Víme z zkušenosti příliš dobře a ukazuje to postup ve všech resortech, jak se v dnešní době státní správa k těmto věcem chová. Nejsme tak neskromnými, že bychom chtěly označiti některá místa, jež se nám podařilo vymoci na základě dobrého práva a ne z nějakého záchvatu pokrokovosti pro ženy i v úřadech ústředních a ve státní správě samotné - ale je nebezpečí, že i těch několik nepatrných míst jest ve hře, že se jedná o to, aby ženy byly o ně docela jednoduše ošizeny, a nemůžeme dnes docela dobře říci, jestli se podaří tyto věci udržeti, jestli se podaří přesvědčiti činitele v naší státní správě, že je nám třeba těchto posic ne jako nějakého "Besitzstandu", nýbrž za účelem důkazu, že je zde možnost, průprava i schopnost, aby se žena uplatnila i na místech, která se jí dosud systematicky odpírala.
Je přímo příznačným, jak se naše veřejnost a nejen naše státní správa, ale i svazky autonomní a jiné dívají na požadavky žen a zejména na požadavky žen provdaných. Nešťastná otázka provdání nad potřebu komplikuje dnes věci, poněvadž naše veřejnost, která se nasytila "dělání ctnosti z nouze", dívá se na všechny věci jinak než jak se dívala z počátku.
Takovým krásným dokladem je výnos zemského správního výboru moravského. Moravský správní výbor přijal do svých služeb ženu sekundářku. Ve výnosu, kterým ji ustanovil, napsal, že její místo je jí prozatímně propůjčeno na dobu jednoho roku. Jestliže za tuto dobu se osvědčí, že bude jmenována silou definitivní a že jí bude podle jejích nároků na postup upravena její gáže a její postupové poměry. V tomto zkušebním roce se dotyčná lékařka provdala a po 1 roce a 3 měsících dostala tento překvapující výnos zemského správního výboru: "Protože podle výnosu z toho a toho - nyní je citován výnos bylo s vámi sděleno, že budete ustanovena do roka při uspokojující službě jako síla definitivní, sdělujeme vám, že vaše služba za uplynulý rok uspokojila veškeré nároky na ni kladené a že jste vyhověla naprosto předpisů k vašemu postavení se vztahujícím. Ježto však jste se v této době provdala, nemůžete býti přijata do definitivního svazku, stáváte se silou smluvní" - známe velmi dobře, jak ty smluvní síly jsou situovány, jaký je jejich právní poměr atd. - "a to proto, poněvadž provdáním nabyla jste zaopatření životního."
Prosím, nyní se ptáme, co rozhoduje? Rozhoduje kvalifikace, rozhoduje schopnost, v níž se dotyčná v praktickém provádění svého povolání osvědčila nebo rozhodovalo její zaopatření, které po provdání může býti ještě velmi pochybné, poněvadž dotyčná sekundární lékařka vzala si zase sekundárního lékaře, také nedefinitivního. I kdybychom chtěli připustiti, že tu určitá zásada mohla by býti zdánlivě uspokojena, přece jen v praxi docela bezpečně ani tato otázka není příznivě vyřešena bez ohledu na to, ze není možno omezovati právo určitého individua na práci, poněvadž tím, vážená sněmovno, bychom se dopustili věci, kterou by bylo těžko v našem pokročilém století a při našem demokratickém snažení kvalifikovati.
Ale je to praxe! Tak v praxi vypadá zásada, na niž jsme byli tolik pyšní, když byla vtělena do naší ústavy, zásada o rovném právu obou pohlaví před zákonem! Ale i kdybychom probírali dnes ostatní resorty státní správy, neuvidíme docela nic potěšitelného, a bude snad i zajímavé pro naši sněmovnu, připomeneme-li, že i v naší nejbližší blízkosti zde v této budově máme poměry, které by velmi zasluhovaly, abychom se dobře na ně podívali a si uvědomili, zdali při takovém postupu zachovává se jak se strany bezprostředně představených, tak i se strany ministerstva vnitra, co se zachovati má, objektivnost a zásada demokracie.
Ministerstvo vnitra v této věci hraje vůbec význačnou úlohu, nejen pokud se týče zacházení s určitými kategoriemi, se ženskými silami a pod., ale je to nešťastná zásadní otázka, která od r. 1920 bouřila nám naši veřejnost, zejména státně-zaměstnaneckou.
R. 1920 byly činěny v ministerstvu vnitra pokusy, aby oslabilo důsledky, které vyplynou z toho, že zpragmatisováním žen ve státní službě ve vykonávání práv a povinností nastalo tak zv. zrovnoprávnění, a to tím, že i do této otázky zrovnoprávnění byla zahrnována otázka zrušení celibátu. Ministerstvo vnitra r. 1921 vydalo návrh zákona, kterým chtělo upraviti poměry provdaných státních zaměstnanců. Protestovaly jsme proti tomu, protože zásady, které byly upotřebeny při sdělávání tohoto zákona, neuspokojovaly naše požadavky, oprávněné a spravedlivé požadavky, zdůrazňuji! A přály jsme si, aby celá věc byla řešena podle zásady, kterou ještě dnes do všech důsledků musíme zejména ve státní službě propagovati, aby totiž nebyly vydávány zvláštní zákony pro muže a zvláštní zákony pro ženy. Zejména se stanoviska státní správy, když v tolika případech vyslovila zásadu rovného práva, jde pouze a jedině o pracovníka, jde o práci, o kvalitu, o kvantum práce, a s tohoto stanoviska musí býti také všechny tyto otázky posuzovány. Proto jsme byly nepřítelkyně tohoto zvláštního separatistického zákona. Ovšem, dnes se pro nás poměry valně změnily. Ve všech resortech státní správy panuje chaos v názoru na tuto věc, ve všech resortech postupuje se libovolně. Každý resort dělá něco jiného. Mám dokonce doklady o tom, že namnoze ve službě kancelářské není vůbec šetřeno ani nejprimitivnější zásady, která byla přijata na kongresu práce ve Washingtonu. To je zásada mateřství a opatření, která pro tyto případy byla přijata jako směrodatná pro celý civilisovaný svět. Dnes vypadají poměry tak, že každý resort státní správy postupuje, jak se mu líbí. Naše snahy o to, aby ministerstvo zasáhlo nějakou jednotící myšlenkou do toho chaosu, se nepodařily. Věc byla postoupena meziministerské komisi, která neudělala zatím nic jiného, než že se dotázala u sousedních států, jaký tam je stav, jaká opatření jsou tam učiněna a nyní veškerý materiál podle přiznání členů meziministerské komise leží nedotčen a nezpracován v meziministerské komisi samotné a naše veřejnost je ještě plašena různými zprávami. Dějí se věci, na př. v ministerstvu železnic, že dostaly výpověď provdané úřednice, a to i takové, které sloužily 15, 20 roků a nabyly tudíž plného práva a nároků na pensijní opatření, a že nebylo možno nic jiného, než stálými intervencemi přímo přinutiti státní správu železniční, aby alespoň sáhla k oddálení těchto výpovědí do konce prosince tohoto roku. A jestliže do té doby ministerstvo vnitra neprojeví více ochoty a více dobré vůle, aby s touto otázkou hnulo a našlo nějakou liberální cestu, na které by bylo možno upraviti poměry, nemám naději, že se najde způsob, aby úřednice ministerstva železnic, jež byly služby na základě svého provdání zproštěny, došly nějakým způsobem ke svému právu.
Mluviti o tom, že při zproštění provdaných žen služby jedině má býti jako směrnice položena otázka, jestli dotyčná je svým provdáním zaopatřena či není, to jest snad jen částečné východisko z nouze. Nikdy nebude míti žádný státní a centrální úřad tolik moci a možnosti, aby vyhověl tomu, co se řeklo v tomto nařízení, že se má posuzovati, zdali propuštěná oproti ostatním nebude poškozena. Toto poškození nastane vždycky, protože jestli někomu vezmu právo na práci, tedy - nehledě k tomu, že jeho nároky tím snižuji o určité procento, buď nepatrné, nebo o celou řadu procent - vždycky jej poškozuji proti druhým ještě tím, že mu ubírám zásadní a morální právo na práci. My ostatně vidíme, v jakém rozporu se ocitáme se starou zásadou starého našeho občanského zákoníka, že muž je výhradním živitelem rodiny. Vzdyť ta zásada je dnešním praktickým životem a jeho výsledky bourána a ničena. Podívejme se na tu spoustu rozluk manželství a všimněte si prakse, která je dnešními soudy prováděna: Přiznají právo zaopatřovací, jde-li o státního zaměstnance, druhé ženě - cizí ženě. Celá řada těch, které byly prvními manželkami, vychází bez veškerého práva. Jejich titul ženy a manželky není naprosto ničím, jím neuhájí své existence, poněvadž jim neskýtá naprosto nijakého nároku, naprosto žádné záruky, není o ně žádným způsobem postaráno. A naše moderní rodina! Je možno, aby za dnešních těžkých poměrů hospodářských a existenčních mohla s tak nepatrnými příjmy vyžíti, jak to všeobecně dnes pod tlakem hospodářských poměrů je viditelno? A veřejná snaha a tužba směřuje k tomu, aby tyto požadavky zákonným regulováním byly ještě sníženy, aby se i ostatní úměra snížila následkem toho! Kam to spějeme? Jestliže ženy nemají ve veřejném a státním postavené vydělávati pro sebe a starati se při tom o své rodiny, pak ovšem musejí se starati v postavení soukromém o jakoukoliv vícepráci jinou, ale není možno z výdělečné činnosti vyřaditi dnes provdané ženy.
A nejen státní správa tímto způsoben si počíná! Dostal se nám nedávno doklad, že i tam kde není stát zaměstnavatelem, zasahuje podobným způsobem do regulování těchto poměrů. Ministerstvo obchodu mělo nedávno příležitost zadati krejčovskému družstvu v Jednově u Konic práci krejčovskou, ale v přípise, který družstvo dostalo, bylo přímo nařízeno, že smějí se práce svěřiti k provedení jedině mužským silám a že se ženské síly musejí vyloučiti. K našemu dotazu, proč se tak děje, odpověděl dotyčný p. referent Poněvadž prý se vyžaduje kvalifikovaný výkon a protože prý k zpracování soukenných látek nemáme dostatek ženských kvalifikovaných pracovnic. Ptaly jsme se dále, je-li rozhodnutí, které bylo učiněno, generální anebo jestli se vztahovalo na určitý případ, kde muži vykazovali kvalifikaci k podobné práci a ženy ne. Tu musil bez obalu p. referent doznati, že nešlo vůbec o kvalifikované pracovníky, nýbrž o pracovníky domácí na hrubší práci, od nichž se kvalifikace vůbec nevyžaduje. Prosím, nevyžaduje se kvalifikace ani od muže ani od ženy, ale ministerstvo tu upotřebilo starého šimla, který platil při pracích vyžadujících určitého kvalifikovaného výkonu, také v případě, kdy vůbec o kvalifikovanou práci nejde.
V tom je viděti určitou tendenci a směr. Proti čemu bojujeme a zvedáme varovný hlas, je to, aby tato tendence nebyla uplatňována slepě, chtěla bych říci v některých případech přímo provokativně, abychom měli na mysli - já nikterak nepopírám, že za dnešních poměrů je to těžké a nepopírám, že je to komplikováno poměry - že musíme dnes od státní správy vyžadovati přesnou objektivnost, přímo přísné sebeovládání v těchto věcech a trvati na tom, aby dobré právo na práci bylo zásadně u nás přiznáno každému bez rozdílu, poněvadž právo na práci je právem mravním v první řadě. Jestliže někomu odepřeme toto mravní právo, pak jej poškozujeme daleko tíže než tím, že mu odpíráme výdělek několika korun, a vysazujeme jej daleko většímu nebezpečí a horším důsledkům, než které plynou z toho, že rodina byla hospodářsky po nějaký čas zneschopněna.
Ale státní správa má ještě jedno memento. Vidí dnes na sociálně-zdravotních poměrech svých zaměstnanců, jak to vypadá, když se u nás úzkostlivě pěstuje na jedné straně starý šiml, staré předválečné zkušenosti, a na druhé straně není zde dosti odvahy domysliti také začatou myšlenku a v praksi provésti určitou zásadu, která v dřívějších dobách byla plně oprávněna, ale postupem doby upadla.
Vzpomeňme, jak se nám loňského roku zvláště vydařil jeden paragraf prosincového zákona! Byl to ten pověstný, zakuklený paragraf, kde se provdaným odpírá nárok na drahotní přídavek platný podle nároku zaopatřovacího. Vypadá to docela nevinně a řeklo by se: Je to vlastně v zásadě správná věc. Ale jaké hrozné důsledky to má ve skutečnosti!
Celá řada žen-vdov ve státní službě od 1. ledna 1923 ztratila veškerý nárok na přiznání drahotního přídavku, kterého požívala až do ledna 1923. Výsledek můžeme si snadno představiti. 2 i 3 děti školou povinné byly ochuzeny o ten nepatrný příspěvek, který matka dostávala. A titul, ze kterého byly ochuzeny? Nebylo možno před sociální spravedlností ospravedlniti tuto věc a bylo jen jedno východisko, aby se od případu k případu tyto přídavky povolovaly.
Proč se zmiňuji o těchto věcech?! Protože bych si přála, abychom se napříště vyvarovali podobných věcí, aby rozpočet nesestával jen z řady číslic, které se sečítají, aby se nehledělo jen na náklady a vydání, nýbrž také na důsledky, které z toho vzniknou, poněvadž někdy můžeme přijíti k překvapujícím a příjemným sice efektům číselným, ale ve skutečnosti výsledky budou deprimující a budou znamenati, že na místo kupředu kráčíme dozadu. Takovýchto důsledků neodčiníme jenom tím, že snad se změní rozpočet, že snad se zvýší nějaké položky, poněvadž zlo, které bylo napácháno, je nejhorším zlem sociálním, mravní bídou, která se potom dá odčiniti jenom dlouholetou ohromnou prací.
Vidíme také, že se nebudeme moci dlouho uzavírati zásadám, které nás povedou právě ve státní správě, které nás povedou v zákonodárném sboru tenkrát, až bude rozhodovati o státních zaměstnancích - mluvím-li zase o státních zaměstnancích, činím tak proto, poněvadž jsou, abych tak řekla, objektem, na němž se může vyzkoušeti systém a názory státní správy a veřejnosti a k němuž má státní správa nejblíže - až budeme uvažovati o tom, aby se těžký starý balast odstranil, abychom se s ním vyrovnali, neboť rozhodně v nejbližší budoucnosti, zdá se, že budeme musiti všichni chtě nechtě kousnouti do toho, do čeho se nám nechtělo, do zásady odměny za práci, poněvadž víme dobře, že co se v poslední době děje ve státní správě, boj, který byl veden zejména proti sociálním mzdám, byl bojem nespravedlivým, a že se vrátíme k tomuto principu sociální mzdy, poněvadž se k němu budeme musiti vrátiti, budeme-li chtíti ozdravěti poměry hospodářské a sociální a budeme-li chtíti také zásadu demokracie, zásadu sociálního cítění a smýšlení přiváděti k výrazu skutečným praktickým životem. Pak budeme musiti otázku státních zaměstnanců řešiti i s tohoto hlediska zejména také proto, že státní správa pochopí, že také v otázce státních zaměstnanců zase to není jenom cifra, ale že tento veliký, ohromný aparát státních zaměstnanců jako pracovní síla má tenkráte pro stát velikou cenu, je-li skutečně zdravý, jsou-li jeho sociální poměry takové, aby nebyl balastem státu. Stát musí míti armádu schopných a zdravých lidí (Výborně!), kteří jsou sociálně dobře zaopatřeni. Dnes bohužel toho říci nemůžeme.
Jedinou výjimkou dnes, pokud se týká systematické zdravotní péče, je ministerstvo železnic, které se skutečně snaží, aby nepřítel zaměstnanců, tuberkulosa, byla co možná odstraněna a aby jí zamezilo přístup do železničářských řad. Tam jsme se dočkali toho, že je zdravotní kontrola, že jsou jmenováni zdravotní kontroloři, tam jsme se dočkali toho, že v poslední době bylo vydáno nařízení vztahující se k pensionování železničních zaměstnanců a že lhůta k němu stanovená byla prodloužena, jedná-li se o tuberkulosního železničního zaměstnance, který se léčí a jehož léčení úspěšně pokračuje. Ostatní resorty, nevyjímaje ani resort pošt a telegrafů, který jen částečně je saturován svým fondem sociální péče, nejsou ani v nejmenším těmito otázkami dotčeny, ani nejmenším se dosud státní správa o své zaměstnance nepostarala, ani nejmenším jim nedává úlevy v jejich bídě sociální a nestará se také o zlepšení jejich zdravotního stavu.
I tyto věci budeme musiti napravovati, ježto všude tam, místo abychom spěli k nápravě, jest věc na postupu k horšímu, poněvadž se nám referenti, kteří pracují na těchto úkolech, ze státní správy odstraňují. Jestliže z ministerstva školství bude nám odstraněna Popelková, pak to neznamená ztrátu ne nějakého "Besitzstandu", ale to znamená, že je státní správa o jednu zdravou zásadu chudší, a že se to neděje třeba ani z ohledů budgetárních ani fiskálních, nýbrž jen a jedině z nedostatku dobré vůle a pochopení.
Pokud se týká státních zaměstnanců, jejich sociálních poměrů, nebudeme se moci této otázce vyhnouti, nejen z důvodů, které jsem uvedla, ale také proto, že se nám nepodařilo veliký komplex otázek státně-zdravotnických ani v nejmenším posunouti ku předu, takže je sněmovna i státní správa zatížena určitým dluhem vůči státním zaměstnancům. Státní správa stojí zde před řadou předloh, jež nebudou vyžadovati značného nákladu a které mají dokumentovati, že plně chápe svoje úkoly vůči armádě státních zaměstnanců, kteří čekají na vyřízení. Ocitneme se při nich zase v těch starých konfliktech. Zase budeme musiti nasaditi všechny páky a všechnu sílu, abychom dokázali, že jde jen o státní zaměstnance, o pracovní sílu, o člověka, který státní správou jako zaměstnavatelem může býti posuzován jen s jediného stanoviska: Nebude směti rozlišovati, zda muž či žena, jenom tenkráte, bude-li se jednati o kvalitu práce a o výsledky, které z této práce plynou. (Výborně!) A já jsem přesvědčena, budeme-li objektivně přihlížeti, jak se práce vykoná, budeme-li přihlížeti také na kvantitu vykonané práce, že nebude soutěž nebezpečím pro ženy! Ale potřebujeme zdravých smyslů pro tyto věci a potřebujeme lidí nepředpojatých, kteří si řeknou, že nejsme se záchvatem demokracie hotovi, nýbrž že jsme na počátku, že řada úkolů čeká nás a státní správu. A tak jako nevyřeší sněmovna svého úkolu tím, že zkritisuje a odhlasuje rozpočet, tak také nevyřešíme svého úkolu tím, když o věci budeme příležitostně mluviti, ale naše mluvení vlastně znamená, že známe svůj úkol, že jej cítíme a že k tomuto úkolu se hlásíme s hrdostí a že jej chceme vykonati čestně.
V této věci bude míti v nás státní správa nejhorlivějšího a nejloyálnějšího pomocníka a jsme přesvědčeni, že ti, v jejichž prospěch tímto způsobem budeme pracovati, dovedou nám dáti odpověď, jakou od nich čekáme: Věrné plnění povinnosti do krajnosti, s obětavostí, ale také s přesvědčením, že spravedlivá a poctivá jejich práce bude také spravedlivě a poctivě odměněna. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Slavná sněmovno! Ze skupiny, o které se jedná, uvedl bych nejprve rád něco o ministerstvu pro věci zahraniční. Pan ministr pro věci zahraniční jest dosud dlužen odpověď na otázku, která zde asi před třemi nedělemi byla učiněna a v senátu opakována. Jest vojenská konvence s Francií, či jí není? To jest nutná věc, na niž chceme míti odpověď. Předností tohoto režimu, u přirovnání k starému, mělo býti, že všechna tajná diplomacie má býti odstraněna, že se v této záležitosti máme docela odrakouštiti. Francouzský min. předseda sám před několika dny v jedné ze svých mnoha řečí, které proti Německu pronáší, uvedl opětně Československo jako spojence Francie. Opakuji tudíž tuto otázku panu ministrovi pro věci zahraniční, při čemž vím, že ovšem žádné odpovědi nedostaneme, anebo takovou, která se rovná žádné. Co řekl včera ministr v zahraničním výboru, nechává otázku také ještě nerozhodnutou. Neřekl také nic jiného, než co jsme beztoho již z novin vyčetli, že totiž v každém dalším vývinu zevnějších věcí nechce býti Československo ničím jiným, než souputníkem Francie, čemuž se ostatně nelze diviti, když velcí bohové, jako jest Anglie, v poslední chvíli stále znovu se kácí, nesmíme to malým bohům zazlívati. Ale dvěma bodům, které byly základem jeho včerejších vývodů musí se rozhodně čeliti. Řekl, že otázka Hohenzollernů musí býti rozluštěna se stanoviska politiky mírové a odpovědnosti za válku. Návrat korunního prince není prý proto vnitřní věcí německou. Ať o tomto návratu korunního prince do Německa soudíme jakkoli, mnozí myslí, že není pro Německo vůbec žádnou událostí. Avšak, je-li jí nebo ne, jisto jest, že tato otázka jest výhradně vnitřní otázkou Německa a že žádnému jinému zahraničnímu státu po ní nic není. Ovšem věci se mají tak, že Německo je bezbranné a musí si dáti všechno líbiti. A co se týče slova "odpovědnost za válku", to jest pohádka o vině na válce. Všechno, co bylo až dosud o této vině uveřejněno, jest jenom potvrzením, že vina leží docela jinde, než u bývalých středozemských mocností.
A co se týče vojenské kontroly, také zde neřekl nic jiného, než že se Československo zúčastní postupu Francie; my jsme také nic jiného neočekávali. Ale podškrtnouti musíme, že ministr pro věci zahraniční řekl že by se Československo zúčastnilo po případě i sankcí. Připouštím, že k těmto sankcím ani nedojde. Došlo-li by však k nim a zúčastnilo-li by se jich Československo, tu muselo by počítati s oposicí německého obyvatelstva v Československu v takové míře, že všechna oposice, která snad až dosud za pětiletého trvání státu byla prováděna, byla by daleko zastíněna. Avšak jedno přání bychom rádi vyslovili, totiž toto: Kéž všechna hana, všechno ponížení, všechna bída, která dolehla na německy národ venku, přispěje jen k tomu, aby stále více přiblížil se den, kdy odstraní se nesvornost a stane se pak z německého národa jeden svorný národ. Potom jest den nového vzestupu zde a také den odplaty není daleko.
Ministr pro věci zahraniční učinil v rozpočtovém výboru výrok, že zahraniční propagandy zahraničního ministerstva jest proto třeba, aby byla zjednána protiváha zahraniční propagandě oposice, tedy aby opravena byla nesprávnost informace, která vychází od zahraniční propagandy oposice; to znamená přec jen převraceti skutečnosti. Zahraniční propagandy oposice vlastně není, aneb, objeví-li se někdy něco podobného, nanejvýše v poměru k tomu, co dodává zahraniční ministerstvo, jako jedna k tisíci, vyvoláno jest to tím, co ministerstvo pro věci zahraniční tohoto státu vysílá do světa aparátem, který objímá téměř celý svět, počínaje mírovým vyjednáváním v Paříži až po naše dny. Vzhledem na neznalost zeměpisné polohy Československa a ostatních poměrů v tomto státě, jaká jest vlastní Americe, Anglii a také Francii, nebylo to také žádné zvláště těžké dílo, chci tu užíti trochu obyčejného slova, obalamutiti celý svět. Přijde-li někdo z oněch zemí, aby se na vlastní oči přesvědčil o našich skutečných poměrech, není dovolena objektivní orientace, udílí se orientace výhradně ve smyslu zahraničního ministerstva a onen člověk se vrátí do své vlasti, mluví a píše jako znalec československých poměrů. V této souvislosti chtěl bych na příkl. jen upozorniti na několik článků v anglických novinách, v "Daily Telegraph", jež jsou nadepsány "Klíčová země Evropy". To jest Československo. A pak autor, který se zde v Československu zdržel několik dní, píše: "Čechoslováci směli za Habsburků svým národním jazykem jen šeptati, ale nesměli ho užívati. Česká vláda nechce naprosto německého jazyka zatlačovati, chce pouze zrušiti přednostní postavení německého jazyka." Dále: "Německé školy nebyly rozpuštěny, nýbrž jen tam redukovány, kde byly naprosto zbytečné." Pak dále: "Ústava jest nejdemokratičtější s výjimkou švýcarské." V tomto smyslu se mluví dále. Tento článek samotný opravňoval by k tomu, kdyby zahraniční propaganda oposice začala. Slova zahraničního ministra vyjímají se tedy přímo jako výsměch.
A nyní ku kapitole "Ministerstvo vnitra". Tu bych chtěl říci, že stojíme na oněch dvou zásadách, z nichž jednu vyslovil pan ministr nár. obrany ve svém armádním rozkazu k pátým narozeninám republiky. Druhou zásadu vyslovil president státu. A tu bych jen chtěl vytknouti: tyto obě zásady se kryjí docela nápadně s tím, co jest označováno slovem: "německé směrnice"; směrnice, na nichž se shodly všechny německé strany. Nejsou tedy zásady směrnic protistátní. Pan ministr nár. obrany praví: "Československo vzniklo na cestě sebeurčení" a vykládá pak dále: sebeurčení to jest, že národové mohou samy určiti svou státní příslušnost. Druhé slovo, jež míníme, jest slovo presidentovo, kde mluví o demokracii a praví: "Bez autonomie žádná demokracie." To jsou pěkné věci. Ty, zdůrazňujeme, užity na nás, nemohou býti protistátní anebo muselo by se říci, když těchto 3 1/2 milionu Němců chtějí užíti těchto dvou vět také pro sebe, pak, sedláku, pak je to něco jiného. Idea "sebeurčení" musí našemu národu býti zachována. Poněvadž však víme, že bez autonomie německý charakter naší německé jazykové oblasti v Československu nemůže býti zachován, žádáme samosprávu. Víme, co v tomto směru zamýšlejí a provádějí všechny vlády, které za pětiletého trvání republiky byly u vesla. Konečný cíl jest vybudování státu jako českého národního státu. Připomínám v tomto směru obmezení obecní samosprávy. Provede-li se vše to, co jest obsaženo v novele k volebnímu řádu do obcí, pak přestala samospráva obcí, ale nejen samospráva obcí, nýbrž také německý charakter našich obcí; neboť tyto věci jsou právě toliko prostředky a cestami, aby německý ráz, zejména našich městských obcí, stále více byl stírán. Chci v tomto směru také poukázati na školskou politiku a uvésti nejen běsivé rdoušení škol, ale zejména poukázati na to, že oblast německého jazyka jest poseta českými menšinovými školami, do nichž ve velkém procentu docházejí německé děti. Chtěl bych zde protestovati proti tomu, že jest činen nátlak na německé státní zaměstnance, aby posílali své děti do české školy, že se přichází k německým rodičům se všelikými láklady, aby posílali své děti do české školy.
Dále sem patří také úřednická politika, kterou tento stát provozuje. Jen příkladem budiž uvedeno, že ze 480 úředníků ministerstva železnic jsou jen tři Němci a že počet německých úředníků v službě železniční klesl již s 5000 na 2800. V ostatních odděleních není to jistě lepší. Mimo to jsou však čeští úředníci překládáni do německého území, kteří, nehledě k tomu, že většinou ovládají německý jazyk jen velmi špatně a nejsou téměř schopni styku s německým obyvatelstvem, stávají se ponejvíce také střediskem šovinistické, české činnosti v německém území. Také na jazykové zkoušky německých úředníků chtěl bych poukázati, které namnoze jsou tak prováděny, že již nejsou více jazykovými zkouškami, neboť se dávají otázky z literatury a dějin českého národa, které s předmětem jazykových zkoušek naprosto nesouvisí, pouze v tom úmyslu, aby zkouška byla znesnadněna a německým úředníkům znemožněno, aby při ni obstáli. Chtěl bych také poukázati na postátňovací akci, ta má týž účel. Víme na přík., jaké následky mělo postátnění Ústecko-Teplické dráhy a víme, jaké následky bude míti blížící se postátnění Chebského státního nádraží. Setře se německý ráz německého Chebska.
Ale zejména chtěl bych poukázati na pozemkovou reformu, jak jest prováděna v tomto státě. Co bylo dříve popíráno, anebo co nanejvýše ihned přiznaly listy směru Kramářova, český národní význam pozemkové reformy, nyní otevřeně přiznávají také úřady tuto pozemkovou reformu provádějící, že totiž má za účel českou kolonisaci německého území. V této souvislosti budiž na to poukázáno, že nemine téměř dne, kdy by nezačala nějaká událost v oboru pozemkového úřadu zaměstnávati veřejnost. Mám zde celý výběr takových věcí a to ponejvíce z českých novin. Poukazuji tu na to, co na příklad píše "Čech" dne 26. října 1923 o věci, která, jak známo, vedla k tomu, že přednosta presidiální kanceláře dr. Fiedler musil býti ihned poslán na dovolenou a kde bylo zjištěno, že ku příkladu byly objednány a zaplaceny 23 skříně a nebyly dodány.
Naproti tomu byl úplně zařízen byt vysokého presidiálního úředníka a v bouřlivé schůzi předsednictva bylo usneseno, aby celá věc byla před veřejností utajena a škoda, již utrpěl stát, nenápadně nahrazena. To jest přímo nepopsatelná ostuda. "Národní listy" z 22. října 1923 píší: "Co agrárníci tropí v pozemkovém úřadě, nesmí býti déle trpěno. Mužům, kteří dosud takovým způsobem hazardovali se státním majetkem, musí býti moc odebrána." Jiný český list píše: "Neodpovědnost představenstva pozemkového úřadu nemá v evropských demokratických státech sobě rovné a jest úpadkem demokratické morálky. Hazardním prováděním pozemkové reformy jsou nejkrutěji postiženi zaměstnanci na zabraných pozemcích. V dějinách republiky jest to zajisté nejtemnější oddíl." Pak stojí tu dále: "Postup pozemkového úřadu jest skvrnou na štítu našeho státu."
Obzvláště chci poukázati na to, co se stalo při zabrání velkostatku Coloredovského v Dobříši. Tento ohromný majetek, který činí téměř 6000 ha, to jsou vesměs zprávy ze samých českých listů, byl odevzdán jedinému muži, který pak utvořil z několika přátel společnost a tato společnost převzala ohromné tyto statky za 21,000.000 korun. Oproti tomu přišlo se odhadem znalců na částku 47 1/2 milionů korun, t. j. tomuto zvláštnímu milci bylo darováno více než 25,000.000 Kč. Při tom bych chtěl ještě uvésti, že tito lidé napsali peněžnímu ústavu, jejž žádali o financování, doslovně takto: vykácením lesů dosáhne se hlavního účele společnosti, totiž úhrady těchto 21 milionů, vše ostatní tedy, co zbude ještě po vykácení, bylo této společnosti darováno. Jiným příkladem jest příděl obou statků velkostatku Wenkheima jedinému soukromníku za směšný peníz 800.000 Kč. Pozemkový úřad vydal výkaz o dosavadním záboru a přídělu, ale pouze výpočtem hektarů. Tu schází neobyčejně mnoho. Má-li tento výkaz míti cenu, muselo by býti udáno, komu byla půda přidělena, kterým obcím, kterým soukromníkům, muselo by býti udáno, zač byla převzata a zač předána a ještě různé věci jiné.
Ale co nás musí při provádění pozemkové reformy hlavně zaměstnávati, jest, že se provádí pozemková reforma ve smyslu českém, v tom směru, aby oblasť německého velkostatku byla Čechy kolonisována a našemu německému území byl vzat německý ráz.
Posl. Hlinka mluvil včera nadšenými slovy o samosprávě Slováků. Při duchu, který má slovenský národ, vedený takovými muži, dosáhne dříve nebo později svého cíle, a my mu ho přejeme. Nechť pozná také náš německý národ, oč jde. Neboť teprve tehdy, kdyby tento stát byl skutečně tím, zač se nám od samého začátku označoval, vyšším Švýcarskem, pak teprve byly by vytvořeny takové podmínky, které by snad mohly znamenati pokojné spolužití. Ale nynější prakse jest od toho na celé hony vzdálena. Německý národe, poznej, co jest v sázce, německý charakter tvé půdy, rodné prsti. Ostatně ovšem odmítáme státní rozpočet. (Potlesk na levici.)