2. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 4319), kterým se stanoví hranice příjmu, vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců podle zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n. (tisk 4377).
Zpravodaj výboru soc.-politického je pan posl. Malík.
Zpravodaj výboru rozpočtového pan posl. dr. Medvecký. (Hluk.)
Pánové, prosím o klid.
Dávám slovo zpravodaji výboru soc.-politického p. posl. Malíkovi. (Různé výkřiky na levici.)
Zpravodaj posl. Malík: Zákon ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., v §u 2 odst. 1 praví: (Hluk. Výkřiky na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Pánové, nechte pana zpravodaje mluviti. Prosím o klid.
Zpravodaj posl. Malík (pokračuje): "Nárok na požitky přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem není větší nežli 4000 Kč z činnosti hospodářsky samostatné, 8000 Kč z činnosti hospodářsky nesamostatné". Poměry však ukázaly, že příjmová hranice tato je nízká, neboť zbavovala nároku na důchod válečných poškozenců (Hluk. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) i ony invalidy, jichž roční příjem nedosahoval existenčního minima.
Proto byla zákonem ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., příjmová hranice válečného poškozence zvýšena o (Hluk. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) 50 %, t. j. o 2000 Kč u osob samostatně činných, o 4000 Kč u osob hospodářsky nesamostatných, tudíž ze 4000 Kč na 6000 Kč u samostatných, z 8000 Kč na 12.000 Kč u nesamostatných, a to s platností do 31. prosince 1923. Okolnost tato, že ona zvýšená hranice příjmů válečného poškozence platí pouze do konce tohoto roku, rozhodla o nové úpravě této hranice vládním návrhem zákona tisk 4319, který je právě předmětem jednání poslanecké sněmovny.
Vláda přišla s tímto návrhem proto, poněvadž by jinak nastoupila v platnost ona původní hranice příjmová podle zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., vyjádřená nízkou cifrou 4000 Kč. To by bylo příliš radikální snížení, jež by v řadách našich válečných poškozenců způsobilo mnoho trpkostí a oprávněného pobouření. Proto tato vládní osnova stanoví hranice příjmu válečného poškozence penízem 5000 Kč u osob samostatně hospodářsky činných a penízem 10.000 Kč u osob hospodářsky nesamostatných.
Tato hranice je odůvodněna jednak poklesem cen určitých životních potřeb, jednak i snížením mezd a platů osob nesamostatně výdělečně činných, tudíž odpovídá dnešním poměrům cenovým. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Sluší poznamenati, že úpravou touto budou méně postiženy osoby povolání nesamostatného, osoby hospodářsky nesamostatné, neboť hranice příjmová těchto osob stanovena je obnosem o 100 % vyšším nežli hranice příjmová osob hospodářsky samostatných, nehledě k různým přídavkům, jimiž tato hranice ještě dále může býti zvýšena.
K pozměňovacím návrhům a resolučním návrhům, jež byly k této osnově podány v soc.-politickém výboru, zaujal výbor stanovisko negativní. I navrhuje soc.-politický výbor, aby vládní návrh zákona tak, jak je otištěn ve zprávě výboru soc.-politického, byl ústavně schválen. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji, p. posl. dr. Medveckému.
Zpravodaj posl. dr. Medvecký: Slávna snemovňa! Naše zákonodárstvo sa už tretíkrát zaoberá stanovením požitkov válečných poškodencov, a to prvýkrát bol vynesený zákon z 20. fenruára 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ktorý bol potom opravený zákonom z 25. januára 1922, čís. 39 Sb. z. a n.
Teraz tretíkrát prikročujeme k riešeniu tejto otázky, a pohnútkou pri prvom, druhom i tomto zákone sú čiste hospodárske pomery. Prvým zákonom bola hranica dôchodkov válečných poškodencov, ktorým ešte podpora prichodí, stanovená na 4000 poťažne 8000 Kč, keď však drahota stúpla a táto hranica sa ukázala príliš nízkou, bolo potrebné jej zvýšenie na 6000 Kč, poťažne pri nesamostatných na 12.000 Kč. To bolo r. 1922, keď drahota bola najväčšia a keď i mzdy prichodiace jednotlivým robotníkom, či samostatným alebo nesamostatným, boly najvyššie. Od tých čias drahota menovite pri tých najvážnejších životných predmetoch klesla značne, okrem toho klesly i mzdy ako pri samostatných, tak i nesamostatných zamestanancoch a následkom toho je odôvodnené, aby sa pomýšľalo na zredukovanie, sníženie tej hranice, ktorá je stanovená zákonom čís. 39 z r. 1922. Nielen že tento zákon je termínovaný do konca tohoto roku, ale i preto, že hospodárske pomery sa zmenily, je potrebné riešiť túto otázku zákonodárne znova, a to nie ponechaním dosavádnej hranice 6000 Kč, ani snížením na pôvodnú výšku 4000 Kč, ale na strednú cestu, aurea mediocritas: stanovením hranice na 5000 Kč, poťažne 10.000 Kč.
Slávna snemovňa! Rozpočtový výbor skúmal túto otázku a prišiel k tomu, že toto nezapríčiňuje ani zaťaženie, ani odľahčenie štátnej finančnej správe, a to preto, že sa touto zmenou stanovenou týmto zákonom nezmenšuje počet tých ľudí, ktorí majú nárok na podporu. Práve poklesom mzdy je odôvodnené a pravdepodobné, že počet ľudí, ktorí z válečných poškodencov majú nárok na podporu, zostane ten samý ako dosiaľ bol.
Rozpočtový výbor sa pripojuje k návrhu výboru soc.-politického a doporučuje k prijatiu tento vládny návrh zákona bez změny; pozmeňovacie návrhy, ako aj rezolučné návrhy rozpočtový výbor doporučuje k zamietnutiu. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Zapsáni jsou na straně "proti" pp. posl. Schubert, Schälzky, Kučera, dr. Holitscher; na straně "pro" p. posl. Patzel.
Než udělím slovo prvnímu řečníku, navrhuji ve smyslu usnesení presidia řečnickou lhůtu 20ti minutovou.
Námitek proti tomu není? (Nebylo.)
Není jich. Návrh můj je přijat.
Uděluji slovo prvnímu řečníku na straně "proti", jímž je p. posl. Schubert.
Posl. Schubert (německy): Slavná sněmovno! Na této předloze mají zájem nejen invalidé a vdovy i sirotci po nich, ale zejména i obce, neboť mnohé z těchto válečných obětí připadají jim k tíži, zvláště tehdy, když stát zanedbává, jako dosud, v četných případech svou povinnost. Neuplyne proto ani dne, aby nám nepsala některá obec, nebo místní skupina naší organisace a nás nežádala, abychom v různých případech svou pomocí zasáhli. V zákonodárství invalidním se ustanovuje všechno ode dneška na zítřek, jen na krátkou dobu. Parlament se udržuje v práci a chvatu nejen věčnými novelisacemi, nýbrž také stálými doplňky a prodlužováním. Úřady, jimž náleží propočítávání, jsou tím neustále obtěžovány a nastává nesmírný zmatek. Jestli jste opravdu vážně odhodláni v tomto směru splniti válečným obětem povinný závazek a takto nepřímo ulehčiti také těmto nuzným obcím, pak nemusíte se strachovati o úhradu. Není naprosto nutno vymýšleti nové daně a nesnesitelná zatížení obyvatelstva, potřebujete jen moudře šetřiti a stačí v tomto případě i velmi skrovné snížení vojenských vydání jdoucích do nekonečna, aby se konečně pomohlo těmto největšího politování hodným obětem světové války jednou k jejich právu. To, čeho se má dostati válečným poškozencům, zadržuje se jim liknavostí a nedbalostí různých nižších úřadů po léta bez závažného důvodu. Jsme svědky toho zvláštního zjevu, že poukazy a nařízení obcím, které se vydávají ministerstvem sociální péče nižším úřadům, zejména zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence zůstávají téměř úplně bez povšimnutí. V žádném odvětví správy nepanuje tak divoký zmatek, tak nepořádné úřadování, jako zde, a myslím, že mnozí moji kolegové jsou s to, aby potvrdili pravdivost mých slov také z vlastní zkušenosti. Mohl bych vám uvésti naléhavé případy, případy, kde nedošlo ani dnes ku vyřízení po několika letech úzkostiplného očekávání a vyčkávání. Nelze se diviti, zmocní-li se těchto válečných obětí zoufalství a připadají-li na obtíž veřejné péči o chudé, ačkoliv tu jde o státní platební povinnost. Bylo by třeba, aby v zemské úřadovně byla provedena naléhavá revise za účelem odstranění vytýkaných závad, a aby zařízeno bylo spravedlivé, rychlé, lidumilné úřadování. Při dobré vůli by se zajisté již dávno mohl zjednati pořádek. Nezbude nám asi nic jiného, než abychom příště všechny stížnosti bezohledně projednávali veřejně. Sociálně-politický výbor se již usnesl loni žádati na zemské úřadovně, aby do určité, tehdy stanovené, několikaměsíční lhůty, myslím že šestiměsíční, vypracoval všechny nedodělky. Tomuto vyzvání nebylo vyhověno. Jestliže panují prý u moravské zemské úřadovny spořádané poměry, pak chceme věděti, proč v Čechách, kde jde o největší počet invalidů jsou trpěny takové bezpříkladné průtahy. Váš tisk překypuje krásnými hesly a na každé druhé stránce lze se dočísti o účinné práci a pomoci a jiných potěšitelných věcech. V praksi věc vypadá podstatně jinak. V praksi umírají často invalidé, než dosáhnou práce, jež jim přísluší. Úřední statistika počítá s okrouhle 700.000 válečnými poškozenci. Odhad tento jest rozhodně příliš nízký, poněvadž podle zákona o prodloužení lhůty přihlašovací tento počet se ještě značně zvýší. Největší počet nových přihlášek přijde přece ze Slovenska a sdělil nám již loni kol. Blaho v sociálně-politickém výboru, jak vadné tam byly úřední vyhlášky. Nepochybí se, odhadne-li se počet válečných poškozenců na 900.000. To jest ohromné číslo, které však přes to - smrt má zde hojné žně a způsobuje velké mezery - se rychle zmenšuje, tak že po určité době, až budou vyřízeny všechny případy rentové, jak těmito úmrtími, tak opětným provdáním vdov a odbytnými, klesnou položky výdejné rok od roku. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Aby byla zmírněna nezaměstnanost v řadách invalidů, bylo by se obírati také myšlenkou na vydání zákona o jejich zaměstnání. Právě tak bylo by potřebí zvýšené pomoci při zakládání existence. Klidná, zajištěná, byť i skromná existence, účinkuje přec již sama sebou blahodárně na tělesné i duševní blaho válečného poškozence a jeho rodiny. Jest si stěžovati na postup mnohých finančních úřadů, které spatřují v družstvech válečných poškozenců v prvé řadě daňové objekty a předpisují jim tak vysoké daně, že trvání a prospěšné účinkování těchto sdružení jest ohroženo. (Posl. Jos. Fischer [německy]: Jednomu se dává a druhému béře!) Zajisté, to jest ode dávna osvědčená prakse. Dejte v tomto směru rozhodovati spravedlivým, humánním lidem a ne fiskálním šosáckým povahám. Tato věc má však i druhou stránku. Musíme žádati, aby se na naše německé invalidy bral náležitý zřetel při zadávání státních zaměstnání a při pozemkové reformě. To se neděje, naši invalidé jsou v tomto směru pastorky štěstěny. Přejeme-li si, aby na naše válečné poškozence byl brán zřetel při obsazování úřadů, pak se nám dostane pravidelně odpovědi: žadatel neovládá státního jazyka. Státním jazykem nazývá se nesnášenlivá zásada, na níž jezdíte. Státní jazyk jest vám důležitější žalob invalidů a jejich rodin. Státní jazyk jedině vás spasí. Tak smutnou kapitolou jest také, jak se zachází s invalidy při pozemkové reformě a při předpisování dávky z majetku. Protekčním dítkám se dostává země a půdy. Dostávají ji spekulanti, zbohatlí parvenuové! Můžete se toho dočíst denně v našich novinách. Musí-li se již pozemkový majetek roztrhati, nemá aspoň invalida vyjíti na prázdno, nýbrž má se mu umožniti získati živnost a obydlí a domovinu pro svou rodinu. Stejně smutná jest kapitola dávky z majetku. Nebéře se patřičného zřetele na invalidy při oceňování jejich majetků a tudíž také ne při vyměření dávky. S našimi selskými a měšťanskými invalidy, kteří přece nedostávají renty, jejichž pracovní síla však jest hluboce snížena, tak že si musejí vydržovati za velké peníze náhradní síly, nenakládá se mírněji při této dávce z majetku, ačkoliv jest to zákonem předepsáno. K tomu, aby platil, jest invalidní sedlák a občan, který nedostává renty, dobrý, u dávky z majetku ho však neznají. Tento nespravedlivý postup mluví sám za celé knihy. Bylo by dále velmi nutným, aby selští a měšťanští invalidé nedostávající renty, byli také sociálně-lékařsky prohlédnuti, aby konečně byl na jisto určen jejich poměr ku povinnosti branné služby, aby nemuseli, jak jsme to už zažili, invalidé, stojící již jednou nohou v hrobě, při mobilisaci nastoupiti službu. Na základě této prohlídky bylo by u těchto invalidů zaříditi jejich superarbitraci z úřední povinnosti, ne teprve na základě žádosti, kterou by museli zvláště podati. Takové válečné oběti neposlechly mobilisační vyhlášky v dobré víře, byly však ze začátku také divisními soudy odsuzovány. Jak v této věci bylo postupováno, ukazuje zvláště případně, v jakém formalistickém haraburdí maše vojenská justice strnula. Tak se způsobují invalidům k jejich tělesné krisi ještě duševní muka a starosti. Nejsmutnější kapitola, v níž nebylo mluveno ani v této sněmovně ani v sociálně-politickém výboru, jest zacházení se stařičkými, většinou více než 80 let starými patentními invalidy. Uvažujte o tomto konkrétním případě z mé krajiny. Patentní invalida 80tiletý šel do Bavor, kde hledal a našel práci. Jest to vzácný případ, že 80letý muž hledá práci. Samozřejmě pozbyl podle platných zákonů invalidní podpory a když se opět vrátil do Čech, bylo mu po dlouhém vyjednávání řečeno, že musí znovu žádati u ministerstva národní obrany o přiznání skromného požitku patentního invalidy. Než byla žádost vyřízena, trvalo dosti dlouhou dobu.
Další stížnostní kapitolou jsou kapitalisace rent. Plný právem varuje Svaz válečných poškozenců všechny před tím, aby nedali svou rentu kapitalisovati. Každá na zisk založená pojišťovna kapitalisuje rentu lépe než stát. Až budete prováděti kapitalisace rent, dojděte si k starému zemskému pojišťovacímu fondu pro Čechy a dejte se tam poučiti o tom, jak se takové závažné problémy slušně a lehce luští. V Německu bylo po německo-francouzském válečném tažení v roce 1870 užíváno invalidů také v garnisonní službě. Tato okolnost stála by snad i zde za úvahu. Uvolnily by se tím jiné síly. Zvláštní péči žádá osud ve válce osleplých a tuberkulosních. Přijímání tuberkulosních do útulků jest nedostatečné a oni tvoří pro své rodiny a celé své okolí těžké nebezpečí. Velký vzrůst úmrtnosti na tuberkulosu, měl by vám zavdati vážnou příčinu ku přemýšlení. Hrozné poměry v pražských nemocnicích, zvláště na německých odděleních, ukazují však, že v tomto směru také pro toto nebezpečí nemáte nikde potřebného porozumění.
Všeobecně se volá po spravedlivé a nestranné kontrolní komisi. Rovněž by se mělo nejnižším místům naříditi, aby se postarala o dostatečné vyhlášení invalidních zákonů a všech sem spadajících nařízení a podacích lhůt, aby nenastal žádný průtah. Na vrub tohoto nedostatečného vyhlašování nutno připsati, že ještě dnes nebyly vydány tisíce rentových výměrů. Než dosáhnete pro invalidy licenci na biograf, musíte si do krvava uběhati v dotyčných odděleních nohy. Pro jiná družstva zařízená na výdělek lze takové licence obdržeti nepoměrně snadněji, zejména když jisté kvalifikace jazykového pomezí přicházejí tu v úvahu. Na př. ve Stříbře okupovali tělocvičnu a chtějí do ní vpašovati vojenské kino. Mládeži se béře možnost, aby konala tělesná cvičení a podporuje se za to kluzký film. Malé trafiky a jiné malé podniky, jež jsou válečným poškozencům propůjčovány, zavdávají často příčinu, že jsou s fiskální úzkoprsostí práva invalidů zkracována. Propůjčování takových podniků se proto v mnohých případech neosvědčilo a bylo pociťováno jako břemeno. Ani sliby, ani utěšování a papírová nařízení nemohou pomoci, nýbrž jedině skutek. Tento návrh ukazuje, jak daleko jste toho vzdáleni. Zanedbávání povinné péče o invalidy se objevuje u nás ve všech směrech. Následkem vládního nařízení ze 4. ledna 1923 bylo ustanovení § 7, odst. 1. vládního nařízení z 8. ledna 1922 o lékařské prohlídce válečných poškozenců zachováno potud v platnosti, pokud se týče složení zemské odvolací komise. Tato komise měla by v r. 1924 ve své činnosti pokračovati a odvolání co nejrychleji vyřizovati. Interpelace, kterou jsme proto s naší strany podali, čeká do dnes na své vyřízení.
Nutné jest dále, aby v úřadech pro péči o válečné poškozence bylo užíváno německých pracovních sil. Naši váleční poškozenci jsou oprávněni žádati, aby o ně pečoval úředník, který jejich řeči plně a zcela rozumí. Mimo to uložila kdysi větší část válečných invalidů i poslední uspořený haléř ve válečných půjčkách. I toho nechcete viděti a rozpakujete se zasáhnouti pomocnou rukou. Všechny tyto vylíčené ústrky a křivdy vyvolávají právem nespokojenost a roztrpčení. Jest velkým a lidským požadavkem, aby zde byla zjednána náprava. Přejeme si, aby invalidé a proto také selští a občanští invalidé došli práv jim zákonem zaručených.
Vánoční dárek, který v této osnově invalidům přinášíte, musíte jim laskavě sami podati. U pojímání této otázky jsme my Němci svorni a sjednoceni. Toto vaše počínání ukazovati odvahu na bezbranných, odsuzuje se samo sebou. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Slavná sněmovno! Dal jsem se zapsati co řečník pro předlohu, ne snad, že bych mínil, že by mohl v této sněmovně býti ještě někdo, kdo by mimo zpravodaje ustanoveného komandem "pětky" mohl na prospěch tohoto zákona promluviti i jen jediné slovo, a také o zpravodaji platí slovo, že tak činí s těžkým srdcem a proti svému lepšímu přesvědčení.
Dal jsem se zapsati jako řečník pro předlohu, abych zde před tvrdými čely těch, kteří stojí pod diktátem finančních vládců tohoto státu, pozvedl hlasu volajícího po sociální spravedlnosti, ale také po rozumu, o který, zdá se, že páni na pravici této sněmovny, čím dále, tím více přicházejí, protože si, jak se zdá, sami dávají zavazovati oči vůči tomu, co spáchali svými skutky, nejen mezi lidmi našeho národa, nýbrž také mezi lidmi svého národa. Tato předloha poskytuje nám jasný obraz toho, jakou spoustu může způsobiti příliš těsné koaliční donucení vlády politických stran a že může v duševní odpovědnosti lidí jinak zajisté rozumných způsobiti velice zlé spousty. Ve výboru prohlásil jeden z pánů zpravodajů, pan kol. Malík, s prostosrdečností jemu vlastní a zajisté také s osobní odvahou, což může býti zjištěno, že převzal odiosní předlohu, jak se mu již někdy stává, zřejmě pod diktátem donucení jeho stranou. Druhý zpravodaj, kolega jeho v politické frakci ze Slovenska ujistil nás dnes, obraceje stejně přívětivě oči k nebi, že jde zde o "aurea mediocritas" o zlatou střední cestu mezi nynějším, prý už nesnesitelným stavem a obnovením onoho stavu, který byl před 3 a 4 léty ve věcech péče o válečné poškozence právem a zákonem. Mám pocit, že zde lze méně mluviti o "aurea mediocritas" než, že z toho vychází spíše silná prostřednost politického úsudku, která dá se svésti k takovým skutkům. Tato předloha jest - opakuji to na základě všeho toho, co jsem v posledních dnech zažil a co praví zpráva výborová - zhola bez smyslu. Nemá sloužiti ničemu jinému, než aby ukázala jednotlivým, chudým a nešťastným lidem, obětem války, zpola nebo docela na těle zničeným, že máme v tomto státě mocnosti, které za všech okolností kladou právě nejchudším z chudých surovou pěsť v týl. (Souhlas na levici.)
Zákon, který hranici příjmovou pro nárok na důchod válečných poškozenců snižuje ze 6000 na 5000, nebo u nesamostatných z 12.000 na 10.000 ročně, odůvodňuje se . . . . (Posl. Simm [německy]: Páni by se měli přinutiti, aby s tímto důchodem jeden rok žili!) to by bylo ovšem to nejjednodušší k důkladnému vyléčení pánů, zejména pánů, kteří venku kupují chléb a salámy levněji než druzí v městě. Zákon odůvodňuje se nastalým snižováním cen, snížením mezd a platů. Nechci se pouštěti do celé ostatní otázky válečných poškozenců, chci jedině zjistiti, jak jest to karakteristické, že v novele berní, nám dnes předložené, nebylo přirozeně sníženo, a to právem, daně prosté existenční minimum. Tím hůře působí to, vzpomeneme-li si, jak před ne příliš dlouhou dobou v branném výboru ministr Udržala v rozpočtovém výboru předseda, tehdejší zpravodaj pan Bradáč, pohnutlivými slovy a zvuky mluvili o nouzi, která prý se zahostila v důstojnickém sboru československé republiky, tak že máme pocit, že ne stane-li se něco pro tyto lidi, musela by v málo měsících celá mladá důstojnická generace zemříti. Pánové, nechci mluviti o snižování cen, o snížení platů, nýbrž chci mluviti o mimořádných příspěvcích, se kterými se setkáme opět na druhé straně. Míním, že není ani u samostatného důchod 500 K měsíčně takovým přepychem, že by vedle toho nesnesl ještě ty koruny na důchodu válečného poškozence.
Ale, pánové, co se nejvíce příčí rozumu, jest skutečnost, že není nikdo s to udati nám nějaký skutečný účel zákona, státně-politický účel. Prosím, když jsme loni projednávali nesympatický zákon, zákon o snížení platů stát. zaměstnanců - kolega Malík měl také tehdy odvahu podávati zprávu, jak řekl v odiosním zákonu - mohli jsme si aspoň namlouvati, že finanční ministr chce šetřiti, že finanční ministr chce s berněmi státními opatrněji nakládati. Chce tady šetřiti? Řekl nám někdo, o jaké číslice jde? Neslyšíme žádných cifer. V nejpříznivějším případě, budou-li tu nejpříjemnější předpoklady, bude snad lze docíliti úspory 2,000.000 korun. I to jest velmi nejistá číslice a pan zástupce ministerstva sociální péče, který se v této otázce zajisté přesně vyzná, prohlásil v soc.-politickém výboru, že finanční otázka u této předlohy nepadá vůbec na váhu, že se s ní absolutně nepočítá. Proč tedy? Předloha jest vázána na lhůtu do konce r. 1924. Jak se tedy věci mají? Víme, že nejsou ještě ani z daleka propočítány všechny invalidní důchody, zvláště ne zvýšení důchodů a doplatky na základě lednového zákona z r. 1922. Víme, že invalidní úřady nyní - prosím, vykonanou práci uznáváme, i když kritisujeme - se snaží vypracovati také cifry pro vdovy a sirotky, doplatky nebo odbytná pro takové válečné vdovy, které vstoupily v nový sňatek a pod. více.
Ještě nejsme hotovi, víme ještě, že tyto práce potrvají daleko do r. 1924 a již přichází se se zatížením správy novou, ohromnou prací. Neboť, má-li zákon míti smysl, nesdělává-li se zákon pouze bez jakéhokoli psychologického podkladu, musí se přirozeně říci, že invalidní úřady musí býti s to, aby během tohoto roku zpracovaly všechny případy invalidních důchodů, nevíme o kolik jednotlivých případů jde. Soudím, podle počtu osob, jež jsou v péči úřadů, že musí těchto osob býti, povážíme-li že se to přec týče namnoze rodin, aspoň 150.000 případů. Pan sekční šéf vrtí hlavou. Ať jest nám tedy udáno přibližně odhadní číslo. Mějme za to, že jde o 100.000 případů. (Výkřik: 72.000!) A kdyby jich bylo jen 72.000 případů . . . (Výkřik: 40.000!) To jest zcela vyloučeno . . . tak tyto tisíce a tisíce případů musí býti přece během roku přezkoušeny. Zatím musí se však s vyplácením důchodů pokračovati, a to podle nynějšího zákona na základě toho času přiznaných nároků. Pánové, kdyby skutečně v několika tisících případů bylo zjištěno, že několik málo osob spadá nyní pod tuto hranici 6 a 5 tisíc korun, nebo 10 až 12 tisíc korun ročních příjmů, chcete od těchto osob žádati navrácení přeplatků? Žádám na panu zpravodaji zcela jasnou odpověď na to, bude-li tu odvaha, žádati náhradu, abyste ústa ne pouze špulili, nýbrž musí se, jak se tomu prostonárodně říká, také jednou pískat. Jest to však velice kratochvilné, praví-li se ve zprávě výborové, podepsané panem zpravodajem Malíkem: Dá se s jistotou souditi, že okruh oněch osob, na něž se vztahovala obmezení do 31. prosince 1923 obsažená v § 2. odstavec 1, nebude novu úpravou rozšířen. To znamená tedy, pan zpravodaj míní na základě svých z ministerstva pocházejících informací, že pravděpodobně sotva bude postižen takový počet válečných poškozenců, který by stál za zmínku, jimž by se na základě tohoto zákona nárok na důchod musel upříti. Proč se to tedy děje? Míníte-li sami, že nebudete moci na základě tohoto zákona nikomu nárok na důchod odebrati, proč tedy tento zákon? Buď jest to nesmyslné, anebo jest to, co pan zpravodaj zde napsal, patrný omyl a nesprávnost. Z celého vychází, že zde jde o stanovisko čisté svéhlavosti. Ah! Snad je to to! Jde o to, to se ovšem v zákoně nepraví, aby se patrně s válečnými poškozenci, jimž nebyly důchody ještě doplaceny na základě lednového zákona z r. 1922, jednalo na základě tohoto nového zákona. To znamená přirozeně, že všechny tyto případy rentových doplatků utrpí ještě větší průtahy proti nynějšímu systému. Jest otázka, může-li to býti vůlí sociálního zákonodárství. Nenacházím v tomto zákoně se žádného stanoviska jiného důvodu, než ten: finanční ministr diktuje, musí se všude činiti úspory, lhostejno na kom a proto jest tento zákon zákonem justamentním. Jest to zvláštní způsob, kterým se zachovává finanční správa tohoto státu proti obětem války. Finanční správa vybírá sice ještě dnes neustále tak zvanou válečnou daň, vybírá dosud všechny nedoplatky berní z let 1914 až 1918, odepírá však hospodářským obětem války do dnes jejich práva.
A nyní chystáte se k tomu, abyste v boji zlomeným obětem války dali ucítiti svou brutální pěsť. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej p. posl. Schälzky.
Posl. Schälzky (německy): Dámy a pánové! S politováním jest nám zjistiti, že se splnila obava obětí války stran snížení hranice příjmů pro válečné poškozence s 6000 na 5000 korun. Jak nespravedlivé a nepřístojné jsou pokusy, činiti úsporná opatření právě u ubohých obětí války, ukázalo se již v tom, že pro tuto předlohu zákona dlouho nechtěl se hlásiti žádný zpravodaj ve výboru, takže tato předloha opětně, přes to, že byla na denním pořadu soc.-politického výboru, musila býti odložena. Jako při snížení úřednických platů, při pověstném zákonu prosincovém uvolil se i zde posl. Malík, převzíti referát také při tomto snížení a ukázati ubohým obětem války, kterak se ve skutečnosti vzdává dík národa a domoviny a plní se okázalé sliby, jež ve příčině době přiměřeného, postačujícího zaopatření obětí války byly učiněny.
Podle odst. 1 §u 2 zákona ze dne 25. ledna 1922 byla příjmová hranice, oprávňující k rentě válečných poškozenců, stanovena částkou 6000 nebo 12.000 korun, pro kteréžto ustanovení dána lhůta do 31. prosince 1923.
V jiných státech, jak již s jiné strany bylo zdůrazněno, na př. v Anglii, Rakousku, Francii atd. není vůbec žádné příjmové hranice. Invalidní renta se pokládá za odškodnění utrpení, totiž ve službě vlasti způsobeného oslabení zdraví nebo zmrzačení těla. Avšak v Československu jest to toto ustanovení o příjmové hranici, které obětem války, ano i válečným slepcům, kteří s cizí pomocí a podporou vedou samostatnou živnost a více než 6000 korun vydělají, odnímá všeliký státní plat, z čehož již lze seznati bezpráví z tohoto ustanovení plynoucí. Za příjmovou hranici mohl by se příjem bez práce z rent a požitky z úroků v určité výši vzíti v úvahu. Neboť stanovením tak nízké hranice příjmové, která má v zápětí ztrátu renty, vzniká nebezpečí, že mnozí se vzdají snahy, vlastní námahou si vydělati na živobytí nebo zlepšiti si je, čímž nikterak nepovzbuzují k práci. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
K tomuto snížení také proto není důvodu, že takové zlevnění nutných potřebných věcí dosud nenastalo. Pociťujeme jako bezpráví, to budiž opět zdůrazněno, že se činí rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými vydělávajícími invalidy. Když 18. října tohoto roku veškeré organisace invalidů vystoupily v mohutných projevech pro své požadavky a vybojování zaopatření státem, jež by bylo člověka hodno, tu i české strany daly těm organisacím ujištění a slib své podpory. Dnes se musí podrobiti diktátu stranických ujednání svých vůdců. Při tom dlužno uvážiti, že toto snížení, jak právě dříve opět bylo dokázáno, nepřinese pro státní pokladnu žádné finanční výhody, poněvadž administrativní provedení těchto ustanovení asi více pohltí, než se ubohým válečným obětem snížením příjmové hranice odebéře. (Posl. Böhr [německy]: A k tomu to velké zdržování!) Dnes ještě ani nejsou vypočteny a k výplatě poukázány renty podle zákona ze dne 22. ledna 1912. Pokaždé, kdy se jednalo a jedná v parlamentě o nějaké věci válečných poškozenců, ozývají se prudké žaloby proti této nedbalosti v zemském úřadě, která zavinuje, že se ubohým obětem války dodnes ještě nedostalo výplaty rent, jež jim podle zákona přísluší. Ani resoluce, která se srozuměním vlády loni byla přijata, aby bylo o to dbáno, aby zadržené výplaty do 6 měsíců byly uskutečněny, nemohla učiniti pořádek a také nebyla provedena. Jestliže tato nová ustanovení budou uzákoněna, bude zmatek v zemských úřadech ještě větší. Jediné rozumné by bylo, aby se tam učinil pořádek, aby všemi prostředky bylo postaráno o to, co nejdříve válečným obětem vymoci výplatu rent, které jim podle zákona přísluší, prve než se způsobí novy zmatek. Že se těchto zákonitých ustanovení užije k tomu, aby se státní renta co největšímu počtu odňala, zrovna tak, jak jest zvyklostí sociálně-lékařských komisí, rentové platy snižovati, to nám jest úplně jasno. Tím se však vyvolá jen rozhořčení a nespokojenost mezi válečnými obětmi, ale nedocílí se žádných výhod. Krásnými sliby, jež obětem války znovu byly učiněny, nebude těmto poškozeným pomoženo. Pociťujeme také za bezpráví, když se odnímá renta bezdětným válečným vdovám v tom případě, že by jejich nezpůsobilost k výdělku nebyla snížena aspoň o 30 %. Právě v poslední době mnohým bylo sděleno toto škrtnutí platů válečných vdov. Nikoliv pro ztracenou osobní způsobilost k výdělku, nýbrž jako náhrada za ztraceného živitele, jenž jest nenahraditelným, má se renta vypláceti. Nesmí se přece přehlédnouti, že vdova za dnešních hospodářských poměrů nemůže tak snadno nalézti výdělku, s nímž by mohla vyjíti a že za panující nezaměstnanosti ještě ubírá mužovi pracovní místo. Že také při lékařských šetřeních jeví se snaha, aby byly státu renty ušetřeny, ukazují mnohé žaloby na nesprávné posouzení stavu nemoci, to dokazují nesčetné stížnosti, které se podávají do těchto sociálně-lékařských komisí. Organisace invalidů tedy opětně požadovala, aby tyto rekursy urychleně byly vyřízeny a aby stěžovatelé osobně komisi byli představeni. K jakým důsledkům vede rozlišování mezi hospodářsky samostatnými a nesamostatnými, pozná se na př. u invalidů, jimž byly povoleny trafiky. Podle zákonných ustanovení dostanou váleční poškozenci-trafikanté renty jen tehdy, jestliže berou z trafiky příjem, který rentu o 100 % nepřevyšuje. Tím jest velká část trafikantů z požitku renty vyloučena. Proto jsem se svým kolegou dr. Luschkou již před nějakým časem podal návrh, aby příjmová hranice pro trafinkanty rovněž jako při hospodářsky nesamostatných byla stanovena částkou 12.000 korun ročního příjmu. Podle dnešních zkušeností víme, že tento návrh nemá pražádné vyhlídky, že bude přijat. Majitel trafiky má jen procentně účast ve výtěžku z prodeje výrobků státního tabákového monopolu. Majitelé trafik jsou vlastně jen meziobchodníky státního prodeje tabáku a nemohou se tedy považovati za samostatně vydělávající.