Jakých možností získati nové byty bylo by poskytlo velkoryse prováděné osídlování! Vždyť tento stát vyvlastnil tisíce hektarů půdy za babku a ve státních lesích nechají se miliony přijíti na zmar kácením dříví, jež shnije. Vyhodilo se mnoho miliard na podporu stavebního ruchu v Praze, v Hradci Králové a jiných městech, za tím účelem byla dosazena armáda úředníků, avšak kde jsou nově založené české obce - o německých nechceme ani mluvit? Kde jsou zahradní města a dělnické osady na vyvlastněné půdě, o nichž se snilo po válce? Jsem přívržencem pozemkové reformy Damaschkeovy a věřím, že by se na jeho zásadách dala vybudovati obnova lidu po stránce tělesné i duševní. Čemu však se zde říká pozemková reforma, není nic jiného nežli vyvlastňování nadměrného majetku ve prospěch kategorie spekulantů, kteří dovedou využitkovati národně české konjuktury. Kde jest vůbec v tomto státě sociální pochopení v zákonodárství? Kde jest zdanění půdy podle obecné ceny, kde výhoda pro rodiny s větším počtem dětí, kde zachycení příjmů bez práce, kde daň staromládenecká a bezdětných? Místo toho vidíme všude nejtíživější daně z hlavy, to jest nepřímé daně, obzvláště nejnespravedlivější ze všech, jež všecko, čeho pro živobytí potřeba, nezměrně zdražuje, daň z obratu.
Obírati se jednotlivými paragrafy a odstavci této slátaniny zákona, v němž se nedá dokázati žádný systém a žádná důslednost, považuji tím méně za účelné, poněvadž slavná Pětka se všemi i sebe více odůvodněnými návrhy s naší strany nakládá jako s bublinou. Víme, že se ochrana nájemníků nemůže v nynější době rázem zrušiti. Víme, že by snad nastalo ulehčení v tomto oboru, kdyby se mohly postupně na několik let zvyšovati činže, aniž by z tohoto zvýšení stát a veřejné korporace vzaly si na daních domovních polovici pro sebe. Víme, že domovní daň činžovní sama o sobě je daní naprosto nespravedlivou a že byla již ve starém Rakousku proti všem ostatním státům příliš vysokou. Nemáme však žádné naděje, že by se zodpovědná většina zabývala podněty, které v tomto směru přednášíme.
Z těchto všech důvodů odmítáme odpovědnost za následky tohoto, jakož i všech ostatních zákonů toho druhu a budeme hlasovati proti. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má p. posl. Bezděk.
Posl. Bezděk: Velevážení pánové, velectěné dámy! Když projednávána byla vládní osnova o ochraně nájemníků, rozpoutal se veliký novinářský boj na ochranu nájemníků. Zdálo se, že při projednávání vládní osnovy jsou některé strany nebo některé osoby, které se snaží za každou cenu nájemníky co nejvíce poškoditi. Musím prohlásiti, jako člen komise, která připravovala vládní návrh na ochranu nájemníků, že se žádné strany nebylo úmyslu, nájemníky, kteří ochrany zákona potřebují, nějakým způsobem poškoditi. Tedy boj novinářský, který byl vyvolán, a to znepokojení nájemníků bylo naprosto zbytečné. Spousty přání a žádostí, které byly posílány klubům poslaneckým i jednotlivým poslancům, zajisté byly řádně uváženy. Uznávám hlavně s hlediska naší strany lidové, že stížnost majitelů domů na to, že šestý rok již prožíváme tak zvané státní hospodářství bytové a dosud nevidíme východiska ze slepé uličky, do které nás zavedlo, je do značné míry jistě odůvodněna, a přáli bychom majitelům domů, aby zrovna tak jako rolnictvo bylo zbaveno kleští vázaného hospodářství, podařilo se i majitelům domů tyto okovy ze sebe strhnouti. Ale se zřetelem na situaci dnešní, která ještě není tak utěšená, a v zájmu pořádku a klidu ve státě je ještě nutno ochranu nájemníků na dále zachovati. Ochrana nájemníků musí proto býti prodloužena, poněvadž hlavně nabídka volných bytů dosud nestačí poptávce. Nájemníci budou tedy jako dosud chráněni proti bezdůvodné výpovědi a proti neoprávněnému zvyšování nájemného. Konečně výpověď z bytu, jako až dosud, bude lze dáti se svolením soudu pouze z důležitých důvodů.
Ochrana nájemníků je již snad posledním z těžkých a nemilých zbytků vázaného válečného hospodaření, ovšem velmi nesnadně odstranitelným a proto se stále udržujícím.
Nových bytů bohužel nemožno k nám přivézti, jako je možno dopraviti mouku a jiné potřeby a stavba nových domů vyžaduje delší doby; a kapitálu k tomu potřebného u nás také není nazbyt. Bude to trvati snad ještě dosti dlouho, poněvadž ne otázku, nýbrž krisi bytovou řešíme buď se stanoviska nájemníků nebo majitelů domů, někdy si také trochu vzpomeneme přání a zájmů živnostníků nebo podnájemníků, ale neřešíme otázku tuto se stanoviska celkového státního hospodaření, což je nám právem vytýkáno.
Řešíme krisi bytovou hlavně se stanoviska politického. Tam, kde máme říci vážné a pravdivé slovo, uhýbáme, nemáme odvahy podívati se věci na kloub. (Tak jest!) Snaha zalichotiti se všem zájemníkům rozřešení této otázky jen ztěžuje a přímo znemožňuje. (Tak jest!)
Zákon byl vydán na dobu přechodnou to si musíme uvědomiti mnohým se však tak zalíbil, že chtějí míti zákonem otázku bydlení upravenu trvale. My jsme si však plně vědomi, že máme co činiti se zákonem na dobu přechodnou. Je nutno ochranu nájemníků prozatím ponechati, ale musí býti uvolňována. Všichni nájemníci ochrany nepotřebují. Velmi často byla by spíše odůvodněna ochrana majitele domu proti nájemníkovi. Potřebují kapitalisté-nájemníci také ochrany? Dosavadní zákon je pořád ještě značně chrání. Musím se připojiti také k vývodům dr. Matouška, že jsme se snažili ve výboru přípravném i konečně ve výboru sociálně-politickém luxusní byty uvolniti, případně zdražiti, poněvadž není spravedlivé, aby lidé zámožní za laciné peníze měli veliké a krásné byty, když uvážíme na druhé straně, že sociálně slabší úředník musí jíti namnoze do novostavby, kde musí drahou činži platiti, kdežto milionář se ve starém domě celému našemu zákonodárství směje. (Tak jest!)
Stát svým zákonodárstvím o ochraně nájemníků snažil se také v prvé řadě, aby činže nebyly zvýšeny. Tímto ustanovením jsou postiženi nejvíce majitelé domů s malými byty, tedy lidé, kteří stavěli domy s malými byty právě proto, aby zamezili bytovou krisi. Ti jsou dnes tímto ustanovením trestáni za to, že odpomáhali bytové nouzi, kdežto na druhé straně v domech s velkými byty, s bohatými nájemníky, je možno činže zvyšovati. Zde je zase kus velké nespravedlnosti vůči sociálně slabým majitelům domů.
Když tu byl zájem a snaha, nájemníky chrániti před zvýšením činže, nemělo býti se strany státu povoleno, aby obce využitkovaly ustanovení zákona o vybírání poplatků pro sebe. V prvé řadě jsou to velká města Brno, Praha a snad ještě i jiná, která využitkovala dobrodiní toho zákona o poplatcích a vybírají tak zvanou dávku z nájemného.
Základem pro vyměření dávky je celoroční, k vyměření daně činžovní přiznané a úředně upravené nájemné a činžovní hodnota místností, ze kterých se nájemné neplatí. Jest to roztříděno na 7 různých tříd. Nad 120 Kč do 240 Kč 7%, od 240 Kč do 480 Kč 11%, od 480 Kč do 600 Kč 17%, nad 600 Kč do 1200 Kč 20%, nad 1200 Kč do 2000 Kč 25 %, nad 2000 Kč do 5000 Kč 30%, nad 5000 Kč jakož i z nájemného, z něhož se platí dávka z nájemného bez ohledu na jeho výši, tedy z bytů majitelů domů, domovníků, ze skladišť, kanceláří, dílen, obchodů atd., musí platiti vedle nájemného majitele domu ještě 35% dávka z nájemného.
Na jedné straně byli nájemníci státem chráněni před zvýšením nájemného, kdežto na druhé straně se dává možnost obcím, aby nájemné případně zvýšily. Tento postup byl nesprávný a my již minulého roku jsme poukázali, že tyto obnosy vybírá právě město Brno na svých nájemnících. Podle pravidel vybírání dávky z nájemného v Brně je dávku platiti povinen: 1. Každý, kdo má místnosti přímo od majitele domu najaty, nebo komu byly místnosti bezplatně přenechány, pokud nejde o byt naturální, majitel domu co do místností jím samým užívaných. 2. Každý držitel naturálního bytu, jestliže majitel domu je povinen z tohoto bytu přiznávati nájemné nebo činžovní hodnotu. O splatnosti dávky platí táž ustanovení jako o splatnosti daní přímých. Tedy nezaplatí-li nájemník vedle svojí činže tuto dávku, musí ji za něho zaplatiti majitel domu. Majitel domu je povinen od nájemníků a těch, jimž přenechal místnosti k bezplatnému užívání, dávku vybrati a odvésti městské hlavní pokladně nejdéle do 14 dnů, počítajíc ode dne, kdy jest nájemné splatno. Jde-li o dodatky za dobu prošlou po doručení platebního rozkazu, je dávku vybrati a odvésti nejdéle do 30 dnů po doručení platebního rozkazu. Majitel domu ručí za správné zaplacení a odvedení dávky.
Jako v každém zákoně, je na konec trestní sankce: Z částek dávky, které nebyly včas zapraveny, povinen jest majitel domu platiti úroky z prodlení podle ustanovení platných ohledně úroků z prodlení z daní přímých, činí-li dávka z dotčeného domu připadající celoročně více než 100 korun. Dávku případně pokutu včas nezapravenou dobývá obecní starosta. O řízení exekučním platí táž pravidla, jako pro dobývání nezaplacených daní přímých.
Zde vidíte, velectění pánové, že opravdu majiteli domu se ukládají veliké povinnosti, nesmí se svým majetkem volně disponovati, naopak ještě mu ukládá stát i obec celou řadu administrativních povinností, za to však nedává mu žádných práv. Tento stav není trvale udržitelný a proto se díváme na zákon o ochraně nájemníků jako na opatření přechodné a jsme toho pevného přesvědčení, že musíme přistoupiti k odbourávání tohoto zákona.
Dosavadní zákon a návrh tohoto zákona již byl tak zpracován, že neměl býti naprosto nikdo poškozen, z nájemníků dosud bydlících neměl nikdo přijíti o byt, také činže neměla býti zvýšena, ale chtěli jsme přece jenom jakési okénko učiniti, abychom ukázali, když již veškeré státní hospodářství bylo zrušeno, že konečně dojde také k uskutečnění přání majitelů domů, a snažili jsme se, aby v obcích, kde není bytové nouze, byl zákon o ochraně nájemníků zrušen. (Výborně!) Máme případy v menších obcích a v menších městech, že by se tam našlo dosti bytů, ale majitelé domů bojí se vzíti někoho na byt, poněvadž jsou přesvědčeni, že jakmile vezmou nájemníka, již se ho nezbaví. Proto vytrhávají podlahu, hroutí kamna a činí byt nezpůsobilým k obývání a proto je bytů nedostatek. Kdyby majitel domu věděl, že je možno byt upraviti, nájemníka si vzíti, a nedělá-li dobrotu, že ho může vypověděti, bylo by bytů dosti. Toto se nám podařilo jen do jisté části, a to v obcích do 2000 obyvatelů. V obci takové je možno zmíněná opatření provésti. To je ovšem ústupek velmi maličký, maličká direčka. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Konečně jsme chtěli, aby ochrana nájemníků nevztahovala se na domy obcí, okresů, žup, zemí, státu a obecně prospěšných družstev stavebních. Zde se právě mělo ukázati, že samosprávné korporace mají dostatek sociálního cítění, že nezneužijí této volnosti zákona a ukáží majitelům domů, jakým způsobem mají postupovati vůči nájemníkům, že tedy ne snad nějakým pronásledováním, nýbrž když budou postupovati tak jako samosprávné korporace, bude možno pomýšleti na to, aby časem přece tato brzda byla uvolněna a zákon o ochraně nájemníků zrušen. Ovšem ustanovením, že samosprávné korporace budou museti opatřovati náhradní byty případně i takovému milionáři, jest všechno to ovšem zase dosti ilusorní, uvážíme-li, že třeba město Brno má přes 120 obecních domů a že v těchto domech bydlí ještě ze starého režimu značná část lidí bohatých, kteří by si mohli domy postaviti nebo vystěhovati se do domů nově postavených s vyšší činží. Toto ustanovení přirozeně značně tuto možnost ztěžuje a zákon, který praví, že kdo má 1 milion korun jmění, nepodléhá ochraně nájemníků, se dá velmi těžce prováděti, neboť takový zámožný člověk dovede svoje jmění ukrýti a nedá se mu dokázati, že má 1 milion jmění.
Konečně jsme se snažili, aby zákon o ochraně nájemníků nevztahoval se na byty a místnosti, které se po počátku působnosti tohoto opraveného zákona pronajmuly novému nájemníkovi. Uvolnění takového bytu, který byl jakýmkoliv způsobem, úmrtím a pod. uprázdněn, nikoho opět nepoškozuje. Tím bylo by opět troch u zdravého vzduchu puštěno a projevena aspoň dobrá vůle, že i tento poslední zbytek vázaného hospodářství snažíme se zrušiti.
Byla nám, velectění, poslána ještě poslední výzva majitelů domů, kde se nám píše: "Mluví se stále o bytové nouzi, o umožnění stavebního ruchu soukromým podnikáním a nutnosti chrániti hospodářsky slabé. Se všech stran slyšeli jsme posudky, že jen dle těchto hledisek musí býti provedena novelisace zákona o ochraně nájemníků. Nemáme po ruce slovného znění vládního návrhu, na kterém se usnesly koalované strany, ale dle novinářských zpráv můžeme si o něm utvořiti dostatečný úsudek. Je-li bytová nouze, má se každý občan uskrovniti a dle svých hospodářských poměrů držeti si takový byt, který také může zaplatiti. Pouze těm nejubožejším, kteří na nejnutnější byt dostatečných prostředků nemají, má býti poskytnuta dočasná podpora, a sice od veškerenstva - od státu, a nikoli od jedné vrstvy obyvatelstva - od majitelů domů. Avšak co vidíme v novém návrhu vládním? Jeho tendencí jest udržeti dosavadní neudržitelný stav, jen milionářům nebude majitel domu nucen obstarati náhradní byt, neboť jedním z důvodů k výpovědi jest majetek přes milion Kč u jednotlivce a přes 15 milionů u společnosti. Jest též známo, že jen zámožnější lidé drží si větší byty, méně zámožní jen, aby vydělávali. Přes to však i větší byty mají zůstati v ochraně, aby nájemníkům zůstalo laciné bydlo. Pouze při 5 a více obytných místnostech má býti dovoleno až od 1. srpna 1924 zvýšiti o dalších 20% nájemné, ale jen, nejsou-li dostatečně obydleny. Budeme-li takovým způsobem odbourávati ochranu nájemníků každoročně, nedožijeme se normálních poměrů ani za 50 let".
To jest správně vystiženo - a s tím také souhlasíme, ale máme-li zákon o ochraně nájemníků zrušiti, musíme si doznati, že se musíme postarati, aby se u nás oživil stavební ruch. Tímto zákonem, který dnes zde projednáváme a který dnes také snad odhlasujeme, stavební ruch žádným způsobem neoživíme, poněvadž každý podnikatel za těchto poměrů, kdy také rušíme zákon o podpoře stavebního ruchu, si rozmyslí, aby za nynějších poměrů pouštěl se do stavby pro zřizování obytných místností. Musíme míti na zřeteli, že jedině stavební ruch odstraní u nás bytovou krisi a proto musíme stavební ruch také umožniti.
S tím předpokladem, že zákon má trvání jen na rok, poněvadž stáli jsme výslovně proti tomu, aby zákon měl delší platnost neboť poměry jsou měnivé a nevíme, jak za rok bude, - s tím předpokladem, že se budeme také starati o opatření, aby byl umožněn stavební ruch, a že je úmyslem zákon přece jen pozvolným způsobem odbourávati, budeme tentokráte hlasovati pro návrh na prodloužení zákona o ochraně nájemníků. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Labay.
Posl. dr. Labay: Vážená snemovňa! Zákon na ochranu nájomníkov je vlastne nesprávnym a nespravedlivým ustanovením. Prečo je nespravedlivý? Preto, že v základoch vyvracia zásady súkromoprávne. Nedovoľuje vôbec majiteľovi a vlastníkovi domu, aby so svojim majetkom ľubovoľne dišponoval. To je však najhlavnejšia a základná zásada súkromého práva.
Ale vzdor tomu, že je tento zákon tak nespravedlivý, musíme ho mať. Prečo? V záujme chudobných nájomníkov. Nesmieme pripustiť pri dnešných hospodárskych pomeroch, menovite pri dnešnej bytovej núdzi, aby sa otázka prenájmu ponechala k riešeniu na nájomníka a prenajímateľa. Lebo keby sme to tak nechali, vtedy rozhodne nájomník, ktorý je slabší, bol by prenasledovaný so strany prenajímateľa. Z týchto dôvodov, tedy čiste v záujme malých, drobných a chudobných nájomníkov tento zákon musíme mať.
Aby však tento zákon skutočne bol v záujme chudobných nájomníkov sostavený, je zapotreba, aby ten zákon v skutočnosti držal pred očima dva ohľady, a to: V prvom rade to, aby nepripustil, aby ten chudobný nájomník nebol prípadne vyhodený na ulicu, a v druhom rade, aby nebol chudobný nájomník vystavený tomu, že by h o prenajímateľ a majiteľ domu vyssával, keby mu nesvedomitým spôsobom mohol zvýšiť nájomné. To je jedon ohľad, ktorý má tento zákon držať pred očima.
Na druhej strane je však povinnosťou tohoto zákona brať ohľad na to, aby sa odstránila bytová núdza, a toho len vtedy docieli, jestli skutočne zámožných nájomníkov bude nútiť k tomu, aby stavali. Len v tom páde, keď bohatých a zámožných nájomníkov bude nútiť ku stavbe, skutočne pomáha a chráni záujmy chudobných nájomníkov. Jestliže však zákon túto zásadu neprevádza, tak nielen že nechráni, ale naopak, škodí záujmom chudobného nájomníka, lebo, ako vieme, keď je bytová núdza, tak následky jej najviac cítia chudobní nájomníci. Tak teda jestli zákon nenúti zámožnejších nájomníkov k stavaniu, v tom páde škodí nájomníkom a nie že by osožil ich záujmu.
Pozreme s tohoto stanoviska, ako vyzerá náš tu predložený návrh, o ktorom dnes prejednávame. Ja myslím, že ani najmenej nevyhovuje tomu, čo som ja tu akosi predniesol. Menovite nehlása a nepodporuje tú zásadu, aby zámožnejší nájomníci boli nútení stavať.
Pozreme len na § 1, odst. 2., čís. 18. V tomto sa hovorí, že tým nájomníkom je možné vypovedať byt, ktorí prekážu majetku 1 milion korún a budú teda zdanení dávkou z majetku a prídavku od výšky jedného miliona korún. Toto stojí pri fyzických osobách a pri spoločnostiach zase 15 milionov korún.
Nuž, vážená snemovňa, keď správne začneme posudzovať tento bod, ja myslím, že v Československej republike - hádam - takého nájomníka vôbec nenajdeme. Taký človek, ktorý má už 1 milion korún, rozhodne, myslím, má už svoj dom, svoj statok. Tedy tento zákon ani skoro na nájomníka sa vôbec nevzťahuje. To isté stojí i čo sa spoločnosti týka. Ja by som si tu dovolil navrhovať, aby tento obnos bol snížený na pol milionu korún pri fyzických osobách a zase pri spoločnostiach na 5 milionov korún.
Pozreme ďalej § 10! Tento zase hovorí, že možno povýšiť nájomné pri tých, ktorí majú vyše 60.000 Kč ročného dôchodku; ďalej pri tých, ktorí majú na zárobkovej dani vyrubené 250.000 Kč je dovolené o 120% zvýšiť nájomné. Ja som tej mienky, že tu by sa mala tiež zmena stať, a to v tom smysle, že tým nájomníkom, ktorí majú vyše 60.000 ročného dôchodku môže byť už vypovedaný byt. Som tiež skromnej mienky, že kto má viac ako 60.000 Kč ročného dôchodku - teda z čoho žije - tu sa pod tým rozumejú tí ktorí majú ročne 90, prípadne 100.000 Kč ročného dôchodku - môžu si postaviť pre svoju potrebu byt, a keby potrebného kapitálu nemali, nech si ho vypožičajú. Ja myslím, že z tých 70-80 tisíc Kč ročného dôchodku sú oni v stave i tie úroky platiť, keď pre svoju potrebu postavia dom, ktorý bude stáť asi 200.000 Kč. Z tohoto maxima 200.000 Kč budú platiť ročného úroku 10.000 Kč, povedzme 15.000 Kč. Tedy taký človek, ktorý má takýto dôchod, by si mohol postaviť svoj dom. Čo majú výše 60.000 Kč ročného dôchodku, tým mala by sa dať bez všetkej podmienky výpoveď. Títo nech stavajú. Naproti tomu ale tým, ktorí majú príjmu od 40-60.000 Kč nech by bolo povolené zvýšiť nájomné o 120%. Kto má ročného dôchodu od 40-60.000 Kč, ten môže rozhodne platiť väčšie nájomné.
Ja by som túto okolnosť doložil aj tým, že by som navrhol, aby len v takom prípade týmto nájomníkom bolo dovolené zvýšiť toto nájomné o 120%, jestli ten majiteľ domu je zadlžený. Vieme zo života mnoho príkladov, kde je nájomník zámožný človek, ktorý má príjmov 70-80.000 Kč ročne. Tento človek má 3-4 izbový byt a i pri tomto zvýšení, keď sa domácemu dovolí zvýšenie o 120%, platí z týchto izieb maximálne 1200-1500 Kč, čo je pri dnešných pomeroch rozhodne málo. Naproti tomu ten majiteľ toho domu má zväčša 150.000 knihovných dlhov a musí z toho platiť 10-15.000 Kč úrokov. On je majiteľom, on musí platiť z toho dlhu 15.000 Kč ročne, naproti tomu ten nájomník, ktorý má ročne 80.000 Kč príjmu, pekne pohodlne býva v 4 izbovom byte za 1500 Kč. Ten domáci platí na úrokoch 15.000 Kč a nájomník mu dáva z bytu 1200-1500 Kč a tak ten domáci dopláca každý rok na 12.000 Kč. To je tá najväčšia nesprávnosť, že ten nájomník tak lacno býva a že ten majiteľ domu z toho behom času prichádza majetkove v nivoč. Preto by som navrhoval v tomto ohľade, aby tým, ktorí majú od 40 až 60.000 Kč ročného príjmu, bolo dovolené zvýšiť nájomné o 120%, naproti tomu tým nájomníkom, ktorí majú viac než 60.000 Kč ročne príjmu, bolo dovolené dať výpoveď.
Mal by som ešte viac, čo by som k týmto chybám a nedostatkom mohol predniesť, ale je to v našom parlamente vôbec zbytočné. Čo som tu uviedol, to som viackrát predniesol v soc.-politickom výbore a tak sa mi zdá, že i loni s tohoto miesta. Ale to všetko vyznelo na prázdno, lebo vieme, že u nás je taká prax, že jednoducho vládne strany utvoria si návrh a že k tomuto návrhu nepripustia žiadnych zmien. Čo opozícia navrhuje, nech je to zdravé alebo nezdravé, to jednoducho nepríjmu, odhodia do koša. Tu je potom opozícii, buď tak rečené, zbytočné pustiť sa do tejto debaty.
Nakoľko sa nepodarilo ani v soc.-politickom výbore uplatniť tieto návrhy, ja ich podávam tu a žiadam slávnu snemovňu, aby ich prijala. Som tej mienky, že tento zákon len vtedy bude hájiť záujmy chudobných nájomníkov-lebo zákon na ochranu nájomníkov nie je nič iného, než hájenie a chránenie záujmov chudobných nájomníkov-keď budú prevedené tie zmeny, ktoré skutočne smerujú k tomu, aby zámožnejší nájomníci stavali, tedy aby sa indirektným spôsobom stavebný ruch rozmáhal, aby sa bytová núdza odstránila. Ja som tej mnienky, že bez týchto zmien my stavebnému ruchu nenapomôžeme a bytovú núdzu neodstránime. Prečo? Lebo ten zámožný nájomník nebude taký blázon, že by šiel stavať, keď má dnes lacný byt, má dobrý dôchodok a byt je mu zákonom chránený, že mu nemôže byť vypovedaný, ani nájomné zvýšené, až na tie maličkosti. Tedy on nebude stavať. A chudobný nájomník nemôže stavať, poneváč nemá z čoho. A tí domovní páni rozhodne stavať nebudú, lebo si myslia: "Ja postavím ten dom, aby zákon s ním dišponoval, aby som na ten kapitál, ktorý doň investujem, doplácal?" A preto nebude stavať vlastne nikto.
A práve toto bola chyba vynesených tu zákonov na ochranu nájomníkov. Príčinou toho je, že bytová núdza je ešte dnes prez to, že 5 rokov stojí naša republika, a táto bytová núdza je veľmi málo zmenšená. My sme vyniesli tu viac zákonov menovite zákon o stavebnom ruchu, následkom ktorého zákona štát mnoho milionov do povetria pustil, ale pomocou tohoto zákona odpomohlo sa bytovej núdzi velmi málo alebo vôbec nič. Odpomôcť sa jej môže len tenkrát, jestli budeme zámožných nájomníkov nútiť k tomu, aby stavali. (Hlas: Jak?) Ako som práve predniesol.
Práve z týchto príčin prosím slávnu snemovňu, aby tieto pozmeňovacie návrhy boly prijaté. Len pomocou týchto pozmeňovacích návrhov pomôžeme chudobným nájomníkom a budeme môcť odstrániť bytovú núdzu. Bez týchto pozmeňovacích návrhov tento zákon skutočne by neslúžil záujmom chudobných nájomníkov, neodstránil by bytovú núdzu a preto my, poneváč máme na mysli odpomôcť nájomníkom, bez týchto pozmeňovacích návrhov tento zákon prijať nemôžeme. (Potlesk ľudových poslanců slovenských.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Wenzel.
Posl. Wenzel (německy): Slavná sněmovno! Slyšeli jsme dnes celou řadu úvah, jež se výhradně zabývají nynějšími poměry v oboru ochrany nájemníků. Náhledy o zákonu na ochranu nájemníků jsou toho druhu, že nikdo nemůže býti o tom přesvědčen, že zostření jakéhokoliv druhu nemůže přivésti svobody. Poměr mezi nájemníky a majiteli domů jest dnes pro volný vývoj k pořizování bytů zcela nepříznivý. A zkoumáme-li pravou příčinu toho, proč vývoj tento není možným, musíme dojíti k přesvědčení, že jeden z nejdůležitějších problémů ochrany nájemníků, t. j. opravdové podporování stavby, nebyl zcela správně pochopen. Jest zde dnes mnoho závažných příčin, jež činí stavění nových bytů nemožným; vidíme, že právě ony skupiny pracujících jsou nyní pod jhem otroctví, vidíme dále, že veškeří stavební řemeslníci a dělníci jsou v tomto směru spoutáni zhoubnou chorobou, že jak majetníci domů tak i nájemníci těmito poměry trpí. Dnešní nesvoboda a poroba řemeslnického stavu jest tou zhoubnou chorobou, jest tímto žíravým jedem, který znemožňuje zdravému a činnému duchu zbudovati nové domy a byty; tato poroba trvá a má své hrozné účinky všude, tam zejména u těch skupin, jež si přejí zbudování nových bytů. Právě německá ústředna pro péči o byty a sídla v Československé republice vydala v poslední době pamětní spis o ochraně nájemníků a o podpoře stavebního ruchu, jenž se výhradně zabývá nynější ochranou nájemníků a podporou staveb. Zároveň poletovaly v této sněmovně tisíce pamětních spisů spolku majitelů domů a usedlostí v Bratislavě všem německým a českým poslancům na stolech a lavicích. Německé spolky majitelů domů a spolky pro ochranu nájemníků se namáhají, aby získaly politické strany pro své snahy, aby byla ochrana nájemníků pokud možno zrušena nebo dále udržována. Mnozí věří dnes, že v případě, že by zákon o ochraně nájemníků jako takový byl zrušen a že by dosavadní pouta pro nájemníky a majitele domů padla, zítra již by nadešla možnost, že by povstalo dostatečné množství nových bytů. Předpoklad tento není tu zajisté zcela na místě; poukázal bych nejprve s důrazem na to, že jádro otázky a hlavní překážka stavebního ruchu vyhovujícího potřebě jest nynější nedostatek kapitálu a malá náklonnost peněžních ústavů pro to, aby své prostředky daly stavebnímu ruchu k disposici. Právem připomínají dnes všechna stavební družstva, že musí býti vládou zcela vážně uváženo, jakým způsobem by mohl býti vykonán nátlak na spořitelny, hypoteční banky, ústavy, vydávající zástavní listy, pojišťovny a jiné ústavy, jež tu přicházejí v úvahu, aby byly přinuceny poskytnouti stavebnímu a hypotečnímu úvěru vydatnější prostředky na stavbu bytů, než dosud a hranici půjček přiměřeně zvýšiti. Právě mnou zdůrazněná myšlenka německé ústředny pro byty a sídla praví zcela správně, že vedle silnější účasti dosavadních pramenů peněžních musí býti pomýšleno na to, získati si úvěr ještě jinde, a zkoumáme-li dosavadní úsilí stavebních družstev, zkoumáme-li veškeré snahy, jež podnikl stát propůjčením velmi značných úvěrů, jest vlastně výsledek stavebního ruchu velmi nepatrný, ba řekl bych, že všechna úsilí po této stránce skutečně byla marná. Chceme-li této věci přijíti na kloub, musíme si předně získati jasno v tom že chceme docíliti volného rozvoje stavby na volné půdě. Musíme se tázati, jak v Československu nejen hrabivý duch, ale i tvůrčí duch všeho stavebního živnostnictva pro zřízení nových bytů jest podporován; odpověď na tuto otázku je snadná. Právě jsem se tázal pana ministra spravedlnosti, jaké stanovisko zaujímá vláda ku vydání zákona o zajištění stavebních pohledávek. Bylo mi řečeno, že především zaujímá ministerstvo obchodu jako takové opačné stanovisko a domnívá se, že provedení zákona na ochranu stavebních pohledávek není možné. Jest to vlastně zajímavé, že není podána vládní osnova, která by obsahovala takový zákon, že se neukazuje sněmovně právě v přítomné době, kdy panuje krise, stavební nouze, praktická cesta, jak by byl možný volný národohospodářský vývin v tomto směru, aniž by dnes nebo za nedlouho došlo výrazu zostření zákonů.
Mohu zjistiti, že právě myšlenka provedení zákona na zajištění pohledávek ze stavby není naprosto novou, neproveditelnou myšlenkou. Víme, že v severní Americe se užívá této myšlenky v zákonné formě již od mnoha desítiletí s velikým úspěchem (Německé výkřiky: Slyšte!) a že tam systematické zajišťování pohledávek ze stavby kladlo základy stavebního ruchu. Provádí-li se dnes stavba, působí to velké obtíže obdržeti od větších bankovních ústavů a spořitelen přiměřené větší stavební úvěry, protože, jak známo, jest dosud stále brán zřetel na ztráty, které by mohly vzniknouti i dnes ještě ze snižování cen. Ve skutečnosti jsme snad zajisté všichni přesvědčeni, že vlastně kolísání výrobních nákladů stavby přestalo, a že stojíme na určitém pevném bodě. Můžeme právem tvrditi, že právě tato myšlenka zajištění jest zcela jistě možná. Jak známo, jest již od roku 1897 v německé říši takový zákon o zajištění pohledávek ze stavby. Mimo to bylo teprve nedávno při poradě o osnově zákona o úpravě vnitrozemské plavby zjištěno, že taková možnost jest v německé říši již u tak zvaných lodních rejstříků. V zákoně o plavbě po moři bylo pamatováno na rejstřík mořských plavidel, to jest každá pohledávka, kteráž přichází v úvahu při vybudování lodi, zajišťuje se asi tak, jak lze zajistiti knihovní pohledávky na stavbě.
Z tohoto hlediska musíme také my rozvinovati své praktické myšlenky a sobě říci: Jestliže takové zákony jsou již s velkým úspěchem při volném provozování staveb v severní Americe, jestliže takové zákony přispěly po desetiletí v německé říši podstatně ku zmírnění bytové nouze a k opatření úvěru, jestliže dále takové zákony byly vydány pro stavbu lodí vnitrozemských a zámořských, proč nemělo by býti možným provozovati v tomto směru podporu staveb i u nás tak, že by mohlo býti provedeno opatření úvěru na přiměřeném bezpečném podkladu.
Zkoumáme-li jednou prakticky, z kolika prací řemeslnických skupin se vlastně taková stavba skládá, přicházíme k výsledku, že při takové stavbě za 700.000 Kč stavebního nákladu jest vlastní částka pro podnikatele stavby včetně pozemků a prací pozemních a stavitelských pouze 388.000 Kč. K tomu ještě přicházejí dodávka schodů za 15.000 Kč, práce kovářské za 9000 Kč, práce tesařské za 63.000 Kč atd. Když 18, 20 nebo 22 stavebních řemeslníků odvedlo tyto jednotlivé práce s jejich položkami, pak přijde banka a půjčí na ně. Když logickým postupem nastane pak tíseň a podnikatel -stavby špatně spekuluje, aneb úvěr lze těžko opatřiti při drahých bankovních úrocích, pak zpravidla nastává případ, že stavební řemeslníci, jako tací, nejsou více se svými pohledávkami na mzdách a výrobních nákladech zajištěni. Jak jest tomu dnes? Provádí-li se dnes stavba, pak, jak známo, půjčí na ni banka jen, když jest přízemek dostatečně vystavěn, na to následuje první, druhé a třetí patro. Takovým způsobem se asi půjčuje. Vždyť víme z líčení našich stavebních družstev, jak právě opatření jistého úvěru jest velice obtížné. Zákonem o zajištění stavebních pohledávek bylo by opatření úvěru usnadněno, kdyby každá jednotlivá pohledávka řemeslníků a dělníků na stavbách byla vhodně, jako v pozemkové knize zabezpečena v tak zvané stavební knize. Pak by nemohly, jako dnes jen jeden, nebo dva, nebo tři bankovní ústavy sehnati peníze pro celou stavbu, nýbrž mohlo by se financování stavby účastniti 18 a 20 menších peněžních ústavů, mezi nimi i nejmenší Raiffeisenk, nejmenší úvěrní družstva a spořitelny; ba i soukromé pohledávky stavebního řemeslníka a soukromé zápůjčky snadno v takové stavbě daly by se investovati až do doby, kdy by byla dostavěna, neboť staré kupecké pořekadlo praví: "Hotového zboží lze se chopiti". Ale myšlenka poříditi byt, nemá zdaleka oné ceny, jako když stavební úvěry jsou zajištěny. Ale bylo by přirozeně v zásadě především stanoviti, že nejde o zákony, jaké dnes snad jsou uveřejňovány v novinách. Nesmíme mysleti, že zákon jest již hotový, jestliže se v zákoně vymezí stručnými hesly pojem zajištění stavebních pohledávek. Všechno stavební řemeslnictvo a především říšský svaz živnostenských společenstev, zemský svaz a různé svazy okresní zaměstnávaly se zevrubně otázkou, problémem zákona o zajištění stavebních pohledávek. Museli bychom především míti v rukou tento zákon v jeho podstatných oddílech, především všeobecná pravidla zajišťovací, pak naléhavé zabezpečení stavebních pohledávek, způsob zahájení stavby, způsob i postup, jak jsou zajišťováni věřitelé stavební, stavební hypotéka a hypotéka peněz na stavbu, úkony zabezpečovací a zabezpečení. Zřízení stavebních přísežných úřadů bylo by samozřejmě věcí mimořádné důležitosti, protože by na konec mohly snadno překonati vzájemné protivy, které vzniknou z tohoto zákona. Konečně musel by býti v podstatě uspořádán způsob provedení.