Další bezpráví vězí také v tom, že invalidům, kteří se teprve nyní na základě zákona ze dne 17. července 1923 k požitku renty přihlásili, byly renty jen tehdy přiřknuty, jestliže se tito invalidé 50 % uznají k výdělku neschopnými. Vidí se na všech stranách omezování a nemístné spoření. Stran péče o válečné slepce, kterou přislíbil ministr Habrman, zůstane to asi také při krásných slibech. Rozhodně jest jedno jasno, že mnozí z těchto nejubožejších obětí války, pocítí následky tohoto uzákonění. Tak musíme podle dnešního návrhu zákona vysloviti obavu, že v péči o válečné poškozence nemůžeme očekávati časového pokrokového vybudování takovéto péče, nýbrž jest ním se připraviti na další omezování snah, přes to, že ministr Habrman při velkém projevu českých invalidů v listopadu tohoto roku prohlásil, že se postav proti omezování péče o válečné poškozence. Jsme zvědavi, jaké postavení dnes při hlasování zaujme. Ohlášená akce ošacovací o vánocích má snad býti cukříčkem na tyto hořké pilulky, který však nemůže odčiniti způsobeného bezpráví. Pro četné oběti války, pro nesčetné rodiny bude ohlášený úbytek v požitku rent hořkým vánočním dárkem, který jim zajisté mohl býti uspořen. Příležitost k spoření, a to k vydatnému spoření, ne v několika korunách, jako při těch ubohých obětech války, ale v milionech, ba v miliardách lze nalézti na jiných polích, jak s tohoto msta opět a opět bylo zdůrazněno. Takovým skrblictvím na invalidech pozbývá stát všeho oprávnění, aby směl mluviti o velkodušné nebo pokrokové sociální péči. I když víme, že ve vysoké radě"Pětky" se stalo nezměnitelné usneseni a že české strany koaliční proti lepšímu vědomí a citu spravedlnosti budou hlasovati pro toto snížení, tedy přece se odvažujeme podati návrh, aby stanovení § 2, odst. 1 zákona ze dne 25. ledna 1923 o stanovení příjmové hranice na 6000 korun pro rok 1924 bylo prodlouženo. (Souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Kučera.
Posl. Kučera: Ctěná sněmovno! Velmi smutnou kapitolou v naší sociální politice je otázka válečných poškozenců. Jenom částečně a velmi nedostatečným způsobem postaral se náš stát o tyto nešťastné oběti války, jakož i o pozůstalé po padlých vojínech.
V naší republice připadá z veškerého obyvatelstva 5% na válečné poškozence, jimž měla by být věnována péče a náležité opatření. Dnes je konečně jasno, a nikdo se nemůže odvážit, aby jakkoliv vynášel opatření státu při řešení této palčivé otázky. Jako pokulháváme za jinými státy v sociálním pojištění, máme své nedostatky i v péči o válečné poškozence.
Měli bychom postupně zlepšovati a napravovati. Poměry, ve kterých váleční poškozenci žijí, k tomu přímo nutí. Tito ubožáci nemohou tak agresivně vystupovati na svoji obranu, zdvihají však ruce s úpěnlivou prosbou, aby se jim v trápení ulevilo, aby žalostný svůj život nemusili žíti v hořkosti a nesnesitelné bídě.
Nepronáším slova, která vyvěrají jenom z čistě lidského citu. Vím, že na těchto místech rozhoduje slovo humanity v poslední řadě. Působí zde jen síla zájmů dnešního kapitalistického řádu. Já však trvám na povinnosti, kterou tato společnost má vůči všem, jimž odňala radost ze zdravého, plodného života, které též připravila o schopnost starati se v plné míře o vlastní kruh rodinný.
Dokud kapitalistické státy řinčí zbraněmi, dokud bestiálním vražděním a vojenskou mocí násilně vyrovnávají mezinárodní spory, dotud mají také neodčinitelnou povinnost postarati se náležitým způsobem o všecky oběti válečné hrůzy a vřavy.
Proto budeme vždycky naléhati na takové odškodnění, jež by válečným poškozencům učinilo další život snesitelným. Slibů jsme se naposlouchali dosti. Ubíhající čas ukázal nám, jak se tyto slavnostní sliby plní. Ku prospěchu těch, k jejichž osudu jsou odpovědní činitelé ve státu slepí, a k jejichž žalobám jsou hluší, reklamujeme nepomíjející právo válečných obětí na uspokojivé dožití vezdejšího života.
Holou výmluvou jsou všechny poukazy, že stát nestačí na plnění těch i oněch povinností. Sta a sta milionů hříšným způsobem vyhází a prohospodaří správa státní, ačkoli v jediném případu nelze prokázati, že by účel odpovídal sociálním úkolům, jež prý i dnešní stát sleduje. Skandální aféry milionové následují jedna za druhou a ze všech poznáváme, že pro hrstku příživníků prostřen jest plný stůl neustále, avšak skutečné pomoci a péče potřební vyhánějí se nemilosrdně na rozcestí s žebráckou mošnou.
Jak je u nás postaráno o válečné poškozence, vynikne nejlépe z příkladů. Jmenuji aspoň tři uvedené na sjezdu válečných poškozenců: Mladičký válečný slepec Leicht ztratil ve válce kromě zraku i obě ruce. Žije se stařičkým otcem. Tomuto zničenému invalidovi dává stát ročně 2700 Kč, čili denně 7.50 Kč. Bezruký válečný slepec Jakubíček se ženou a 2 nezaopatřenými dětmi má ročně 4800 Kč, t. j. 13·30 Kč denně. Bezruký válečný slepec Trnka se ženou a 7 dítkami má ročně 5700 Kč, tudíž denně 16 Kč. V prvních dvou případech připadá na jednu osobu v rodině 3·25 Kč a 3·32 Kč, v třetím případě jen 1·55 Kč denně. Tak vypadají důchody válečných poškozenců, kteří jsou úplně bezmocní a potřebují neustále někoho ku pomoci a obsluze. Není-li přímo výsměchem lidskosti taková péče státu o nejnešťastnější z nešťastných obětí války? Jak vyhlíží tato péče u ostatních méně postižených, nepotřebuji rozváděti.
A nyní přichází vláda, aby upravila hranici příjmů, která rozhoduje o přiznání důchodu válečným poškozencům. Očekávali bychom, že po přezkoušení skutečného stupně invalidity přijde vláda s návrhem na novou úpravu důchodů, které by se přibližovaly potřebnému zabezpečení existenčního minima, jehož válečný poškozenec svými vlastními silami dosáhnouti už nemůže. Nic takového však vláda svým návrhem nezamýšlí, naopak spekuluje takto: Dělníkům byly sníženy mzdy, byla snížena jejich životní úroveň, stejným způsobem budiž provedeno i snížení životní úrovně u válečných poškozenců. Pro vládu neplatí důkazy, že dělníkům snižují se mzdy i pod nutnou životní úroveň a že váleční poškozenci této životní úrovně vůbec nedosahují.
A tak má se vládním návrhem snížiti příjmová hranice ze 6000 Kč na 5000 Kč u hospodářsky samostatných a ze 12.000 Kč na 10.000 Kč u těch, kdož pracují za plat nebo mzdu, tedy u osob hospodářsky nesamostatně činných. Prakticky to znamená, že opětně se zmenší počet osob, kterým byl dříve přiznán plný důchod, a že další sta válečných poškozenců pozbudou i sníženého důchodu.
Váleční poškozenci se těšili na částečné zlepšení, které jim skýtal požitkový zákon z 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n. Teprve nyní mělo dojíti k provádění tohoto zákona. Zatím však vláda přikročuje ke škrtání v tomto zákoně a tím do značné míry maří naděje v tento zákon kladené.
Tak si novelování zákonů, důležitých pro válečné poškozence, nepředstavujeme. Jsme pro zachování hranice příjmové ve výši 6000 Kč a 12.000 Kč a domáháme se toho opětně návrhem, který činíme v plenu sněmovním.
Důvody, které byly již ve výboru proti tomuto stanovisku uváděny a jimiž se dokazuje, že podle §u 3 téhož zákona hranice tato při dalších členech rodinných stoupá po 10%, nutnost tohoto snížení naprosto nedokazují. Je to pouhé šermování číslicemi, holá skutečnost je naprosto zarmucující.
Není dosti na tom, že přísné prohlídky zbaví nespočetné invalidy nároku na důchod proto, že se jim nepřizná vyšší procento práce neschopnosti, sítem nižší hranice příjmové mají propadnouti i z těch zbylých další váleční poškozenci. Trváme proto na svém návrhu.
Zákon měl býti však novelován v jiných směrech. Domáháme se proto, aby rozšířen byl o další články podle našich návrhů, jimiž usilujeme o zlepšení důchodu vdov a sirotků, dále o zákonné ustanovení drahotní přirážky v dosavadní výši 50% bez časového omezení. Mimo to resolučními návrhy žádáme, aby podána byla do 3 měsíců zpráva o provedení požitkového zákona a o výplatě všech doplatků, aby do měsíce byl předložen zákon o povinném zaměstnávání invalidů, aby předložena byla zpráva o výplatě náhrad za valutové ztráty, způsobené našim invalidům v Německu, aby se dostalo invalidům provozování nádražních knihkupeckých a novinových prodejen a do úřadů pro válečné poškozence aby jmenováni byli jen takoví úředníci, kteří by znali dokonale příslušný mateřský jazyk a dovedli se vžíti do všech zvláštností sociálních poměrů u válečných poškozenců, i pokud nejsou české národnosti.
Konečně i otázka lékařských prohlídek jest nemalé důležitosti. Pokud i ústředí válečných poškozenců budou vykazovati křiklavé příklady z prakse, nemůžeme se spokojiti s poukazováním na ministerské výnosy a budeme se domáhati nápravy ku prospěchu válečných poškozenců.
Lékařské revise z roku 1922, které převzaly úlohu dřívějších sociálně-lékařských prohlídek, do značné míry přispěly ku snížení počtu válečných poškozenců s nároky na důchody vůbec. O tom svědčí data v odborném orgánu "Sociální Služba" uveřejněná.
Za rok 1922 uznaly zmíněné lékařské revise 35% invalidů se sníženou schopností k výdělku 1 až 24 %. Z těch je však pouze 18%, u nichž stanovena byla neschopnost k práci 20 až 24% a jimž z toho důvodu byl důchod přiznán. Již toto omezování počtu válečných poškozenců s přiznanými nároky na důchody znamenalo značné ulehčení státní pokladně.
Nikdo se zajisté nestaví proti spravedlivému postupu při odhadování skutečného stupně invalidity. Záleží však a musí nám záležeti na správném řízení a objektivním odborně-lékařském posudku.
Nikdo nemůže popříti, že nedopatření a chyby se tu státi mohou, ať již v neprospěch pokladny státní, ať ku škodě válečného poškozence. Nechci tvrditi, že děje se tak častěji v neprospěch invalidů, ale nutno uvážiti, že stížnosti do těchto lékařských prohlídek tu jsou, že to jsou nejen stížnosti postižených jednotlivců, nýbrž i veřejně pronesené stížnosti odpovědných funkcionářů organisace válečných poškozenců. Dříve nežli byly tyto stížnosti jimi učiněny, byly důvody náležitě zváženy. Tyto výtky byly proneseny na základě posouzení celé řady případů. Proto nelze jich mlčky přecházeti. Svědomitý lékař sám připustí možné omyly a nebude nikdy proti přezkoušení případů.
Zdůrazňujeme tudíž potřebu bezvadného řízení ve všech směrech, které by nedobrovolným obětem války nepřitěžovalo jejich trpký osud. Musí býti uznána žádost postiženého invalidy, aby v odvolacím řízení u zemských komisí byl nadřízeným lékařem znovu prohlédnut a jedině na základě posouzení obou lékařských prohlídek docházelo se k právoplatným resultátům.
V souvislosti s tímto požadavkem označujeme za naprosto nespravedlivé, je-li odpírán důchod vdovám po padlých vojínech, jsou-li podle nálezu lékařského ku práci schopny, nebo nemají-li nezaopatřených dítek.
Naše společnost ráda vynáší jako nejvyšší občanskou ctnost, padne-li živitel rodiny molochu militaristickému za obět na válečném poli, obrací se však bezcitně zády k těm, pro něž tento živitel žil a pracoval, jímž věnoval všechnu svou péči a lásku. Tato společnost nechce vykonati ani svoji dočasnou povinnost k pozůstalým vdovám a odhaduje, zda a do jaké míry jsou schopny dříti se dále ve službách kapitálu samy.
Obracíme se proto i proti prohlídkám vdov a předků. Když kapitalistická společnost dovedla utratiti životy otců a živitelů rodin, nechť také nese důsledky a poskytne jim podporu za utrpěné ztráty. Jedni z válečného řemesla bohatnou, druzí vydáváni jsou na pospas dravému víru hospodářské anarchie, v níž egoistické zásady nemilosrdně ubíjí slabé.
Pro ministra financí nebude žádnou slávou, ušetří-li na válečných poškozencích, a ministr soc. péče nechť pamatuje, jaký smysl má pojmenování jeho resortu! Dejte válečným poškozencům, co jim po právu náleží! Končím! (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Holitscher.
Posl. dr. Holitscher (německy): Vážené dámy a pánové! Velmi obratnou cizozemskou propagandou, v níž zde mají velikou zkušenost a která se dobře ovládá, dovedlo se v celém světě rozšířiti mínění, že tento stát se svými sociálními zařízeními je vzorný. Ale já mám za to, ty 4000 ubohých válečných poškozenců, jejich ženy a děti, vdovy a sirotci, kteří před několika týdny táhli ulicemi Prahy - průvod, jenž všemi otřásl, kdož se naň dívali, průvod, jenž se nebude asi tak snadno jinde opakovati - míním, tyto 4000 lidí, tolik jich asi bylo, a všichni ostatní váleční poškozenci v zemi, všecky ty nešťastné vdovy a sirotci budou o tom asi jinak smýšleti. Všechny státy se zachovaly vůči těmto obětem války šlechetně a měly správný pocit, že se právě po této stránce a to právě na těch nejubožejších nesmí skrbliti. Československá republika vděčí světové válce za to, že existuje. Měla by tedy více než každý jiný stát býti zavázána vděčností k těmto obětem, a ona by také, protože teprve válkou vznikla a že to i budoucím pokolením bude na prospěch, dobře mohla příští pokolení zatížiti těmi břemeny, jež péče o válečné poškozence státu ukládá.
Ale nastal opak. Spoří se a skrblí se nejvíce právě zde. Ale nestačí spoření, způsobuje se invalidům trýzeň, ubližuje se jim, sužují se nad to ještě měrou nesnesitelnou. Samozřejmo, že toto týravé a nesociální počínání musí vzbuditi rozhořčení, nenávist proti státu a jeho zařízením, nenávist, o jejíž náruživosti si snad pánové v kancelářích nemohou učiniti ani žádnou představu. Jest dosti smutno, že renty jsou tak malé a nedostatečné, že charitativní péče selhává, že není vůbec nebo aspoň ne s dostatek dbáno o to, aby se váleční poškozenci vzdělali v povolání, jež by jim bylo přístupno. Ale ještě mnohem, mnohem horší jest to, že se tito ubozí lidé po léta ponechávají bez vyřízení, bez odpovědi, že jejich podání, žádosti, písemné prosby, jejich rekursy zůstanou ležeti. Zemský úřad v Karlíně dospěl skutečně k smutnému věhlasu. Zanechte vší naděje, kdo máte co činiti s tímto úřadem, to by se mohlo také nadepsati nad tímto peklem, a myslím, kdyby byl Dante tento zemský úřad znal, že by byl za jeden z trestů na nejspodnějším stupni svého pekla vylíčil, kterak se daří těm, kdož na tomto úřadě jsou závislí. Vysocí úředníci v tomto státě a vlivní členové sněmoven na této straně sněmovny krčí rameny, když se jich tážete, zda nebylo by možno, konečně uvésti pořádek do této nerozmotatelné směsi. A zdá se skutečně, že celá organisace tohoto úřadu, jenž má plniti jeden z nejdůležitějších a k tomu též nejvděčnějších úkolů, jest tak špatná, tak zaostalá, tak nevyvinutá, že nutno pochybovati, zdali kdy se bude moci probrati k zdravým a spořádaným poměrům. Úřad ten byl zřízen jako provisorium, myslilo se, invalidé jsou lidé, jichž bude v dohledné době pořád méně, zemrou. Velikost úlohy tohoto úřadu nebyla správně oceněna a tak se stalo, že byl tento úřad vtěsnán do zcela nedostatečných místností, že byli - musili to býti invalidé - dosazeni smluvní úředníci, žádní praví úředníci, kteří jsou mizerně, uboze placeni. Mají většinou příjem, který činí méně než 1000 korun měsíčně, ano jsou tam lidé s příjmem 700 až 800 korun. Jest nemožno žádati, aby lidé tak špatně placení, kteří sami mají starosti, kteří se musí starati o svou rodinu, skutečně celým srdcem byli při práci, čehož právě zde jest zapotřebí. Právě do tohoto úřadu měli se dosaditi zdatní, oddaní, energičtí lidé, jimž bylo nutno také dáti řádný plat.
Jest mi nemožno, abych v několika minutách, jež mi jsou vyměřeny, podal i jen malou kytici těch případů, které zavdaly příčinu k tolikerému rozhořčení. Snad to není ani nutno, neboť nemyslím, že máme v této sněmovně poslance, který by nebyl musil již několikráte v takových případech intervenovati.
Předložím vám jen jeden typický příklad. Válečný poškozenec Jindřich Stöcker jest 100%ním válečným invalidou. Jest od převratu nemocen doma, kde jej matka a sestra ošetřují. V květnu 1921 žádal cestou okresního invalidního úřadu v Plzni za přiřknutí příslušné renty pro invalidy bez pomoci. Dodnes nebylo možno v této věci se domoci nějakého konečného výsledku, přes to, že organisace učinily již vše možné. Takových případů máme na tisíce, a pochopíte, že to jest to nejhorší, co se může přihoditi a jak to v srdci těchto lidí musí vypadati. Tento muž bydlí v Angru na docela malém místě. Nejen on jest rozhořčen a naplněn nenávistí, celá rodina, lidé v místě okolo něho, kteří se na to musí dívati, cítí též tak. Jak možno od těchto lidí žádati úctu před zákonem, když vidí, že úřadové sami šlapou zákon nohama. Jestliže u nás venku jest nenávist k tomuto státu, není to proto - jak se vždy namlouvá že jest to stát český, nýbrž proto, že jest to stát kapitalistický, stát, který není s to, aby splnil svůj sociální úkol vůči nejubožejším z ubohých.
Vláda nám zde navrhuje zhoršení zákona ze dne 20. února 1920, pokud se týče ze dne 25. ledna 1922. Snad nemůže nic lépe osvětliti tento zákon, nežli to, že zase jednou v soc.-politickém výboru nebylo proň možno najíti referenta. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Tam zástupcové vládních stran jeden po druhém prohlásili: ne, ne, tohoto zákona nehájíme, to nemůžeme, nemůžeme svou stranu uvésti do rozpaků, za to nemůžeme svým sociálním svědomím odpovídati. Tak se při poradě o prosincovém zákonu s vděkuhodným patriotismem uvolil kolega Malík, a i nyní nezbylo nic jiného, než aby opět kolega Malík vyplnil mezeru, a tak došlo časem k tomu, že když kolega Malík nějaký zákon zastupuje, my můžeme předpokládati, že tento zákon obsahuje novou tvrdost pro jednu část obyvatelstva. (Výkřiky posl. Hillebranda.)
Tato předloha, která se nám dnes předkládá, jest posměchem a hanbou, posměchem a hanbou proto, že dnes téměř po dvou letech novela z 25. listopadu 1922 - dělí nás ještě jen 5 týdnů, pak to jsou zrovna 2 léta - dnes ještě není provedena. To není vinou, jak výslovně chci poznamenati, úředníků, kteří jsou v úřadě, úředníků ministerstva sociální péče. Úloha, která jim zde byla přičítána, přesahuje daleko hranici úřadů, výkonnost úředníků, kteří sedí v ministerstvu a v zemských úřadech. K tomu se mělo přibrati více nových úředníků, měl se nutně počet těchto úředníků zvětšiti. Byla to neslýchaně těžká úloha, aby v šesti měsících, tedy v době, která resolucí sněmovnou přijatou a vládou schválenou byla stanovena jako lhůta, zákon byl proveden. Nedělo se nic, to ví každý, není to žádné tajemství; úředníci to připouštějí a připouští to sám ministr soc. péče, a tytéž důvody, které jsem uvedl, uvádí i on. Dobrá, nebylo to možno. Usiluje se o to, učiniti to co možná rychle, ale že se přichází s novou novelou prve než byla provedena dřívější, čímž poměry znovu se komplikují, znovu se přivádí zhoršení, renty invalidů se snižují, to jest neslýchaný atentát na tyto lidi, že se musíme diviti, jak se mohl takový zákon sdělati. Spořivost, to si nechám líbiti; chápu také, že všude vidíme snahu ke spoření. Ale, pánové, o jakou částku může zde vlastně jíti? Běží o jeden až dva miliony podle mých odhadů. A jest to skutečně částka, která v tomto státním hospodářství může hráti úlohu? Stojí ta částka za to, aby několika tisícům rodin, nemám přesných číslic, ale jde o několik tisíců rodin, těmto tisícům otců a matek vytryskly slzy, že se donucují dáti dětem o kousek chleba méně, nechati je po týdny běhati v roztrhané obuvi, protože jim při tomto snížení s 6000 na 5000 korun novou nemohou koupiti? To znamená nedostatek v sociální péči, nedostatečné nahlédnutí do duše lidu, my tomu nemůžeme rozuměti, jak se pro takovou maličkost může znova vyvolati tolik nenávisti.
Jak se odůvodňuje tato předloha? Ovšem jen docela povrchně. Index poklesl; to jest vše, ale to skutečně nestačí. Není pravda, že se živobytí podstatně zlevnilo. Index sice poklesl, ale právě nyní ukazují ceny životních potřeb opět stoupající tendenci. Nevíme, jak se poměry v nejbližší době vyvinou. Od novely z ledna 1922 se zhoršila ochrana nájemníků, byty se zdražily. Jsme jisti, že při novém prodloužení ochrany nájemníků zde všemocné strany měšťanské neprosadí opět zhoršení oné ochrany, že se nepřijde opět v dubnu nebo květnu znovu se zvýšením nájemného, čímž velká část zlevnění cen životních potřeb zase jest vyvážena? Toto ubohé odůvodnění jest tedy úplně liché. K tomu přichází ještě, že zatížení invalidů jest nestejnoměrné. Jsou někteří, jimž se jejich příjem dá vypočítati na haléř, a jsou jiní, u nichž to není možno. Tak se samozřejmě objeví nespravedlivosti. K těm, jimž se příjem co nejpřesněji dá vypočítati, patří ovšem trafikanti. Tabákové trafiky byly v první době po převratu, když byly trafiky invalidům zadávány, předmětem vřelé poptávky, všichni invalidé se drali o tyto trafiky. Dnes, mám za to, nadšení mezi invalidy právě pro tyto trafiky není již tak náramně veliké, seznali, že příjmy z těchto trafik nejsou tak uspokojivé a že s trafikou jest spojena velká řada břemen, že jsou mimořádně vysoko zdaněny. Přirozeně přijdou také proto zkrátka, poněvadž se jim jejich příjmy velmi přesně mohou spočítati. Konečně viděli, že zadání trafik, nechci právě říci jest věcí kupnosti, ale rozhodně věcí protekce, že právě ti, kdož se těší vydatné protekci s některé strany, dostanou trafiky dobré, kdežto druzí, kteří takové protekce nemají, musí se spokojiti s trafikami špatnými aneb docela propadnou. Ode dávna jsme žádali, aby se nám přece jednou řeklo, jak to dopadá s národnostním dělením při těchto trafikách. Rádi bychom to věděli, ne z národnostních důvodů, nýbrž jen abychom mohli zjistiti, zdali se v tomto státě spravedlivě postupuje. Mám před sebou zprávu zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách za r. 1922. V této zprávě jsou poměry národnostní uvedeny jen na dvou místech. Kdežto tam je celá spousta statistik, nalézám jen na dvou místech dělení podle národností. Nejprve u slepců. Zde uvedeno, že máme podle národnosti v Čechách 216 českých a 121 německých válečných slepců, tedy přirozeně v poměru mnohem více německých než českých. Druhé místo jest zde, kde jde o žáky invalidních škol v r. 1922. Tu máme mnoho statistických sestavení a máme také podle národnosti Čechoslováků 115, Němců - právě zde ku podivu jest chyba tisku. Kdežto úhrnný počet žáků činí 138, což jde na jevo i z jiné statistiky, mluví se zde také u Němců o 138. To musí býti chyba tisku. Odečte-li se 115 od 138, vidí se, že zbudou 23 v protikladu ku 115 Čechoslovákům. Při slepcích jest poměr pro Němce velmi nepříznivý. Němci tvoří sotva třetinu obyvatelstva, ale mají více než polovici válečných slepců. Na invalidních školách však jest poměr docela jiný. 115 českých žáků stojí proti 23 německých. Tak, máme obavu, bude to také při zadávání trafik.
Pronesl bych ještě několik slov o zaopatření našich válečných invalidů v cizině. Můžete si pomysliti, že zaopatření invalidů, jestliže již ve státě není namnoze takové, jak bychom si přáli, v cizině jest ještě mnohem horší. Ježto moje řečnická doba vypršela, nemohu se obírati jednotlivostmi, chci jen zmíniti se o jednom zvláště nápadném případu: Jedné vdově, která žije v Německu, byla renta za září a říjen úhrnem dodatečně poukázána. Když tuto rentu dostala, mohla z ní žíti asi hodinu a ne déle. Věc byla zatím, jak myslím, napravena.
Nyní se vysílají kurýrové s rentami ven, ale bylo by povinností lidskosti, aby se to provedlo zpětně, aby se těmto ubohým lidem - a jsou to skutečně ti nejubožejší, zvláště když musí žíti venku v Německu - dodatečně ještě dalo to, nač mají dobré právo.
Dámy a pánové! Podali jsme návrh, který především požaduje to, co jest samozřejmo, aby se od snížení nejvyšší hranice s 6000 na 5000, pokud se týče s 12.000 na 10.000 upustilo a aby to zůstalo tak, jak bylo dosud. Prohlašujeme, že každá příjmová hranice musí býti zrušena, není žádné ve Francii, žádné v Italii, žádné v Anglii nebo v Rakousku, jest arci v Německu, avšak na jiné straně byla vyvážena.
Dále jsme žádali, aby byly odstraněny některé z největších tvrdostí zákona z roku 1922. Víme sice, že jest malá vyhlídka nebo správněji řečeno, žádná vyhlídka na přijetí návrhu. Ale víme, že na této straně sněmovny sedí velice mnozí, kteří si u sebe řeknou: Ten muž má pravdu, našim válečným invalidům, Němcům i Čechům stejnoměrně, děje se křivda, dopustíme se sociálního hříchu, jestliže tento zákon přijmeme.
Pánové jsou vázáni vzájemným slibem, oni nesmí. Oni nás přehlasují. Pokládáme za povinnost svého svědomí, abychom řekli, že zákon, který dnes zde bude přijat, jest ranou proti blahu národa, která sociálním povinnostem státu odporuje. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Žádám o přečtení pozměňovacích návrhů.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
1. Pozměňovací návrh posl. Schälzkyho a druhů:
Poslední věta odst. 1. §u 2 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39, nechť zní takto:
Toto ustanovení zůstává v platnosti až do 31. prosince 1924.
2. Pozměňovací návrh posl. Patzela a druhů:
Článek I má zníti:
Působnost § 2, odst. 1. zákona ze dne 25. ledna 1920, č. 39 Sb. z. a n., prodlužuje se do konce roku 1924.
3. Pozměňovací návrh posl. dr. E. Feyerfeila, dr. Keibla a druhů:
Čl. I má zníti:
"Ustanovení §u 2, odst. 1. zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n. prodlužuje se ve své platnosti až do 31. prosince 1924."
4. Pozměňovací návrh posl. dr. Holitschera, Kirpalové a druhů:
Čl. I budiž změněn takto:
V §u 2, odst. 1. zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., budiž škrtnuta tato věta: "Ustanovení toto podrží platnost do 31. prosince 1923."
§ 2, odst. 3. budiž škrtnut.
§ 3 budiž škrtnut a nechť zní:
"Žijí-li s válečným poškozencem ve společné domácnosti osoby, k jejichž výživě válečný poškozenec podle tohoto zákona jest povinen přispívati a skutečně přispívá, zvyšuje se částka uvedená v §u 2 o 20% za každou jednotlivou osobu, nejvýše však o 5000 Kč ročně."
§ 4 budiž škrtnut.
V §u 7 budiž číslo "2400" nahrazeno číslem "4800" a číslo "1800" nahrazeno číslem "3600".
V §u 8, odst. 1. budiž číslo "2400" nahrazeno číslem "4800".
V §u 8, odst. 2. budiž 20% nahrazeno 15%.
V §u 9, řádek 5. budiž číslo 50% nahrazeno 100%.
K §u 12 budiž připojeno jako třetí odstavec toto ustanovení:
Stát dá válečným slepcům na jejich žádost vůdčí psy. Na jejich vydržování jest vypláceti válečným slepcům ročně přiměřenou paušalovanou částku.
V §u 17, odst. 1. budiž číslo "600" nahrazeno "1200" a "900" číslem "1800"
V §u 17, odst. 3. buďtež slova "přísluší příplatek 200 Kč ročně" vypuštěna a nahrazena tímto ustanovením: "přísluší 50% přídavek k základní rentě."
V §u 23 nahrazuje se "400" číslem "600".
V §u 25 nahrazuje se "2400" číslem "4800" a "400" číslem "600".
V §u 25 a), odst. 1. budiž číslo "2400" nahrazeno číslem "4800" a v druhém odst. číslo "400" číslem "600".
V §u 26 budiž poslední věta škrtnuta.
5. Návrh posl. Kučery a soudr.:
Článek I znějž takto:
"Nároky na požitky přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem není větší než 6000 Kč; je-li však vyšší příjem menší, nežli součet Kč 6000 a důchodu (§ 6), jenž by válečnému poškozenci jinak příslušel, jest mu přiznati důchod v částce doplňující tento součet."
6. Eventuelní návrh posl. Kučery a soudr.:
Bude-li zamítnut můj první pozměňovací návrh k čl. I, navrhuji toto:
Článek I znějž takto:
"Nárok na požitky přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem není větší než 6.000 Kč; je-li však vyšší příjem menší nežli součet Kč 6000 a důchodu (§ 6), jenž by válečnému poškozenci jinak příslušel, jest mu přiznati důchod v částce doplňující tento součet. Ustanovení toto podrží platnost do 31. prosince 1924."
7. Návrh posl. Kučery a soudr.:
Do článku I budiž připojen 3. odstavec tohoto znění:
"Ustanovení § 2, odst. 2., 3. a 4. zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona z 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se zrušují."
8. Návrh posl. Kučery a soudr. na vsunutí nových dalších čtyř článků:
Za čl. I budiž vsunut další nový čl. II tohoto znění:
"Ustanovení § 17 zákona z 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona z 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n., zní takto:
(1) Důchod vdovský činí Kč 900 ročně. U vdov neb družek, jichž výdělečná schopnost jest snížena alespoň o 50% anebo které pečují aspoň o dvě vlastní nezaopatřené děti mladší 16 let, činí důchod vdovský Kč 1.350.
(2) Vdově neb družce, jež jest zcela neschopna k výdělku nebo překročila 55. rok svého věku, přísluší příplatek Kč 300 ročně.
Budiž vsunut další nový článek III tohoto znění:
"Odstavec 1 §u 23 zákona z 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona z 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n., mění se takto:
(1) Sirotčí důchod činí Kč 600 ročně pro každé dítě."
Budiž vsunut další nový článek IV tohoto znění:
"Ustanovení § 24 zákona z 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se zrušuje."
Budiž vsunut další nový článek V tohoto znění:
"Ustanovení. § 42 zákona z 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona z 25 ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a se mění takto:
"K základním důchodům vyměřeným podle tohoto zákona v §§ 8, 17, odst. 1., §§ 23, 25 a 25 a) jest vyplácejí až na další 50% drahotní přirážky."
9. Pozměňovací návrh posl. Patzela a druhů:
V titule zákona se slovo "stanoví" nahrazuje slovem "snižuje".
10. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Ministerstvo soc. péče nechť uloží zemským úřadům pro péči o válečné poškozence, aby co nejrychleji skončily likvidaci a výplatu doplatků důchodů, na něž mají váleční poškozenci podle platných zákonných předpisů nárok. Současně budiž uloženo těmto úřadům, aby co nejrychleji provedly zákon z 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n.
Ministerstvu soc. péče se ukládá, aby o provedení této resoluce podalo sněmovně do tří měsíců podrobnou zprávu.
11. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Vládě se ukládá, aby do měsíce předložila návrh zákona o povinném zaměstnání invalidů.
12. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Ministerstvo soc. péče se vyzývá, aby znovu zvláštním výnosem upozornilo úřední lékaře, provádějící lékařské prohlídky válečných poškozenců, že není účelem nových lékařských prohlídek válečných poškozenců ani v intencích samotného ministerstva, aby procenta neschopnosti byla nespravedlivě snižována, neb jakákoliv jiná újma válečným poškozencům nespravedlivě činěna. Aby se nespravedlivé taxaci válečných poškozenců úředními lékaři v prohlídkovém řízení u okresních úřadoven předešlo, buďtež při odvoláních k zemským odvolacím komisím váleční invalidé, žádají-li o to, osobně předvoláváni a zde znovu podrobně prohlíženi.
13. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Ministerstvu soc. péče se ukládá, aby dbalo, by při úřadech pro péči o válečné poškozence, pokud mají styk s válečnými poškozenci jiné národnosti, byli ustanovováni úředníci dokonale znalí jejich mateřského jazyka a všech zvláštností jejich sociálních poměrů.
14. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Ministerstvu soc. péče se ukládá, aby podalo zprávu, proč dosud nebyla vyplacena válečným poškozencům, bydlícím v Německu, náhrada za valutové ztráty, které utrpěli výplatou zářijového a říjnového důchodu v markách místo v čsl. korunách proti výslovnému ustanovení výnosu min. soc. péče ze dne 7. srpna 1923, č. j. 35.321/V23.
15. Resoluční návrh posl. Kučery a soudr.:
Ministerstvu soc. péče a ministerstvu železnic se ukládá, aby se do měsíce dohodly o způsobu zadávání nádražních knihkupectví a novinových prodejen válečným poškozencům. O tom budiž pak ihned podána zpráva sněmovně.
16. Resoluční návrh posl. Schuberta a druhů:
Vláda se vybízí, aby zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze v Karlíně uložila lhůtu 5 měsíců, v níž musejí býti bezvadně provedeny všechny ještě neprovedené starší nároky na důchod příslušnými rozhodnutími.