Říká se, že statistika jest vědou lži. Dříve se užívalo jiného slova, říkalo se, že statistika jest rozmařilou ženou, s níž lze dělati, co kdo chce, avšak konec konců v životě není nic jiného, než jasná řeč čísel, jejíž výklad se musí ovšem ponechati každému. Avšak máme-li před sebou skutečnost, že čísla, která byla zvolena za základ výpočtu nákladu a úhrady pro tento zákon, byla uznána i říšskoněmeckými autoritami po důkladném vypočítání a přepočítání, pak musíme býti s to, abychom tato čísla vzali a prohlásili, jak se berou za podklad pro tvoření vlastního názoru a úsudku. Neboť někde přece také musí býti v hospodářském životě věrnost a víra. Neboť vědecké práci vážného člověka musíme poskytnouti tolik důvěry, že nám dodal vážnou práci a ponechává nám, abychom z jeho práce vyvodili své vlastní důsledky. Pokládám za svou povinnost konstatovati tuto věc, poněvadž, bohužel, včera s německé strany bylo o tom mluveno. Konstatuji, že přinášíme důvěru výpočtům pana prof. Schoenbauma a jeho práci, jakou dlužno přinésti čestné, dobré a věcné práci, jíž lze právem použíti jako podkladu k úsudku. Víme, že celé národní hospodářství bude okrouhle více zatíženo 400 miliony, 400 milionů, jest to jistě velká částka, a my chceme průmysl, živnosti a zemědělství rádi podporovati v boji, aby daňové břemeno bylo přiměřeně sníženo. Avšak v této chvíli se nám nesmí přicházeti s tím, že národní hospodářství bude tím zatíženo, ve chvíli, kdy jedni volají po obilních clech, jiní po clech průmyslových, která by byla s to, aby zatížila konsum nikoliv o sta, nýbrž o tisíce milionů, měli by nás přece ušetřiti takovými důvody ve chvíli, kdy velkoprůmysl a velkostatkáři volají o celní ochranu k pro své výrobky a chtějí tím velmi zatížiti spotřebitele.
Mluví se o thesauraci. Ovšem nemáme již předem příliš velké důvěry ve správu peněz, které budou nahromaděny. Musíme se k ní chovati s jakousi nedůvěrou vzhledem k ustanovením, která vyžadují, že určitá částka 20% jmění musí býti uložena ve státních papírech. Musíme chovati již předem velkou nedůvěru k používání peněz pro způsob, jak se hledí pokud možno omeziti německý vliv na správu Ústřední sociální pojišťovny. Pravíme, že nemáme radosti z toho, že se z dělnických příspěvků musí zříditi československé finanční správě jen nový reservoir pro vítanou nucenou půjčku. To nám však nebrání, abychom zcela nestranně prohlásili, že to, co se namítá proti thesauraci, proti hromadění peněz a kapitálu, před pravdou neobstojí. Nejlepší příklad máme na německé říši. Také tam vyskytly se hlasy varující před nesmírným hromaděním kapitálu, před thesaurací milionů a přec se v německé říši kapitál sociálního pojištění stal národním dobročinným prostředkem přímo prvního řádu. Za sta milionů se postavilo nejen nemocnic, ale i ozdravoven a dnes má tisíce dělníků v německé říši nejen možnost dostati nemocenskou podporu a ošetření, ale i zotaviti se, jak to jinak mohou činiti v sanatoriích jen dobře situovaní občané. V německé říši bylo vystaveno statisíce obytných domů pro dělníky, krásné, vzdušné, volné obytné domy, v nichž i dělnické děti vidí přívětivě se smáti kousek slunce do bytu, kde tisíce dělníků bylo zbaveno donucení, že musí tráviti svůj život v bídných sklepních dírách. A na adresu pánů agrárníků: Což nevíte, že se v německé říši sta milionů ze sociálního pojištění vynaložilo na podporování zemědělských melioračních prací, že se statisíců užilo k tomu, aby se v Lüneburgské planině a v jiných rašelinatých krajinách sta hektarů úhoru a pustiny vzdělalo, že se pěstovalo tolik a tolik tisíc metrických centů chlebovin, ovsa a bramborů, že se tím tisícům lidí opatřil chléb a potraviny a především se tím dosáhlo jedné věci, že několik set nešťastných, ztroskotaných, pokleslých lidí, kteří byli v konfliktu se společností, nebylo ponecháno věčnému zoufalství, nýbrž že byli přivedeni k práci a učiněni z nich radostní zdělavatelé a držitelé půdy?
Půjde-li Československá republika po těchto cestách, budeme v této otázce, to prohlašuji otevřeně, rádi a radostně spolu pracovati. Také v této zemi jest ještě dosti práce nejen v oboru léčebné a bytové péče. Připomínám, že jsme se svými odborovými organisacemi velmi důtklivě žádali ministerstvo, aby konečně jednou započalo s rekultivací zpustošené půdy v uhelných oblastech severozápadních Čech, jednak v teplickém, duchcovském, mosteckém a chomutovském území a jednak ve falknovském a chebském území, že bychom zde sta lidí mohli učiniti svobodnými rolníky a opět radostnými lidmi. Nastoupí-li Československá republika tuto cestu, budou také němečtí dělníci naší německé oblasti míti radost ze sociálního pojištění a rádi na tomto díle spolupracovati. Ovšem musíme prohlásiti, že to, co zde včera večer jeden řečník navrhl, aby se peněz sociálního pojištění užilo jako podkladu pro cedulovou banku, nezdá se mi býti správnou cestou. Tímto způsobem neuvede stát v život žádnou cedulovou banku a nenajde také způsobu, jak užíti dělnických příspěvků, který nalezen býti musí.
V souvislosti s tím ukázal bych ještě na jednu věc. Pan zpravodaj rozpočtového výboru prof. dr. Srdínko dotkl se včera ve svém referátu věci, jež jest nyní občanskými vrstvami tak ráda řešena, otázky osmihodinové doby pracovní. Prohlásil, že se musí opět pracovati intensivněji a také extensivněji, má-li naše hospodářství vydržeti sociální pojištění. Poukázal dále na Německo, kde ve skutečnosti již osmihodinná doba pracovní neexistuje a kde, jak se domnívá, pracuje se 10 a 11 hodin. Je příznačné, že právě včera nebo předevčírem pan ministr sociální péče Habrman ve vědecké publikaci poukázal na tragiku, že se právě v této chvíli chce opět vzíti dělnictvu v Německu osmihodinová doba pracovní a že se také zde nadhazuje tato otázka. Ano, vskutku, je to tragika. Avšak páni obou směrů nemají práva mluviti zde o tragice; neboť na tragice mají vinu ti, kdo německému národu uložili mírovou smlouvu versailleskou a ti, počítaje v to také německé marxisty, dovedli to tak daleko, že podepsali londýnskou smlouvu, která nutí dělnictvo pracovati denně nikoliv 8 hodin, nýbrž 10 až 11, a to pro bursovní magnáty a bursovní židy v Novém Yorku. Socialisté v tomto státě budou jednoho dne trpce pykati, že dělali společně tuto politiku dr. Beneše, politiku pobíhání za Poincarém. Neboť o tom není sporu. Ztratí-li dělnictvo v Německu 8hodinnou dobu pracovní, ani dělnictvo v tomto státě nebude moci, bohužel, přes tuto otázku přejíti. Avšak vinu na tom mají ti, kteří věřili, že rdoušením německého národa a německého dělnictva zahajují novou dobu, kdo nechtějí viděti a rozuměti, že jako právě německý národ byl vůdcem v otázce soc.-politické, jestliže však se ocitne v hospodářském neštěstí, také ostatní nemohou zůstati tím nepostiženi.
Zákon, o němž zde jednáme, má nabýti účinnosti zároveň s pojištěním samostatných. Moje strana a její příslušníci odedávna uznávali právo každého pracujícího člověka, tedy také drobného rolníka a řemeslníka, aby mohl žíti i v době nezpůsobilosti k práci i ve stáří. Jen pociťujeme, že ustanovením tohoto zákona má býti učiněn pokus, aby se účinnost starobního pojištění dělníků odsunula na dobu pokud možno dalekou. Prohlásil jsem již, že na zákon pohlížíme s velmi smíšenými pocity. Vidíme v něm pokrok, jehož se sociálně politického stanoviska nelze popírati, snahu splatiti dluh, který má každý stát vůči svým dělníkům a po této stránce pokračovati v odkazu starého Rakouska a přivésti jej ke konci. Vidíme však také, že během jednání, nehledě ke zlepšením pro nemocné lidi, zákon byl zhoršen a že tento zákon činí pokus získati opět nové státní mocenské prostředky, aby odvrátil německý vliv ze správy ve státě.
Budeme hlasovati pro zahájení podrobné rozpravy, poněvadž jsme nikdy neodřekli spolupráci o takovémto zákonu a nikdy ji neodřekneme. Budeme však pozorovati, jak se budou věci dále vyvíjeti. Varujeme však ještě v poslední hodině, abyste snad novým kaudinským jhem s novými legionářskými paragrafy znovu neztěžovali situaci pro německé dělnictvo. Dále prohlašujeme, že německý národ a jeho dělnictvo bude se musiti namáhati, pozorujeme-li tento zákon po stránce národní, aby nekňoural a nefňukal, nýbrž aby se organisoval a nabyl moci, aby nebylo možno zadržovati našemu národu vliv, jaký mu náleží na správu sociálních zařízení v tomto státě. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. Čuřík.
Posl. Čuřík: Slavná sněmovno! Měli bychom v první řadě poděkovati Hospodinu, že nám je umožněno tak významný zákon projednávati právě v tomto Národním shromáždění. Myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že nemáme podobného případu v dějinách našeho Národního shromáždění i revolučního i dnešního, aby řešilo tak dalekosáhlou otázku, která dotýká se tolika milionů obyvatel v celém státě. A nebude jistě od místa, když v úvodu své řeči dotknu se oněch velkých akcí, které byly prováděny již ve starém Rakousku s různých stran a zejména také se strany křesťansko-sociální československé pro tento požadavek pracujícího lidu. Ovšem akce dělnictva brala se různým směrem a my máme dobře v paměti historické záznamy z bojů o sociální pojištění také z jiných států. Bylo to konstatováno také p. zpravodajem i ve výboru sociálně-politickém, že na příklad v Německu, když dělnictvo bojovalo tenkráte proti sociálnímu pojištění, bylo vedeno vlastně názory Marxistů, kteří stavěli se proti sociálnímu pojištění z důvodů stranických, poněvadž se obávali, že vzestupem spokojenosti pracujících vrstev poklesne také zájem o revolučnost akcí marxistických, socialistických, a tím že se mine účelem celá akce pro sociální pojištění. Mohu říci, že i v Rakousku dlouho se váhalo, než se přikročilo k otevřeným bojům za sociální pojištění v pracujících třídách. Ale naproti tomu musím zde zvláště zdůrazniti, že československá strana křesťansko-sociální - a abych neopomenul - i německá křesťanskosociální strana v Rakousku, vedle jugoslávských křesťanských sociálů - bojovaly již po léta pro tento požadavek pracujícího lidu, bojovaly v parlamentě i mimo parlament na svých sjezdech a při různých akcích, které vůbec se otázkou tou zabývaly. Vzpomínám zejména našich prvních sjezdů, kdy r. 1893 sjezd litomyšlský prohlásil požadavek sociálního pojištění jako požadavek kardinální, který je fundamentem hnutí křesťansko-sociálního od prvopočátku. I sjezd velehradský na Moravě a vůbec hnutí křesťansko-sociální, od prvopočátku postavilo si ten požadavek za stěžejní zásadu svého programu a také na něm trvalo až do dnešního dne, kdy dochází k jeho uskutečnění. Mohl bych citovati právě v tomto ohledu některá zajímavá usnesení, která se stala již v tehdejší době.
Na sjezdu velehradském v letech 1900 byl přijat tento zajímavý programový požadavek, otištěný v sociálním spisku nebožtíka pátera Šupa, našeho národního hospodáře, opata rajhradského, který vydal o sociálním pojištění dva zajímavé spisy: "Vývoj sociálního pojištění" a pak druhý spis o rakouské předloze sociálního pojištění, podaný tenkráte v parlamentě. A zde cituji usnesení strany křesťansko-sociální, ve spisu tom uvedené, které praví: "Co se pojišťovacího programu týče, žádá sjezd, aby podomácké dělnictvo bylo ve všech odvětvích práce zahrnuto do pojišťování, aby pojišťování bylo rozšířeno také na hospodářskou čeleď a zemědělské dělnictvo, aby bylo pojištění starobní a invalidní současně také pro živnostnictvo, maloživnostnictvo a malorolnictvo, aby horníci byli přiřaděni k všeobecnému pojištění dělnickému, aby pojišťování vdov a sirotků bylo zavedeno nebo alespoň nejdříve připraveno, aby vedle říšské komise centrální byly také zřízeny pojišťovací komise autonomní, zemské" atd.
Tento dokument je zajisté dokumentem historickým a svědčí o tom, že prvé sjezdy, které zbudovaly stranu a hnutí křesťanskosociální, měly jasný program pro pojišťování sociální a také na něm stále trvaly, časem jej zlepšovaly a doplňovaly podle vývoje poměrů pro sociální pojišťování.
Náš sjezd lidové strany po převratu zabýval se otázkou sociálního pojištění stejně velmi obšírně. Byl to již sjezd spojených dvou stran, katolicko-národní a křesťansko-sociální, a tento sjezd dával další moderní program našemu hnutí do budoucna. A resoluce tohoto sjezdu je stejně zajímavá pro posouzení názorů i celkového stanoviska našeho hnutí vůči sociálnímu pojišťování. Sjezd praví toto: Lidová strana převzala plně do svého programu sociálně-reformní požadavky, jak je od svého vzniku hlásala strana křesťansko-sociální a jak je katolická strana národní do svého programu převzala. Mezi těmito požadavky otázka starobního pojišťování byla vždycky stěžejní zásadou programu a proto vítáme, že dnešní vláda, v níž máme své zastoupení, předkládá tuto osnovu sociálního pojišťování pro zaměstnance a současně chystá osnovu pro malozemědělce a maloživnostnictvo. Sjezd konstatuje s potěšením, že v blízkém uzákonění těchto osnov spatřuje splnění jednoho z velkých programových požadavků křesťanské spravedlnosti a lásky, jimiž i zdar a prospěch tohoto díla jest podmíněn. Aby organisace pojištění byla od základu správně a pevně vybudována, musí býti volební řád prost veškerých stranických známek, aby zásada poměrnosti byla do všech důsledků provedena. Volební povinnost a vyložení řádných seznamů voličů musí býti zajištěno. Prvé volby ať provádí politické úřady pod dozorem úředníků politických za účasti všech stran nestranně a spravedlivě. Jmenování úředníků budiž vyhrazeno vládě, náklad na správu ať je co nejmenší a nesmí býti hned v začátcích vystupňován převzetím vysokých nákladů personálních v nynějších nemocenských pokladnách.
Veliké zatížení nynější generace starostmi a poválečnými břemeny nesnese takových nákladů, aby plně byl zabezpečen kapitál pro důchod pojištěnců. Pojistné budiž rozvrženo jednak na státní příspěvek a jednak na obě skupiny, zaměstnavatele i zaměstnance, a to tak, aby i příští generace nesly jisté břemeno dnešního nákladu.
To jsou hlavní zásady tohoto projevu a i z něho vyplývá jasně stanovisko vůči veliké předloze sociálního pojišťování, které vyplynulo na sjezdech naší strany.
Chtěl bych zde zdůrazniti ještě, že již ve starém Rakousku náš předseda ministr Šrámek zasedal tenkráte v užším výboru sociálně-politickém v rakouském parlamentě a byl jedním z osmi referentů pro předlohu o soc. pojištění. Tedy z toho všeho, co jsem zde krátce uvedl, vyplývá veliká naše starost, starost opravdová, programový zájem o toto veliké dílo, které dnes, bohudík, zde řešíme.
Když jsem v úvodu své řeči řekl, že máme děkovati Hospodinu za štěstí, že můžeme takovou věc dnes řešiti; je to jistě odůvodněno i naším mravním stanoviskem, které je podmínkou tohoto zdárného díla. Je, vážené shromáždění, nesporno, že je to dílo vysoké mravní ceny, je to dílo vysokého morálního stanoviska, bez něhož taková předloha nedala by se v žádném národě prováděti. Když řeknu, že takovéto dílo do budoucna jen tenkráte je zabezpečeno, když spojí se zde humanní, sociální, národní i mravní síly, pak jistě mám pravdu a jistě také v zájmu tohoto velikého díla je to nejlepším základem, nejlepší podmínkou. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Ve svém projevu v sociálně-politickém výboru mezi jiným jsem uvedl, že právě církev to byla, která umožnila už ve středověku a ještě dříve mezi národy zdivočelými, nekulturními pěstovala civilisaci, vzájemnou svépomoc sociální a budovala obrovské podniky, tenkráte sice v klášteřích, ale podniky ojedinělého druhu pro podporu svépomoci, charity a těch sociálních zásad, které dnes ve velkém provádíme. Vážení, když toto stanovisko zdůrazňuji, není to stanovisko zpátečnické, je to prostě historický fakt, který třeba připomenouti. A tu nebylo by správné, kdyby snad některá skupina chtěla zde operovati tím, že je to jen její zásluhou a správně řekl referent pan dr. Winter zde v referátě, že se zde spojily všechny strany k té veliké práci, všechny mají účast na duševní práci tohoto díla. Já to zde podtrhuji, poněvadž tím naše stanovisko je osvětleno a zdůrazněno.
Zastoupení naše v parlamentě po převratu, pravda, nebylo takové, abychom byli mohli s větší vervou tento požadavek vyzvednouti v prvých dnech revolučního shromáždění. Přes to však, že naše skupina byla malá, podala jediná návrh, aby vláda předložila co nejdříve vypracovanou osnovu o pojišťování starobním a invalidním, vdov a sirotků a také osob samostatně výdělečně činných. Musím to zde uvésti v tomto slavnostním okamžiku, aby bylo zaznamenáno pro historii, že, bohužel, nedostalo se nám té pozornosti od tehdejších činitelů vládních v revolučním shromáždění, aby náš požadavek byl plně respektován. Dostal se sice do výboru, přišel také do plena sněmovny, ale byl vzat s denního pořadu, což do jisté míry znamená přehlédnutí našeho požadavku. Uznávám, nebylo tenkrát materiálu technicko-pojišťovacího a stará rakouská předloha nestačila pro podklad jednání, které taková veliká věc vyžaduje. Nebyla ustavena komise, nebylo řádného aparátu úřednického. To vše je pravda. Ale chci říci, kdyby od tehdejšího okamžiku byly se věci připravovaly, nebylo by potřeba chvátati v některých věcech přes příliš při těchto pracech, které byly podnikány v různých sborech parlamentárních. Nechci zlehčovati práce, které byly konány. Musím vyzvednouti zejména náš technicko-pojišťovací sbor, který v čele s prof. Schönbaumem opravdu svědomitě, poctivě a odborně o věci se staral a předložil nám v parlamentě dokonalou předlohu. Přišel jsem do výboru s jistou nedůvěrou, měl jsem jisté obavy a domníval jsem se, že politicky i jinak budeme sem a tam po případě v jistých věcech zkracováni, že nebudou nám některé věci jasné. Jakmile začali jsme však pracovati, přesvědčil jsem se, že všichni odborníci počínali si svědomitě, otevřeně a poctivě vůči nám, nebylo nic tajeno, takže bylo možno do všeho nahlédnouti a o všem se informovati.
Tím chci říci, že práce, která byla konána v pozdější době, byla dokonalá a dobrá. Jak jsem řekl, kdyby se začalo pracovati dříve, pak se mnoho nejasností v čas odstranilo a nebylo potřebí tohoto kvapu a spěchu. Tím zdůrazňuji naše stanovisko, že jsme v dobách revolučního Národního shromáždění, které byly v každém směru velmi pohnuté, nevynechali okamžiku, abychom nepamatovali na vrstvy sociálně slabé.
Rozsah sociálního pojišťování dotýká se několika odvětví a skupin pojištěnců. Původně jsme žádali, aby pojišťování úrazové bylo vsunuto do celkového okruhu pojišťování starobního a invalidního. O našem požadavku bylo uvažováno. Bylo o něm jednáno také zvláště ve výboru a bylo konstatováno, že struktura úrazového pojišťování, jak dnes je zařízena, nesnese okamžitého vklínění do celkového pojišťování starobního a invalidního z důvodů finančních, správních a z důvodu zvláštního charakteru tohoto druhu pojišťování. Ovšem tato výmluva může platiti pouze snad přechodně a my neustaneme opakovati náš požadavek po spojení pojištění úrazového stále a stále, abychom přivodili zákon, který by to umožnil aspoň v nejbližší době. Není možno snésti dvojí správu, dvojí režijní náklad, dvojí aparát na účet skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů, když je možno tuto správu zjednodušiti jednotným vedením celkového nákladu. To musíme žádati do budoucna a také na tom plně trváme jako na stanovisku zásadním, programovém.
Velikou chybou se stalo vypuštění skupiny horníků z pojišťování. A tu bych chtěl říci právě na adresu skupin socialistických, které se velmi brání tomu, aby bylo pojišťování tříštěno, toto upozornění: Kdyby byli horníky spojili s dělníky v jeden celek, kdyby nebyli je vyjímali z tohoto rámce organisace pojištění starobního a invalidního, nebylo by zde důvodu, který by byl pak používán pro další tříštění pojišťování také v jiném směru. Ale jakmile se připustilo, že ta veliká skupina 150.000 dělníků-horníků se vyřadí z pojištění dělnického, potom ovšem byly zde argumenty, aby se připustilo tříštění další.
Totéž platí i o pojišťovnách zemědělských. Nejsme právě ctiteli tohoto druhu pojišťoven, víme, že mají politický charakter a politický význam. My jsme tomu nijak nebránili, ale samozřejmě nejsme tím nadšeni, když se z té otázky dělá veliká otázka politická a přehlížejí se účely čistě humánní a finančně-správní.
Otázka pojišťování úřednického zabrala všem stranám velmi mnoho času k debatám a různým podnikáním. Já jsem byl snad neprávem - poznamenávám to docela zvláště - označován, jako bych nepřál autonomii úřednického pojištění. Byla pak obviňována strana, že nepřeje autonomii pojištění úřednického, úředníků soukromých i státních zaměstnanců. To byl veliký omyl, veliká křivda, která se prováděla novinářsky proti našemu klubu i vůči mně jako členu subkomitétu pro sociální pojištění. Můj návrh, podaný v tomto směru, zněl docela striktně, aby zásadně byla zavázána vláda vybudovati pojištění nemocenské, léčebnou péči, zejména pro zaměstnance státní. Tato zásada byla výborem všeobecně uznávána a pouze novinářsky byla zneužita, jako bychom chtěli tou zásadou vynutiti vklínění státních úředníků do tohoto pojišťování. To nebyla pravda. Když jsme o věci tenkráte jednali, právě pod dojmem tohoto návrhu získalo se od vlády prohlášení, že předloha o nemocenském pojištění státních zaměstnanců bude projednána v senátě co nejdříve. Jestliže se to dnes neděje, pak dávám vinu těm, kteří nechtěli připustiti mého návrhu a odsunuli ho na vedlejší kolej. Dnes bohužel zaměstnanci státní nemocenského pojištění ještě nemají a také se neřeší a stále se čeká, jak to všecko dopadne; to je chyba pro státní zaměstnance, zejména pro jejich léčebnou péči. V zásadě i když naše stanovisko pochopitelně není pro nějaké radikální tříštění pojišťoven, jsme toho názoru, že dnešní poměry prakticky vyžadují, aby bylo ponecháno určitým skupinám tolik možnosti zabezpečiti si lepší léčení a lepší výhody, když na to přispívají ze svých vlastních příspěvků, což je jistě stanovisko rozumné a také reelní a praktické.
Musím zde vyzvednouti otázku pojišťování právě těch nejslabších vrstev, které byly z předlohy vymýceny. Jedná se o posluhovačky, pradleny, domácí švadleny a domácí učitele počtem asi 60-70.000 osob, které měly býti ze zákona vypuštěny. A tu jsme žádali kategoricky, aby na ně bylo pamatováno povinným pojištěním, aby nebyly vyjmuty ze zákona, a konstatuji, že se nám tato akce podařila a že také za součinnosti ženských kulturních svazů jsme prosadili ve výboru, že tyto osoby byly do pojištění zahrnuty a že požívají povinných nároků podle předlohy do budoucna na pojištění nemocenském, starobním a invalidním. To je tedy úspěch, o kterém nelze pochybovati, právě ve prospěch nejslabších vrstev.
Organisace pojištění, o které pochopitelně bude mnoho mluveno a diskutováno v budoucnosti, má svůj základ v dosavadních nemocenských pojišťovnách. Včera to zde pan zpravodaj dr. Winter vyzvedl, že nebylo žádných překážek, aby se tento princip v předloze přijal. Ale zapomněl na to, že to nebylo tak jednoduchou věcí, aspoň pro nás jistě ne. My jsme řekli: Dnešní stav nemocenských pokladen nás neuspokojuje. Dnešní nemocenské pokladny mají obrovské mezery po stránce správní, po stránce finančního hospodaření a také zejména po stránce politické. Ale poněvadž jsme si vydobyli právě v tomto parlamentě také poměrné volební právo pro nemocenské pokladny, tedy mohli jsme pak klidně na to přistoupiti, aby se staly základnou dalšího budování sociálního pojišťování. Já zde klidně prohlašuji, že, kdyby nebylo poměrného volebního práva, které se zabezpečuje v této předloze, nebyli bychom mohli tak klidně přistoupiti na nynější formu nemocenských pokladen, které mají býti základem dalšího pojištění. Poměrné volební právo bylo pro nás otázkou kardinální. Je to náš starý požadavek, který již se uplatňoval z naší strany také vůči starým dřívějším řádům politickým. My také víme, co to znamená právě míti spravedlivé zastoupení ve všech sborech pro čistotu správy, spravedlivosti a kontroly. To má obrovský mravní význam, když se měří stejně všem a všichni stejně jsou zastoupeni. Poměrné volební právo bylo postaveno jako základní otázka spojená se sociálním pojištěním. Roku 1919 v revolučním shromáždění byl náš požadavek vnesen do jednání o nemocenských pokladnách. Tenkráte měl býti schválen, ale bohužel, politické vlivy zasáhly proti našemu požadavku, a tak žel, nebylo to tenkráte provedeno zákonem. Dnes však věci jsou hotové, jasné a nás to dnes plně uspokojuje.
Reforma správy pokladen samozřejmě také s tím souvisí. Já nejsem z těch, kteří odsuzují a priori všecko hospodaření. Já jsem přesvědčen o tom, a mám mnohé zkušenosti, zvláště z Velkého Brna, že máme v těch pokladnách řadu lidí zapracovaných, starých sil technických i odborných, o tom není sporu, ale mám také zkušenosti, že tam sedí řada lidí s politickou legitimací, kteří neosvědčili vždycky schopnosti k vedení pokladen. V tom se musí státi náprava, která bude míti také odezvu ve finančních úsporách v těchto nemocenských pokladnách.
Samozřejmé, že jsme si dávali velký pozor na to, abychom volební právo nenechali nijak oklestiti, aby volební řády byly upraveny tak, aby vyhovovaly plně zásadě demokracie a rovnosti všech pojištěnců v nemocenských pokladnách. Jsou tam ještě některé mezery, na příklad v §u 36, kde jedná se o stanovení volebních komisí, které jmenuje politická správa. Jsou věci, které naprosto by dnes nemohly uspokojovati. Já jsem o této otázce se zmínil v jednání, které o této věci bylo vedeno, a bylo nám dáno ujištění, že místní volební komise, které budou pak ve velkých městech zvláště zřízeny, musí býti zřízeny tak, aby byly zastoupeny všechny zájmové skupiny, které budou při volbách zúčastněny. A takovéto prohlášení, které jistě p. dr. Winter učiní, věc vyjasní a podepře také stanovisko naše, aby volby byly vedeny nejsprávněji a nejspravedlivěji.
Byly velké spory o volebních seznamech. Seznamy voličů, to je obsáhlá materie a jejich pořízení je také nákladné, jedná-li se pak o statisíce pojištěnců, nese to také sebou obtíže technické. Máme-li dnes v předloze, že seznamy vydávané zaměstnavateli o všech pojištěncích budou sloužiti za podklad voličských seznamů, pak je to také do jisté míry naše vítězství, které musíme zde vyzvednouti v zájmu všech pojištěnců ve všech skupinách. Je pochopitelno, že všechno nebude tak naprosto jasné, jak jsme si přáli, ale doufám, že všechny strany mají na tom zájem, aby se obsazování nemocenských pokladen, dozorčí rady, delegátů valné hromady, dály opravdu čistě, bez nějakých agitací, které by podlamovaly důvěru v příští tyto podniky.
Vážené shromáždění! Sestavení Ústřední sociální pojišťovny je celkem, mohu říci, spravedlivé, poněvadž jak dělníci, tak i zaměstnavatelé i odborníci mají zde stejnoměrný vliv, který se pak musí projeviti v příštím vedení tohoto velkého ústavu. Takovýto ústav, který bude spravovati miliardové jmění národní, který bude dohlížeti na sta a sta nemocenských pokladen, pojišťovací ústav, který bude hospodařiti také s majetkem, který mu bude svěřen, bdíti nad spravedlivým vyměřováním rent pojištěnců, takový ústav má ohromný význam národně-hospodářský a nemůže býti složen tak nahodile, snad dle nějakého stranického klíče. Tento ústav musí býti podroben dozoru Národního shromáždění a pakli mu budou předkládány zprávy tohoto ústavu, pak poslanecká sněmovna bude míti možnost, aby kontrovala, zda ústav plní svůj úkol a vystihuje své poslání, které mu bylo uloženo. Nezdá se nám proto strohým, když se dává větší právo státním úřadům, aby kontrovaly takový velký pojišťovací ústav, jako jest Ústřední sociální pojišťovna. Byly názory, že jest to sešněrování autonomie těchto ústavů, že je to zasahování byrokratické správy do těchto podniků, ale my jsme klidně na to odpověděli: Jestliže také stát přispívá na dávky pojištěnců, jestliže stát ve svém rozpočtu milionovými obnosy postupně rok od roku zvýší svůj náklad, jedná-li se o hospodaření s obrovským kapitálem, pak to není jen zájem stran autonomně sdružených, nýbrž také zájem celku, státu, který zde kontroloval a který zde pomáhal spravovati. Tento názor je jistě také názorem všech koalovaných stran. Nemocenské dávky, které předloha stanoví v peněžním ohledu nebo léčebném směru i podpůrném, nezdají se nám jinak naprosto uspokojivé. O tom jsou ovšem rozdílné názory. Máme na příklad karenční dobu 3 dnů, po kterou je vyloučen nemocenský nárok pro pojištěnce. Byly podány návrhy ve výboru a také v užší komisi, aby se tato karenční doba odstranila z předlohy. Byly ovšem druhé hlasy, které říkaly: Dnes stěžují si pokladny na simulaci členstva právě prvé dny onemocnění na úkor pojištěnců ostatních. Musíme věc regulovati. Tyto názory samozřejmě značně převládaly a říkalo se, že v zájmu pojištěnců je, aby se taková čekací doba zavedla, poněvadž umožní delší podporování nemocných v době delšího onemocnění. To jsou věci, které pochopitelně je potřebí s tohoto hlediska osvětliti. Věřím, že nebudou všichni pojištěnci spokojeni. Zdá, se mi, že budou zkráceni, ale my právě, když chceme zachovati ozdravění nemocenského pojišťování, musíme se s tím spokojiti a obecenstvu pokud možno věc vyložiti, jak se věci mají ve skutečnosti, nijak věci nepřeháněti a říci úplnou pravdu. Naproti tomu nutno zdůrazniti, že mají manželky pojištěnců lepší léčebnou péči v době těhotenství. To je úspěch, který na druhé straně vyvažuje tuto nepatrnou ztrátu v prvních dnech onemocnění.
Lékařská péče, na kterou staví se v předloze veliký důraz, musí býti pro příští dobu lépe upravena. Lékařská péče není nijak uspokojivá, a my to vidíme ve velkých městech, kde veliké fronty nemocných obléhají lékařské kanceláře, kde jsou odbýváni dosti často šablonovým způsobem bez prohlídky, bez doporučení léků a tak se odbývají, jakoby se jednalo o nějaké zboží. Nechci říci, že je to všeobecné, a když má lékař soukromou službu a k tomu obvodní lékařskou službu, mimo to sta pacientů nemocenské pokladny, pak nemůže stačiti fysicky, aby to všecko ovládl. Také nemocenské sazby pro lékaře nejsou takové, aby jim nahradily ztrátu léčebné praxe v soukromé službě, to musíme uznati; a tu je nutno říci, že poměry lékařů k nemocenským pokladnám musejí býti pro budoucnost lepší, upřímnější, přátelštější a zdravější. O tom není sporu. Lituji toho, že jsme nemohli vyhověti požadavkům lékařů po stránce volné volby lékařů nebo ve hranici příjmů u pojištěnců rodin zámožnějších. Ale také musím přiznati, že i když jsem požadavky lékařů hájil do poslední chvíle, ve směru finančním bylo nutno ustoupiti; přišlo se k tomu poznání, že by se hospodaření zdražilo o značné obnosy, a tu chtějíce šetřiti na vydání, režii a nákladech, musili jsme uznati, že úspornost v tomto směru je také nutnou ve volné volbě lékařů. Lékaři dnes protestují, pořádají denně schůze a manifestace, obviňují vládu a ministerstvo financí a zdravotnictví, ale neprávem. Zapomínají, že jsme se radili o všech věcech velmi podrobně, že byly pořádány ankety, četly se jejich spisy, že věci se projednávaly velmi podrobně v ministerstvu, a nemohli jsme na věc přistoupiti, byla zde silnější a vyšší moc, která nám v tom zabránila. Nejsem k tomu povolán, abych omlouval ministerstvo zdravotnictví, to si svoje omluví a svoje připomínky řekne. Sám však jsem o tom informován právě z jednání v komisi, že ministerstvo zdravotnictví podalo připomínku zavčas, kde však kladlo požadavek volné volby lékařů, podlehlo jako všichni jiní poslanci v koalici, ježto věc byla řešena úsporně. Tak jsou věci ve skutečnosti. Obviňování tohoto neb onoho ministerstva zdá se proto býti se strany lékařů nesprávným a nespravedlivým.