My stojíme právě na opačném stanovisku, než pánové, kteří schválí, aby se tato vládní osnova stala zákonem. Uvedu vám tu případ, který není ojedinělý; mám tu před sebou více takových případů, které dokazují, jak je nemožno dostati někoho z domu zákonnými prostředky, které nám zákon o ochraně nájemníků přiznává. V Bystřici končil 1. únorem 1922 pachtovní poměr mezi vlastnicí a pachtýřem. Pachtýř dostal pololetní výpověď. Místo, aby se 1. února 1922 pachtu vzdal, dal svémocně a bez souhlasu vlastnice hostinec dále do pachtu. A nyní počaly nekonečné procesy s velikými náklady; bylo vydáno soudní rozhodnutí na vyklizení místností, vyklizovací rozkaz byl dán exekutorovi, ten jde ven, chce vyklizení provésti, avšak obecní starosta prohlásí, že nemůže sehnati jiného bytu, že vyklizení nelze tedy provésti. Tak se věc táhne, máme již rok 1924 a vlastnice musí se dáti takřka voditi za nos pachtýřem, který se tam dostal bez jejího přičinění. Mohl bych vyprávěti ještě mnoho, mnoho jiných případů, jak vlastník naprosto nemá možnosti třeba sebe méně použíti práv vlastnických, jež mu příslušejí.
Přimlouval bych se za návrh v tom smyslu, aby byl stát nucen starati se o své úřední místnosti, stavěti obytné místnosti pro své úředníky a zřízence. Avšak tímto zákonem o ochraně nájemníků poslouží se zajisté stranám, které byt mají, avšak těm, kteří bytovou nouzi skutečně cítí na vlastním těle, těm se nový byt tím nezaopatří. Proto se snažíme o to, a podali jsme příslušný resoluční návrh, aby na venkově v místech do 3000 obyvatelů byl zákon o ochraně nájemníků bez výjimky zrušen. Zrušení ochrany nájemníků osvědčilo se jak v Maďarsku, tak také ve Švédsku, proč pak by neměl konečně i u nás proniknouti názor, že taková vázanost má právě opačný účinek, než v jaký se doufá? Avšak to je strach před strachem nájemníků a očekává se, když se tento zákon zruší, že se z majitelů domů stane najednou smečka bestií, které se vrhnou jako hyeny na své nemilé nájemníky, aby je přinutili k vystěhování. Dříve byly poměry patriarchální a jistě se zase vrátí jiný poměr mezi nájemníkem a pronajimatelem, než je dnes. Neboť dnes je mezi oběma poměr napjatý; jeden chce druhému vytříti zrak. Zákon o ochraně nájemníků je ostatně bezúčinný, neboť když nájemník nezaplatí činži a je podle zákona donucen se vystěhovati, paralysuje se vyklizovací rozkaz, poněvadž nelze v obci sehnati pro vyklizené nájemníky místnosti.
Avšak mně se zdá, že za zákonem o ochraně nájemníků neskrývá se jen strach před strachem nájemníků, u nichž by se chtělo často vzbuditi zdání, jakoby byl vlastník domu diktátorem a vykořisťovatelem, myslím spíše, že za ním vězí zastřený úmysl, ponenáhlu socialisovati soukromé vlastnictví. Neboť nyní je domovní vlastnictví nájemnickým zákonem tak dalece zrušeno, že lze již mluviti o socialisaci majetku domovního. Kdo miluje svobodu, ten musí také usilovati o volné disposiční právo vlastnictvím soukromým, neboť jen tím bude možno vzbuditi chuť a lásku k práci, a jen potom bude možno přikročiti k novým stavbám. Teprve až budeme zbaveni všech donucovacích zákonů a všech pout, která nám byla vložena, nastane větší ruch stavební a tím úplné odstranění bytové nouze. Je jasno, že budeme hlasovati proti předloze v této formě, naproti tomu však pro ony návrhy, které jsme podali o zajištění výměnku a zrušení ochrany nájemníků v místech do 3000 obyvatelů. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej následujúci rečník pán posl. Horák.
Posl. Horák: Slavná sněmovno! Příchodem jara projednáván je v posledních letech v této sněmovně zákon o ochraně nájemníků, který zúčastněným stranám, majitelům domů a nájemníkům, nepřináší jarního kouzla šťastných nadějí a blahého očekávání lepších časů, nýbrž jen další roztrpčenost a rozmíšky. Při projednávání tohoto zákona máme co činiti se zájmy naprosto protichůdnými, neboť majitelé domů přirozeně přejí si opak toho, po čem touží nájemníci. Při rozumném řešení celé otázky musí býti naděje majitelů domů z části zklamány, na druhé straně obavy nájemníků zůstanou nesplněny. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Nejlepším rozřešením otázky té by bylo, kdyby tito dva partneři, majitelé domů a nájemníci, mohli se mezi sebou dohodnouti a nájemníci mimo to svých tužeb dosíci. To je však nemožné a proto je nutno upravovati vzájemné poměry zákonem. A ježto bytový nedostatek dosud trvá, bylo potřebí účinnost zákona, jehož platnost koncem tohoto měsíce vyprší, prodloužiti.
Jako každého roku tak i nyní přicházely deputace před projednáváním tohoto zákona k vládě, k poslaneckým klubům i k jednotlivým poslancům, žádajíce jedny za zrušení dosavadního zákona vůbec, druhé za zostření takové, jež směřuje proti majitelům domů. Všechno to, co dotyční uváděli, obsahovalo něco pravdy, jež byla v tomto případě na obou stranách. Byli jsme zahrnuti spoustou nejrůznějších návrhů, osnovami zákona o mimořádné úpravě nájemních smluv, výkladem, jak o domovním majetku soudí president a ministerský předseda republiky francouzské, různými radami, jak napraviti konečně bezpráví na domovním majetku po 6 let páchané, brožurami, jak by u nás mohla býti snadno stavební a bytová otázka rozřešena a cesta k obnově stavebního ruchu nastoupena. Následovala řada různých upozornění, výstrah, resolucí a odůvodnění, které všechny stály proti sobě v příkrém odporu: na straně jedné pevný šik majitelů domů, na straně druhé zástupci nájemníků přinášející do sněmovny 1/4 milionu protestních podpisů proti zhoršení zákona.
Vůči těmto zjevům nutno si položiti otázku plynoucí z nabytých zkušeností posledních let, je-li možná dohoda mezi majiteli domů a nájemníky, jak tomu bylo v předválečných dobách, nebo jeví-li se býti nutným zákon, upravující vzájemný poměr mezi majitelem domu a nájemníkem. Dobrovolná dohoda není možna, protože chybí tu hlavní předpoklad větší nabídky než poptávky nebo alespoň rovnost těchto dvou činitelů. Proto bylo nutno upraviti věc zákonem.
Ochrana nájemníků jest jedním z posledních zbytků vázaného hospodářství, která se drží houževnatě nad vodou a má už jen v ministerstvu zásobování svého konkurenta. Důvod je tu ovšem různý. Kdežto ministerstvo zásobování při nadbytku produkce a nabídky udržuje se při životě neprávem, je život zákona o ochraně nájemníků podmíněn nedostatkem produkce a nabídky.
Přes to musíme doznati, že se poměry lepší. Nedostatek bytů byl ještě před 3 léty všeobecný, dnes toho tvrditi nelze. Nutno dále hledati pravé příčiny bytové kalamity a odstraňovati ji vhodnou úpravou zákona, která oběma stranám je nejvíce prospěšnou a nejméně jim škodí. Ve věci té stávají však různé názory, které si jinak vykládá majitel domu a jinak nájemník. Obě strany žádají ochranu a mají také s hlediska rovnosti občanské na ni stejné právo. Majitel domu si stěžuje, že není pánem ve svém domě, hlavně že nemůže volně disponovati svým majetkem, představujícím výslednici jeho životního přičinění. Uvádí, že následkem nízkých činží nedoznává investovaný kapitál dostatečného zúročení a že v četných případech, když dům je zadlužen, nelze z výtěžku zaplatiti ani úroků z hypoték na domě váznoucích. Uvádí se, že nízká výměra činží je jednou z příčin, proč se nestaví, neboť investovaný kapitál neskýtá úrokování a dostatečného výtěžku z podniknuté práce. Důsledek toho jest ovšem neblahý. Je přirozeno, že řada rodin své bytové poměry si zlepšila tím, že následkem nízkých činží vyhledala si byty větší; kdo měl dvoupokojový byt, vzal si tří- až čtyřpokojový, protože vydělává na každém pokoji několikanásobnou činži, kterou sám platí, když pokoje ty pronajme. Nic nepomůže znění §u 16, odst. 1, že podnájemné s vedlejšími poplatky nesmí býti větší než nájemné s vedlejšími poplatky, které platí nájemník, protože odstavec ten dá se jinými plněními se strany nájemníka vůči podnájemníku obejíti. Tyto okolnosti mají v zápětí, že se následkem levné činže s byty nešetří, a shledáváme, že lidé, kteří nejvíce bytu by potřebovali, nebydlí, a jejich snahy, směřující ku povznesení stavebního ruchu, kryjí se s požadavky majitelů domů.
Smutným úkazem jsou ovšem některé zajímavosti. Tak na př. vrátil se československý státní občan po 15letém pobytu z ciziny, těšil se a radoval, že se dočkal samostatnosti své vlasti, ale když přišel, nenalezl v ní přístřeší, což je tím smutnější, že ani do svého domu, který před drahnou dobou si zakoupil, nemůže se nastěhovati.
Jsou to jistě věci, o kterých se mělo také uvažovati a které návrh zákona měl také jistě obsahovati.
Požadavkům nájemníků, hlavně některým, nelze ovšem upříti oprávnění, hlavně se zřetelem k myšlence, že bez ochrany velká část jich nenašla by bytu jiného. Tím bychom byli postaveni před vážné sociální otázky, jichž návratu si jistě nikdo nepřeje. Bytové poměry časem valně se zlepšily, hlavně na venkově, ve vesnicích a malých městech. To jest úsudek všech tamních obyvatelů, jak majitelů domů a domků, tak i nájemníků. Není tomu arciť tak všeobecně. Zato velká průmyslová města a ta, kde je velký počet státních a jiných úřadů, hlavně Praha, trpí dosud tímto nedostatkem. Tomu nasvědčuje přípis rady hlav. města Prahy, jímž žádáno, aby t. zv. Meissnerovo nařízení bylo obnoveno. Stav věcí nabyl takového rázu, že místnosti, které Praha měla k disposici, nestačily, ba nestačily ani ministerstvem národní obrany k disposici dočasně k tomu účelu dané baráky.
To je následek velkého přílivu obyvatelstva do Prahy. Mám za to, že až průběhem doby bytová tíseň na venkově úplně pomine, a stane se tak i ve venkovských městech, nestane se tak současně v Praze, která podle všech známek populačně bude růsti dále. Důkaz o tom podává v listech po celý týden uveřejňovaný inserát, kde nabízí se za krám větších rozměrů roční činže 80.000 Kč, ovšem jen ve vnitřní Praze na velké frekvenci. Těch šťastných majitelů domů, kteří mohou podati nabídky, je málo, a záviděti jim budou všichni majitelé předměstských domů, neboť jejich dvou- až třípatrový dům s velkým počtem místností a obyvatelů nese obyčejně 10 až 14 tisíc korun hrubé činže ročně. (Hlas: Jako v Košířích!) Tam nese ještě méně.
Že přemrštěně vysoké činže u provozoven jsou nezdravým zjevem, je známo, neboť zvyšují režii a tak nepřispívají k všeobecně vytouženému zlevnění všech životních potřeb.
Na jednu okolnost v zákoně si dovoluji upozorniti, a tou je, že předložený návrh zákona neměří všem složkám obyvatelstva stejně. Vždy však to musí býti střední vrstvy, kterým se přitěžuje a u nichž se předpokládá, že každé příkoří budou trpělivě snášeti. Jsou to živnosti, průmysl a obchod, jimž i v tomto zákoně se ukládá více než jiným příslušníkům národa. V §u 1, jednajícím o výpovědi, setkáváme se s novým odstavcem, nesoucím číslo 17, který praví: "Zaniklo-li živnostenské oprávnění nájemníkovo k provozování živnosti v najatých místnostech. Z tohoto důvodu lze dáti výpověď jen z místností užívaných k provozování živnosti, které nejsou částí bytu." Je veliký rozdíl mezi místnostmi určenými pro živnostenské provozovny a byty.
Tomuto odstavci lze dáti různý výklad, který snadno může vésti ke sporům. Poukazuji jen na t. zv. vdovské právo, týkající se dalšího provozování živnosti, a na jiná soukromoprávní ujednání. Živnostenské provozovny měly by požívati většího zastání nežli mají. Náhradní byt dá se opatřiti snáze než provozovna, při čemž nezáleží na tom, kde se ten byt nalézá. Úředník nebo dělník, docházející nebo dojíždějící za svým zaměstnáním, může bydliti, mluvíme-li o Praze, v Žižkově nebo v Nuslích, nevadí to jeho povolání, neboť se může dostaviti do práce, kterou má zajištěnu, bez ohledu na to, kde bydlí. Jiné poměry jsou u živnostníka a jeho provozoven nebo u obchodníka a jeho prodejních místností. Dostane-li vlivem stanovení různých odstavců §u 1 výpověď a má-li se stěhovati, setkává se s docela mimořádnými obtížemi. Živnostník mající svou dílnu, provozovnu nebo obchodník svůj krám na určitém místě, kde svou živnost nebo svůj obchod provozuje, má svůj ustálený okruh zákazníků bydlících v nejbližším okolí. Nenajde-li nové místnosti poblíže dřívější, znamená to pro něho úplný zánik podniku, neboť jeho zákazníci nepůjdou za ním do odlehlých místností anebo snad do jiného předměstí.
U čísla 17 dlužno ještě uvésti, že byt bez místností provozovacích jest živnostníku málo platný, poněvadž provozovna dává mu existenci, § 9, odstavec 2 c) obsahuje nové, pro živnostníka pozoruhodné ustanovení, že, pronajímá-li svou místnost po počátku působnosti tohoto zákona novému nájemníku, jest obecně přípustné zvýšení nájemného od nájemního období následujícího po vyhlášení zákona u místností užívaných k výdělečné činnosti, které nejsou částí bytu, na částku nepřevyšující základní nájemné o 40%, jde-li o malé provozovny, o 50%, jde-li o střední provozovny, a o 80%, jde-li o velké provozovny.
Panující krise v živnostech zasloužila by spíše větší šetrnosti. Další zvýšení nájemného u bytů obsahujících 5 nebo více pokojů vedle kuchyně a příslušenství o 20% základního nájemného týká se lépe situovaných nájemníků a má býti donucovacím prostředkem ke zmenšení bytové rozlohy dotyčných rodin.
Účinek zákona nevztahuje se podle § 31, odst. 5 na byty, skládající se mimo kuchyň ze 4 nebo více obytných místností, které se od počátku působnosti tohoto zákona pronajmou novému nájemníku. Ustanovení toto vztahuje se na majetného nájemníka a jest prvním krokem a počátkem k odbourávání ochrany.
Sledovaný úmysl, že veliká část této kategorie nájemníků své nároky na otázku bytovou sníží, se zcela jistě dostaví. S mnoha stran bylo také poukazováno k tomu, že zákon o ochraně nájemníků existuje skoro ve všech státech a má trvati tak dlouho, dokud nepomine krise bytová. Není radno následovati zlo, které bují jinde, nýbrž spíše se mu vyhnouti, a hledati jisté prostředky k odpomoci. Musíme hledati cesty k pozdvižení pokleslého stavebního ruchu, neboť pomáháme touto snahou veškerému stavebnímu řemeslnictvu, nezaměstnanému dělnictvu, ano i přebytečnému kapitálu, uloženému v peněžních ústavech, který se takto lépe zužitkuje. Dnes je pořád ještě málo odvážlivců, kteří své úspory nebo závodní kapitál investují do staveb, poněvadž se to nevyplácí. Naše strana uznává a hájí vlastnictví jako výslednici šetrnosti a práce, a má tedy také povinnost, vlastnictví hájiti a, kde to lze, tento cíl umožňovati. (Výborně!) Proto by vítala každý krok, který usnadňuje tyto snahy v zákoně samém a proto podáváme návrhy, směřující k zlepšení posice obou súčastněných činitelů.
Předložený návrh zákona je také malým krokem úmyslu poválečné hospodářství odstraniti. Nepřišla ještě doba, kdy stavební hmoty, úvěr a práce účinně zasáhnou do intensivnějšího podnikání stavebního. Až se tak stane, potom nebude více třeba zákona o ochraně nájemníků, neboť soukromé podnikání dovedlo až dosud vždy odstraniti veškeré nesnáze. Zákon o stavebním ruchu selhal, nepomohl nám k bytům a provozovacím místnostem v dostatečném množství, ale zatížil nás o 4 miliardy, které budeme museti po řadu let umořovati. Zákon má zase platnost na 1 rok. Doufejme, že v době té leccos k dobrému se změní a zákon po uplynutí této doby bude moci býti řešen i z jiných hledisek. Prozatím jsou na něm znatelný stopy více se stanoviska státního a sociálního, ovšem ne ke spokojenosti všech.
Zákon nepovzbudil také ty, kdož chtějí stavěti. Živnostníkům, ať jsou vlastníky domů nebo nájemníky, nevyhovuje, poněvadž neposkytuje jim vyhlídky na intensivnější práci a nedává jim výhod. Vzhledem k panujícím nepříznivým poměrům a nepřesnému vymáhání daní v živnostech, podáváme tyto pozměňovací návrhy:
V §u 1, odst. 2, čís. 17 za větou: "zaniklo-li živnostenské oprávnění nájemníkovo k provozování živnosti v najatých místnostech" buď vsunut dodatek: "a není-li vdovy neb jiných zákonitých dědiců, kteří v provozování živnosti v místnostech těch chtějí pokračovati."
Když muž zemře, musila by se vdova vystěhovati, což by bylo zajisté nesociální.
V § 1, odst. 2, čís. 18 ve větě: "jde-li o nájemníka, který přiznal jmění podle zákona o dávce z majetku a z přírůstku na majetku ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z. a n., pokud se týče podle nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 424 Sb. z. a n., aspoň 1,000.000 Kč," pozměněna buď tato číslice na "750.000 Kč."
Odstavec 2 c) v §u 9 budiž celý škrtnut.
V §u 9, odst. 3 ve větě "Mimo zvýšení uvedené v odst. 1 jest od 1. srpna 1924 obecně přípustno další zvýšení nájemného o 20% základního nájemného u bytů o 5 nebo více obytných místnostech atd." pozměněna budiž číslice "5" číslicí "4".
V § 10, odst. 1 a) ve větě: "daň z příjmu (dôchodková) z poplatného příjmu přes 60.000 Kč" pozměněna buď číslice "60.000 Kč" na "50.000 Kč".
Prosím slavnou sněmovnu za přijetí těchto námi podaných návrhů. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Matoušek.
Posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Až bude jednou chtíti profesor na universitě, na fakultě právnické dáti studentům vzor, jak vypadá mizerný zákon, myslím, že nebude moci sáhnouti k ničemu jinému, než právě k zákonu na ochranu nájemníků. Nemáme horšího zákona v naší republice, než je právě tento zákon. Taková kasuistika a nemožnost zákonodárně technická, která vyvěrá prostě z toho, že tento zákon neděláme z vysokého hlediska státního, národohospodářského, nýbrž že jej děláme tak, jak nás docházejí stížnosti jednou se strany nájemníků, po druhé se strany domácích. Ovšem přiznávám, že to bývá někdy jednostranné. Ale takto se zákony nedělají, jmenovitě ne zákon, který tkví tak hluboko v našem národním hospodářství a jehož odbouráním máme přijíti právě do normálních poměrů.
Jestliže v budoucnosti budeme chtíti tento zákon lépe upraviti, nepůjde to tak, abychom v poslední chvíli přikročili k zákonu a podle toho, jak nám vlny agitační z ulice donesou přání té neb oné strany, upravili zákon. Také nepůjde to, abychom mysleli, že rozřešíme tuto otázku bytovou pouze podle starého receptu už dávno otřelého a opotřebovaného, že tu jde na jedné straně o bohaté buržoasní vrstvy domácích pánů a na druhé straně o chudáky nájemníky. Vždyť tomu tak není. My máme plno chudých domácích a neřeknu chudých domácích, my máme domácí, kteří za celý věk svůj si nahromadili určitý kapitálek, nestarali se o to, aby stát se postaral o ně sociálním pojištěním, oni sami svými mozoly si svoje sociální pojištění nahromadili a zaplatili a koupili si za ty nadřené peníze domek za 200 tisíc. Dnes mají 12.000 čistého, ani ne tolik jako smíchovský metař, a teď přichází k nim stát a říká, ty nesmíš dostati více než těch 12.000. Já se nedivím, že říkají, že to není sociální spravedlnost, že je to největší sociální nespravedlnost, jaká může býti.
Přiznávám ovšem, že nelze za těch poměrů přejíti najednou do poměrů nových, že nelze najednou odbourati celý zákon, pustiti úplnou volnost v provozovnách a bytech, také přiznávám, že nelze najednou zvýšiti činže všeobecně, poněvadž, když jednou jsme přišli pomocí tohoto zákona do normálních poměrů, bylo by nezdravé, kdybychom prostě uvolnili některé byty, některé provozovny. Tak to nepůjde. Ale my musíme hledati cesty, kudy bychom vešli do normálních poměrů, má-li míti z toho prospěch stát a jmenovitě finanční etát našeho státu. Ty cesty tu jsou. Ovšem namítá se, jak jest možno tvrditi, že by měl stát zájem na tom, aby byly zvýšeny činže? Divím se, jak může tato otázka vůbec vzejíti. A přece vzešla v odborné komisi naší! Prosím, jestliže nerozumí někdo, že ve vázaných činžích, ve falešných činžích, které platí dnes podnájemník, v nemravných lichvářských činžích, které platí podnájemník nájemníkovi, v těch různých zálohách, které béřou za to, aby pustili do volného bytu nájemníka, domácí, pravím, utíkají miliony státu a tento stát musí ještě miliardy dávati, aby umělým způsobem podporoval stavební ruch, to je, prosím, podle mého mínění blázinec. Podívejme se: Na jedné straně utíkají státu peníze a stát na druhé straně musí dávati miliardy, aby umělým způsobem podporoval stavební ruch, který bychom nejlépe podporovali, kdybychom rozumným způsobem tuto otázku řešili.
Když vidíme, že u nás v šestipokojových bytech bydlí boháči pod ochranou nájemníků, a když chudý kancelista a soudce musí do nového bytu za drahé nájemné a když vidíme, že tuto nespravedlivost hájí naši socialisté, prosím, pak já sociální otázce nerozumím. Ale nejen to, vy držíte nízké činže ve velkých bytech a nepřipustíte tvoření luxusních bytů a tímto se rozumí - držíte tyto boháče v tom, že raději sedí v těchto luxusních bytech, než aby se nastěhovali do nových domů. A nevím, najde-li se blázen, který by stavěl velké byty; pravím všem, že tam nikdo nepůjde, poněvadž ten chudý, který potřebuje bytu, nemá tolik peněz, aby zaplatil, a boháč, který sedí ve svém starém bytě pod ochranou zákona na ochranu nájemníků, byl by hloupý, aby odcházel, když ho chráníte. Tedy to jsou takové bolestivé věci, že s demagogií a s touto starou, otřepanou formulkou, že jde o ubohé proletářské nájemníky na jedné straně a bohaté domácí na straně druhé, se již nevystačí.
Řekl jsem již, že stát má zájem na tom, a jmenovitě státní finance, aby neutíkaly veliké miliony na vázaných činžích ve skrytém podnájemném a vysokém odstupném. Z toho nemá nikdo nic než ti kšeftaři, kteří vzájemně obchodují, ale tomu neodpomůžete ochranou nájemníků, nýbrž tím, že bude volnost a že odstraníte poslední zbytky vázaného hospodářství. (Posl. Pik. Co pak v menšinách?) V menšinách naši lidé nebydlí ve čtyř- a pětipokojových bytech. Pane posl. Piku, myslím, že ty menšiny vám nesedí tak na srdci. Prohlašuji vám ještě jednou, že nešlo nám o to, abyste vy tou menšinovou politikou zase dělali kalnou vodu. Prohlašuji, že jsme nechtěli pustiti činže, ale našli jsme prostředky, kudy bychom šli bez bolesti menšin a nájemníků do nových poměrů, a já vám to povím. Přiznám, že to byla věc, kterou našli odborníci v ministerstvu soc. péče. My jsme řekli u těch nově uprázdněných bytů, na které nikdo nemá nároku, kam se nemá nikdo stěhovati, poněvadž nemá právo žádati tento byt, podle cizího vzoru, že by bylo dobře, kdyby platila svoboda. Myslili jsme si, že tímto oknem půjde do našich poměrů zdravý vzduch volného obchodu. Řeknete, že by se tam chtělo velké nájemné. Ale proti tomu je lichva. A když to budete držeti, dnes ten nesvědomitý domácí bude žádati skrytě odstupné, které zmizí v kapsách domácího, kdežto podle mého receptu to dostane stát. Ale to není starost o stát, jako právě o to, že pořád musíme zůstávati ve vázaném hospodářství. Vy jste z tohoto mého návrhu přijali jenom trosky a místo okna udělali jste malou dírku, kterou těžko půjde zdravý vzduch. Řekli jste, že volnost je při 4 pokojích, a při nižších pustili jste nepatrné přirážky 10 až 20%. Myslím, že to nestačí. A tento rozumný návrh, vyšlý od odborníků ministerstva sociální péče, je tím úplně zmařen.
Dále jsme žádali, abychom vytvořili pojem luxusních bytů. Jak jsem prve uvedl, a ze zkušeností, které mám, vím, že bohatí lidé bydlí v luxusních bytech pod ochranou nájemníků; a tímto lidem nebudeme přece zkrášlovati postavení jejich tím, že jim budeme dávati nízkou činži, nýbrž donutíme je, aby si řekli: Máme bydleti ve staré barabizně za takové peníze, půjdeme raději do nového bytu se zařízením a vším komfortem. To by byl také podnět k tomu, že se pak najdou lidé, kteří nebudou míti touhu bydleti ve starých bytech. To vy však nechcete, vy nechcete řešiti pojem luxusních bytů. Když někdo bydlí ve 4 pokojích a má dvoučlennou rodinu, říkáte, že má byt luxusní, kdežto jakmile si vezme podnájemníky, přestává to býti luxusním bytem. Proč to nechcete, je nepochopitelno. Říkáte, že jsme kapitalisté, ale to mně přímo nervy dráždí, že dostávám odpor od stran, kde bych toho v nejmenším nečekal. Nebo máte tolik proletářů, kteří by bydlili v takových bytech, kteří mají dvoučlennou rodinu a bydlí v bytech o 4 pokojích? To by byla také jedna cesta, kterou bychom mohli jíti; abychom vyháněli bohaté, majetné lidi ze starých bytů, kteří jsou zbytečně chráněni ochranou nájemníků, a přestali držeti ruku nad lidmi, kteří toho nepotřebují. A zatím však nutíte chudého soudce a oficiála, aby šel do nového domu - a to jest největší sociální nespravedlnost, kterou pášete.
Konečně třetí recept byl svobodná smlouva. Zase jsme řekli, že to nikoho nemůže boleti, když domácí udělá úmluvu se svým nájemníkem, a ten si řekne: nevím, jak dlouho bude trvati ochrana nájemníků, tož udělám smlouvu na 5 let a přidám domácímu 20-30%. Tímto způsobem se zase dostaneme bezbolestnou cestou do normálních poměrů, kdo toho nesnese, nebude prostě platiti. Byl to návrh dr. Rašína, který myslil, že touto cestou dostaneme se do normálních poměrů.
Já jsem se nejvíce zastával bodu 5 §u 31, kde, řekl bych, automaticky bez přičinění nestatečných zákonodárců dostali bychom se do normálních poměrů. Chtěli jsme, aniž bychom žádali od zákonodárců, aby statečně proti všem vlnám agitačním z ulice musili vysloviti určité stanovisko v těchto otázkách, ať si to kdo přeje nebo neautomaticky, bez přičinění zákonodárců přijíti ustanovením odst. 5 §u 31 do normálních poměrů. Jak pravím, bylo to zmařeno tím, že tento odborný návrh, vyšlý od úřednictva ministerstva sociální péče, nebyl přijat, a pravím, že to bude jednou připsáno za velikou vinu těm, kteří v této chvíli neumožnili, abychom automaticky, bezbolestně dostali se do normálních poměrů.
Ale nechme již rekriminací. Budeme hlasovati pro zákon, ač vidíme všechny vady, jen v důvěře, že se příští zákon bude dělati jinak, ne v poslední chvíli abychom dělali zákon z nahromaděných požadavků s jedné strany a s druhé strany nechali narážeti skutečně agitační vlny z ulice a pod tlakem agitace dělali zákon, ne podle finanční potřeby státu, nýbrž podle náhodného přání té které skupiny. Myslím, že budeme rozumější a že ministerstvo sociální péče sáhne už teď k dílu a bude hleděti předně: upraviti a na základě statistiky zjišťovati, kolik jest nových bytů v nových domech, poněvadž nevěřím, že bychom neměli v nových domech bytů. Aspoň mám zkušenost, že už 3 neděle v novinách inseruje domácí vilu za 400.000 K s 2 prázdnými byty. Ovšem ministerstvo sociální péče o to neví, ale přece v novinách si nebude dělati nikdo blázny. Nikdo do těch bytů nechce, a bodejť by chtěl, když má platiti takový vysoký nájem. Na Hřebenkách také vidím 3 domky, které jsou po celý rok prázdné. Není to tak jasné, že bychom neměli bytů, ale jsou jiné příčiny, proč tam lidé nejdou. Bude to míti příčinu tu, že držíme zbytečně ochranu nájemníků tam, kde jí není potřebí. Dejte tu otázku k posouzení odborníkům národohospodářským a myslím, že odborníci národohospodářští a statističtí se o věci uradí, aby řekli zákonodárcům bez vlivu ulice a agitace, jak bychom měli v nejkratší době vejíti do normálních poměrů a jak třeba dbáti potřeb národohospodářských státu a národa. Potom se uvidí a pochopí, že tento zákon jest přechodný a že musíme z těchto poměrů ven. Dejte slovo národohospodářům, finančníkům a statistikům, ale už teď je třeba pracovati na reformě zákona, ohlédnouti se po cizím zákonodárství, kde najdeme poučení, poněvadž vidíme, že tam jdou dostatečněji do nových poměrů než my. Jest třeba ukázati na všechny věci, které bychom mohli spraviti, aniž bychom se dotkli těch sociálně slabých.
Končím a prohlašuji za svou stranu, že budeme hlasovati pro zákon v důvěře, že tento zákon pro budoucnost bude jinak upraven, že beze vší agitace, věcně, z hlediska národohospodářského, z hlediska státu, z hlediska státních financí budeme se dívati na tento zákon a dle těchto hledisek jej opravovati (Výborně!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku panu posl. dr. Lehnertovi.
Posl. dr. Lehnert (německy): Ctění kolegové z německé strany! Především prohlašuji, že dnes nemluvím ani v zájmu majitelů domů, ani nájemníků, nýbrž jako nestranný, sociálně myslící poslanec, jakým by vlastně měl každý býti. V této sněmovně máme sotva právo kritiky, mluvíme také pouze z toho důvodu. Nechceme ponechati obyvatelstvo v domnění, že se zde spoluusnášíme na zákonech. Jazykovými obtížemi, předchozími poradami a usneseními koalice, celou ústavou, jež byla sdělána nevolenou českou korporací, bez nás a s vědomým úmyslem nás umlčeti, béřete, vy z většiny, jak německým, tak i obyčejným českým poslancům možnost pracovati. Ano, pro německé kolegy, kteří slovo "práce" napsali na svůj prapor, jest velice smutné, že jim většina sněmovny odpírá pole působnosti. Leč na tom nelze již ničeho změniti.
Předložený zákon - to již před tím uvedl vážený kolega z německé strany - možno přirovnati k pozůstatku z doby válečné, působí jako potopou zůstavený balvan v obdělané krajině. Má zmírniti trvající bytovou nouzi. Bytová nouze nezmizí dotud, pokud se zachová nucené hospodářství v tomto oboru. Všecko úsilí, které se vynakládá za vymyšlení utišujících prostředečků, aby se zlo zdolalo, může dosíci pouze ubohého výsledku. Je to tak, jako by se zdánlivě hojila rána tím, že se na ni nalepí náplasť. Strany většiny propásly ovšem vhodný okamžik k zrušení nuceného hospodářství bytového; tenkrát nebylo odvahy postaviti se proti oblíbeným heslům a nyní není možno zrušiti rázem toto nucené hospodářství. Z roku na rok se to protlouká provisoriem. Avšak to je jako při jezu, ke kterému voda stále přitéká a stoupá. Byť se splav stále zvyšoval, konečně nadejde okamžik, kdy se protrhne, voda se přes něj žene a na konec nastane zátopa.
Předložený zákon je zajisté úspěchem českých socialistických stran v koalici, které by lihovými aférami u voličstva poškozenou vážnost chtěly malým úspěchem zase nějak napraviti. Tento úspěch jest ovšem velmi hubený. Co tu bylo již skvělých plánů; obzvláště u národních socialistů českého jazyka, jak by se přišlo bytové nouzi na kobylku. Připomínám jen stavebního diktátora, senátora Klofáče, který chtěl vyvlastňovat stavební pozemky, nakupovat stavební materiál za nucené ceny, stanoviti nucené výkony a mzdy pro stavby. Co se však stalo se všemi těmito fantasiemi? Inu ovšem, k takovým úkonům patří jiní muži, silní, ne však pouze dobře krmení. (Veselost na levici.) Ve většině okresů jeví se nám po válce pokles obyvatelstva, v českých o 6, v německých o 10%. Tedy přes to, že je méně lidí, je proti dřívějšku málo bytů. To by si vlastně odporovalo. Čím to je? Ve velkých městech a průmyslových územích částečně novým přistěhováním a proměnou bytů na místnosti obchodní; na venkově máme zrovna takové poměry. Tam je rovněž nouze o byty. Příčinou toho může býti pouze stále platný zákon na ochranu nájemníků, a sice proč? Při zmenšeném počtu členů rodiny, kdy se dospělé děti odlučují od rodiny a zakládají si vlastní domácnost, našel se dříve menší byt. To je dnes nemožno, poněvadž se žádný byt neuvolní, poněvadž není již vůbec žádného bytového trhu. Sám znám vdovy, které si ponechávají dále byt o několika pokojích pouze proto, poněvadž jednak jest nájemné v poměru ke zdražení všech ostatních životních potřeb poměrně velmi malé, jednak, poněvadž by zůstaly bez bytu, kdyby se svého bytu vzdaly. Ani pasivní odpor rozmrzelého majitele není příznivý pro nabídku. Můžeme ve všech vsích dokázati, že by se určitě pronajalo tolik a tolik bytů, kdyby nebylo ochrany nájemníků, takto si však řekne majitel: Než bych si uvázal na krk zlost s nájemníky, použiji té části bytu, kterou bych jinak pronajal, sám. Podle nejmenší, zákonem příslušné míry, musí mu tyto části bytu býti ponechány.