Věc byla vyřešena tím způsobem, ze dohodové mocnosti rozhodly se pro třetí modus vyřešení a likvidaci této otázky. Prostě konstatovaly odpovědnost vlády německé za návrat a za všechny eventuality, které mohou nastati z tohoto návratu. Ale na tuto otázku, zdali stačí tento způsob vyřešení celé této záležitosti, zdali stačí spokojiti se s tím, s čím spokojila se Dohoda, musíme se kriticky podívati. A tu dojdeme k výsledku, že toto řešení není řešením dostatečným a že vlastně věc zůstala nevyřízena i přes to, že korunní princ vzdal se jak nároku ha trůn pruský, tak také na korunu císařskou. Proč toto řešení je polovičaté, proč to není řešení dokonalé? Není proto dokonalé, poněvadž dnové dnešní vlády Stresemannovy jsou sečteny. Možná, že dnes už vláda Stresema nova je pryč, že podala demisi. Dohoda zavázala tuto vládu Stresemannovu k odpovědnosti, kdo však nyní vezme tuto odpovědnost na sebe po demisi Stresemanovy vlády v Německu? Bude zde scházeti subjekt této odpovědnosti a v tom tkví tato podstatná chyba likvidace celé této otázky. Potom podle mírových smluv - ty mluví jasně - měl býti korunní princ vydán. Nebyl-li vydán, je to - ovšem do jisté míry také porušení mírových smluv.
Tyto obavy naše jsou ještě sesíleny tím, že dnes v Německu všechno kloní se ke krajní pravici, tedy k revanchi, která má za účel zvrhnouti, změniti mír, který oni nazývají Gewaltfriede, násilný mír. Když už jsme u této otázky - teď slyšíte každou chvíli, Gewaltfriede, násilný mír atd. - podívejme se na ni blíže. Co je to mír? Mír následuje po válce. Každý mír, který následuje po válce, musí býti více méně násilný mír. Proč? Poněvadž sama válka je násilí. K válce se sáhne teprve tehdy, když nemůže se dohodou ničeho dosáhnouti. A poněvadž se nemůže dohodou mezi dvěma státy ničeho dosáhnouti, musí se sáhnouti k násilí. A konec této války čili násilí je co? Je to mír. Poražená mocnost nepřijme nikdy mír nějaký ráda, tento mír vždycky je uzavřen proti její vůli, on je pro ni prohrou. Tedy do jisté míry každý mír je vlastně násilný mír, poněvadž tím končí válka.
Chtěla-li některá mocnost, aby nedošlo k takovému míru, tedy co měli udělat? Měli se dohodnouti dříve, měli se dohodnout před válkou. Kdyby se byli dohodli před válkou, tedy by nebylo došlo k násilnému míru, ale k míru dohodou. Poněvadž však ani Německo, ani Rakousko, jak dokázáno je docela z autentického pramene, nechtělo žádné dohody, tedy jaký byl následek? i Musel býti následek tak zvaný "Gewaltfriede", mír násilný. Ostatně mír r. 1871 mezi Francií a Německem nebyl násilný? To byl teprve násilný mír, kdy Bismarck hodil svou šavli na vážky, když jednalo se o mír mezi Francií a Německem.
Poměry v Německu, jak dnes jsou, přirozeně nutí k tomu, aby bylo Německo přísně kontrolováno, co se týče zbraní. Kontrolní komise dříve přicházela na celá skladiště zbraní v Německu ukrytých za tím účelem, aby branná moc v dané chvíli mohla zase v Německu přijíti k platnosti a eventuelně, když by snad došlo k nové konflagraci, aby Německo bylo připraveno. Proto je nutno, aby kontrola podle mírových smluv, která byla jen přerušena, byla znova zavedena. Rozhodnutím dohodových mocností právě v poslední době bude dohodová kontrola zase pokračovati ve své činnosti.
Nyní je ovšem otázka: V Německu je chaos, ba můžeme říci, že je tam nyní občanská válka. Jaké je východisko z této občanské války, z tohoto chaosu? Není jiného východiska z tohoto politického i z tohoto hospodářského chaosu, než aby šlo Německo tou cestou, kterou šlo Rakousko. V nedávných dnech mluvil o této věci kancléř rakouský Seipel. Ten výslovně poukázal na okolní státy a výslovně řekl, že okolní státy budou muset nastoupiti cestu Rakouska, chtějí-li se zachrániti. To znamená, že Německo a Maďarsko musí se dožadovati cizí pomoci, bez kteréžto pomoci není východiska z chaosu v Německu, ale že také musejí se podrobiti hospodářské kontrole. Ovšem tato hospodářská kontrola dohodových mocností nad Německem a Maďarskem neustále ještě potkává se s odporem proto, poněvadž jmenované státy obávají se o svoji suverenitu. Avšak je známo, že rakouský kancléř výslovně ukázal, že tyto poměry, které nastaly po poskytnutí pomoci Rakousku, nepřinesly snížení suverenity Rakouska, nýbrž naopak, že ji posílily.
Nyní přicházím ke druhé věci, o níž jsem se zmínil, že může býti nebezpečná pro evropský mír, a to je Bulharsko. V předvčerejší debatě řečník kol. Dubický zde vyložil dnešní situaci a dnešní počínání vlády Cankovovy v Bulharsku, na četných případech doložil, jaké ukrutnosti se tam dějí atd. a osvětlil také rozsudek, který se stal v minulých dnech nad vrahem Daskalova. Je nutno, aby poměry bulharské byly hlouběji osvětleny, aby bylo poukázáno přece jenom poněkud blíže na poměry, jež opravdu jsou v dnešním Bulharsku, jaká je příčina těchto poměrů, v čem tkví a jaký je jejich dosah a jaké eventuelně mohou býti také následky.
Důkaz, že nebezpečí se strany bulharské pro mír evropský je, je možný tím, jestliže ukážeme, jaká je dnes orientace Bulharska. Dnešní orientace bulharská je docela opačná orientace vlády dřívější. Dnešní orientace bulharská, můžeme směle říci, jak ihned také dokáži, je čistě germarnofilská a maďarofilská. Právě z této okolnosti, že je orientace bulharská docela nová, vysvítá, že v tom tkví nebezpečí pro mír celé Evropy. V Bulharsku dnes sice Cankov říká, že je pro plnění mírových smluv, že je pro mír, že chce plniti loyálně mírové smlouvy, že chce žíti v míru se sousedy, ale to říká každá vláda, to říkal před válkou Vilém, to říkal Franc Josef také, ale podíváme-li se na věc blíže, dojdeme k docela jiným konklusím a důsledkům.
Věc ovšem potřebuje bližšího vysvětlení i s ohledem na naši veřejnost. Také naše veřejnost dívala se s různého hlediska na tyto otázky Bulharska, dívala se více méně s hlediska stranického. Tedy je nutno vyložiti stav Bulharska, jaký je dnes, a v důsledku toho nutno podívati se na poměry Bulharska, jaké byly dříve, poněvadž nemůžeme si vysvětliti dnešní poměry bulharské, aniž bychom vzali také v počet události, které byly před převratem Cankovovým, tedy jaké byly poměry za vlády Stambolijského v Bulharsku.
Na venek byla to vláda zemědělského lidu, selská vláda Stambolijského, ale proti této vládě pracovaly silné spodní proudy, které konečně dosáhly vrchu a vládu Stambolijského potlačily. Kdo to byl? Kde byly tyto proudy, které stále a stále stavěly se proti vládě Stambolijského? Předně byla to emigrace. Tato emigrace byla v Bulharsku dvojí, jednak emigrace dobrudžská, jednak emigrace makedonská. Emigrace dobrudžská se skládala většinou z bohatých lidí z Dobrudže, kteří se nesmířili s vládou rumunskou a optovali pro Bulharsko a vrátili se tam. Tato emigrace nevystupovala příliš agresivně, za to však agresivně a agilně vystupovala emigrace makedonská. Ta měla v Bulharsku silné, pevné organisace, dobře vedené, které neustávaly stále a stále štváti veřejné mínění bulharské proti vládě Stambolijského. Neopomenuly žádné příležitosti a i tehdy, když se již veřejné mínění bulharské uklidňovalo, vždycky přiložily polínko, aby se zneklidnilo a naopak, aby bylo ve stálém napětí proti vládě Stambolijského. Byla to emigrace výbojná, která se netajila svými úmysly, že Makedonie podle nich má býti autonomní, ale ve skutečnosti měla býti připojena k Bulharsku. To znamená porušení mírových smluv tím, že by Makedonie byla odňata Srbům a přiřčena Bulharsku.
Dalším proudem proti vládě Stambolijského bylo vojsko. Podle mírových smluv Stambolijski rozpustil vojsko, které bylo na základě odvodů utvořeno a podle mírových smluv utvořil armádu najatou. Rovněž rozpustil důstojnické svazy, které se utvořily po světové válce. Tyto důstojnické svazy byly rozpuštěny, ale místo nich utvořily se svazy reservních důstojníků bulharských, kteří přešli do reservy po světové válce, nebo kteří byli propuštěni v důsledku mírových smluv. A právě tyto svazy reservních důstojníků byly úplně ve vleku vlády carské, Fedinandovy vlády. Byli to Koburkovci, Ferdinandovci, kteří se netajili svým cílem, aby bylo udrženo Bulharsko schopné boje, aby mohlo opět zasáhnouti do událostí, mohlo změniti mír a připojiti území, která byla Bulharsku odňata. Tyto svazy reservního důstojnictva měly čistě imperialistické cíle.
Zvláštním pak sborem mezi těmito svazy reservních důstojníků bylo důstojnictvo námořní, které nemohlo býti rozpuštěno, které zůstalo na svých místech a které svou propagandu rozšířilo do celého Bulharska.
Dále je třeba zmíniti se o důležité věci, která měla velký vliv na nynější rozřešení událostí v Bulharsku, totiž chování se inteligence. Měšťanská inteligence bulharská, třeba by na chvíli říkala, že je slavjanofilská, úplně se orientovala germánsky a maďarsky. Tato měšťanská inteligence se nemohla smířiti se Stambolijským proto, poněvadž on sáhl i na práva této inteligence měšťanské. Největšími odpůrci pak vlády Stambolijského z těchto vrstev měšťanské inteligence byli advokáti, kterým hrozeno postátněním jejich kanceláří advokátních, dále lékárníci, kterým hrozilo totéž, pak obchodníci, kteří těžce nesli směr Stambolijského, aby pokud možno obchod vyrval ze soukromých rukou a podporoval družstevnictví bulharské. Proto tyto vrstvy nemohly zapomenouti na toto působení Stambolijského a neustále proti vládě Stambolijského působily, tvořily organisace - je to tak zvaný známý blok protivládní a za každou cenu snažily se vládu Stambolijského potlačiti.
Ale ještě něco zvláštního - a na to bývá málo kdy poukazováno - zde působila při pádu Stambolijského carská špionáž. Tato carská špionáž, tedy čistě dvorská, nebyla někdy známa ani samému Stambolijskému a měla za účel informovati cizinu, hlavně cizí mocnosti ve smyslu proti vládě Stambolijského; a to také důsledně dělala. Tato špionáž carské vlády byla rozvětvena po celém Bulharsku, působila i lžemi, pomluvami a insinuacemi proti vládě bulharské, aby veřejné mínění evropské se obrátilo proti Stambolijskému. Od ní pochází také známé obvinění, že Stambolijský byl spojen s bolševiky atd.
Ale ještě něco musím dodati, co je málo známo ve veřejnosti, totiž byla to odvislost dnešního cara bulharského Borise od Berlína. Je to zajímavá věc, ale jsou důkazy pro to, že Boris neustále se dívá, co jeho počínání řekne Berlín, takže dnes ještě je v úplné odvislosti od Berlína. Ale konec konců musíme také říci, že i politika jugoslavská nebyla zrovna vždy takovou vůči Bulharsku, jakou měla býti.
Když po skončení války byla nastolena vláda Stambolijského, chovala se vláda jugoslávská k vládě Stambolijského hodně odmítavě. Všechny snahy Stambolijského po blížení se Srbskem nebyly nijak vlídně přijaty ve vládě jugoslávské, takže i s této strany se namnoze chybovalo. Ale konec konců - toho nemohu zatajovati - byly to také chyby jeho samého, které měly za následek jeho pád. Poněvadž chci býti objektivním, nechci omlouvati chyby, které udělal, ale tyto chyby byly právě vysvětlitelny z jeho osamoceného, tak isolovaného postavení na Balkáne. Tedy mnoho se dá vysvětliti, co by se mohlo Stambolijskému vytknouti.
A nyní dovolte mi, abych promluvil o jedné ožehavé otázce, která se v naší veřejnosti přetřásala velmi intensivně, totiž o otázce Wrangelovců v Bulharsku. Je známo, že po porážce Wrangelovy armády na Ukrajině většina vojska Wrangelova přešla jednak do Turecka, jednak potom částečně do Bulharska. Byli tam jak důstojníci Wrangelovy armády, tak také vojsko. Tato emigrace Wrangelovská v Bulharsku stýkala se více než se selským obyvatelstvem v Bulharsku, ba skoro výhradně s městskou inteligencí. V těchto kroužcích městské inteligence bylo hlavně důstojnictvo Wrangelovy armády zpracováváno pro eventuelní akce proti vládě Stambolijského, ano, je dokázáno, že i kruhy dvorské byly s touto akcí ve spojení a je nesporno, že dřívější blok bulharský ve spojení s Wrangelovci byl a že je získal pro akci proti Stambolijskému. To je dokázáno, a proto není divu, že Stambolijský nezaložil ruce v klín a musil hledati cest a prostředků, jak tuto propagandu a toto evetuelní nebezpečí se strany Wrangelových důstojníků odstraniti. Proto se obrátil proti důstojníkům Wrangelovým a vypověděl je z Bulharska. Ale vojsko Wrangelovo zůstalo v Bulharsku dále. Pokud bylo dokázáno o těchto živlech Wrangelových, že paktují proti vládě Stambolijského, nebylo nic přirozenějšího, než že se musil Stambolijský proti nim obrátiti.
Tedy tolik na vysvětlenou celé této otázky Wrangelovské.
Při tom se ovšem vytýká, že prý Stambolijský užil také agentů bolševické vlády, kteří přicházeli do Bulharska a že je využil proti Wrangelovcům. To není dokázáno, ale posito - sed non concesso - že skutečně něco takového bylo, není to vysvětlitelno, že Stambolijský, který byl osamocen, odkázán čistě jen na živel selský v Bulharsku, snad vlídně se choval k organisacím komunistickým, které byly velmi silné v Bulharsku a se kterými musil vždycky počítati? To je nesporno, že s nimi počítati musil, že s nimi nenakládal hned tak, jako s nimi nakládal až později, ku konci své vlády. On musil býti připraven na eventuelní snahy po svrhnutí, musil býti připraven na převrat, na vzpouru proti sobě a tu chtěj nechtěj, poněvadž byl se všech stran osamocen, nechtěl jistě i tuto vrstvu dělnictva bulharského proti sobě štváti.
Ale ku konci vlády Stambolijského se podařilo sblížení s vládou jugoslávskou. A tu přicházíme k důležité kapitole dějin bulharských a dějin Slovanstva vůbec, ku snahám, které měl Stambolijský před očima za své vlády. On měl veliký cíl: chtěl uplatniti slovanskou myšlenku na Balkáně, chtěl co nejužší spolupráci s Jugoslávií, aby tak byl odstraněn ten svár, který od věků mezi těmito slovanskými národy byl, chtěl pracovati ku sjednocení a tak k utvoření velké slovanské říše na Balkáně. Tedy to jest myšlenka, kterou bychom snad mohli najíti jen dávno a dávno, několik století před tím, snahu o utvoření velké říše Jugoslávské. Bohužel, tato snaha byla předčasně skončena, nebylo dopřáno Stambolijskému, aby mohl provésti toto velké dílo. Zákeřné rány ukončily také jeho život a tím také jeho celé dílo.
Nyní jest otázkou, kdo provedl a za čí pomoci tento převrat v Bulharsku a jak se stalo, že orientace Bulharska, alespoň oficielních činitelů, je nyní docela protidohodová, je protisrbská a protislovanská? Mluvilo se a mluví se velmi mnoho o pomoci, kterou poskytly organisace makedonské nynější vládě Cankovově. Vláda Cankovova popírá tuto účast makedonskou při převratě červnovém: že prý bulharské organisace zde nehrály naprosto žádné úlohy, že tento převrat dál se bez pomoci organisací makedonských. Ale my máme důkaz v rukou, že skutečně organisace makedonské hrály důležitou úlohu při převratě v Bulharsku. Ano, dokonce i úředním kruhům dnešní vlády unikne také v nestřeženém okamžiku z úst známka, že skutečně zde takové spojení s nimi bylo. Pánové, nebudu zde citovati dokumenty, kterými je dokázáno toto spojení makedonských živlů s nynější vládou Cankovovou. Je to dokázáno a můžeme posloužiti i přímými důkazy. Tedy takovým způsobem vláda Cankovova dostala se k veslu.
A nyní je otázka, jak to vypadá v Bulharsku dnes a co Bulharsko chce pro příště dělati? Jak to vypadá dnes? Řekl jsem na počátku, že dnešní oficielní kruhy, a můžeme říci, všechny vrstvy mimo vrstvy zemědělské a do jisté míry živly dělnické, jsou orientovány germanofilsky a maďarofilsky To je dnes nesporné. Které jsou to vrstvy? Především je to vojsko aktivní i reservní. Samo sebou se rozumí, že platí o vojsku to, co jsem řekl za vlády Stambolijského, že aktivní vojsko, hlavně důstojníci, byli vychováni německými důstojníky, německým duchem, že za světové války ruku v ruce pracovali s německým vojskem. Tedy není divu, že také toto kamarádství vojenské objevuje se teď v praksi a že důstojníci nynější armády nikterak se netají nepřátelstvím proti Rumunům, proti Srbům, Řekům, ano i proti nám, proti Čechoslovákům. Zkrátka celá tato armáda důstojnická orientována je čistě německy, tedy protidohodově, protislovansky. Dosud ty tradice Ferdinandovské v ní žijí a proto přirozeně nemohou na tuto věc tak snadno zapomenouti. Nyní běží o inteligenci v Bulharsku, jak ta je dnes orientována. Tato inteligence nezměnila se od té doby, kdy ještě byla při vesle vláda Stambolijského. Tedy zase zde platí to, co jsem o této inteligenci řekl. Ale chci podati důkaz, že opravdu orientace této inteligence v Bulharsku je německá. Mohu citovati zde výrok universitního profesora, který výslovně řekl, že politika bulharská za světové války nebyla nešťastná. Neštěstím prý bylo to, že Bulharsko prohrálo. Bulharsko vsadilo prý na kartu Německa a Rakouska, jako my jsme vsadili na kartu Dohody. Dohoda to vyhrála, vyhráli jsme to i my. Ale v zásadě prý to byla jediná možná politika bulharská, aby prý dostalo nazpět Makedonii. Jestliže z úst inteligenta slyšíme tato slova, vysvětlíme si také jednání inteligence. Ostatně oni prý se netají tím, že prý nám se v Rakousku nedařilo špatně. Nedovedou dobře pochopiti, že my jsme se snad mohli nějakým způsobem spojiti s Dohodou a že jsme následkem toho byli osvobozeni. Řekl jsem, že inteligence bulharská také si říká, že jest slavjanofilská. Říká to hlavně tehdy, když se jedná o reparace. Když Bulhaři mají platiti reparace, dovolávají se solidarity slovanské, slavjanofilské, ale jakmile přijde k praksi, tu hned se ozve otázka, co bude s Makedonií? Tedy navrácení Makedonie je podmínkou slavjanofilství dnešních rozhodujících kruhů v Bulharsku.
Ale já nebudu se snad obírati jenom Dohodou. Mohu ze své zkušenosti říci mínění, jaké je u dnešních vládců v Bulharsku. V Kodani letošního roku na Meziparlamentární unii byl zástupce Bulharska Molov a ten výslovně prohlásil, že jsou zájmy Bulharska totožnými se zájmy Německa a se zájmy Maďarska, že mají tytéž zájmy, tytéž cíle a tytéž snahy. Jaké jsou nyní snahy Maďarska? Co to znamená? Zase odpovím nepřímo. Letos při Společnosti národů Berzevicy, zástupce Maďarska, v jedné komisi Společnosti národů prohlásil, i ve Společnosti národů, že ta Společnost, která byla utvořena na základě mírových smluv, sama prohlásila, že mírové smlouvy musí býti změněny. Tedy snahou Maďarska je změna mírových smluv. Poněvadž jsou snahy Maďarska tytéž, co to znamená? To znamená změnu mírových smluv. Je možna změna mírových smluv bez války po dobrém? Nikoliv. Tedy to znamená, že tyto rozhodující kruhy v Bulharsku jsou ochotny v příhodném okamžiku sáhnouti ke zbrani. A sám Cankov v nestřeženém okamžiku řekl, že je nutno posíliti pravidelnými odvody armádu bulharskou, aby Bulharsko bylo pro příští dobu připraveno pro všechny možné eventuality. Tedy právě v tom tkví nebezpečí pro mír na Balkáně a tím též pro mír v celé Evropě. Rovněž i obchodnictvo je orientováno tímto způsobem, poněvadž mělo staré styky s Rakouskem, Německem a konečně i s Maďarskem.
A tu zbývá jediná vrstva, která je jinak orientována, která je opravdu slavjanofilská, Je to bulharský sedlák. Jediný sedlák v celém Bulharsku si zachoval staré tradice rusofilské, které se mění u něho ve slavjanofilství. Bulharský sedlák ví, kdo byl jeho nepřítelem. Ten těžce vzpomíná na dobu světové války, kdy v Bulharsku samém vládlo ještě německé vojsko, pocítila svém vlastním těle celou tíhu světové války právě proto, že německé vojsko se chovalo k Bulharsku nepříliš přátelsky. A to odnášel právě sedlák bulharský. On sám říká, že Srbsku se stala křivda, že Srbsko bylo těžce poškozeno a rád slyší, řekne-li mu někdo, že mezi sedlákem bulharským a mezi sedlákem jihoslovanským není rozdílu. Toho se chápe jako tonoucí stébla a to jest jeho útěchou. A rádi by viděli i dnes, ačkoliv ještě jsou potlačeni, aby konečně v Bulharsku zavládly jiné poměry a aby byla uskutečněna myšlenka, kterou měl Stambolijský. Tedy jediná tato vrstva, jak jsem již řekl, je ta, se kterou možno počítati v ohledu slavjanském a jediná tato vrstva je ještě dnes na výši doby.
Nyní, jaký je poměr v Bulharsku k Dohodě? Poměr k Dohodě by byl charaterisován, řeknu to konkretně, obrázky, kterými je poseto Bulharsko za souhlasu vlády, obrazy, ve kterých je vyobrazena Dohoda, která celou svou tíhou se svými kanony a puškami sedí, na potlačovaných národech. A mezi těmi jsou Bulhaři, Maďaři, Němci a mezi ně také počítají nás. Tyto obrázky (ukazuje vyobrazení) jsou po celém Bulharsku rozšířeny a svědčí nejlépe o nynějším smýšlení vlády.
Včera bylo mluveno také o stycích dnešní vlády bulharské. Znovu opakujeme, co bylo řečeno o těch zvěrstvech, která se pášou v Bulharsku se strany dnešní bulharské vlády. Je to smutná kapitola v dějinách Slovanstva, v dějinách Bulharska, k čemu až se sníží bulharská vláda. Říká se - a dnes to můžeme i v našich kruzích slyšeti - že prý Stambolijský to nedělal o nic lépe. Přiznáváme, že Stambolijský nejednal také vždy v rukavičkách, ale přece Stambolijský se nedopouštěl takových zvěrstev, jaká dnes páše bulharská vláda. (Výborně! Tak jest!) A korunou toho všeho jsou nedělní volby v Bulharsku. Poněvadž vláda tyto volby si připravila, nebylo pochybnosti, jak volby v Bulharsku asi dopadnou. Dopadly tak, jak se všeobecně očekávalo a jak si je vláda přichystala tím, že zakázala všechny organisace zemědělské, že zakázala všechny organisace dělnické, že úplně potlačila oposici. Jak mohly volby dopadnout! Nepřekvapilo nás tedy, že vláda má dnes 201 poslance, kdežto oposice má jenom asi 35 poslanců. Těmito volbami posadila vláda korunu všemu, co se v Bulharsku v dnešní době děje. Ale my jsme byli připraveni i na něco jiného: I v tom případě, kdyby volby nebyly dopadly tak, jak si toho vláda přála, byla vláda bulharská odhodlána ještě k něčemu jinému. Vláda bulharská byla odhodlána rozpustiti, rozehnati sněm, který by snad odpovídal dnešnímu složení bulharského obyvatelstva, a byla odhodlána nastoliti diktaturu. Byla by to bývala diktatura vojenská. Vojenské kruhy měly připraviti všechno pro zavedení její - a konec konců my ani nevíme, jak to vlastně dopadne v Bulharsku, my ještě nevíme, zda vojenská diktatura nebude ještě v Bulharsku zavedena. A proč? Vždyť vojenské kruhy bulharské, které mají úzké spojení s carským dvorem, se netají tím, že by případně i Cankov byl sláb k potlačení oposičních živlů v dnešním Bulharsku! Tedy ani samému Cankovu nevěří a jsou připraveny v daném případě i Cankova odstraniti a zavésti diktaturu. Je docela možné, že k něčemu takovému ještě dojde.
A nyní přicházím k našemu poměru k Bulharsku. Bulhaři, hlavně dnešní vedoucí kruhy bulharské, dovolávají se ve svém tisku přátelství k Československu a ve svém listě oficielním "La Bulgaria" píše dr. Koluše, že Bulharsko prý za světové války přijalo české vojáky, kteří byli po odchodu armády srbské nalezeni u Ochridy atd., s velkodušností, že je nakrmilo, ošatilo, že jim poskytlo bezpečí. Připomíná také pohostinství, které prý Bulhaři poskytovali našim profesorům atd. Při tom se náramně diví, jak prý je možné po všem tom, jak dobrý poměr chtějí udržovati Bulhaři s nám, že se setkávají u nás s nepřátelstvím a neporozuměním. Diví se velice tomu, že ve sporu, který dnes mají Bulhaři, nestojíme po boku jejich. Odvolávají se také na to, že prý oni po zdravili po světové válce s radostí naši svobodu atd. Zapomínají na jedno, že totiž právě tyto vrstvy, které vyčítají nám pohostinnost, které nám vyčítají, že Bulhaři chtěli žíti s námi v dobrém poměru, mají právě tuto orientaci, která je nepřímo proti nám. Jaké nebezpečenství je v této změněné orientaci bulharské dnes? Vezměme si případ, že bulharská vláda jednou si vzpomene a bude chtíti Dobrudžu a Makedonii nazpátek. Co to znamená? To znamená válku. Tato válka, která by vypukla v Bulharsku, nezůstala by však omezena na Bulharsko, nýbrž v tom okamžiku se tam vzplanuvší požár válečný přenese na Maďarsko, k nám, a Evropa bude zase v plamenech. To musejí míti na paměti vrstvy, které dnes v Bulharsku jsou u vesla a musejí míti na paměti, jaký hrozný hřích páchají na mír evropském a na Slovanstvu pro tuto svoji orientaci, která jest proti nám.
Můžeme dnes říci, že Bulharsko pro nás, pro Malou Dohodu jest ztraceno a nemůžeme počítati s ním do té doby, dokud poměry v Bulharsku se nezmění tak, aby odpovídaly skutečnému stavu.
Tolik jsem chtěl dodati ještě ohledně Bulharska a upozorniti a doložiti, jaké nebezpečí tkví právě v Bulharsku pro evropskou politiku a hlavně také pro nás.
Chtěl bych promluviti ještě několik slov o Rusku. Včera zde bylo mluveno se strany kol. Šmerala, že prý chybuje naše vláda, že omezuje průmysl a že náš průmysl má široké pole působnosti v Rusku. Přiznávám, ano, náš průmysl by měl velikou možnost exportu do Ruska, má tam veliké pole působnosti, může tam vyvážeti veliké množství hospodářských strojů atd., vždyť dnes ruský mužík pracuje docela primitivně. A mohli jsme to slyšeti letos na ruské výstavě v Moskvě: ruský mužík chtěl stroje, různé nástroje atd. Ruská vláda nyní žádá je na nás, ale nyní je otázka, čím je za platí? Zde jest to hlavní! Kdybychom tam na př. vyváželi na dluh a dávali tam stroje na úvěr, jak dlouho můžeme počítati třeba s nynější vládou? Uzná potom příští vláda ruské dluhy, které uzavře dnes vláda sovětská? Jako na př. se stalo s dluhy carskými, že přišla sovětská vláda a řekla, že ty dluhy neplatí, tak může přijíti jiná vláda, která nebude chtíti platiti dluhy vlády sovětské. Přirozeně nemáme na tom zájmu, abychom nepozvedli ruského mužíka, neposkytli mu pomoci a nepodali mu pomocné ruky, aby mohl lépe žíti a lépe vzdělávati svoji půdu, ale zde narážíme na nepřekonatelné překážky právě v tomto ohledu. I kdybychom chtěli, není to možné, poněvadž budeme sice míti zaměstnanost, ale co to bude znamenati, budou-li naše továrny pracovati, ale na dluh? Čím budou platiti? (Posl. Kramář: Přijdou na stát, aby jim to zaplatil!) Ale z čeho to vezme stát? My zde snižujeme rozpočet, abychom vyšli a budeme platiti dluhy, které udělá ruská vláda u našich průmyslníků?!
A padla zde také jiná otázka: uznání ruské vlády de iure nebo de facto. Říká se, že vláda ruská jest uznána de facto a že se s ní počítá a že prý jest jen krůček k tomu, abychom uznali ruskou vládu také de iure. Co to znamená uznati ruskou vládu také de iure? To znamená uznati také de iure všechny instituce, které sovětská vláda v Rusku zavedla, to znamená uznati vše, co ruská vláda provádí. To není možné, toho nikdo nemůže žádati ani na vládě naší.
Ovšem, jaké jsou poměry v Rusku? Já bych to charakterisoval tak, že tam komunismus je de iure, ale komunismus není de facto, poněvadž dnes tam poměry se vytvářejí tak, ze ruská vláda - bylo to zde několikráte řečeno - utíká od svých původních plánů, od svého původního komunismu a že tam najednou vidíme něco zvláštního. (Posl. dr. Kramář: Na indexu se nacházejí v Rusku nyní všechny věci, které komunisté dělali před r. 1922!)
Ano, to potvrzuje, co jsem právě řekl, že se to tam obrací. Tvoří se nová buržoasie, a dost bohatá, právě z kruhů bolševických.
Řekl jsem o rozpočtu ministerstva zahraničí, že je seškrtán a že bude míti zahraniční ministerstvo co dělati, aby s tímto rozpočtem vyšlo. Mluví se mnoho o propagandě, kterou provádí ministerstvo zahraničí. A tu budiž mi dovoleno, abych řekl, že tato propaganda, kterou provádí naše ministerstvo zahraniční, je propagandou nutnou. Nás svět ještě málo zná, a na této propagandě záleží nejen náš prospěch politický, ale i hospodářský.
Jenom malý případ uvedu. Minulý týden zde byl zástupce japonského cukrovaru, který měl studovati poměry evropské a který se měl informovati o pěstování řepy, o našem cukrovarnictví atd. Ten se nám přiznal, že něco slyšel o Československu a představoval si, že prý tu nějaké pokusy se dělají s pěstováním řepy, že zde máme nějaké cukrovarnictví. Ale nyní, když přišel k nám, viděl vyspělý národ s vyspělým zemědělstvím, s vyspělým průmyslem, otvíral oči a řekl: "Já jsem měl vyměřeno na Československo 2 dny, jsem tu již osmý den a ještě zde zůstanu." Co to znamená? To znamená, že není cizina o nás informována a že je třeba hodně a hodně práce, abychom ještě v tomto smyslu pokračovali dále. Nemůžeme tuto otázku propagandy podceňovati, právě pro prospěch politický, který máme, hlavně pak pro prospěch hospodářský.
V první skupině rozpočtové je také položka Nejvyššího správního soudu. Budiž mně dovoleno k této věci něco říci. Kdo si všiml v poslední době jednání Nejvyššího správního soudu, bylo mu nápadno, že Nejvyšší správní soud velmi často obírá se otázkou jazykovou, že Nejvyšší správní soud rozhoduje o platnosti jazykového zákona. Je to zvláštní, že po 5 letech naší samostatnosti ještě musíme se dovolávati rozhodnutí soudního, aby zjednána byla platnost státní řeči. Jsou to revolty německých obcí, které na př. v tabulkách nárožních a v jiných věcech odporují prováděti jazykový zákon. My máme jazykový zákon. Ten je jasný a není třeba ničeho jiného, než aby konečně vydána byla prováděcí nařízení, která by u činila konec anarchii v této otázce. Je třeba, a by tato prováděcí nařízení jazyková byla důkladně propracována, aby zde nebylo naprosto žádného opačného mínění, žádného sporu.
Jsem přesvědčen, že příslušníci našich minoritních národností nebudou spokojeni, jako nebyli spokojeni s jazykovým zákonem. Nemůžeme s pomoci, musíme s tím počítati. Tato otázka musí býti také upravena.
Smutno u kapitolou v této první skupině našeho rozpočtu je rozpočet ministerstva spravedlnosti. Kdo sleduje poněkud naše soudnictví a k do měl příležitost nahlédnouti do těchto poměrů, ten musí přiznati, že v našem soudnictví jsou poměry přímo katastrofální. Dnes soudcové utíkají ze státní služby proto, že nejsou náležitě zaopatřeni a že jinde jim kynou lepší vyhlídky. Procesy trvají celé měsíce, ano, soudcové i fysicky klesají pod tíhou práce, která je nakupena na jejich bedrách. Nedávno byli jsme svědky zde právě v Praze, že soudce v soudní síni upadl do mdlob pro přepracovanost. A my můžeme se chlubiti, že máme soudcovský sbor opravdu na výši doby, že je nedotknutelný, můžeme se chlubiti našimi soudci, že rozsudky, které vydávají, jsou spravedlivé, že obstojí před každou možnou kritikou. A proto také tím smutnější jsou výjimky, které z tohoto pravidla se objevují. Bohužel, i v této věci musím, chtěj nechtěj, s tohoto parlamentního místa dotknouti se, že někdy rozsudky některých soudů jsou příliš drakonické. Mohu poukázati na případ z Chrudimě, že tam jeden soudce je přímo postrachem, hlavně venkova, takže zde bude třeba opravdu se strany ministerstva spravedlnosti k této věci přihlédnouti, aby nemusel krajský soud reparovati rozsudky, které tento soudce dělal.