Že již od počátku válečná půjčka neměla v tomto státě žádných přátel, o tom svědčí již zákon z 15. dubna 1920, č. 288 Sb. z. a n., jímž byly válečné půjčky vzaty z oběhu a nařízen jejich dodatečný soupis. Tento zákon má nyní dojíti použití. Avšak již mnohem dříve, podle zmocnění zákona z 25. února 1924, čís. 85 Sb. z. a n., byl proveden soupis válečných půjček a jejich okolkování. Přes to, že tato práce byla provedena, později byl znovu nařízen dodatečný soupis válečných půjček. Toto dvojí nařízení týkající se válečných půjček nedávalo tušiti nic dobrého. A skutečně brzy poté se také ukázalo, že válečné půjčce nebyla věnována žádná zvláštní péče, neboť krátce poté přišel návrh zákona o čtvrté státní půjčce, který později, a to dnem 24. června 1920, č. 417 Sb. z. a n., nabyl také platnosti. Tento zákon, který poskytoval možnost zpeněžiti válečné půjčky u majetku přes 25.000 Kč jen dalším upsáním 75% jmenovité hodnoty válečných půjček, stal se zdrojem velkého zla. Tento zákon vůbec nedbal tísnivého stavu, že většina majitelů válečných půjček přes všechnu dobrou vůli nemohla vůbec upisovati čtvrté státní půjčky, poněvadž se jim nedostávalo peněz potřebných k upisování a také odnikud nebylo možno tyto peníze sehnati. Tím pak se stalo, že bylo zákona jen nepatrnou měrou používáno. Tuto nemožnost pak ovšem zahraniční ministr dr. Beneš v pamětním spise o menšinách v republice Československé s hospodářského stanoviska, který byl podán Společnosti národů, vylíčil jinak. Dr. Beneš označil v pamětním spise zákon o čtvrté státní půjčce jako nejpříznivější řešení, jež bylo jen nesmiřitelným a šovinistickým chováním německých poslanců zmařeno. Dr. Beneš projevil toto mínění také pokud se týče dvou návrhů zákonů, jež byly zatím předloženy parlamentu, a to v senátě r. 1921 a v poslanecké sněmovně r. 1922. Avšak tyto návrhy narazily na odpor nejen u německých, nýbrž i u českých stran. O návrhu, který byl tenkrát předložen v senátě, vyslovil se ostatně i bývalý ministr financí senátor dr. Horáček, že válečná půjčka nesmí už býti považována za politikum a že při projednávání této otázky musí rozhodovati jen hlediska hospodářská. Bohužel toto napomenutí minulo se účinkem, neboť jinak bychom se dnes nezabývali tímto návrhem zákona, který máme před sebou.
Nová osnova byla předložena poslanecké sněmovně s několika jinými finančně politickými návrhy, jež mají za účel - a zde cituji úřední průvodní přípis - "likvidovati válkou a poválečným stavem způsobené poměry a chrániti úvěrnictví". Mohu jistě říci, že přijme-li parlament tyto osnovy bez pozměňovacích návrhů, které jsme k nim podali, že se mu možná dostane v ústech lidu označení velké jatky; neboť část osnov znamená rdoušení našeho peněžního trhu; a co se týče návrhu zákona o válečné půjčce, jest to přímo ničivý zákon, jímž zvláště válečné půjčky, které jsou v rukou t. zv. neprivilegovaných majitelů, s čistým jměním přes 25.000 Kč, budou rovny nule a učiněny bezcennými. Návrh se svými 33 paragrafy obsahuje mnoho slov, jejichž rozsah se může zdáti nezasvěcenému v první chvíli spletitý. Holá skutečnost nás však poučí o něčem jiném. Věnuji tudíž také já přece aspoň několik slov návrhu samému, ačkoli je sněmovně znám a pan zpravodaj jej vyložil.
Návrh zabývá se v první části využitím ustanovení § 12 zákona pro čtvrtou státní půjčku, t. j. že majitelům válečných půjček s čistým jměním do 25.000 Kč bude válečná půjčka vyměněna, po případě i takovým osobám, které jsou podle § 43 zákona o dávce z majetku od dávky osvobozeny. Proti stanovení majetkové hranice 25.000 Kč podali jsme již kdysi námitky. Opakujeme je znovu, poněvadž je směšné, stanoviti tak nízkou hranici. Pozorujete-li majetkové hodnoty, není k tomu, zvláště v zemědělství, potřebí mnoho, abychom měli majetek 25.000 Kč. Ostatně k tomu přispělo také přeceňování zemědělských majetkových hodnot, jak to činily první stolice finanční správy. Kruh nejmenších majitelů válečných půjček jest tudíž zúžen a zemědělství, které zde máme zastupovati, vyjde při tom naprázdno. Víte, že takovým způsobem provádí se bolševismus a nad to že jej provádí vláda, v jejímž čele stojí příslušník strany zemědělské? Jak mohl ministerský předseda Švehla připojiti podpis svého jména pod návrh zákona, jehož dosah se tak velice dotýká zemědělství! Uniklo mu, že se tím nadobro odnímá zemědělství kapitál, jehož vzhledem k stále těžším a těžším poměrům v zemědělství za všech okolností potřebuje? Jest možné, že v souvislosti s tímto vládním návrhem nebylo vzpomenuto oněch politování hodných lidí, o nichž den co den můžeme čísti v novinách, kde bývá líčena jejich největší bída, jejich největší nouze? Mám zde na mysli staropensisty, kteří podle počítání tohoto vládního návrhu snadno mohou míti jmění přes 25.000 Kč, avšak zkoumáme-li správně, shledáme, že to za dnešních poměrů není vlastně žádné jmění. Zvláště při sestavování tohoto návrhu bylo by bývalo nutno vzpomenouti zároveň na tyto politování hodné staropensisty, kteří jsou odkázáni na důchody ze svých majetkových hodnot. Pokud se týče stanovení majetkové hranice, podali jsme tudíž v rozpočtovém výboru pozměňovací návrhy, které se dostávají znovu také sem do sněmovny. Ve svých pozměňovacích návrzích podrželi jsme sice jako hranici 25.000 Kč, avšak navrhli jsme při tom, že se do těchto 25.000 Kč nemají započítávati válečné půjčky až do jmenovité hodnoty 150.000 K. Již přijetím tohoto návrhu bylo by možno paralysovati nepříznivé účinky, jež v sobě chová osnova zákona o válečných půjčkách. Návrh zákona poskytuje sice i nadále možnost arrose válečné půjčky. Avšak žádný člověk, který chce býti pokládán za vážného, nebude jistě tvrditi, že neprivilegovaný majitel válečné půjčky bude moci nastoupiti tuto cestu, a to vzhledem k výši, jak jsou nyní v obchodě znamenány rozmanité papíry čtvrté státní půjčky. V nejposlednějších výkazech čteme, že 6% papír jest znamenán 73·50 Kč, 5 1/2 % 63·25 Kč, 5% 56 Kč, 3 1/2 % 40 Kč. Upsání dalších částek neznamená za dnešních poměrů pro zmíněné kategorie majitelů válečných půjček, a to pro neprivilegované nic jiného, než uložiti dobré peníze do ničeho. Avšak také ti, kdož mají majetek do 25.000 Kč, t. j. oni drobní chudí lidé, kteří museli 4 1/2 roku čekati na splnění slibu podle zákona o čtvrté státní půjčce, dožili se zklamání. Návrh jim nabízí 3%ní papír, který po odečtení ušlých úroků bude míti pro ně cenu jen asi 30 Kč. Hrozné nespravedlnosti dopouští se při tom návrh také na okresech a obcích, které mají válečných půjček za více než 100.000 K. I nadále musejí vléci dosavadní břímě, že jejich válečné půjčky nebyly honorovány. Podali jsme tudíž také v tomto směru pozměňovací návrh, aby k oněm osobám, jimž se již podle § 43 zákona o dávce z majetku dostalo zvláštního postavení a jež jsou od dávky z majetku osvobozeny, také v tomto zákoně bylo přiměřeně přihlíženo. Bylo by záhodno, aby byla těmto právnickým osobám, a to bez omezení přiznána možnost, aby mohly své válečné půjčky prostě vyměniti. Počet okresů a obcí, které mají v jednotlivých případech válečných půjček za miliony korun, není nepatrný. V souvislosti s tím poukázal jsem kdysi v dotazu zejména na poměry v okresu vrchlabském. K tomuto příkladu mohl bych uvésti ještě jiné krajiny. Jsou to náhodou německá území, jež mají býti trestána za to, že upisovala a že mají válečné půjčky. Spílá se jim proto, že prodlužovala válku a tím prý se provinila proti českému národu. Tyto důvody čistě politické povahy se stále a stále vracejí. Češi by už měli konečně jednou nahlédnouti, že válečné půjčky jim vlastně dopomohly k samostatnosti, jež byla s trváním války stále jistější a jistější. Tedy z politických důvodů by měli býti Češi upisovatelům válečných půjček velmi vděčni. Zde však běží nikoli o politickou, nýbrž o čistě hospodářskou otázku, která musí býti, jak naznačil také prof. dr. Horáček, rovněž jen s hospodářského hlediska řešena.
Stejně nespravedlivé pojetí projevuje se také v ustanoveních návrhu týkajících se výměny lombardovaných válečných půjček. Také zde byly hranice velmi zúženy. Podali jsme tudíž i zde pozměňovací návrhy, abychom zmírnili tvrdosti osnovy. Zachování nynějších ustanovení, t. j. 20.000 K nominále válečných půjček a 30.000 Kč příjmu, po případě 10.000 K nominále válečných půjček a 15.000 Kč ročního příjmu jest příliš nízké omezení. Zákon obsahuje sice v § 27 ustanovení, že u neprivilegovaných upisovatelů nebo u neprivilegovaných majitelů válečných půjček ministerstvo financí jest zmocněno povoliti výjimky pokud se týče výměny až do výše čistého jmění 50.000 Kč a nominále válečných půjček 125.000 K. Také tato hranice je příliš nízká a toto ustanovení v návrhu znamená vlastně něco velmi neurčitého. Neboť ministerstvo financí, chce-li, může podané žádosti vyhověti, avšak může také podané žádosti bez jakýchkoli důvodů zamítnouti. Bylo by záhodno - a k tomu také směřují naše pozměňovací návrhy - aby tyto hranice byly rozšířeny a aby ministerstvo financí v pozoruhodných případech bylo povinno již předem povoliti potřebné výhody. Na většině této sněmovny nyní záleží, aby ukázala svoji blahovůli, aby se zas vrátila důvěra a aby smysl úvodní věty k mým vývodům nevedl k trvalé nedůvěře k státně-finančním opatřením Československé republiky. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. inž. Kallina.
Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové! Především musím i zde ve sněmovně vznésti nejostřejší protest proti nedůstojnému nakládání, jakého se nám oposičním poslancům zde vždy opět dostává. Ve čtvrtek v odpolední schůzi byl předložen návrh o válečných půjčkách. Za přestávky ve sněmovní schůzi byl proti předpisům jednacího řádu svolán rozpočtový výbor, aby přidělil návrh referentovi. Schůze sněmovny trvala sama do 2 hodin v noci. Schůze rozpočtového výboru byla však již ustanovena na 1/2 9. dopoledne. Oposiční poslanci měli tedy jen několik nočních hodin času, aby prostudovali tuto nesmírně důležitou předlohu, která měla definitivně rozhodnouti o osudu miliardového národního jmění. Tento neslýchaný postup tak správně ukazuje, jak vysoko jest ceniti demokratická zřízení tohoto státu. Za těchto poměrů jest přece jasno, že již čistě fysicky nebylo možno návrh pročísti a ještě méně přezkoušeti jednotlivá ustanovení, pokud jde o jejich přesný obsah a jejich rozsah. To, jak nás většinové strany tímto postupem zneuctily, ukazuje jasně, jak již hluboko klesl parlamentarismus v tomto státě. Lze však z toho také poznati, že se na české straně propracovali zřejmě již k vyššímu demokratickému názoru, který konec konců vrcholí ve větě: "Žer, ptáčku, nebo pojdi!" V tomto názoru byli jsme ještě posíleni, když zpravodaj ve výboru, prof. dr. Srdínko, podal návrh, aby generální rozprava byla spojena s rozpravou podrobnou. Tedy nedosti na tom, že nám bylo před schůzí výboru znemožněno návrh prostudovati a navázati styky s povolanými zástupci držitelů válečných půjček, mělo se nám také znemožniti studovati návrhy během jednání. Víme, že se tímtéž tempem bude postupovati také zde, při jednání ve sněmovně a že v málo hodinách definitivně budou vrženy kostky a většina se na návrhu zákona usnese. Tím jsou pak ztraceny miliony německého národního majetku, tisíce německých hospodářů bude připraveno o své poctivě nabyté a v kruté práci uspořené jmění, strádající zaměstnanci, vdovy a sirotci stojí tím u hrobu svých nadějí, neboť ani drobní a nejdrobnější upisovatelé nedostanou více než almužnu, avšak mnoho jich ručí svým příjmem a svým jměním za lombardní závazky a zůstávají v otroctví dluhů mezinárodního kapitálu, který dovedl obchodovati s láskou k vlasti a s nouzí.
Všechny naděje jsou úplně zhrouceny, a jest to tím horší, že množství držitelů válečných půjček stále a stále bylo klamáno klamným líčením, že jde o otázku hospodářskou, která musí býti řešena podle hospodářských zásad již v zájmu státu a jeho vážnosti. Stát a jeho soustava se ukázaly silnějšími než takovéto krátkozraké myšlenky, jejichž otcem byla vlastní přání, neboť čeští držitelé moci odedávna nakládali s otázkou válečných půjček jako s věcí politickou a také ji jako věc politickou vyřídili. Toto vyřízení zapadá úplně do rámce celé soustavy tohoto státu, která směřuje k tomu, aby německé občany z donucení politicky zotročila, svrhla je s výše jejich kultury a hospodářsky vyvlastnila, aby je mohla tím jistěji zbaviti jejich národního sebevědomí a ovládati je ve službách politiky Němcům nepřátelské. K tomuto účelu zapadají kola státní moci podivuhodně do sebe. K vytlačování německého státního úřednictva, zavírání německých škol, rdoušení německých obcí, vnucování tak zvaného československého státního jazyka v úředním a dokonce i v soukromém životě, provádění policejní moci, zrušení svobodného projevu mínění, pronásledování pomocí zákona na ochranu republiky a výjimečných soudů, k nedbání poslanecké imunity, zneužívání státní moci, aby se donucením a lstí zabezpečila místa v německých hospodářských podnicích, k vytlačování německých dělníků rukou i hlavou z jejich pracovních míst, k neslýchanému hýčkání českých štváčských spolků státními úřady, ustavičnému zneuctívání německého národního citu, loupeži německé půdy a jejímu odevzdání vyzkoušeným nepřátelům němectví, aby se tak dosáhlo rozkladu německé jazykové oblasti; k tomu se důstojně druží toto "zaplacení" válečných půjček, jehož účelem není opět nic jiného, než vydatně zničiti německé národní jmění.
Přes toto poznání pokusili jsme se již při poradách ve výboru v zájmu těžce postižených vrstev držitelů válečných půjček dosíci změn, abychom aspoň nejtěžší krutosti zákona zmírnili. Také zde, ač již jsme přesvědčeni o marnosti takovýchto snah v této sněmovně, znovu podáme množství pozměňovacích návrhů. K odůvodnění chci jen uvésti, že, ač se v této důvodové zprávě poukazuje k tomu, že tento návrh zákona jest vybudován na týchž zásadách jako vládní návrh z roku 1922, není to pravda, neboť v tomto návrhu byly podmínky pro tak zvané drobné držitele válečných půjček ještě značně zhoršeny. Poukazuji na to, že náhradní papíry budou zúrokovány od 1. ledna 1925 3%, kdežto ve starém návrhu bylo ustanoveno 3 1/2 % zúročení od 1. ledna 1921. Také ustanovení rozhodného dne pro majetkové hranice dnem 1. března 1919 je tak neslýchané, avšak také tak nelidské, že nelze pochopiti, že socialistické strany mohly vůbec dáti svůj souhlas k takovému ustanovení, neboť při stále se měnících hospodářských poměrech v posledních letech majetkový stav se v tisíci případech změnil; mnoho lidí, které ještě v roce 1919 bylo možno označiti jako zámožné - bylo-li možno při 30.000 Kč ještě mluviti o nějakém majetku - stojí zde dnes jako žebráci. Na ty se předpisy o vydání náhradních papírů nebo tak zvaných věčných rent nevztahují, ač by bylo samozřejmým příkazem sociální spravedlnosti pamatovati právě na tyto nejubožejší z ubohých. Podal jsem již příslušné pozměňovací návrhy a chtěl bych jen ještě konstatovati některé věci ke znění návrhu zákona, poněvadž podle mého mínění jistě málo kdy ještě - i v této sněmovně - byl podán návrh zákona tak překotně vypracovaný a bez náležité vážnosti. Chci jen poukázati na to, že v zákoně ze dne 24. června 1920, č. 417, bylo ustanovení, že vydané náhradní titry jsou osvobozeny od daně důchodové. Jest přece zřejmě v duchu návrhu zákona, aby i pro tyto nové dlužní úpisy bylo ustanoveno osvobození od daně, neboť jinak by došlo k rozporu, že by hospodářsky nejslabší vrstvy dostaly papíry podrobené dani důchodové, kdežto vrstvy hospodářsky silnější by dostaly papíry osvobozené od daně důchodové. Navrhuji tedy, aby k § 13 byl připojen třetí odstavec tohoto znění: "Odškodňovací dluhopisy vydané podle tohoto zákona jsou osvobozeny od daně důchodové."
Dále poukazuji na to, že podle znění předpisů § 15 jen zastavené válečné půjčky se vymění za nové dlužní úpisy. Ve skutečnosti jest však nesčetné množství případů, že jak soukromníci, tak také obce a sbory zastavili nejen válečné půjčky, nýbrž i jiné papíry, jako stříbrné a zlaté renty jako lombard. Podle mého mínění odpovídá duchu zákona, že papíry dané do zástavy musí věřitelé zkrátka vrátiti. Navrhuji tedy, aby v § 15 byla škrtnuta slova: "vydaných za zastavené válečné půjčky".
Z těchto zjištění samých jest viděti, že také většinové strany, které se staví na půdu tohoto zákona, byly by musily cítiti povinnost studovati tento návrh zákona s větší vážností, po delší dobu a s větším rozumem. Než, ať je to jakkoliv, víme, že většinové strany musejí dát svůj souhlas k návrhu zákona v tom znění, jak se na něm usnesla "pětka". Použil bych tedy i této příležitosti, abych varoval, neboť i nyní ještě se najdou hlasy, které budou trvati na tom, že tímto zákonem není věc skončena a že jako dříve stále ještě jest naděje na lepší úpravu. Varujeme, vědomi si jsouce odpovědnosti, před tím, aby ubozí držitelé válečných půjček byli znovu ponecháni sebeklamu, který sice může býti myšlen jako útěcha, který však zastírá skutečné věci a mimo to mohl by ochromovati obrannou sílu našeho národa v boji o existenci.
Mně i mým druhům jest jasno, že česká většina všechny ty otázky projednává jen se stanoviska politické moci a že se žádné německé straně nepodaří, aby si vynutila projednání podle svého přání v mezích parlamentního jednání v tomto státě, řízeného sněmovní policií, nýbrž jeho vyřízení nebo nevyřízení souvisí s těžkou osudovou otázkou, zda se sudetským Němcům podaří vybojovati si svou politickou svobodu. V mezích tohoto státu to možné není, to dokazují nejen zkušenosti uplynulých let, nýbrž i ubohé výsledky oné krátkozraké prý národohospodářské a třídní politiky, která neuznává, že zabezpečení části bez zabezpečení celku možné není a že zabezpečení nelze dosíci cestou parlamentní, nýbrž revolučními činy. Abychom to připravili, je třeba sjednocení, nikoli však dělení národa v egoisticky myslící skupiny, je třeba svobodného přiznání, především však vedení, nikoli však ukrývání politických ideálů hluboko v srdci, nejméně však doprošování trpěného besedování s nepřáteli, kteří se beztoho řídí podle své hlavy - nikoli však podle požadavků a přání prosebníků.
To se opět bohatě ukázalo při jednání o otázce válečných půjček, ač by při málo hospodářských a politických věcech lidskost, slitování a cit pro spravedlnost musily tak velice spolupůsobiti jako zde. Kdo se tedy ještě odvažuje od nynějška doufati v uznání nepřítelovo?
Tento návrh zákona zamítáme a již nyní chceme čeliti případné námitce odpůrcově, jako bychom se byli svým chováním vyslovili i proti bezpodmínečnému zaplacení válečných půjček tak zvaných 25.000korunových lidí. Jak vysvítá z podaných návrhů, nejsme ovšem proti zaplacení těchto papírů, avšak proti almužně, která se těmto lidem hází s názvem "zaplacení", a to ještě ve způsobě tak zvané věčné renty, a jsme proti ustanovení pojmu "potřebnosti" způsobem, jak to činí zákon. Tento způsob pokládáme za malicherný a sociálně nesprávný.
Stále jasněji poznáváme, že pro náš ubohý, těžce zkoušený národ v tomto státě jest jen jediné řešení: svépomoc! Teprve, až všichni soukmenovci poznají, že od tohoto státu nemůžeme očekávati podpory svých životních zájmů a že státní národ za pomoci všech státních mocenských prostředků pracuje jen o zničení německého národního kmene, dospějeme konečně pod jednotným vedením ke sražené obraně, která jediná může zabezpečiti jistou budoucnost našeho národa. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Slavná sněmovno! Krev, slzy a mrtvoly označují cestu, kterou se dosud brala jednání o válečné půjčce. Tato předloha, která se sama nazývá "zákonem o konečné úpravě válečných půjček", chce toto moře krve a mrtvol zasypati do hrobu. Ničí se poslední naděje nikoli set, nýbrž tisíců dělníků a zaměstnanců a tisíců maloživnostníků, tisíců pensistů, kteří uložili úspory života plného práce do válečných půjček, doufajíce dosáhnouti několik haléřů úroků. Také pro stát se tím nevytváří stav blahodárný. Půjčiti státu, svěřiti mu své úspory, to se zdálo kdysi nejjistějším uložením vlastních peněz. Tomu bude konec přijetím tak zvaného konečného zákona. Úvěr znamená důvěru, a ti, kteří na vysokých chůdách svého pseudohospodářského názoru se snaží označiti takový zákon také ještě jako finanční a národohospodářské dobrodiní, ucítí už, co to značí zničiti definitivně, tak praví zákon, definitivně důvěru ve stát u malých střádalů. Tomu nepomohou ani všechny lžistátoprávní důvody nebo úvahy a údaje, jež se pokoušejí podati důkaz, že Československá republika podle mírových smluv není povinna válečnou půjčku zaplatiti, ačkoli klidně přejala miliony lidí s veškerým živým a mrtvým inventářem do dnešního státního území. To, co se dříve jmenovalo tarnopolskou morálkou, přeloženo ve státně politickém životě, značí pojem, který možno dnes jen nazvati státní a finanční morálkou pražskou. Je jiná otázka, zda to může býti trvale zdrávo vývoji tohoto státu. Vy se však nespokojujete s takovými státoprávními údaji, k tomu, čím se ubližuje, připojujete ještě také krvavý výsměch. Minulého týdne pan ministr financí, který, jak se zdá, nechápe ovšem příliš mnoho z obsahu této předlohy, pravil jednomu německému poslanci, že on a jeho přátelé by byli potěšeni a překvapeni, kdyby znali předlohu o válečných půjčkách, a dnes pravil deputaci lidí z nejrůznějších hospodářských vrstev německého území z Čech, že prý by byl čekal, že budou s předlohou spokojeni. Mluvčí deputace, starý pensionovaný učitel obecné školy, odpověděl, že pan ministr ráčí zajisté s těmito lidmi žertovati. Zdá se skutečně, jako by se dělal s touto předlohou špatný žert a smutný žert. Osnova se jmenuje konečnou a referent v souvislosti s tím nazval zákon tento závěrečným aktem. Finanční ministr vždycky na to poukazuje, že dokonce tato předloha státu uloží velké břemeno. Chci učiniti jen poznámku. První německý řečník kol. Windirsch poukázal na zcela zvláštní propagandu, kterou dělal v cizině ministr zahraničí dr. Beneš s tím, jak se Němci chovají k pokusům o řešení válečné půjčky. Myslím, kdyby se zde bylo milionů vydávaných na propagandu v cizině použilo na zúrokování papírů válečné půjčky, pak by to byla vnitřně-politicky propaganda, která by se byla se stanoviska politické morálky a se stanoviska národohospodářského lépe zaplatila.
§ 12 zákona o čtvrté státní půjčce z 24. června 1920, č. 417 Sb. z. a n., nechal nerozřešenu otázku osudu těch majitelů válečné půjčky, kteří z jakéhokoli důvodu neprovedli přeměnu válečné půjčky připlacením státní půjčkou; nechtěli provésti, jak praví páni byrokraté, dříve černožlutí a nyní bílo-modro-červení v ministerstvu financí; provésti nemohli, jak lidé praví, kteří opravdu znají hospodářské poměry našich krajů. Nerozřešen zůstal osud těch, kteří neměli přes 25.000 Kč jmění povinného dávkou z majetku. Musili jsme čekati hodně dlouho, než se měla uzavříti tato oficielně přiznaná a chtěná mezera v zákoně. Roku 1921 jsme se kdysi dožili předlohy, která spatřila světlo veřejnosti sice v tisku, nikdy však v parlamentu. Roku 1922 jsme projednávali předlohu, jež byvši potírána námi Němci a konečně z jiných důvodů také dvěma stranami vládní většiny, padla v proslulé noční a ranní schůzi - byla vzata zpět. Bylo by zajisté lépe, kdyby i tato předloha byla vzata zpět a kdybychom se ještě jednou, avšak důkladně zabývali otázkou, než se vykope hrob, v němž se to chce pohřbíti. Již roku 1920 a 1922 řekli jsme vedoucím mužům české většiny důrazně, že by pro stát, i kdyby to zdánlivě stálo o několik set milionů více, bylo výhodnější, aby s námi zasedli k řešení válečné půjčky, pro něž bychom mohli hlasovati také my, byť i hájíce své zásadní stanovisko a hledíce k záchraně tisíců malých existencí, poněvadž by to bylo pro stát zajisté něco jiného. Avšak zdá se, že není dobré vůle. Pánové z vládních stran mají moc většiny za sebou, moc většiny, která dnes podle výsledku posledních voleb do obcí mravně ve skutečnosti již neexistuje po právu, avšak nemají moci změniti sociální bezpráví v právo. Již způsob promrskávání předlohy ve sněmovně, že se řečníku určuje řečnická lhůta 30 minut u předlohy, která chce učiniti poslední čáru pod rozhodnutí o osudu 8 až 9 miliard národního jmění, že se nechala bez možnosti projednání věcných pozměňovacích návrhů promrskati ve výboru, to vyznačuje poměry v tomto státě. Snad by bylo lépe, kdyby se pánové z většiny dohodli, že oktrojem zruší ústavu a položí veškeru zákonodárnou moc do rukou pětičlenného výboru, aby konečně byla stržena demokratická rouška s této komedie domněle parlamentního demokratismu. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Předloha, kterou projednáváme, t. j. při níž my Němci a zajisté i druzí oposiční poslanci přednášíme věcně své námitky pět minut před dvanáctou hodinou, i když víme, že marně, zatím co pánové z většiny jsou již rozhodnuti, že dají zasvištěti na vaz nešťastných majitelů válečných půjček stinadlu, tkví v nešťastném zákonu Englišově z roku 1920, který je ve svém základu pochyben. Dnes přiznávají i příslušníci většinových stran, čeští národohospodáři, kteří mají čestné jméno ve svém národě, ba i daleko za hranicemi, že zákon Englišův a vše, co je na něm dále stavěno, je pochybeno. Není však odvahy toto poznání veřejně vysloviti a odvoditi z toho důsledky. Tak se stává, že tištěná zpráva rozpočtového výboru ani nepřevzala na sebe hájení předlohy a že, právě jako pan zpravodaj dnes ústně, neodůvodňuje zamítnutí všech ve výboru podaných pozměňovacích návrhů tím, že jsou neproveditelné, nikoli že by odporovaly citu sociální spravedlnosti, nýbrž že by znamenaly průlom do zásad, kterých bylo dosud dbáno při řešení otázky válečných půjček. Tím se mlčky přiznává, že také vy se svého stanoviska mnohé musíte uznávati za pochybené, že však sami před sebou nemáte odvahy vysloviti to. Vymlouváte se nám, když se o tom mluví soukromě, že jsou to důvody politické prestiže, jež mají platiti. Tyto důvody politické prestiže vedou k tomu, že brutální svévole podporovaná ničivou vůlí musí zvítěziti nad hospodářským rozumem.
Pak ještě poznámku. Pánové říkají nám tak často a také pan ministr financí nás žádal ve výboru, abychom to dělali jako on, abychom posuzovali otázku nikoli s národnostního, nýbrž s čistě hospodářského hlediska. Přes to se vždy líčí v tisku jemu blízkém věc tak, jako by to byla hlavně záležitost Němců nebo německého území. Avšak myslím, že dnes tato argumentace již nemá práva odvážiti se na veřejnost, argumentace, která se dovolává toho, že nelze přistoupiti na plné uznání a úplné zaplacení válečných půjček buď v celku nebo v jednotlivostech pro malé držitele a veřejnoprávní korporace proto, poněvadž byly určité příčiny upisování válečné půjčky. Tato argumentace nemůže se zajisté odvážiti na veřejnost pro skutečnost, že se dávají do zákona ustanovení, která podle veřejných zpráv i českých listů nic jiného nepředstavují než dobročinná ustanovení pro všenárodní český ústav Živnostenskou banku, že se dále podávají druhé zákony ve formě, která ukazuje, že není vůle uspokojiti malé věřitele, nýbrž že se především myslí na čtvrtmiliardu na ochranu Škodových závodů se Živnobankou. Neboť nám ve výboru nebylo ještě odpověděno na naši otázku, na které ústavy se vztahují ustanovení o výhodách těm bankám a ústavům, které již u vídeňské poštovní spořitelny před převratem složily z dobrovolného rakouského hyperpatriotismu částky na IX. rakouskou válečnou půjčku, jež dosud nebyla vypsána, a které ústavy mezi nimi jsou. Nebylo odvahy nám to říci, poněvadž by se musilo přiznati, kdo tenkrát byli nadšenými rakouskými obchodními patrioty.
Základní chyby při projednávání problému válečných půjček, a to přiznávají dnes lidé, kteří ještě dnes mají v československém státě dobré jméno jako čeští národohospodáři, jsou hlavně tři: Za prvé věčná, až k omrzení obehraná státoprávní fikce o tom, že prý Československá republika není morálně povinna k zaplacení rakouské a uherské válečné půjčky; za druhé nepodařený pokus učiniti majitele válečných půjček, jimž se slibuje za jejich papíry uznání jako státních papírů československých po případě výměna za ně, věřiteli státu československého, t. j. upisovateli čtvrté československé státní půjčky; a za třetí, když už se chtěla udělati zkouška se státní věrností těchto občanů, kteří už sami o sobě jsou zatíženi státními dluhopisy, pokus vzíti u těchto lidí jako základ pro jejich závazek, pro nucené upisování státních půjček schematickou formuli skutečného nebo domnělého jmění za podklad a stanoviti pro tento majetek dosti nerozhodnou nedostatečnou výši.
Předloha, kterou projednáváme a která má býti konečným rozřešením válečné půjčky, jest vyplněním mezery červnového zákona 1920 a, jak nám pan zpravodaj vypravoval nevím, zda tomu sám může věřiti, skoro bych myslil, že nikoli - má býti v mnohých věcech proti dřívější předloze a dnešnímu stavu podstatným zlepšením. Rádi bychom uvítali vděčně skutečné zlepšení, kdybychom je našli. A když už jsou tam obsažena proti nynějšímu právnímu stavu a také proti předlohám z roku 1921 a 1922 skutečná zlepšení, pak je v předloze již také háček, který ji dělá hned zase zlým trnem v patě tisícům těchto malých lidí. Především se drží myšlenky, že jen ti občané mohou býti účastni výhodného převzetí válečné půjčky bez nového úpisu československé půjčky, kteří mají až do 25.000 Kč jmění dávkou povinného, měřeno podle majetku roku 1919. To je ponechání starého stavu. Že však předloha znamená také zhoršení, to spočívá v tom, že dřívější zákony a předlohy poskytovaly těmto lidem tři a půlprocentní státní papír, nynější předloha jen tříprocentní, a kdežto dřívější předlohy obsahovaly ustanovení o úrocích od dřívějšího dne - a to by snad bylo méně důležité pro soukromníky, jako je pro veřejné korporace přímo rozhodující - ustanovuje nynější osnova počátek úrokové služby teprve pro počátek roku 1925. Také zde máme zvláště privilegované, to jsou statečné českonárodní banky, které již z dobrého rakouského hurrá-patriotismu telefonicky upisovaly devátou rakouskou půjčku ještě nevypsanou. Jejich papíry se zúrokují již od 1. ledna 1921. Mínění o ceně takových předpisů a o tom, zda je to dobré a mravné, vyjímati tak dobročinně jednotlivé banky, mohou býti různá; patrně je pojem o politické a finanční morálce státu na pravé straně této sněmovny jiný než v řadách našich, avšak rozdíl bije tak do očí, že plným právem možno mluviti o státní morálce s dvojím dnem. A nyní je to charakteristické: nejmenší lidé, jimž prý se má dostati výhod, kteří nemají víc než 25.000 Kč jmění, obdrží nejhorší papír, s nímž nemohou nic počíti, kdežto se přece ví, že tito nejchudší přímo žhavě čekali den, kdy mají býti splněny sliby nejen rakouského státu, ale i Živnostenské banky s panem dr. Preisem a společníky, kteří tehdy skvěle rozuměli německy a naše německé jazykové území zaplavovali tisíci a tisíci prospekty. Doufali, že konečně dostanou na ruku hotové peníze nebo náhražku hotových peněz, nebo něco, co mohou prodati, jako se prodává bota, kalhoty nebo brambory. Nuže, ti dostanou neslosovatelný tříprocentní papír, jejž sotva někdo odebéře za pár haléřů. Pak přijde tisk stojící blízko ministru financí, jako na př. "Národní Demokracie" atd. a zaplaví tyto ubohé nešťastné lidi výsměchem a řekne, že to je nejkrajnější hranice dobré vůle. Sotva bylo kdy slyšeti hlubší, bezdůvodnější, nelítostnější cynismus v hospodářském životě. Také ustanovení, jež mají býti jiným k výhodě - o tom budeme ještě mluviti - jsou vázána na pověstné "může", jež je v tomto státě všemocným vládcem, na plnou moc, jež se vládě a finančnímu ministerstvu ve všech věcech uděluje. Avšak pan ministr financí nám ve výboru řekl, že tak špatná předloha přece není, jak ji dělají němečtí pánové. Vláda že skutečně hleděla na malé lidi, kteří dostanou tříprocentní státní papír. Dobře jsem poslouchal: Pan ministr financí tak dobře znal předlohu, že nám ve výboru řekl, že ti, kdož obdrží tříprocentní papír, mohou s ním platiti daně. Tak zná předlohu, že ani neví, že tímto papírem daně platiti nelze, nýbrž nanejvýše dávku z majetku, když je někdo tak nešťasten, že měl válečnou půjčku a je mu oceněna na 40%.