Přednesli jsme své pochybnosti proti osnově. Je tu mnoho ustanovení, která neodpovídají našim přáním a požadavkům. Jsme však přesvědčeni o nutnosti tohoto díla, které znamená ohromný sociální pokrok. Pracující lid se nemá déle dožadovati marně tohoto zajištění své hospodářské existence. Právě dnes je tomu 20 let, kdy první osnova byla podána v rakouské sněmovně. Je to jen minimum, co tato osnova podává. Mnoho přání zůstalo nesplněných, mnoho požadavků bylo oslyšeno. Ale chceme vysloviti naději, že bude možno při zlepšení hospodářských poměrů lépe vybudovati sociální pojištění. Nám Němcům je radost z tohoto díla zkalena, protože nevidíme ani ještě záblesku, že by se chtělo vyhověti našim odůvodněným zájmům národnostním, protože se nemůžeme zbaviti starosti, že i tohoto sociálního díla bude zneužito k národnostním účelům. Tímto zákonem, jehož význam plně a zcela chceme uznávati, má býti podán důkaz sociálního pokroku, zjednán sociální mír, zajištěno lidu sociální právo. Ale držitelé moci v tomto státě neukázali ani při této příležitosti vůle, připraviti také národnostní mír, dáti národnostní právo menšinám v tomto státě. Sociální pojištění musí býti dáno pracujícímu lidu všech stavů nikoli jako milost a almužna, ale jako právo poctivé práce. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Velectění páni kolegové! Všichni jsme si řekli a slyšeli jsme to včera z úst pánů zpravodajů a pana ministra, že Československá republika a její sněmovna prožívá pamětihodný, dějinný okamžik. Je-li to pravda, musí se ovšem říci, že včera a dnes není ještě sněmovna, jak se zdá, způsobilá pro tento velký úkol, není způsobilá, aby pochopila svou dobu. Neboť způsob, jak se členové většinových a menšinových stran účastní jednání, neodpovídá úkolu vybudovati a odůvodniti dílo sociálního pojištění v novém státě. Prohlašuji však, že příčinou této výtky, která se týká všech vrstev této slavné sněmovny, na pravici i na levici, jest však zvláštní složení zákonodárného stroje, který ani při tak důležité rozpravě nenechává bojovati a zápasiti důvod proti důvodu, zásadu proti zásadě, jak tomu bylo při budování sociálního pojištění v jiných státech, ve vzorné německé říši, při projednávání ve starém Rakousku, Anglii a Francii, poněvadž dílo, které zde máme před sebou a na něž musíme pohlížeti s jedním okem se usmívajícím a s druhým plačícím, s pocity smíšenými, není dílem dohody, nýbrž hanebného stranického trhaření. Ani nám není cizí pocit, že velkých hospodářských zákonů nelze ve státě surově diktovati, nýbrž konec konců musí býti dílem dohody. Co jsem prohlásil již ve výboru, říkám bez rozpaků také s tohoto vysokého místa, že kdyby německé strany samy měly zde svůj stát, ani ony by nemohly jednati jinak, než sejíti se a pokusiti se dosíci dohody, jakési střední čáry, jak včera pan referent velmi správně prohlásil. Avšak pro ty, jimž se zde má poskytnouti velké sociální dílo, jest odůvodněna trpká příchuť v pocitu, že při budování tohoto díla nezápasily světové názory, nýbrž že to bylo zcela žalostné smlouvání politických stran. Jestliže jsme včera slyšeli, že pan zpravodaj postavil sociální pojištění v čelo porad zimního zasedání 1924/25 a jestliže jsme viděli, že mu jeho kolega v úřadě, pan zpravodaj rozpočtového výboru profesor dr. Srdínko postavil jako protipožadavek obilní cla, musíme říci, že takovéto politické smlouvání, i kdyby byly obě otázky sebe důležitější, není důstojné sněmovny.
Pro mne jako německého národního socialistu není lehké zaujmouti stanovisko k dílu, jak je máme před sebou. Každý dělník a každé dělnické dítě musí s radostí vítati, jestliže i v tomto státě přichází konečně jednou ke splnění nejhlubší touhy všech pracujících lidí a z tohoto důvodu musím říci, že jsem nechápal, jak včera zástupci národně svobodomyslných německých občanů a rolníků mohli zahájiti takový boj proti sociálnímu pojištění. A prohlašuji s tohoto místa: tito lidé nejsou si vědomi, jakým drahocenným národním jměním i po stránce národní tím mrhají. Prohlašuji to s tohoto místa, aby to proniklo ven a aby tomu venku rozuměli, že není možno mluviti o národní pospolitosti a volati po národní pospolitosti a zároveň házeti klacky pod nohy, kdy pracující a nemajetní lidé stojí před tím a čekají na to, že ještě v daleké budoucnosti dojdou splnění jejich naděje, že nebudou musiti na stará kolena žebrati, nýbrž že budou míti důchod, byť jen nuzný důchod, z něhož by mohli žíti. To dlužno říci s tohoto místa německým měštákům, kteří se tak rádi dovolávají Bismarcka. Neboť jest nám jasno - a není vyvyšování, jestliže to prohlásíme - že v čele sociálně-politického zákonodárství a jako vůdce v celém světě stojí tak tupený policejní stát Prusko, stálo tak tupené, prý policejně organisované, Německo se svým pomořanským junkérem Bismarckem v čele, který nedbaje všech zásad dobročinnosti a svépomoci, ustanovil ve svém pamětihodném poselství v listopadu 1881 zásadu, že jest povinností státu a společnosti starati se, nejen aby práce schopný dělník se zdravýma rukama měl práci, nýbrž aby i nemocný dělník, který se stal nezpůsobilý k práci, mohl žíti. S tohoto místa děkujeme na prahu porad československého parlamentu o dělnickém pojištění mrtvému státníkovi v Saském lese za dílo, které dal německému dělnictvu a dělnictvu celého světa. (Výkřiky na levici.)
Československá republika plní dluh, který převzala z dědictví po starém Rakousku. Všechny ostatní státy následovaly německou říši s jejím sociálním zákonodárstvím v dlouhých lhůtách. Rakousko sice koncem let osmdesátých zřídilo nemocenské a úrazové pojištění. Dále když všeobecné starobní pojištění bylo dlouhou dobu brzděno nejen otázkou organisace, ale i politickými rozmíškami, vytvořilo pensijní pojištění, nedošlo však ke sjednání sociálního pojištění a to, neklamou-li mne moje vzpomínky, hlavně z politických důvodů, poněvadž vždy, když se dílo blížilo svému uskutečnění, politické brzdy z řad národních demokratů ohrožovaly každé dílo věcné práce a český politický var přivedly k obstrukci a tím znemožnily každou vážnou práci ve vídeňské sněmovně. Také to musí býti řečeno. My němečtí národní socialisté se můžeme dovolávati toho, že jeden z nás, i když formálně k nám nepříslušel, před 40 lety vytýčil ve starém Rakousku zásadu sociálního pojištění. Schönerer, hlavní tvůrce lineckého programu, vedl v osmdesátých letech v Rakousku velký boj proti německé buržoasii, která tehdy jako dnes byla poněkud zkostnatělá, za práva německých pracujících lidí. Můžeme říci, že také od té doby, kdy existuje německé národní dělnické hnutí, od prvního německého dělnického sjezdu v Chebu v červnu 1898, byl boj o sociální pojištění, o právo, aby dělník měl na živobytí i za nemoci a ve stáří, hlavním cílem tohoto německého národního dělnického hnutí, které proto nepotřebuje obrátiti, poněvadž nebyla doba, kdy ve sněmovně zamítlo dělnické sociální pojištění, aby se dnes odvolávalo na dřívější práci, kterou prý vykonalo.
Dílo, které máme před sebou, nemůže býti - to chápeme - dílo dokonalé a my jsme to také prohlásili při jednání ve výboru, při prvním jednání i při druhém. Avšak uznávajíce, že každé lidské dílo jest nedokonalé, že ani dílo sociálního pojištění není konečným řešením pro všechny časy skončeným, na němž by se na základě nabytých zkušeností nesmělo nic měniti, rádi jsme pracovali společně, a to prostřednictvím našeho zástupce ve výboru a diskusí ve veřejnosti a v našich organisacích, a také duševně jsme se snažili spolupracovati na tomto díle. Tím bolestněji pociťujeme, že dílo, které samo o sobě bylo kompromisem mínění, musilo si dáti líbiti na cestě ze sociálně-politického výboru do rozpočtového ještě mnoho věcných zhoršení. Nezastíráme také, že o dílu v tomto znění máme těžké pochybnosti. Těžké pochybnosti věcné povahy, avšak také těžké pochybnosti po stránce národně politické.
Nemůžeme se zprostiti pocitu, že se zde velkého sociálně-politického díla tak mimochodem má zneužíti k tomu, aby německé dělnictvo bylo vyloučeno ze svého práva na správu svého majetku. A zcela zvláštním způsobem se nás dotklo, když zde druhý pan zpravodaj, prof. dr. Srdínko, včera vytýčil jako úkol státu a tím jako úkol sociálního pojištění - několikráte jsem přesně naslouchal - zesílení a udržení slovanské krve. Snad nevědomky mu uklouzlo přiznání, jehož dosahu snad ani nezná, které však venku naše dělnictvo jistě pochopí. Pokládáme za mimořádné zhoršení, jestliže sám o sobě dosti silně vyvinutý vliv vlády na ustanovování úředníků na nižších místech bude ještě zesílen připojením vlivu ministerstva financí, pokládáme za značné zhoršení, jestliže správa všech majetko-právních titulů nad 1 milion K jest vázána souhlasem ministerstva financí a nepokládáme za žádné zlepšení, že docela i služební řády pro úřednictvo podléhají zásahu ministerstva financí. A docela nás neupokojuje, praví-li se v důvodové zprávě, že se to netýká starých služebních řádů pro staré úředníky, nýbrž že se to vztahuje na nové, a to z toho jasného důvodu, poněvadž totiž tato část důvodové zprávy není vysvětlením zákona, nýbrž bylo by k tomu třeba jasného zákonného ustanovení. My již máme své zkušenosti v tomto státě. Byla doba, kdy ve starém Rakousku a v Československé republice v pochybných případech soudy a jmenovitě nejvyšší soudy, sáhly k důvodové zprávě, aby podle ní zjistily úmysl zákonodárcův; velmi často se užívalo důvodové zprávy k odůvodnění rozhodnutí některého nejvyššího soudu. Tato tradice, podle mého mínění velmi správná, se v posledních dvou letech v Československé republice změnila. Máme rozhodnutí nejvyššího soudu a nejvyššího správního soudu, v nichž se jasně praví: Do důvodové zprávy nám nic není, my se máme držeti jen zákona a vykládáme zákon podle svého mínění. Z toho důvodu se nám nezdá také dostatečným a naprosto nepostačuje, jestliže ustanovení, které nechceme pojmouti do zákona, dáváme do důvodové zprávy.
Jedno ustanovení, které se nás nesmírně bolestně dotýká, a není chybou jen krásy, nýbrž zdá se býti chybou hluboce věcnou, je to, že pod tlakem občanských stran byl nynější stav pro nemocné dělníky zhoršen v tom směru, že byla zavedena absolutní čekací doba. V této věci máme dojem, že české socialistické strany, které jsou zastoupeny ve vládní koalici, nesplnily úplně své povinnosti, odporovati takovýmto zpátečnickým opatřením, že v této věci byly příliš povolné.
Dílo, které máme před sebou, nazývá se sociálním pojištěním. Sociální pojištění to ovšem není. Neboť sociální pojištění musí obsahovati pojištění dělnictva proti všem možným případům, v nichž jest ohrožena a zeslabována způsobilost ku práci. Dílo, které máme před sebou, je proto pouze jednou kapitolou sociálního pojištění, výňatkem, jest rozvedením nynějšího nemocenského a úrazového pojištění ve starobní a invalidní pojištění. Pan ministr Habrman včera ve své řeči ujistil, že Československá republika dojde také jednou k tomu - nevím, zda v blízké či daleké budoucnosti - že bude míti všeobecné lidové pojištění. Ovšem cesty k tomu ještě nevidíme. Zákon, o němž zde jednáme, pokud jde o jeho uzákonění, jest vázán na to, že se zároveň stane zákonem dosud nám ještě naprosto neznámá předloha o pojištění drobných samostatných řemeslníků a drobných rolníků. Kdežto na jedné straně toto ustanovení je těžkým zatížením zákona o dělnickém pojištění, o kterém dlužno říci, že je uzákonění tohoto zákona může učiniti přímo ilusorním vzhledem k odporu, jaký budou některé občanské a rolnické vrstvy klásti pojištění drobných samostatných osob, musíme na druhé straně prohlásiti: Myslí-li to vláda vážně s projednáním tohoto problému, kterého, pokud vím, dosud ještě žádný stát neřešil - o jehož řešení se však pokoušel někdejší návrh a základy vídeňské vlády z roku 1904 a pozdější návrhy z roku 1908 a 1911, kterého však dosud, jak již zmíněno, ještě žádný stát neřešil a při jehož řešení by Československá republika kráčela v čele kulturních států - pak bylo by bývalo přece vlastně samozřejmou věcí, že při jednání o zákonu o pojištění dělníků měly býti při nejmenším předneseny zásady tohoto pojištění osob samostatných. Neboť to musím také prohlásiti jako socialista, že se jinak potácíme v nejistotě o tom, co přijde; je to těžký počátek, těžká odpovědnost projednati zákon, který je zároveň vázán na uzákonění zákona o pojištění drobných rolníků a drobných řemeslníků, o jehož obsahu nevím té nejmenší věci, jehož pravděpodobný obsah znají sice odborníci ze sboru referentů, o jehož obsahu sice máme matnou představu, ale žádný člověk nemůže napřed říci, jak bude vypadati ve skutečnosti konečné uspořádání jeho zásad, které nám byly naznačeny.
K úplnému sociálnímu pojištění chybí ještě nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců. Také v této věci máme sice slib vlády, nemáme však dosud jasného obrazu, jak bude toto nemocenské pojištění vypadati. V této věci bylo by povinností vlády, aby se neodrakoušťovala, nýbrž napodobila a podržela dobrý vzor starých rakouských vlád a řekla nám aspoň několik slov o zásadách tohoto odvětví pojištění. Dále bychom si přáli, abychom před sebou viděli, nikoliv ve formě ministerských slibů, nýbrž ve formě návrhu, zákon, který pečuje o staré dělníky, kteří nemohou býti účastni dobrodiní sociálního pojištění.
Posuzujeme-li věcně tento návrh zákona, musíme se především podívati, jaký jest jeho rozsah a na jeho pojišťovací odvětví. Zákon se jeví jako doplněk nemocenského pojištění pojištěním invalidním a starobním se státním příspěvkem k důchodu, a také jako pojištění vdov a sirotků. Bohužel bylo zamítnuto zahrnouti v ně nesmírně důležité pojišťovací odvětví, totiž pojištění pro případ mateřství. A přece se domníváme, že by bylo bývalo samozřejmou věcí, buduje-li se v zákoně rodinné pojištění, ponechává-li se podpora šestinedělek a ještě se vybudovává, vážně se zabývati také problémem pojištění pro případ mateřství - podmínky pro to jsou dány - a neodsunovati opět tuto otázku snad do velmi daleké budoucnosti. Ve výboru a také ve veřejnosti se velmi mluvilo o myšlence jednotné úpravy celého dělnického pojištění; ovšem musíme při tom konstatovati, že i ony vrstvy, které jinak tak velice volají po jednotné úpravě, nechtí jednotnosti, neboť právě ony hornické vrstvy, které stojí blízko socialistickým stranám, především marxistickým stranám na německé i na české straně, nechtějí postrádati svého vlastního pojištění. Je samozřejmé, že i jiní, kteří již mají něco v rukou, i když je to sebe menší a sebe slabší, nechtí to dobro vydati ve prospěch jiných zařízení, která leží v daleké budoucnosti. Musíme litovati, že se nesehnalo tolik občanské odvahy, aby byly napraveny spáchané chyby, které jste sami před sebou přiznali, totiž, aby zároveň s tímto zákonem byla řešena otázka pojištění nezaměstnaných. I když pan zpravodaj pokládá zákon o sociálním pojištění podle tak zvané gentské soustavy v Československé republice - myslím, že se tak asi vyjádřil - za jedině správné a možné řešení, pak tomuto názoru odporuje již to, že československá vláda, že ministři, kteří náležejí straně pana zpravodaje, do dnešního dne neuvedli v platnost zákona již 3 roky starého, jistě nejlepší znamení, že zde byl vydán zákon, který může býti určen pro jiné doby, nikoliv však pro dobu vývoje, hospodářského převratu, který je stále ještě v pohybu a v němž dnes žijeme. V severních státech, Švédsku a Norvéžsku, se začala nyní beze všeho řešiti otázka pojištění proti nezaměstnanosti v souvislosti se všeobecným nemocenským, starobním a podobným pojištěním, poněvadž mají pocit, že je to souhrn věcí, které úzce spolu souvisí a jejichž správa musí býti vedena jednotně.
Z nejspornějších otázek v celém souhrnu zákonů, o nichž jednáme, byla otázka organisace, spor, který do dnešního dne podržel totéž staré ostří z doby starého Rakouska, kde bylo bojováno za tuto otázku, při čemž dlužno konstatovati, že mnohdy nerozhodovaly pouze věcné důvody, nýbrž otázky politického držení moci; musíme konstatovati, že toto stálé vměšování otázek politického držení moci mimořádně ztěžovalo věcné projednání těchto věcí. Páni z většiny zřejmě nepociťují tak zcela a rovněž tak pan zpravodaj, že se během jednání dopustili těžkých nedůsledností. Původní vládní návrh od nejvyššího až do nejnižšího stupně byl vybudován centralisticky podle tendence, jaká dnes ve státě panuje, napodobiti prostě francouzský centralistický příklad a na druhé straně správní zásadou, zdánlivě moderní proti starému Rakousku, zabíti jednou ranou druhou mouchu, totiž udržeti českému národu a jeho byrokracii silný vliv i na nová správní odvětví a německý národ, pokud je to možno, široko a daleko vyloučiti z jeho práva na spolurozhodování.
Za jednání padly jednotné pojišťovny a zůstaly různé a pestré pojišťovny tak, jak je máme. Než došlo k rozhodnutí, prohlásil jsem ve výboru a také později, a opakuji to, že jsme přívrženci různosti pojišťoven. Nechceme udržovati života neschopných trpasličích pojišťoven, naopak stojíme na stanovisku, aby k životu neschopné pojišťovny zmizely, avšak života schopné a dobré aby zůstaly zachovány, poněvadž se sociální politika nedělá tak, že se odřezávají zdravé větve. Zdravá sociální politika může záležeti jen v tom, že se odřezávají nemocné větve a roubují se na ně zdravé, nikoliv však v tom, že se odstraňuje věc zdravá a života schopná. Jen to se domníváme, že jestliže již se přijala zásada různosti nemocenských pojišťoven, nepřihlíželo se dostatečně ke skutečným poměrům a určila prostá čísla jako hranice a nepřihlíželo se při tom skutečně k poměrům v praktickém životě. A co jest ještě příznačnější, jest věc, že zákon vedle okresních pojišťoven připouští všeobecně zemědělské nemocenské pojišťovny, že sice také připouští, aby zůstaly společenstevní a spolkové pokladny a zapsané pomocné pokladny, že však u zemědělských nemocenských pojišťoven nestanoví číselného omezení. Proti tomuto ustanovení nemám, co bych namítl, avšak zákon váže možnost, aby se společenstevní nemocenské pokladny udržely na přímo neuvěřitelné číslici 4000, a že se také při zapsaných pomocných pokladnách-a zde jde jen o několik pokladen soukromých zaměstnanců, které mají býti udrženy pro další dobu - stanoví číslice buď jako ze vzduchu vzaté bez jakékoliv zkušenosti nebo v jasném, vědomém úmyslu zabrániti a rušiti jednostranně vývoj německého života, a to patří k ustanovením, která musíme co nejostřeji odsouditi.
Pan zpravodaj dr. Winter ve výboru a také zde včera ve své zprávě mluvil o tom, že pojištění soukromých zaměstnanců jest v chaotickém nebo anarchickém stavu. Ano, na tom však správa Československé republiky, ministerstvo sociální péče a dnešní poslanec dr. Winter z doby, kdy byl ministrem, není bez viny. Na tomto chaotickém hospodářství také on má svůj podíl, také on k tomu přispěl. Souhlasíme, že jest nutno novelisovati pensijní pojištění. Pan zpravodaj nám praví, že i pro soukromé zaměstnance, kteří podléhají pensijnímu pojištění, jest nutné sjednocení nemocenských pokladen. Pak však je potřebí, aby nemocenské pokladny, které máme a které jsou života schopné, byly náležitě vybudovány. V Praze - mluvím přímo a otevřeně - máme na příklad dvě české nemocenské pokladny soukromých úředníků, jednu pod vedením českých občanských kruhů, druhou pod vedením vrstev, které dříve mohly býti nazvány nesjednocení a nyní opět sjednocení čeští sociální demokraté, jim dal kdysi úřednický ministr, jindy opět český sociálně-demokratický ministr, jmenuje se dr. Winter, právo rozšířiti svůj obor působnosti na užší teritoriální obvod a na další oblast celé Československé republiky. Německé pokladně, kterou máme a která by podle zákona a práva, pokud platí zákony a právo, měla totéž právo, čímž by se její způsobilost a možnost života značně zvýšila, odpírá se do dnešního dne z nicotných důvodů totéž právo; žádají se od ní požadavky, které tehdy, když bylo oběma českým nemocenským pokladnám toto právo propůjčeno, požadovány nebyly. Chceme doufati, že, bude-li pan dr. Winter k tomu povolán, aby ve svém dnešním nebo jiném postavení působil pro další vedení díla sociálního pojištění a aby nesl za to ještě snad větší odpovědnost, že pak i vůči našim německým zaměstnancům nebude míti spravedlnost pouze v přátelských slovech, nýbrž že ji také prakticky osvědčí činy. (Posl. inž. Jung [německy]: Moudře se vzdálil!) Zná naše stanovisko. Přednesli jsme mu je také v ústní rozmluvě a doufáme, že najde čas a příležitost, aby se s ním vyrovnal nejen negativně.
Zatím co sociální pojištění, to jest starobní a invalidní pojištění dělníků, je ze zdola vybudováno na nemocenských pojišťovnách, pro jeho vrchní správu jest ustanovena jednotná Ústřední pojišťovna. Kdežto, jak známo, ve starém Rakousku různé české strany z dobře uvážených důvodů žádaly teritoriálních pojišťoven a kdežto k tomuto požadavku na příklad stran starobního pojištění se přihlíželo v Beckově návrhu z roku 1908 a později, nyní se tohoto požadavku vůbec nedbá. Ve zprávě výboru je sdělení, podle něhož prý při jednání ve výboru nebyl vznesen požadavek, aby byly zřízeny teritoriální pojišťovny. Jak se zdá, zde se pan zpravodaj mýlí. Vždyť jeho vlastní příslušník strany Pocisk, ovšem slovenský sociální demokrat, což se nás při vládním sociálním demokratovi zvláštním způsobem, avšak sympaticky dotklo, nadhodil ve výboru otázku autonomie Slovenska ve věci sociálního pojištění. Pravděpodobně ho po té umlčeli, aby veřejnost neslyšela, že se požadavek národnostní samosprávy ozývá dokonce již ze slovenských vládních kruhů. Pan zpravodaj odbyl požadavek národní samosprávy, který jsme vznesli my němečtí poslanci, aby se zřídily národní pojišťovny, tím, že ve zprávě výborové prohlásil, že splnění tohoto požadavku způsobilo by velké potíže. S takovýmto bagatelisováním důvodů se nemůžeme ovšem spokojiti a spřáteliti. Jestliže již byla vůle vybudovati dílo, které by všem, pro něž jest myšleno, přineslo radost a uspokojení, pak se domníváme, že by musila býti také odvaha zmoci a odstraniti takovéto potíže a Československá republika, to dlužno říci, v posledních letech ukázala mnoho odvahy zdolati větší potíže. Avšak, kde se nechce, tam se ovšem cestička nenajde. Říkáme však dnes pánům jasně: jako vy jste ve starém Rakousku neumdleli den ani hodinu, a vždy jste opět vznášeli svůj požadavek po právech českého národa ve své vlasti ve všech odvětvích správy, nebude v tomto státu jednoho dne, kdy bychom se všemi prostředky politického boje, a jestliže páni jednou budou chtíti, snad také s většími věcmi - vy byste nás přece měli přiměti k tomu, abychom volili jen prostředky čistého politického boje, - nemluvili, nepracovali a nebojovali za samosprávu svých věcí.
To, co se nám poskytuje tímto zákonem, není v otázce správy nic radostného. Ústřední sociální pojišťovně, která bude přece nástrojem v rukou vlády a šovinistické české byrokracie, poskytuje se právo jmenovati 3 vedoucí úředníky u větších pojišťoven, které mají přes 5000 členů a dva vedoucí úředníky u menších pojišťoven a více podobných věcí. Víme, co nás očekává, a profesor dr. Srdínko v rozpočtovém výboru odůvodnil zesílení vlivu správy na jmenování úředníků tím, že dlužno se postarati o vysokoškoláky. Nemáme nic proti tomu, jestliže prof. dr. Srdínko jako universitní učitel vede boj za lepší právní a hmotné postavení úředníků s vysokoškolským vzděláním. Naopak dlužno konstatovati, že v opojení sociálního zákonodárství prvních let, které ovšem ustupuje opět již chmurné kocovině, příliš mnoho se zapomnělo na povznesení a udržení chuti k práci nositelů nejvyšší správy ve státě, kteří musí v konávati nejtěžší práce, na konceptní úředníky, na akademiky. Nebylo dne, kdy bychom odmítli spolupůsobiti k tomu, aby se poměry zlepšily. Domníváme se pouze, že se tím mravní a duševní úroveň a hospodářský standard of life akademiků nepovznese, jestliže se chce v sociálně pojišťovacích ústavech umístiti pokud možno nejvíce akademiků; neboť to by byla právě nejnebezpečnější a nejhorší zásada, kdyby se pokračovalo v tom, co započalo staré Rakousko, kdyby se totiž nedosazovali akademici pouze na taková místa, kam přísluší absolvovaný právník, absolvovaný technik, nýbrž kdyby se nadprodukce akademiků podporovala tím, že akademici musí seděti na takových místech, kde se jich užívá pouze jako písařů a aby na příklad středoškoláci, kteří musili na gymnasiu čísti Homera a Cicerona v původním znění, prodávali u poštovních přehrádek 10haléřové a 20 haléřové známky a aby v kancelářích seděli lidé, kteří mají titul doktorů práv a aby se jich užívalo jako obyčejných písařů. Tato soustava nesmí býti dále pěstována, akademičtí úředníci musí býti, pokud možno, výběr z úřednictva, nesmí se jich užívati jako písařů, nýbrž jak to odpovídá jejich schopnostem. Co se zde zamýšlí, nebude trvale ku prospěchu nejen naším, ale ani úředníkům českého národa. Avšak při těchto snahách tušíme ještě další úmysl, že nám budou dosazováni do německých nemocenských pojišťoven čeští úředníci na vzdory. To prohlásil jasně pan zpravodaj dr. Srdínko i když nikoliv přímo, přece nepřímo.
Aby byli všichni upokojeni, jak německé, tak také české občanské strany, pokud jde o právo jmenovati úředníky, byla pojata do zákona zásada, podle níž Ústřední sociální pojišťovna, jmenujíc vedoucí úředníky, jest povinna přibližně přihlížeti k národním poměrům. Výslovně se tam praví "přibližně". Zpravodaj dr. Winter vysvětlil nám to ve výboru tak, že přece není možno lidi řezati, že toto slovo zvolil úmyslně proto, aby ho později jednou nemohli pro to chytati a vytýkati mu, že expressis verbis v zákoně něco přislíbil, co nemůže přesně dodržeti. Nuže dobře, přijímáme slovo "přibližně".
Avšak co bylo bližšího, než aby bylo do zákona pojato také ustanovení - aby se před celým světem a před sociálně politickým kongresem, který bude co nejdříve zasedati v Praze a na nějž také kolega Schälzky poukázal, mohlo plným právem poukázati na tuto spravedlivou zásadu - že také pro úředníky Ústřední pojišťovny platí týž klíč. Navrhli jsme, aby do zákona nebo když již nechtí, aspoň resolucí bylo přijato ustanovení, aby se při jmenování úřednictva Ústřední sociální pojišťovny přibližně - říkám rovněž přibližně - přihlíželo k poměru národnosti v Československé republice. Nežádali jsme to jen proto, poněvadž chceme při tom umístiti také několik tuctů německých úředníků konceptních, manipulačních a kancelářských, ale také abychom zesílili důvěru našeho německého pracujícího obyvatelstva v tento ústav. Nic naplat, jest prastarou zásadou - a to jak u Bulharů a Albánců, když bojovali za svou svobodu, platilo, jen u nás v tomto slavném státě a u duševně zpřízněných Poláků a Jihoslovanů nechce se mu přiznati platnost - že důvěru národa ve správu a soudce lze upevniti jen, nalézají-li mu právo lidé vlastní krve a vlastního rodu. Nelze-li to již provésti na vlas přesně, musí aspoň pracující člověk věděti, že na rozhodujících místech sedí lidé jeho krve a rodu, kteří mají pronikavý vliv. Domníváte se, že se utvrdí důvěra německých pracujících lidí, jestliže jim odepřete úřednictvo, v něž důvěřují, má-li pocit, vkročiv do československého státního úřadu, že přichází do cizí země, do krajiny, kde se mu nechce vyjíti vstříc jako člověku rovnoprávnému, kde ho přijímá ledový dech? Navrhli jsme to, avšak pan zpravodaj a s ním většina výboru zamítli to jako věc nemožnou a utěšovali nás tím, že schopní úředníci budou přirozeně převzati, ať přijdou odkudkoliv. Víme však, které věci rozhodují do dnešního dne o schopnostech a způsobilosti státi se úředníkem i vedoucím úředníkem, že žijeme v poměrech, kdy lidé 40 až 50letí po dlouholeté záslužné práci, kteří byli vyznamenáni uznávacími diplomy Československé republiky, akademičtí úředníci se svých míst jsou vzdalováni a ustanovováni někde jako podřízení úředníci, kdežto na jejich místa přicházejí lidé o 20 let mladší. A proč to? Poněvadž se dopustili jediného zločinu, nikoliv, že snad neznají českého jazyka, nikoliv, tito lidé vykonali často zkoušku s vyznamenáním - dopustili se zločinu, že jsou Němci. Jestliže sociální demokrat, člověk jinak úplně klidné rozvahy, zamítne nám zaručiti tento nárok na úřednictvo na nejvyšších místech sociálního pojištění ve státě, pak je to velmi smutné a nedovoluje nám, abychom kladli nějaké naděje v rozvoj správy tohoto ústavu a my hledíme tomuto vývoji vstříc s velmi smíšenými pocity.
Že se ještě najde odvaha v důvodové zprávě a ve veřejných rozpravách mluviti o autonomii sociálního pojištění, tomu by se divil každý v celém světě, jen zde ne, kde to nejnepravděpodobnější v politickém životě jest událostí. Avšak je to jistě silný tabák mluviti o autonomii, kde podřízené pojišťovny jsou vůbec jen výkonnými činiteli Ústřední sociální pojišťovny a kde především byli úředníci ústavům vnuceni. Pocítí to také ti, kdo dnes volají po vlastních nemocenských pokladnách, pocítí to také ti, kdo dnes žádají, aby dostali zemědělské nemocenské pokladny, pocítí to však také ti, kdo volají, aby byly zachovány jejich společenstevní pokladny, Češi i Němci, především však německá společenstva, neboť se nezastavíte ani před nimi a budou jim oktrojováni úředníci právě tak jako ostatním nemocenským pojišťovnám.
Občanské vrstvy činí proti sociálnímu pojištění nejostřejší námitky a vypouštějí největší střely proti nesmírně vysokým nákladům a zatížení národního hospodářství. Ze svých mladých let mohu se pamatovati, že v celém světě, jmenovitě však ve starém Rakousku, které bylo zařízeno jen na omezený rozum poddaných a podporováni jen prostřednictvím vysoké vrchnosti, nebylo sebe menšího sociálního pokroku, aby boháči nepřicházeli s důvodem: Národní hospodářství jest ohroženo. Nedělní klid, nikoliv, již nedělní klid od tří hodin, znamenal již podkopání a ohrožení národního hospodářství, zavedení nemocenského pojištění v letech osmdesátých bylo rovněž stejně vylíčeno, že způsobí úplné zhroucení obchodu, průmyslu a zemědělství, a nevím, čeho všeho. Člověku je z toho přímo špatně, přichází-li se stále s týmiž důvody, jako by, nehledě k národním úvahám, o nichž ještě budu mluviti, peníze, které se vydají, byly snad uschovány v bedně, zakopány na pustém ostrově, odkudž se nevracejí opět do národního hospodářství, jako by velkoprůmysl, velkoagrárníci a velkoobchod nevěděli, že peníze nejsou určeny k tomu, aby snad byly zavřeny v nové Juliově věži, československé Špandavě, na vrchu svatého Vavřince, nýbrž naopak, že opět proudí zpět, opět se vlévají do kruhu národního hospodářství. Páni zapomínají, že skoro před 30 lety občanští zástupci ve starém Rakousku, němečtí občanští zástupci měst na svých sjezdech měst přímo volali po starobním zaopatření, tehdy, když bylo zavedeno domovské zákonodárství - roku 1896. Právě zástupci větších měst se tehdy obávali, že novým domovským zákonodárstvím, úpravou nového domovského práva, budou vlastní obce těžce zatíženy chudinskou péčí. Tehdy vznášeli požadavek, že se nemá sociální péče o staré a nemocné dělníky ukládati náhodné domovské obci, nýbrž že se má upraviti na základě pojištění za pomoci státu.