Dosavadní výsledek přídělů stavebních pozemků činí podle úřední statistiky 2.472 ha. K tomu přijde ještě 3.832 ha, které budou teprve přiděleny. Naproti tomu byly nároky na 6.100 ha zamítnuty. I tu není žádné podrobné statistiky. S pomocí této akce byla podle zvyku dávána přednost českým uchazečům na újmu Němců. S touto počešťující snahou setkáváme se docela zřejmě při přídělu pozemků pro účely tělocvičné a sportovní, které se z větší části přidělují touto akcí.
Podle úřední statistiky bylo k takovým účelům dosud přiděleno 537 ha v 988 případech. Z toho připadá 311 ha v 621 případech na prodeje, které pozemkový úřad schválil a pouze 60 ha v 84 případech na příděly, které se staly podle rozvrhnutého přídělu. Tato okolnost má obzvláštní význam, poněvadž znemožňuje odůvodnění tím způsobem, že se menšinám nedostalo pouze proto téměř žádné půdy, poněvadž zamýšlený příděl v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jak ještě uvidíme, provedl prý se dosud výhradně v českém území, takže v tomto výsledku neskrývá se žádný úmysl. Z plošné výměry k tomuto účelu rozdělené připadá totiž na české tělocvičné spolky 577 případů, to jest 58·2% s 314 ha, kdežto na tělocvičné spolky menšin připadá pouze 20 případů, t. j. 2·02% s 9·55 ha. Zbývající 393 případy s 213 ha přiděleny byly obcím, sportovním spolkům, dobrovolným sborům hasičským a různým spolkům. Tu nerozlišovala státní statistika podle národnosti, takže není možno sledovati dopodrobna ohromné odstrkování menšin při tomto hospodářsky a kulturně důležitém přídělu. Faktem jest i při těchto přídělech, ze německé nároky byly skoro výlučně zamítnuty, kdežto českým požadavkům se do posledního vyhovělo.
Rozpočet ministerstva zemědělství obsahuje v kap. XVIII, tit. 6, § 2c a v kap. XVIII A, tit. 6, § 2b vydání a příjmy těch statků, které přejímá stát podle zákonů o pozemkové reformě na Moravě, na Slovensku a Podkarpatské Rusi od pozemkového úřadu jako náhradu za státní statky dané státem pozemkovému úřadu k disposici k účelům pozemkové reformy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Byť byly částky, o které zde jde, skutečně nepatrné, mají potud zvláštní zásadní význam, že je nutno se ptáti, shodují-li se tyto transakce s platnými zákony. Podle rozpočtu přejímá stát, vlastně ministerstvo zemědělství, na Moravě a na Slovensku 14.290 ha a v Podkarpatské Rusi 18.720 ha, tudíž celkem 33.010 ha zemědělské půdy. Za to přenechává ministerstvo zemědělství pozemkovému úřadu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku 15.320 ha, v Podkarpatské Rusi 20.300 ha, tedy úhrnem 35.620 ha. Tímto převodem zmenšuje se tudíž státní majetek o 2.610 ha. Veliký význam těchto opatření vysvítá však teprve, uvědomíme-li si jejich finanční účin.
Cena, kterou má stát platiti pozemkovému úřadu za převzetí soukromých statků, činí na Moravě a Slovensku 44,696.850 Kč, v Podkarpatské Rusi 26,087.320 Kč, tudíž dohromady 70,784.170 Kč. Stojí tedy hektar na Moravě a ve Slezsku průměrně 3.128 Kč, v Podkarpatské Rusi 1.393 Kč, naproti tomu dostane stát od pozemkového úřadu za přenechané státní statky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 31,111.500 Kč, v Podkarpatské Rusi 12,615.000 Kč, tedy celkem 43,726.500 Kč. Cena za hektar činí v tomto případě 2.031 Kč nebo 621 Kč. K tomu jest ještě podotknouti, že ministerstvo zemědělství nevzalo ve svých ostatních rozpočtech žádného zřetele na statky, které se mají přenechati.
Finanční ztráta, jaká postihuje stát, činí 27,057.670 Kč. Částka tato jest proto finanční ztrátou, poněvadž rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou nelze vysvětliti okolností, že převzaté statky jsou lepší bonity nežli přenechané, nýbrž rozdíl hodnocení vyplývá z velké části pouze a jedině z režie a z ostatních nákladů pozemkového úřadu spojených s provedením této transakce.
Toto vylíčení ukazuje, že touto transakcí postihuje produktivní státní jmění nominelní ztráta přes 27 milionů korun. Tato nominelní ztráta neznamená však ani celou ztrátu efektivní; neboť československý stát má jako protihodnotu za převzaté bývalé rakouskouherské státní statky zaplatiti reparační komisi mírovou cenu ve zlatě. Počítejme průměrnou cenu za hektar pouze 1500 korunami ve zlatě, cenu, kterou jest označiti za velmi malou, tedy činí dluh, který má platiti Československá republika reparační komisi 53,430.000 korun ve zlatě. Státní statky nebyly dosud odhadnuty.
Z těchto číslic můžeme poznati efektivní ztrátu produktivního státního jmění způsobenou těmito transakcemi. Nastává nyní otázka, smí-li stát řádným státním rozpočtem provésti takové rozhazování, po případě je-li takový postup vůbec přípustný i zvláštním finančním zákonem.
Leč i další okolnost nasvědčuje k tomu, že se tato transakce nesmí provésti pomocí státního rozpočtu. § 38 náhradového zákona zní: "Zvláštního finančního zákona jest zapotřebí, převyšuje-li přejímací cena státního majetku v jednom kalendářním roce pozemkovým úřadem převzatého o částku 5 milionů Kč nabývací cenu převzatého zabraného majetku, jejž si stát trvale pro sebe podrží podle § 10 záborového zákona a § 1 přídělového zákona." K ceně majetku připadlého státu na dávku z majetku a z přírůstku na majetku se nepřihlíží při posuzování potřeby zvláštního finančního zákona podle předchozího ustanovení. Podle § 38 je tato výměna nepřípustna. Neboť z uvedených důvodů nesmí se uváděti fiktivní, pozemkovým úřadem stanovená cena za státní statky, nýbrž musí se držeti cena, kterou musí platiti Československá republika reparační komisi. Se zřetelem na tuto cenu dochází tedy k tomu, že rozdíl mezi prodaným státním majetkem a majetkem převzatým pozemkovým úřadem činí více nežli 20 milionů korun. Je tudíž rozpočet v rozporu se zákony o pozemkové reformě.
Avšak i druhý důležitý důvod mluví pro škrtnutí této položky. Statky dané státem pozemkovému úřadu k disposici jsou ve všech zemích Československé republiky. Naproti tomu odevzdávají se pozemkovým úřadem ministerstvu zemědělství statky zabrané na Moravě, na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Český zemědělský státní majetek jest v českém území. Z toho důvodu používá se i přes efektivní ztrátu státního majetku k účelům pozemkové reformy, naproti tomu hrozí podle dosavadní prakse pozemkového úřadu a následkem požadavku veškeré české veřejnosti, která považuje pozemkovou reformu nikoliv za hospodářské opatření, nýbrž za čistě národně-politickou akci, nebezpečí, že při sestátnění soukromých zemědělských pozemků budou sestátněny výhradně ty, které leží v německém a maďarském jazykovém území. Tímto šikovným šachovým tahem pozemkového úřadu zamezuje se tedy příděl statků starousedlému obyvatelstvu, přináležejícímu menšinám. Touto akcí pokračuje se důsledně v myšlence počešťování zemědělského a lesního majetku.
Z uvedených státně-finančních důvodů navrhujeme tudíž, aby tato položka byla škrtnuta, jelikož je v odporu s platnými zákony.
Již při loňské rozpočtové rozpravě poukázal jsem na to, že sestátnění lesů není opatřením hospodářským, nýbrž opatřením naprosto národním. Neboť více než 95% majetníků přísluší národům menšinovým a více než 70% lesů, které mají býti sestátněny, leží v území menšin. Byť i letošní program vykazoval menší omezení naproti vašim velkolepým záměrům odnárodňovacím, přece není tím řečeno, že bylo upuštěno od národních tendencí. Tyto trvají spíše neztenčeně dále jako při vypracování projektu. Jak správné jest tvrzení menšinových národů, že sestátnění lesů nesleduje hospodářských snah a že nemůže býti nikdy odůvodněno dnešním státním hospodářstvím, vysvítá z tohoto případu: Československé ministerstvo zemědělství vyjednává se zahraničními průmyslovými koncerny, které usilují o dlouhodobý nájem státních lesů v Podkarpatské Rusi ve výměře přes 300.000 ha. Tato opatření odůvodňuje nynější přednosta státních lesů a statků dr. Šiman důkazem, že tyto lesy nemohou státu ve vlastní režii nikdy tolik vynášet, kolik dává státu nájemní nabídka zahraničních společností.
Nechceme se šířiti o účelnosti jednotlivých nabídek, nechceme také zkoumati důvodů, jež přiměly nynějšího přednostu k tomu, že jako šéf státních lesů prohlásil, že státní hospodaření lesy spojeno jest pro stát s obětmi. Chceme tento fakt bráti jako takový, musíme si však dáti otázku, proč stát, nejsa schopen hospodařiti na svých vlastních lesích, musí je pronajímati soukromým firmám, aby dosáhl výtěžku, proč přikročuje k tomu, že sestátňuje racionelně spravované soukromé lesy; neboť podle výroku nejvyššího přednosty státních lesů musíme očekávati, že stát přikročí již v nejbližších letech k tomu, aby převzaté soukromé lesy opět pronajal soukromníkům, aby dosáhl výtěžku. Hospodářským důvodem pro sestátnění lesů bylo tvrzení, že stát lépe hospodaří než soukromníci, takže sestátnění přináší státním obyvatelům výhodu. Skutečnost nám ukazuje, že tomu není tak, že státní lesy nejen že nevynášejí, nýbrž že zatěžují obyvatelstvo dalšími daňovými břemeny na hrazení schodků státních lesů. Státní rozpočet na rok 1924 vykazuje příjmů z hospodaření na státních lesích a statcích 430 milionů korun, vydání 366 milionů korun, k tomu investice v částce 50 milionů korun, zůstává tudíž čistý příjem 14 milionů korun z plochy 400.000 ha, tudíž za jeden ha 35 Kč. Při tom není odpočtena ústřední režie. Proti loňskému roku je to dokonce méně o 80 milionů korun a důvod, který se pro to uvádí, nemůžeme uznati za správný. Hospodářské důvody nemohou tudíž přijíti v úvahu pro sestátnění soukromých lesů. Chtěl bych poukázat jen na to, že v každé učebnici o provozování lesního hospodářství vykládají se dlouholeté mýtní smlouvy za charakteristickou známku nejextensivnějšího provozu hospodářství. Československý stát, který se vynáší, že vykazuje lepší státní hospodaření lesy nežli je soukromé, který se z toho důvodu pouští do sestátňování soukromých lesů, uzavírá však takové dlouhodobé mýtní smlouvy. Vyjednávání ministerstva zemědělství se soukromými koncerny dokazují správnost našeho tvrzení, že sestátnění lesů je částí rozsáhlého národního programu pozemkové reformy, totiž počešťování zemědělského a lesního majetku pozemkovou reformou a zapuzením německých úředníků a zaměstnanců z tohoto majetku, aby tam mohli býti přeloženi čeští národní šovinisté.
Budgetování pozemkové reformy a opatření s ní souvisící nutno označiti za naprosto nejasné. Ani z částek vykazovaných pro pozemkový úřad ani z částek pro ministerstvo zemědělství nedá se nic konkrétního vysouditi. Je tedy nutno bráti vykázaná čísla za fakta. Přes to způsobuje překvapení, že se v rozpočtu nečiní ani slůvkem zmínka o mnoha pracích pozemkového úřadu, ačkoliv znamenají trvalé zatížení státu. Týká se to obzvláště přídělu zbytkových statků. Podle seznamu uveřejněného pozemkovým úřadem vytvořeno a přiděleno bylo až do konce 1922 147 zbytkových statků ve výměře 12.946 ha. Z toho bylo 43 zbytkových statků prodáno, 10 ve výměře asi 860 ha převzato ministerstvem zemědělství, kdežto 104 zůstaly v majetku pozemkového úřadu a byly tímto pronajaty, ovšem národně spolehlivým osobám.
Chceme se napřed obírati statky převzatými ministerstvem zemědělství. Ačkoliv podle údajů státního pozemkového úřadu byly tyto zbytkové statky do konce 1922 již odevzdány ministerstvu zemědělství, neobsahuje rozpočet ani na rok 1922, ani na rok 1923 žádné zmínky, ani ve formě úhrady kupní ceny, ani ve formě rozpočtu výdajů a příjmů, pokud jde o toto zvětšení státního majetku. (Posl. dr. Hanreich [německy]: To jde z disposičního fondu!) Pravděpodobně. Při provádění pozemkové reformy musíme rozeznávati tři druhy státních statků. Za prvé takové, které přejímá do své správy ministerstvo zemědělství, za druhé takové statky, které přejímá pozemkový úřad, aby je přidělil, a za třetí takové statky, které po provedení přídělu nebyly pozemkovým úřadem prodány, nýbrž dále pronajaty. Statky byly však odevzdány, ministerstvo zemědělství musilo by o tom věděti nejpozději v minulém roce při sestavování rozpočtu, přes to nebyl však vykázán ani haléř. Avšak i když jest částka, o níž zde běží, poměrně malá - podle shora uvedeného úředního sdělení činí cena za pozemky těchto zbytkových statků asi 3·8 milionů korun - musil by býti takový způsob zastřeného budgetování odmítnut z důvodů zásadních, poněvadž se tím ztrácí veškerá důvěra v rozpočet a každá kontrola jest bez účelu. Již označený způsob budgetování vylučuje jakoukoliv kontrolu oněch 104 zbytkových statků, které zůstaly majetkem státního pozemkového úřadu. Tato okolnost je potud obzvláště významná, že statky, které státu zůstaly, ve většině případě jsou velice silně zatíženy kapitály váznoucími na budovách a že mají následkem toho menší výnosnost a tudíž menší prodejnost. Následkem této okolnosti byly zbytkové statky v Doxech, v Chlumci, v Zlonici a v Hrotovicích pronajaty na rok. Jelikož práce pozemkového úřadu ukončené v roce 1922 provedeny byly většinou za zaplacení hotovými, rozpočet na léta 1922 a 1923 se o těchto zbytkových statcích nezmiňuje, musíme tedy nadhoditi otázku, odkud vzal pozemkový úřad peníze na zaplacení těchto zbytkových statků: Buď bylo pomocí rozpětí mezi cenami přejímacími a přídělovými dosaženo tak velikého příjmu, že tím byla cena těchto objektů - asi 40 milionů - uhrazena anebo bylo k tomu použito došlých peněz, které jsou určeny pro jednotlivé fondy, nebo se uchýlil pozemkový úřad k úvěru v bankách anebo nebyl rozpočet zachován. Ať se stará o jakoukoliv formu úhrady, pouze to jedno jest zřejmé, že podle platných zákonů není kontrola prací pozemkového úřadu vůbec možna. Uspořádání státního hospodaření žádá však nutně, aby státní pozemkový úřad podal přesné účty o své činnosti a svých finančních výsledcích státnímu rozpočtu, jak jest to povinností každé spořádané státní správy. Vytýkáme v státním rozpočtu tuto úmyslnou vadu a žádáme, aby bylo ještě doplněno, co schází.
Cílem československé pozemkové reformy jest počeštění německého území, počeštění německé půdy. Vláda popírá však v cizině před Svazem Národů tuto tendenci; poukazuje na to, že toto tvrzení menšin je naprosto falešné, že se jako vědomá lež rozšiřuje v cizině, aby se škodilo republice. Mnozí neodpovědní čeští šovinisté, praví vláda, tvrdí ovšem a žádají, že má pozemková reforma sledovati národní účel; těchto požadavků však vláda nikdy nesplní. Podle vylíčení rozšiřovaného vládou nesledovala československá pozemková reforma nikdy národních tendencí, ani jich nesleduje a přece prohlásil president Viškovský před několika dny v rozpočtovém výboru a ohradil se co nejrozhodněji proti tomu, že by svým jménem, po případě jménem úřadu, v jehož čele stojí, byl kdy prohlásil, že pozemkovou reformou nesleduje žádných národních cílů. Tážeme se vlády, která řídí zahraniční propagandu, má-li se president Viškovský, když učinil takový výrok v rozpočtovém výboru jako zástupce pozemkového výboru, považovati ještě za soukromou osobu, která může neodpovědným způsobem tak mluviti, aneb nemá-li býti pokládán za neoficielní osobnost, která takto vyvrací důkaz, o kterém se vláda domnívá, že jej ve Svazu Národů provedla, a to způsobem, jak byl formulován menšinami. Dvojí stanovisko vlády v otázce pozemkové reformy bylo by v prvém okamžiku nesrozumitelné, jest však srozumitelné, poněvadž musí vláda v cizině a zejména před Svazem Národů vylíčiti, jako by pozemková reforma nesledovala žádných národních cílů, neboť republika, ratifikovavši mírové smlouvy, podrobila se také ustanovení o ochraně práv menšin. Provádění československé pozemkové reformy, která se děje na ujmu příslušníků menšin, je hrubým porušením menšinových práv, vytvořených a zaručených mírovými smlouvami. Stesky menšin u Svazu Národů jsou oprávněny k provádění pozemkové reformy, kam se podíváme, všude útisk a újma menšin při přídělu půdy. Cukrovary, jejichž přibrání do zákonů o pozemkové reformě nepodaří se vládě nikdy hospodářsky odůvodniti, přidělují se českým uchazečům. Nedovolilo se, aby byl Švarcenberský cukrovar v Poštorné prodán nestomické rafinerii, nýbrž ústecké, a to proto, poněvadž přináleží koncernu české průmyslové banky.
Němečtí uchazeči o půdu jsou odstrkováni, ucházejí-li se o příděl. Mohl bych vám všecka tato tvrzení doložiti příklady, kdyby nebyla má řečnická lhůta omezena.
Příděl lesa, na který mají podle přídělového zákona obce především nárok, odpírá se německým obcím. Podle nejnovějších výkladů ministerstva zemědělství a pozemkového úřadu má se přidělovati zabraný les obcím a okresům pouze k arondaci. Důvodem k tomu jest vili minulého roku a v letech předešlých, také v rozpočtovém výboru bylo členy naší strany opětovně vytýkáno, že roční účetní uzávěrka nebyla předložena. Avšak naše kritika zůstala dosud úplně bez účinku, a bohužel nevíme ani tentokrát, bude-li míti naše kritika účinek, který by byl žádoucí. Přes to se nemůžeme jí zříci, poněvadž se domníváme, že má při projednávání rozpočtu základní význam.
Dalším bodem, který velmi ztěžuje mluviti o rozpočtu a jemuž snad nutno větším dílem přičísti také neúčast celé sněmovny, jest způsob a methoda, jak se vůbec jedná ve sněmovně s oposicí. (Německé výkřiky: Tak jest!) Není na světě parlamentu, v němž by se oposice ponechávala vědomě v takové roli, jako v této sněmovně. Oposice věcná, o níž jste ve starém revolučním parlamentě vždy tvrdili, že jí máte zapotřebí jako soli na chleba, oposice, která věcně kritisuje, která se snaží věc zlepšovati, taková oposice se zde úplně znemožňuje. Jako malý příklad pro methodu, jak se tu jedná s oposicí, mohu uvésti zajisté případ, který se stal v rozpočtovém výboru při rozpravě o letošním rozpočtu. Naši členové podali návrh na odstranění starého "prügelpatentu", návrh, jemuž koaliční strany mohly těžko odporovati. Avšak ony přece návrh našich členů v rozpočtovém výboru zamítly a samy podaly stejně znějící návrh většiny a pak tento návrh přijaly. Je to nějaká methoda, jak se jedná s oposicí? Zde musí ovšem selhati zájem na parlamentárních poradách, na nejdůležitějších věcech jak ve výboru tak v plenu, musí selhati při tomto způsobu demokracie, jaký se tu vytvořil. Každý oposiční poslanec a konečně i poslanci většinoví mají od první chvíle, kdy se podá v této sněmovně předloha, pocit a to naprosto správný pocit, že na předloze a také na rozpočtu nesmí býti již změněna ani čárka. Ba i když jsou většinové strany osobně stokrát přesvědčeny o tom, že by bylo lépe souhlasiti v tom neb onom případě s tím, co navrhuje oposice, přece mají tak stanoveno, a jsou vázány "pětkou" a tajnými úmluvami, že oposiční návrhy zamítají za všech okolností, takže tím klesá parlamentarismus, nejdůležitější nástroj demokratické ústavy, k opravdové komedii. (Německé výkřiky: Tak jest!) Je velmi příznačno, pakliže si stěžuje orgán jako "Prager Presse", která stojí blízko vládě, ve svém dnešním čísle do neúčasti sněmovny. Avšak to nezáleží na sněmovně, nýbrž na methodách, jakými se tu parlamentárně vládne. A ty methody mají ovšem také význam a rozhodují při projednávání státního rozpočtu.
Považoval jsem za nutno vysloviti tuto kritiku v čele svých vývodů, poněvadž poměry ty ztělesňují v tomto státě základní a dědičné zlo parlamentarismu a demokracie.
Nyní bych přikročil k rozpočtu a předem konstatoval, že již povrchní nahlédnutí přesvědčí nás, že máme co činiti s rozpočtem kapitalistického státu. Znaky, podle nichž se to pozná, jsou: způsob, jak se shánějí příjmy státního hospodářství, jak se rozdělují na jednotlivé občany a jak se rozdělují vydání na jednotlivé skupiny, na kruhy lidí a zájemníků. Opětně a také za této debaty - mluvím tu především ku stranám většinovým - vždy jste tvrdili, že lze ve všech oborech pozorovati ozdravění. Nuže, o tomto ozdravění budu moci ještě něco říci. Zdá se, že se tu rozmohlo jakési zbožňování zdraví, poněvadž je stále na všech stranách slyšeti slovo o ozdravění poměrů. Také o poměru mezi daněmi přímými a nepřímými slyšeli jsme toto slovo od debatního řečníka majority. Avšak jak je tomu ve skutečnosti? Nuže, nejlepší bilanci o tom poskytuje pětileté jubileum státu. Roku 1919 činily daně přímé 998 milionů Kč, nepřímé 1242 milionů Kč, v roku 1924 činí daně přímé 1760 milionů Kč, nepřímé 8508 milionů Kč. Kdežto tedy byl v roce 1919 poměr daní přímých k nepřímým 1:1·3, je v roce 1924 poměr 1:5. Daně nepřímé stouply tedy v těchto 5 letech téměř čtyřikrát naproti poměru v roce 1919. Toto srovnání samo vtiská rozpočtu svoji pečeť, pečeť kapitalistického státu, který místo, co by vybíral daně od majetných a z důchodu majetných, vybírá je od konsumentů, od širokých mas spotřebitelů.
Poměr cel se bral týmž vývojem; příjmy celní stouply ze 161 milionů na 603 miliony. Také cla jsou ovšem dávkami nepřímými a v tom procesu plní právě totéž určení jako daně nepřímé, a právem by se k nim měly připočítávati. To je tendence daňové politiky tohoto státu a je zcela přirozeno, že tato tendence se musí odrážeti v celém hospodářském životě státním a že tento odraz se projevuje v krisích, v nezaměstnanosti a drahotě. Nechci říkati, že ony jsou tím výlučně vyvolávány, neboť jest ještě mnoho jiných okolností, jež k tomu přispívají. Avšak v této souvislosti nutno přece zjistiti, že takový způsob zdanění, kde spotřeba je pětkrát více zdaněna, zřejmě musí přispívati podstatně k hospodářským zjevům posledních let, jakož i k problému, který nyní zase hýbe celým veřejným životem, k problému drahoty. Jak chce stát upraviti snižování cen, jak chce opravdově zasáhnouti, když sám svým zdaněním přispívá podstatným dílem k zdražení výrobků? Tento díl zdražení tkví v tomto rozpočtu, a je tudíž podivuhodnou nedůsledností, když vláda předkládá takový státní rozpočet a zabývá se při tom a vlastně již dlouho před tím problémem, jak snížiti ceny a učiniti přítrž drahotě. Jaká zlepšení lze do budoucna čekati? Nehledíme-li ke snížení neproduktivní dávky uhelné, těžce poškozující naše národní hospodářství, není naprosto viděti žádného zlepšení, pokud přijde v úvahu rozpočet. Daň z obratu zboží má býti reformována tak, že se zvýší z potravin na 2%. Poněvadž daň z obratu u potravin musí býti zaplacena třikrát, čtyřikrát, ba pětkrát, než se potraviny dostanou spotřebiteli, značí úmysl zde vyjádřený sám již opět desetiprocentní zdražení všech potravin a potřeb. Proti tomuto úmyslu musíme s tohoto místa protestovati a ohraditi se jménem našich dělníků, jež zde zastupujeme, co nejostřeji.
Řekl jsem: Jedinou naší aktivní položkou jest snížení uhelné dávky. Ano, uhelná dávka byla podstatně snížena; to vyplývá méně z iniciativy odpovědných faktorů státu než ze železné nutnosti, jež byla následkem stávky. Velectěné dámy a pánové! Jak často jsme s tohoto místa potírali to, co neodpovídalo zásadám hospodářským, zvláště tuto daň. Provedl stát toto snížení z vlastní iniciativy? Celkové národní hospodářství a dělnická třída, zvláště však horníci museli toto snížení uhelné dávky velmi draze zaplatiti, a divím se - a to je příznačno pro vážnost, jak se v tomto státě projednává rozpočet - že ani pan generální zpravodaj ani některý jiný řečník z většiny nepoukázal na tuto ránu, aby se otázal, zda bylo nutno, aby toto snížení uhelné dávky muselo býti vykoupeno tak neslýchanými obětmi pro veškeré národní hospodářství a pro třídu dělnickou, zvláště pro horníky, avšak také pro stát? A uváží-li se pak, že tato daň, ač byla snížena, musí v dohledné době úplně zmizeti vzhledem na naše okolí, na konkurenční poměry - není již státu, který zavádí dávku z uhlí - a že pak to má býti snad táž cesta, pak nutno již s tohoto místa důtklivě varovati, aby toto nutné snížení dávky nebylo zase provázeno takovými zjevy. Divím se proto, že nikdo se zde té otázky nedotkl, když přece za stávky hornické a po ní směrodatní politikové měli veřejnosti velmi mnoho co říci, divím se tím více, když jeden pan ministr této vlády chodí po schůzích a říká, že by mohl velmi mnoho vypravovati o stávce hornické, že však je vázán úředním tajemstvím, jež mu v tom brání, že snad o tom promluví v Národním shromáždění. Není to příslušný odborný ministr, nýbrž ministr pošt a telegrafů, a divím se, že on nebo někdo z jeho straníků nechopili se příležitosti, aby řekli zde veřejně ve sněmovně, co se říká venku ve schůzích. Divím se také velice, že řečník národně demokratické strany nepřednesl plamenné žaloby; není slyšeti ani slova, ač pan posl. dr. Lukavský ještě po stávce tvrdí, že stávka byla zbytečně vyvolána nepřáteli státu, zvláště Němci a komunisty. Ano, pánové, je-li to pravda, pakli je to skutečností, co ještě dnes venku prohlašujete, pak se musím tázati: Proč pak nepřijdete sem na toto místo a nepřednesete tyto žaloby? Vím ovšem zcela přesně, proč nepřicházíte, poněvadž hornická stávka od prvního až do posledního dne nepředstavuje nic jiného, než že vláda, která stávku také zavinila, velice selhala; a poněvadž víte, že máme autentický materiál, proto jdete do schůzí a jako vládní strana do schůzí strany, místo abyste v zájmu státu a celé veřejnosti zde vystoupili a řekli, co na tom jest. Neboť oběti, jež utrpí stát, nejsou naprosto nepatrné. Snížení uhelné daně, jež, řekl bych, bylo provedeno nuceně, činí asi 450 milionů Kč ročně, avšak na škodách způsobených stávkou počítáme: 100 milionů ztrátu na uhelné dávce, 15 milionů ztrátu na dani z obratu, 160 milionů ztrátu na mzdách; s jistotou a přesně se to nedá vypočísti, ztrátu na příjmech drah více než 150 milionů. Nejsou tyto ztrátové položky, jež přece udělaly do státního rozpočtu trhlinu, okolností, která zasluhuje nějaké zmínky při posuzování budoucího státního hospodaření? Proč, pánové, toto stydlavé obcházení těchto skutečností? Jsou to metody, jimiž chcete znovu upraviti druhou nutnou korekturu uhelné dávky, chcete znova uložiti veškerému národnímu hospodářství a dělnické třídě a ostatně všem lidem v tomto státě tak obrovské oběti? Máte již tedy své důvody pro to, abyste se vyhýbali veřejnému projednávání tohoto problému, a dobře se hodí, že jsem jménem své strany řečníkem k rozpočtu, poněvadž je mně tím dána příležitost, abych se tu ve své vlastnosti jako vedoucí člen organisace účastněné na stávce veřejně vyslovil o příčinách stávky, o jejím dlouhém trvání, o tom, jak vláda selhala.
Něco dobrého ukázala stávka přece. Před stávkou a při ní se mluvilo zvláště o procesu ozdravovacím; mzdy dělnické a zvláště hornické prý bylo nutno snížiti, neboť prý jen snížením mezd může nastati značnější zlevnění a jen tehdy zlepší se veškerý hospodářský život, jen potom všechno zlevní. Pan ministerský předseda dal nám 24. srpna písemně sděliti, že žádá, aby dělníci a podnikatelé všemi prostředky přispěli ku snížení uhelných cen, že uhlí musí zlevniti dříve než ostatní potřeby. To je ten problém. Sekretář Hodáč ze Svazu průmyslníků změnil v poslední době stávkového období místo s panem ministerským předsedou Švehlou. Pan ministerský předseda byl na zdravotní dovolené a na zotavené a proti nemocnému ministru nechci nikterak pronášeti výtek. Jen myslím, když je předseda vlády na dovolené, že by ho měl zastupovati jiný ministr a nikoli sekretář podnikatelů. Tento sekretář prý zosnoval celý plán tohoto ozdravění a od prvního měsíce našel, jak nás opět ujišťoval, souhlas a schválení celé ministerské rady - a to je bod, o němž mluvíme - souhlas a schválení ministerské rady k tomu, že uhlí nutno snížiti a že mají nejprve horníci snížiti mzdy. Nechci se tu pokusiti o důkaz, jakou cestou se bralo tvoření hornických mezd, nýbrž stačí říci, že tento způsob agitace se mzdami dělníků, když se tvoření mezd dělnických přičítá vina na hospodářské krisi, jednou pro vždy ztroskotal. Mzdy byly sníženy o 13 až 10%, to není málo, stát snížil a přinesl dosti značné oběti, jež nijak nejsou nepatrné: 1·12 koruny při metrickém centu uhlí hnědého a 1·85 koruny při metrickém centu uhlí kamenného slevil na uhelné dávce a při tom žádal, aby podnikatelé přinesli oběti, jež by byly dosti velké, aby byly hodny oběti státu. Dámy a pánové! Od 10. října neseme ty oběti a od 10. října máte nové ceny uhlí a každý sám může posouditi, co celá zlevňovací akce přinesla, pokud se týče, co je pravdy na důvodech podnikatelů, k nimž se připojila vláda. Je velmi příznačno a jistě dosti cenné, aby se to projednávalo důkladně ve veřejnosti, že na př. ostravští podnikatelé, kteří se přece těší zvláštní ochraně státu, poněvadž nejdříve provedli fusi s českým bankovním kapitálem a tím našli cestu k směrodatným českým politickým stranám, tedy mají své zástupce zde ve sněmovně, v každém výboru a v koalici, že tito ostravští podnikatelé prohlásili: Nuže, chceme přispěti 2 korunami při metrickém centu ze svého, avšak stát musí přispěti také 2 korunami a dělníci jednou korunou. Avšak co se stalo? Zlevnění mezd činí v Ostravě na metrickém centu 72 haléřů, sleva státu 1·85 koruny a páni podnikatelé, kteří prohlásili 8. října ochotu přispěti ze svého 2 korunami, najednou nemohou a přispěli na metrickém centu jen 1·35 koruny. Najednou nemohou ty 2 koruny již sehnati a drží se zásady: Dvojnásobnou částku, jakou slevují dělníci. Co je nyní pravda? Buď mohli podnikatelé sehnati ty 2 koruny - a měli by je sehnati, poněvadž to podepsali - buď jsou jejich výdělky podle toho nebo nikoli. Ovšem byly. Avšak podnikatelé přispěli jen 1·35 K. Ještě horší výsledek je u hnědého uhlí. Uhlí "Julius" bylo zlevněno o 1·64 K, stát přispívá z toho 1·24 K, horníci 18 haléři a podnikatelé 22 haléři při metrickém centu. Jak je to s průměrnými známkami, druhořadými známkami ze severozápadních Čech, jež mají největší produkci? Stát přispívá k zlevnění 1.24 K, dělníci 21 hal. a podnikatelé 12 hal. při metrickém centu. Vidíme, že účinek na konsum se téměř naprosto nedostavil. Nechci tím říci, že nebylo provedeno zlevnění, avšak ono je tak minimální, že se u spotřebitele neobjevuje, a potom jako před tím trvají dále všechny druhé zdražující součástky v uhelné ceně. Metrický cent uhlí, který dnes na dole stojí 7·94 K, který stojí s daněmi a jinými dávkami 9.45 korun, týž metrický cent stojí v Praze vždy ještě po úpravě dovozních a manipulačních nákladů provedené ministerstvem zásobování v dohodě s ministerstvem veřejných prací 22·90 korun do domu nebo do sklepa. Z toho činí jen dovozné 6·82 korun.