Reichert Emil byl 5/4 roku nemocen tuberkulosou kostí a byl za své nemoci propuštěn. Po svém uzdravění požádal o práci, nemohl však žádné nalézti. Lékař mu řekl: Musíte míti silnou stravu, chcete-li nabýti opětně úplné pracovní schopnosti. Když požádal o podporu, byly mu přiznány 2 Kč denně jako podpora.
V Polici n. M. a v Teplicích byla dosud výplatna pro nezaměstnané. Kdo zná politický okres broumovský a vzdálenosti v něm, ví, co to znamená, přeloží-li se výplatny podpor z okresních měst k hlavnímu bernímu úřadu, ten ví, že se to rovná odnětí podpory nezaměstnaných, neboť dělník potřebuje 2 1/2 hodiny na jízdu dráhou, aby se dostal do Broumova, a musel by projeti celou mzdu, aby si mohl vůbec podporu vyzvednouti.
Z politického okresu vrchlabského hlásí se dále: Ve Lhotě Zálesní bydlí dělnice Ludmila Adolfová se svojí starou matkou v podnájmu. Matka má po svém zemřelém muži, který byl obecním hrobníkem, měsíční pensi 70 Kč. Matka je k práci neschopná, dcera je plnoletá. Je jedinou podporou matčinou. Dceřina žádost o podporu byla odmítnuta, poněvadž má matka měsíční příjem 70 Kč.
Zástupce okresní politické správy ve Vrchlabí prohlásil jednomu z našich důvěrníků, že jest ponecháno politickému úřadu na vůli stanoviti výši podpory, a je tomu skutečně ve Vrchlabí tak, že v případech, kdy se má skutečně platiti 10 korun, vyplácí politický úřad pouze 8 korun, poněvadž se domnívá, že může výplatu a výši podpory stanoviti podle své úvahy. Z politického okresu trutnovského se nám rovněž sděluje, že se tam provádí zákon o podpoře nezaměstnaných takovým způsobem, že v brzku nebude skutečně žádný dělník moci dostati podporu v nezaměstnanosti. Z politického okresu ašského se nám píše: V ašském okresu nedostávají ženy i když byly zaměstnány a pozbudou práce, bez zřetele k výši výdělku svého muže žádné podpory, v nejlepším případě 2 Kč denně.
Z Aše se nám hlásí několik úžasných případů. 73letá, výdělku neschopná matka bydlí ve společné domácnosti se svým 47letým svobodným synem a 25letou svobodnou dcerou. Dcera chodí na práci a dostává 60 Kč týdně. Syn nedostává 10, nýbrž pouze 5 korun denně. Jiný případ: 2 starší sestry žijí ve společné domácnosti; mladší vydělává 50 korun týdně. Starší je bez práce a má dítě - otec je u vojska. Nedostává 10 korun, nýbrž pouze 5 korun a na dítě nedostává žádné podpory. Frieda Schorfová z Aše, sirotek, byla zaměstnána v Bavorsku a když tam pozbyla práce, musela se, nemajíc v Bavořích příbuzných, přistěhovati do Aše ku své provdané sestře. Její žádost o přiznání podpory byla zamítnuta s tím, že její svak, který má práci - je kočím, nemá vůbec majetku a musí sám živiti rodinu - může živiti i tuto nezaměstnanou. Berta Peterová v Aši je vdovou po vojínu, má dítě a je bez práce. Tchánu a tchyni, u nichž bydlí, musí platiti nájemné. Nemá vůbec majetku. Její tchán je domovníkem s týdenní mzdou 140 korun. Tato vdova po vojínu byla se svým nárokem odmítnuta s odůvodněním, že výdělkem jejího tchána, který sám se musí starati o rodinu, není její živobytí ohroženo.
V Kraslicích bylo 200 až 300 mladých lidí bez práce vyloučeno z podpory v nezaměstnanosti s odůvodněním, že prý je zaměstnání v textilním průmyslu. Šli od závodu k závodu, nenašli však nikde práce a vyšlo na jevo, že tamější úřad pro nezaměstnané odňal podpory na popud textilních průmyslníků z Kraslic, aby se provedlo snížení a stlačování mezd.
Z chebského okresu se nám sděluje toto: U okresní politické správy v Chebu zažádal veliký počet dělnictva o podporu. Byli u firmy Fuchs, Heinl a Mann v Schönbachu půl roku zaměstnáni jako textilní dělníci. Byli odmítnuti s odůvodněním, že neměli žádného pravidelného zaměstnání podléhajícího nemocenskému pojištění. Dále se nám sděluje, že 25letý dělník Jan Rustler, bytem v Seichenreuthu, byl se svou žádostí o podporu v nezaměstnanosti odmítnut s odůvodněním, že je jeho otec zemědělským dělníkem a že může sám rovněž nalézti zaměstnání v zemědělství. Jmenovaný je od svého 14. roku textilním dělníkem, nekonal nikdy jiné práce a pozbyl přechodně svého pracovního místa v textilním průmyslu. Dále se nám oznamuje z nýdeckého okresu, že při přijímání dělníků do závodu se nebere žádný zřetel na nezaměstnané, že se přijímají různí lidé, kteří by mohli žíti bez práce v továrně.
Strašlivý obraz bídy se nám hlásí z Krušnohoří, kde musí nezaměstnaní mnohdy 6 až 8 týdnů čekati, nežli se jim přizná podpora. Mnohdy se konají 2 až 3 četnická šetření nežli se jim dostane podpory. Obzvláště křiklavý případ se nám hlásí z Perninku: V Perninku má vyšívačský dělník starý zchátralý domek. Jeho otec bydlí rovněž u něho. Aby domek byl uchráněn spadnutí, musila býti provedena oprava. Syn, který pro svůj nepatrný výdělek nemohl si pro tuto práci najati zedníka, musil ji konati sám a jeho nezaměstnaný otec mu při tom pomáhal. To bylo okresní politické správě důvodem, aby zastavila podporu v nezaměstnanosti otci, jemuž přes všechno úsilí nebyla podpora dosud přiznána.
I námahy s vybíráním podpory jsou v Krušnohoří hrozné. Dělníci musí v zimních měsících, kdy sníh sahá mnohdy až po prsa, v rozbité obuvi a v roztrhaném oděvu putovati, aby si vyzvedli podporu. A často se také přihází, že takový nezaměstnaný unikne jen s velikou námahou smrti zmrznutí, jelikož bývá ještě včas nalezen. Tak se nám hlásí případ z osady Kohlingu, kde zahynul dělník na zpáteční cestě v sněhové vánici. Po týdnech byl ubožák nalezen a když se prohledaly jeho kapsy, byla až do posledního haléře nalezena skrovná jeho podpora v nezaměstnanosti, pro kterou si šel. Tato vylíčení ukazují nám strašlivou bídu a hroznou nouzi a je zapotřebí pokusiti se o vše, aby se těmto poměrům učinila přítrž, aby nezaměstnaní došli svého práva, pokud nezaviněně přišli o práci.
Mohl bych poukázati ještě na několik přípisů, které jsem obdržel od úředníků z úřadů pro nezaměstnané a jež poukazují na to, co by se mělo povšechně učiniti, co by se mělo reformovati, má-li nastati zlepšení v provádění zákona. Je tolik zmatku, že nikdo neví, kdo má dostati podporu a kdo ne. Nechci však o těchto případech mluviti, nýbrž skončiti. Chtěl bych pouze poukázati ještě na to, že bychom mohli uvésti sta případů, které staví na odiv nejdojemnější bídu a největší nouzi, že však není možno, je zde všecky uvésti. Co žádáme je, aby byl pořádek v provádění zákona o nezaměstnaných, v udílení podpor nezaměstnaným a my jsme to odůvodnili také mnoha návrhy. Musíme žádati, aby zákon vyslovil jasně a zřetelně, kteří nezaměstnaní mají nárok na podporu v nezaměstnanosti, jakož i aby byla zrušena všecka nejasná ustanovení a výnosy, které mají za účinek oklešťování práva dělníků nezaviněně práci pozbyvších.
Žádáme ve svých návrzích neobmezené ochrany pro nezaměstnané a liberální svědomitý výklad zákona. Žádáme dále, aby se dostalo odborovým organisacím práva spolu rozhodovati při přiznávání podpor, aby žádosti nebyly libovolně zamítány politickými úřady a četnictvem, nýbrž aby také důvěrníci dělnictva měli právo spolu určovati, spolu vyšetřovati, spolu zkoumati a rozhodovati o přiznání podpor. Nesmí se státi, aby se snížení neb zastavení podpory dělo šablonovitě, nýbrž musí se v žadateli o podporu viděti vždy člověka; nesmí se snad pouze prohledávati spisy, nýbrž musí se, jak již řečeno, viděti lidi, kteří si přejí podpory a musí býti vždy na mysli, že odnětí podpory má za následek největší nebezpečí, nouzi a bídu.
Co tedy žádáme je odůvodněno v našich návrzích a přáli bychom si, aby vláda neposílala pouze revisory politických úřadů do úřadů pro nezaměstnané; činí-li však to již, pak buďtež také revisoři posíláni na podporu nouze a bídy, a pak by bylo snadno možným, že bychom se o tom či onom mohli dorozuměti, zjistí-li se, jak velikou je všeobecná bída a nouze.
Vážnost moderního státu vyžaduje, aby bylo postaráno o to a aby připraveny byly prostředky na podporu všech, kdož nezaviněně přišli o práci, nikoliv však, jak tomu bylo dosud, aby dvě třetiny těch, kdož nezaviněně pozbyli práce, byly vyřazeny a nebyla jim přiznána žádná podpora. To není úkolem moderního státu, to není úkolem našich státních úřadů, nýbrž úkolem státních našich úřadů a sociální péče musí starati se o to, aby každý, kdo nezaviněně přišel o své pracovní místo, nalezl živobytí, aby se každému dostalo podpory a aby se mu tato podpora přiznala z prostředků státních. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. R. Bergman.
Posl. R. Bergman: Slavná sněmovno! Předloženou osnovou zákona, tisk 4323, má býti prodloužena účinnost zákona ze dne 12. srpna 1921 a ze dne 21. prosince 1922 o podpoře nezaměstnaných až do 30. června 1924. Vláda v důvodové zprávě k osnově zákona uvádí, že přítomná hospodářská krise, jakož i značná nezaměstnanost nedovolí, aby vyplácení podpor v nezaměstnanosti přestalo, naopak že vyžaduje takových opatření, aby ve vyplácení podpor nenastalo přerušení.
Srovnáváme-li statistický vývoj nezaměstnanosti, jak je vyznačen ve zprávě rozpočtového výboru o vládním návrhu státního rozpočtu, vidíme, že nezaměstnanost vůči r. 1920, 1921 a 1922 značně stoupla. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Kdežto roku 1920 bylo průměrně měsíčně podporováno přímo státem 51.119 osob, roku 1921 bylo podporováno 30.939 osob a v roce 1922 44.075 osob, dostoupil roku 1923 měsíční průměr výše 130.477 osob. Po stránce finanční znamená nezaměstnanost těžkou finanční obět pro stát. Roku 1920 bylo na podporách v nezaměstnanosti vyplaceno 94,978.185, roku 1921 76,156.845, roku 1922 již 209,398.718 a roku 1923 do září 333,031.994 Kč. Z tohoto dosud kusého statistického výkazu je patrno, že problém nezaměstnanosti představuje opravdu přílišné finanční břemeno. Celkový výdaj na podpory v nezaměstnanosti odhaduje se od roku 1919 přes 1 miliardu korun.
Používám této příležitosti, ne abych snad nedoceňoval sociální nezaměstnanost v našem státě, nýbrž abych zaujal stanovisko k dosavadní sociální a hospodářské politice. Válečné i poválečné poměry vyvolané válkou přivodily svou výrobní anarchií těžké sociální otázky na všech stranách, takže positivní sociální politiku čekaly těžké úkoly. Sociální otázky, jak známo, vynořují se tam, kde skutečné poměry jsou ve zřejmé nesrovnalosti s požadavky rozumu a spravedlnosti. Válka se všemi svými důsledky však nevyvolala pouze sociální otázky dělnické třídy, nýbrž i sociální otázky samostatně i námezdnicky výrobních tříd, totiž zemědělců, živnostníků i úředníků. Sociální otázky všech těchto tříd volaly po rychlém a pronikavém řešení, avšak přehlédneme-li dosavadní sociální i sociálně-politická zařízení, pozorujeme, že praktikovaná sociální politika není všestrannou, nýbrž jednostrannou, omezujíc se prostě na řešení sociální otázky dělnické. Zdravá sociální politika, kterou rozumím zákonodárná a správní opatření, jimiž veřejná moc pracuje k odklizení nebo zmírnění sociálních otázek jednotlivých složek národa, nemůže býti prováděna sama o sobě bez zřetele k daným hospodářským poměrům, a cílem jejím nemůže býti podlamování hospodářské výkonnosti národa. Že naše popřevratová politika sociální této jedině správné směrnice neměla, nepotřebuji podrobně vykládati. Stačí, omezím-li se na konstatování některých zákonodárných opatření, která nepřihlížejí v dostatečné míře k existenčním požadavkům rozmanitých výrobních odvětví. Na prvním místě tu arci stojí úprava poskytování podpor v nezaměstnanosti, dále osmihodinová doba pracovní, ochrana nájemníků a pod.
Již jsem zpředu naznačil, co znamená nynější systém udělování podpor v nezaměstnanosti pro státní pokladnu a pro poplatníky. Tím nechci však říci, že pro mne problém nezaměstnanostního pojištění neexistuje, nýbrž že mě dosavadní jeho forma nemůže uspokojiti. Jest rozhodně sociálně spravedlivým, aby se veřejná správa starala vhodným způsobem o odstranění, pokud se týče zmírnění bezvýdělečnosti. Dnes však kromě bezvýdělečnosti nezaviněné vidíme i bezvýdělečnost zaviněnou, kterou přinesla ve velkém rozsahu válka. Není přece žádným tajemstvím, že podpory v nezaměstnanosti berou zhusta lidé, kteří ani pracovati nechtějí. Vždyť na příklad se pociťuje denně, že pro veliké množství veřejných prací není s dostatek ochotných pracovníků a totéž platí při provádění podniků melioračních, zemních a jiných podobných. To jsou, bohužel, smutná fakta, která nutí přece k úvahám o reformě systému poskytování podpor v nezaměstnanosti.
"Sociální nezaměstnanost", jak to formuloval slavný národohospodář Sombart, je důležitým sociálním problémem, přes nějž stát nemůže jen tak přejíti. V některých státech dána před poskytováním podpor v nezaměstnanosti přednost nezaměstnanostnímu pojišťování, které vykazuje tři typy, totiž soustavu příplatků veřejných korporací k podporám nezaměstnanců odborovými spolky, tak zvaný systém gentský, soustavu státně nebo komunálně organisovaného pojištění dobrovolného (ve Švýcarsku v některých městech) a soustavu nuceného pojištění, jež jest zavedena v Anglii.
U nás není potřebí nové zákonodárné práce k zavedení nezaměstnanostního pojišťování, neboť máme již zákon ze dne 19. července 1921, č. 267 Sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných. Náš zákon přejímá zmíněný již systém gentský, neboť v §u 2 ustanovuje, že nárok na státní příspěvek k podpoře nezaměstnanosti mají členové odborové organisace zaměstnanců, která podle svých stanov a pravidel poskytuje členům podpory v nezaměstnanosti. Tento zákon má nabýti účinnosti dnem, který určí ministr soc. péče v dohodě s ministrem financí vyhláškou. Vláda v důvodové zprávě k příslušné osnově zákona o prodloužení účinnosti dosavadních zákonů o podpoře nezaměstnaných odůvodňuje nesnáze vyhlášení účinnosti zmíněného zákona z r. 1921 tím, že přítomné poměry pracovní, výrobní, odbytové a hospodářské tomu brání. Domnívám se, že vláda by mohla činiti již přípravy k provedení dávno usneseného zákona a tak postaviti řešení problému nezaměstnanosti na trvalejší zákonný podklad. K tomuto závěru vede mne okolnost, že zákonodárná provisoria, jež jdou dále než dané hospodářské předpoklady připouštějí, poškozují celé národní hospodářství.
Dnešní vývoj hospodářského života státu není možný bez opuštění politiky hospodářské isolace. Mezistátními obchodními smlouvami přičleňujeme se k hospodářskému světovému kolbišti a tu dospíváme k okamžiku, kdy musíme hluboce uvažovati o reformě nejen hospodářské své politiky, nýbrž i sociální. I v zákonodárné politice pociťujeme čím dále tím více, že naším heslem musí býti napravovati a zdokonalovati. Zvláště však v oboru sociální politiky, jež nebyla střízlivou, ale ukvapenou, jsou reformy velmi naléhavé. Jestliže tak vyspělý hospodářský stát, jako je Anglie, podřizuje ekonomické výkonnosti své výroby řešení sociálních otázek, myslím, že taková politická linie jest i pro naše poměry nezbytností. V této souvislosti nemohu pominouti ukvapené uzákonění osmihodinové doby pracovní, která není s dosavadním stupněm naší výrobní organisace a s našimi hospodářskými podmínkami vůbec slučitelna. Dokonce Anglie, o níž jsem právě mluvil, rozpakuje se ratifikovati Washingtonskou konvenci o osmihodinné době pracovní a snaží se docíliti její novelisaci. Dnes není pochybnosti, že náš zákon o osmihodinné době pracovní škodí naší výrobě i naší konkurenční schopnosti na světovém trhu. Nebudu se tu obírati různými akutními problémy nynější sociální politiky a způsobem jich řešení, ale dotknu se ještě provádění sociální politiky, pokud jde o její poměr k sociální otázce zemědělců a živnostníků.
Sociální otázka není jedna, nýbrž sociálních otázek je mnoho. I zemědělec i živnostník má svou sociální otázku. Kdežto před válkou sociální otázka zemědělská vznikla hlavně klesáním produktů následkem zahraniční soutěže států s extensivní výrobou obilní a rostoucí zadlužeností a drobením selského majetku, vyvolává po válce zemědělskou sociální otázku překotná sociální politika, která nemá pro existenční zájmy drobných a středních zemědělců náležitého pochopení. S jednostrannou sociální politikou, jež nejde ruku v ruce s hospodářskými předpoklady, dostavila se přirozeně jednostranná politika hospodářská. Za takovéhoto stavu věcí, kdy sociální břemena kladou na zemědělskou i živnostenskou výrobu těžké finanční požadavky, aniž se jí dostává potřebné podpory a ochrany se strany státu, nemůže překvapovati, že sociální otázka zemědělská i živnostenská a řemeslnická se přiostřuje a nebezpečně ohrožuje prosperitu selských a živnostenských podniků.
Třídní sociální i hospodářská politika, jež se provádí od převratu u nás, je mohutnou překážkou hospodářské konsolidace a sociální harmonie ve státě. Není sporu zajisté o tom, že sociální politika je nezbytností, ale musí se prováděti všestranně a jen v rozsahu, jak toho zájmy národní produkce dovolí. Sociální politika v oboru zemědělské výroby nebyla posud rozvinuta tou měrou, jak toho vyžaduje zachování středního stavu zemědělského. Cílem sociální politiky v zemědělství je zabrániti pokračující proletarisaci našich drobných a středních zemědělců. Třídní hospodářská politika, jíž neprávem se mnohdy říká agrární, vyvolala radikálními zákony celou řadu specielních sociálních zemědělských otázek, které svými kořeny velmi citlivě dotýkají se soběstačnosti selských živností. Tak na př. zákon o zrušení řádně nabytých práv starousedlých rušivě zasáhl do existenčních předpokladů velmi četných rodin selských, takže tyto v opravdovém zoufalství zápasí o udržení té životní míry, s kterou není spokojen a nemůže se spokojiti žádný dělnický proletář. Stejný osud postihl majitele pronajaté půdy, kteří se musili smířiti s pachtovným předválečným a nést veřejná břemena v mnohonásobné předválečné výši. Rovněž řada malých živnostníků, kteří přišli o svoje podniky, nalézá se v podobné situaci.
Pozemková reforma pak sama, jež byla odůvodňována sociálními momenty, je přímo typickou ukázkou jednostranné sociální politiky, jež nemá porozumění pro existenční otázku zaměstnanců a nájemců zabrané půdy. V dosavadních zákonech, jež přímo nebo nepřímo dotýkají se nové právní úpravy agrárního zřízení, postrádám oné sociální morálky, která je zárukou sociální spravedlnosti vyrovnávající sociální protivy, stát oslabující. A uváží-li se, co sociálního dobra bylo učiněno pro výměnkáře, na jichž těžký osud měl jsem příležitost poukázati ve své interpelaci dne 26. ledna 1921, podané ministru soc. péče, nemůže stoupati nadšení s dosavadní jednostrannou sociální politikou.
Problém sociálního pojištění všech osob hospodářsky závislých i drobných zemědělců a živnostníků je pro ně akutním problémem. Při jeho positivním řešení, které má býti vyvrcholením práce započaté na jaře r. 1921, jest toho dbáti, aby o zemědělce a živnostníky bylo postaráno podle zásady sociální spravedlnosti. Je opravdu na čase, aby řešením problému sociálního pojištění vedlo k úplně novému režimu sociální politiky, jež by se přiblížila skutečně k spravedlivé zásadě deklarace neodvislosti československého národa ze dne 18. října 1918, totiž že u nás nebude třídního zákonodárství.
Při projednávání osnovy zákona o podpoře nezaměstnaných nemohu se nezmíniti o dvojím režimu, který panuje poskytováním podpor k produktivním a neproduktivním účelům. S hlediska i sociálního i státního neprotestuji proti neproduktivním výdajům, jaké představují podpory v nezaměstnanosti, ale s hlediska národohospodářského musím žádati, aby se nečinily neproduktivní výdaje na úkor produktivních, jichž je třeba k hospodářské reorganisaci státu. (Výborně!) Jsem toho názoru, že sociální problémy dají se nejlépe řešiti oživováním výrobní činnosti národa. Pokud vidím, netěší se naše zemědělství potřebné podpoře a ochraně se strany státu, ač větší intensivnost zemědělství by mohla zmírniti akutnost sociálního problému, jakým je nezaměstnanost. Celá sociální a hospodářská politika, jaká se provádí vůči zemědělství a vůči zemědělcům, svědčí o nedostatečném politickém hodnocení půdy se strany odpovědných činitelů. V tom ohledu má pravdu profesor dr. Viktor Dvorský, když ve své nové knížce zvané "Základy politické geografie a československý stát" praví: "Nedostatečné politické hodnocení půdy náleží k nejnebezpečnějším stránkám české národní povahy." (Výborně!) Bylo by zásadní chybou, kdyby se mělo v dosavadním režimu zemědělství nepříznivém nadále pokračovati. Myslím, že dosavadní výsledky špatné agrární politiky, ať se již jeví v naturálním výnosu půdy nebo v držební bilanci státu, jsou přesvědčivým argumentem pro nutnost nové politické orientace, jež chce napravovati a zdokonalovati.
Nové orientace i v sociální a hospodářské politice nemá zapotřebí jen zemědělství, nýbrž zkrátka, jak jsem již zdůraznil, i živnosti a řemesla. Žijeme v době velkých hospodářských i sociálních krisí, a tu sentimentální politika není na místě. Dnes jest nezbytno uplatniti ve všech oborech hospodářského života principy národohospodářské a nešetřiti ve výdajích produktivních, jež nesou národnímu hospodářství bohatý úrok, nýbrž v neproduktivních, pokud jest to slučitelno se sociálním mírem a bezpečností státu. To znamená: vládu konstruktivní politiky, bez níž konsolidace státu není dobře možna. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Toužil.
Posl. Toužil: Slavná sněmovno! Poslanecká sněmovna zabývá se v pravidelných lhůtách otázkou nezaměstnanosti. Podnět takového pravidelného projednávání dokazuje, jak malorysá jest politika dnešní vlády. Otázka nezaměstnanosti jest tak důležitá, že sahá přímo na kořeny státu. Za velikou chybu pokládám, když ministerstvo soc. péče je toho mínění, že nezaměstnanost jest zjevem přechodným a že jedině také proto prodlužuje zákon o nezaměstnanosti pouze na dobu 6 měsíců. Komunistická strana hned na počátku projednávání nezaměstnanosti varovala před takovým optimismem a volala po důkladném řešení této otázky. Také v naléhavé interpelaci z 5. února t. r. varovali jsme vládu před podceňováním nezaměstnanosti a žádali jsme o nejrychlejší a důsledné její potírání. Nezaměstnanost stává se dnes ohromným a sotva ovládatelným sociálním problémem, který hrozí svou vlastní podstatou a svým zjevem, že nebude lze obyčejnými prostředky tento problém odstraniti. Avšak zodpovědní činitelé zůstali při svém původním názoru, že nezaměstnanost jest věcí přechodnou. Ve velké debatě o nezaměstnanosti prohlásil p. ministr Habrman 27. února t. r., že zákon o podpoře v nezaměstnanosti byl vydán za předpokladů, že v krátké době bude vystřídán dnes platný zákon zákonem o systému gentském, to znamená, že předpoklady se změnily a že zákon a celá jeho struktura neodpovídá dnešním poměrům.
Jako nevyhovují předpisy zákona o podpoře nezaměstnaných, nevyhovuje také způsob, jakým se poskytují úvěry na tyto podpory. Pro rok 1923 bylo v rozpočtu preliminováno 75 milionů, za krátký čas byl žádán nový úvěr v obnosu 220 milionů a konečně žádá vládní návrh dodatečný úvěr pro rok 1923 v částce 140 milionů, takže ministerstvo soc. péče spotřebovalo letošního roku pro podporu nezaměstnaných 435 mil. Proč neřekne ministerstvo hned v rozpočtu, mnoho-li potřebuje? Proč ministerstvo soc. péče preliminovalo do rozpočtu na rok 1924 částku pouze 70 mil., když ví, že potřebovati bude 400 mil.? Z toho usuzuji, že tato palčivá otázka není ministerstvem vážně pojímána a že neluští a nechce luštiti problém nezaměstnanosti tak, jak toho nezaměstnanost vyžaduje, že dělá sociální politiku z ruky do úst, nebo lidově řečeno politiku od rohu k rohu. Kdyby čas dovoloval rozvinouti v číslech obraz nezaměstnanosti, užasli byste, jak hrozný problém zde vyrůstá! Uvedu jen některá data jednak z určitých oborů, jednak z některých průmyslových obvodů.
Tak v oboru kovoprůmyslovém: V závodech firmy Ringhoffer bylo v normální době zaměstnáno na 3000 dělníků, nyní jest jich zaměstnáno na 1200. Ti, kdož ještě pracují, jsou zaměstnáni pouze 4 dny v týdnu. V Českomoravské lokomotivce bylo 50% dělnictva propuštěno a ostatní jsou zaměstnáni rovněž po 4 dny v týdnu. Podobné poměry jsou v továrně Breitfeld a Daněk v Karlíně, ve strojírně na Zlíchově a ve Škodových závodech, kde se pracuje omezeně po 4 dny v týdnu již po 2 roky. Šroubárna Pánek ve Vysočanech zastavila provoz na 6 měsíců a teprve nyní počala zase vyráběti s menším počtem dělnictva. V Král. Dvoře u Berouna bylo propuštěno na 50% dělnictva a ostatní jsou stále postupně vysazováni a pracují omezeně. Libšické železárny propustily 40% dělnictva a nyní hrozí dokonce úplným uzavřením závodu. V továrnách na výrobu hospodářských strojů řádí nezaměstnanost po 3 roky a po celou tuto dobu zaměstnávají závody pouze polovinu svého bývalého počtu dělnictva.
Podobné poměry jako v Čechách jsou na Moravě i na Slovensku. Na Moravě byli postiženi nejvíce slévači v brněnských slévárnách, z nichž není ani 50% zaměstnáno. Značná část dělnictva propuštěna byla v Adamově, Blansku a na Olomoucku. Kopřivnická vagonka propustila přes 50% svého dělnictva a není ještě dnes naděje, že tito dělníci budou zaměstnáni. Na Slovensku jsou poměry ještě horší. Ve slovenském kovoprůmyslu a v železárnách byla výroba, až na malé výjimky, úplně zastavena. Rimamuraňská společnost v Krompachu a Zvoleni zastavila loňského roku v září své závody a dělnictvo ocitlo se tak bez zaměstnání v počtu více než 2000, kteří dodnes nemají práci.
Státní železárny v Podbrezové propustily na 1000 dělníků a stále se propouští, aniž by dotyčným dělníkům byla poskytnuta práce jiná. Jiné závody pracují při největším omezení. Při tom se celá zařízení železáren vyvážejí za hranice, zejména do Uher a když se dělnictvo vývozu bránilo, bylo strojové zařízení dokonce za asistence četnictva vyvezeno a dělnictvo ponecháno na pospas bídě a hladu.
V průmyslu kožedělném není lépe. Na příklad v továrnách a dílnách v Brně, Budýni, Chotěboři, Jaroměřici, Kostelci, Moravském Krumlově, Radotíně, Táboře, Volyni a Kremnici pracovalo 988 dělníků a dnes tyto dílny jsou uzavřeny. V dalších dílnách průmyslu kožedělného, a to v Benešově, Boroticích, Brně, Novém Bydžově, Jihlavě, Klatovech, Kuklenách atd., pracovalo 7377 dělníků a dnes pouze 2252.
Stejně neutěšená je situace v průmyslu lučebním. Ve 26 větších závodech lučebních bylo zaměstnáno počátkem roku 9780 dělníků, nyní pouze 2441 dělníků. Obraz by byl ještě daleko horší, kdybychom při této statistice přihlíželi i k malým závodům, v nichž značný počet provoz vůbec zastavily.
Poučná jsou také data průmyslu cukrovarnického. V kampani roku 1919 a 1920 bylo v celé Československé republice v činnosti 173 podniků, které zaměstnávaly dle statistiky Zemského úřadu v Praze, Brně a Bratislavě v mezikampani 25.000 dělníků a zřízenců, v kampani 130.000 dělníků a zřízenců, při čemž se v mnohých závodech pracovalo 12 hodin denně a kontingent řepy byl o 20% nižší než roku 1922. V kampani letošní je v činnosti 156 závodů, zaměstnávajících celoročně 15.014 dělníků a zřízenců, v kampani pak 90.000 dělníků a zřízenců. A přece je letos kontingent řepy o 20% vyšší než byl roku 1919. Kampaň roku 1919 trvala průměrně 42 dní a roku 1922 a letos pouze 28 dní. Během 5 let bylo tudíž v Československé republice zrušeno 17 závodů a počet zaměstnanců zmenšen proti roku 1919 přibližně o 10.000 dělníků v mezikampani, a v kampani o 40.000 dělníků. Výkonnost jejich však stoupla o plných 25%, přihlížejíc jen ke kontingentu řepy, a při tom kampaň ztrácela 14 pracovních dnů. Tento příklad nejlépe vyvrací domněnku, kterou se snažil pan ministr sociální péče i pan ministr financí namluviti veřejnosti v odpověď na naši interpelaci, jako by dělnictvo nemělo vůli a chuť k práci a že bylo potřebí snižováním podpor pobízeti dělníky k intensivnějšímu vyhledávání práce.
O tom, jak vyhlíží nezaměstnanost v jednotlivých průmyslových obvodech, uvedu příklady z obvodu ostravského, opavského a z okresu teplického. Konstatuji, že tato data získali jsme z úřadu pro zprostředkování práce. Na Ostravsku a Opavsku je nezaměstnáno přibližně 13.000 osob, z nichž dostává podporu v nezaměstnanosti sotva sedmina. Při tom lhůta podporovací se zkracuje a nezaměstnaným, pobírajícím podporu delší dobu, se podpora snižuje.
V okresu teplickém bylo počátkem listopadu t. r. nezaměstnaných všech odborů dohromady 4900. Podporu v nezaměstnanosti dostává pouze 2050 osob, takže je asi 2850 dělníků úplně bez podpory. Při tom však nutno podotknouti, že asi 2000 dělníků u Sprostředkovatelny práce není přihlášeno, takže můžeme počítati, že v okresu teplickém je přibližně 7000 nezaměstnaných dělníků podle dat vykázaných Sprostředkovatelnou práce.
Toto jsou některá data o stavu nezaměstnanosti v jednotlivých oborech i v některých okresech. Již data sama jsou hrozným dokladem, v jaké bídě žije produktivní část všeho občanstva. A ještě hroznější jsou data o tom, jak je o tyto nezaměstnané postaráno. Masám nezaměstnaných nedostává se ani pomoci, kterou jim platná zákonná ustanovení zaručují.
Poslanecký klub komunistický upozorňuje velmi často na nepořádky a bezpráví, která se dějí při výplatě podpor v nezaměstnanosti. Činí tak i interpelacemi, dotazy, řečmi ve výborech i plenu, avšak všechny tyto naše snahy jsou marné. Okresní politické správy postupují při povolování podpor jednotlivcům velmi briskně. Vymýšlejí všechny možné a nemožné důvody, aby mohly nárok na podporu odepříti. Zamítáni jsou nezaměstnaní z důvodů, že mají malý domek, že mají nepatrnou několikakorunovou pensi z různých veřejných prostředků, že některý člen rodiny má výdělek, ačkoliv tento nevystačí ani na nejnutnější výživu jeho samotného, že nezaměstnaný měl třebas před rokem mzdu, ze které si mohl něco našetřiti a pod.
Byli jsme nedávno nuceni učiniti dotaz na ministra sociální péče o jednání policejního komisaře Lad. Srby v Heřmanově Městci, který při ověřování žádosti o podporu v nezaměstnanosti připisoval nezaměstnaným do přihlášek poznámky, vymykající se jakýmkoliv pojmům lidskosti a slušnosti. Tak u jedné žadatelky připsal, že její sestra dělá nevěstku, u jiné, že její muž pracuje a hraje karty, u jiné zase, že je tanečnicí, ačkoliv po vyšetření nebylo na těchto věcech ani zbla pravdy.