Předevčírem bylo vzpomenuto také lichevního zákona. Tento lichevní zákon až příliš okupuje naše soudy, a to proto, poněvadž mnohdy zbytečná a malicherná udání přicházejí před soudy. Tak se zbytečně zatěžují prací, poněvadž v takových případech musejí se vynésti nálezy většinou osvobozující. Nenajde se přece takový soudce, který by chtěl podle dnešního lichevního zákona šmahem všechno odsuzovati, poněvadž podle lichevního zákona sebe menší přestupek trestá se vězením 14tidenním. Svědomitý soudce raději osvobodí, než aby k takovému trestu odsuzoval.
Ne nadarmo jsem řekl, že soudy bývají obtěžovány také malichernými udáními co se týče lichvy. Mohl bych to dokázati na př. známými kontrolory z ministerstva zásobování, kteří procházejí našimi trhy. Ti musí prý do konce míti určité množství udání, ať jsou pravdivá nebo ne. Oni jednoduše udání udělají, ať se pak děje cokoliv, jen když mají to, k čemu snad se zavázali, když se stali těmito kontrolory vyživovacího úřadu.
To je zbytečné přetěžování soudu a jest nutno, aby tento lichevní zákon byl změněn.
Ke konci chtěl bych se zmíniti ještě o ministerstvu národní obrany. V ministerstvu nár. obrany byly provedeny velké škrty. Řekl jsem již napřed, že tyto škrty byly nutny; 300 milionů musilo býti škrtnuto snad na újmu naší vojenské branné moci. A proto naše ministerstvo nár. obrany musí tím obezřetněji hospodařiti, aby i s tímto seškrtaným a okleštěným rozpočtem splnilo úkol, který dnes má. Tento úkol, jak jsem s počátku řekl, není malý, běží zde o bezpečnost státu a národa. Proto musí všechny síly napnouti, bychom se mohli na tuto naši armádu spolehnouti. Dnes již nejsou ty doby jako dříve, dnes musí býti chloubou a ctí každého našeho brance, býti československým vojákem, poněvadž je to ctí chrániti svou vlast, svůj samostatný stát. A proto každý má se snažiti, aby byl řádným vojákem a ne aby se snad branné povinnosti vyhýbal. Ale zase na druhé straně musím říci, že tato snaha našeho ministerstva národní obrany jde v této věci příliš daleko a že drží na vojně i ty, na jichž přítomnosti závisí skutečně existence rodin, existence hospodářství. Máme celou řadu případů, že jediný syn, jemuž zemřeli rodiče, musí zůstati na vojně. A není jiné pomoci, poněvadž náš zákon o úlevách ve vojenství stanoví kontingent 4 tisíce branců, který nemůže býti překročen. Právě zde je také důležitá věc, aby při odvodech jarních bylo odváděno tolik branců, aby ti, kteří jsou nepostradatelní, bez jichž přítomnosti upadá celé hospodářství, mohli býti nahraženi branci, kteří jsou postradatelní. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Mluvilo se včera se strany p. kol. Šmerala také o koalici. Divil se, jak se ta koalice, která je složena z tak různorodých složek, může držeti pohromadě a jak může splniti úkoly, které na ni jsou vloženy. A v této věci předseda vlády řekl paradox. Řekl, že ve slabosti koalice je právě její síla. Skutečně je tomu tak, neboť právě proto, že jsou tak různorodé živly v koalici spojeny, zajišťuje to tu dokonalou a pravou vládu, která by byla výrazem všech složek národa. Pan kol. Šmeral řekl, že prý tato koalice nemá idee, která by ji spojovala. Právě naopak! Tato koalice má velkou ideu. Touto ideou, která spojuje koaliční strany, je prospěch státu, je stát, prospěch naší republiky, demokracie, která dnes u nás vládne. Síla naší koalice spočívá právě v té demokracii, ve vládě demokracie. Vláda demokracie, to není vláda jedné třídy, buď aristokracie nebo bolševismu atd. Ale u nás je to právě demokracie, a tato idea demokracie slučuje všechny strany. V tom záleží právě síla a moc této koalice.
Štěstím pro národ je tato koalice. Této koalici by měly děkovati a denně na kolenou děkovati i ty vrstvy, které jsou proti této koalici. Proč? Poněvadž ona přináší prospěch také jim. A tato koalice nemůže pominouti, nýbrž musí trvati, neboť by bylo smutným svědectvím, kdyby tyto strany, které v koalici jsou zastoupeny, nedovedly vytvořiti vládu, která by odpovídala celému národu, která by odpovídala také duchu naší doby a skutečné pravé demokracii.
Jsem přesvědčen, že i v tomto ohledu české strany budou míti vždycky na zřeteli tuto velkou ideu státní. A stane-li se tak, tedy nemusíme se obávati o naši budoucnost. Náš stát, poněvadž má všecky podmínky prospěchu, bude státem mohutným, silným a bude sloužiti také jakožto záruka míru pro celou střední Evropu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Jokl.
Posl. Jokl (německy): Slavná sněmovno! Rozpočet ministerstva národní obrany vykazuje vydání okolo 3 miliard korun. Toto číslo znamená proti roku 1923 snížení vydání o okrouhle 475 milionů neboli 0·7%. Pánové! Snížení vydání je klamáním veřejnosti. Bylo přivoděno v úmyslu zajisté oprávněném. Neboť by se velice divně vyjímalo v mezinárodní veřejnosti, kdyby v době, kdy ministr zahraničních věcí má ve Svazu národů velké slovo a dokonce v komisi pro odzbrojení prohlásil, že zbrojení Československa bylo skoro o 50% zmenšeno - při tom se o nulu zmýlil, činí to sotva 5% - v takové době by se to zcela divně vyjímalo, kdyby ve státě mluvčího odzbrojení se vykazovalo v ozbrojovacích vydáních zvýšení. To jest příčina žonglérství v číslech. Ve skutečnosti jsou vydání pro vojenství v našem státě daleko větší než tomu bylo r. 1923. To se bohužel ciferně nedá prokázati z důvodů, které již naši řečníci vyložili v povšechné rozpravě, z důvodů zastření rozpočtu. Velké částky pro vojenské účely - to se dá dokázati - byly jednoduše vsunuty do jiných kapitol. I tam, kde je číselné snížení vydání, neznamená to zmenšení zbrojení. Neboť následkem zvýšení ceny naší koruny nebylo zmenšeno množství nakoupených předmětů výzbroje.
Z okrouhle 475 milionů korun úspor ve vojenském rozpočtu jde třetina na účet mužstva. Chtěl bych zde vytknouti jen několik položek. Celkem je to 145 milionů korun. Mezitím při přídavcích drahotních 44 milionů, při zásobování 57 milionů, při chlebě 25 milionů. Drahotní přídavky mají býti v příštím roce u mužstva - neračte přehlédnouti - o 500 sníženy, ze 2 na 1 K denně. V odůvodnění uvádí ministerstvo toto: Drahotní poměry se zlepšily proti rokům 1920 a 1921, pro něž vlastně byly povoleny. Nechci prozatím s tímto odůvodněním polemisovati. Uvedu později za svých vývodů pana ministra jakožto svědka pro opak. Chci toliko zjistiti, že jsme se dožili v 5 letech již několikráte snížení platů mužstva. Roku 1920 bylo ustanoveno, že plat pro vojáka činí denně jednu korunu, drahotní přídavek 2 K; nový zákon, který byl ustanoven - tuším - rok 1922, snížil plat o 50% na 50 h denně, ponechal drahotní přídavek nezměněn. Teď má však dojíti ke snížení drahotního přídavku o 50%, takže bude snížen na 1 K denně. Nesmíme zapomenouti, že plat vojáka a drahotní přídavky nejsou odškodněním za vojenskou službu, nýbrž že ve skutečnosti neznamenají nic jiného, než příspěvek státu k nákupu nutných potřeb, jež se vojáku nevydávají, jako potřeby na cídění, čištění prádla, za holiče atd. Všechna tato vydání má voják hraditi tak zvaným žoldem. Nejhanebnější na celé věci je to, že nemocný voják je na roveň postaven vězni a nedostává vůbec drahotního přídavku, a ze žoldu také jenom polovičku, takže dostává nemocný voják na svou tělesnou péči strašlivou částku 25 haléřů denně. Všechny naše snahy v branném výboru, abychom přivodili zlepšení těchto poměrů, byly marné. Při zásobování mužstva chce pan ministr uspořiti za každého zdravého 54 haléře a za každého nemocného 3·65 korun denně. Je-li to, pánové, možno při stejné jakosti stravování a při stoupajících cenách potravin? Na tuto otázku musí každý, kdo objektivně myslí, dáti odpověď zápornou. Zvláště při stravě nemocných znamená tato ohromná úspora odnětí jediné možnosti, aby se sesláblé tělo zase zotavilo. Víme všichni, co máme souditi o tak zvaném vojenském lékařství, léčí výhradně aspirinem, ricinovým olejem a kodeinem. Nezotaví-li voják své tělo řádnou stravou, je vůbec ztracen. Ministerstvo by bylo musilo, je-li to vůbec možno, vlastně nějakým zlepšením správy, vlastní režie, provésti zlevnění stravování mužstva, přivésti zlepšení zásobování jak zdravých, tak i nemocných. Při chlebě, myslí pan ministr, že se dá uspořiti 55 haléřů při porci. Zde platí totéž, co jsem řekl při zásobování mužstva. Jak nutné by bylo lepší zásobování mužstva, ukazuje zvláště dlouholetý požadavek vojáků, aby byly zavedeny teplé večeře. V branném výboru bylo usneseno, že intendance má do čtyř neděl předložiti příslušný návrh. K návrhu přirozeně nebylo přihlíženo. Proti tomu jsme četli, že ministerská rada se usnesla, že se každému vojákovi dá o dvě kávové konservy a pět gramů cukru více. Voják dostává podle nynějších předpisů dvakrát 100 g masa týdně, dvakrát sto gramů bramborů, třikrát 100 g kávy, jednou 25 g cukru a 1 g čaje. Mám jen jedno přání, aby člověk, který vypočítal, že toto množství potravin stačí pro vojáka od 12 hodin poledne až do následujícího dne ráno, po celý svůj život nedostával jiné stravy. Pánové, je to nezvratné ponaučení ze světové války, že předpokladem pro každý zdar zbraní je dobré zásobování mužstva. Také pro vojsko platí ještě přísloví, že láska jde žaludkem a zde láska k vlasti. (Souhlas na levici.) Vedle přesily mužstva, jež mohla dohoda postaviti do pole, přivodilo jí vítězství především skvělé uspokojení tělesných potřeb dohodových vojáků. Zásobování, kterého se dostává v našem vojsku vojákovi, jest jenom odleskem toho, čím je naší vojenské správě voják vůbec. Pánové, zde by bylo třeba začíti, pátrá-li se po tom, kterými okolnostmi třeba odůvodniti hroznou statistiku sebevražd u vojáků. Od 1. října 1921 do 30. září 1923 napočítalo se v našem vojsku 106 sebevražd, ale jen takových, které končily smrtí, a to buď hned, nebo do 20 dnů. Skutečný počet zoufalců jest však daleko větší než počet 106. Avšak již předložené číslice jsou hrozné: jak hrozně by teprve musilo působiti na veřejnost, kdybychom měli přesný počet všech spáchaných sebevražd. Na 100.000 mužů připadá v naší armádě okrouhle 78 sebevražd, ve starém Rakousku roku 1912 na 100.000 mužů pouze 70 sebevražd. Je to zdrcujícím rozsudkem nad celou vojenskou správou, kladou-li se poměry ve starém rakouském vojsku jako ideál, jenž jest hoden abychom ho dosáhli. A při tom nebudiž pomíjeno, že dnes přichází v úvahu docela jiné duševní rozpoložení obecenstva než roku 1912. Zvláště hrozné jsou sebevraždy v pražském obvodu vojenském. Od 1. ledna až do 31. prosince 1922 bylo zde 36 sebevražd, a tajný výnos vojenského velitele musil poukázati na tuto hroznou skutečnost mnoha sebevražd. Od té doby se poměry nezlepšily. Za jeden rok bylo zaznamenáno u 28. pěšího pluku 5 sebevražd. Myslím, pánové, že, kdyby se příčiny hledaly méně ta m, kde nejsou, kdyby se však učinilo pravidlem, že každý představený, u něhož se přihodí pokus sebevraždy, bude přísně potrestán, pak by se poměry rázem zlepšily. Tak se však hledí, aby se všechny tyto případy jednoduše za mlčely. V Praze se na příklad zastřelil voják Främing. První, co se s umírajícím vojákem podniklo, bylo, že se hledělo, aby se s ním napsal ještě protokol, než zemře, v němž se přirozeně uvedla příčina skutku nešťastná láska, o tom se však nemluvilo, že tento voják téhož dne dostal pro zcela nepatrné provinění 12 dní samovazby.
Pánové! Nedostatečné zásobování vojáků, týrání a drakonické tresty pro docela nepatrné přestupky jsou příčinou mnoha sebevražd v našem vojsku. Uvedu vám příklad, jak to vypadá s potrestáním vojáků. Otto Temmel od zákopnického pluku v Kroměříži dostal od divisijního soudu 2 1/2 roku těžkého žaláře, protože odmlouval svobodníkovi na rozkaz, aby umyl chodbu. K tomu třeba podotknouti, že ten muž již sedmkrát za krátkou dobu byl donucen k zneuctívajícím pracím čisticím. Pánové, máme nový služební řád, jenž není ničím jiným než omíláním starého rakouského služebního řádu. Byl tu úmysl dáti mu nový vzhled a při tom se dosáhlo leda toho, že se do něho dostala spousta rozporů. A co zvláště padá na váhu, že sněmovna, volené zastoupení lidu, byla úplně pominuta při poradách, posouzení a ustanovení tohoto služebního řádu. Pánové! Nikoli na posledním místě je příčinou sebevražd ve vojsku také okolnost, že vojáci tělesně nestačí na úkoly vojenské služby, a že ze zoufalství - tato neschopnost jim přináší stále důtky a tresty - za tohoto týrání přijdou do takového rozpoložení duševního, že si raději vezmou život, než aby dále trpěli. Nebylo-li již ve starém Rakousku čestnou věcí, že lidé ne docela služby na frontě schopní byli k tomu kvalifikováni, je to pro nás ještě více zahanbující, protože dnes žijeme za jiných poměrů. A skutkem dnes je, že tělesná neschopnost ve službě vojenské přichází z toho, že lidé, kteří nejsou s to, aby snášeli námahy vojenské služby, jsou kvalifikováni jakožto služby schopni. Pan ministr nár. obrany teď vydal výnos, že každý, jehož dřívější klasifikace nemůže býti zjištěna, se považuje za služby schopného. A co je následkem toho? Že se dnes při nastoupení k cvičení ve zbrani uznávají za schopné služby i lidé, kteří byli klasifikováni z 35% neschopnými výdělku, těžce choří na plíce, tuberkulosní atd. A co je následkem toho? Tito lidé buďto padnou na cvičišti nebo se válejí po odděleních pro nemocné, až uplyne cvičení. Vím, že se nebude dbáti mých slov, jako se nikdy nedbá řečí Němců. Věci se povedou dále, až dojde k hrozné ostudě. Vždyť jsme jeden takový případ již měli. Poukazuji na případy ve vojenské akademii v Hranicích. Dvakrát se zabývala veřejnost s poměry tamějšími, jednou, když shořel hangar s 96 erárními jízdeckými koni, a po druhé, když nastal výbuch granátu, při čemž bylo želeti lidských životů. V obou případech tam byly komise, ale obě komise chodily s klapkami na očích. Skutečné příčiny těchto poměrů nikdy neobjevily. Poukázal jsem k tomu při poslední rozpočtové debatě, že výchovní soustava v našem vojsku a v akademii v Hranicích musí vésti k takovým poměrům. Řekl jsem tehdy: "Kdyby bylo zapotřebí ještě dalšího důkazu, jak neschopní jsou francouzští důstojníci k výchově československých vojáků, stačí malý poukaz na Hranici" atd. Toho se nehledělo. Několik měsíců potom vypukla v Hranicích takořka sebevražedná epidemie; 3 chovanci si vzali život. A pak se na to přišlo, že francouzské velitelství v Hranicích není účelné, že se nehodí pro výchovnou soustavu našich vojáků.
Bude to působiti velice hezky a pozvedne to značně lásku k službě u vojáků, když uslyší 1. ledna, že byl drahotní přídavek o 50% snížen a když současně uslyší, že ministerstvo národní obrany činí všechny přípravy, aby se požitky důstojníků zvýšily. Zde bych ještě něco vsunul. Drahotní přídavky pro důstojníka činí průměrně 4787 Kč, pro muže 276 Kč ročně. Zákon ze dne 20. prosince 1922 znamená pro civilní státní zaměstnance snížení příjmů, pro důstojníky však zvýšení jejich příjmů. To se bohužel pro špatné rozvržení rozpočtu nedá podle hodností doložiti, ale musíme zůstati při celkové sumě: roku 1923 jsme vydali pro gáže a přídavky důstojníků v armádě 357 milionů, o 28 milionů více než roku 1922, roku 1924 380 milionů, tedy o dalších 23 milionů více. Celkem vydáme při stejném stavu o okrouhle 50 milionů korun po snížení více než dříve. Při jedné hodnosti jest přezkoušení možné, při generálním inspektoru vojska; tento měl roku 1921 celkovou gáži 30.787 korun, roku 1922 50.706, roku 1923 48.400 a roku 1924 57.800 korun. To nám dokazuje, že byly gáže zvýšeny, ale pouze ve vyšších hodnostech. Je skutečností, že velký počet důstojníků za dobu 2 let a 6 měsíci ve stáří 30 až 32 let, již nemají ani nejmenší zkušenosti válečné, přišel z osmé do šesté hodnostní třídy. Pan ministr odůvodňuje mezi jiným zvýšení gáží důstojníků důvody, které veřejnost nutí přímo k smíchu. Praví: "Nesmí se zapomínati, že ceny masa a jiných potravin nezbytně nutných proti loňsku značně stouply a vykazují stále ještě stoupající tendenci. Při mužstvu konstatuje vojenská správa k odůvodnění snížení platů mužstva pokles drahoty, při důstojnících k odůvodnění gáží důstojnických naproti tomu stoupání cen masa a jiných předmětů". Pak však říká: "Je beze sporu, že dnes voják je u porovnání s mladším důstojníkem skvěle zaopatřen". Prosím, pak se dá věc jednoduše rozluštiti! Nechť tedy mladší důstojníci se súčastní sestavování mužstva, jsou-li jako důstojníci špatně zásobováni, a věc je vyřízena. (Výkřiky.)
Není mi bohužel pro krátký čas, jejž mám k disposici, možno, abych tuto kapitolu podrobněji probral. Poukázal bych jen k tomu, že u ministerstva nár. obrany je systém, že se každý rok jedna skupina zbrojení vybere a zvláště přepíná. V letech 1921 a 1922 to byly výstroj a ozbrojení, roku 1923 dělostřelectvo a automobily, roku 1924 letectvo. Za letadla chceme vydati příštího roku o 15 1/2 milionů více, totiž místo 130 milionů 145 milionů. Ve čtyřech letech jsme vydali pro letectvo 450 milionů. Které okolnosti podle mého neskromného mínění máme co děkovati, že se zvláště přepíná letectví, vyslovil generál Mittelhauser při oslavě svého padesátiletí v odpovědi na blahopřání pana ministra. Na chvalořečnění pana ministra řekl mimo jiné: "Jsouce odříznuti od mocenských středisek Francie a Anglie, nemůžete si budoucně zachovati svou nezávislost jinak, než máte-li svobodu vzduchu, abyste si udrželi spojení vzduchem se základnou západu. Vy děláte daleko více, pane ministře, nevedete toliko kroky národního letectví, vy lítáte sám". A tak tomu jest. Pan ministr se vyvinul ve velikého letce, létá do Bratislavy, létá do Nového Sadu, do Sarajeva, letí do Mostaru, nemine ani týden, aby neletěl, ba i své dovolené k tomu užívá, aby vyzkoušel obor působnosti radiových zařízení našich vzducholodí, a letí do Jugoslavie. Tato záliba pana ministra nás stojí mnoho peněz.
Přejdu přes ostatní položky, dělostřelectvo, munici, automobilistiku, jsou-li to i menší částky než roku 1923, je toho přec jenom ještě příliš mnoho. Jen jednu položku ještě podotknu; je poněkud pověstná a nápadná i neodborníkovi: položka "stav koní". Roku 1920 jsme vydali 4 miliony, 1921 14 milionů, 1922 30 milionů, 1923 52 miliony a 1924 33 milionů pro nákup nových koní. Roku 1921 jsme měli stav koní 35.000, 1922 28.400, 1923 22. 800 a 1924 29.000. Koupeno mělo však býti v době od roku 1921 do roku 1924 přibližně 18.500 koní - ceny koní ovšem kolísají. Jak se má tento početní úkol správně rozluštiti, když jsme měli 1921 35.000 koní zásobovati a 18.000 jsme k tomu ještě přikoupili, že tu je pak roku 1924 jen 29.000 koní? Při tom se nechci pouštěti do rozhovoru o bezcennosti jízdy v případu války.
Cvičení a manévry: Zvýšení o 21 milion. Bezcennost manévrů byla světovou válkou právě tak skvěle prokázána jako bezcennost jízdy. První armádní sbory, v manévrech vycvičené a na počátku války dosazené, byly všude hladce smeteny se země. Příštího roku má tato velká hra býti ještě rozšířena. Letos nastoupilo k manévrům 22.000 mužů službu, příštího roku jich má býti více. Tato cvičení měla smutnou položku 24 částečně těžce raněných, částečně mrtvých osob vojenských a tři děti jakožto oběti za následek.
Cestovní vydání: Zvýšení o 35 milionů. Tu bych na to poukázal, čemu se říká v obecném životě dření diet. Důkaz pro to nám podávají cesty odvodních komisí, které dříve obstarávaly pro jednu obec svou práci v 1 až 2 dnech, teď protahují svou činnost na 3 až 8 dní.
Měl bych pojednati ještě o velmi zajímavé kapitole, o vyskytnuvších se případech korupce. Vybral bych však z množství, jež mám k disposici, jenom jeden případ, který působí poněkud vesele. V Bratislavě byl přidělen francouzskému důstojníkovi byt, který byl zamořen štěnicemi; proto byl komandován na vyhubení těchto něžných zvířátek jeden důstojník s 8 muži s desinfekčním přístrojem z Pražské nemocnice. To činilo 20.000 korun. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Kolik stála tedy stát jedna štěnice? (Veselost na levici.)
Hospodářské závody, temná kapitola, nevykazují nikdy čistého výnosu, ačkoli se činí milionové obchody. Zvláště v Brněnské zbrojovce se vyskytla řada případů, které se staly veřejnou ostudou.
Národohospodář Keller, stoupenec občanských stran, vyslovil několika slovy směrnice, jimiž bychom se musili říditi ve své politice, která by musela také býti naší politikou vojenskou. Praví: "Naši nepřátelé nemusí dáti ani rány, nýbrž přenechati nás pouze osudu jako uzavřenou pevnost, aby nás přivedli do velmi těžkého postavení. Z takové úvahy vyplývá, že by Československo musilo býti antimilitaristickým státem veskrz, ne-li sklonem, tedy z rozvahy. V Evropě znovu zmilitarisované nemůže Československo ničeho nabýti, ale všechno ztratiti".
Kdo si uchoval jen poněkud objektivní myšlení, uzná správnost tohoto výroku. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pí. posl. Pechmanová.
Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Jsem si velice dobře vědoma, že úkol, který mi připadá v dnešní debatě, nebude docela populární. Okolnostmi nucena budu se museti dotknouti řady věcí, které v přítomné době bývají velice nerady slyšeny a o nichž uvažuje se jen a jedině z donucení. Náš státní rozpočet je jedním z nejdůležitějších úkolů zastupitelstva lidového a je současně, abych tak řekla, zkušebním kamenem nejen našich schopností počtářských, našich schopností hospodářských a národohospodářských, nýbrž my všichni vidíme za naším rozpočtem nejenom cifry, nejenom určitá seskupení, která se dají zobraziti ciframi, ale v našem rozpočtu vidíme též vyjádření vůdčí zásady našich názorů na státní správu, na veřejné hospodářství a na život našeho občanstva v našem státě.
My, říkáme-li o sobě a snažíme-li se dokázati, že jsme státem demokratickým, máme v tomto směru úkoly těžké a obtížné nad jiné. Válka světová zanechala nám velmi těžké a velmi obsáhlé úkoly. A snad je to pouze nedorozumění, že naše veřejnost, ale i, což je politováníhodné, namnoze naše státní správa se dívá na komplikace, které se nám dnes staví v cestu, s naprosto různých hledisek. S jiného hlediska díváme se na komplikace hospodářské a díváme se jinak na hospodářské a výrobní obtíže a říkáme o nich s plným vědomím, že jsou nešťastným následkem velké světové války, že jsou následkem shroucení se hospodářství celého světa, že jsou prostě produktem válečné doby.
Ale my máme, slavná sněmovno, i jiné věci, o nichž bychom stejně dobře mohli říci, že jsou nic více a nic méně nežli produktem válečné doby. Jedním z takových důsledků je i předmět, jehož chci se v dnešní debatě dotknouti. Je to otázka, která je označována nesprávně jako otázka ženská a která v zásadě je otázkou demokracie, jež nám dnes vstupuje neobyčejně ostře do cesty, když se snažíme o urovnání, o srovnání všech těch následků, které nám zanechala na jedné straně světová válka, ale na druhé straně naše snažení o upřímnou, poctivou, prohloubenou demokracii. Není třeba, abychom se dívali na tuto otázku, která jako otázka ženská již před desetiletími postavila se do cesty našemu rozumovému uvažování, s jiného hlediska. A tak jako nezavíráme oči a nesmíme zavírati jich před ostatními komplikacemi, tak nesmíme zavírati očí před těmi komplikacemi, které uvádí tato otázka, poněvadž tyto komplikace jsou většinou rázu hospodářského, vyplývají z potíží, se kterými zápasí naše demokracie v dnešní době a které, až konečně budou rozřešeny, nebudou rozřešením nějakých emancipačních snah ženských, nebudou jednostranným vyřešením ženské otázky, nýbrž budou vyřešením naší poctivé vůle a schopnosti počínati si jako demokraté, uváděti tu velkou zásadu, kterou jsme vyslovili v naší ústavě, také ve skutek, učiniti slova skutkem a přivésti je v úplnou platnost v našem praktickém životě a ve státní správě.
Naše státní správa v první řadě jako zaměstnavatel en gros, jako zástupce státu zaměstnavatele en gros je povinna tuto otázku řešiti a vyřešiti. Státní správa je to v prvé řadě, která se s ní všude setkává, protože vedle pracovníků mužů zaměstnává také pracovnice ženy. A jestliže je někde přímo povinností státu a státní správy, aby ukázala, jak si představuje vtělení zásad v praktický život, pak je to jeho přímou povinností zejména v těchto věcech, poněvadž ona má v ruce zákony. Je to zastupitelstvo lidu, které prostřednictvím zákonodárství a zákonů má upravovati celou řadu otázek hospodářských, celé řady důsledků, které vyplynuly nejenom z doby válečné a poválečné, ale z našeho moderního snažení po demokracii, má je upravovati způsobem, který klestí cestu i těm ostatním, kteří ve všem buď přímo nebo nepřímo se přimykají úzce tomu, jak vystupuje stát, anebo jak postup státu reflexivně padá na úpravu těchto otázek, i pokud se týkají zaměstnavatelů soukromých, i pokud se týkají soukromého vlastního podnikání a zařizování. Státní správa ve všech svých oborech pracuje se ženami. A kdyby panové v těchto oborech chtěli býti hodně upřímni a kdyby nám chtěli říci své přesvědčení, pak v prvé řadě musili by doznati jedno: Že dnes všude tam, kde žena ve skutečnosti soutěží s mužem, musí podati kvalitativně i kvantitativně nejméně třikrát tolik jako je nucen podati průměrný nuž. Pravím výslovně: Všude tam, kde žena s mužem soutěží. V celé řadě odvětví, v celé řadě resortů žena nesoutěží s mužem. To je pak něco jiného nežli soutěž, to je vyšlapaná cesta, na kterou se dostaly ženy jako pracovnice ve službě veřejné a státní, donuceny již tenkráte tím, čím jsme k tomu donucovány dnes, poměry sociálními, hospodářskou tísní a hospodářskou bídou všech vrstev, jež nemohou rozvažovati, zda dcerka nebo hoch, ale jež musí počítati s tím, že dospívající člen rodiny musí uhájiti existenci vlastní, a ve mnoha případech že musí také pomáhati obhajovati existenci rodiny zejména také za tím účelem, aby postrčil vlastní své sourozence. Tyto otázky, vážená sněmovno, padají obyčejně na váhu, tyto otázky může odpověděti velmi dobře naše státní správa, protože ona vidí poměry zblízka.
Jestliže se podíváme do celé řady resortů naší správy, zejména tam, kde ženy jsou tradičně zaměstnávány již po více než 50 let to jsou pošty - pak shledáme, že systematicky se přidělují ženy k práci, která vyžaduje úžasného napětí nervového, která vyžaduje úžasné trpělivosti, že to nejsou úřadovny, nýbrž že jsou to ohromné strojovny - jako je pražská telefonní centrála - a že se tam, vážená sněmovno - jako je tomu v pražské lokální centrále - udržuje disciplina způsobem, který by patřil už dneska do musea, že se tam udržuje disciplina tresty (Slyšte!), nařízeními, která se vymykají všem pojmům o demokracii, ba i o slušnosti, a že si tak počínají lidé, kteří od piky vyrostli ve službě poštovní a kteří by mohli míti pro tyto těžké úkoly určité pochopení a porozumění.
V ostatním provozu poštovním v poslední době zakořenila se nectnost, že se se zřejmým tendenčním úmyslem postupovalo proti ženám zejména všude tam, kde byly zaměstnány u služby přepážkové a že systematicky od této služby přepážkové byly odstraňovány. A když jsme se tázaly po důvodech a když jsme se hájily proti tomuto dávání k disposici sil, které se ničím neprovinily, řeklo se nám, že tu a tam bylo třeba nápravy! A proto se postupovalo takovým způsobem, že generelně, kde byly ženy, se ženy od těchto služeb odstraňovaly! My jsme od počátku tvrdily: Kde je třeba přísnosti, kde je třeba potrestání, kde je třeba důtky, kde žena nekoná svou povinnost, nechť se jí důtka udělí, nechť se proti ní postupuje jako proti každému jinému, kdo se nějak provinil! Ať se však nepaušalisuje, ať se nezneužívá jednotlivých případů, které jsou mnohdy zaviněny něčím docela jiným nežli neschopností anebo nechutí ke službě, ať se nepaušalisuje v těchto případech, nýbrž prostě lidé, kteří mají jako vždycky měli - moc rozhodování ve svých rukou, kteří rozhoduj í o přidělování personálu, nechť rozhodují spravedlivě, aby i v prvé řadě nemohly se jim činiti výtky, aby postupovali seriosně, objektivně - a jenom tak se budeme moci spolehnouti, že kvalifikace, která se úředníkovi anebo úřednici dá, bude také zasloužena.
Ale není to jen resort poštovní správy, je zde resort železniční, který v poslední době dělá nám těžké starosti. V resortu železničním říká se nám, že otázka zrušení celibátu zkomplikovala poměry do té míry, že zaměstnanci dnes zápasí s těžkými poměry, aby se udrželi. Na jedné straně vidí vláda velmi dobře, že by uvrhla propuštěním personálu celou spoustu lidí do zoufalství a strašlivé bídy, na druhé straně nemůže nikterak vyrovnati oněch nesrovnalostí, které povstávají tím, že na jedné straně se kupí hospodářská schopnost a hospodářské hodnoty tím způsobem, že se jedná o provdaného zaměstnance ženského, o ženu, a na druhé straně o zaměstnance muže, který právě má zaměstnankyni za ženu, tedy že taková rodina jest dvojím způsobem opatřována, že jest talková rodina hospodářsky lépe situována.
Řekli jsme mnohokráte již k této věci své stanovisko, které dá se vyjádřiti i v tak přísné debatě jako debata rozpočtová. Stát může a musí míti na tyto věci, chce-li býti objektivním a správným, výslovně jediné hledisko: Stát jako zaměstnavatel, zaměstnává-li jednu osobu, přijímá jednu práci a platí jeden plat. Zaměstnává-li osoby dvě, přijímá dvě práce a následkem toho musí platiti také dvojí plat. Není možné, aby kterýkoliv zaměstnavatel se domníval, že může zaměstnati muže, jemuž bude platiti plat, jehož nároky právní a jiné uspokojí, ale položí při tom podmínku, aby jeho žena spolu s ním vykonávala celou řadu věcí. Proti těmto poměrům, kde existovaly, ohradili jsme se vždy co nejenergičtěji, poněvadž není možno prostě ani s hlediska hospodářského talkové monstrosní hospodářství.
Neklamme se, ani zde nepřichází stát ke škodě. Jestliže zaměstnává muže jako zaměstnance, dává mu za to, že přijímá jeho služby, určitý ekvivalent v jeho právech; to jest nejen jeho příjem, ale to jest také nárok na starobní zaopatření a nárok na vdovské a sirotčí zaopatření jeho rodiny. Postavíte-li vedle zaměstnance muže zaměstnankyni ženu, vidíte, že i dnes, kdy jsme se tolik chlubilo před celým světem tím, že máme rovné právo pro muže zaměstnance a ženu zaměstnankyni, ten ekvivalent práv, který nabízíme a podáváme ženě za její povinnosti, jest menší nežli u muže, protože u ní se může jednati jen a jedině o nárok na mzdu a její vlastní starobní zaopatření. Nikdo jiný nepřichází v úvahu a třetí bod odpadá úplně, a to k výhodě zaměstnavatelově a nikoli zaměstnancově. Ať říká kdo chce, co chce, nikdy za všech okolností není a nebude žena silou dražší, protože tato linie byla příliš úzkostlivě určována i tam, kde jsme r. 1919 a 1920 byli svědky, že přes záchvat doby, kterému byla přístupna dokonce i státní správa se všemi těmi pány, kteří přicházeli a přinášeli si přítěž předsudků z dřívějška, u těchto lidí byla tato zásada vždy zachovávána.