němcům marky východní: Přicházejí-li druzí s přepiatostmi, jest naší úlohou bdíti nad tím, aby zde nerostly stromy do nebe. Tento úkol zde splníme. Stojíme dnes v dobách zlých po boku německého lidu; doufáme, že přijde také den, kdy budeme moci prožívati s německým lidem opět časy dobré. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má p. posl. Hrušovský.
Posl. Hrušovský: Ctená snemovňa! Pán minister zahraničia vo svojom výklade vyhlásil, že sme pacifisti, ale nechceme obetovať slovu vec. Domnievam sa, že týmto svojim vyhlásením úplne vystihol smýšlanie celého nášho národa. Áno, my sme pacifisti, ba čo viac, prajeme si uprimne, aby toto slovo prestalo byť bezbarevnou abstrakciou a aby sa stalo realitou, skutočnosťou v dušiach a srdciach jednotlivcov všetkých národov. Ale s druhej strany celý náš národ je presvedčený, že nemôže k vôli abstraktnému slovu obetovať svoju samostatnosť a svoju existenciu. Práve ako pacifisti so žiaľom pozorujeme, že po strastiplnej a vysilujúcej svetovej vojne nabýva nadvlády - a to viac v zemiach porazených než v zemiach víťazných - reakcia a militarizmus. A tak, keď i s ochotou a uprimnosťou pracujeme k tomu, aby všetky prostriedky civilizácie slúžily tomuto pacifistickému duchu, aby on nezostával len hluchým heslom, musíme byť na stráži, aby nám nebolo vyrvané to, čo každému národu je najdrahšie: sloboda.
Právom bolo poukazované na to, že za celých 5 rokov trvania Československej republiky politika tohoto štátu niesla sa duchom demokracie. Môžeme sa honosiť rôznymi úspechmi v upevnení, konsolidovaní tohoto štátu, ale myslím, že naplniť nás môže najväčším zadosťučinením to, že tak, ako sme mohli previesť doma revolúciu 28. októbra bez prelievania krve a ako sme vo vnútornej politike našej neochvejne sa pridržiavali zásad humanity, sociálneho pokroku a demokracie, tak sme vedeli aj v našej politike zahraničnej dôsledne pridržovať sa tejto línie, takže i z tábora nám nijako nakloneného býva Československo označované "Eine Hochburg des demokratischen Republikanismus".
Svetová vojna naučila ľudí poznávať, že vojna je záležitosť, ktorá sa veľmi dotýka ľudu, ba že je priamo záležitosťou ľudu, a že nemožno ju viesť bez účasti ľudu. Z tohoto poznania prirodzene plynie túžba u širokých más, aby maly vliv na riadenie zahraničnej politiky, ktorá môže privodiť válečné konflikty. Objavujú sa silné snahy, aby to, čo sa dialo na poli diplomacie pred válkou, sa neopakovalo. My máme šťastie i v tom, že vedemie našej zahraničnej politiky má plné porozumenie pre tieto snahy, pre zdemokratizovanie diplomacie. Požiadavok otvorenej diplomacie a súčasného informovania verejnosti nachodí u vlády československej porozumenia. Ovšem previesť toto zdemokratizovanie diplomacie do tých najkrajnejších dôsledností dnes by bolo než poškodenia vitálnych záujmov štátu ťažko možné a domnievam sa, že nutno je uznať oprávnenost podmienok k úplnému zdemokratizovaniu diplomacie, ktoré v jednej prednáške štátovedeckej spoločnosti v Brne náš minister zahraničia vzpomenúl. Sú to podľa neho tieto tri podmienky: 1. Väčšia znalosť problémov zahraničnej politiky, 2. výchova diplomacie k novým formám a opatrnosť pri jednaní o veciach zahraničných, 3. víťazstvo tejto idee v iných štátoch.
Slávna snemovňa! Presvedčený som o tom, že dokiaľ budú možné úspechy demagogie, dotiaľ k plnému zdemokratizovaniu diplomacie nedôjdeme. Isté je, že naše vedenie zahraničnej politiky bude čo možná najviacej vyhovovať požiadavkom širokých más občianstva, aby nemusely čakať, kým budú jednania skončené a kým politika bude prevedená, poskytne mu možnosť vyjadriť svoje mienenie prípadne i v jednotlivých štádiach diplomatického jednania. Ale nemožné je nevideť to, že ani u nás nevymizeli ešte politickí demogogovia, ktorí hľadajú popularitu verejnými rečmi, plnými inzultov proti iným štátom. Jestli je možnosť, že by takýto ľudia mohli priviesť do omylu masy občianstva a nimi práve pripravovať konflikty mezinárodné, úplné zdemokratizovanie diplomacie nebude možné. Politická vyspelosť československého ľudu dáva však očakávať, že aspoň u nás sa spraví koniec neodpovednosti demagogickej, nedovolí sa, aby jej praktiky viedly k válke a že bude odsúdená národom samým. Toto je povedané, nakoľko sa týka prevádzania principu demokracie u nás. Z výkladu zahraničného ministra počuli sme, že tento princíp preniká celé naše snaženie v pomeroch k ostatným štátom vôbec.
Stanovisko naše k Maďarsku, Nemecku, Rakúsku, Sväzu Národov, Francii, Rusku atď. je diktované z veľkej časti princípom demokracie. Ztotožňujeme sa plne s náhľadom vo výklade pána ministra, vyslovujeme sa, že trvanie mieru je možné len medzi demokraciami a že keď pôjde o hájenie demokracie, pôjdeme s demokratickou Franciou spolu.
Áno, my pôjdeme s Franciou spolu i preto, lebo ona trvá neochvejne na smluvách a pre nás tieto smluvy nie sú kúskom papieru, my stojíme za smluvou, ktorá oslobodila náš národ.
S Maďarskom sme v jednaní. Pán minister zahraničnia vo svojom exposé na niekoľkých miestach sa o tejto veci zmienil. I my vidíme pre hospodársku obnovu setovou vojnou zničenej Strednej Europy dôležitosť toho, aby Maďarsko bolo konsolidované. Maďarsko, ako známo, žiadalo u reparačnej komisie zrušenie generálneho zástavneho práva, žiadalo o vypísanie medzinárodnej sanačnej pôžičky a o poskytnutie moratoria pre platenie reparácií. Pri tomto jednaní veľmi padlo na váhu to, aké stanovisko zaujme Malá Dohoda. Isteže správne bolo stanovisko Malej Dohody, keď Maďarsku postavilo podmienku, aby bolo loyálnym a robilo opravdu mierovú politiku. Garancie, žiadané Malou Dohodou, boly oprávnené a Maďarov nemohly pokorovať. Tieto garancie vzťahovaly sa na to, aby Maďarsko nepokračovalo v protimierovej politike, aby sa vzdalo tajného zbrojenia a nákladnej iredentistickej agitácie, ktoré veci koniec-koncov v prvom rade Maďarsko poškoďovaly. I keď uznávam úplnú správnosť a korektnosť a jedine možný spôsob jednania našej vlády v otázke Maďarska, predsa by som si dovolil tvrdiť, že je oprávnenosť pochybností o dobrých úmysloch Maďarov. Chcem uviesť dôvody, ktoré nech slúža k odôvodneniu týchto pochybností. Ako známo, Maďarsko sa zaviazalo pojať za základný zákon medzinárodnú smluvu trianonskú, ktorou je postarané o ochranu národnych menšín v Maďarsku. Na prevádzanie ochrany menšín bol už pred podpísaním trianonského mieru vydal bývalý ministerský predseda maďarský Štefan Friedrich nariadenie dňa 21. augusta 1919. Toto nariadenie zostalo len na papieri, nebolo prevádzané a malo len cieľ propagačný. Tohoto roku, dňa 23. júna, vydala Bethlenova vláda nové nariadenie a je veľmi zaujímavým, že toto nové nariadenie redukuje vo Friedrichovom nariadení obsažené jazykové práva menšín. Tak na príklad v ľudovej výučbe žiada sa teraz, aby v obci, kde sa má diať výučba v materinskej reči, bolo aspoň 40 detí, ale to vtedy, jestli si to žiadajú rodičia alebo orgány správy školskej a vtedy vyučuje sa alebo zcela alebo z čiastky v materinskej reči - bez újmy zákonných predpisov. Čo je to "bez újmy zákonných predpisov?" Vieme, že dosiaľ ešte vždy povestné apponyiovské zákony sú v Maďarsku v platnosti, a potom či budú mať pri známom terore v Maďarsku rodičia odvahu o to žiadať?
Ponechajúc stranou pochybnosti o dobrej vôli Maďarov, treba je konštatovať fakt, že maďarská vláda mohla sa presvedčiť, jednajúc v žiadosti svojej vznesenej k reparačnej komisie, že konsolidácia stredoevropských politických a hospodárskych pomerov dá sa docieliť len účinnou loyálnou spoluprácou všetkých zúčastnených štátov, nie však cez hlavy súsedov paktovaním s niektorými vlivnými politickými skupinami jednotlivých veľmocí. Dúfajme, že poznanie bude mať vliv na pomer Maďarska k nám.
Výklad pána ministra o stanovisku Československa k Poľsku nás v plnej miere uspokojuje. Domnievam sa, že i na strane poľskej vzpomenú si situácie, aká bola za svetovej vojny, keď si najlepší ľudia poľskí uvedomovali význam spolupráce Československa s Poľskom. Bolo to v dobách ťažkých a vtedy práve tak na strane Československa ako i na strane Poľska zdôrazňované boly priateľské styky oboch národov v minulosti a nutnosť spoločnej práce v dobe prítomnej i v budúcnosti. Isté je, že práve tak je záujmom Poľska ako záujmom Československa, aby nový politický systém v Evrope zostal nenarušeným a preto by sa priečilo zdravému rozumu, keby vo vzájomnom pomere našom mala rozhodovať politika prestiže. Z poľskej strany kde-tu prejavuje sa nedôvera k nám vzhľadom na náš budúci pomer k Rusku. Takáto nedôvera nemá však podstatných dôvodov. I keď je zjavné lebo nemáme príčiny, aby sme to zatajovali že si celý náš národ z tej duše praje záchrany Ruska pre Slovanstvo a pre našich spojencov - je predsa jasné, že našim ideálom je demokratické Rusko. Demokratickému Rusku bude vždy cudzia teritoriálna expansia, ktorá by mohla privodiť národný útisk a ohroziť právo súsedných národov na samostatný život štátu.
Považujeme to za úkol Československa, aby venovalo svoju pozornosť Rusku, i tomu Rusku, aké je ono dnes. Pred našimi zrakmi prekonáva Rusko dnes veľmi zaujímavé zmeny v celom svojom ústrojí. Ohliadnúc od mnohých a podstatných odklôn od pôvodnej hospodárskej smernice sovjetských vlád, patrná je i zaujímavá i príznačná zmena v nazeraní na ideu nacionálnu a na dôležitosť onej organizácie ľudskej spoločnosti, ktorú menujeme štátom". Dňa 6. júla t. r. pri formálnom prevedení nového útvaru štátoprávneho v Rusku a pri vymedzení foriem a práv ako aj jeho moci zákonadárnej, výkonnej a súdnej, bola prijatá na čelo ústavy veľmi zaujímavá úvodná formula, ktorá počína nasledovne: "Vôľa národov sovjetských republík slúži zárukou, že tento nový Spolok štátov je dobrovoľným sjednotením národov rovnoprávnych."
Je nutné, aby sme vývinu vecí v Rusku venovali svoju pozornosť, aby sme študovali ho a aby sme sa pripravili v tomto smere pre budúcnosť.
Pán prezident v poslednom posolstve svojom zmienil sa, že je presvedčený, že vzdor občasným a prechodným odklonom na pravo pôjde v celku orientácia svetového verejného mienenia na ľavo. Iste je, že pres všetky prekážky a ťažkosti vysoký význam budú mať socialistické strany v politickom živote jednotlivých štátov Europy. A tu prichodí nám ľutovať ten smutný zjav u socialistických strán veľkých spojeneckých národov, že v premnohých problémoch medzinárodnej politiky europskej majú malú znalosť vecí, obzvlášte však, že sú dezorientované vo veci národnostného problému Europy.
Spomeniem len prípad nedávno sa vyskytnuvsí, keď čelný člen anglickej Labour Party, Snowden, ľutowal rozdelenia Maďarska, ktoré predsa bolo ovládané rytierskym národom maďarským. Význačný člen robotníckej strany takto hovorí o národe a štáte, ktorý mal smutnú povesť utlacovateľa národov a ktorý dnes režímom Horthyho deptá robotníctvo.
My sme mali príležitosť pozorovať na Hamburskom sjazde, ako veľmi podliehajú socialistické strany niektorých spojeneckých národov úplne nemeckej orientácii. Strane našej, strane československých socialistov, nevytýkalo sa vlastne nič s hľadiska socialistického, ale jedine s hľadiska zahraničnej politiky, lebo vraj stojíme nekompromisne za mierovými smluvami. My však právom môžeme vytýkať patričným socialistickým stranám, že ony hľadia na Europu s hľadiska čiste úzkoprsého, s hľadiska osobného, ale nie s hľadiska práv a záujmov europských národov. My im však právom môžeme vytýkať i to, že zdôrazňovaním revízie mierových smluv, ba ešte i prevzatím frazeologie o zbalkanizovaní Europy podporujú u nás živly reakčné, živly monarchistické a staväjú prekážky hospodárskej obnove strednej Europy a vývinu socializmu v tejto oblasti. Nech si uvedomia zmienené socialistické strany, že vzniknutie nového politického systému v strednej Europe bolo túžbou i všetkého proletariátu oslobodených národov a že socialistické triedy týchto národov činne a intensívne sa zúčastnily revolúcie, ktorá tieto národy oslobodila. Mierové smluvy sú právnym výrazom tohoto nového politického stavu, a preto nechápeme, že sa môže najsť socialistická strana, ktorá nám toto naše stanovisko zazlieva. Pre solidaritu socialistických strán sveta zdá sa byť jednanie takéto zlou prognózou.
Pán minister zahraničia vo svojom výklade dotknúl sa i toho, že sme v jednaní so Spojenými štátmi severoamerickými o obchodnú smluvu. Já by som pri tejto príležitosti tlmočil názor, že spolupráca Ameriky s Europou nie je len záujmom Europy, ale že je tiež záujmom Ameriky. Europa je predsa najväčším odberateľom výrobkov amerických. Celkové ochudobenie Europy a jej hospodársky rozvrat spôsobily, že v poslednom roku klesol dovoz americký do Europy okrúhle o 1.400,000.000 dolárov. Je zrejmé, že udalosti v Europe sa dotýkajú citelne i hospodárskeho života amerického. Isté je, že je oprávnená mienka, že jak záujem Evropy, tak záujem Ameriky vyžaduje toho, aby táto zem učinila isté finančné ústupky, ktoré by maly blahodárny účinok na rozvoj hospodárstva europského. Je to v záujme ľudstva, aby verejné mienenie Ameriky nebolo ovladané nesmieriteľnym stanoviskem sen. Hirama Johnsona.
Pán zahraničný minister nemohol ovšem pri svojom výklade o tak významných aktuálnych otázkach, akých sa dotknúl, zaoberať sa výkladom o našom pomere k niektorým iným štátom, ktorý pomer v prítomnej chvíli tak veľmi nezaujíma politickú verejnosť. Domnievam sa však, že by zaujímaly nás predsa informácie o pomere našom - nie síce ku štátu ale predsa k mocnosti, ktorá má u nás svoje diplomatické zastúpenie, a síce k duchovnej mocnosti, k rímskej kúrii. Myslím, že nerozprávam novinku, keď poukazujem na to, že z jednotlivých prejavov odpovedných činiteľov vo Vatikáne dá sa súdiť, že vzhľadom k nástupníckym štátom niekdajšej rakúsko-uhorskej ríše rímska kúria nechová najpriateľskejšieho smýšľenia, naopak zo všetkých tých prejavov sa dá súdiť, že sa voči nástupníckym štátom Vatikán nachádza na rovnakej politickej línii, ako tie kruhy monarchistické a iredentistické, ktoré pracujú na zvrátení nového politického systému v Europe. Spomeniem známeho prejavu z konca roku 1918, keď rímska kuria vyhlásila rozkúskovanie monarchie za chybu. Politika Vatikánu sleduje ciele obnovenia monarchie, a to vo všetkých nástupníckych štátoch. Tak na príklad štátny sekretár Gaspari vložil sa do vnútorných pomerov Jugoslávie, a využitkujúc spor srbsko-chorvatský, nepovolaným spôsobom hájil požiadavok autonomie pre rozličné časti Jugoslávie.