Předloha v této chvíli jest však také nemoudrá, a co se týče vnitřní politiky, přímo ničí vážnost státu. Řekneme to s tohoto místa zcela otevřeně a zřetelně: Ovšem, jsme oposiční strany, a nemusíme se jistě tak starati o nejvnitřnější smysl státní politiky jako strany většinové. Avšak my jsme jistě také obyvateli tohoto státu, kteří mají společný zájem na jeho hospodářství a finanční politice a musí nésti společně všechno, co se v tomto státě vnitřně politicky udělá špatně; a vzhledem k vnitřní politice jest naprosto nemoudré, předkládati dnes takové návrhy. Neboť, velectění přítomní, oč vlastně jde při tomto návrhu? V roce 1920 jste již připustili, že chcete ty nejmenší upisovatele odbýti jakousi zcela nepatrnou částkou. Dnes podle důvodové zprávy zůstává v celku nevyřízena částka 4 miliard korun válečných půjček. Všechno ostatní jest již v jakési formě vyřízeno. Stát za to dostal jakýsi dodatečný úpis a převzal tím také závazek platiti úrok ze starých válečných půjček. Číslo 4 miliard jest ještě pochybné. Byl bych z toho měl velkou radost, avšak i zde se opomenulo dodati nám číselný základ pro řešení otázky válečných půjček. Právě státní finanční správa musí míti úplné vysvětlení v té věci a vy jste nám ani v rozpočtovém výboru, kde jsem byl také pozorným posluchačem, ač nejsem členem, ani zde ve sněmovně, ani v prvé zprávě nepodali zřetelné a jasné statistiky. Nebylo však také vyvráceno, že podle peněžních částek z těchto čtyř miliard asi 30% připadá na nejdrobnější upisovatele. Počítají-li se podle počtu osob, dospěli bychom, jak již několikráte bylo zdůrazněno, k číslu mnohem vyššímu, dospěli bychom zde k 60% až 70% držitelů válečných půjček.
Připusťme tedy, že státní správa je chce odbýti 75%, pak zůstává nevyřízena částka 3 miliard. Z toho připadá podle peněžních částek 30% na nejdrobnější upisovatele a jistě ještě 20% na obce, fondy a veřejné sbory. Neboť zde - vždy podle peněžních částek - byly provedeny dosti velké úpisy; zůstává tedy na konec nevyřízeno 1.500,000.000 korun, které připadají na určitý střední stav obyvatelstva. Kdybychom nyní chtěli jíti cestou uklidnění, musili bychom říci: v tomto případě nedostane snad onen člověk více než druhý dodatečný upisovatel za své válečné půjčky, nejvýše však 3% papír, mohli bychom dokonce kalkulovati také s dvouprocentním papírem; snad by se dosáhlo mezi obyvatelstvem jistého upokojení. Říkám 3% papír činil by zde částku 45 milionů ročně, to znamená 0·3% nebo 0·2% celého státního rozpočtu. Což, pro Boha, vskutku nechceme kráčeti politickou cestou a přispěti k upokojení? Musili byste se ihned pustiti touto cestou a říci si, že jde skutečně o drobnost a mimo to, že jest to politickou nemoudrostí, ještě jednou veškeré obyvatelstvo rozdrážďovati a rozrušovati a nehledati cesty, která vede k upokojení. Jedno procento výdajů na vojsko by vskutku stačilo k uspokojení chudých držitelů válečných půjček, kteří nemohou dodatečně upisovati, neboť to jsou vlastní oběti, nehledě k těm, které státu nechtí dnes nic více povoliti. Neboť většina lidí dnes nemůže ještě jednou v celé výši vynaložiti onu částku, kterou tehdy upsali jako válečné půjčky. Nemohou ani fysicky ani finančně, naprosto nehledě k možnosti znehodnocení papíru. Mluví se zde léta o spravedlivém řešení otázky válečných půjček a vím také, že padlo slovo kancléřovo, že spravedlivé řešení, které bylo slíbeno s nejvyššího místa, nebude malicherné, a také bývalý ministr, který má velkou účast na celém finančním návrhu, sám prohlásil, že spravedlivé řešení otázky válečných půjček jest jediný prostředek k povznesení státního úvěru. A přes to vše tento návrh dnes drtí tisíce a tisíce lidí, kteří patří mezi nejdrobnější upisovatele a kteří nemohou dodatečně upisovati. Pozorujte přec jednou zástupce zemědělských skupin. Nejdrobnější rolník, který snad není přetížen dluhy, má-li nějaký majetek, malý domek, nemůže jej přec zatížiti, poněvadž nedostane na něj půjčky. Vezměte živnostníka, který nepotřebuje provozovací jistiny 25.000 korun. To jest dolní hranice, jak ji vůbec nesmíme vésti. Předloha jde dokonce tak daleko, že chce ještě válečné půjčky započítati do vyšší hranice 25.000 korun. Vezměme důchodce, který celý svůj život šetřil, aby si opatřil malou jistinu, z jejíž úroků by mohl žíti on a později jeho žena, kdyby jednou ovdověla. Při tomto kapitálu mohl by ročně ztráviti 1500 korun. To nepostačuje ani pro ty nejubožejší z ubohých, kteří mají v držení válečné půjčky. Také zde se skrývají v návrhu samotném velké potíže, které jste při první stylisaci dostatečně neocenili. Neboť říká-li se: do těchto 25.000 korun majetkové hranice se započítají válečné půjčky 40%, a říká-li se současně, že výměna pro nejdrobnější jest možna do 100.000 korun, prosím o informaci pro tento případ. Mám 100.000 korun válečných půjček, dluhů nemám, a nenáležím, oceněn 40%, k nejdrobnějším lidem. Jest to tedy vlastně, abych to řekl hezky zřejmě, klamání lidí, řeknu-li někomu, že se mu zaplatí 100.000 K válečných půjček, při tom však existuje doložka, podle níž se oněch 100.000 K půjček neuplatní, pak jest to zkrucování, které v takovémto zákoně nemá býti, a jest velkou chybou tohoto zákona, že jsou v něm takováto ustanovení obsažena. Rozhodli jsme se tedy jednomyslně navrhnouti, aby místo hranice majetkové byla zvolena hranice příjmu. Těší mne, že všechny strany, které se na německé straně touto otázkou zabývají - na české straně, zdá se, o to není vůbec velkého zájmu - postupují v této otázce úplně jednotně. Tím jest ovšem také ještě překonána potíž, že musíme opět použíti lhůty pro uložení dávky z majetku; v té věci jsme také úplně jednotni s pány ze sociálně-demokratické strany. Mám 30.000 Kč příjmů nebo více, nemám-li, náležím k nejdrobnějším lidem, kterým se musí dostati účasti na této výhodě.
V návrhu zákona máme velmi velké mezery. Jak se zdá, dosud ještě do dnešního dne nejste si úplně vědomi rozsahu celé otázky a také se státně politického stanoviska nedovedete toho správně oceniti. Mohu zcela otevřeně oznámiti, že vyjednávání s četnými bankami před vyřízením této celé otázky vedla k tomu, že banky prohlásily, že převezmou všechny lombardy do 30.000 K příjmu. Nuže, proč vláda toho nepoužije? Proč pojala do zákona doložku, že to platí do 20.000 K válečných půjček, pro více nikoliv. Právě v tomto případě mohla by přece opatřiti státu peníze, kdyby přistoupila prostě na tento slib bank a řekla: Vy převezmete všechny lombardy do 30.000 K příjmu a použijete těchto lombardů nějakým způsobem k dodatečnému úpisu, nebo upravíme tyto obchody, neboť takovéto obchody mezi bankou a vládou jsou velmi časté a bude možno je pravděpodobně všelijakým způsobem upraviti. To jest hrubá chyba. Musíme také jako hrubou chybu tohoto návrhu zákona, který nikdy nemůže dosíci našeho souhlasu, označiti, že nebylo jasně precisováno: které válečné půjčky může vlastně nejdrobnější upisovatel předložiti k výměně? V návrhu sice stojí, kolik lze k výměně předložiti. Mohlo by se však státi, že úřad někdy bude zákon interpretovati tak, že bude přihlížeti k celkovému jmění válečných půjček dotčeného a řekne: V celku měl více válečných půjček, nemůže tedy použíti jako méně majetný nominální částky 100.000 K k výměně. Tato věc není úplně jasna, a nevím, zda ti, kdo budou zákon interpretovati, najdou vždy onu část důvodové zprávy poslanecké sněmovny, kde docela zastrčeně se o tom mluví. Jaký název chcete najíti pro nakládání se soukromníky, kteří nemohou dodatečně upsati, musím ponechati ctěnému uvážení většinových stran. Já tomu říkám vyvlastnění, jestliže vůbec odnímám majetek někomu, kdo nemůže splniti požadavků, jichž od něho stát vyžaduje. Jest to vyvlastnění, oloupení, vypuzení z držby. Ten člověk chce věc nějakým způsobem pro sebe zpeněžiti, musí to učiniti, poněvadž to potřebuje ke svému provozu, a nemůže to učiniti, poněvadž jeho prostředky k tomu nestačí. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.) Proto § 27 tohoto zákona naprosto nepostačuje, kde druhý odstavec opět zase jest omezen hranicí a myslím, že mluví o 125.000 K válečných půjček a 50.000 K jmění. Totéž platí ovšem také pro ústavy, fondy a obce, neboť všech těchto hranic jest v praxi nesmírně těžko použíti. Jest zde vždycky nějaký krajní případ, a ten, kdo má o maličký kousek přes hranici, upadá do velkých potíží zákona; musí nésti tvrdosti jeho, ač, jak již také uvedl pan řečník přede mnou, velmi často při úpisu válečných půjček a v té chvíli, kdy se na příklad oceňovala dávka z majetku, vykazoval docela jiný majetkový stav než dnes.
Velmi důležitá otázka, která podle mého mínění není přesně promyšlena, jest souvislost válečných půjček s dávkou z majetku a válečnými daněmi. Obě tyto otázky jsou tak nesmírně důležité, že máme dnes veliký konflikt. Na jedné straně se brání proti návrhu ti, kteří již dodatečně upsali, a na druhé straně ti, kdo dodatečně upsati nemohli. Neboť ti, kdo dodatečně upsali, musí zaplatiti dávku z majetku. Avšak dávka z majetku podle hodnoty jest vyšší, než hodnota válečných půjček. Vypočítal jsem, že válečné půjčky - dnes, zdá se, že poněkud stouply pod vlivy, které vykonávalo samo ministerstvo financí - mají cenu asi jedné koruny. Započítáme-li nyní do dávky z majetku zbytek, mohu eventuelně z tohoto stavu majetku, který jest odhadnut 1%, zaplatiti 3% až 10%ní dávku z majetku. Jak to lze sloučiti, tomu nerozumím. Velmi dobře však rozumím protestům, které jsou dnes vznášeny a v nichž se praví: "Jestliže někdo vůbec neupíše, nechá-li svůj papír propadnouti, nezapočítá se do dávky z majetku. Já jsem však upsal a sedím zde nyní se svým papírem, který má 1% jmenovité hodnoty vnitřní ceny, a mám platiti dávku z majetku." To jest přece rozpor, který měla finanční správa před vyřízením a před podáním tohoto zákona podrobněji vyšetřiti. Stejně měla také finanční správa projednati otázku válečných daní, neboť válečné půjčky byly všude započteny do zdanitelného čistého zisku 40 procenty, a kde se tak nestalo, přišly v poslední době revisní komise a započetly to, a takový člověk musí ještě dnes platiti válečné daně, i když nemůže dodatečně upsati válečné půjčky nebo je někdy zhodnotiti.
Dále není třeba poukazovati na to, že zákon, který kdysi podal pan ministr dr. Beneš, co do procentních sazeb byl příznivější než tento zákon a že se držitelům válečných půjček nikterak nesmí zákonem činiti újma, že na nešťastné zákonodárství v tomto státě musili čekati 4 léta, od roku 1920 do roku 1924. Dnes se jim praví: "Dostanete úroky, ale teprve od příštího roku." To přece není jejich vina. Lze tedy i zde opět říci, že takový ubožák byl dvakrát odřen, jednou tím, že dostal špatný papír, a po druhé ještě se mu říká: "Jest to tvoje vina, že ti teprve dnes platíme úroky za tvůj papír." To jest ráz almužny, který tím dostávají válečné půjčky a je tím opět na druhé straně zřejmě charakterisováno, že jako zásada celého návrhu jest vlastně zrušení a anulování. Tyto papíry chcete prohlásiti za neplatné, nechcete držitelům zákonem dáti ani možnost, aby je mohli zhodnotiti, a proto takové zákonodárství.
Slavná sněmovno! Válka jistě velmi otřásla pojmem vlastnictví. Všichni to připouštíme a jsme toho mínění, že dnes snad máme docela zbolševisované země, kde pojem vlastnictví vůbec neplatí. Na druhé straně máme však země zbolševisované napolo, a myslím, že právě pan řečník přede mnou nemusí si stěžovati, neboť tato tendence se v tomto zákoně zřejmě projevuje. Kráčí se dále cestou, která byla nastoupena vyvlastňováním půdy, která se vrhá na osvětové hodnoty a nyní také vždy dále na hodnoty hospodářské. Vyvlastňuje se, držitelům se prostě věc odejme, prohlásí se za propadlou a neplatnou. Dosud se to nazývalo docela jinak, avšak nikoliv právním pojmem, který jest obsažen v občanském zákoníku, nýbrž v trestním zákoníku. Hlavní omyl, kterého se držitelé tohoto státu dopustili, záleží ve výkladu článku 205 mírové smlouvy. Tam se praví: Nástupnický stát nepřejímá z válečných dluhů starého Rakouska žádná břemena, jestliže sám okolkovacím a náhradním operacím výslovně nedal tohoto významu. Vy jste kolkovacím operacím dali takový význam, že tím nepřejímáte žádná břemena. Myslím však, že naše finanční správa velmi často se octne v situaci a již se octla, že by jí velmi na tom záleželo, kdyby mohla vložiti některá břemena jako položky do účtu pro reparaci a proto tvrdím: Jest stěžejní chybou, že se zde sáhlo k tomu výkladu. Jest to licoměrné řešení, jestliže se říká: Uděláme to, a pak se vypracují zákony, které občanům státu skutečně dají takové hodnoty, jako jest státní půjčka. Jest to naprosto farisejské řešení a musím veřejně doznati, že mám pro něj název - řešení nemorální.
Velectění pánové! Dnes jsme pojednali o otázce válečných půjček bez jakéhokoliv citového důvodu, jen střízlivě, neboť takovému důvodu nejste zřejmě nikterak přístupni. Nejdete cestou všeobecného smíření, nýbrž chcete dnes sami dobrou vnitřní a finanční politiku obětovati takovým šovinistickým závěrům a takové šovinistické předpojatosti. Je to vaše věc, jak tu chcete postupovati. Vím však a zdůrazňuji to zde, že ten, kdo nenávist seje, musí nenávist žíti. Vy však mluvíte dále o tom, že jest to konečná úprava otázky válečných půjček. Myslím, že se zmýlíte. Článek 205 ukládá však držitelům tohoto státu a většinovým stranám, aby vydali certifikát na pohledávky i nezaplacené. Tento certifikát uchováme jako dokument viny těch, kteří se dnes na tomto zákonu usnesli, a bude neúnavnou naší snahou, abychom na půdě tohoto státu tento certifikát vyměnili za cenný papír. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Korláth.
Posl. dr. Korláth (maďarsky): Ctené dámy a pánovia! Úplný a autentický text návrhov finančných zákonov pre ich opozdené sdelenie len málo znám, avšak už z tých výťahov, ktoré dosiaľ vyšly v tlači, možno konštatovať, že tieto návrhy zákonov sú v najsvrchovanejšej miere neodborné, zlomyseľné, nespravodlivé a v tak vysokej miere spôsobilé ku zmäteniu obecensta bezprostredne zainteresovaného, že na to ešte nieto príkladu v modernom živote finančnom.
Podľa návrhu o válečných pôžičkách nedostane vlastník válečnej pôžičky takmer nič. Aj keby tým mimoriadne ťažkým a v konečnom výsledku len od vrtošivosti vlády závislým podmienkam, uvedeným zovrubne v zákone zo dňa 24. júna 1920, vo všetkom vyhovel, a aj keby sme predpokladali, že tie tak zv. odškodňovacie úpisy, obdržané ako náhradu, budú obehu schopné - akými práve nebudú - i v tomto prípade nedosiahne cena týchto úpisov výšku úrokovej ztraty, ktorú vlastník za päť rokov, od r. 1919 počítaných, utrpel. Musíme však zdôrazniť, že pri tejto kalkulácii ztratil majiteľ válečnej pôžičky kapitál úplne, oproti tomu dostane odškodňovacie úpisy rovnajúce sa cene kupónov od päť rokov ztratených, a aj to veľmi pravdepodobne v takých úpisoch, ktoré pre nedostatok obežnosti nebude môct ani zpeňažiť, ani lombardovať. Toto "tu máš nič a drž to pevne", vyžaduje si ešte k tomu veľa a veľmi zpletitého behania a aj ináče je viazané k ťažkým predpokladom, z ktorých zdôrazňujem len predpoklad štátneho občianstva, ku ktorému vzhľadom na všeobecne známe pomery na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi netreba ďalšieho komentára. Toto veľké nič, ktoré zamýšľa vláda dať tým najmenším nešťastným vlastníkom válečnej pôžičky, v konečnom výsledku bude udeľovať dľa svojej ľubovôle a len tomu, kdo nie je zapísaný v hárku proškribovaných z politických alebo iných dôvodov.
Tí, ktorí majú od 25.000 Kč väčší majetok, tedy i spoločenské vrstvy, o ktorých ani pri tom najväčšom preháňaní nemožno povedať, že sú veľkokapitalisti, nedostanú vôbec nič.
Tí, ktorí nemali majetku podliehajúceho dávke z majetku, musia dokázať, že v dobe složenia válečnej pôžičky nemali majetku vo výške 25.000 Kč a úspešnosť tohoto dokazovania - nehľadiac na jeho spletitosť - v konečnom výsledku bude záviseť zase len od blahovôle úradov a tedy i tá najchudobnejšia trieda bude znovu vydaná samovôli vládnej moci. (Souhlas maďarských poslanců.)
Najnespravodlivejším ustanovením nového návrhu zákona je to, že zámenu válečných pôžičiek za náhradové dlžobné úpisy viaže na prepadný termín a tým zničí všetky nádeje malých existencií, že táto otázka bude snáď niekedy výhodnejšie riešená. Dosavádne zákony boly aspoň len provizórné, tento zákon však chce utvoriť definitívum. Pred cudzozemskom však chce vláda eskamotársky vzbudiť zdanie, že otázku válečných pôžičiek riešila v Československu "zámenou" a pri tomto riešení postupovala vo svrchovanej miere "demokraticky" a "sociálne", poneváč "zámenu" viazala na minimálny majetkový cenzus Podľa mojich dosavádnych zkúseností nechá sa cudzozemsko touto eskamotážou úplne nabulíkovať.
Pri lombardovom riešení válečnej pôžičky ukázala sa byť vláda výtečným gavalierom na účet peňažných ústavov národnostných menšín, totiž nemeckých a maďarských bánk. Tu sa totiž stalo, že české ústavy zásobu válečných pôžičiek slúžiacich k lombardovému krytiu - pri blahovoľnom zažmúrení oka úradov, poťažne následkom blahovoľného nepozoru úradov - privilegovaným spôsobom už v predošlej dobe prekonvertovaly na úpisy IV. štátnej pôžičky. Táto okolnosť sa síce nedá dokázať, avšak je dosť známa. Nemecké a maďarské banky sa tohoto podlúdnictva nedopustily, lebo sa ani neopovážily tak učiniť, a tak teraz to úctyhodné gavalierstvo vlády ide na ich účet.
Nezamýšľam zovrubne vyložiť to, ako roztrpčuje to, jestli povalí sa jednoducho právna norma celým civilizovaným svetom prijatá, dľa ktorej dĺžnik ručí za svoj dlh nielen do výšky ručného zálohu ku "krytiu" poskytovaného, ale i nad to celým svojim majetkom - a to jestli prelomí sa len z tej jednoduchej príčiny, poneváč sa to zdá byť účelným z momentánnych taktických dôvodov a národnostných šovinistických momentov. Musím však poukázať na to, že vláda chce tu zabiť jednou ranou dve muchy. Pred cudzozemskou verejnosťou bude toto opatrenie vylíčené tak, ako keby to bolo niečo veľmi sociálné a demokratické, ako keby toto opatrenie bolo najsvrchovanejšou ochranou úbohých dľžnikov proti bujnej bankokracii. Pred cudzinou bude totiž opatrne zamlčaná okolnosť, že týmto gavalierstvom nie sú české banky dotknuté. Pri tom však vláda týmto opatrením dá ozrutnú ranu nemeckým a maďarským bankám, obzvlášte týmto posledným, ktoré ztratia týmto opatrením priemerne najmenej jednu pätinu svojho základného kapitálu.
A činí to vláda akoby v junktime so zákonom o ochrane vkladov a revízií; stane sa totiž, že revízori úradmi náležite inštruovaní budú jednoducho konštatovať, že jednotlivé národné ústavy, nimi revidované, ztratily asi 1/5 základného kapitálu, alebo tam, kde boly primerané rezervy, konštatujú úmernú ztratu rezerv, ktorá ztrata nebude môcť byť bez otrasu základného kapitálu a rezervy naraz odpísaná a na základe tejto revízorskej zprávy bude ministerstvo financií aspoň so zdanlivou oprávnenosťou môcť odňať právo sbierať vklady a tým banky, obzvlášte také ústavy, ktoré sa mu neľúbia, jednoducho zabije. Následkom tohoto patrného junktimu zabije ministerstvo financií ešte tretiu muchu, totiž nepriamou cestou môže jednoducho zničiť banky národnostných menšín.
Z toho je vidno, že vláda ukazuje veľkomyseľnosť voči lombardným dľžnikom tým spôsobom, že banky národnostných menšín smrteľne raní a súčasne v dôsledku junktima dá im ranu z milosti.
Nemožno nájsť finančné opatrenie v dejinách svetového hospodárstva, ktoré by viac roztrpčovalo ako toto, vynímajúc predsa jedno, a to je návrh zákona o tak zv. ochrane vkladov a revízii.
Nezamýšľam púšťať sa do podrobností o tom, že celý tento návrh technicky jak je neodborný, že aké nové bremeno ukladá bankám nemožnou administráciou, evidenciou a manipuláciou, chcem poukázať len na to, že už v dôsledku týchto technických príčin vzíde nesmierné množstvo právnych sporov a pravôt medzi bankami a ich klientami a keď advokáti budú aj vďační vláde za tieto nádherné ustanovenia, avšak súdy, ktoré sú už bez toho nad mieru zaťažené, pekne sa jej poďakujú za tú lavínu pravôt, ktorá im bezdôvodne spadne na krk. Proti tomuto návrhu zákona musia všetky národnostné menšiny a zainteresované národnostné banky v republike a všetci občania dobrej vôle, ktorí majú len špetku právneho citu, zahájiť zúfalý boj. (Souhlas na levici.)
Otázku lombardovania válečnej pôžičky bolo by možno hrave vyriešiť, akonáhle by bola otázka výmeny válečnej pôžičky len ako-tak slušne vyriešená; a možno ju vyriešiť ku najväčšej spokojnosti lombardných dľžnikov. Avšak nemožno ju riešiť zabitím národnostných bánk a prez ich mrtvoly.
Zdá sa však, že vláda odsúdila tieto banky k smrti a k vykonaniu rozsudku vytýčila krátku lehotu, nakoľko transakcie spojené s usporiadaním lombardných dlžôb viazala na krátke prepadné termíny. Rozsudok smrti bude tedy nutno vykonať rýchle.
Premissa návrhu zákona o ochrane vkladov a revízií bola tá, že niekoľko stredných a veľkých českých bánk, finančnou vládou na smrť podporovaných, zkrachovalo. Konklúzia je, že banky národnostných menšín na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi nutno zabiť. Dôvody: "ochrana" vkladateľov. Zadná myšlienka: vládnu moc, za ktorou ako známo stojí obrovský peňažný ústav, zastupujúci zväčša záujmy cudzozemské, učiniť absolútnou do tej miery, akou nebola nikdy ani v dobe carizmu a na ktorú ešte nebolo príkladu v dejinách svetových; sústavu policajného štátu stupňovať do nekonečna a českým veľkobankám poskytnúť možnosť, aby malé banky na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi takmer bez akejkoľvek náhrady so všetkým pohltily, celé hospodárstvo na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi zkolonizovaly, protekčných ľudí postavily na miesta revízorské, znamenajúce v konečnom výsledku obrovské vedľajšie príjmy, vkladateľom predstieraly, že ich vklady v bankách sú teraz už v naprostej bezpečnosti, ačkoľvek istota poskytovaná vkladateľom týmto novým zákonom je v konečnom výsledku o veľa menšia, než podľa dnešného stavu. Konečne vpašovali do československého zákonodárstva inštitucionálnym spôsobom ten nepopierateľný fakt, že Slovensko a Podkarpatská Rus sú len kolonie veľkých českých bánk zemí historických a preto s prvotným obyvateľstvom Slovenska a Podkarpatskej Rusi možno nakladať ako so Zulukaframi v Južnej Afrike.
Dôkazom všetkého toho prednesiem: že premissa návrhu zákona bolo zkrachovanie niekoľko väčších českých bánk následkom škandalózneho hospodárenia v nich provodzovaného, je zbytočné dokazovať, lebo to je všeobecne známo. Že zahalená intencia tohoto návrhu zákona je zahlušiť banky národnostných menšín na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, to vysvitá z toho, že podľa návrhu zákona pri povoľovaní vkladného obchodu bánk rozlišovať treba banky, ktoré takéto povolenie už maly, a banky, ktoré ho ešte nemaly.
Tu musíme vedieť, že v zemiach historických takéto povolenia podľa starého rakúskeho systému už od dávna udeľovali, banky českej národnosti tedy také povolenie už majú. Oproti tomu banky na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi takého povolenia nemajú, lebo stará maďarská právna sústava neznala systém povoľovania. Podľa starého maďarského systému mohly banky provodzovať obchodné odvetvie sbierania vkladov bez akéhokoľvek výslovného povolenia, jestli bolo toto odvetvie pojaté do štatútu a jestli bola banka protokolovaná u príslušného zborového súdu pri zachovaní formalít. Na tomto základe mohla každá banka na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi sbierať vklady, aniž by k tomu bola potrebovala zvlášte vysloveného povolenia.
Je tedy zrejmé, že následkom takýchto ustanovení neodoprú povolenie českým peňažným ústavom ku sbieraniu vkladov, tieto môžu toto obchodné odvetvie cele kľudne provodzovať ďalej na základe povolenia už driev udeleného. Oproti tomu ani jeden peňažný ústav na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi nemôže sa zaoberať sbieraním vkladov, aniž by k tomu obdržal zvláštné výslovné povolenie od vlády.
Toto ustanovenie návrhu zákona degraduje Slovensko a Podkarpatskú Rus v zákonodárstve inštitutívne a zahalene na koloniu.
Avšak k tomu, aby vláda povolila peňažným ústavom na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi sbieranie vkladov, je nezbytným predpokladom medzi iným i to, aby peňažný ústav mal aspoň 5 milionov Kč základného kapitálu. Tu musíme vedieť, že veľmi značnú čásť peňažných ústavov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi pohltily české veľké banky už v uplynulých rokoch, a ostatné takéto ústavy - medzi nimi tiež staré ústavy veľmi dobrého mena boly prinútené hospodárskymi udalosťmi bez vlastnej viny nastalými uzavrieť nútené vyrovnania, rešp. likvidovať. Tým sa veľmi zcvrknul počet peňažných ústavov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Avšak zbylé samostatné ústavy peňažné sú postavené už na pevné základy a u prevážnej ich väčšiny niet objektívneho dôvodu, aby ich vkladatelia boly účinnejšie chránení, ako vkladatelia priemeru českých bánk. Z týchto samostatných peňažných ústavov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi je najvýš 10% tak situované, že môže vykázať 5 milionov Kč základného kapitálu, alebo že by mohlo svoj základný kapitál doterajší na zmienený obnos zvýšiť. Následkom toho zbývajúcich 90% a tedy prevážna väčšina peňažných ústavov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi je podľa návrhu zákona priamo odsúdené na smrť, lebo netreba zovrubnejšie vykladať, že odojmutie práva sbierať vklady a s tým súvisiace iné opatrenia rovnajú sa zániku týchto ústavov. Týmto ústavom nič iného nezbýva, než v nútenej situácii a bez akejkoľvek náhrady splynúť s českým ústavom, pre ktorý bude toto splynutie zaiste znamenať výborný obchod, alebo vyhlásiť likvidáciu a takto zdĺhavou smrťou umrieť.
Aký otras vyvolá len možnosť takéhoto procesu v nezdravom už úverovom živote na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi - paniku, hromadné a ukvapené vypovedania úveru atď. - je naprosto zbytočné vysvetľovať tomu, kdo sa v tamojších pomeroch čo len približne vyzná, obzvlášte jestli povážíme, že na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi už bez toho bola až do najnovšej doby veľká nedôvera voči peňažným ústavom a túto nedôveru podarilo sa až v najposlednejšej dobe trochu rozptýliť zbylým samostatným peňažným ústavom po obrovskej práci, tým peňažným ústavom, na ktoré bol zahájený osudný útok týmto návrhom zákona. Že šťavu tohoto procesu vypijú v konečnom výsledku zase len vkladatelia týchto ostatne zdravých ústavov, to je každému rozumnému človeku zrejmé. Vláda zamýšľa tedy týchto poľutovania hodných vkladateľov, ktorí ináče na základe status quo pokladali svoje vklady právom za bezpečné, práve tak na smrť upodporovať, ako sa jej zdarilo na smrť upodporovať české veľké banky, ktoré nedávno zkrachovaly.
Čo sa týka vážnej ochrany vkladateľov, vidno už z predchodzích, že návrhom zákona dosiahlo by sa pravého opaku toho, čo stojí v jeho záhlaví. Avšak naprosto nehľadiac na to, musím zdôrazniť i to, že ako dosiaľ mohol vkladateľ dôkladne zcenzurovať, ba aj zcenzuroval banku, ktorej svoje peniaze sveril, tak teraz následkom falošného zdania predstieraného týmto návrhom zákona, že jeho peniaze sú v bezpečnosti, mohol by ich uložiť u ktorejkoľvek banky k tomu oprávnenej; bude zrejme tak činiť z toho falošného predpokladu, že s hľadiska bonity nemusí banky cenzurovať, lebo veď ich vláda a revízori už bez toho cenzurujú. Ako smiešny bude tento predpoklad, ukážem v nasledovnom:
Kriterium 5 milionov základného kapitálu neposkytuje vkladateľom žiadnej ochrany. Pri základnom kapitále 5 mil. Kč môže mať banka totižto trebárs 100 milionov Kč vkladov a jestli ztratí len 1/20 týchto vkladov, už tým vyhorel celý základný kapitál a s ním tedy podľa tohoto návrhu zákona najdôležitejšia kautela vkladateľova. Jestli že by tento návrh zákona len trošku bol prezieravý a inteligentný, ako ním v tej najsvrchovanejšej miere nie je, alebo keby bol čo len najminimálnejšie odborný, bol by vzal patrne za kriterium pomer vlastného kapitálu ku vkladom. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Záväzok riaditeľstva ústavu totižto, dľa ktorého pri určitých ztratách musí nabídnuť 2, rešp. 4% základného kapitálu, rovná sa s hľadiska istoty vkladateľov nule, poneváč medzi týmto obnosom a obnosom vkladov je najneuveriteľnejší nepomer a môže sa tiež prihodiť, že ohrožená summa vkladov má sa ku kaucii nabídnutej riaditeľstvom ako 1: 1000, a tedy zaistený obnos je len 1/1000 kapitálu, ktorý má byť zaistený. Je tedy naprosto zbytočné ďalej hovoriť o tom, ako neodborný, farizejský, eskamotérsky je tento návrh zákona, a vo svrchovanej miere sa hodí k tomu, aby zmätil úbohého laika-vkladateľa.
V rovnakej a nezmenenej miere platí totiež o ustanovení, že rezervný fond musí činiť 10%, poťažne 15% základného kapitálu.
Totiež platí aj o revízorskej ustanovizni. Táto ustanovizeň sa totiž nikde neosvedčila, ani tam, kde funkciu revízorskú vykonáva spoločnosť peňažnými ústavy založená, ktorá sa skladá zo samých odborníkov. Neznajúc zovrubne podrobné ustanovenia, nezamýšľam k tomu zovrubnejšie prehovoriť, len konštatujem, že ustanovizňou revízorskou a s tým súvislými opatreniami budú banky naprosto zbyrokratizované a copovitá správa ešte nikde nebola výhodná ani pre účastinárov ani pre vkladateľov.
Je tedy vidno, že návrh zákona o ochrane vkladateľov oproti dnešnému stavu neposkytuje vkladateľom žiadneho zvýšenia istoty, avšak hodí sa k tomu, aby vkladateľov s hľadiska bezpečnosti svojich vkladov uspával naprosto bezpodstatnými illúziami a týmto spôsobom v dôsledku ich zmätenia privodil im bez akejkoľvek zodpovednosti nedozierne škody.
Čo sa týka vzrastu vládnej moci do nekonečna, je naskrze zbytočné zovrubnejšie vyložiť, že vláda následkom možnosti, že môže revidovať a odnímať právo na sbieranie vkladov, bude nabudúce v hospodárskom živote naprostým pánom života a smrti. Kto je pánom bánk, ten je pánom celého hospodárskeho života. Takejto moci nemal ani ruský cár. V akú hypertrofiu sa to na Slovensku a Podkarpatskej Rusi vyvrcholí, na to je tiež zbytočné poukazovať. Je však faktom, že jestli bude mať túto nesmiernu moc vláda, ktorá Maďarom ani len v malej miere nepraje, očakáva na hospodársku a tým aj na fyzickú existenciu tunajších Maďarov konečná záhuba.
Predložené finančné návrhy sú bezprávné a nemravné, lebo jestli má vláda právo vymáhať na nás dane predprevratové, je povinná niesť tiež ťarchy voči občanom, a to bez srážky zaplatiť dlžobné úpisy svojho právneho predchodcu. Jestli neurobí tak, zneužívá svojej moci, neprávom sa obohacuje, ztráca pod nohami mravný podklad; avšak "oporou a základným kameňom každého štátu sú čisté mravy, ktoré keď zaniknú, i Rím padne a zhrbí sa pod jarmo otrocké".
Tento nemravný návrh zákona neprijímám. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání pořadu dnešní schůze a přikročím k ukončení jejímu.
Předem jest nám rozhodnouti o naléhavé interpelaci, která byla rozdána tiskem ve schůzi sněmovny dne 4. září 1924. Je to naléhavá interpelace posl. Mondoka a soudr. o zavraždění tří dělníků četníky ve Svaljavě (tisk 4800).
Žádám za přečtení záhlaví, jakož i petitu této interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):