Spějeme ke změně poměrů hospodářských a klesající příjmy daňové nutí k opatrnosti. Je to přirozeno, neboť sami doznáváme, že přibližujeme se k normálním poměrům. Ne tak nahlížejí na věc berní referáty, kde namnoze neuvažuje se o těchto již znatelných změnách a daně jsou živnostnictvu vyměřovány dle nejlepších poválečných konjuktur a mnohdy i přes to. Tak v Lounech při vyměření daně výdělkové velké části živnostníků vyměřena byla základní sazba 240 Kč na r. 1923, kde v letech 1921 a 1922 bylo 120 Kč, neb tam, kde bylo dříve 60 Kč, zvýšena základní sazba na 120 Kč, tedy zvýšení pravidelně o 100%, ač Louny mají 1.800% obecních přirážek. Následek toho je, že všichni tito postižení nuceni byli podati odvolání, jichž vyřízení čekají, mnozí nemohouce tolik daní platiti, vzdali se a odhlásili své živnosti, čekajíce vyřízení svých oprávněných odvolání, která však zůstávají v Lounech nevyřízena ležeti.
Jednou z hlavních příčin neutěšeného stavu poplatných středních vrstev je rozháranost obecních financí, způsobená nehospodárností v obcích. Obecní správy vyšlé z prvních voleb hospodařily způsobem, který byl řícením se po šikmé ploše, neznámo kam. Obecní přirážky dostoupily ve většině obcí takové výše, že poplatnictvu nebylo možno je zaplatiti, a znamenaly by tímto stupňováním zdražení všech výrobků a potravin do nemožné výše. Zemský správní výbor byv dožádán kanceláří presidenta republiky, by zavedl šetření v příčinách těchto zjevů, prohlásil na základě materiálu, jejž mu poskytly okresní správní komise, že neutěšený stav obecních financí byl způsoben mimořádnými poměry válečnými a celou řadou nových úkolů, jež obce splnily. I když uznáváme - ale jen z části - tyto námitky, musíme vyvrátiti ony údaje, neboť zvýšení obecních přirážek nastalo ponejvíce v posledních letech, kdy nelze již o válečných zjevech mluviti. Jistě, že přesné přehledy o vydáních obecních odpověděly by nejlépe na tato mylná tvrzení, a možno s bezpečností poukázati k tomu, že ve většině případů jde tu nesporně o špatné a neodborně vedené hospodářství. Nejpádnějším dokladem toho jest okolnost, že všude tam, kde obecní zastupitelstva pro špatné hospodářství byla rozpuštěna a vykonány v takových obcích nové volby, které se dály s větší rozvahou, nežli tomu bylo dříve, obecní přirážky byly opětně sníženy, při čemž obce dotyčné uvedly své hospodářsko-finanční záležitosti do lepšího pořádku. Všechny možné a myslitelné nové zdroje příjmů byly vyčerpány a dávce podrobeny nejen předměty luxusní, živoucí i neživoucí, ale i předměty denní spotřeby, ale vše nestačilo, aby těžká finanční situace obcí byla zachráněna. Nebylo to tudíž neporozumění se strany ministerstva neb zemského správního výboru, poněvadž všechny prostředky byly tu vyčerpány. Naopak možno říci, že v povolování nových zdrojů příjmů šlo se obcím dosti liberálně vstříc.
Zůstanou tedy živnostnictvu a obchodnictvu v neblahé paměti nejen vyměřující úřady státní, ale i špatné hospodářství v obcích které tak těžce poškodily jeho hospodářské zájmy a finanční prostředky. Vydatná a rychlá náprava je tu žádoucí, abychom zde mohli státi připraveni k hospodářskému podnikání dříve, než kol kolem nás nastane klid a konkurenční schopnost našich sousedů.
Smutný stav řemesel a živností, v němž se dnes nalézají, datuje se již z prvních let naší samostatnosti. Tak předpisy daňové v letech 1920, 1921 a 1922 byly o kolik set procent zvyšovány. Vždyť i rozpočet ministerstva financí v těchto letech byl nesmírný. Daň výdělková, válečná daň, daň z převodu statků byly preliminovány v roce 1922 oproti r. 1921 o více než 100%. Ač konjunktura v této době vykazovala již všeobecný pokles a bylo zřejmo, že nebylo lze více stupňovati zatížení živností a obchodu, přece se tak dělo. Výslednice této daňové politiky se ovšem musila dostaviti a dnes přichází se s nižšími požadavky, jako se vším u nás, trochu pozdě. Tvrdím, že se ani nesetkáme s tím, co očekává se z rozpočtových jednotlivých položek.
Velkou radost měli jsme při dřívějších rozpočtech z toho, že sešlo se více daní, nežli bylo očekáváno. Poukazovalo se současně k tomu, že je to dobré znamení stavu živností u nás, ale já pravím, že to byl omyl, neboť nebyla to platební schopnost jednotlivce, nýbrž příkrá přísnost ve vymáhání daní. Tehdy počalo se ukazovati na trhu více zboží, nedostatek zvolna míjel a nebylo třeba udržovati velké zásoby, když bylo viděti, že nové zboží stále a pravidelněji již dochází. Tak se stalo, že placení daní bylo umožněno tržbou zboží ze zásob, které se současně při tom ztenčovaly. Následek toho byl, jelikož inventury se během roku nekonají, že živnostníci a obchodníci platili, aniž si ten mnohý byl toho vědom, že si pouští žilou.
Několik slov k státem obhospodařovaným podnikům. Úprava hospodaření ve státních podnicích, ústavech a zařízeních, jež nemají míti jen povahu správní, jeví se býti nutnou a to dle zásad obchod. hospodaření. Státní lesy a statky, hutě a báňské podniky, státní lázně, dřevařské podniky, státní tiskárny, tabákové továrny, mincovna, železárny, konečně i státní dráhy a pošta jsou přece celým svým pojmem podniky obchodními, tudíž výdělečnými. V obchodním životě je zásadou "čas jsou peníze". Pohlédneme-li blíže k činnosti ve státních podnicích, shledáme, že toto přísloví tam neplatí. Vidíme, že tyto podniky k celé veřejnosti neplní svůj úkol. Rád bych viděl, aby ve všech úřadech ministerstva financí, jakož i v podřízených úřadech nastala nová orientace. Blížíme se mírovým poměrům, ceny, výdělky a tržby klesají, dle toho buďtež také daně upravovány! Souhlasím v tom, že, když rovnováha v rozpočtu má býti zachována a daně musí dolů, na straně druhé nutno státní vydání snížiti. Musí se tak státi, neboť nelze věčně křičeti: Platit, platit, dát státu poslední groš! To by bylo hezké, ale kdo to má vydržeti? Klesající příjmy z daní a dávek nutí k největší opatrnosti a pochybuji, že finanční správa s uvedeným obnosem v rozpočtu se setká. Příjmy ty poklesnou dále, neboť blížíme se stále víc mírovým poměrům výdělečným. V naší berní soustavě panuje až dosud morálka velkých zisků a dle toho jsou daně poplatnictvu vyměřovány a proto náš daňový systém pohlcuje namnoze všechen výdělek poplatníka, nebo aspoň větší jeho část. To musí přestati, chceme-li se uvarovati velkých hospodářských škod. Živnostnictvo a obchodnictvo chce odváděti část svého zisku na daně, zbytek nutno mu ponechati k dalšímu provozování živností, k zvelebování živností a k výživě rodiny. Také způsob vyměřování daní dle předchozích let vzbuzuje velké roztrpčení, neboť nelze platiti dnes daně dle předchozích let, když sám pan ministr uznal, že jsme v letech slabších konjunktur. Placení daní složními lístky se neosvědčilo, neboť úspora na úřednictvu tím docílená vyvážena je dotazy se strany poplatníků. Poplatník dnes ponejvíce neví, mnoho-li má zaplaceno na daních a mnoho-li dluží. Opětné zavedení berních knížek neprospělo poplatnictvu, jelikož se orgány berních úřadů namnoze zdráhají vpisovati do knížek zaplacené částky složním lístkem zaslané. Mám za to, že tento způsob účtování a placení přivodí za čas mnohé nesrovnalosti v berních úřadech. Bude-li systém daňových předpisů zjednodušen, nynějším poměrům slabé hospodářské konjunktury přizpůsoben, výše daní uvedena na míru snesitelnou a procedura s vyměřováním daní urychlena, pak nastalo by zlepšení. Jinak jest radikální zlepšení naší hospodářské situace nemyslitelným. Živnostnictvo, řemeslnictvo a obchodnictvo pracuje od rána do noci, do úmoru s příslovečnou energií a láskou k řemeslu, ale pozbývá chuti, když nemá 2-3 až 4 léta daně vyměřené a má platiti dle předešlých let částky, jež dle nynějších poměrů vyměřeny mu býti nemohou, nemá-li přijíti do řad středních vrstev hospodářský rozvrat. Jak má míti chuť k práci, když očekává daňový arch, který mu přinese pravděpodobně konfiskaci jeho majetku, úspor a výsledek práce.
Poměr středních výdělečných vrstev ke státu je znám. Pracují od rána do noci, věnují svému povolání všechny své síly, aby obživiti mohly své rodiny a vykonati vůči státu svou platební povinnost. Proto nebylo by zdravé požadovati na nich daně, které platiti nemohou, které jsou nad jejich platební schopnost a výdělečnou sílu. Jen řádným pochopením situace živnostnictva a vyhověním jeho spravedlivým požadavkům vrátí se u něho radost k práci a úcta k úřadům. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Wittich.
Posl. Wittich (německy): Dámy a pánové! Již několik řečníků promluvilo za této rozpravy o slovenské otázce. Ježto tito řečníci dívali se na tuto otázku více méně skoro výhradně s hlediska státoprávního, považuji za nutné, mluviti o ní se stanoviska sociálního a národohospodářského. Mám za to, že musím poměry na Slovensku, jež jsou výsledkem celkové vládní politiky a zejména také rozpočtu, který je zde každoročně předkládán k schválení, podrobiti kritice tím spíše, poněvadž téměř výhradným posuzováním slovenských poměrů s hlediska státoprávní fikce mohla by vzniknouti domněnka, že pracující obyvatelstvo na Slovensku nemá vůbec jiných starostí, než zabývati se jen otázkami státoprávními. Je sice pravda, že ani dělnictvo není zcela spokojeno s politickými, národnostními a národohospodářskými poměry, jež jsou výrazem nynější vládní politiky. Ačkoli dělnictvo ví, že působením světové války a jejích nepříznivých účinků nastalo všeobecné zchudnutí a zbědačení, musí přece jen říci, že nynější neobyčejně katastrofální hospodářské poměry slovenské jsou v organické souvislosti s převratem, že vláda měla dělati na Slovensku zcela jinou politiku, než ve skutečnosti dělala, a jeví-li se dnes Slovensko tuzemsku i cizině do jisté míry jako sopka, odpovědnost za to nese vláda.
Pánové, v VI. kapitole státního rozpočtu se na př. nařizuje, že samosprávným tělesům v historických zemích tohoto státu má býti poskytnuta jakási náhrada za ony práce, jež vykonávají v přeneseném oboru působnosti místo státní správy. Avšak slovenská města - to zde musíme zdůrazniti - nejsou do těchto přídělů zahrnuta, ačkoli i ona vyřizují velmi podstatnou část státní agendy správní. Neboť musíme připomenouti, že Slovensko je učiněné vojenské ležení, že je na Slovensku umístěno tisíce a tisíce vojáků a že města náklady na ubytování, udržováním kasáren a jinými povinnostmi velmi značně ulehčují státní agendě. Tento nestejný, přímo dráždící způsob, jak se jedná s městy slovenskými a s městy českých zemí, jest tím nevysvětlitelnější, že slovenská města jsou zejména od převratu úplně zadlužena a že maďarská vláda od r. 1902 poskytovala městům municipálním a městům s regulovaným magistrátem za onu část správy, kterou vykonávala města pro stát, pravidelnou kvotu. Tak na př. policie na Slovensku, která bývala kdysi městská, byla nyní postátněna; avšak s postátněním nebyla převzata zároveň také břemena, kterých policie vyžaduje, naopak města jsou nucena i nadále platiti státu onu kvotu, kterou vydávala před postátněním na policii. Dále se stát vůbec nestará o to, aby města dostala nějaký příspěvek k uspokojení potřeb obyvatelstva; i po té stránce jsou na tom města v Čechách lépe. V Čechách jest Zemská a Hypoteční banka, které poskytují městům laciné dlouhodobé úvěry. Města na Slovensku nedostanou ani od jediné banky dlouhodobého laciného úvěru, jsou nucena opatřovati si úvěry směnečné, a to s úroky 12, 14 a dokonce až 16%ními.
Další stížnost slovenských měst je také ta, že od ledna t. r. vybírá stát komunální daně sám, avšak poukazuje je tak pozdě, že města bývají většinou bez peněz, což mívá za následek, že velmi často musí býti přerušeny již započaté práce a dále, že nebývá možno včas vyplatiti úředníky a dělníky. Toto macešské zacházení s městy jest ovšem příčinou velmi zvláštních zjevů. Města nejsou s to, aby dostála sociálním a veřejným zdravotním povinnostem k obyvatelstvu. Tak na př. nemocnice v Bratislavě je úplně přeplněná. Nebudete mi snad ani věřiti, řeknu-li vám, že ve státní nemocnici v hlavním městě Slovenska - Slováci sami a Češi tak rádi nazývají Bratislavu hlavním městem Slovenska jsou nemocní nuceni ležeti na postelích po dvou, nebo že na př. tisíce a tisíce nemocných trachomem a pohlavními nemocemi nejen v samotné Bratislavě, ale po celé zemi pohybují se bez lékařského ošetření nebo bez náležitého opatření v nemocnicích volbě, ohrožujíce ostatní osoby chorobami ještě nenakažené. Věru mohli bychom říci, že je to kulturní skandál, že jsou možné takové poměry v době, kdy stojí kněz v čele ministerstva, do jehož oboru působnosti patří veřejná péče o zdraví: či jest dokonce oprávněn názor, že právě proto, že v čele tohoto ministerstva stojí duchovní, jsou takové poměry ve státě, o němž se říká, že je kulturní, možné? Když už kritisuji zdravotní poměry bratislavské, chtěl bych se zmíniti ještě o jiném případu, který je rovněž pro tamní poměry velmi příznačný. Zpráva, kterou zde podávám, vyňata jest z "Robotnických novin", tedy z listu vládě velmi blízkého. Jak "Robotnické noviny" oznamují, jsou prý v kterémsi bratislavském nalezinci skandální poměry. Tak dozorčí personál zbil prý těhotnou ženu, kterási dozorkyně zašla prý tak daleko, že vyhrožovala mstou při porodu těhotné ženě, která nechtěla vyhověti jejímu přání. Bylo by zapotřebí a bylo by povinností pana ministra zdravotnictví, aby podrobil tyto případy náležitému šetření a postaral se o nejrychlejší nápravu těchto skandálních poměrů.
Dámy a pánové! Že tak nepříznivě posuzujeme nynější poměry, význačnou příčinou toho jest také nestejné vyměřování daní a vůbec daňové zákonodárství na Slovensku. Tu je nutno především prohlásiti, že Československá republika od svého vzniku nesplnila zcela a plně své povinnosti, když neupravila, jak to neúprosně vyžaduje moderní demokracie, ony zákony, jež mají ráz třídního panství. Tak byly na Slovensku nadále ponechány v platnosti staré uherské zákony, zejména zákony berní. Musíme si uvědomiti, že berní zákonodárství pochází v skrze z let 1860 a 1870, a tehdy byly hospodářské poměry mnohem primitivnější než dnes. Mimo to tenkrát vládla výhradně šlechta. A šlechta dělala zákony tak, jak to právě vyžadovaly její třídní zájmy. Tím se stalo, že na př. malí zemědělci platí poměrně mnohem větší daně než velkostatkáři. V živnostenských podnicích a v průmyslu předpisuje se podle zák. čl. XXIX z r. 1875 10%ní daň z přiznaného čistého zisku, kdežto v historických zemích jen 1 1/2 až 3%ní. Zajisté chápete, že když je výměra státní daně o 8 1/2 až 10% vyšší než v ostatních zemích, připočtením válečných a obecních přirážek stane se na újmu poplatníků značně citelnou. Do této třídy kromě průmyslníků a živnostníků patří také úředníci a lékaři. Tak na př. kterémusi lékaři bylo předepsáno 20.000 Kč daní. Uznáte, že je to částka nadmíru vysoká. Musíme tudíž žádati, aby berní zákony pro Slovensko byly co nejdříve modernisovány na podkladě progresivním. Ozve-li se ze Slovenska volání po volnějším nakládání, vaše odpověď vždycky vyzní: "Vždyť máte tak jako tak autonomii, župní rozdělení atd." Nuže, vylíčím vám také na praktickém případě, jak je to s tou autonomií. V Bratislavě a v Košicích platí zvláštní zákon, který praví, že na př. purkmistr není volen všemi přítomnými, nýbrž že stačí, soustředí-li na sebe docela nepatrný počet hlasů. Pak je jmenován vládou. Zde tedy není nic platná svobodná vůle obyvatelstva, volen je ten, kdo se těší sympatiím vlády. Mimo to stojí v čele obecní správy státem jmenovaný vrchní notár. Tento vrchní notár jest vyzbrojen právem veta, jež mu zajišťuje zákon, a učiní-li obecní zastupitelstvo nějaké usnesení, jež mu není příjemné, zruší prostě toto usnesení svým vetem. V župách jest autonomie, nyní vlastně právo volených funkcionářů, značně omezenější, než tomu jest ve starém Maďarsku. Přirozeným právem ve volené korporaci jest, aby volený člen měl zajištěno právo iniciativy, aby volený funkcionář sám nebo spolu se svými ostatními volenými kolegy mohl podati samostatný návrh. To však jest podle zákonodárství na Slovensku naprosto nemožné, poněvadž se těmto korporacím přiznává právo rozhodovati jen o tom, co navrhne státní byrokracie. A že tento vrchní notár velmi často hrubě poruší zákon a pošlape beztoho skrovná práva obecního zastupitelstva, to dokazuje případ, že právě na jeho podnět v květnu t. r. muselo býti propuštěno více než 60 dělníků a že v srpnu 63 městských zaměstnanců, vesměs německých a maďarských úředníků, bylo vyhozeno na dlažbu. Tyto účinky naprosto bezhlavé politiky, nechápající zvláštních hospodářských poměrů na Slovensku, musí býti samozřejmě katastrofální. Průmysl na Slovensku vzhledem k odbytišti svých výrobků jest přirozeně skoro výhradně odkázán na staré Maďarsko a na Balkán. Vláda, která by to byla správně pochopila, byla by musela hned od počátku poskytnouti tomuto průmyslu a živnostem zcela zvláštní úlevy a výhody. Ona to však neučinila a následky této krátkozraké, nerozumné politiky na Slovensku způsobily, že téměř všechny továrny jsou nyní zavřeny a že nastala ohromná nezaměstnanost, ohromná bída dělnictva. Myslím, že nepřeháním, když tvrdím, že bída dělnictva na Slovensku snese nyní jen jedno přirovnání, totiž přirovnání s bídou říšsko-německých dělníků. Chceme-li si učiniti jasný obraz o stavu pracujícího lidu na Slovensku, musíme především rozeznávati dvě skupiny dělníků: Skupinu dělnictva zemědělského - to je větší část dělnictva - a skupinu živnostenskou či průmyslovou. V dřívějších letech velká část zemědělských dělníků, zvláště ze severního Slovenska, odcházívala se vším všudy do uherské nížiny, pracovali tam skoro celý rok, v pozdních podzimních měsících se vracívali s několika hubenými groši a - jak i se to na Slovensku říká - s "konvencí" domů a měli v zimě z čeho žíti. Nyní se to stalo nemožným jednak změnou státních hranic, jednak přesunem valutních poměrů. Mimo to nastala změna i pokud se týče zemědělských výrobků tím, že slovenští velkostatkáři pěstují dnes hlavně takové plodiny, které nevyžadují tolik lidských sil, a na druhé straně se snaží technicky zdokonaliti výrobní prostředky. Tato změna zemědělské výroby měla především tento účinek: Slovenský dělník, jenž bývá, protože má menší kulturní nároky, jako dělník rád vídán, stává se nyní od několika let soupeřem maďarského dělníka, jehož i kulturní potřeby jsou větší. A tento boji o práci mezi slovenským a maďarským dělníkem bývá rozhodnut zpravidla ve prospěch slovenského dělníka, a to z toho prostého důvodu, že na Slovensku úřadující notár a služný dávají slovenskému dělníku přednost a pak že slovenský dělník je vítaným předmětem vykořisťování pro snahu velkostatkářovu, sehnati pokud možno nejlacinější pracovní síly. A dnes není na Slovensku u zemědělských dělníků ani řeči o zachovávání osmihodinové pracovní doby a musím s tohoto i místa prohlásiti, že když agrárníci tvrdí, že prý ceny jejich výrobků stouply tak vysoko následkem dělnických mezd, a když z toho vyvozují právní titul, aby mohli prodávati pracujícímu obyvatelstvu dráže chléb, že je to velká lež, ježto nynější denní mzda polních dělníků na Slovensku kolísá mi 5 a 8 Kč, tedy jistě mzda, z níž dělník nemůže žíti, při níž musí spíše trpěti hlad. Osud těchto polních dělníků, kteří přišli o svá pracovní místa, je ilustrován nejlépe tím, když uvedu, že minulou zimu byl v Dunajské Stredě 63letý polní dělník nalezen v prasečím chlívku zmrzlý. Aby byla zmírněna bída polních dělníků, bylo by nezbytně nutno, aby vláda podnikla při pozemkové reformě rozsáhlou akci, a to v tom smyslu, že by byla přidělena pole zemědělským dělníkům v rámci družstev. Rozhodně se musíme ohraditi proti tomu, jak se na Slovensku provádí t. zv. parcelace, že se jí užívá pouze k národnostnímu osídlování. Průmyslové dělnictvo a duševní proletariát na Slovensku není na tom lépe než polní dělníci, jichž stav jsem právě vylíčil. Mimo nezaměstnanost a s tím spojenou bídu, která byla způsobena zastavením závodů na Slovensku, zuří tam ovšem také boj o pracovní místa. Již jsem se zmínil, že město bezdůvodně propustilo úředníky, vesměs Němce a Maďary. A také dělníci jsou propouštěni, a tu je příznačné, že vláda, dává-li na př. prováděti nějakou stavbu, nebo vůbec zadává-li nějakou práci, zpravidla nikdy nedbá domácích firem, nýbrž jen českých neb moravských. Nuže, velectění pánové, my jakožto zástupci dělnictva, pokud se týče přidělování práce, ať už ji dostane domácí firma či cizí, stavíme se na objektivní stanovisko a říkáme: Nechť dostane práci ten, kdo ji udělá laciněji a lépe, my však musíme rozhodně žádati, aby byla firma přidržena, přibrati k práci především místní dělníky. Co však s děje? Bratislavští dělníci se zásadně nepřijímají. Jest to skandál, že české firmy nedbají ani slovenských dělníků, takže i slovenští dělníci jsou těmito poměry svrchovaně rozhořčeni. Podívejme se tedy, jak tito čeští a moravští dělníci, kteří pracují v Bratislavě, žijí: Přijdou tam a jsou nuceni bydlet v nejžalostnějších poměrech. Zpravidla si přinášejí potraviny a žijí tam jako kočovníci. Jakmile je stavba tak daleko, že jsou hotovy sklepy, jsou veškeří stavební dělníci s ženami a mladistvými dělníky ubytováni společně ve sklepních prostorách. Tak se nejednou stalo, že se u těchto lidí uhnízdil hmyz. Vidíme, k jakým výstřelkům vedlo vykořisťování, zesilované ještě národnostními hledisky.
Přednášíme-li tyto stížnosti, odpovídá se nám vždy s české strany tím, že se říká, že jsou na Slovensko posílány jen takové síly, jichž tam nelze sehnati. Beze všeho připouštím, že na Slovensku je jistý nedostatek určitých kategorií dělníků a že je velmi záhodno, aby tyto mezery byly doplňovány z Čech a z Moravy. Avšak jsou přece jen na př. některá pracovní odvětví, kde není vůbec zapotřebí nějaké maturity či zvláštních odborných vědomostí a ani v těchto odvětvích pracovních v státním a veřejném životě vůbec se nedbá lidí domácích. V Bratislavě na př. máme při nejmenším 1200 strážníků. Zkoumáme-li národnost těchto strážníků, shledáme, že daleko největší část tvoří mužstvo české. Totéž platí o četnictvu. Ujišťuji vás, pánové, že Slovensko, zejména pohraniční území je hotový vojenský tábor četnický a ještě jsem se nesetkal s četníkem, který by mluvil jinak než česky. Podobně je tomu u pohraniční stráže atd. atd. Řekneme-li tudíž, že nevěříme tvrzení s české strany, jako by byli na Slovensko posíláni příslušníci českého národa na úkor slovenského obyvatelstva jen pro ty obory zaměstnání, pro něž tam není s dostatek domácích sil, musíte na druhé straně sami přiznati, že české tvrzení není zcela správné a že poměry jsou skutečně takové, jak jsem je vylíčil. Stále pravdivější se zdá býti domněnka, že v tomto delegování českých sil na Slovensko je plánovitá soustava.
Také po stránce sociální máme stížnosti na finanční správu v Bratislavě: Dnes můžeme klidně říci: Z mnoha úspěchů, jež prý nám přinesla revoluce, nevíme na Slovensku skoro už o žádných. Jenom zákon o osmihodinové době pracovní zůstal ještě většinou nedotčen. Ale i zde vidíme, že je to finanční správa, která zákona o osmihodinové době pracovní nedbá. Finanční ředitelství bylo první korporací, která k sobě zavolala majetníky a majetnice trafik a nařídila jim podle starého uherského zákona z r. 1876, aby měli otevřeno od 7 hod. ráno do 8 hod. večer. Je přirozené, vážení přítomní, že když přijde takový tlak shora, majetníci trafik jej uplatňují také proti zaměstnancům. A ježto se v trafikách prodává nejen tabák, nýbrž také papír a jiné věci, začínají také ostatní obchodníci rovněž překročovati zákonnou dobu pracovní. Zde bychom tedy poukázali především na to, aby přednosta přidržel také na Slovensku státní úředníky, aby co nejpřesněji zachovávali platné zákony na ochranu dělníků.
Dámy a pánové! Připočteme-li k stížnostem dělníků a zaměstnanců ještě úděl bývalých státních zaměstnanců, kteří bez chleba, bez peněz, o hladu bloudí dnes semo tamo zemí, pak jistě pochopíte, že Slovensko není tím, čím jste je míti doufali a očekávali. Mluvím o t. zv. pensistech. Běží o dělníky a dělnice tabákových továren a o učitele, kteří sloužili často 25, 30 let a kteří už dostávali pensi. Najednou se objevilo, že prý státní občanství není zcela v pořádku a nemilosrdně jim bylo zastaveno další vyplácení pensí. Myslím, ze takovým hrubým zacházením s lidmi, kteří už nejsou schopni k práci, stát sám si příliš neposlouží. Neboť úředníci nemají dnes nic jiného, co by jim dodávalo síly, aby byli dobrými, zdatnými a státu poctivě sloužícími zaměstnanci, než vědomí, že až sestárnou, bude je srát dále vydržovati pensí. Nuže, když tento úředník vidí, s jakou bezohledností, s jakou příkrostí a pohrdáním postupuje stát v znamení a pod heslem demokracie proti slabým starcům, může si takový úředník, i kdyby měl sebe lepší a šlechetnější úmysly, říci a pomysliti něco jiného než: "Stát, který dnes takto zachází s těmito starými lidmi, může zítra totéž učiniti mně", a jeho spolehlivost velmi značně poklesne.
Pánové! Bude-li vláda v této politice pokračovati, musí to konečně způsobiti výbuch dosud nahromaděných zápalných látek. Aby tomu bylo zabráněno, na to nestačí these, kterou zde v minulých dnech pronesl posl. prof. dr. Engliš, když řekl: "My Češi nežádáme od Slováků ničeho, naopak, my jsme pro Slováky obětovali miliardy." Přes tyto oběti nutno říci, že obyvatelstvo Slovenska je v bídě, v jaké ještě nikdy nebylo. Lesk několika měst na Slovensku a bohatství slabé vrstvy vy volených nesmí nás klamati a zastírati nám nezvratnou skutečnost, že je na Slovensku tisíce a tisíce analfabetů, a nemyslete si, že jsou to analfabeti ze starého režimu, nýbrž jsou to noví analfabeti, poněvadž stát nestaví dostatek škol, jak na venkově, tak ani ve městech. Dále nesmíme přehlížeti veliký počet nezaměstnaných na Slovensku, veliký počet zoufalých, zoufalých proto, poněvadž jejich naděje na zlepšení těchto poměrů je marná. Žádáme tudíž na vládě politiku, která se hodí pro zvláštní poměry na Slovensku a odpovídá opravdu demokratickému státu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Rudolf Chalupa.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Považuji za svou povinnost vývody své zahájiti ohrazením, které učinili naši členové rozpočtového výboru při počátku jeho projednávání, ohrazením proti pozdnímu a proto kvapnému jeho projednávání. Tento způsob, žel, začíná již míti svoji tradici, ale my považujeme tento způsob za snížení a znehodnocení jednoho z největších práv Národního shromáždění, považujeme jej za oslabení demokracie, neboť zástupcům lidu je znemožněno využíti svého práva kontroly a tím převzíti spoluzodpovědnost za hospodářství státní.
Pan generální zpravodaj v plném vědomí tohoto nedostatku naznačil některé cesty, i které by vedly k nápravě. Z těchto cest považoval bych již dnes za schůdnou onu, která by umožnila všem parlamentním stranám spolupráci snad již od ledna a února na sestavování budoucího rozpočtu, což by jistě mělo značný vliv na urychlení a včasné skončení těchto prací. Tím bychom dostali rozpočet jistě daleko dříve nežli dosud a zcela určitě mohlo by se začíti s projednáváním rozpočtu 1. října. My dnes očekáváme se vší určitostí, že tentokráte všeobecnému přání všech stran bude vyhověno a že bude toto přání respektováno, že toho rekordního projednávání rozpočtu, jakého bylo dosaženo v roce 1924, nebude již nikdy dosaženo, ba nesmí býti nikdy více takto pokračováno.
Řada řečníků ve všeobecné debatě pronesla přání a náměty ku zlepšení rozpočtu a spravedlivějšímu zatížení obyvatelstva. Žel, že některá z těchto přání pohybovala se příliš v okruhu stranickém. Tak pan kol. Dubický volal po zmírnění tempa v sociálně-politickém zákonodárství a vyslovil se pro další škrty v rozpočtu ministerstva sociální péče. Na štěstí nejsou tohoto mínění ani všichni kolegové jeho klubu. Pan generální zpravodaj ve svém výkladu zdůraznil mimo jiné jako passivum našeho hospodářského života jisty stupeň drahoty, bytovou tíseň, nezaměstnanost, sobectví, touhu po rychlém zbohatnutí. Toto prosté konstatování je jistě málo slibným doprovodem k důvodům vysloveným panem kol. Dubickým. Než tato i jiná přání ukazují také něco jiného, totiž nesprávné posuzování rozpočtu. Rozpočet je nejen výslednicí našich tužeb a potřeb, ale on je také opřen ve své úhradě o výsledky našeho hospodaření, o výsledky práce všech občanů. V našich dnech věc stává se o to obtížnější, oč poměry, v nichž žijeme, jsou více vzdáleny žití, potřebám dob normálních. Každý velmi snadno zjistí, že obrovská většina nákladů je výsledkem světové války a poválečných potřeb nebo nákladů, jichž je zapotřebí k zařízení nově vzniklého státu. Žel, že prameny, které zde mimořádně byly k disposici, vysýchají, dříve než zanikají úkoly poválečné.
Než každé volání po odstranění zvýšených nákladů zůstane voláním marným, dokud nezmizí příčiny těchto zvýšených nákladů. Každé jiné násilné řešení musilo by přinésti zklamání. Hospodářské bídy dneška není možno léčiti odepřením nutné státní pomoci.
Chci se pokusiti jiným způsobem naznačiti cesty, které by vedly i v tomto systému hospodaření k lepším výsledkům.
Pozornějším čtenářům rozpočtových cifer neujde především obrovský nepoměr mezi vydáním věcným a osobním. Osobní vydání činí okrouhle 8.122,285.812 K, věcné 8.871,691.093 Kč. Vydání věcná jsou okrouhle větší jen o 749 milionů, to jest necelých 10%, a tento nepoměr nezdravý ukazuje jednak na nedokonalé vybudování naší správy, jednak ukazuje na abnormální drahotní poměry, jež nedopouštějí, chceme-li býti poněkud jen spravedliví ku svým zaměstnancům, hnouti jediným haléřem jejich příjmů.
Jsou ovšem i jiné názory, které ukazují na velikost nákladu a radí k přímočarému snížení, ale tyto názory jsou ve značné minoritě a netroufají si na světlo boží.
Vycházíme z poznání nedokonalosti státní správy, a pan generální zpravodaj vytkl zcela správně jako vadu naší správy duplicitu některých zařízení u státní správy. Ale tato duplicita není tak tíživá a zřejmá u státních úřadů, jako u autonomních korporací a státních úřadů. Toho jsme nezavinili my, to je výsledek přirozeného vývoje. Utištěný národ svépomocí vytvořil si při své autonomii zařízení, která rychleji a k větší spokojenosti vyřizovala jeho přání a opatřovala jeho potřeby. Než to bylo! Jest však ještě dnešní stav dle toho, aby bylo nutno setrvati při tomto systému?