Tedy vidíte, že včleněním sociálního pojištění do naší hospodářské a sociální struktury vzniká nový argument pro stabilisaci měny, pro stálost soustavy číselné, abychom zachovávali spravedlivý poměr, který sociální pojištění zakládá.
Dovolte mně malinkou exkursi o jedné otázce, která se mně zdá býti zvláště důležitou a která souvisí se systémem placení prémií, neboť se každému vnucuje otázka, k čemu máme udržovati tak nákladnou organisaci, která všechny dělníky bude míti v evidenci, nutiti podnikatele k vedení všech soupisů, bude vybírati a exekvovati příspěvky po dekády let, když mají některé státy zavedeny starobní pense, když byla vyslovena myšlenka národního pojištění, aby prostě každý dostával, jsa invalidou nebo ve stáří, jistý příspěvek, když konečně již naše sociální pojištění obsahuje v sobě prvek podobný tím, že praví, že stát ke každé rentě přispívá určitou kvotou. Proč neřekneme si raději, ať tedy renty a důchody platí stát a budeme všichni přispívati v daních na výživu důchodců, alespoň touto formou ušetříme ohromný náklad, který přece je při vybírání všech příspěvků sociálních velmi značný. Jedenkráte byl také ve Francii podán v parlamentě návrh, aby byla zavedena dědická daň z velkých jmění a aby z této daně bylo placeno určité starobní zaopatření. Musíme si říci, že kdybychom takto věc provedli, přestalo by to býti pojištěním, a kdybychom zavedli čistě repartiční systém, tak by tento repartiční systém také přestal býti pojištěním, poněvadž by se ztratila souvislost mezi výrobním procesem a mezi důchodem důchodců z tohoto výrobního procesu vzešlých.
Druhý důvod, který spatřuji, proč se musí lpěti na našem systému, jest etický prvek celého společenského řádu, t. j. odpovědnost (Výborně!). My stále hledáme odpovědnost dělníka za to, co se s ním bude v budoucnosti díti. My provádíme jistou číselnou distribuci jeho důchodů z doby výdělečné na dobu nevýdělečnou. Když v budoucnu neponese snad reálně toho břemene, ponese ho formálně vždy a bude si uvědomovati, že si musí ušetřiti něco do budoucna pro vlastní stáří.
Ale máme ještě druhou odpovědnost, která je po mém soudu v té příčině ještě závažnější, to je odpovědnost spotřebitele, neboť všechny tyto příspěvky snad za 10 až 15 roků se přelejou jako výrobní náklady do cen, a jest nejvýš spravedlivo, aby každý spotřebitel platil v ceně své spotřeby veškeré risiko, které vyvolává. Kdyby stát hradil renty důchodců, přispíval by na ně každý podle svého důchodu bez ohledu na to, co konsumuje, jak konsumuje, jaký konsum a jaké výrobní risiko vyvolává. Ale konec konců spotřebitel nese v tom břemeně odpovědnost za celou svou spotřebu.
Arci risiko práce není v těchto prémiích přesně vyměřeno, poněvadž ani mzda to risiko práce nevystihuje, a proto na př. Úrazová pojišťovna nad to ještě má odstupňovány příspěvky podle nebezpečnosti práce. Kdo chce kouřiti dutinky pozlacené, musí také platiti život dělníků a zaopatření všeho toho, co přináší otrava bronzování.
Náš celkový posudek o sociálním pojištění je kladný. Naše požadavky nejsou ještě, ale snad budou brzo splněny. Vy víte, že náš požadavek byl, aby i střednímu stavu, zvláště živnostnictvu dostalo se téhož, ale jestliže parlament současně nevyřizuje také této otázky pro živnostnictvo, to není proto, že by nebylo stejně dobré vůle při stejných podmínkách, ale že prostě organisační problém je zde obtížnější, že nebylo předbudováno ještě tolik, jako právě v pojištění dělnickém. Je nejen v zájmu živnostnictva, nýbrž i v zájmu dělníků, aby tato organisační otázka byla rozřešena, poněvadž máme zákonné junktim mezi oběma osnovami.
Ale pamatujme, že postavení živnostníků, zejména v pracovní živnosti, to jest tam, kde se výnos čerpá ne z kapitálu podnikového, ale z práce, jest stejné jako u dělníků, že i zde závisí existence jeho na pracovní schopnosti a zaniká s ní.
Naším druhým přáním bylo, aby byli z bloku našeho sociálního pojištění vyloučeni gážisté. Nebudu tento problém zde v celém jeho rozsahu rozvinovati, poněvadž sám pan referent připustil, že není v té příčině řečeno poslední slovo. Jest organisační vadou sociálního pojištění, zatím jakousi skvrnkou organisace, že nemocenské pojištění gážistů jest v bloku dělnickém, ale pensijní pojištění je v oblacích, jak řekl pan referent. Poněvadž však invalidita není ničím jiným než pokračováním nemoci, je prostě další nemocí, - je jen kvantitní rozdíl mezi invaliditou a nemoci - musí býti pensijní pojištění navázáno organicky na pojištění nemocenské a také intensivní provádění léčebné péče toho nesporně vyžaduje, poněvadž to není jen úkolem pensijního nebo nemocenského pojištění, nýbrž obou. Ale toto spojení u soukromých gážistů by se mohlo státi dnes tak, že bychom pensijní ústav včlenili do bloku dělnického pojištění, ale nemýlím-li se, rozuměl jsem panu referentovi tak, že se má díti věc opačně, že naopak k pensijnímu pojištění má býti připojeno nemocenské pojištění gážistů v té chvíli, až bude pro ně osnova připravena, aby tak nenastalo vacuum v zákonodárství.
Byly tu též požadavky lékařů, které nebyly uskutečněny, ale myslím, že i zde dojdeme ke smíru.
Na konec bych chtěl říci, že, když vykládám svým posluchačům o tom, co to je společnost, jako školský příklad jim uvádím vždycky sociální pojištění, aby pochopili, že zavedením sociálního pojištění se společenské třídy chtíc nechtíc dohromady svazují neviditelnými pouty, neboť, máme-li jednou úplné sociální pojištění provésti, pak všichni ti důchodci budou míti svou lžíci také v našem talíři, musíme jim dáti kousek svého oděvu i kousek svého bytu, oni budou tak vykonávati tlak na naši spotřebu. My budeme cítiti s nimi, že jsme odpovědni za jejich osud a budeme se tudíž nejen ptáti, jak se daří této třídě, ale také, jak se daří třídě, ze které vzcházejí ti důchodci, zdali se předčasně nevhání lid do invalidity a do stáří, neboť každý makavě pochopí, že velikost a předčasnost invalidity, neschopnosti ku práci a podobně znamená i pro nás zvýšení tlaku. Sociální pojištění vlastně nás všechny sková v jedno velké těleso hospodářské a sociální, Němce, Čechy, katolíky i protestanty. Najednou stává se zde stavba nad národnostmi a možná, že někteří pánové ani si neuvědomují, jak se vlastně vzájemně dostáváme do náručí, do společnosti pro vzájemnou výpomoc, pro hospodářskou solidaritu jeden za druhého. V tom vidím velký význam státo-politický tohoto nového stmelení, tohoto souručenství veškerých občanů. (Výborně!) Závislost je ovšem též tu opačná. Jestliže stát čerpá z tohoto opatření nové zesílení, stmelení, že obyvatelstvo přestává býti agregátem, kdy může každou chvilku nějakou část odvrhnouti, ale stává se jednotným tělesem, kde odpad nějakého celku by byl úžasně bolestný, celá stavba sociálního pojištění visí též právě na státu. Vzpomeňme si jen na to, co jsem řekl o měně a co se stalo se sociálním pojištěním v Německu tím, že se měna zhroutila, jak tam přemýšlejí o tom, jakým způsobem by do budoucna zabránili, aby dělníci nemohli jednou státem nebo společností býti oloupeni o to, co střádali po dekády let pro svoji budoucnost. Spatřuji nejlepší záruku v bezpečném postavení státu, neboť stát je konečnou páteří organisační celé naší hospodářské a sociální struktury.
Dokončujeme veliké dílo, které až bude v plném rozsahu a v úplném rovnovážném bodu, žádného z nás, jak tady sedíme, hlava boleti nebude. Dokončujeme dílo sociálního míru, dílo, ve kterém chceme překlenouti i třídní protivy, proti nimž je sociální pojištění silným argumentem, chceme zmírniti bídu.
Včera tuším jeden z řečníků komunistické strany dovolával se jednoho z mých spisů, ve kterém prý pravím, že etika není základem sociální politiky, kdežto já tam jen pravím, že neděláme sociální politiku jen vzhledem k spravedlnosti, nýbrž že vrchním momentem je sociální účelnost, jako vše, co stát podniká. Když stát válčí, je strašně nespravedlivý, když jednotlivce podřizuje celku, ale dělá to tak, jak myslí, že je to sociálně účelné. A proto není jen represe vlastním cílem sociálního pojištění, odstraňovati bídu, osušovati slzy, odčiňovati následky nezpůsobilosti k práci, nýbrž úkolem jeho jest také prevence, to jest vyzvednouti zdraví lidu, a všude vskutku stalo se sociální pojištění orgánem pro všeobecné pozvednutí zdraví lidového. Já vidím cíl veškeré státní i pravé sociální politiky v tom, že pracuje směrem k vychování člověka zdravého, vzdělaného a mravného. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Kaiser.
Posl. Kaiser (německy): Slavná sněmovno! Před několika málo dny bylo většinou této sněmovny rozhodnuto o zákoně, který pro tisíce poplatníků znamená ránu pěstí do obličeje a je s to, aby přivodil jejich hospodářskou zkázu. Jestliže u výrobních stavů jakož i u vrstev obyvatelstva odkázaných na starobní důchody ztracena byla poslední jiskra důvěry v zákonodárné sbory, pak si to musí dnešní vláda a s ní strany většiny připsati na svůj vrub. Většina našeho lidu má dojem, že tomuto státu, této vládě a její většině, které s chladným srdcem vydaly hospodářské zkáze na pospas tisíce spoluobčanů, není možno přinášeti důvěru. A za tohoto dojmu nedůvěry předkládá se nám k usnášení vládní předloha, která znamená nové těžké zatížení celého našeho národního hospodářství. Je to zákon o starobním a invalidním pojištění dělníků. Velevážení, důvěru za důvěru. Kdyby byla bývala otázka válečných půjček vyřešena způsobem, jenž by byl alespoň z části spravedlivým k oprávněným požadavkům majitelů půjček, kdyby bývala vláda měla odvahu dáti vítězství spravedlnosti nad národnostním šosáctvím a nenávistí, kdyby strany většiny byly uplatnily své dnes vystavované sociální cítění i při řešení otázky válečných půjček, mohli bychom dnes jednati a byli bychom jednali se zcela jinými pocity o této jistě svrchovaně důležité otázce sociálního pojištění. Avšak vláda, která na jedné straně uvrhuje tisíce existencí do nejtěžšího neštěstí a dává je na pospas bídě, jen aby mohla uspokojiti svůj národnostní šovinismus, ztratila právo požadovati od těchto, do bídy vehnaných spoluobčanů důvěru při provádění svých sociálních opatření. Neboť to neodpovídá ani stanovisku sociálního vyrovnání, ani stanovisku spravedlnosti, že vláda, která má býti činitelem vyrovnávající spravedlnosti všech tříd povolání, jednou rukou tisícům a tisícům zemědělců, živnostníků a příslušníků jiných povolání jejich poctivě nabyté jmění nezaplacením válečné půjčky konfiskuje, a druhou rukou přidržuje tytéž vrstvy k placení příspěvků na sociální pojištění, a to v takové míře, jak to ustanoví tato předloha. Na tom, velevážení, nemění ničeho ani ta okolnost, že referent pan dr. Winter označuje předlohu za státní nutnost. Neboť státní potřebou je rovněž, aby důvěra státních občanů k samému státu byla zvyšována, nikoli podkopávána. A zdali jste, pánové, tímto rozřešením otázky válečných půjček u statisíců našich spoluobčanů zvýšili důvěru k státu, tu otázku si zodpovězte sami. Jestliže dále tvrdí referent pan dr. Winter, že sociální pojištění je požadavkem státního rozumu, tvrdím já naproti tomu, že také rovnoprávnost všech státních občanů bez rozdílu národnosti jest požadavkem, ba mnohem závažnějším požadavkem státního rozumu. Jak však v tomto státě rovnoprávnost všech občanů ve skutečnosti vyhlíží, ukazuje nám nejen před několika málo dny vyřízená předloha o válečných půjčkách, ukazuje nám to také nakládání s německým lidem ve všech jiných oborech.
Pokud jde o otázku sociálního pojištění samého, rád ovšem připouštím, že je dalekosáhlého sociálně-politického významu pro republiku. Provedením jeho má býti nemocnému, invalidnímu nebo pro stáří práce neschopnému dělníkovi nebo jeho pozůstalým starost o denní chléb alespoň umenšena. Také okolnost, že se tímto pojištěním sejme z veliké části s obcí často velmi citelné břemeno chudinské péče, mluví rozhodně v jeho prospěch.
Proto se také i naše strana, Svaz zemědělců již na sjezdu strany ve Znojmě zásadně vyslovila pro zákon o sociálním pojištění, vyhovující všeobecným a zvláště také zemědělským a živnostenským zájmům. Pochopitelně museli jsme jako zástupci zemědělců a živnostníků předeslati určité předpoklady. Jako předpoklady ty jsme označili: Odmítnutí jednotných pokladen a zřízení zemědělských okresních nemocenských pokladen podle potřeby, udržení a vybudování rozličných živnostenských a společenstevních nemocenských pokladen a vybudování starobního a invalidního pojištění i na podkladě těchto nemocenských pokladen; dále národnostní rozdělení jich podle národní příslušnosti členů; aby zároveň projednáván byl zákon o sociálním pojištění dělníků i zákon o sociálním pojištění drobných rolníků, řemeslníků a živnostníků, aby zároveň oba zákony vstoupily v platnost v době valutárního vyrovnání, v době, kdy národohospodářské poměry budou vyjasněny, a takové, že výrobní stavy budou moci snésti zatížení vzniklé tímto zákonem. Jak se dalo očekávati, byly tyto předpoklady splněny jen ze zcela nepatrné části.
V druhém díle předlohy, jenž jedná o organisaci nemocenského pojištění, bylo dosaženo zlepšení původní předlohy do té míry, že podle § 25 zaručuje se zřízení zemědělských nemocenských pokladen v každém politickém okrese bez ohledu na počet pojištěnců. Naproti tomu však znamenají §§ 27, 28 a 29 zničení všech společenstevních, řemeslnických, spolkových a pomocných nemocenských pokladen, neboť pro jejich další trvání je předepsán nejnižší počet 4000 nebo 2000 pojištěných se stavem dne 1. ledna 1924. Při tomto ustanovení, proti němuž jsme se již ve výborových poradách bránili a podávali pozměňovací návrhy, bude celá řada nemocenských pokladen, jež po desetiletí požehnaně působily ve prospěch svých členů, určena k zahynutí. Ptám se vás nyní, pánové z většiny, kteří jste k tomuto hanebnému paragrafu dali svůj souhlas, zda se odvážíte označiti i tento skutek jako sociální a hovějící zájmu živnostenských dělníků. Zde ukázal se ovšem stranický a mocenský egoismus ve své celé drsné skutečnosti. Musím doznati, že jak se děje těmto nemocenským pokladnám v této předloze zákonné, bylo by se snad dělo i všem našim zemědělským nemocenským pokladnám, kdyby se býval nebyl postavil proti této myšlence v houževnatosti zemědělských organisací železný odpor. Ptám se vás, pánové ze socialistických stran, proč pak ten rozhořčený boj, proč ten rozhořčený boj proti zemědělským družstvům a proč ta smrtelná rána pro všechna živnostenská společenstva? Vždy jste se oháněli důvodem, že zemědělské nemocenské pokladny nebudou schopny života, a dnes se tvrdí, že živnostenské a společenstevní nemocenské pokladny nejsou rovněž schopny života a nemohou býti podkladem sociálního pojištění. To však snad nebyla hlavní příčina, proč byl veden boj proti těmto nemocenským pokladnám. Příčina tkví mnohem hlouběji, a to ve snaze využitkovati sociálního pojištění jako politického mocenského prostředku.
Kolega Schäfer poukázal předevčírem ve svých vývodech na to, že sociální pojištění bylo vnášením stranicko-politických otázek mocenských ve svém vývoji brzděno. Souhlasím úplně s tímto názorem kolegy Schäfera, ptám se však zároveň, která strana, nebo spíše které strany to byly, jež nejprve nadhodily právě otázku moci v otázce nemocenských pokladen? Poukázal bych zde jen na jeden příklad: Nemocenská pokladna "Svépomoc" v Budějovicích, jež po léta byla v občanském vedení, byla vedena k úplné spokojenosti pojištěných dělníků a také dělníky v jich požadavcích zcela a úplně uspokojovala, musila se po převratu přizpůsobiti novým poměrům, a to tak dalece přizpůsobiti, že i budějovičtí němečtí sociální demokraté byli toho mínění, že i jim pokvete pšenice a že jejich stromy porostou do nebe. Občanská správa byla s pomocí českých sociálně-demokratických dělníků, kteří také byli z části pojištěni u této nemocenské pokladny, donucena odstoupiti a v dohodě s českými sociálními demokraty byl postaven v čelo správy jeden český důvěrník. Nemýlím-li se, byl tímto důvěrníkem dnešní náš kolega posl. Kříž. A co se stalo? Po několika měsících tato nemocenská pokladna, která po desetiletí byla vedena větším dílem občanskými členy správy, jež za těžkých krisí nashromáždila pěkné reservní fondy, dostala se do socialistického, a to ryze socialistického vedení. Všechny páky byly nasazeny, aby tato nemocenská pokladna byla znemožněna, a dosáhlo se toho, čeho se chtělo dojíti. Reservní jmění občansky vedené nemocenské pokladny bylo odevzdáno se schodkem pracující okresní nemocenské pokladně, jež byla v rukou českých národních socialistů, aby tak byla okresní nemocenská pokladna opět jakž takž sanována. To je právě také jeden důsledek otázky moci. Musím prohlásiti, že v tomto boji proti zemědělským nemocenským pokladnám pan ministr sociální péče věrně poslouchal svých soudruhů. Poukazuji jen na přečetné žádosti o povolení k zřízení zemědělských nemocenských pokladen, jež ještě dnes leží nevyřízeny u různých úřadů. Proč? Protože pan ministr brání vyřízení a tím sabotuje v nejvlastnější osobě zákon jím samým podepsaný. Nesmíte se tedy diviti, že zchytřevše nabytými zkušenostmi ani k této předloze nemůžeme míti důvěry.
K § 24 měl bych na pana zpravodaje jen jediný dotaz. Odstavec 4 §u 24 nezdá se mi býti vyjádřen zcela jasně. Podle odst. 2 zmíněného paragrafu mají býti okresní pojišťovny zřizovány zpravidla v sídle okresní správy politické a podle odst. 4 téhož paragrafu má ústřední pojišťovna právo jak přeložiti se zřetelem na zvláštní poměry sídlo okresní pojišťovny do jiného místa, tak také několik okresních pojišťoven sloučiti. V praxi se však častěji vyskytne nutnost zříditi následkem špatného železničního spojení, komunikací atd. expositury okresních pojišťoven, aby členům byla poskytnuta možnost vyříditi pokud možno krátkou cestou své záležitosti, jmenovitě v případech onemocnění, u okresní pojišťovny.
Prosil bych proto pana zpravodaje o bližší výklad tohoto zmíněného odstavce, zda totiž není v tomto odstavci §u 24 míněno nejen slučování několika okresních pojišťoven, nýbrž také zřizování expositur. Dále nemůžeme se prohlásiti srozuměnými s § 59, podle něhož mají býti zaměstnavatelé zastoupeni v představenstvu pouze dvěma členy. Shledávám ovšem zcela pochopitelným, že páni zástupci socialistických stran vycházejí ze stanoviska, že to je přece pojištění dělníků a že následkem toho také mají si dělníci sami své pojištění spravovati. Pánové, neměl bych proti tomu naprosto žádné námitky, shledával bych toto stanovisko úplně pochopitelným, ba dokonce bych je velmi podporoval, kdyby totiž dělník také sám měl nésti břemena tohoto pojištění. Protože však zaměstnavatel nejen má platiti 50% příspěvek, nýbrž také na něho, který je zároveň přece též přímým poplatníkem, svaluje se ještě i ono břemeno, kterým stát k tomuto pojištění přispívá nebo bude přispívati, myslím, že by bylo jen spravedlivo a slušno vycházeti ze zásady stejné povinnosti, proto také stejná práva, ustanoviti paritu v různých orgánech správních. Jsem přesvědčen o tom, že by návrh v tom směru byl odmítnut, a proto se nechci dále tímto bodem zabývati.
Jestliže tedy v otázce zemědělských nemocenských pokladen byla splněna část zásadního požadavku, postrádáme přece v celé předloze zajištění svých národnostních požadavků. Odstavec 3 §u 69 sice praví, že ústřední pojišťovna je povinna při jmenování úředníků uvésti v soulad poměr národnostní příslušnosti těchto s poměrem národnostní příslušnosti pojištěnců. Všimneme-li si však dále §u 77, podle kterého má v ústřední pojišťovně zasedati 16 vládou jmenovaných odborníků, a že podle dosavadní praxe přece docela dobře víme, jak se provádí jmenování vládou v ohledu národnostním, totiž že nikde nesmí býti dosazen německý úředník na některé význačné místo, můžeme si již také učiniti přibližný obraz, jak to bude vypadati s rovnoprávností a rozdělením úřednických míst podle národnostního klíče nebo podle počtu členů u okresních pojišťoven. Nechci se vzhledem k tomu, že již řada německých předcházejících řečníků zabývala se národnostní otázkou tohoto sociálního pojištění, o této věci šířiti a promluvil bych jen ještě několik zásadních slov o otázce starobního a invalidního pojištění.
Ve své řeči poukázal jsem již na to, že jsme žádali a ustanovili jako předpoklad svého souhlasu s tímto zákonem zásadu, aby zároveň s projednáváním zákona o sociálním pojištění pro dělníky projednáván byl také hned zákon o sociálním pojištění osob samostatně výdělečně činných. Tento požadavek není a nebyl požadavkem demonstračním, nýbrž je pro nás zemědělce pronikavě hlubokého významu. V otázce pojištění osob samostatných, tedy našich živnostníků, zemědělců atd. jsme ještě úplně v temnotě. Včera sice poukázal kolega Dubický na to, že prý již příslušný výbor jedná s vládou o základních rysech sociálního pojištění pro osoby samostatné, že se shromažďuje materiál k tomuto zákonu, avšak my Němci o tom nevíme naprosto ničeho. Nás budou pravděpodobně i v této otázce chtíti postaviti opět před hotovou věc. Nuže a jestliže již při nejrůznějších příležitostech poukazujete na to proti cizině, že zde vládne úplná rovnoprávnost, že nejsme občany druhého řádu, nýbrž úplně rovnoprávnými občany, dovoluji si přece jen nadhoditi otázku, jak pak to jen přijde, že německé obyvatelstvo, jež má právě tak svrchovaně veliký zájem na sociálním pojištění jako české obyvatelstvo, není přibíráno k poradám o takových předlohách, a musím s tohoto místa proti takovému postupu stran většiny co nejrozhodněji protestovati.
Pánové! Pro nás zástupce svazu zemědělců znamená otázka sociálního pojištění osob samostatně výdělečných svrchovaně důležitou etapu v dalším vývoji našeho drobného majetku na venkově. Tuto otázku nebude však možno řešiti tak jednoduše jako otázku sociálního pojištění dělnického, protože zde je ten problém mnohem hlubší, protože zde bude nutno řešiti otázky, jež do dnes nikde nebyly řešeny, otázka výměnku, otázka, kde přestává živnostník a kde počíná továrník, otázka, kde přestává malorolník a kde začíná velkorolník, atd. Bude nutno řešiti otázku, jak má býti pojat do tohoto starobního pojištění osob samostatně výdělečných stav výměnkářů našeho zemědělství, aby naši výměnkáři nedostali se snad z deště pod okap. Právě protože otázka sociálního pojištění je pro naše zemědělce a drobné živnostníky tak svrchovaně důležitá, bylo by snad bývalo povinností vlády, aby k těmto poradám přibrala také zástupce německých odborových organisací.
Pánové ještě několik slov o zatížení. Podle statistických výpočtů má starobní a invalidní pojištění pohltiti na příspěvcích 757·6 milionů korun. Podle druhé statistiky mají celkové roční premie činiti 738 milionů korun, přičemž by připadlo 216·3 milionů korun při 851.219 pojištěncích na zemědělství a 527·7 milionů korun při 1,742.738 pojištěncích na průmysl a živnosti. Z tohoto zatížení 738 milionů korun připadla by polovina na zaměstnavatele, druhá polovina na zaměstnance, což by se rovnalo 5%nímu příspěvku z denní mzdy. Vedle tohoto zatížení zaměstnanců a zaměstnavatelů přistupuje k tomu ještě zatížení státu, jež má v prvých letech činit-i asi 17,391.000 korun, v pátém roce 6,664.000 a až do desátého roku vzroste na 75,674.000 korun, takže zatížení státu v prvých deseti letech dosáhne 246,485.000 korun, a po padesáti letech 508,529.000 korun. Důvodová zpráva sice praví, že příspěvková suma 738 milionů, jež má býti vybrána od zaměstnavatele a zaměstnance, bude činiti proti nynější jen vyšší zatížení o 459 milionů korun, protože částka 279 milionů je placena již nyní jako příspěvky na nemocenské pojištění. Nepraví však, že zatížení připadající na stát 246,485.000 korun v prvých deseti letech a 508,529.000 korun během 50 let musí přece opět postihnouti přímé poplatníky, neboť jiným způsobem přece stát nemůže sehnati peněz. Tyto číslice nám ukazují jasně, jak ohromné břemeno se ukládá celému národnímu hospodářství zavedením všeobecného sociálního pojištění.
Tu si musíme poctivě zodpověděti otázku: jsme s to, abychom za daných hospodářských poměrů snesli tato břemena? Je dnes národní hospodářství na tak vyrovnaném stupni, aby i celé národní hospodářství mohlo snésti toto zatížení bez těžkých hospodářských krisí? My ze Svazu zemědělců, kteří máme na venek zastupovati náš německý venkovský lid, naše německé rolníky, kteří jsme utlačeni dávkou ze jmění, nezaplacením válečných půjček, tlakem strašného břemene daňového, jež na nás v posledních letech republika uvalila, jsme pevně přesvědčeni, že toto zatížení povede, když ne přímo ke zkáze, přece alespoň na cestu ke zkáze rolnictva I když se dnes na straně socialistických stran tvrdí, že zemědělci jsou proti sociálnímu pojištění, protože nechtějí platiti, tvrdím naproti tomu, že nejsme proti tomuto pojištění, jsme pro pojištění, avšak mělo býti zavedeno v době, až budeme míti upravené hospodářské poměry, až budeme moci na podkladě ustálených poměrů sestaviti konkretní výpočty a rozpočty, abychom nepřivedli do krise stát sám. Poněvadž těchto poměrů dnes není, nemůžeme hlasovati pro tuto předlohu zákona. (Souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Langr.
Posl. Langr: Slavná sněmovno! Projednávaná předloha zákona o sociálním pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří dostala se do plena sněmovny po dlouhém vyčerpávajícím jednání v sociálně-politickém výboru. Všichni ti, kdož na tomto zákoně jsou interesováni, sledovali postup práce jmenovaného výboru na zákoně o sociálním pojištění s napětím. Vždyť jednalo se o uskutečnění starého a oprávněného požadavku pracujících vrstev, které dosud jakéhokoli zabezpečení pro případ stáří nebo trvalé neschopnosti ku práci postrádají. Pracující lid jest nejdůležitější složkou národohospodářského života a jeho výkonnost umožňuje našemu kapitálu, aby se uplatnil na světovém trhu. Pracující člověk dává společnosti vše, co má. Dává svoji pracovní sílu, obětuje svoje zdraví, ba mnohdy i život a nežádá nic, než aby společnost uznala, že má právo na život člověka důstojný. Leč dnešní kapitalistická společnost neuznala dosud tohoto práva pracujícího člověka. Kapitalisté v republice Československé po vzoru kapitalistů ostatních států snaží se založiti a udržeti svůj blahobyt na úkor pracujícího člověka. Na účet pracujícího lidu vedeny jsou boje různých kapitalistických skupin za ovládnutí světového trhu. Mzdy dělníka, úředníka a ostatních zaměstnanců nedosahují ani zdaleka existenčního minima a přece stále slyšíme hlasy našich průmyslníků o nutnosti dalšího snížení výrobních nákladů, což u nich znamená, že považují dosavadní mzdy pracujícího lidu za vysoké. Žije-li pracující lid po celý rok v takovýchto poměrech, nemůže býti přirozeně ani pomyšlení, že by mohl ukládati úspory pro případ stáří nebo neschopnosti ku práci Soukromý podnikatel až na nepatrné výjimky nestará se o stáří zaměstnance a nemilosrdně nahrazuje sestárlého, udřeného dělníka silou mladou. Za těchto poměrů byla obava dělnictva před stářím nebo trvalou neschopností ku práci plně odůvodněna. Proto volal pracující lid již po celá desetiletí, aby byl pro stáří a invaliditu zabezpečen zákonem a je ochoten ze své nedostatečné mzdy na to přispívati. Vláda republiky Československé učinila tedy svoji povinnost, když na opětovný nátlak socialistických stran předložila parlamentu osnovu zákona o sociálním pojišťování, kterou jednak zavazuje stát, aby přispěl, jednak donucuje zaměstnavatele, aby vedle zaměstnance přispívali na zabezpečení dělníků pro případ invalidity a stáří.
Předloha sama, jak byla vypracována odborníky ve zvláštní komisi, je jistě dílem úctyhodným.
Svědomitost, se kterou byl sebrán materiál statistický a přesné matematické výpočty, obsažené v důvodové zprávě, zaslouží plného uznání. Že matematické výpočty, které sloužily ke zpracování předlohy, jsou spolehlivé, dokazuje dobré zdání celé řady uznávaných autorit zahraničních o této předloze. Předloha, vypracovaná komisí odborníků, doznala ve vládě zásluhou občanských stran tak dalekosáhlých změn, že jimi otřesena byla celá řada ustanovení předlohy. Snížením příspěvku do nemocenských pojišťoven ze 6%, jak předloha žádala, na 5% zaviněna byla celá řada případů zhoršení dosavadního zákona nemocenského. Také dlouhé projednávání v soc.-politickém výboru zanechalo na osnově až příliš patrné stopy zhoršení. Občanské strany přičiňovaly se horlivě, aby předloha, zejména pokud jedná o pojištění nemocenském, byla co nejvíce zhoršena. Je to v prvé řadě část organisační, kde zásada jednotnosti pojištění byla úplně ke škodě pojištěnců opuštěna. Tato velmi důležitá část osnovy, jež posuzována býti měla s hlediska věcného, stala se předmětem politického boje, jehož výsledek je, že, ačkoli zákonem rušíme celou řadu dobře prospívajících pokladen nemocenských, společenstevních a pomocných, které neměly k 1. lednu 1924 alespoň 4.000 členů, současně dovolujeme zřizování nových nemocenských pokladen zemědělských, aniž bychom stanovili hranici povinného počtu členstva. Zástupci strany agrární prosadili zde sice svoji vůli, ale stalo se tak na úkor sociálního pojištění, a hlavně na úkor zemědělského dělnictva. Budoucnost nám ukáže, jak neblahé je toto ustanovení.
Velké zhoršení dosavadního zákona nemocenského znamená ustanovení o absolutní karenční době. Dle dosavadního zákona měl pojištěnec nárok, byl-li nemocen déle 3 dnů, na nemocenské od prvého dne nemoci. Podle nynější osnovy nedostane nemocný nemocenské za první tři dny nemoci vůbec bez ohledu na dobu trvání nemoci. Toto ustanovení předlohy je v nemocenském pojišťování velkým krokem zpět. Podle nemocenské statistiky je největší procento onemocnění netrvajících déle jednoho týdne. V takovýchto případech dostane nemocný pouze za tři dny nemocenskou podporu, což nebude činiti ani 30% jeho týdenní mzdy. Následek toho může býti, že celá řada pojištěnců bude se zdráhati podrobiti se ihned v počátku nemoci důkladnému léčení a tím přivodí mnohdy nebezpečné a zbytečné prodloužení choroby. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)